|
Albínka
utíkala po dlaždičkách a opakovala tak tisíce kroků, které tudy prošly před ní.
Vypadala jako by tančila po dně moře, ryba s bílými vlasy a rukama zježenýma
pro nebe. Její dny se proplétaly do smyček náhod a celý její život se tak
paralelně obíhal s náhodnými lidmi a bezkrevnými rty, ze kterých slíbávala
odrazy skutečnosti.
V galerii
objímala černobílé pierroty a věřila, že když odchází, jejich oči se stáčí
do podlahy pod tíhou nesnesitelnosti pocitů. Utíkala do ulic, které se převalovaly
mezi domy a vlévaly se do zamčených dvorů.
Na
schodech kostela seděla dívka ve špinavých šatech a před sebou držela natažené
ruce s drobnými mincemi z cizích zemí. Albínka zůstala stát opodál a
sledovala netečné hroudy těl valící se nahoru za vlastními hlavami. Vyhýbavé
pohledy a zvědavé děti nakukovaly do dlaní žebračky.
-
Chceš
nějaké peníze? osmělila se Albínka.
Dívka mlčela do
země.
-
Mám
jen hodinky a ty se předcházejí o pět dní.
Albínka
ji obcházela kolem dokola, dívka seděla opřená o paty a chodidla měla sedřená od
štěrku, zpod potrhaného šátku vyčuhovaly pramínky blonďatých vlasů.
-
Jsi
zamilovaná, lítaj ti vlasy, zasmála se Albínka a konečky prstů se dotýkala
rozevlátých nitek.
Dívka
zvedla hlavu a otočila se na Albínku. Její oči byly smutnější než moře
vyvrhující mrtvou posádku potopené lodi. Albínka si svlékla své šaty, položila je
před dívku a sežehlo ji slunce.
Dnes
v noci proto nepůjdeme spát, budeme se dívat na město a ráno nakrmíme racky
vánočkou s hrozinkami.
|