Wang Si-č´
U  PAVILONU  ORCHIDEJÍ

V posledním jara měsíci
o svátku smíření
čtyřicet dva se sešlo nás
na kopci Kuej-ťi.
Mladý tam přišel, starý též,
kdo vtip jen v hlavě má,
kde orchidejí pavilón,
sešlo se čtyřicet dva.
Vysoké hory, příkrý sráz,
bambusů hustý les,
potůček lesklý, klikatý 
jak ještěrka trávou lez.
K potůčku muži usedli,
mužů nás čtyřicet dva,
na listu lotosu vína číš
po proudu vyplula.
U koho list se zastaví,
vypije vína číš,
improvizuje veršů pár,
číš novou pošle níž.
Loutna ni flétna nezněla
rytmem tam perlivým,
jak cimbál časem zvučně třesk
zvonivý jenom rým.
Den byl jak zlaťák z mincovny,
když cinkne poprvé,
na plnou hubu vítr dul
v pupence lepkavé.
Velký svět plynul oblaky,
malý si s potápkou hrál,
rezavý křižák slavnostně
novou síť vyplétal.
Oblaků hrady plynuly
v dalekou, cizí zem:
hlavatý pulec u břehu
mrcasil ocáskem.

Hodino jasná u vody!
Okamžik žijeme jen!
Ten zpívá o svém domečku,
onen, že život je sen.
Oba však pijí vesele
chladivé chvíle mok.
Dnes zapomenem, přátelé,
na stáří kovový krok!
Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
smutek tě prolne přec.
Přece však, přec tvé touhy cíl
stále je jiná věc!
Dnešní tvá radost zítra je
zavátých řada stop.
Čas uplouvá, čas uplyne,
doba tvá, součet dob.
V přítomnu kus je minula,
v přítomnu smrti je kus:
veliký živote, na dně tvém
proč smutek je, smutek  a hnus?
Až dodnes, já však nevěděl
nevěděl, co dnes vím:
smutek všech lidí starých dob
taky že smutkem mým.
Když pryskyřicí ze starých knih
zavoní smutku dech:
dnes vím, my - lidské oběti - 
jsme rovny si v starostech.
Jako my do knih starých dob - 
tak se též zahledí
po čase nový lidský rod
na slavnost smíření,
kterou nás slaví čtyřicet dva
dnes na kopci Kuej-ťi:
v skrytém smutku dědictví
slavnostně nastoupí.
Přátelé píší u vody,
ten starý, ten zas mlád:
o ženě, domě, věčnosti,
co umí rozehrát
nervy mu, cit a obraznost,
a každý přec dobře ví,
že na dně všeho sktyto spí
zármutku dědictví.

Tak, čtenáři pozdní veršů mých,
až k nim se nakloníš,
po staletích a staletích,
možná že ucítíš
jak smolnou vůni borovic
starého smutku dech:
saj tiše jej a pokorně
a dětem svým též trochu nech!

                           Wang Si-č´



+ ostatní Zpěvy staré Číny.