|
||
Krajina Pták a Blázen Krajina Pták a Blázen krajina která tiká na ocelovém řetízku. Strach ze mně, strach z tebe, ze všeho na blízku. J. Skácel Mladá uvaděčka ležela ve vyschlém korytu řeky a její mokré vlasy se proplétaly mezi břehy, rozprostíraly se a obtáčely kolem chrupavčitých krků černých brouků. Jejich spící skořápkovitá tělíčka vystřelovala nožičkama a vydávala lupavé zvuky. V bezovém keři se ozvalo krátké kloktavé zavrkání a bezejmenný pták otevřel ze spaní zobák a začal do taktu křupajících živočichů prozpěvovat krátký slavnostní nápěv. Žlutá květina pod keřem se probudila a ze strachu omdlela. Mokré vlasy si jí však nevšímaly a dál si pohrávaly s křehkými brouky. Korytem řeky se začaly plazit narudlé pramínky, které vytékaly z otevřené hlavy uvaděčky. Otvor čpěl do prostoru a rozechvíval citlivé chřípí zvířat v blízkém okolí. Černé provázky pavouků se probudily a trhavými pohyby se přesunovaly do teplé zející díry, která s tepavou pravidelností dávila tmavé chuchvalce krve.
„Měla
jsem špatný den,“ zachroptěla mladá uvaděčka a pokusila se sledovat barevné
kruhy, jež se jí míhaly před očima. Vědomí ji pomalu opouštělo a mladá uvaděčka si nedokázala na nic jiného vzpomenout. Pokusila se pohnout, ale netušila, kde se nachází její tělo. Pomyslela si, že by mohlo být nalevo. Vstoupila tedy do točícího se kruhu před levým okem, přestože už žádné oči neměla. Čelist se jí samovolně sesunula k rameni a v ústech zachrastily zbytky zubů.
„Fuj,
mami ona je ještě živá,“ ozvalo se vedle ní a do zorného pole vstoupil
marcipánový Perníček.
Mladá
uvaděčka se zprvu vyděsila a chtěla vystoupit z točícího se kruhu, ale
marcipánový Perníček se vyděsil ještě víc a utekl pryč. Ozval se táhlý výkřik
a zanedlouho mladou uvaděčku obklíčily tisíce drobných vad na sítnici. Prohlížely
si ji nedověřivými oky a cukavě se vyhýbaly jejímu pohledu. Mladá uvaděčka si
zakryla rukama obličej a přestala dýchat. V prvním okamžiku se vyděsila, ale
nebyl to úplně nepříjemný pocit.
Otevřela
oči a rozhlížela se kolem sebe. Kromě cukavých vad na sítnici a barevných kruhů
spatřila i bezový keř, za kterým bojácně vykukoval marcipánový Perníček. Mladá
uvaděčka na něj chtěla zavolat, otevřela rty a napjala plíce, ale z úst jí
vypadl jazyk. Marcipánový Perníček se zvědavě vyklonil zpoza keře a hladově
sledoval rudý osamostatněný sval, který ležel v prachu na cestě před mladou
uvaděčkou. Marcipánový Perníček chtivě zamlaskal, současně s tím se ozval
výstřel a půlka jeho hlavičky se roztříštila.
„Och!“
vykřikl marcipánový Perníček a chytil se placatýma rukama za zbytek hlavičky.
Zároveň
se vedle mladé uvaděčky složila sněhová Pusinka. Růžová sukýnka se jí
rozprostřela kolem malého ocelového řetízku. Marcipánový Perníček běžel
k ní a začal vzlykat a naříkat. Zvedal ji ze země a ona se rozkládala na
drobná růžová zrníčka, která se mísila s prachem a rozpouštěla
v bezbarvou břečku.
„Sněhová
Pusinka se zastřelila ocelovým řetízkem!“ hořekoval marcipánový Perníček a
opakoval to stále dokolečka.
Mladá
uvaděčka si držela tváře a couvala do prázdna. Marcipánový Perníček pomalu
vstal, vzal ocelový řetízek, dlouze pohlédl na zbytky sněhové Pusinky a odebral se
k bezovému keři, kde si uvázal smyčku. Mladá uvaděčka se otočila a běžela
barevnými kruhy.
Před
ní se náhle objevil rám dveří a ona do nich vstoupila. Stála na širokém
prostranství s dřevěnými sedadly a nízkým stropem. Na druhé straně místnosti
bylo dřevěné pódium a na něm stály dvě řady dětí. Sál byl plný lidí a
ozývaly se veselé výkřiky. Světlo nad hledištěm se ztlumilo a mladá uvaděčka se
posadila do poslední řady ke zdi. Z reproduktorů se ozývala hlasitá hudba a
dunivě se opakovala v podlaze divadla. Děti se začaly hýbat a mladá uvaděčka
si uvědomila, že jsou postižené.
„Dnes
bude divadlo,“ zahuhlalo dítě z okraje řady.
Lidé
se začaly zvedat a hrnuli se zadními dveřmi ven z místnosti. Mladá uvaděčka
zůstala jediným divákem. Seděla bez hnutí na nepohodlné židli. Připadalo jí
neslušné odcházet na začátku přestavení a také jí bylo těch dětí líto.
Reflektory
osvětlovaly střed jeviště, ale děti stály v rohu. Zvedaly pokroucené ruce do
výše ramen a natáčely hlavy k pažím. Oči měly pokryty neprůhlednou tmavou
blánou, která se blýskala v záblescích světla. Nohy měly jakoby vrostlé do
země a tak se pohybovaly jen od pasu. Pokroucenýma rukama zvedaly modré šaty a
tančily v dunivém rytmu nemelodické hudby. Mladá uvaděčka spatřila zhnisanou
pokroucenou kůži na břiše a na nohou. Místo pohlavních orgánů měly černé
zející díry. Začaly se pohybovat a různě kroutit až se osamostatnily v chuchvalce pavouků a trhavými
pohyby zamířily k vyděšené uvaděčce.
Ranní
slunce se opřelo do očních blan bezejmenného ptáka a ten se probudil. Protáhl se,
zamrkal, rozevřel náruč peří a oklepal
se. Vyletěl z bezového keře a přistál na břehu vyschlého koryta, aby sezobal
čerstvě spadanou rosu na stéblech trávy a posnídal ploštice, které se
v houfech vrhaly na chladnoucí mršinu v korytě řeky. Potom radostně
vyletěl zpátky na bezový keř a začal zpívat krátký slavnostní nápěv, který mu
zněl v uších již od samého procitnutí.
#14.06.04
02:24 |
||