|
||
"J E N Á M L Í T O..." - Je nám to opravdu líto, ale musíme vám říct, že vaše druhé já zemřelo. Smrt nastala v 10:55 minut. Pokud chcete mluvit s někým z personálu, tak si zaťukejte na támhlety žlutý dveře.
-
Děkuji,
to je v pořádku. Velice spěchám. Jen bych rád věděl, jestli mi něco před
smrtí nevzkázalo.
-
Jo,
pane, tak to já nevím. Já měl noční a nebyl jsem u toho. Zkuste se zeptat ve
vrátnici, tam se to stalo.
-
Tak
dobře, půjdu kolem, tak se zeptám.
-
Tak
naschle. Jo a ještě něco. Kdybyste měl nějaký potíže, víte o čem mluvím, tak si
zaklepejte na tamty zelený dveře. Tam sedí ňákej Břéťa s titulem a ten vám
to vymluví.
-
Ne,
děkuji vám, ale já jsem v pohodě. Myslím, že psychologa potřebovat nebudu.
-
Opravdu?
A že ste si tak jistý?
-
No
víte, já ho ani neměl moc rád. Vím, že to zní hrozně, ale já jsem vlastně rád,
že umřelo.
-
Tak
to před váma, pane, smekám. Takovejch moc není. Víte, zrovna včera večer sem
přišla nějaká panička, složila se hned u dveří a měli sme tu dva exy. Chápete
to. Já teda ne. Ještě, že byla roztrojená. Ta její třetí já, to byla penečku
kočka. Byla ze všech nejkrásnější. Ta se s tim panečku nepárala, to teda ne!
Rozrazila dveře a už se hrne k vrchní sestře a křičí: „Tak kde to mam
podepsat? Šup sem s tim a rychle, nemam času na zbyt.“
-
Neřikejte!
A to se na ně ani nešla podívat?
-
Namouduši.
Hnedka zase zmizela na parkovišti. Jenže, mladej pane, ono to neni všechno. Dneska
ráno nám přivezli mrtvou ženskou, že
byste neuhád, kdo to byl. No jasně, umřely všechny tři.
-
No
to snad neni možný!
-
Namouduši.
Víte, většina lidí se s tim špatně vyrovnává. Proto se divim, že vy jste tak
klidný. Přecejenom je to vaše druhé já, mělo k vám nejblíž, znalo vás líp
než kdokoliv jinej. Byli jste na sebe asi zvyklí, nemám pravdu?
-
No...
abych řekl pravdu, nejsem z toho zrovna nadšený.
-
To
je horší, než když rodiče přežijou vlastní děti. Přecejenom, narodilo se stejně
s váma, prožili jste dokonce i stejný věci! Kdo s vámi šel poprvé do
školy? Kdo s vámi vyslovoval první slovíčka, četl první pohádky... No jak
řikám. Jste opravdu kádr, pane. Takový kdyby byli všichni, můžem to tady zavřít a
sbohem šáteček!
-
No
víte, ono mi přece jenom bude asi chybět.
-
Někteří
se z toho i plynem otrávili, když zjistili, že si už nemají s kým
povídat! To víte, vaše druhé já je stále s vámi, i když vás někdy štve. No
a potom najednou ticho.
-
Říkal
jste ty zelený dveře?
-
Říkal. - Tak nashledanou. |
||