Krajina Pták a Blázen

Krajina Pták a Blázen

krajina která tiká

na ocelovém řetízku.

Strach ze mně,

strach z tebe,

ze všeho na blízku.

                        J. Skácel

Mladá uvaděčka ležela ve vyschlém korytu řeky a její mokré vlasy se proplétaly mezi břehy, rozprostíraly se a obtáčely kolem chrupavčitých krků černých brouků. Jejich spící skořápkovitá tělíčka vystřelovala nožičkama a vydávala lupavé zvuky. V bezovém keři se ozvalo krátké kloktavé zavrkání a bezejmenný pták otevřel ze spaní zobák a začal do taktu křupajících živočichů prozpěvovat krátký slavnostní nápěv. Žlutá květina pod keřem se probudila a ze strachu omdlela. Mokré vlasy si jí však nevšímaly a dál si pohrávaly s křehkými brouky. Korytem řeky se začaly plazit narudlé pramínky, které vytékaly z otevřené hlavy uvaděčky. Otvor čpěl do prostoru a rozechvíval citlivé chřípí zvířat v blízkém okolí. Černé provázky pavouků se probudily a trhavými pohyby se přesunovaly do teplé zející díry, která s tepavou pravidelností dávila tmavé chuchvalce krve.

„Měla jsem špatný den,“ zachroptěla mladá uvaděčka a pokusila se sledovat barevné kruhy, jež se jí míhaly před očima.

Vědomí ji pomalu opouštělo a mladá uvaděčka si nedokázala na nic jiného vzpomenout. Pokusila se pohnout, ale netušila, kde se nachází její tělo. Pomyslela si, že by mohlo být nalevo. Vstoupila tedy do točícího se kruhu před levým okem, přestože už žádné oči neměla. Čelist se jí samovolně sesunula k rameni a v ústech zachrastily zbytky zubů.

„Fuj, mami ona je ještě živá,“ ozvalo se vedle ní a do zorného pole vstoupil marcipánový Perníček.

Mladá uvaděčka se zprvu vyděsila a chtěla vystoupit z točícího se kruhu, ale marcipánový Perníček se vyděsil ještě víc a utekl pryč. Ozval se táhlý výkřik a zanedlouho mladou uvaděčku obklíčily tisíce drobných vad na sítnici. Prohlížely si ji nedověřivými oky a cukavě se vyhýbaly jejímu pohledu. Mladá uvaděčka si zakryla rukama obličej a přestala dýchat. V prvním okamžiku se vyděsila, ale nebyl to úplně nepříjemný pocit.

Otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Kromě cukavých vad na sítnici a barevných kruhů spatřila i bezový keř, za kterým bojácně vykukoval marcipánový Perníček. Mladá uvaděčka na něj chtěla zavolat, otevřela rty a napjala plíce, ale z úst jí vypadl jazyk. Marcipánový Perníček se zvědavě vyklonil zpoza keře a hladově sledoval rudý osamostatněný sval, který ležel v prachu na cestě před mladou uvaděčkou. Marcipánový Perníček chtivě zamlaskal, současně s tím se ozval výstřel a půlka jeho hlavičky se roztříštila.

„Och!“ vykřikl marcipánový Perníček a chytil se placatýma rukama za zbytek hlavičky.

Zároveň se vedle mladé uvaděčky složila sněhová Pusinka. Růžová sukýnka se jí rozprostřela kolem malého ocelového řetízku. Marcipánový Perníček běžel k ní a začal vzlykat a naříkat. Zvedal ji ze země a ona se rozkládala na drobná růžová zrníčka, která se mísila s prachem a rozpouštěla v bezbarvou břečku.

„Sněhová Pusinka se zastřelila ocelovým řetízkem!“ hořekoval marcipánový Perníček a opakoval to stále dokolečka.

Mladá uvaděčka si držela tváře a couvala do prázdna. Marcipánový Perníček pomalu vstal, vzal ocelový řetízek, dlouze pohlédl na zbytky sněhové Pusinky a odebral se k bezovému keři, kde si uvázal smyčku. Mladá uvaděčka se otočila a běžela barevnými kruhy.

Před ní se náhle objevil rám dveří a ona do nich vstoupila. Stála na širokém prostranství s dřevěnými sedadly a nízkým stropem. Na druhé straně místnosti bylo dřevěné pódium a na něm stály dvě řady dětí. Sál byl plný lidí a ozývaly se veselé výkřiky. Světlo nad hledištěm se ztlumilo a mladá uvaděčka se posadila do poslední řady ke zdi. Z reproduktorů se ozývala hlasitá hudba a dunivě se opakovala v podlaze divadla. Děti se začaly hýbat a mladá uvaděčka si uvědomila, že jsou postižené.

„Dnes bude divadlo,“ zahuhlalo dítě z okraje řady.

Lidé se začaly zvedat a hrnuli se zadními dveřmi ven z místnosti. Mladá uvaděčka zůstala jediným divákem. Seděla bez hnutí na nepohodlné židli. Připadalo jí neslušné odcházet na začátku přestavení a také jí bylo těch dětí líto.

Reflektory osvětlovaly střed jeviště, ale děti stály v rohu. Zvedaly pokroucené ruce do výše ramen a natáčely hlavy k pažím. Oči měly pokryty neprůhlednou tmavou blánou, která se blýskala v záblescích světla. Nohy měly jakoby vrostlé do země a tak se pohybovaly jen od pasu. Pokroucenýma rukama zvedaly modré šaty a tančily v dunivém rytmu nemelodické hudby. Mladá uvaděčka spatřila zhnisanou pokroucenou kůži na břiše a na nohou. Místo pohlavních orgánů měly černé zející díry. Začaly se pohybovat a různě kroutit až se  osamostatnily v chuchvalce pavouků a trhavými pohyby zamířily k vyděšené uvaděčce.

Ranní slunce se opřelo do očních blan bezejmenného ptáka a ten se probudil. Protáhl se, zamrkal,  rozevřel náruč peří a oklepal se. Vyletěl z bezového keře a přistál na břehu vyschlého koryta, aby sezobal čerstvě spadanou rosu na stéblech trávy a posnídal ploštice, které se v houfech vrhaly na chladnoucí mršinu v korytě řeky. Potom radostně vyletěl zpátky na bezový keř a začal zpívat krátký slavnostní nápěv, který mu zněl v uších již od samého procitnutí.

#14.06.04 02:24