"Mravenečku!" volal veverčák dolů do strže.
"Mravenečku! Mravenečku!"
Věděl, že tam mravenec není, že je na návštěvě u lva daleko v poušti.
To je zvláštní, pomyslel si veverčák, a stejně ho volám a přitom si myslím: kdoví, možná mi odpoví.
"Mravenečku! Mravenečku!"
Strž se příkře svažovala dolů a rostlo tam kapradí a pokřivené borovice.
Veverčák šel opatrně po kraji, ale uklouzl a kutálel se dolů.
"Mravenečkuu!" zavolal ještě jednou, ale teď už velmi silně a beznadějně.
Tu se kolem něho setmělo.
Kde asi teďka jsem? pomyslel si po chvilce. Opatrně šmátral kolem sebe. Ucítil něco slizkého.
"Mravenečku!" vykřikl. Ale myslel přitom: "Pomóóc!"
"Neboj se," povídá šnek. "To jsem já."
Veverčák si s ulehčením povzdychl a pomaloučku začal něco rozeznávat. Nad sebou uviděl nebe, kolem sebe keře a pod sebou černočernou zem.
"Kde to jsem?" zeptal se.
"Tedy," povídá šnek. "Co ti mám na to říct? Tady, řek bych. Ale to ti toho asi mnoho neřekne."
"To ne," povídá veverčák. "A jak se odtud dostanu?"
"O tom sem nikdy nepřemýšlel," řekl šnek.
"Mravenečku!" vykřikl veverčák nanovo. "Mravenečku! Mravenečku!"
"Co to znamená?" zeptal se šnek.
"Ach," povzdechl si veverčák, "vlastně nic."
"A mohu to dělat taky?" zeptal se šnek. A volal tichounce a dlouze: "Mravenečku, mravenečku."
Nepřišli na nic jiného, co by tam na dně strže povídali nebo volali. A tak je tam taky našel mravenec, když se na krku labuťáka vracel z pouště a uslyšel zezdola z veliké dálky tichounké volání: "Mravenečku!"
"Co tady děláš?" zeptal se veverčáka mravenec, když přistál.
"Já myslel, že už se nikdy nevrátíš," povídá veverčák tiše.
"A já tady bydlím," řekl šnek. "Ale nevím, jestli to chceš vědět."
Mravenec se na šneka chvilku pátravě zadíval a pak řekl: "Pojď, poleť taky."
A nastoupil s veverčákem labuťákovi na záda.
"Zůstanu zatím tady," řekl šnek. "Pro všechny případy, kdybyste na to dosud nepomyslili ."
Labuťák roztáhl křídla a chystal se k odletu.
"Mravenečku," povídá šnek.
"Copak?" zeptal se mravenec.
"Mravenečku, mravenečku," nato šnek.
"Co to má znamenat?" zeptal se mravenec.
Šnek se podíval na veverčáka, jako by potřeboval pomoc.
"Ále," řekl veverčák, "vlastně to neznamená vůbec nic. Tak poletíme."
Vzlétli a letěli vzhůru strží rovnou do lesa.
Jednoho dne šel veverčák pouští.
Měl děsnou žízeň a spokojeně si řekl: Jo, teď aspoň určitě vím, že tohle je poušť. Ale zanedlouho nato si pomyslel : uf, copak já tu vlastně dělám?
Na sklonku poledne dorazil k nějaké jeskyni. Vešel dovnitř, aby se ochladil. Jeskyně byla tmavá a v jednom koutě tam u stolu seděl chameleon.
"Vítám tě," povídá chameleon vlídně.
"Jsem celý uvařený," řekl veverčák.
"To se výborně hodí," nato chameleon. "To jsou mišpule taky. Ale posaď se."
"Zrovna nemám na mišpule chuť," řekl veverčák.
"Ale," povídá chameleon, "to až zas tak nevadí. A na co máš chuť?"
"Na vodu."
"No prima," nato chameleon. "Může být. A jakou bys rád? Vařící, syčící, vodu jako krupobití, jako sníh, jako rampouch, vodu šumící nebo vodu odpařenou?"
"Obyčejnou."
"To taky může být."
Chameleon prošel zadními dvířky jeskyně a za chvilku se vrátil s jednou kapkou vody v kalíšku.
"Obyčejná voda," řekl a postavil kalíšek před veverčáka.
"To je všecko?" zeptal se veverčák, když kapku vylízl.
"Ty snad chceš hodně vody?" zeptal se chameleon.
"Ano, hodně, hodně," přitakal veverčák.
"Jé, to jsem ale špatně pochopil..." Chameleon opět vyšel zadními dvířky z jeskyně. Za chvíli se vrátil, ale tentokrát seděl na přílivové vlně. Vlna se přihrnula dvířky rovnou do jeskyně a veverčáka spláchla.
"Hodně, hodně vody," řekl chameleon a houpal se přitom na vlně sem a tam. Veverčák vystrčil hlavu z vody a zhluboka se nadechl.
"Chutnala ti?" optal se chameleon.
"Náramně," řekl veverčák. Ponořil se do vody a dal se znovu do pití. A pil a pil až celou vlnu vypil.
"Už není," řekl potom.
"Ještě něco?" zeptal se chameleon.
"Už ne, díky," nato veverčák. "Bylo to moc prima."
"Nechceš ještě něco jiného?"
"Ne, jsem spokojený."
"Opravdu ne?"
"Opravdu ne."
"A jiné něco také ne?"
"Ne, jiné něco také ne."
"Ani jednu dušenou bukvici?"
"Ani jednu... hm, no jo, když tak pořád naléháš."
Chameleon opět zmizel malými dvířky. Vrátil se a na talíři nesl bukvici se spoustou sněhu kolem a v pozadí s měsícem, který visel ze šedomodrého nebe na neviditelné šňůrce a okolo zářily nesčetné hvězdy.
"Dušená bukvice," povídá chameleon.
"Jé," nato veverčák.
"Copak je vlastně za těmi dvířky?" zeptal se veverčák, když měl bukvici v sobě.
"Ráj," povídá chameleon. Chceš se podívat?"
Otevřel dvířka dokořán a řekl: "Ráj."
Veverčák spatřil zahradu s vodopády a palmami a všude svítila slunce, měsíce šířily jemný svit a kolem dokola pluly bíle orosené mráčky.
Toho večera vstoupil veverčák do ráje.
Musím dávat dobrý pozor, pomyslel si, protože jinak toho polovičku zapomenu.
"Je nádherný, že," povídá chameleon.
"To jo," nato veverčák.
Rájem povíval lehký vánek, padal jemný deštík, a přitom všude svítilo slunko. Někde sněžilo: pod palmu, mezi rákosí, podél světle modrého moře. Tu a tam zajiskřil blesk.
"Nádhera, že?" povídá chameleon.
"No jo," povídá veverčák. Vydal se za chameleonem.
"Au," vykřikl najednou. Někde do něčeho šlápl.
"Nějaký bodlák," povídá vhameleon. "To mě mrzí. Poranil ses?"
"Ne," řekl veverčák, ale nelíbilo se mu, že v ráji jsou také bodláky.
Chvilku nato škobrtl o nenápadný kamínek a svalil se do kopřiv. A o chvilku později zatoužil po domově.
"Může být," povídá chameleon. "Bydlíš támhle za rohem."
Veverčák ostře vybral zatáčku a najednou byl zase v lese.
Jó, řekl si, mravenec mi to stejně neuvěří. Nebudu radši vypravovat nic. A přesto jsem to všechno zažil. Nebo snad ne?
Šel domů. Byla noc, a dříve, než došel domů, už spal.
Jednoho rána vypadalo všechno docela jinak.
Veverčák vykoukl z okna a uviděl, že je vzduch zelený. Protřel si oči, podíval se znovu, ale
vzduch byl pořád zelený a strom proti jeho oknu byl bílý a třpytil se, jako by byl ze skla.
Veverčák se rychle oblékal a přitom si povšiml, že má šest nohou, a ne dvě a že má jen
docela maličký ocásek. Skulil se z buku dolů a uháněl za mravencem.
"Mravenečku, mravenečku !" pokřikoval.
"Ano," ozvalo se za dveřmi. Hlas, co promluvil, zazněl temně. A když se dveře otevřely, stál tam
mravenec se dvěma choboty místo rtů a jenom s jedním okem trochu na stranu pod bradou. Nos měl
žlutý a jinak byl růžový a semtam měl na sobě ohnivě červenou skvrnu.
"Co je s tebou ?" zeptal se veverčák. Mravenec pokrčil rameny a jedním ramenem se přitom dotkl
stropu a druhé se jen stěží pohnulo.
"To já nevím," povídá pořád stejným hlubokým hlasem.
"Pojďme se na to podívat," povídá veverčák. Vyšli ven a všechno bylo jinačí než jindy. Mech byl
žlutý, lesní pěšina stoupala přímo vzhůru a končila v červeném mraku, který voněl senem.
Řeka proudila vedle svého koryta a kapr měl tenké červené nohy a brodil se po břehu.
"Kdopak má tohle asi na svědomí ?" ptal se veverčák. Veverčák a mravenec se vydali za těmi, které
znali, na chvilku se zastavili u ještěrky a kolibříka, zavrhli pavouka, vyloučili brouka a nakonec
už nedokázali na nikoho přijít. K polednímu dostal mravenec chuť na kořen stromu, který nikdy neměl rád. Protože některé stromy teď byly korunou dolů, mohl se do toho hned pustit.
Veverčák si vzal kousek hlíny a myslel na věci, na které jinak nikdy nemyslel: na tkaničky, suky, na
zlámaná pera. To odpoledne potkali hodně zvířátek. Každé vypadalo jinak, ale ne tolik, aby se nedalo
poznat. Dokonce i slon s ostny, malýma růžovýma ušima, se zobákem a se stovkou kratičkých nohou byl slonem. Přestože zpíval smutnou písničku a ve vodě plaval naznak.
K večeru si všichni na ty změny zvykli. Mravenec omotal své choboty kolem kořene vrby a hlasitě žvýkal a veverčák vypravoval o putování pod mořem, na které se nikdy nevydal.
Nad lesem se objevil podlouhlý namodralý měsíc a celá obloha se třpytila, až na hvězdy, které visely ve
vzduchu jako černé flíčky.
Tu noc se všem zdály sny o nejroztodivnějších věcech. Veverčákovi se zdálo, že má dvě nohy a obrovský ocas, že se o něj pohodlně opírá a hryže bukvici, zatímco mravenci se zdálo, že líže sladký kompot a ještě mu to chutná. Koljušce se zdál sen, že dovede plavat. To je prima, říkala si ve snu. Dovedu plavat.
"Tiše !", vykřikl krtek, který ležel vedle koljušky na vrcholku topolu. Zdálo se mu, že hloubí podzemní
chodby. Možná právě putuju za nějakou dobrotou, divil se ve snu.
Jednou se tak rozpršelo, až se řeka vylila z břehů.
Voda stále stoupala a stoupala. Netrvalo dlouho a mnoho stromů se octlo do půli kmene pod vodou.
Kapr proti dešti nic neměl a plaval si z řeky rovnou do lesa.
Zaklepal u veverčáka na dveře.
Veverčák seděl na stole. "Dále," ozval se stísněným hláskem.
"Ahoooj, veverčáku," pozdravil kapr a vplul dovnitř.
"Sedni si," povídá veverčák. Sám se postavil na stůl, který právě mizel pod vodou.
Kapr se posadil pod okno a udělal si pohodlí. Těšil se z tmavozeleného výhledu a mával na štiku.
Plavala na druhé straně podle dubu a zvědavě se rozhlížela kolem.
"Chceš čaj ?" zeptal se veverčák.
"Dám si."
Veverčák rozhodil v rohu pokojíku několik čajových lístků a míchal ocáskem vodu.
"Ten čaj je ale slabota," povídá veverčák.
"To neva," nato kapr, který byl v báječné náladě. Doplaval do rohu a několikrát si lokl čaje, co tam bublal.
"Víš," povídá, "chtěl bych, aby pršelo pořád, a taky bych chtěl, aby jednou svítil pod vodou měsíc."
"Vážně ?" podivil se veverčák a šplhal na vázu doprostřed stolu.
"Nemám rád vzduch," řekl kapr. "Nemám v něj důvěru, připadá mi záludný."
"Ale takhle to přece není," řekl veverčák. "Já mám vzduch moc rád." Malé vlnky mu pleskaly o ramena.
Někdo zaklepal na okno.
"Losos," ohlašoval kapr. Otevřel okno a losos vplul dovnitř. Veverčák seskočil z vázy a plaval ven.
Vylezl si na větev nad svým domkem. Ještě pořád pršelo.
Po chvíli připlaval mravenec. Díval se právě tak smutně jako veverčák. Seděli vedle sebe a mlčeli.
Pod nimi, ve veverčákově domku, bylo rušno, protože dorazili okoun a delfín a později ještě cejn a koljuška.
"Čaje je habaděj," povídá veverčák.
Podle vzduchových bublin na povrchu viděli, že se dole tančí a zpívá.
Vysvitl měsíc a poslední kapka tiše pleskla do třpytící se vody sahající až po vrcholky stromů.
Brzy nato zablikaly hvězdy a mravenec s veverčákem usnuli.