
[foto: lobotomie by
hade]
__________________
...a jeho postel
A jeho postel byla tak smětanově bílá, až jí
bylo všeho líto. Zvony se rozezněly na znamení smutku a byla by uvěřila, že
z kamenných zdí kanou slané slzy. Ztrouchnivělým stropem zatékala zhnisaná
tvář někdejší omítky a na dvoře se pářili dva kohouti za skřípání ohořelého
stromu, který se skláněl nad hlavou přidušené žíňky.
Ať
už přeci spadne, naříkala v duchu a do klína se jí skutálela hlava
s ostříhanými vlasy vystřízlivělých gladiátorů.
Nevěsta
pojede dnes na svatební cestu sama, má veliké nahé tělo a studené ruce kterými
každé ráno loupe vlhká vajíčka s mrtvými zárodky kuřátek.
Odstřihávala
jim měkkou tkáň zobáčků a dláždila si jimi cestu k zrcadlu.
Ranní
hádky a noční pohádky o revolucích s černým praporem, zabodávali si vidličky
do hlavy jako slaměné děti, které opustili rodiče.
Umřeli
nám, padali si do náruče a strhávali s sebou sušené cibule ze stropu,
skleněné vitrínky s lasturovýma rybičkama a bambusovými výhonky.
Vkládali
si do úst červenobílé muchomůrky a křemílky a všechny omalovánky
s jedovatýma vodovkama aby jim bylo barevně a už ne tak smutno, jako když se
k nim sklání zelený vodníci a čepují si rybník z jejich břicha a ono to
přece jenom trochu bolí
asi
tak jako když jim někdo vysává oči
třeba
ty
a
zapínají televizi a čekají na počasí v jejich společné lebce, která je
ovládá silou vůle. Rozbíjeli si hlavu o rámy dveří, kam si ji občas vystavoval
jako obraz a kde si připínáčky napínali kůži až ke stropu, aby zjistili jestli jim
vystačí na objímání se se světem.
Pod
plyšovýma očima užaslých voskových panenek usínali přímo do probuzení a
šílený kněz co rotoval po kapli čím dál rychleji a rychleji rozdroboval hostie
slepicím, které potom rozdrobil ovcím, nechtěl je oddat, rozbrečel se štěstím a
posmrkal si talár.
Láska je tak osudová, že musím vložit hlavu pod sekeru, zahřát
si kosti v keramické peci a do smrti se nechat objímat hejnem chobotnic, abych
neumřela na samotu.
__________________
|