Stručná zpráva o začátku světa

   Tak už je to tady, přece jsem se nakazila.
   Shodou okolností jsem se ocitla na Letní škole žurnalistiky v Praze. A tak tu sedím a
   píšu zprávu! Já, která jsem nic nenapsala sto let a jednu zimu.
   Tak od začátku. Přibyla jsem do zlaté, stověžaté a … matičky Prahy v příjemný
   červencový den na začátku prázdnin.
   Po kratším tápání při pokusu najít hotel Sympozion, jsem se v hotelu Prokopka
   ubytovala. Byl mi přidělen příjemný pokojík s roztomilým pohledem na malý dvoreček a
   impozantní, šedivou a místy jen málo popraskanou zeď (ta zaručovala, že kdyby náhodou
   svítilo sluníčko, do pokoje nepronikne). Nadšena tímto výhledem jsem se osprchovala a
   pospíchala za svými svěřenci. Na první pohled mě oslnili. Čtyřiadvacet mladých,
   hezkých a milých studentů z celé republiky. V jejich rozzářených očích se zračila
   touha po vědění. Dychtivě sledovali překladatele a zvlášť zdařilé myšlenky amerických
   lektorů odměňovali potleskem. To je sen! Počkat, dvacet čtyři? Já, rozmazlená
   pedagogickými dozory na naší školičce, jsem v posledních čtyřech letech měla pod svým
   krutým dohledem nanejvýš šestnáct studentů. Ale, vždyť je tu se mnou většinu pobytu
   pan Nikl (nebo Zinek?) a zbytek nějak zvládnu. S takovými šikovnými a inteligentními
   bytostmi určitě! Poté, co mi byl pan Ivan Nikl představen paní Holečkovou alias
   Jeřábkovou z CNŽ, jsem poznala, že se jedná o velmi milého, klidného a tichého
   člověka. Další dny můj odhad potvrdily. Ivan byl tak tichý, že jsem o jeho
   přítomnosti v podstatě ani nevěděla. Pro tuto vlastnost byl také velmi oblíben u
   studentů.
   Ne tak já. Při mé první nabídce na večerní společenskou hru se na mě některé páry očí
   nepodívaly dychtivě, ale značně otráveně. Téměř jsem v nich mohla číst:,,Co otravuje,
   ženská? Proč nám brání v uměleckém rozletu?" Na to jsem taky nebyla zvyklá. Když jsem
   řekla mým studentům, že si budeme hrát, tleskali ručičkama a jásali (včetně
   třiadvacetiletého Pepy). Faktem je, že to byli jen obyčejní studenti obchodní
   akademie. Po čtvrt hodině hry jsem v duchu spokojeně konstatovala, že i žurnalisté si
   rádi hrají, tak jako všichni lidé. Jejich oči opět zářily a zdálo se, že se dobře
   baví. Z tohoto omylu mě hodinu na to vyvedli Honza a Jarda. Vysvětlili mi, jak se v
   závěru všichni nudili, ale zároveň mi naznačili, že je mi odpuštěno. Nebylo, neboť na
   druhou hru pro jistotu třetina lidí nepřišla. Na další se dostavili pod pohrůžkou
   násilí.
           Zbytek dnů se nesl v podobném duchu. Pokaždé, když jsem se jim pokoušela
   naznačit, že večerka je v deset a deset se pozná tak, že malá ručička je na desítce a
   velká na dvanáctce, sklidila jsem opovržení pracujícího lidu. Oni musí psát
   komentáře, recenze, rozhovory, poznávat večerní šum velkoměsta, diskutovat, tříbit si
   názory, dívat se na fotbal, seznamovat se… Rozhodla jsem se to respektovat. (Jen při
   jedné večerní návštěvě nejmenovaného pokoje jsem několik vteřin přemýšlela, jestli
   jsem neměla rozdat kondomy, ale rychle mě to přešlo.)
   Ráno jsme pak byli společně s lektory svědky stále pozdějších příchodů na přednášky.
   Litovala jsem Američany, kteří byli nuceni dívat se celé dopoledne na unavené,
   pobledlé a zívající tváře. Jejich pracovní nasazení jim však nedovolilo si takových
   maličkostí všímat a odpoledne se z nazelenalých mátoh opět vyklubali ti nadšení mladí
   novináři. Candace, Lucindo a Merle, máte za to můj obdiv.
   Hold také skládám tlumočníkům. Dvě Katky, Lucka a Jirka mě oslnili tím, jak skvěle a
   samozřejmě překládali. Pro člověka jako jsem já, který se nedokázal domluvit ani
   bratrskou ruštinou, je to malý zázrak.
   Jisté je jedno. Žádná z osob, které sem osud zavál na stejné místo ve stejný čas jako
   mě, mi nevymizí z paměti.
   Ráda bych je představila i vám.
   Bára - milá, se záchvaty smíchu  i podmračená, kritizující
   David - pohyblivý komik  i zasažený krásou večerní Prahy
   Milan - blazeovaný  i užívající silnější výrazy
   Pavel - užvaněný i dělající kajícné oči
   Jana - tichá, důstojná i něžná
   Jiří F. - klidný, suverénní i škubající si vousy
   Vlasta - klidná, férová i nedochvilná
   Zdeněk J. - sebejistý, kolegiální i neuvědomující si dopad svých výroků na jiné
   Jarka - upovídaná i citlivá
   Lucka - co je malé, je i milé
   Míra - usměvavý i čtenář Seiferta
   Kamil - mírný, klidný i spravedlivý
   Lenka - živá i veselá
   Barbara - rázná i pěstující příbuzenské vztahy
   Petra - přátelská i milující
   Radim - přemýšlivý i zapomnětlivý
   Jarda - znající pražské linky, šachy i jezdící na kole
   Patrik - pohledný i tajemný, záhadný a neuvěřitelný
   Jan - intelektuálský i nepustící nikoho ke slovu
   Veronika - flegmatická i chytrá
   Bohumil - vážný i přátelský
   Zdeněk Z. - tichý i mírný
   Jiří Z. - tichý i příšerně se smějící
   Martin - hrozně hubený i přátelský
	Tak už je znáte všechny. Líbí se vám? Já je takhle poznala během několika
   deštivých dnů a jejich svět právě začíná.