|
||
V H L A V Ě „Když zavřeš oči, v hlavě se zhasne...“ Napětí
den za dnem snižovalo práh únosnosti, a tak se jednoho dne stalo, že palác nevydržel
nápor nehybného bezživota a s hlasitým sípěním se nadechl těžkého vzduchu,
který začal vířit prostorem a shazoval lhostejné pózy kamenných torz a
zkrabatělých tváří. Rozpálená těla živočichů se zděšeně tiskla k sobě
a zrůžovělé ocásky se ze strachu obtáčely kolem prošoupaných tlapiček se
zakrnělými drápky. Poslední
kapkou v poháru symfonie palácové zběsilosti byl pád obrovského
křišťálového lustru, který se zřítil z takové výšky, že o něm krysy
doposud neměly ani ponětí. Páry lesknoucích se očí překvapeně sledovaly poslední
cestu monstrózní ozdoby paláce. Podlaha rozevřela propast své kamenné náruče a na
okamžik splynuly ve studeném objetí. Křišťálové ruce se roztříštily na tisíce
drobných střepinek a každý z nich vydal ostrý skleněný výkřik. Krysy
byly tak ochromené strachem, že jim ztuhla krev v žilách a do elegie
naříkajících zrcadel se přidalo lupání praskajících ušních bubínků. Palác se zdánlivě zklidnil ve svém napětí a stáhl se zpět do tiché formální přítomnosti. Krysy však vycítily nastávající nebezpečí, divoce pobíhaly kolem a pokoušely se vyhýbat úlomkům padajícího stropu. Náhlý neznámý zvuk je však uvedl do další nehybné strnulosti. Do šera vplul žlutý paprsek světla a nestoudně se roztančil na zarudlých vypelichaných kůžích. Udivené krysy se náhle ocitly přímo před rozšklebenou dírou ve zbořené zdi a mžouraly do oslepujícího neznáma, které představovalo možnost úniku.
Brzy po tom, co se rozvířený prach vrátil do narušené nehybnosti, uklidnily se i krysy a nechaly se přikrýt důvěrně dusivým tichem v troskách paláce. Polly# 16.01.2004 |
||