Máme hlad

Autor: J+J+J
Vyšlo: 11.7.1998 v časopise Sketa 1



   Návštěva v MF začínala být příliš unavující, poněkud nudná dá se říci, a navíc si
   naše žaludky žádaly nutný příděl jídla. Menší skupinka se nás zvedla a vyrazila na
   průzkum. Zatímco se několik "běžných" návštěvníků kursu - pod vedením americké
   lektorky - vydalo přímo do hotelu, skupinka tří dobrodruhů se vydala vstříc otevřené
   náruči Prahy.
    Po menším váhání jsme ukotvili v nedaleké pizzerii. Jmenovala se shodou okolností
   stejně jako jeden z našich studentských časopisů - Koloseum, ovšem cenově byla trochu
   jiná. Byli jsme zadrženi roztomilým vrchním a po krátkém čekání přisazeni ke trojici
   užvaněných Američanů. Dámě jsme nabídli posezení v čele onoho zajímavého stolku,
   který prostorem zrovna moc neoplýval. Začali jsme listovat čímsi, co zdánlivě
   připomínalo jídelní lístek. Chtěli jsme si objednat nějakou opravdovou specialitu,
   ale poté co nám zrak padl na opravdu vysoké sumy, přestaly nás napadat tak blaznivé
   nápady.
    Rozhodli jsme se objednat si dva dobré, hutné saláty s olivami, přičemž se
   provalilo, že "oliva" je přezdívka jedné z přítomných a všichni toho počali nemorálně
   zneužívat.
    K těm dvěma salátům patřily tři příbory - jen aby nedošlo k nedorozumění, my bychom
   toho stejně víc nepozřeli -, ale pan vrchní míša Kulička to viděl jinak "Ale ale,
   kdopak nám nejí? A víte, že je tady konzumní povinnost?" Co tedy zbylo, než
   přiobjednat si pár brambor s tvarohem do kyblíčku - nejlevnější tam přílohu. Chvíli
   jsme uvažovali zdali si nemáme objednat místo talířů korýtko a jestli příborů není
   škoda. Máme přece ruce, že? Nakonec jsme se ale přece jenom odhodlali jíst slušně. To
   spočívalo v několika věcech. Nečekali jsme, že ačkoliv jsme si jídlo v korýtku
   neobědnali, číšník nám salát přinesl na talířích, které korýtka velmi silně
   připomínaly. Při pojídání onoho obrovského salátu jsme si připadali jako hejno
   králíků, nebyli jsme však sami. Kam se člověk podíval, každému hostu v nejbližším
   okolí koukal kousek salátu z pusinky a po bradě mu tekla omáčka. U jídla jsme živě
   diskutovali a navzájem se rozesmívali. Záhy jsme však poznali, to když se kdosi
   užasně rozkýval a prskal na všechny strany, že to asi nebude zas až tak dobrý nápad.
   Olivy nám všem nesmírně chutnali. Tedy až na jednu nejmenovanou slečnu, která nás
   pořád chtěla něčím polévat, posypávat, či jinak zasviňovat. Sálátu i piv pomalu
   ubývalo a my se pustili do brambor. Během našeho obědvání nám krásně do rytmu
   vřískalo mimino od vedlejšího stolu a my byli rádi, že po dlouhé době opět slyšíme
   nějakou hudbu.
   Ale všechno hezké jednou skončí. Dojedli jsme poslední bramboru a snažili se přivolat
   číšníka. Než stačil Míša Kulička dorazit, rozprostřeli jsme po stole neobvyklou
   hromádku desetníků a dvacetníků s tím, že jimi obídek zaplatíme. Pokus to nebyl
   špatný, ovšem vrchnímu se kupodivu vůbec nelíbil. Požádal nás o uhrazení pro nás
   astronomické částky (prý toto je v Praze jedna z nejlevnějších restaurací) a nám
   nezbylo nic jiného, než zašátrat v našich šrajtoflích, vytáhnhout poctivě ukryté
   stokoruny a přidat je k už na stole ležícím desetníkům. Jaký byl náš údiv, když jsme
   si je mohli vzít zpět (desetníky a dvacetníky, né však stokoruny) nebo je
   džentlemansky hodit do místní kašničky, aby si je číšník, až jich tam bude víc, mohl
   bez problémů sebrat. Sbalili jsme si svých pár švestek a z "levné" restaurace
   urychleně zmizeli. Z toho plyne poučení: "Bez peněz a s desetníkama do hospody
   nelez".