Tom Patrick:
City Means - Město plné návratů

Dívka se zebrou a ti druzí dva (kapitola první)

[...]

V celém stanu to vypadalo velmi impozantně. Martin si tu pomalu začínal připadat jako v cirkuse. Všichni zájemci byli vyzváni, aby se usadili na pohodlné lavičky, zabírající dobrou polovinu stanu. Tu druhou vyplňovalo plátno s promítačkou. Menor k ní ještě přistavil magnetofon a zapálil vonné tyčinky. Pak zmáčknul play a z bedýnek se začala linout příjemná relaxační hudba. Menor pásku nechal nejprve rozjet a teprve pak zasedl do levého zadního rohu, aby nestínil, a začal promlouvat k obecenstvu.

,,Takže ještě jednou vás tu všechny srdečně vítám, pokud jsem to nestihl připomenout hned na začátku, když jste na tento pozemek vstupovali,“ spustil trochu netradičně s humornou nadsázkou, nikdo mu to ale nevyčítal, naopak všichni se tomu od srdce zasmáli. ,,Co dnes uvidíte... no zajisté mnoho kvalitních uvolňujících snímečků za ctěného přispění příjemné relaxační hudby.“

Menor za následného potlesku vstal, uklonil se a pohledem zamířil hned do první řady na asi tak patnáctiletou dívku s hnědými vlasy spletenými do copánků. ,,Nuže, Helo, je to tvoje,“ vyzval ji.

Dívka vstala, přistoupila k promítačce, vsunula do přehrávače svůj film a pitvořivě se na všechny zahihňala.

,,Takže dobrý večer,“ spustila v duchu hostitele, ,,jmenuji se Helena a chtěla bych se s vámi podělit o svůj filmařský počin, který jsem natáčela po celý předchozí rok. Doufám, že se vám bude líbit.“ Ještě jednou se na osazenstvo stydlivě zaculila, usadila se na druhou volnou židli, rozevřela na klíně jakýsi zápisníček a kývnutím dala Menorovi svolení, že se může začít. Na plátně se záhy rozjel poutavý obraz přírodní krajiny.

,,Taky tady budou promítat můj film,“ šeptl Martinovi do ucha Kristián.

,,Vážně?“

,,Jo, nevím, kdy přijdu na řadu, ale stoprocentně se ho tady dneska dočkáš,“ doplnil Kristián. Nola o tom musela vědět, protože se jen mile pousmála a prstem naznačila, ať oba její kamarádi ztichnou, protože Hela právě začínala.

,,Vše vypuklo jednoho kouzelného rána v květnu, kdy jsem se probudila a procitla do nového dne.“ Na plátně se začal odvíjet film. ,,Večer předtím sice oblohou svištěly blesky, toto ráno se ale zdálo být již klidné, nespoutaně harmonické. Ona včerejší bouřková nálada jako by okolní přírodě dodala novou sílu a vůni. Vzduch se zdál být na dech příjemný a přívětivě mi vanul do vlasů.

Tu jsem si náhle povšimla srnky a jejího početného stáda, jež z krmelce vyjídalo lahodné plody přírodního léna. Pokusila jsem se k nim přistoupit pokud možno co nejblíže, v naději, že je nepoplaším. Jenže v tu chvíli se obloha najednou zatáhla a začal z ní na zem popadávat drobný snížek, což stádo polekalo, a tak se ukrylo zpět do stromových porostů, kde se jeho šum nenávratně ztratil. To mě přivedlo v údiv. Můj rodný dům se náhle ztratil v hustě popadávající bílé mlze a mě začaly zábst bosé nožky. Vydala jsem se tedy do míst, v nichž zmizelo srnčí stádo. Když jsem prošla lesíkem, pocítila jsem na sobě změnu: bosé nohy se obuly do zimních bot a tělo zahalilo blaho svetrů a kabátů.

Najednou jsem měla pocit, že dokážu činit zázraky, že umím létat jako ptáci v oblacích, nebo že umím vodu přimět, aby na její zmrzlé hladině roztál led. Jakmile jsem se jí dotkla, skutečně k onomu zázraku došlo; led se najednou dočista rozmělnil a ve vodě se k životu náhle probudil zcela nový svět. Daly se v ní spatřit drobné rybičky a malebné kamínky. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal, od těch ostatních se lišil neobvykle rudou září. Vzala jsem ho tedy do ruky a tuze si přála, aby se proměnil v něco roztomilého. Aby se mi splnilo i toto druhé přání, zavřela jsem pro jistotu oči, a když jsem je znovu rozevřela, spatřila jsem ve svých dlaních nádhernou mušli. Přitiskla jsem si ji k uchu a v tu chvíli jsem zatoužila být někde hrozně daleko.

Znovu jsem zavřela oči, a když se mi opět rozevřela víčka, stanula jsem sama na písečné pláži před třpytivým mořem. Písek mě pálil do bosých nohou, svetr, kabát, teplé kalhoty a pohodlné boty opustily mou maličkost. Nohy a neskonalá volnost mě přinutily chodit po prázdné písečné pláži. Jak by také ne, byl překrásný tropický večer, moře šumělo příjemně do uší, zářivé slunce pronikalo do očí, avšak já náhle pocítila nepřekonatelnou únavu. Ulehla jsem tedy do písečných závějí.

Když jsem znovu procitla, probudila jsem se opět ve svém pokoji. Venku silně pršelo, mně to však již nevadilo. Prožila jsem přece jeden rok působivého života -- života plného harmonického souznění člověka s přírodou.“

Po dobu Helina vyprávění nikdo ani nedutl. Na všechny do jednoho její povídání i film hluboce zapůsobily. Avšak nejvíce to asi bylo znát na úplných nováčcích, mezi něž patřilo kromě Martina ještě několik dalších lidí. Nevěřícně poulili oči, zda to, čeho se tu nyní stali svědky, neměla snad na svědomí jakási fata morgána. Tak poutavě a nesmírně originálně ten příběh vyzněl, a to jak po slovní, tak i po filmové stránce.

Hela to měla velice přesvědčivě natočené. Detail po detailu, střih po střihu, takže měl divák pocit, že dívka musí umět kouzlit a manipulovat s přírodou jako velký čaroděj. Na celém filmu bylo znát, že si s ním uplynulý rok určitě mnohé protrpěla, výsledek však znamenal vynikající podívanou. Hele se vydařil každý sebemenší záběr, a z toho tedy jasně vyplývalo, že ona místa, jež zachytila na pásek, musela mít dopředu přesně vyhlédnutá a dobře zmapovaná. Nejvíce na všechny asi zapůsobil moment, když Helina dvojnice položila ruku na zamrzlou vodní hladinu a ta následně ožila a nabídla pohled pod svůj povrch. Hela za svůj autorský počin získala bouřlivý potlesk, uklonila se, vyndala z přehrávače pásku a šla se posadit zpět do první řady. Několik nadšenců si s ní ještě hezkých pár minut třáslo rukou a vyptávalo se na to, jak dokázala docílit tak poutavých záběrů.

[...]

Příliš mnoho náhod najednou (kapitola druhá)

[...]

Martinovi nebylo u tabule dvakrát dobře. V místnosti byl značně vydýchaný vzduch a vůně a výpary z fyzikálního kabinetu, který s třídou sousedil, mu na lepší náladě rozhodně také nepřidaly. Martin tedy využil moment, kdy profesorka Moronová stále jako ostříž obcházela po třídě. Téměř každému, komu právě nakoukla do sešitu, něco okamžitě vytkla.

Martin přiskočil hbitě k oknu. Stál poblíž, takže ho mohl hned otevřít a pustit do třídy alespoň trochu čerstvého vzduchu.

Jakmile to ale udělal, upoutalo ho cosi zvláštního v protějším domě. Zdálo se mu, že tam v okně zahlédl dost zvláštní osobu. Té nebylo příliš dobře vidět do obličeje, celý ho měla zahalený v jakémsi zdobeném červeném přehozu. Jediné, co na sobě trochu více poodhalila, byly brýle a milý úsměv na rtech. Martin se už už chtěl od okna odvrátit s tím, že má zase nějaké vidiny. Jenže záhy mu to nedalo a vykoukl ven podruhé. Spatřil podivný vzkaz, který dotyčná osoba právě sepisovala ukazováčkem pravé ruky na levou okenní výplň. V červeném odstínu se na skle počalo zračit:

Přesouvám se ven, kde učiním malý zázrak. Ustup prosím do bezpečného ústraní a toho šumu se nelekej!

Když si to Martin přečetl, jen naprázdno našpulil pusu. Sundal si brýle, očistil je a pak znovu nasadil. Stále měl pocit, jestli to, co na druhé straně vidí, nejsou jen pouhé bludy. Když ale pohlédl do těch samých míst potřetí, tajemná postava tam stále postávala a usmívala se na něj. Znovu významně poklepala na okenní nápis a rukou dala najevo, že se za moment objeví venku před domem, ať tedy tu výzvu bere vážně na vědomí. Pro jistotu ještě na druhou okenní výplň připsala: Ničeho se zbytečně neobávej!

,,No tak, Ronský, jak dlouho bude trvat, než se od vás dočkám nějakého komentáře?“

Jakmile Martin zaslechl ten ječivý hlas, urychleně se vrátil k tabuli a připsal na ni náhodný vzoreček.

,,Cože?! No to se mi snad jen zdá! Ve fyzice se nám začínají kumulovat nové neznámé vzorce, no to už je teda fakt síla!“ protáhla šibalsky profesorka Moronová a důkladně si Martinův postup ještě jednou pročetla. ,,Dvojité vé rovná se es krát té lomeno pí minus pé. No tak to tu ještě nebylo!“

Martin vzoreček okamžitě smazal a vyměnil ho -- dle svého mínění -- za mnohem přijatelnější. Ani to ale příliš nepomohlo. Pokud snad existoval zaručený recept na to, jak profesorku Moronovou stoprocentně vytočit, bylo to právě počítání příkladů u tabule.

,,En rovná se em minus té lomeno es. Copak je tu snad řeč o nějaké hmotnosti, času nebo dráze, Ronský? Když už jsme u toho, tak síla se značí písmenem ef a ne en, jak jste chybně uvedl. No co na mě tak vejráte, koukejte to smazat!“

Martin to tedy zase smazal a chystal se svoji chybu nějak napravit, i když vůbec neměl ponětí jak. V zápalu snažení se mu ale přelomila křída a její odštěpky se mu nemile zadrolily pod nehty, což rozhodně nebylo nic příjemného. Do toho se ale připletlo ještě cosi jiného. Někde venku klaply dveře. Martin v ten moment nebyl stavu nic kloudného napsat a dokonce přestal i s odstraňováním bílého poprašku. Jako by ho najednou začala ovládat jakási neznámá síla, která mu našeptávala, že se za chvíli něco semele.

,,Tak Ronský, co bude s tím vzorcem? Dočkám se ho nakonec od vás?“ naléhala na Martina stále profesorka fyziky. ,,Nemyslete si, že to tady za vás budu řešit sama, to teda opravdu ne! Tohle je látka prvního ročníku, tu by měl bezprostředně ovládat každý student, který chce na téhle škole dál setrvávat. O to vy ale zřejmě zájem vůbec nemá...“

Martin profesorčino tlachání ale teď vůbec nedokázal vnímat. Něco mu neustále našeptávalo, že se co nevidět z ulice ozve nějaký signál. Nemýlil se.

Krátce nato, co Martina ovládl neznámý stísněný pocit, k jeho uším odkudsi dolehlo rázné tlesknutí, jež posléze doplnil opět onen vábivý zpěv, který včera poprvé zaslechl na Mochnickém katalovění. Martin se tak nebyl stavu pohnout, jen letmo pohlédl směrem k otevřenému oknu, od něhož měl dle rad oné tajemné postavy odstoupit co nejvíc do ústraní.

,,Tak Ronský, přestaňte tady stát jako smyslů zbavený a koukejte ten příklad řádně vyřešit. Pokud to totiž neuděláte, tak se můžete jít do lavice posadit s...“

Nyní svoji myšlenku poprvé nedokončila profesorka Moronová. I ji najednou cosi přimělo k mnohem větší ostražitosti, podobně jako všechny studenty v lavicích. Jejich zraky se upínaly směrem k oknům a podivně se zatahující obloze, odkud se ozýval podivný neznámý šelest. Zdálo se, že se to blíží.

,,Proboha, co se to tam děje?“ zkrotla neuvěřitelným způsobem profesorka Moronová, přestala plísnit Martina a vydala se k otevřenému oknu na opatrné výzvědy.

Záhy svého rozhodnutí přehořce zalitovala.

Nejen ona, ale i Martin a všichni ostatní v lavicích se zatajeným dechem nyní sledovali, jak se z obou stran k učebně slétává hejno černých vran a otevřeným oknem nečekaně vráží dovnitř.

,,Áááá,“ stačila profesorka Moronová zavřeštět, když ji hejno svým tlakem odhodilo od okna stranou. Měla ohromné štěstí, že hlavou nenarazila na hranu stolu a nepřivodila si vážný úraz.

Martin již na nic dalšího nečekal. Běžel se schovat. Jak si všiml, tak i někteří jeho spolužáci se již stačili ukrýt přímo pod lavicemi, a jen ti nejstatečnější občas vystrčili hlavu a ohromeně pozorovali šum křídel zmítající se nad nimi. Martin se připojil k druhé skupince odvážlivců. Během náruživého pozorování poletujícího vraního hejna jeho pohled náhle utkvěl na úplně poslední lavici u oken. Lekener se tam chudák snaživě krčil, co jen mohl, při jeho výšce mu to ale nebylo moc platné. V jednom okamžiku se dokonce pokusil odehnat jednu vránu, co se k němu nebezpečně snesla, ale ta si ten odpor rozhodně nenechala líbit a uštědřila mu křídlem pohlavek do tváře. Lekener tedy přestal s provokováním a zalezl po čtyřech pod lavici, kterou ze všech stran srdnatě zabarikádoval židlemi.

K litému boji se ovšem začalo pozvolna schylovat na katedře, k níž se vrány začaly postupně stahovat. Dana Moronová se očividně z náhlého šoku velmi rychle vzpamatovala, neboť nebojácně vyskočila od stolu a uchopila z něj nenápadně ukazovátko.

,,Koukej odtud mazat, ty jedna černá potvoro!“ vykřikla a vytasila ukazovátko proti vráně, která jí kroužila nad hlavou. Ta to samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a ihned se začala o dotyčnou zajímat mnohem víc než doposud.

Martin byl znovu nucen protřít si brýle, aby se ujistil, že to, co právě vidí, není jen pouhý klam. Když totiž profesorka proti vráně švihla ukazovátkem, ta na ni hned nezaútočila, stále poletovala ve vzduchu a začala si vyměňovat pohledy se svými dvěma ,,kolegyněmi,“ jež se u ní, každá z jedné strany, náhle objevily. Všechny tři si teď se zájmem prohlížely poskakující osobu pod sebou.

,,Tak zmizíte odtud samy, nebo vám mám k tomu řádně pomoct!“ vykřikla znovu profesorka fyziky a švihla do vzduchu rázně ukazovátkem, přičemž se jí podařilo líznout jedno z havraních křídel. To už si vrány nenechaly líbit. Daly dotyčné najevo, že rozhodně nemíní být pokusným terčem popichování. Chopily se odplaty, přičemž si šikovně rozdělily úlohy. První vrána shodila zobákem profesorce brýle, druhá ji křídlem pleskla přes nos a třetí ji nakonec zahnala k tabuli.

Profesorka Moronová teď na ni byla doslova nalepená. Ukazovátko se jí třepotalo v ruce. To neušlo ani žákům zalezlým pod lavicemi. Byl to velmi nezvyklý pohled. Mnohdy se totiž podobně stísněně cítili oni. Profesorka fyziky se nyní mohla na vlastní kůži přesvědčit, že to rozhodně není žádný med, dostat se do úzkých.

Pak Martin podruhé zvenčí zaslechl zřetelné tlesknutí, které předznamenalo nové události. Černé vrány -- včetně oněch tří, jež držely v šachu profesorku Moronovou -- přestaly třídu zatěžovat svojí přítomností a vylétly otevřeným oknem zase ven.

Notnou chvíli se nikdo neodvážil ani muknout. Všichni vyjeveně zírali k otevřenému oknu. Studenti tento pohled střídali s občasným zašilháním na své rozházené učebnice a sešity. Samozřejmě nespouštěli z očí ani profesorku Moronovou, která se stále tiskla k tabuli, i když možné nebezpečí dávno pominulo.

Až po dobrých pěti minutách se fyzikářka pokusila o trhavý pohyb a něco zamumlala.

,,Já snad měla halucinace, nebo co,“ špitala si sama pro sebe. Pak se úprkem vyřítila ze dveří na chodbu. Hodina tak nečekaně skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.

[...]