"Její manžel je útěšlivý, říká
chci
sejít z cesty a zapomenout na staré časy, pojď, půjdeme bydlet do moře, ale ona
nesnáší ozvěny mezi skalami, které jí plivají sůl do očí.
Čekal
na ni každou noc u jižního nástupiště, pokaždé mu řekla, příště už
nepřijdu a pokaždé přišla. V noci se jí u postele zjevovali milenci, postupně
jeden po druhém a za všemi chtěla odejít. Už už vstávala a odhrnovala bíle
vláčnou deku, opouštěla odůlkovaný polštář a nazouvala se do tmy sotva započeté
noci a v dálce nad ránem už svítilo slunce.
Staré
město dýchalo jako sněhová bublina, foukla do něj a ono se rozpadlo na modrooké
vdovy vystřihující šály pro své malomocné děti.
Její
muž byl poprvé nemocný a ve špajzu nebyla ano troška čaje. Zalila tedy horkou vodou
majoránku a dávala mu pít po lžičkách. Zítra koupím čaj, řekla a její
muž po klekání usnul, a už se neprobudil.
Spával
vedle ní na čistě povlečené posteli, každé ráno svlékala polštářům dlouhé
šaty a věšela je na balkóně nad špičatým městem. Kdyby byly ještě o pár
centimetrů delší, potrhají se o stověžaté siluety.
Autobus
čeká, ale oni nikdy nenastoupí. Postávají na zastávce a o něčem se baví,
v tlumených hlasech je náznak dychtivého očekávání, potlačované myšlenky
červeně dýchají do tváří a ve vějířích kolem očí se mihá stín, ze kterého
jde mnohé domýšlet. Dva páry tepajících rukou, tak jedete nebo ne? ptá se řidič a
zavírání dveří, přes den by bylo hloupé tady stát, ale v noci spí stařenky
za okny a za zavřenýma očima se dívají do města, kde se dějí samé divné věci.
Ráno
rozřezala stůl a všechny hrnečky vyhodila z okna.
Vždycky
jsem chtěl být raději námořníkem, řekl strojvedoucí a uřízl si kousek bábovky.
O nedělích vždycky chodívaly návštěvy, ujídala trojlístkové a srdíčkové
kostky cukru (Nejez pořád ten cukr, budeš mít červíky!) a když ji babička líbala
na čelo, ona to věděla, že umře a začaly jí téct slzy, musela jít na
záchod a brečet vedle držáku na toaletní papír. Potom nemohla do nemocnice na
návštěvu (a kde jsou holky?) a nebrečela na pohřbu.
Víš,
holka, nehodíte se k sobě, ale aspoň má peníze.
Ve
snu se brodí děti po pás ve studené vodě, mrzne. Můstek vede do místnosti
s místností z kamene. Je rozdělena na dvě části, ale má jen jedny a
někdy i druhé dveře. Když se šikovně projde oknem, do místnosti už nikdo
nepřijde. Jsme tu spolu a objímáme se. Na zemi leží rozházené letáky.
Nad
ránem už byla oblečená a stála ve dveřích, kde si většinou uvědomila, že to je
jen sen. Svlékla se a vrátila se do ložnice, kde ležela s očima otevřenýma do
kořán a sledovala prodlužující se stín cinkavého lustru se třpytivými kyvadélky.
Jsem dehtový odlitek, vylehávám důlek na posteli a myslím na samovzplanutí.
Z kohoutku tečou rezavé vlasy. Dům plovoucí na ledové kře směrem
k severozápadu, na něm čísi mávající ruka mizí v nedohlednu na pozadí
průzračnosti modrého nebe. Nikdy se mi nepodíval do očí, jen se stulí do dlaní a
přivírá oči, objímá mě teplou náručí, ale očí se bojí. Mohou snad ublížit
spíš, než-li studené ruce, nejsilnější právě v křečovitých chvílích
samozatínání se nehtů do dlaní? "
Polly#
26.02.06 |