|
Dívka měla dva páry rukou. Stála v bílém
neohraničeném prostoru a držela veliký červený míč. Dívala se před sebe
černými propastmi očí a bíle protkané vlasy jí lemovaly obličej, jako by chtěly
něco skrýt a vtisknout dívce do tváře nevinný výraz lidské oběti, která je
nazývána dítětem, přestože za zády drží zbraň a probodnutá kočka hláskuje
její jméno a sestavuje myší pastičky do tvaru šipky, která ukazuje přímo na ni.
-
Vždyť
je to ještě dítě, nechte ji si hrát.
Dívá se před sebe, v rukách drží míč a
přitom skáče přes švihadlo. Její osandálkované nohy se chvíli dotýkají podlahy,
pak se ocitnou ve vzduchu. Přiblíží se fotograf, skryje hlavu za černou oponou,
poposune tři dřevěné nožičky o pár kroků blíž – cvak – a černobílý
obrázek s dodatečně kolorovanými rty a míčem (je přece každému na první
pohled jasné, že s tak obrovským míčem si děti nehrají, nedá se pořádně
chytit, když se rozkutálí, točí se moc rychle a utíká až se propíchne o plot)
míří do daleka v ofrankované obálce, je v kontaktu s několika páry
rukou a nakonec skončí ve starých vrásčitých prstech, prohlíží si modré žíly,
které se na kůži přímo zaoblují, tvoří téměř dokolaný kruh, vypadají jako
rourkované balónky přilepené na tělo.
-
Má
dcera má nohy ve vzduchu. Je to možné! Ona snad chodí nad zemí, co se jí stalo?
Ale to není přesně to, co by mělo slabé zakalené
oči znepokojovat.
-
Máte
pravdu, ale nebojte se, je to jen dočasné.
Těžký chraplavý dech je od této chvíle smutný.
Nastěstí pro okolní uši je utlumen vrstvou bílých peřin a ukonejšen mělkou dlaní
spánku o nebohé dceři, která se batolí po vodě a plácá rukou zvědavé ryby do
čumáčků.
Ráno si starý muž nad fotografií oloupe pomeranč
a položí na ní slupky, aby se neshnily o dřevo na stole.
-
Aničko,
už si nemusíš hrát.
|