Wang Si-č´

U PAVILONU ORCHIDEJÍ

V posledním jara měsíci o svátku smíření čtyřicet dva se sešlo nás na kopci Kuej-ťi. Mladý tam přišel, starý též, kdo vtip jen v hlavě má, kde orchidejí pavilón, sešlo se čtyřicet dva. Vysoké hory, příkrý sráz, bambusů hustý les, potůček lesklý, klikatý jak ještěrka trávou lez. K potůčku muži usedli, mužů nás čtyřicet dva, na listu lotosu vína číš po proudu vyplula. U koho list se zastaví, vypije vína číš, improvizuje veršů pár, číš novou pošle níž. Loutna ni flétna nezněla rytmem tam perlivým, jak cimbál časem zvučně třesk zvonivý jenom rým. Den byl jak zlaťák z mincovny, když cinkne poprvé, na plnou hubu vítr dul v pupence lepkavé. Velký svět plynul oblaky, malý si s potápkou hrál, rezavý křižák slavnostně novou síť vyplétal. Oblaků hrady plynuly v dalekou, cizí zem: hlavatý pulec u břehu mrcasil ocáskem. Hodino jasná u vody! Okamžik žijeme jen! Ten zpívá o svém domečku, onen, že život je sen. Oba však pijí vesele chladivé chvíle mok. Dnes zapomenem, přátelé, na stáří kovový krok! Přece však, přec, když máš, cos chtěl, smutek tě prolne přec. Přece však, přec tvé touhy cíl stále je jiná věc! Dnešní tvá radost zítra je zavátých řada stop. Čas uplouvá, čas uplyne, doba tvá, součet dob. V přítomnu kus je minula, v přítomnu smrti je kus: veliký živote, na dně tvém proč smutek je, smutek a hnus? Až dodnes, já však nevěděl nevěděl, co dnes vím: smutek všech lidí starých dob taky že smutkem mým. Když pryskyřicí ze starých knih zavoní smutku dech: dnes vím, my - lidské oběti - jsme rovny si v starostech. Jako my do knih starých dob - tak se též zahledí po čase nový lidský rod na slavnost smíření, kterou nás slaví čtyřicet dva dnes na kopci Kuej-ťi: v skrytém smutku dědictví slavnostně nastoupí. Přátelé píší u vody, ten starý, ten zas mlád: o ženě, domě, věčnosti, co umí rozehrát nervy mu, cit a obraznost, a každý přec dobře ví, že na dně všeho sktyto spí zármutku dědictví. Tak, čtenáři pozdní veršů mých, až k nim se nakloníš, po staletích a staletích, možná že ucítíš jak smolnou vůni borovic starého smutku dech: saj tiše jej a pokorně a dětem svým též trochu nech! Wang Si-č´
+ ostatní Zpěvy staré Číny.