Kněz předběhl tramvaj – ještě nic neví
Jó to ráno
předběh kněz tramvaj
Tramvaj ho mihla tak tak
A v tom slunci se –
jeden bílej drahokam
Tramvaj prosvištěla
Kněz taky
a co se jako stalo?
No normálně nic.
Sedli si k němu tři
Nic proti nim.
Ale sedávaj jim holubi na zádech.
Ne na zádech, ale na lopatkách.
Jsou moc zdraví, a to je dobře:
"Hlavně že maj ostřikovače na autech".
Nicméně.
Kněz přešel hlavní
obrátil se doleva a pak doprava
a přešel ulici:
"Nic"
bylo mu v duši.
Ale Slunce zářilo, bilo do tepen,
jako kdyby se nic nestalo.
Nic a nic a nic.
Nic proti nim
A Slunce zářilo.
A byl kapánek seždímanej
Blbý bylo, že už se necejtil
Nic proti nim.
Blbý bylo
že nebyl ani mladej ani starej
ani čistej ani špinavej
byl jenom trochu posloupnej
"Třeba je tam láska a tak podobně…"
volala…
"Třeba ne…"
Ale ona ho táhla a táhla
"Třeba tam uvidím spasení…"
"Třeba ne."
Ale táhla a táhla…
Kněz přešel ve slunci ulicí
a on zmizel v modři.
Veverka na stromě první vidí –
Začala se klepat
Nebyla udivená, protože ten pocit neznala
byla vyděšená
Znala tohle:
když něco dopadne nebo spadne na zem
(oříšek, větvička, kamínek a tak dál)
vždycky to udělá nějaký takový dutý "BUM".
Ale to co viděla, bylo něco úplně jinýho.
Nerozuměla tomu a byla neklidná.
Ty věci se řítily z nebes
velmi dlouhým a volným pádem
a Veverčí Bože! – ty věci hořely!
A jakmile dopadly, nebylo žádný "BUM",
ale s šíleným zasyčením se zaryly do země,
zavrtaly se, zmizely.
Byla vyděšená a eště moc malá.
A pak to přišlo.
Jedna ta hořící věc proletěla těsně kolem ní,
téměř jí to ožehlo kožíšek, a ona vykřikla:
"Veverčí Bože! Vždyť to byl bratr holub!"
Ten zasyčel do kořenů stromu, na kterým seděla, a zmizel.
Vyděsilo jí to.
Pochopila, že ten ohnivý déšť, který padal z nebes,
jsou tisíce hořících holubů, kteří se sírovým syčením
mizí v zemi.
Ale nebyla to hloupá veverka.
Začínala tušit. Tady se něco děje…
A kdyby mohla zesinat, tak by zesinala.
Viděla obrazy. Viděla město.
Viděla dlouhou ulici a po ulici kráčel Muž.
Rovně a pomalu. Pak se Muž začal otáčet.
Tváří do světla…
A potom už tomu nerozuměla.
Rozostřovalo se to. A páchlo to.
A strach se blížil.
Kolem svištěli hořící holubi,
nebe bylo jako vyhřezlá dáseň,
tiskla se ke kůře stromu,
ani vítr už netančil s listím,
ale ona začínala tušit:
"Veverčí Bože, něco se děje!" poskočila na větvi.
"Ale co? Ale co?"
A pak znovu viděla kráčejícího Muže
a asi jí začalo být opravdu vážně špatně.
Krajina a hořící holubi
Země jako by byla dutá
Rozhled byl nesmírný
Nebyl čas ani touha se schoulit
Všechno se zastavilo – zůstalo trčet
Až na ty děsivé lety – pády
Svištění, hukot a zápach
a tisíce drobných bezbranných tělíček
ztrácejících se beze stopy v zemi
Město a nic
Město ztichlo
Pomalu se sice něco začalo ozývat,
ale to Muž slyšel až později
Kámen byl víc kamenem
a nebe se plazilo po střechách
Muž se blížil
a město se nepatrně začalo třást
Údiv veverky a rozmluva se stromem
"Strome!
Strome, Ochránče můj!
Ach, Strome, proč se dnes ani nezachvěješ,
nerozvlníš své staré vrásky v úsměvu,
nepohoupáš mě na nejvyšší paži jako dřív
a nebo mě neproháníš ve své koruně jako dřív?
Vždyť víš, že Tě miluji
a byla jsem věrná Tvé vůni
a s láskou jsem laskala tvé statečné srdce…
Tak proč jde z Tebe mráz?
Proč Tvé tělo zdrsnělo
a cítím, že se jen neochotně šklebíš
a Tvé kořeny se vzdouvají,
jako by chtěly vyrvat kus země?
A mlčíš.
Už mi nebudeš zpívat?
Už mi nebudeš šumět?
Už si nikdy spolu nezatančíme?
Propukla snad zášť mezi Veverčím Bohem a Bohem stromu?
Blíží se Smrt nebo jsi jen zarmoucen – tak hluboko?
Promluv, prosím, strome, potřebuji Tvůj hlas, můj milý.
Řekni mi, co to znamená.
Proč z nebes padají naši bratři – krásní holubi
a proč hoří?
Udělali jsme něco špatně?
Co se to stalo se Zemí?
A mlčíš.
Miláčku můj…"
Slova Ducha
Zkus to jen popsat
a zpřerážím ti ruce!
Zkus to jen načrtnout
a udělám ti z hlavy tykev!
Zkus jen vydat z hlavy svědectví
a oddělím ti údy od těla!
Jsem Holubí Bůh
a má je starost o mé hořící děti!
Strčíš tam rypák a sám shoříš!
Zkus podat svědectví
a sám se zahubíš…
Píseň hořícího holuba
Nebe, tak modrý nebe
I když vím, že hořím, něco mě zebe
Co se to stalo
že jsem se vznítil?
Takovej strach a bolest
nikdo nepocítil
Ale ještě mám oči
a krev se točí
Ne – ona se vaří
do mraků se mi to už asi nepodaří
Ale očima ještě vidím
ožehlý mraky a duše nad nima
co je mi to platný
když hořím a zároveň je mi zima?
Ale proč?
"Pro slepičí kvoč"
chechtaly se slepice dole na dvoře
"Ale já za to nemůžu", šeptal holub
"Holubí Bože, to chceš opravdu, abych uhořel?"
Asi ano.
Ale co jsem?
Co tedy doopravdy jsem?
Jsem anděl, ďábel nebo padající hvězda?
Už je to asi jedno.
Hořím a padám.
Jsem hřích? Jsem zločin? Jsem malá smrt?
Chci ještě zpívat
Chci zpívat o lásce a o tom, že oheň bolí
Jenže už mi to asi nikdo nedovolí
Takže zobákem rozžhaveným do hlíny?
Nebo hrudníkem do žlabu?
Dobře.
Co se to stalo se Zemí?
Veverka odchází
"Ach, strome, láska tu zmrzla.
Musím jít.
Najít svou cestu.
Bojím se Muže.
Bojím se hořících holubů.
A Ty jsi tak cizí a sám.
Ale něco mě volá."
Muž vchází do města
Tyčilo se před ním jako náruč lepry
Věže a domy vypadaly jako varovné pařáty
nebo zkažené zuby
Pod povrchem se chvělo něco mokvajícího
A nad vším vládlo ticho, které si šeptalo
A podivný zápach kroužil ulicemi
tančil na náměstích a pářil se v průjezdech
Ale něco ho volalo
Nezaváhal
A vstoupil
Muž prochází městem
Konečně prolomil ticho
Jeho kroky se k němu vracely
ze všech možných úhlů
jakoby ho chtěly pobízet, aby šel dál
a vzápětí balamutit a zrazovat
Ale muž šel
Cítil dech domů
Podivný hukot pod dlažbou
A nebe mu svíralo ramena
A pak uslyšel ten šepot:
"Nikdo se nevyzná ve svým moři.
Natožpak ve svým vlastním moři.
O la la la – a co to tam v dálce hoří?"
Muž vidí –
A pak to uviděl.
Muž se zastavil
a začal polykat.
V ústech mu bobtnala chuť města.
Stál s hlavou zvrácenou
a zíral na malý hořící předmět
který se se sílícím svištěním
řítil z temného nebe přímo na něj.
Kroky zaječely
a on strnule vyrazil podél hihňajících se zdí.
Pak se opět zastavil.
Dopadlo to pár metrů za ním.
A Muž se začal otáčet.
Muž se otáčí a vidí ženu
Muž se pomalu otáčel tváří do světla,
které podivně páchlo – jako zasnoubení rzi a síry s polštářkem
hniloby.
Všude bylo opět bublající ticho
Ale najednou viděl na dlažbě vyzáblého holuba, který hořel
a bezmocně a nesmyslně plácal křídly o zvlhlé mříže kanálu.
A pak se holub začal měnit.
V záři šíleně barevného ohně se protahoval, rostl do výšky
a tajuplně štíhlel.
Muž ani nebyl schopen si zakrýt oči. Zíral,
protože to ubohé stvoření
se proměnilo v překrásnou ženu.
Usmívala se v záři ohně,
jako by mu plameny kolem ní předávaly takovou lásku,
že to Mužovi trhalo srdce.
A muž vykročil.
Muž jde k ní
Muž šel k ní a rozpřahoval náruč.
Ona se usmívala.
Ach, myslím, že to byla hrůza…
To stvoření se začalo proměňovat…
Nastal led ticha
vytratila se barva
a objetí nebylo nic příjemnýho.
Kněz se křižuje a tramvaj stojí
Kněz se zpocený a zadýchaný zastavil
a začal se křižovat.
Už v něm nebyla ta prázdnota.
Naopak měl pocit, že ho něco pohlcuje.
Zpočátku to bylo příjemné, jemné, něžné teplo,
ale pak to začalo sílit, bolet, žhnout, škvařit se, sálat,
kněz šílel bolestí, udivenou hrůzou a rozžhavenou panikou.
Ach, Člověčí Bože, ono mu začalo hořet srdce!
A za ním se tiše dívala tramvaj.