Jestli se vám doposud povídky nezdály příliš divné, aby mohly ospravedlnit název naší antologie, pak vás čeká práce, která divná určitě je a možná nejen trochu. A jestli něco oceňuji na kratších pracích giganta současné světové fantastiky Chiny Miévilla, tak je to právě fakt, že i když jsem od něj díky jeho skvělým románům připraven očekávat mnohé, přesto mě dokáže ve své povídkové tvorbě vždy něčím příjemně překvapit. Na úvod Familiára je každé slovo jednoduše zbytečné, zbývá si ho jen přečíst.
Čaroděj potřeboval udělat dojem na svou klientku. Zprostředkovatel, který mu domluvil schůzku, řekl, že dotyčná je velice stará -- „je jí nejmíň sto“ -- a určitým způsobem, který nedokázal upřesnit, z ní jde strach. Čaroděj intuitivně vycítil něco nezvyklého, peníze nebo moc. Pečlivě a svědomitě se připravil. Trval na tom, aby se sešli o měsíc později, než zprostředkovatel plánoval.
Dílnu měl v chatce, zahradním domku v zahrádkářské kolonii v severním Londýně. Žena se proplétala kolem záhonů s fazolem šarlatovým, rajčaty, vysychající kořenovou zeleninou a mezi laťkovými konstrukcemi, kolem čarodějových sousedů, mužů o desítky let mladších, než byla ona, ale přesto pořád starých, kteří přikládali do ohňů a zdvořile se po ní neohlíželi.
Čaroděj byl připravený. Za začerněnými okny malé dřevěné místnůstky měl vysmýčeno. Krabice naskládal do úhledných hromad. Bylinky a organické pomůcky ke své práci uklidil -- ale tak, aby na ně bylo vidět -- pařáty, kůže připomínající děsivé roušky, zazátkované láhve a pečlivé hromádky prachu a nejrůznějších předmětů. Stařena po nich sklouzla očima. Zadívala se na holuba s deformovanou nohou, přivázaného za dobrou nohu k bidýlku.
„Můj familiár.“
Žena nic neřekla. Holub zavrkal a vykálel se.
„Nedívejte se mu do očí, nebo vám ukradne duši.“ Čaroděj přes ptáka přehodil černý hadr. Nechtěl se na svou klientku podívat zpříma. „Je to bazilišek, ale teď už vám nebezpečí nehrozí. Je schovaný.“
Ze stropu visel lustr z neuspořádaných ramínek a porcelánových střepů, na němž hořely tři svíčky přetékající voskem. Malé pyramidky vosku ležely i na dřevěném stolku pod lustrem. V mihotavém světle se čaroděj pustil do vykládání, při němž manipuloval s kousky gris-gris -- fotografie, které klientka předložila, posypal za použití kořenky z pizzerie drcenými lístky, prachem a nastrouhanými zbytky plastu.
Účinek se dostavil záhy, takže i na odtažité stařeně byl patrný zájem. Vzduch se vysušil a rozptýlil, až bylo v chatce dusno jako v letadle. Z polic se ozývalo šustění: úzkostlivě se na nich rozechvěly vyschlé zbytky. Už tak se událo víc věcí než na většině seancí, ale čaroděj pořád na něco čekal.
Svíčky v horku zvlhly. Stékaly po nich pramínky roztaveného vosku. Klouzaly jeden přes druhý a skapávaly v okamžitě tuhnoucích cákancích. Stalaktity se natahovaly a zanechávaly na dolním okraji lustru voskové vousy. Svíčky hořely příliš rychle, zbavovaly se vosku až dráty vroubily výčnělky dlouhé jako lidský prst.
Hmota se kupila v nepravidelných hromádkách, stáčela se ze stolu a pak prskala a jako by z ní maz neodkapával, ale pomalu vytékal z úst, která se ve vosku otevírala v provázcích čelistí. Vyšlehly z nich komíhající se jazyky a za mžurkami se objevily bezbarvé oči. Tyto věci byly chvilku nahodilé plastiky a poté nabyly nečekané a jednoznačné organické podoby. Zakončení pramínků roztaveného vosku vytvořila třáseň drobných, mléčně bílých hadů, několik centimetrů dlouhé válečky masa. Těla ve vosku splývala a ulpívala. Kolébala se s neurčitými dravčími úmysly a ševelila.
Stařena zavřeštěla a zavřeštěl i čaroděj. Ten však svůj výkřik proměnil v zaklínání a zlehka se na židli zachvěl, takže na něho shluk komíhajících se voskových hadů upřel pozornost. Holub za tmavou clonou vystrašeně zaskřehotal. Hadi se ze svíček marně natahovali a pokoušeli se na čaroděje zaútočit. Jejich toxin skanul na prášek kouzla a smísil se s ním do vlhké kaše, pod níž se stařeniny fotografie začaly proměňovat.
Byl to zákrok zvnějšku, série manipulativních kroků, které i čaroději připadaly laciné a nemorální; ale odměna byla štědrá a věděl, že kvůli své pověsti musí udělat dojem. Obřad trval necelou hodinu, během níž voskoví hadi vydávali zvuky a vypouštěli tekutinu a holub dával neúnavně najevo zděšení. Nakonec se čaroděj ztěžka zvedl. Pod silnou vrstvou potu se leskl jako vlhký vosk. Podivně rychlými pohyby, aby se vyhnul uštknutí, hady odsekal v místech, kde jim těla přecházela do svíčky, a tvorové popadali na stůl, kde sebou škubali ve smrtelných křečích a přelévali hustou bledou krev.
Zákaznice vstala, usmála se a posbírala mrtvolky polohadů a fotografie, na nichž obezřele nechala vrstvu špíny. Byla svěží a spokojena a neucukla před světlem jako čaroděj, když otevřel dveře a dal jí pokyny, kdy se má zase vrátit. Díval se, jak prochází zahrádkami se zeleninou, a dveře chatky zavřel, až když mu zmizela z očí.
Stáhl hadr z vyděšeného holuba a už se ho chystal zabít, když tu se zadíval na pahýly vosku, kde se před chvilkou svíjeli hadi, a místo toho otevřel okno a pustil ptáka ven. S těžkým oddychováním se posadil Ke stolu a zadíval se na krabice v zadní části chatky. Vzduch se usadil. Čaroděj zaslechl škrábání. Vycházelo z umělohmotné bedny na nářadí, kam schoval svého opravdového familiára.
Familiára si přivolal. Zvažoval to dlouhou dobu. Přibližně chápal, že mu otevře přístup k hojnosti, a toto vědomí mu dodávalo sílu v bolesti a hnusu toho, co bylo k zaklínání zapotřebí. Zatímco poslouchal podivné drápání, prstem si přejížděl strupy na stehnech a hrudi. Zbudou po nich jizvy.
Informace, které o technice přivolání získal, byly neurčité -- pokoutní kouzla předávaná tuláky, palimpsesty ze stránek notesů, poznámky na okraji telefonních seznamů. Mechanismus operace mu nebyl nikdy jasný. Utěšoval se, že pokud špatně porozuměl, nebyla to jeho chyba. Doufal, že se familiár, jakmile se mu ho podaří vytvořit, bude hodit k jeho městské praxi. Doufal, že získá krysu, velkou, se špinavou srstí, nebo lišku či holuba podobného tomu, kterého ukazoval, když pochopil, co se stalo. Domníval se, že maso, které poskytl, je oběť. Netušil, že poskytuje materiál.
Bez víka tvořila bedna malý ohrazený výběh a familiár ho prozkoumával. Čaroděj ho znechuceně pozoroval. Tvor si obalil tělo v prachu, aby za sebou nezanechával vlhkou stopu. Podobal se nemotorné mořské okurce, vroubené výrůstky vlastní tkáně. Byl těžký jako jablko a představoval amalgám kousků čarodějova tuku a masa, smíšený s jeho chrchly, semenem a amulety. Svíjel se, čile se převaloval v rozích svého vězení. Natahoval se za světlem a křečovitě třásl masitým tělem.
Čaroděj ho v bedně cítil, i když na něho neviděl. Cítil, jak leze ve tmě za jeho zády, a s tímto pocitem jakoby vylévající se krve vyzařoval hady, což dosud nikdy nedokázal. Familiár mu byl odporný. Při pomyšlení na něho se mu zvedal žaludek a zaplavoval ho zmatek, ale nebyl si jistý proč. Při práci čtvrtil zvířata, někdy i zaživa, a byl na to zvyklý; když si to ceremoniál žádal, pojídal výkaly a zvířata přejetá na silnicích, ale z tohoto malého kousku jeho vlastní tkáně se mu dělalo nekontrolovatelně špatně.
Když se tvoreček poprvé pohnul, čaroděj zaječel, neboť si uvědomil, co bude jeho familiár zač, a zvracel, dokud si nevyprázdnil žaludek. A třebaže bylo takřka nad jeho síly upřít na něho oči, přinutil se, aby se pokusil zjistit, co je mu na něm tak odporné.
Čaroděj cítil familiárovo nadšení. Držela ho pohromadě divoká fascinace věcmi a pokaždé, když se napjal a peristaltickým pohybem se Posunul kolem své umělohmotné cely, záchvěvy jeho tupého a hladového zájmu prochvěly i čarodějem a zlomily ho v pase. Tvor byl hloupý: němý a horlivě zvědavý. Čaroděj cítil, jak začíná chápat prach, v němž se válel, nesouvisle, pak vědomě, a k něčemu ho využívá.
Chtěl, aby měl opět sílu dosáhnout toho, co udělal pro stařenu ačkoli ho vytvoření hadů vyčerpalo. Jeho familiár manipuloval s věcmi, byl kanálem pro manipulaci, žil, aby měnil, používal a poznával. Čaroděj nesmírně toužil po síle, kterou mu poskytl, a zavřel oči a ujistil se, že to dokáže, že se dokáže obrnit. Ale při pohledu na čenichajícího zaprášeného červeného tvora ho najednou zaplavila slabost a nejistota. Cítil jeho nemyslící vědomí. Nemohl snést představu, že mu tělem budou s každým zážitkem kolovat výměšky, a to ani s vědomím, co by mohl získat. Familiár z něho dělal stoku. Každých několik vteřin v přítomnosti familiára polykal vlastní zvratky. Bůhví proč, ale jeho neustálý dychtivý zájem vnímal jako cosi nechutného. Nestálo to za to. Čaroděj došel k rozhodnutí.
Nebylo ho možné zabít, a pokud ano, čaroděj nevěděl jak. Zarazil do něho nůž, ale tvor jen horlivě prozkoumával čepel a na vražedné snahy odpovídal dělením a přetvářením. Ocel se pokusil i sevřít.
Když do něho čaroděj bušil žehličkou, familiár se stahoval a přeskupoval své tkáně, přeléval se přes zbraň, špinil ji sám sebou a proměňoval železo v brusli, po níž se pokoušel klouzat. Oheň mu byl jen nepříjemný a v kyselině zůstal klidně ležet. Každé nebezpečí zkoumal jako předtím prach, snažil se je využít, a v ozvěnách tohoto zkoumání se čaroději zvedal žaludek.
Vyklopil odporného netvora do pytle. Cítil, jak se otírá o póry látky, a rychle se vydal na cestu. Pytlovina se vedle něho za jízdy svíjela v bedně na nářadí (nedokázal ji položit za sebe, kde by na ni neviděl a kde by z ní mohl netvor vylézt a pustit se do výzkumů jeho kůže).
Když zastavil na břehu kanálu Grand Union, byla už skoro noc. V městském parku západního Londýna, mezi otlučenými mosty pokreslenými graffiti, na doslech posledních mladých výtržníků ve skateparku, se čaroděj pokusil svého familiára utopit. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se mu to podaří, ale když tvora, zatíženého kamením a svázaného, hodil do studené a špinavé vody, zakusil tak velkou úlevu, až zaúpěl. Viděl, jak ho kanál pozřel. Zbavil se ho. Pak utekl.
Familiár, uvelebený v bahně, se snažil učit. Vysílal dočasné končetiny, aby pochopily okolní věci. Beze strachu zkoušel odolnost stěny pytle.
Všechno, co zjistil, srovnával s tím, co už věděl. Jeho síla spočívala v proměně. Fungoval na základě používání nástrojů, jediný způsob poznávání pro něho představovalo využívání získaných informací. Svět bylo nekonečné množství nástrojů. Už dobře rozuměl prachu a byl mírně obeznámen s noži a žehličkami. Ohmatával vodu a vláknitou strukturu pytle a podroboval je zkoumání, až zjistil, že nejsou to, co používal doposud.
Coby ošklivé a neschopné stvoření vyplul z pytle do bahnité vody, učil se odpadky a drobné formy života. I v tak zaneřáděném kanálu žily odolné ryby, a zanedlouho je vypátral. Několik jich opatrně rozpitval a naučil se je používat.
Vydloubl jim oči. Třel jimi o sebe, kýval jimi na provázcích jejich tkání. Vysílal mikroskopická vlákna, která se vtírala do nervových výhonků obalených zrosolovatělou krví. Jeho život byl nakažlivý. Vysílal oči do prostoru svého předního konce a najednou, jakmile k němu poprvé dospěly zrakové vjemy, ačkoli kolem nebylo světlo (zavrtával se do bahna), poznal, že je ve tmě. Převalil se do stínů a za pomoci svých nových sklivcových přístrojů spatřil, jak černou vodu proráží světlo pouliční lampy.
Opět našel mrtvá těla ryb (k tomu mu dopomohlo používání zraku). Rozpletl je na vlákna. Potřel se slizem z jejich kůží. Jedno po druhém jim ulámal žebra jako dílky ze stavebnice nějakého modelu. Zapustil si je do kůže (jeho drobné a nahodilé cévy a svalová vlákna se vtlačily do kůstek). Použil je k chůzi, k rozvážnému, obezřelému sunutí ježovky.
Byl neúnavný. V průběhu několika hodin se naučil dno kanálu. Všechny věci, které našel, použil, některé hned několika způsoby. Některé použil společně s jinými kusy. Některé za chvíli nechal být. Každým použitím, každou manipulací (a pouze touto manipulací, touto změnou) četl významy. Hromadil surovou učenost, nic nezapomínal a s každým pochopením bylo to následující snazší, v souladu s tím, jak se mu rozšiřovaly obzory. Prach byl první a nejtěžší věc, kterou se musel naučit.
Když za úsvitu vylezl z vody, byl zapuštěný do schránky z láhve od mléka. Z hrdla mu vykukoval hrozen oček. Šátral kolem sebe kleštičkami na nehty. Malinkými kamennými kulkami vytvořil ve skleněných stěnách dírky, z nichž vysunul nohy z promáčených větviček a polámaných per. Aby se nebořil do vlhké hlíny, z mincí a oblázků si vytvořil chodidla. Jako by je ani neměl pevně přichycená. Táhl za sebou hnědý pytel, v němž byl původně uvězněn. I když pro něj nenašel stálé použití a třebaže ani neznal slova, kterými by tento pocit vyjádřil, cítil k pytlovině něco jako sentimentální vazbu.
Všechny končetiny měl jednou provždy proměněné. I ty, o něž ztratil zájem a kterých se zbavil, byly provrtány organickými kanálky pro tělesné šťávy. Jednotlivé složky jeho nesourodého těla byly propleteny a spoutány drobounkými svaly a šlachami o šířce pavoucích vláken. Maso v jeho středu se rozrostlo.
Familiár zkoumal trávu a nedokonalýma očima pozoroval ptáky. Na pestré směsici nohou přičinlivě pobíhal jako brouk.
Po celý den a noc se familiár učil. Potkával na cestách drobné savce. Našel hnízdečko myší a prohlédl si jejich tělesné partie. Z ocásků si udělal chápavá tykadla, naježil se fousky, vylepšil si oči a naučil se používat uši. Vše, co našel, srovnával s prachem, stébly, vodou větvičkami, rybími kůstkami a promočenými odpadky: naučil se myš.
Se soustředěnou fascinací se naučil nové uši. V zahradách si hráli mladí Londýňané a familiár zůstával ve skrytu a poslouchal jejich slangové promluvy. Vnímal strukturu jejich přerývaného štěkotu.
V zahradách objevoval predátory. Sám byl velký jako kočka a někdy se na něho vrhali psi a lišky. Na krunýř z láhve už byl příliš velký rozrazil ho a místo něj se naučil bojovat. Drápal porcelánovými střepy hřebíky a šroubky -- nikoli vztekle, ale s neměnným blaženým zájmem. Na svých početných nohách z odhozených krámů se pohyboval s nesmírnou jistotou. Pokud útočník dostatečně rychle neutekl, familiár se ho naučil. Použil ho. Měl ostrá zakončení prstů, zhotovená ze psích zubů.
Přesunul se ze zahrad. Jeho velikost mu znemožňovala se skrývat. Po břehu kanálu se vydal na hřbitov, na tovární vlečku, na smetiště. Vytvořil si podobu s využitím kol, žíly a tkáně vnořil do pozůstatků vozíku. Když tyto věci opouštěl a vytahoval své součásti, kola krvácela.
Někdy své nástroje používal jako jejich původní majitelé, jako tehdy, když trhal nohy ptákům (a na čtyřech či šesti ptačích nohách pobíhal přes vyhořelá auta jako pišťucha). Uměl je proměnit. Na slunci si chránil oči koženými chlopněmi, které byly původně kočičíma ušima.
Naučil se jíst. Jeho hlad, jeho krmení byly nástroj jako kdysi prach: nemusel přijímat potravu, ale krmení mu přinášelo uspokojení, a to stačilo. Z cárů mokrého ručníku si vytvořil jazyk a ze soustavy ozubených kol ústa. V čelisti se mu protáčely zuby, přežvykovaly a zatlačovaly kusy potravy do krku.
Pozdě k ránu si na smetišti znečištěném rozlitými chemikáliemi konečně vyrobil nástroj i z pytle, z něhož se narodil. Našel si dva rozbité deštníky, jeden samý drát, druhý celý potrhaný, a pustil se s ninii do práce; pevně je svíral rukama ze sponek do vlasů a manipuloval jimi krysími ocasy. Pytlovinu k nim připevnil organickými kořínky. Po hodinách propočítaného dráteničení, během nichž v mysli, kterou si vytvořil, pronášel anglická slovíčka, se přetvořené deštníky začaly prudce otevírat a zavírat na obdobách ramen a familiár se v silném poryvu větru vznesl do vzduchu.
Deštníky tloukly jako prověšená netopýří křídla a umaštěná pytlovina mu nedovolila spadnout. Letěl nepravidelně jako motýl a s roztaženými končetinami civěl na měsíc kočičíma a psíma očima. Lovil pomocí městského mlází, trnitých výhonků, které stahovaly a znehybňovaly kořist jak ve vzduchu, tak na zemi. Vyháněl z křovin kočky. Třepotal se mezi věžáky a každým máchnutím křídla se dál trhavě nesl vzduchem. Němě řval slova, která se naučil.
Létat mohl jen dvě noci, protože pak už byl příliš velký, ale náramně si je užil. Uvědomoval si potěšení, které mu způsobují. Během růstu je použil. Léto opanovala nezvyklá horka. Familiár se ukryl v nenadálých masách komulí. Nacházel si cesty městem. Žil na šrotištích a ve stokách, rostl, měnil se a používal.
I když si familiár oči pravidelně obměňoval, staré oči si ponechával a posunoval si je po těle, takže se mu na hřbetě postupně zhoršoval zrak. Naučil se obezřelosti. Byl vzdělaný: dvě ulice mohly být prázdné, ale už věděl, že ne úplně stejně. Rozebíral mluvnici cihel a opuštěných průmyslových areálů. Naslouchal u dveří, k nimž přikládal papírové pohárky a umělohmotné trychtýře, s jejichž pomocí si prodloužil uši. Rozšiřoval se mu slovník. Byl z něho Londýňan.
Každý dům, který minul, si označkoval jako pes: své teritorium si značil močí ze žláz zhotovených z plastových láhví. Čenichal nosem uloupeným jezevci a tekutinu ze smetištních výměšků a čarodějovy krve rozstřikoval v nepravidelném kruhu v plochých oblastech severního města, kde z podzemí vyjížděly vlaky metra. Uplatňoval svůj nárok na krajinu zbrázděnou řadami domků.
Vypadalo to jako rituál. Ale sledoval drobné savce na závážkách a pochopil, že teritorium je nástroj, a tak se je naučil a použil je, nebo si to alespoň myslel, až do noci, kdy vytyčoval hranice do předměstských zón a vyčenichal stopu někoho jiného.
Familiára popadl vztek. Zuřil. Zmítal se na dvoře páchnoucím cizími výměšky, žvýkal pneumatiky a kusy plival. Nakonec se k vetřelcově stopě přikrčil. Olízl ji. Naježil se, v těle z čarodějových tkání a nejrůznějšího harampádí se mu zaťaly svaly. Tento nový zápach byl Pronikavější než jeho a mísil se s jinou krví. Familiár se vydal na lov.
Stopa ubíhala přes zahrádky za domy oddělenými ploty, přes které snadno přeskakoval, táhla se přes hračky a usychající trávníky, přes záhonky a skalky. Jeho kořist byla stará a ostřílená: sdělovala mu to močí. Familiár použil čich k jejímu sledování a naučil se ji a pochopil, že vetřelec je tady on.
Na živelně se rozlézajících předměstích ho pach začal omamovat. Potichu slídil na kopytům podobných kamenech na koncích nohou, které si vytvořil z desek a trámů. Noc byla teplá a zatažená. Na předměstí se opět objevila zástavba, jako by tu chytila druhý dech. Zaprázdnými kulturními domy, graffiti a pozůstatky po vandalech. Tady stopa končila. Pach byl příliš silný, byla to bojová droga. Rotleptal familiárovi vnitřnosti. Otevřely se mu v nich díry, primitivní plíce podobné měchům: přiměl se k dýchání, aby mohl při vraždění supět.
Vlnitý plech a ploty z ostnatého drátu. Čarodějův familiár byl vetřelec. Nesvítily tu hvězdy ani pouliční lampy. Familiár nehnutě stál. Vydechoval výzvu na souboj. Dech se nesl přes nevelkou arénu. Něco obrovského se vztyčilo. Pohnulo se smetí. Smetí vstalo a otočilo se a otevřelo tlamu a dech zachytilo. Nasálo ho ze vzduchu, naplnilo si jím vnitřnosti. Poučilo se z něj.
Explodovala tma. Familiár zamrkal, aby zbavil víčka dešťově mokrých odřezků. Sledoval, jak se nepřítel rozpíná.
Byl to starý tvor, starý familiár, samec, počátek. Už dávno utekl, byl zapuzen nebo ztratil svého čaroděje. Tvořila ho polámaná těla. dřevo a plast, kamení a rýhovaný plech, kolekce krámů rašící z masy obnaženého svalstva o velikosti koně. Něco zabzučelo. Vedle vlhkých krvavých očí měl zasazené kamery, vysouvající čočky, napájené organickým proudem. Mamutí tvor tleskl několika rukama.
Mladý familiár až do té chvíle nevěděl, že se považoval za osamoceného. Beze slov uvažoval, co jiného lze ve městě najít -- kolik dalších vyděděnců, familiárů příliš odporných, aby je bylo možné použít. Ale dlouho myslet nemohl, neboť obludný starý potentát se na něho už vrhal.
Švihal ohony zakončenými nůžkami. Vyrazil na nohách od stolů a odrážel se klepety, která bývala lidskými čelistmi.
Malého vyzyvatele sevřely tlamy a trhaly mu nesourodě posbírané končetiny. Prokousávaly se spojovacími vlákny. Už na počátku života poznal familiár bolest a tento útok mu způsobil strašlivá muka. Zatímco útočník trávil kusy jeho masa, cítil, jak se zmenšuje. S úlekem pochopil, že by mohl zaniknout.
Jeho bratranec ho naučil, že svou novou hmotou může zraňovat. Familiár šátral po něčem, co by mohl použít, hrabal dráty. Nemohl ustoupit. I když krvácel a přišel o paže a nohy. i když mu popraskaly a vytékaly oči a cosi třikrát většího před ním otevíralo tlamy, zahradnické nůžky a zvedalo háky z lopat, omračující pach soupeřova pižma ho nutil bojovat.
Další výpad, další bolest a ztráta další části těla. Malý povstalec se zmenšoval. Poléval ho rivalův puch. Něco ho napadlo. Začal obludnému familiárovi močit do očí. Vystříkal poslední zbytky krvavé kaše a odvalil se od oblouku tekutiny. Mohutný netvor tiše rachotil. V dočasném oslepení sklonil hlavu k zemi a následoval svůj jazyk.
Familiár se za ním nehýbal. Vyrobil si nástroje ze stínů a ticha, halil se do tmy a němoty a nechával obra sledovat falešnou stopu. Pak malý familiár vyslal do země vlákna, k potrubí ukrytému několik centimetrů pod povrchem. Rychle sevřel plast chapadly širokými jako vnitřnosti. Jeho soupeř po něm u země neustále pátral, poslouchal a ochutnával půdu.
Malý provokatér si z potrubí udělal další končetinu a orgán. Posunul je a přelomil asi třicet centimetrů pod protivníkovou gigantickou hrudí. Pak vytrhl zubatý konec z hlíny; roura vyrazila na povrch, jeho nový úd, plastové trny jako ostruhy. Zaútočil na řídící masu starého familiára. přímo do středu tkání, a když se poraněný netvor pokusil odsunout, lstivý mladý familiár začal rozbitou rourou ze všech sil sát.
Nafukoval v sobě dutiny, zející vakua na koncích svého nového rourového střeva. Sání nepřítele znehybnilo a vytrhalo mu kusy krvavých tkání. Familiár si je do vlastního těla vtahoval zavalenou částí potrubí. Hltal je jako nenasytný žrout.
Lapený starý nepřítel se pokusil zvednout, ale dřevěnými a kovovými končetinami se neměl čeho chytit. Nedokázal se odtáhnout od sací roury, která byla příliš pevně zaklíněná v zemi, než aby ji vyrval. Pokusil se do plastové roury vplést vlastní žíly a zabojovat o ni, vytvořit si vlastní jícen a vypít protivníka, ale válec už provrtaly cévy mladého familiára, starý netvor je nedokázal vytlačit, a protože mu narušitel zničil velké množství tkání, byli chvíli velikostí totožní, ale vetřelec dál sílil a zvětšoval se.
Tkáně se v tučných soustech přemisťovaly do nadouvajícího se mladého familiára, kterého jeho provizorní střeva dál poutala ke skrytému potrubí, jež mu zachránilo život. Starobylý familiár se s posledními zasmušilými krátkými výdechy scvrkl a rozpadl, a sací otvor ho pozřel. Na všech vypůjčených končetinách a údech seschla síťovina žil, kostra se rozložila a zbyly z ní zase jen poklice kol, řeznické odřezky, nefunkční televizor, nářadí, mechanické krámy, všechno vysáté do sucha a neživé. Údy byly rozložené kolem prázdného kusu země. z níž vyčníval zubatý konec plastového potrubí.
Celý následující den familiár ležel a ani se nepohnul. Když se po setmění zvedl, kulhal, ačkoli si vyměnil všechny polámané končetiny: utrpěl vnitřní zranění, bolest mu způsoboval každý krok či pohyb, ať už se šinul nebo plazil. Přišel takřka o všechny oči a několik nocí byl Příliš slabý, aby sjednal nápravu a ulovil a použil nějaké zvíře. Nevzal si žádný ze soupeřových nástrojů s výjimkou jedné lidské čelisti, která sloužila jako klepeto. Nebyla to trofej, jen něco, co by se mohlo hodit.
Metabolizoval většinu masové hmoty, kterou pozřel, spálil ji (a vzpomínky starého familiára na to, jak se dal dohromady na viktoriánských haldách, mu ležely v žaludku jako těžko stravitelné jídlo). Pořád však byl nesmírně nadmutý. Skleněnými střepy si odulé tělo propíchl, aby zmenšil tlak, ale jediné, co z něj vyhřezlo, bylo jeho nové já.
Pořád rostl. Nepřestával se zvětšovat od okamžiku, kdy vylezl z kanálu. Po bolestivém vítězství se sice dostavil náhlý nárůst velikosti, ale věděl, že těchto rozměrů by dosáhl i bez něj.
Stopy po rivalovi vysychaly. To ve familiárovi vyvolávalo spíše zájem než pocit vítězoslávy. Několik dní ležel na vrakovišti, používal nové nástroje, vytvářel si novou podobu, poslouchal lidi a rachocení strojů, cítil, jak mu, byť pomalu, narůstá energie a pozornost. A právě tam ho našel čaroděj.
Před familiárem stanula stará žena. V poledním horku se rozvaloval jako loutka. Nad skladištěm a střechami kanceláří slyšel kostelní zvony. Stařena mu vstoupila do zorného pole a on k ní vzhlédl.
Planula, a jak se mu zdálo, víc než jen světlem za svými zády. Pálila se jí kůže. Vypadala neúplně. Chystala se něco udělat. Familiár ji nepoznával, ale vzpomínal si na ni. Přiměla ho, aby se na ni zadíval, prudce přikývla, zmizela mu z očí. Familiár byl unavený: sklouzl pohledem na zem.
„Tady tě mám.“
Familiár hlavu zase vysíleně zvedl. Stál před ním čaroděj.
„Zajímalo mě, kam ses poděl. Žes tak zdrhl.“
V dlouhém tichu si familiár muže prohlížel od hlavy k patě. I na něho si vzpomínal.
„Potřebuju, aby ses vrátil zpátky do práce. Je potřeba něco dokončit.“
Familiárův zájem pohasl. Zvedl kámen, podíval se na něj a vyslal žíly a udělal si z něj nehet. Zapomněl, že muž před ním stále stojí, dokud ho nepřekvapil jeho hlas.
„Pořád jsem tě cítil, víš.“ Čaroděj se zasmál beze stopy veselí. „Tak jsme tě i našli.“ Ohlédl se na ženu stojící mimo familiárovo zorné pole. „Vlastně jsem šel za nosem. Za svými střevy.“
Všechny je spalovalo slunce.
„Vypadáš dobře.“
Familiár z něho nespouštěl oči. Byl zvídavý. Něco cítil. Čaroděj ustoupil. Bylo slyšet bzučení letního hmyzu. Žena stála na okraji prostranství lemovaného auty.
„Vypadáš dobře,“ zopakoval čaroděj.
Familiár se vytvořil do podoby člověka. Tkáňový střed v něm tvořilo několik desítek kilogramů roztažených svalů. Nohy měl zase z kamenů, ruce z kostí a cihel. Dosahoval by výšky dvou a půl metru. Uvnitř a na povrchu ho tvořilo tolik věcí, že vypočítat je by bylo nemožné. Na hlavě měl knihy, naroubované hřbetem dolů, takže stráky se na něm ustavičně třepotaly jakoby ve větru. Stránky byly vyživovány cévami, které se rozpínaly, aby se zbavovaly tepla. Knihy se potily, farniliárovy psí oči se soustředily na čaroděje, potom na pomalu se pečící vraky.
„Panebože.“
Čaroděj upíral oči na spodní část familiárovy tváře a nesměle zvedal ruku.
„Panebože, co to děláš?“
Familiár otevíral a zavíral lidskou čelist, kterou sebral svému nepříteli a z níž si udělal vlastní ústa. Usmíval se zuby z třetí ruky.
„Co to, kurva, děláš, proboha. Do prdele, ne. Ne ne.“ Familiár se ochlazoval stránkami vlasů.
„Musíš se vrátit. Zase tě potřebujeme.“ Ukázal neurčitě na ženu, která se ani nehýbala a pořád planula. „Ještě jsme neskončili. Ještě jsem to s ní nevyřídil. Musíš se vrátit.
Já to sám nezvládnu. Nemám na to. Už mi neplatí. Vždyť mě, kurva, přivádí na mizinu.“ Poslední slova vztekle vykřikl k ženě, ale ta nehnula ani brvou. Natáhla ruku k familiárovi a zamávala svazkem plesnivějících mrtvých hadů. „Vrať se,“ naléhal čaroděj.
Familiár si muže zase všiml a rozpomněl se na něho. Pousmál se.
Čaroděj čekal. „Vraťse, sakra,“ zvolal. „Musíš se vrátit, slyšíš, do prdele?! Vrátit.“ Už naříkal. Familiár fascinovaně hleděl. „Vrať se.“ Čaroděj si strhl košili. „Ty si tady rosteš. Ty si tady, kurva, rosteš a nepřestáváš a já teď bez tebe nic nesvedu a ty mě zabíjíš.“
Žena s hady žhnula. Familiár na ni viděl skrz čarodějovu hruď. Tělo se muži vytrácelo v nahodilých otvorech. Nekrvácel. Na dvě dlaně hrudní kosti, několik centimetrů břicha, proužky svaloviny z paží, všechno scvrklé, jako by jeho tělo přestávalo existovat. Entropické rány. Familiár se zájmem hleděl na díry. Viděl čarodějovi do břicha, kde u okraje otvoru přestaly existovat smyčky střev, kde nebyla skoro vidět páteř, která v délce několika obratlů vůbec neexistovala. Muž si spustil kalhoty. Prázdnota mu narušovala stehna, chyběl mu šourek.
„Musíš se vrátit,“ zašeptal. „Nic bez tebe nesvedu a zabíjíš mě. Vrať mě zpátky.“
Familiár se dotkl svého těla. Ukázal na muže prstem z kuřecí kosti a opět se usmál.
„Vrať se,“ zopakoval čaroděj. „Ona tě chce, já tě potřebuju. Ty se, kurva, musíš vrátit. Musíš mi pomoct.“ Zůstal stát s rozpaženýma rukama. Slunce zářilo jeho dutinami, rozrušovalo světlem jeho stín.
Familiár se podíval na černé mravence, kteří se činili u špačku z cigarety, pohlédl muži do svraštělé tváře, upřel pohled na netečnou stařenu svírající své mrtvé hady jako kytici. Usmál se beze stopy po krutosti.
„Tak to skonči,“ zařval na něho čaroděj. „Jestli se nehodláš vrátit tak s tím, kurva, skoncuj.“ Zadupal a po familiárovi plivl, vztekal se, ale příliš se bál, aby se ho dotkl. „Ty hajzle. Tohle už nevydržím. Skoncuj to se mnou, hajzle.“ Čaroděj si zabušil pěstmi do nahých děravých boků. Strčil si ruku do otvoru pod srdcem. Zaskučel bolestí a tvář mu zkřivila křeč, ale dál šmátral uvnitř svého těla. Rána nekrvácela. ale když třesoucí se ruku vytáhl, tam, kde se dotkl vnitřností, byla mokrá a červená. Zase zařval a cákl krev familiárovi do tváře. „Tohle teda chceš? Tohle? Ty hajzle. Vrať se, nebo s tím přestaň. Udělej něco a skoncuj s tím.“
Familiárovi z krku vyšlehla spleť vláken a rozptýlila se do oblaku hmyzu, který ho obklopoval. Každé vlákno proniklo do malého tělíčka a zatáhlo se zpátky. Familiár si ke krku, pod svou lidskou čelist, přitahoval mouchy, vosy a vypasené včely, hemžící se hrst chitinu. Do nádoru živého hmyzu o velikosti lidské pěsti vtrhly tenounké šlahouny a zmocnily se ho, použily ho, učinily z něj nástroj. Hmyz, sevřený u familiárova krku, hlasitě a rytmicky třepotal křídly.
Vibrace se mu rozléhaly ústní dutinou. Pohyboval ústy, jak to viděl u jiných. Rezonoval v nich hmyzí hrtan a vytvářel zvuk, který dotvářel pomocí rtů.
„Slunce.“ pravil. Ševelivá řeč ho zaujala. Ukázal k obloze, přes rameno nahého a vytrácejícího se čaroděje, daleko za stařenu. Zavřel oči. Opět pohnul ústy a bedlivě naslouchal vlastním tichým slovům. Paprsky se odrážely z kapoty jednoho rozbitého auta na druhé a familiár je použil jako nástroje, s jejichž pomocí si zahřál kůži.
přeložil Milan Žáček
Pokud jde o doslov, nechal jsem autorům zcela volnou ruku -- jak v obsahu, tak v rozsahu. Přesto mi to nedalo a Chinu jsem na základe následujícího doslovu poprosil alespoň o mírné rozšíření. Dostalo se mi ujištění, že nejde o projev lenosti, ale o zcela záměrnou stručnost. China prostě dal v komentáři ke své práci přednost pár slovům před sáhodlouhými rozbory, považuje to za mnohem tajemnější a zajímavější. A kdo jsem já, abych se s ním v tomhle bodě přel?
Uvažoval jsem nad motivem nástrojů a jejich uživatelů. A přišel jsem s nápadem vytvořit cosi, co by samo sebe odvozovalo a chápalo skze vlastní interakci s okolním světem -- jinými slovy skrze způsob využíváni okolí jako nástroje. To jsou myšlenky, které mě vedly k napsání téhle práce.
Britský autor fantastiky, narodil se 6. 9. 1972 v Norwichi, krátce poté se jeho rodina odstěhovala do Londýna. V letech 1991 až 1994 studoval antropologii ua univerzitě v Cambridgi, nějaký čas strávil na pracovním pobytu v Egyptě a v Zimbabwe, vzdělání si dále doplnil studiem mezinárodních vztahů v Londýně a mezitím strávil jeden rok na univerzitě v americkém Harvardu. Pověst slibného nováčka fantastického žánru mu vynesl nadějný románový debut King Rat (1998, připravuje Laser). Kritika nešetřila chválou pro tento ponurý fantastický příběh, kde je neprávem uvězněný hrdina osvobozen tajemným Králem Krysou, aby poté ve stopách série podivných vražd naplnil svůj osud v ulicích nočního Londýna.
Vstup do řad předních autorů žánru překvapivě potvrdil hned následujícím románem Perdido Street Station (2000-Arthur C. Clarke Award a August Derleth Award. nom. Hugo, Nebula a World Fantasy Award, č. Nádraží Perdido/Laser 2003), brilantní knihou přijatou vzápětí mezi všeobecně uznávanou klasiku. Obliba velkoměstského prostředí vedla autora k vytvoření multirasové společnosti metropole Nový Krobuzon, kde se geniální vědec Isaac Dan der Grimnebulin živí vyřizováním mnohdy nepříliš korektních zakázek bohatých klientů. Celkem poklidnou atmosféru jeho dosavadního života však naruší příchod záhadného cizince toužícího obnovit ztracenou schopnost létat. Město následně zaplaví teror uprchlých nočních můr, po jejichž hodech jsou ulice posety nemyslícími troskami obyvatel. Originální, živá a dosud nevídaná směs žánrů se svým významem dá směle přirovnat například ke Gormenghastu* Mervyna Peaka či k autorově vzoru, sérii *Viriconium od M. Johna Harrisona.
A byl to právě M. John Harrison, kdo v předmluvě k jedné z pozdějších autorových prací snad vůbec poprvé použil výraz New Weird, ačkoli ten je patrně Miévillovým vynálezem. New Weird je možná jen další reklamní nálepkou, ale dnes se pod tímto výrazem shromáždila celá řada pozoruhodných titulů od talentovaných autorů, jako jsou Jeff VanderMeer, lan R. MacLeod. K. J. Bishopová či Steph Swainstonová. Sám Miéville neskrýval uznání nad plánem nakladatelství Laser spojit všechny tyto autory do jedné tématické edice. New Weird má být pokusem o reformu fantasy žánru, o její jednolité spojení se science fiction a hororem. Nádraží Perdido bylo dobrým začátkem, vždyť naše domácí Akademie science fiction, fantasy a hororu ocenila toto dílo hned ve třech kategoriích -- jako nejlepší zahraniční knihu, nejlepší science fiction i nejlepší fantasy. Není to jediné ocenění, jehož se románu mimo anglofonní oblast dostalo, jako důkaz jmenujme německou Cenu Kurda Laßwitze, španělskou Ignotus Award či francouzskou Grand Prix de l'Imaginaire.
Široká paleta fantastických motivů, rozmanitá směsice ras, thaumaturgie a rozvinuté technologie se staly jednou z hlavních předností i ve volném Pokračování The Scar (2002-Locus a August Derleth Award, nom. Hugo a World Fantasy Award, č. Jizva/Laser 2004), kde se nedobrovolný exil Bellis Chladnovíny nečekaně zkomplikuje po útoku pirátů a následné cesťe k Armadě, nevídanému sídlu, které se skládá z nevábné směsice trosek i víceméně funkčních plavidel. Právě tato různorodost ve složení Armady Poskytla autorovi příležitost opět zcela využít fascinující schopnosti poutavého popisu prostředí, nemluvě o neméně zajímavých tajných plánech vládců Armady jak aplikovat rozsáhlé znalosti shromážděné mnohaletým pirátským drancováním. Zbývá jmenovat ještě samostatně vydanou novelu The Tain (2002-Locus, č. Amalgam-Ikarie 7-8/2004), postapokalypticv příběh ze zpustošeného, téměř opuštěného Londýna, jenž je zde využít já kulisa k boji s nebezpečnými monstry ohrožujícími lidstvo.
Kratší práce píše Ch. Miéville velmi sporadicky, ačkoli v poslední době publikuje přece jen častěji, jmenujme například povídky An End to Hunger (New English Library Book of Internet Stories, ed. Maxim Jakubowski 2000 č. Konec hladovění-Pevnost 102004), Details (The Children of Cthulhu, ed John Pelan & Benjamin Adams 2002) a Familiar (Conjunctions 39: The New Wave Fabulists 2002, č. Familiár-Trochu divné kusyLaser 2005). V současnosti se k vydání chystá povídkový soubor Looking for Jake and Other Stories (2005, připravuje Laser). Zdá se, že i do budoucna hodlá dodržovat dvouletou lhůtu nutnou k vydání dalšího románu -- Iron Council (2004 č. Železná rada/Laser 2005) vyšel ve světě téměř souběžně s naší Jizvou a v českém překladu by se měl objevit již v červnu. Miéville se v něm vrací zpět do ulic Nového Krobuzonu v čase, kdy se město potácí na pokraji chaosu sebezničení, do něhož ho uvrhl válečný konflikt s Tešem spojený s nepřirozeným nárůstem občanských nepokojů. Naději na znovuzavedení pořádku představuje zoufalá výprava za nesmrtelnou legendou skrze zvláštní a neobvyklé kontinenty Bas-Lagu. Podle autora jde o směs milostného příběhu, westernu a politického thrilleru okořeněný přítomností monster. China Miéville vstoupil nejen do naší fantastiky jako zářící kometa, ale jeho literární dráha získala stabilní oběžnou dráhu; nezbývá, než se nedočkavě těšit na jeho další, doufejme neméně zdařilé kreace. Není však tajemstvím, že jeho nový román se nebude odehrávat na Bas-Lagu, ale bude se jednat o zcela samostatné dílo. Na druhou stranu se autor rozhodně nevzdává svého oblíbeného prostředí a na Bas-Lag se jistě ještě několikrát vrátí.