Máme hlad
Autor:
J+J+J
Vyšlo: 11.7.1998 v časopise Sketa 1
Návštěva v MF začínala být příliš unavující, poněkud nudná dá se říci, a navíc si
naše žaludky žádaly nutný příděl jídla. Menší skupinka se nás zvedla a vyrazila na
průzkum. Zatímco se několik "běžných" návštěvníků kursu - pod vedením americké
lektorky - vydalo přímo do hotelu, skupinka tří dobrodruhů se vydala vstříc otevřené
náruči Prahy.
Po menším váhání jsme ukotvili v nedaleké pizzerii. Jmenovala se shodou okolností
stejně jako jeden z našich studentských časopisů - Koloseum, ovšem cenově byla trochu
jiná. Byli jsme zadrženi roztomilým vrchním a po krátkém čekání přisazeni ke trojici
užvaněných Američanů. Dámě jsme nabídli posezení v čele onoho zajímavého stolku,
který prostorem zrovna moc neoplýval. Začali jsme listovat čímsi, co zdánlivě
připomínalo jídelní lístek. Chtěli jsme si objednat nějakou opravdovou specialitu,
ale poté co nám zrak padl na opravdu vysoké sumy, přestaly nás napadat tak blaznivé
nápady.
Rozhodli jsme se objednat si dva dobré, hutné saláty s olivami, přičemž se
provalilo, že "oliva" je přezdívka jedné z přítomných a všichni toho počali nemorálně
zneužívat.
K těm dvěma salátům patřily tři příbory - jen aby nedošlo k nedorozumění, my bychom
toho stejně víc nepozřeli -, ale pan vrchní míša Kulička to viděl jinak "Ale ale,
kdopak nám nejí? A víte, že je tady konzumní povinnost?" Co tedy zbylo, než
přiobjednat si pár brambor s tvarohem do kyblíčku - nejlevnější tam přílohu. Chvíli
jsme uvažovali zdali si nemáme objednat místo talířů korýtko a jestli příborů není
škoda. Máme přece ruce, že? Nakonec jsme se ale přece jenom odhodlali jíst slušně. To
spočívalo v několika věcech. Nečekali jsme, že ačkoliv jsme si jídlo v korýtku
neobědnali, číšník nám salát přinesl na talířích, které korýtka velmi silně
připomínaly. Při pojídání onoho obrovského salátu jsme si připadali jako hejno
králíků, nebyli jsme však sami. Kam se člověk podíval, každému hostu v nejbližším
okolí koukal kousek salátu z pusinky a po bradě mu tekla omáčka. U jídla jsme živě
diskutovali a navzájem se rozesmívali. Záhy jsme však poznali, to když se kdosi
užasně rozkýval a prskal na všechny strany, že to asi nebude zas až tak dobrý nápad.
Olivy nám všem nesmírně chutnali. Tedy až na jednu nejmenovanou slečnu, která nás
pořád chtěla něčím polévat, posypávat, či jinak zasviňovat. Sálátu i piv pomalu
ubývalo a my se pustili do brambor. Během našeho obědvání nám krásně do rytmu
vřískalo mimino od vedlejšího stolu a my byli rádi, že po dlouhé době opět slyšíme
nějakou hudbu.
Ale všechno hezké jednou skončí. Dojedli jsme poslední bramboru a snažili se přivolat
číšníka. Než stačil Míša Kulička dorazit, rozprostřeli jsme po stole neobvyklou
hromádku desetníků a dvacetníků s tím, že jimi obídek zaplatíme. Pokus to nebyl
špatný, ovšem vrchnímu se kupodivu vůbec nelíbil. Požádal nás o uhrazení pro nás
astronomické částky (prý toto je v Praze jedna z nejlevnějších restaurací) a nám
nezbylo nic jiného, než zašátrat v našich šrajtoflích, vytáhnhout poctivě ukryté
stokoruny a přidat je k už na stole ležícím desetníkům. Jaký byl náš údiv, když jsme
si je mohli vzít zpět (desetníky a dvacetníky, né však stokoruny) nebo je
džentlemansky hodit do místní kašničky, aby si je číšník, až jich tam bude víc, mohl
bez problémů sebrat. Sbalili jsme si svých pár švestek a z "levné" restaurace
urychleně zmizeli. Z toho plyne poučení: "Bez peněz a s desetníkama do hospody
nelez".