Literární Freeware -- není určeno pro komerční využití
Přeložil JerryGN
Dobré ráno, mé jméno je Bruce Sterling. Příležitostně se zabývám novinařinou v oboru počítačového zločinu, dlouhodobě píšu science fiction. Bydlím v Austinu ve státě Texas. Jsem ten člověk, který napsal The Hacker Crackdown, což je ta kniha, kterou najdete na každé z těch disket, které jsou rozdávány na této akci jako malá pozornost.
Lidé pracující v oblasti výkonné moci se mě často ptají: pane Sterlingu, když vy o sobě tvrdíte, že jste spisovatel science fiction, proč by jste se měl starat o americkou politiku v oblasti počítačů a osobní bezpečnosti? A mimochodem: jak je možné, že mé děti nikdy nemůžou sehnat žádnou vaši sci-fi novelu? Tak tedy: mí vydavatelé dělají co můžou. Pravdou je, že jsem prošel krátkým obdobím novináře zabývajícího se počítačovým zločinem. Nyní už se zase naplno věnuji psaní science fiction, což je práce kterou dělat chci a kterou bych dělat měl. A za ty ostatní problémy doopravdy nemůžu.
Pravdou je také to, že The Hacker Crackdown je zrovna teď k dostání na pultech ve vašem oblíbeném malém knihkupectví – a možná ještě lepší šanci máte ve virtuálním knihkupectví. Právě se tiskne druhé brožované vydání, což považuji za velmi dobrou zprávu. Kritici byli k této knize velmi laskaví. Ale přestože jsem si jistý, že podobné knihy jako The Hacker Crackdown bych mohl psát po zbytek svého života, a to minimálně jednu každý rok, tak to neudělám.
Místo toho mi dovolte, ukážu vám něco jiného. Toto je The Hacker Crackdown, brožované vydání. A tady, knížka povídek, která vyšla poté, co jsem vydal The Hacker Crackdown! A tady je zcela nová novela, vázané vydání, která vyšla právě minulý měsíc! Drsný fyzický důkaz mé kariéry spisovatele science fiction. Je mi jasné, že ty potrhlé cyberpunkové sci-fi knihy mají pro vás pánové v zásadě nulový význam, ale já jsem na ně z nějakého absurdního důvodu hrdý, a tak se s nimi budu předvádět.
Tak proč jsem tedy nejdřív napsal The Hacker Crackdown? Měl jsem za to, že někdo by to udělat měl, a nikomu se do toho nechtělo, tak proto tedy. Poprvé jsem se o Operaci Sluneční Ďábel, o Legion of Doom, o razii ve Steve Jackson Games a další začal zajímat někdy v roce 1990. Všechny tyto případy byly velmi zamlžené. Bylo to někdy v polovině Bushova prezidentského období. Nebyl k mání viceprezident, podporující informační superdálnici. Neexistoval časopis WIRED. Neexistovala Electronic Frontier Foundation. Nebyl žádný Clipper Chip ani Iniciativa Digitálních Telefonů. Nebylo PGP ani World Wide Web. Bylo napsáno několik knih a natočeno pár filmů, které idealizovaly počítačové piráty, ale nikdy nebyla napsána populární kniha o amerických počítačových kriminalistech.
Když jsem začal sbírat informace pro The Hacker Crackdown, moji první a poslední ne-fikci, nikdy mě ani na chvíli nenapadlo, že bych něco takového mohl někdy zformovat do knihy. Na tento žhavý případ byli nasazeni další čtyři novináři, všichni s mnohem lepší kvalifikací než já. Jeden po druhém odpadali. Nakonec jsem si uvědomil, že buď se toho ujmu já, nebo se po tom příběhu slehne zem. Všechny tyhle podivné události a zvláštní příhody by se prostě přihodily a veřejnost by se o tom nikdy nedozvěděla. Nemohl jsem si pomoct - cítil jsem, že pokud se neporvu s problémy a nepokusím se sdělit lidem co se vlastně stalo, všechno se asi bude odehrávat znovu. A znovu, a ještě jednou, dokud to někomu nebude stát za povšimnutí a dokud nebude vůle diskutovat tyto záležitosti veřejně.
Dnes je všechno jinak. Existují milióny novinářů s internetovými adresami. Máme další knihy, například Hafnera a Markoffova Cyberpunkoví Psanci a Hackeři, což je daleko lepší kniha o hackerech než ta moje. Mungova a Cloughova Blížíme se k nule přináší velmi zajímavý pohled na evropskou virovou scénu. Joshua Quittner právě vydává knihu o hackerské skupině Masters of Deception. Dále zde mám zcela novou knihu, Cyberspace And The Law od Cavazose a Morina, velmi dobrá a praktická příručka v oblasti digitálních občanských svobod. Tato kniha z právního hlediska velmi detailně vysvětluje jaké kousky můžete provádět se svým modemem a s jakou pravděpodobností se takto můžete dostat do problémů. Velmi užitečné proto, aby se lidé nedostali do horké kaše, což byl přesně účel mé knihy. Tahle to ovšem dělá daleko lépe. A v neposlední řadě byla vydána spousta článků v časopisech i v novinách.
V podstatě už coby počítačový novinář nejsem potřebný. Svět je jich dnes plný a věci, o kterých jsem psal před čtyřmi lety, jsou dnes bombastické a populární a sexy. A proto už o nich nemusím psát. Tehdy jsem trochu předběhl čas. Jsem spisovatel, píšu science fiction. Věřte či ne, potřebují mě coby spisovatele science fiction. Vemte spisovatele science fiction, udělejte z něj novináře a bude to jako kdybyste ukradli propisku slepému z držáku.
Takže bez jakékoliv přetvářky - nedržel jsem, pánové, krok s vaším výstředním a neobyčejným světem a nezajímal jsem se o něj s takovou vervou jako v letech 90 a 91. Většinu let 92 a 93 jsem zkoumal tornáda a skleníkový efekt. V současné době se vážně zajímám o fotografii, kosmetiku a počítačové interface. V roce 95 a 96 mě bude zajímat zase něco úplně jiného. Může to znít trošku divně a diletantsky. Nevypadá to, že bych oplýval intelektuální touhou vydržet. Ale můj intelektuální život nevypadá na to, že by chtěl mít nějaký smysl. Jsem totiž spisovatel science fiction.
I když už se nehoním za počítačovým zločinem, zájem a kontakt jsem si udržel. Má to spoustu dobrých důvodů. Pořád čtu většinu vyšlých novinářských prací o počítačovém zločinu. A můžu vám k tomu něco říct: strašně, strašně moc se toho nažvaní o nezletilých počítačových vetřelcích, a ani vzdáleně se toho dost nepíše o počítačových policistech. Počítačoví policisté jsou stokrát zajímavější než potměšilí teenageři s kódy a kartami. Pánové jako Carlton Fitzpatric by si zasloužili být stokrát slavnější než nějaký usmrkaný hacker typu Marka Abeneho. Skupiny jako FCIC je stokrát důležitější a více vlivná a zajímavější než Chaos Computer Club, Tack-Tic a skupina 2600 dohromady.
Tajná služba Spojených Států Amerických je docela drsná parta. Je ohromující, jak málo bylo napsáno či publikováno o jejích členech, jejích životech, historii, jaké oni mají názory na život vůbec. Policisté jsou pro novináře nebo spisovatele opravdu dobrý materiál. Policisté vidí věci, které většina lidských bytostí nikdy neuvidí. Dokonce i členové soukromých bezpečnostních služeb by mohli vyprávět spoustu věcí. Narušitelé počítačů - hackeři, a také telefonní phreaks, jsou paradoxně velmi nudní.
Vy víte, že jsem velmi aktivně vyhledával společnost hackerů, ale už mě to nezajímá. A ani nemusím. Dneska chodí hackeři sami za mnou. Nemají ani tak moc velkou práci, protože nevyvíjím žádné zvláštní úsilí k tomu, abych se skryl. Dostávám spoustu telefonních hovorů – je mi jasné, že spousta z vás dostávala spoustu takových hovorů od hackerů – ale spousta těch mých vypadá asi nějak takto:
Crrr crrr. "Haló?"
"To je Bruce Sterling?"
"Jo, to jsem já, dovolali jste se správně."
"Vy jste ten, co napsal The Hacker Crackdown?"
"Správně, to jsem já. Co máte na srdci?"
"No, nic – jenom jsem chtěl vědět, jestli jste tam!"
"Tak jo, fajn, jsem tady. Když Vás někdy něco napadne, dejte mi vědět." Cvak. Crrr. Takových hovorů mám desítky.
A velice často dostanu o 24 hodin později další hovor a bývá to ten samý mladík, jenom teď už má s sebou deset svých kamarádů hackerů spojených ilegálním přemostěným hovorem. Říkají si jmény jako třeba Šarlatový Škorpión nebo Elektrický Ninja, případně Žhavý Rutabaga, a chtějí po mě abych se napojil na jejich pirátský telekonferenční systém, BBS Šmoulové z Pekla, skrytý někde ve Wisconsinu nebo Ohiu nebo Idahu. Slušně poděkuju za pozvání a řeknu že mám spoustu věcí domluvených dopředu. Většinou mě nechají na pokoji.
Dostávám také spoustu hovorů od novinářů. Novinářů píšících příběhy o počítačových zločinech. Nějakým způsobem se mi podařilo získat reputaci člověka, který zná něco o počítačovém zločinu a kdo je ochoten mluvit s novináři. A to já pochopitelně opravdu dělám. Protože nemám co ztratit. Proč bych si nemohl popovídat s jiným novinářem? On má šéfa, já ne. On má uzávěrku, já žádnou nemám. Já toho většinou znám více či méně o tom o čem mluvím, on obvykle nemá ani zbla ponětí. A čeká na to až řeknu něco pořádně sprostého, netaktního nebo dostatečně bláznivého a že to bude otištěno. Tak co se to vlastně děje? Jsem spisovatel, píšu science fiction! Co to vlastně po mě chtějí – připravit mě o mé léno?
Hackeři budou také klidně mluvit s novináři. Hackeři se totiž neustále chvástají. Počítačoví policisté ovšem nikdy v tisku žádný hvězdný záznam neměli. Myslím si, že je to velmi smutné. Chápu, že existuje zásadní potřeba utajení jejich operací a tak dále, ale jelikož spousta počítačových policistů jsou experti na telekomunikace, čekali by jste od nich, že přijdou na nějakou elegantní kličku, jak tato omezení obejít.
Vezměme například problém Kevina Mitnicka. Všichni víme, kdo to je. Kdo neví, kdo to je Kevin Mitnick, ať zvedne ruku... Fajn, myslel jsem si to. Kevin Mitnick je hacker a teď zrovna je na útěku, je to hledaný uprchlík. FBI se ho před pár měsíci pokusila sbalit v Chicagu na konferenci o počítačových občanských svobodách a místo toho zatkla jiného člověka. Byl to jeden z nejtrapnějších momentů vůbec. Byl jsem tam, viděl jsem to, a viděl jsem také, jak se to poté FBI snažila vysvětlit zhruba pěti stovkám rozzuřených škrobených liberálů a bylo to hodně smutné. Místní pobočka FBI utřela nos, protože její lidé ve skutečnosti nevěděli, jak Kevin Mitnick vypadá.
Já také nevím jak Kevin Mitnick vypadá, i když jsem o něm pár slov napsal, a má otázka zní: jak je to možné? Jak je to možné, že neexistuje žádná veřejně přístupná WWW stránka s policejními fotografiemi hledaných uprchlíků - počítačových zločinců? Dokonce i americká Poštovní Služba by jich dala několik dohromady, a oni přitom nemají ani modemy. Proč nemají FBI a USSS v kyberprostoru stanice věnované public relations? A z toho samého důvodu, proč nemá HTCIA svou vlastní internetovou schránku? Veškeré počítačové společnosti mají své internetové stránky, pokud tedy nejsou naprosto mimo mísu. Proč tedy nejsou počítačoví policisté v daleko, daleko lepším kontaktu s počítačovou komunitou prostřednictvím počítačových sítí? Nemusíte každému novináři na potkání slibovat živé rozhovory pokud nechcete – je mi jasné, že by to mohlo za určitých okolností způsobit pěknou melu. Ale proboha, dejte nějaká data veřejnosti. Statistiky o zločinech. Plakáty hledaných. Rady týkající se bezpečnosti. Antivirové programy, cokoliv. Materiál, který pomůže komunitě žijící v kyberprostoru, kterou by jste měli chránit a které by jste měli sloužit.
Vím o tom, že existují vykonavatelé zákonů týkajících se počítačů, kteří jsou připraveni a ochotni toto učinit, ale nemůžou to udělat pro tu strašlivou horu byrokracie a samozřejmě také pro spoustu nepotřebného hermetického utajení. Počítačoví policisté by se měli v kyberprostoru pohybovat daleko razantněji a měli by přestat strkat hlavu do písku. Co vlastně máte za problém? Bojíte se toho, že by někdo mohl přijít na to, že existujete?
Myslím si, že být policistou v informační společnosti a nechtít strávit většinu času online a dodávat Vám informace je z Vaší strany neuvěřitelným nedopatřením a totálním nerozumem – ale to jsem prostě já. Osobně mám publicitu velmi rád. Myslím si, že je pro lidi dobrá. Já mluvím hodně, protože jsem prostě člověk s názorem. Nemohu si pomoci. Spisovatel bez názoru je jako farmář bez pluhu, profesor bez tabule, policista bez počítače – je to něco v podstatě zbytečného a nepřirozeného.
Vůbec mi nevadí, že k Vám dnes ráno mluvím. Jsem naprosto ochoten mluvit s Vámi, ale protože nejsem policista ani prokurátor, nemám pro Vás, pánové a dámy, žádné vyčerpávající informace. Je to z mé strany čirá arogance chtít vás poučovat o tom, jak máte dělat svou práci. Ale jelikož jsem byl požádán, abych sem přišel, mohu Vám přinejmenším nabídout své názory. Jelikož pravděpodobně za moc nestojí, mám za to, že bych přitom měl být aspoň co nejvíce otevřený.
Nejdříve ta dobrá část. Dovolte, abych Vám povyprávěl o několika událostech, které se zcela nedávno udály někde poblíž, a se kterými nemám konceptuálně žádné problémy. Případ v kostce: nějaký kluk v San Francisku klonuje mobilní telefony, vypaluje paměti EPROM, krade mobilní čísla a navíc vyveze přibližně 1000 "horkých" telefonů svým kamarádům v singapurské mafii. Oni mu zato z výdělků pořídili dost hezké sportovní auto. Tajná Služba se objeví u kluka v domě, chytí ho s malou páječkou v ruce, vyberou ho, odvezou ho do města, po zátahu svolají tiskovou konferenci, na které sdělí, že takové aktivity představují pro společnosti provozující mobilní telefony veliký problém a že oni těm lidem, kteří se jimi zabývají, pořádně zatopí. Já v téhle situaci nevidím žádný problém. Dokonce mi to poskytuje jakousi vzteklou satisfakci. Je toto zločin? Ano. Je tento kluk zlý a má špatné úmysly? Ano. Prezentuje zde výkonná moc svou základní povinnost? Ano, prezentuje. Vadí mi, když se v zákulisí pohybují korporativní soukromé bezpečnostní služby a chrání své vlastní komerční zájmy? Ani náhodou. Je v okrádání společností s mobilními telefony obsažen nějaký prvek občanských svobod a svobodného vyjadřování? Ne. Je zde nějaká hrozba narušení soukromí? Ano – tu hrozbu představuje on, on sám je zločinec. Je veřejný výslech tohoto chlapce ze strany Tajné Služby jenom prázdné mlácení slámy, vypočítané na efekt? Nemyslím si to. Připadá mi to jako legitimní odstrašující příklad, a pokud tím chtějí získat trochu slávy, ať si ji kčertu vezmou. Všichni se potřebujeme občas trochu blýsknout. Nemůžeme přežít bez trochy slávy. Jenom toho pitomého bastarda pěkně zkrouhněte, máte mé požehnání.
Dále, skupina nějakých Vietnamských Triád unese v Silicon Valley náklaďák plný mikročipů a náklad převeze na asijský černý trh prostřednictvím pašerácké sítě, jejíž členy už omrzelo dělat do heroinu. Jsou tito pánové "Robinové Hoodové elektronického pohraničí"? Nemyslím si. Mám si sednout na zadek protože nějaký diktátor ve Zlatém trojúhelníku bude mít zdarma výpočetní techniku, a protože informace by měly být volně šiřitelné? Ne, toto mi zdaleka nepřipadá jako pozitivní vývoj. Je organizovaný zločin hrozbou společnosti? ANO! To tedy je!
Nemůžu říct, že bych měl někdy co bližšího do činění – myslím tím úmyslně – s různými chytráky, ale nedávno jsem strávil nějakou dobu v Moskvě a také v Itálii v době, kdy vrcholil jeden z největších korupčních skandálů. Vám samotným je jasné, že organizovaný zločin a endemická korupce představují velmi vážný problém. To všudypřítomné zlo se rozleze ve vaší společnosti jako mor a najednou jako by nikdo nemohl svobodně dýchat. Obranná raketa – nikdy jsem neměl ani potuchy o tom, jak funguje a co znamená pro oběti, až do loňského prosince, kdy jsem strávil pár týdnů v Moskvě. Obrátil by se vám z toho žaludek.
Další případ. Někaký vtipálek získá práci u správce dálkových telefonních linek. Napíše síťový program odposlouchávající PIN-kódy a do rukou mu padne několik miliónů PINů, které potom prodává za dolar kus svým kamarádům hackerům po celých Spojených Státech a Evropě. Myslím si, že je to chytré? Ano, je to naprosto geniální. Mám za to, že to je zločin? Ano, myslím si, že to je zločinný skutek. Myslím si, že tento chlapec je v podstatě zkažený. Myslím si, že volné nebo velmi levné spojení na velkou vzdálenost je dobrý nápad? Ano to si skutečně myslím; myslím si, že pokud by dálkové spojení bylo plošně tarifováno velmi nízkými cenami, zvedla by se používanost linek tak drasticky, že poskytovatelé těchto služeb by z dlouhodobého hlediska vydělali více peněz. Rád bych, aby si někdy takový experiment dovolili; nemyslím si totiž, že způsob, jakým řídí své telefonní společnosti v roce 1994 je jediný možný způsob jak je řídit úspěšně. Myslím si, že telefonní společnosti budou pravděpodobně muset změnit své chování, a to pěkně drasticky, pokud chtějí přežít v prostředí médií 21. století.
Ale chápejte, takhle o tom ten kluk nepřemýšlí. On nebude muset provádět obchodní rozhodnutí. Krádež není reformní čin. Zneužívá svého důvěrného postavení v práci, aby si ilegálně napakoval svoje vlastní kapsy. Já osobně si o něm myslím, že je to darebák.
Takže já osobně nemám nic proti těm nedávným operacím mužů zákona. Pouze jsem si přál, aby se jim dostalo více publicity, a je mi tak trochu líto, že jsem jim více publicity nemohl dát já sám. Ovšem přinejmenším jsem o nich aspoň slyšel a když se děly, bral jsem je v potaz. Teď chci mluvit o věcech, které mě štvou.¨
Jsem autor a zajímá mě svoboda projevu, a to je přirozené, protože to je můj vlastní píseček. Svoboda projevu je problémem spisovatelů a problémem byla vždycky a pravděpodobně také bude. My na západě máme tu prastarou a ctěnou tradici západní svobody projevu a tisku, a ve Spojených Státech máme ještě poněkud aktualizovanou koncepci "svobody informací". Přes to všechno dnes ovšem existuje enormní množství informací, které je velmi problematické. To, že svoboda tisku byla zmíněna v Ústavě neznamená, že lidé přestali přemýšlet o tom co vlastně svoboda tisku ve skutečnosti znamená, že o ni přestali bojovat a že jeden druhého kvůli ní přestali žalovat. My Američané máme spoustu problémů s naší svobodou tisku a projevu. Problémy jako urážky a pomluvy. Podněcování výtržností. Obscénita. Dětská pornografie. Pálení vlajek. Pálení křížů. Nenávistná rasová propaganda. Politická korektnost. Sexistický jazyk. Rodičovská Rada pro Populární Hudbu našeho Ala Gora. Stanovování věkové hranice pro filmy. Plagiátorství. Práva pro fotokopírování. Takzvané novinářské právo na ochranu zdrojů. Zásady nezneužívání. Důvěrný vztah právník - klient. Placené politické reklamy. Zákaz reklam na alkohol a cigarety. Kodex pro rozhlasové hlasatele. Cenzoři školních učebnic. Národní bezpečnost. Vojenská tajemství. Průmyslová obchodní tajemství. Arts funding for so-called obscenity. Dokonce i religiózní rouhání jako známá novela Salmana Rushidieho Satanské Verše, která je tak nenáviděna právě těmi, kteří vyhodili do vzduchu World Trade Center. Všechny tyto obrovské problémy jsou o tom co můžou lidé druhým říct a za jakých podmínek. A to jsme se ještě nedostali k počítačům a počítačovým sítím.
Jeden každý z těchto problémů můžete přišít také na cyberprostor. Počítače nevyřeší žádný z těchto starých problémů se svobodou výrazu: naopak, zintezivní je a objeví se díky nim spousta dalších. Problémy typu softwarového pirátství. Kódování. Elektronická zpronevěra. Mezistátní přeprava kradeného digitálního vlastnictví. Volné vyjadřování na privátně vlastněných sítích. Takzvané "dolování dat" za účelem nabourání osobního soukromí. Zaměstnavatelé špehující emaily svých zaměstnanců. Intelektuální práva na elektronické publikace. Vyhledávání a zabavování pomocí počítače. Legální závazky vyplývající ze zhroucení počítačových sítí. Pronikání do počítačů, atd. atd. Toto jsou skutečné problémy. Jsou tady. Jsou tady teď. A v budoucnosti budou jen horší. Vznikne spousta problémů, které si dnes nikdo nedokáže ani představit.
Starám se o tyto záležitosti, protože lidé v mé situaci by se o tyto záležitosti starat měli. Nemůžu říct, že bych někdy sám pocítil negativní vliv cenzury nebo že bych trpěl díky nesouhlasu vlády s tím co říkám. Nopak, současná americká vláda mě má natolik ráda, že jsem z toho až poněkud nervózní. Ale napsal jsem deset knih, a nemyslím si, že by některá z nich mohla být celá do posledních podrobností vydána oficiálně před padesáti lety. Neboť v mých knihách se mluví o věcech, o kterých lidé před padesáti lety příliš mluvit nechtěli, například sex. Postavy v mých knihách mluvili tak jako dnes lidé mluví, čili mluví sprostě, a to tak že hodně. Dokonce i v The Hacker Crackdown jsou místa, kde lidé během konverzace používají obscénní výrazy, a mimochodem tito zmiňovaní lidé byli počítačoví kriminalisté.
Je mi čtyřicet let; ještě si pamatuju dobu, kdy lidé na veřejnosti neužívali slovo "kondom". Pokud dnes nevíte co to je kondom a jak se používá, je docela dost velká pravděpodobnost, že zemřete. Standardy se od základu mění. Kultura se od základu mění. Zákony, které by teoreticky měly ovlivňovat toto chování, jsou velmi mlhavé a plné hádanek, protikladů a kompromisů. Existují lidé, kteří nechtějí změnu naší kultury, nebo naopak ji chtějí změnit ještě rychleji směrem podle jejich vlastních představ. Když se do kulturního zápasu zapojí policie, je to vždy velmi zpolitizované. Šance, že to skončí dobře, nejsou příliš veliké.
Už to je nějakou dobu, kdy se ve zprávách objevil opravdu bombastický skandál týkající se počítačového průniku. Dnes je v záři reflektorů porno. Dětské porno i ostatní. Lidé zabývající se dětským pornem mi nejsou vůbec sympatičtí. Myslím si, že zneužívání dětí je ohavný a pitvorný zločin, ale nedávno jsem se setkal s případy počítačové pornografie, které mi připadají velmi zvláštní a problematické. Nemyslím si, že bychom mohli něco získat nesmyslným nafukováním bubliny strašidelné hrozby pornografie na sítích. Porno je prostě příliš zrádná záležitost, aby se jí věnoval každý. Není to pevná a spolehlivá výchozí pozice pro náhled na způsob, jakým bychom měli provozovat naše sítě.
Je zde napřílad případ Amateur Action. V Kalifornii žije chlap se svou ženou a ti prodávají na své BBS-ce jistý pořádně odporný materiál. Jsou obžalováni v Tennessee. Co se to děje? To si máme opravdu myslet, že lidé v Memphisu mohu uplatňovat standardní vztahy své společnosti k pornografii na lidi v Kalifornii? Byl bych vážně překvapen, kdyby prokurátor našel porotu v Kalifornii, která by obžalovala odsoudila nějakého distributora pornografie z Tennessee. Je mi jasné, že ten člověk z Tennessee by v tom pornu musel jet natvrdo a musel by to dělat v obrovském měřítku. Provádět to opačným směrem je jako střílet rybu v kádi. Je v tom něco hodně laciného. To mi moc nezavání neoddiskutovatelným kriminálním případem. Spíš mi to připadá jako by se nějaký chlápek z Tennessee pokoušel prosadit své vlastní kulturní standardy prostřednictvím dálkové telefonní linky. Tohle nemusí být ta jediná pravda v tomto případu, ale tak ten příklad vidím já. Je opravdu složité udělat to tak, aby případ pornografie vypadal vůbec dobře. Pokud je ten příklad bezvýznamný, tak prokurátor vypadá jako tupý prudérní budižkničemu, pokud je to příklad s velkým P, pak je celá záležitost natolik nechutná, že o ní nikdo nechce ani přemýšlet, neřkuli pořádně prozkoumat důkazy. Když dojde na základní sociální účel postupného začleňování zákona a pořádku na sítě, je porno oblastí bez možnosti výhry.
Myslím si že v Tennessee se můžete docela dobře dozvědět to, že lidé v Kalifornii jsou banda flakey perverzních magorů, ale myslím si také, že v Kalifornii by jste si dozvěděli, že lidé z Tennessee jsou banda šílených fundamentalistických křupanů. Začněte štvát jednu komunitu proti druhé a velmi brzo se dostanete mimo oblast trestního zákona a vstoupíte do území pokusů kontrolovat kulturní chování lidí policejním obuškem. Takovým bojem se toho moc získat nedá. Pár šiřitelům pornografie můžete tu a tam nahnat strach, ale pravděpodobně také rozzuříte spoustu nezaujatých přihlížejících. To není válka, kterou by jste mohli vyhrát, i v případě, že by jste vyhráli bitvu nebo dvě, nebo třeba deset. Lidé z Kalifornie se nikdy nebudou chovat způsobem, který bude vyhovovat lidem z Tennessee. Lidé z Kalifornie mají víc peněz, víc síly a víc vlivu než lidé z Tennessee. Lidé z Kalifornie vynalezli Hollywood a Silicon Valley, kdežto lidé z Tennessee vynalezli leda tak způsob, jak zašmudlat etikety na rock'n'rollových deskách.
To je to co vzpomínají Pat Buchanan a Newt Gingrich, když mluví o americké kulturní válce. A to je také to, o čem mluví politicky korektní lidé, když zahájí osmnáct soudních případů obtěžování kvůli tomu, že nějaký mladý člověk na univerzitní síti něco řekl a nějaká ultrafeministická radikálka to považovala za obtěžující. Kdybych byl policajt, dal bych si velký pozor na to, abych nevypadal jako pěšák v nějaké kulturní válce řízené ambiciózními radikálními politiky. Země je dnes zleva doprava zamořena fanatiky. Fanatismus velkého množství těchto lidí je motivován strachem a zlobou a ani pramák jim nezáleží na veřejném pořádku ani na lidech, kteří jej prosazují a kteří naši společnost udržují v relativním vyrovnaném klidu. Kašlou na spravedlnost, mají jen své vlastní agendy. Chopí se každé dostupné šance zacpat druhé straně hubu a dát jí ránu pod pás. Oni nechtějí debatu. Chtějí jen zlikvidovat nepřítele, a to jakýmkoliv možným způsobem. A pokud k tomu mohou použít policajty, sláva jim! Policajti jsou stejně na odstřel.
Je zde další případ s pornografií, který mě štve ještě daleko víc. V Oklahoma City žije člověk, který má velkou BBS-ku Fidonet a taky obchod, kde prodává CD-ROMy. Některé z nich, velmi malý počet, jsou pornografické CD-ROMy. Městská policie z Oklahomy tohohle nedospělého hackera chytne a on samozřejmě začne kňourat - vždycky to tak dělají - a říkat nezavírejte mě, zavřete toho dospělého chlápka, to je ten pravý pornografák. Takže policie vyrazí vybrat tomu chlápkovi kancelář a během toho všeho to natáčejí na svoje minicamy a přenášejí tu akci do hlavních večerních zpráv z Oklahoma City. To byla vážně velice inovátorská, high-tech záležitost, ale také velmi nezodpovědná a uspěchaná hurá akce, protože si z politického neponechali žádná zadní vrátka. Tímto se naprosto zavázali obětovat toho člověka, protože jinak by z toho byla příliš velká politická ostuda. Nemohli jen tak pokrčit rameny a říct, "No, právě jsme zabásli člověka, protože prodával pár všivých CD-ROMů, které si kdokoliv v této zemi může beztrestně objednat poštou podle adresy na zadní straně počítačového časopisu." Museli dát dohromady porotu, v ní několik fundamentalistických zástupců, pak těm dvanácti dobrým lidem ukázat ty nejnechutnější grafické soubory. A můžete si domyslet, že naprosto jistě to bylo u soudu prohlášeno za pornografii. Nemyslím si, že by bylo vzneseno mnoho pochyb o tom zda to skutečně pornografie je, a nepochybuji o tom, že jakákoliv porota v Oklahomě by to podle lokálních společenských standardů z Oklahomy za pornografii prohlásila. Tento člověk byl usvědčen. Prohrál soud. Ztratil obchod. Šel do vězení. Jeho žena podala návrh na rozvod. Přišel o péči o své děti. Je to trestanec. Jeho život se zhroutil.
K čertu s tím, já si nemyslím že by tento člověk byl distributorem pornografie podle jakékoliv důkladné definice. Nikdy předtím nebyl trestán. Nikdy neměl žádné problémy, neměl špatnou povahu. Měl úctyhodný vojenský záznam z války z Vietnamu. Platil daně. Lidé kteří ho znali osobně se o něm vyjadřovali velmi kladně. Nebyl to žádný ztřeštěný mizera. Byl to jen člověk prodávající cédéčka, jaké prodávají jemu podobní lidé po celé zemi aniž by nad tím někdo pohnul brvou. Připadá mi to tak, že oklahomská městská policie a oklahomský prokurátor svlékli toho člověka z kůže a šoupli ho do díry jenom proto, že nechtěli vypadat špatně. A já si myslím, že zde byla spáchána obrovská nespravedlnost.
A navíc mám za to, že to byl neuvěřitelně nešťastný tah z hlediska vztahů s veřejností. Vychází například magazín Boardwatch, který čte prakticky každý, kdo v této zemi provozuje BBS-ku. Když se editor tohoto časopisu dozvěděl výsledek procesu, tak začal jednat zcela bez rozmyslu. Napsal rozezlený zdrcující komentář, ve kterém napadal úřady a spílal jim co se do nich vešlo. Prokurátor z Oklahoma City jeho zprávičku rozeslal místním sdělovacím prostředkům a ta se poté objevila ve večerních zprávách. S velkou pravděpodobností si tím vylepšil osobní profil - v lokálním měřítku. Ale tento časopis vypustil ještě jeden článek, daleko větší a daleko naštvanější, který se rychlostí blesku rozšířil po celé zemi a dospěl k jednomu z nejlepších cílů, což je počítačové obecenstvo tvořené systémovými operátory BBS-ek. Redaktorská zpráva zněla v tom smyslu, že městská policie z Oklahoma City je banda pomatených bezpáteřních gestapáků, kteří neví nic o ničem a nenávidí každého, kdo něco ví. Můj názor je ten, že pravá podstata počítačových zákonů a řádu byla tímto případem velmi poškozena.
Podle mě je si z toho můžeme vzít několikeré poučení. To první pochopitelně zní: v Oklahoma City nezkoušejte prodávat pornografii. To druhé: pokud vaše vlastní město vyhlásilo válku pornografii a vy jste policista, dobrá věc je zastavit se u místních zdrojů pornografie a prodavačům otevřeně říct, že porno je ilegální. Řekněte jim na rovinu, že víte o tom, že nějaké porno mají, a že bude lepší, když s tím seknou. Pokud v hlavě něco mají, vezmou si to k srdci a přestanou okamžitě porušovat lokální společenské normy. Pokud v tom budou pokračovat, tak jsou to pravděpodobně dobře zavedení pornošmelináři a když se dostanou do konfliktu s ambiciózním místním prokurátorem, nemůžou si stěžovat než na sebe sama. Nevrhejte se bezhlavě do akce s hromadou agentů a videokamerami. Je totiž velice jednoduché blýsknout se v záři publicity, ale vycouvat zpátky bez toho, aniž by jste od té lepkavé špíny byli zacákaní od hlavy až k patě, je velice těžké.
Být počítačovým kriminalistou v Americe bývá obvykle nevděčný úkol. Vy to víte, já to vím. Lituju dokonce toho, že jsem tyhle věci vytáhnul na světlo. Přesto mám pocit, že jsem to za daných okolností udělat měl. V temné oblasti amerického počítačového právního prostředí ovšem vidím svítit jeden veliký paprsek světla, a to je chování počítačových kriminalistů v jiných zemích. Američtí počítačoví kriminalisté museli trpět pod zvětšovacím sklem veřejného dohledu, protože to byli první lidé na světě, kteří museli něco podobného dělat. Ale strážci zákona se do toho začínají vkládat už i v ostatních zemích, a jak lze soudit z prvních znamení, situace v zámoří je daleko horší.
Například v Itálii. Italská finanční policie nedávno rozhodla, že každý uživatel FidoNetu je softwarový pirát. Takže vyrazili na zátah a zkonfiskovali mezi padesáti a sto BBS. Systém kont je zpřeházen, částečně také proto, že většina kont je v italštině. Nedošlo k ničemu takovému jako například k obvinění ani odsouzení, zato byla slyšet spousta ublížených nadávek od hluboce odcizeného a radikalizovaného italského publika. Itálie je zemí, kde byly celé politické strany zlikvidovány endemickou korupcí a úplatkovými skandály. Zemí, kde organizovaný zločin střílí soudce a vyhazuje kostely do vzduchu pomocí bomb v automobilech. Dnes tam řídí zemi člověk, který je v podstatě italským Tedem Turnerem - vlastní několik televizních stanicí - a jeho federální policisté vyrazili do akce a zlikvidovali pár levičáckých BBS-ek. Problému softwarového pirátství to moc nepomůže a místní politické situaci už vůbec ne. Italská politika je tak absurdní, že například jejich komunisté mají pověst poctivě vládnoucí strany. Komunisté mají nového předsedy vlády plné zuby, a on prožívá politický románek s neofašistickou ultrapravicí a partou lokálních etnických separatistů, kteří chtějí rozřezat zemi v půli. Velice divná a hlavně nestálá scéna.
K čertu s tím, z dlouhodobého hlediska si myslím, že z hlediska boje s počítačovým zločinem se Itálie stane jednou z těch lepších zemí. Jenom počkejte až začnou přicházet zprávy od Poláků, Rumunů, Číňanů, Srbů, Turků, Pákistánců, Saudů.
My v Americe jsme si na takové věci už zvykli, trošku, jakoby zvykli. Máme Bílý Dům s vlastní internetovou adresou a WWW stránkou. Vlastnit a používat modem je v USA v módě. Americké právní agentury mají k dispozici stále více záchytných bodů. V Evropě najdete počítače úplně všude, ale jsou spoutány v pavučině místních telefonních sítí a prapodivných lokálních předpisů a ještě divnějších a archaičtějších zákonů. Pravděpodobnost nějaké toxické reakce od počítačové a telekomunikační oblastí je v Evropě a Asii daleko pravděpodobnější než v USA. Během několika let získají američtí počítačoví kriminalisté celosvětovou reputaci jako špičky ve svém oboru. Šance různých zainteresovaných stran na nalezení nějakého funkčního modelu koexistence a společného jazyka v důležitých společenských otázkách je v Americe poměrně obstojná. Nebude příliš mnoho přehmatů, nepříjemných překvapení, nebude panika ani hysterie.
Co se scény počítačového zločinu týče, americký počítačový zločin bude vypadat poněkud zkrotle ve srovnání s eventuálním nárůstem zločinu v bývalém Sovětském Svazu, východní Evropě a jihovýchodní Asii.
Jsem spisovatel science fiction a rád spekuluji ohledně budoucnosti. Mylím si, že američtí počítačoví policisté budou muset rozlousknout velice tvrdý oříšek, protože budou skoro vždy ti první na světě, kteří dostanou horký brambor přímo do ruky. Některé špatnosti se pochopitelně odehrají nejprve zde, poněvadž my jsme lidé, kteří odhalili skoro veškeré možnosti. Ale cítím také to, že není příliš pravděpodobné, že veškeré nepříjemnosti dosáhnou kulminačního bodu právě zde. Je docela možné, že se americká počítačová policie dopustí několika hrozných omylů, ale můžu téměř garantovat, že policie v jiných společnostech se bude dopouštět omylů daleko horších. Američtí policisté mohou mlátit obušky, ale jiní policisté použijí sekery a elektrické šoky. Počítače pravděpodobně pomohou více lidem v zemích, ve kterých si lidé již umějí pomoci sami. V rozpadajících se zemích, přelidněných zemích s poničeným životním prostředím a hlubokými sociálními problémy, mohou počítače rozpad věcí ještě urychlit.
Země se zavedenými prádelnami peněz budou mít zavedené prádelny dat. V zemích, kde nyní mají prohnilé tyranské vlády a chytré odhodlané teroristické revolucionáře, budou mít prohnilé tyranské vlády a chytré odhodlané teroristické revolucionáře - vybavené počítači. Zanedlouho poté se dočkají tyranských revolučních vlád pod taktovkou fanatiků s počítači, a poté teprve uvidíme jak blízko může mít nějaká vláda k vládě Velkého Bratra. Jak naložíme s těmito lidmi? Tato otázka se pro nás stane velkým problémem.
Jiní lidé mají horší problémy než my, a myslím že by nás to mělo jistým způsobem uklidňovat. Ale my zde máme také své problémy. Strkat před nimi hlavu do písku je nanic. Od roku 1980 se počet obyvatel amerických věznic zvýšil o jedno sto osmdesát procent. V roce 1993 jsme měli ve federálních nebo státních nápravných zařízeních celkem 948,881 vězňů. Vážím si té práce, jenž byla v Americe vynaložena na uvěznění skoro miliónu lidí. Nemůžu ovšem říci, že bych se díky vědomí o miliónu lidí ve vězení v mé zemi cítil nějak bezpečněji. Ano, to je protimluv. Je opravdu snadnější udržet veřejný pořádek, pokud je kolem nás tolik lidí bez budoucnosti a bez postavení, kteří už nemají co ztratit? Nemyslím si.
Ve státě, ve kterém bydlím, právě probíhá pěkně nechutný souboj o funkci guvernéra - současný guvernér a ten, kdo se chce prodrat na jeho místo, předvádějí před veřejností tvrdý zápas o právo nasazovat lidem černé kapuce a zapíchnout jim do ruky jehlu se smrtícím koktejlem. Slyším řeči o násilí a trestu, ale neslyším nic o spravedlnosti. Slyším toho spoustu o právu a soudních procesech, ale kde nic tu nic o diskusi, dobré vůli a zdvořilosti. Myslím si, že v této zemi je nejvyšší čas na to, abychom přestali démonizovat jeden druhého a zkusili brát se navzájem jako lidské bytosti a opravdu naslouchat jeden druhému. A já osobně si myslím, že jsem toho dnes ráno namluvil už dost. A teď bych si zase poslechl něco od vás, pánové.
Přizánávám, že ve slabých chvílích jsem měl temné sklony stát se novinářem. Ale nepřišel jsem sem abych psal o vás, to už teď nedělám. Jsem zde jako občan a jako zainteresovaná strana. Byl jsem rád, že jsem zde byl pozván, neboť jsem si byl jist tím, že se zde dozvím něco co bych měl vědět. Velmi si cením si vaší pozornosti a trpělivosti. Doufám že vidíte, že mám v úmyslu vám tuto laskavost oplatit. Děkuji vám.
Public Zone obsahuje informace, ktere jsou
prilis nebezpecne na to, aby mohly zustat nezverejneny.
Autor v zadnem pripade neposkytuje navod k jakekoliv
trestne cinnosti a neni zodpovedny za ciny vznikle
pouzitim techto informaci.
Volne sireni povoleno s uvedenim zdroje
