Mistr a Markétka

•  2. - Pilát Pontský,
• 16. - Poprava,
• 25. - Jak se prokurátor pokoušel zachránit Jidáše Iškariotského,
• 26. - Pohřeb.

Pilát Pontský

Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Héróda Velikého správce Judeje Pilát Pontský v bílém plášti s purpurovou podšívkou.

Ze všeho na světě nejvíc nenáviděl vůni růžového oleje. A dnes všecko předpovídalo špatný den, protože tahle vůně pronásledovala prokurátora od božího rána.

Měl pocit, že odporný růžový zápach vydechují přímo cypřiše a palmy v zahradách paláce a že se mísí s pachem kožené výstroje i potem vojáků legie.

Od zadních křídel paláce, kde se utábořila 1. kohorta Dvanácté bleskové legie, která přišla spolu s ním do Jeruzaléma, se táhl přes horní otevřenou terasu kouř, a v nahořklém dýmu, který prozrazoval, že kuchaři v centuriích se dali do díla, Pilát zřetelně rozpoznával mastný růžový zápach.

– Ó bohové, za co mě trestáte? Ano, je to bezpochyby zase ta nevyléčitelná, hrozná nemoc… hemikranie… co při ní bolí polovina hlavy… Není proti ní léku ani záchrany… Zkusím neotáčet hlavu… –

Na mozaikové podlaze u fontány už stálo připravené křeslo. Prokurátor se neohlížel vpravo ani vlevo, těžce dopadl do křesla a natáhl ruku stranou. Tajemník do ní uctivě vložil pergamenový svitek. Pilát s bolestivou grimasou zběžně, úkosem prolétl napsané, vrátil svitek tajemníku a těžce ze sebe vypravil:

“Vyšetřovanec z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?”

“Poslali, vladaři,” přisvědčil tajemník.

“A on?”

“Odmítl případ uzavřít a žádá, abys potvrdil rozsudek smrti, vynesený Synedriem,” vysvětloval tajemník.

Prokurátorovi škublo v tváři a přikázal tiše:

“Předveďte obžalovaného.”

Ale to už stráž přiváděla z otevřené terasy na kolonádu asi sedmadvacetiletého muže a postrčila ho před vladařovo křeslo. Obžalovaný měl na sobě starý potrhaný modrý chitón, hlavu ovázanou bílou rouškou, kolem čela ovinutý řemínek, ruce svázané za zády, pod levým okem velkou modřinu a v koutku úst se mu černala stružka zaschlé krve. Pozoroval vladaře s neklidnou zvědavostí.

Pilát chvíli mlčel a pak se tiše otázal aramejsky:

”To ty jsi vyzýval lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?”

Přitom seděl nehybně jako socha a jen slabě pohyboval rty. Bál se pohnout hlavou, kterou rozpalovala ďábelská bolest…

Viník se svázanýma rukama se poněkud naklonil dopředu a ujišťoval:

“Věř mi, dobrý člověče…”

Ale prokurátor ho přerušil, aniž sebemíň zvýšil hlas či změnil pózu:

“Ty mě oslovuješ ‚dobrý člověče‘? Jsi na omylu. Po celém Jeruzalémě si o mně šeptají, že jsem sveřepý netvor, a mají pravdu.”

Poté stejně monotónně dodal:

“Centuriona Krysobijce ke mně!”

Všem připadalo, že se na kolonádě náhle setmělo, když velitel první centurie Marek zvaný Krysobijce stanul před Pilátem Byl o hlavu vyšší než největší voják legie a jeho rozložitá ramena zcela zastínila vycházející slunce.

Vladař oslovil centuriona latinsky:

“Tenhle zločinec mi říká ,dobrý člověče’. Odveď ho a vysvětli mu, jak se mnou má mluvit. Ale nezmrzač ho.”

Všichni, až na nehybného Piláta, provázeli pohledem Krysobijce, který pokynem ruky vybídl odsouzence, aby ho následoval. Marek byl pro svou vysokou postavu ostatně vždycky předmětem pozornosti, ať se objevil kdekoli. Ty, kdo ho viděli poprvé, upoutalo, jak má zohavenou tvář: nos mu kdysi rozplácl germánský kyj.

Po mozaikové podlaze zaduněly těžké kroky jeho sandálů. Spoutaný ho beze slova následoval. Mezi sloupovím zavládlo ticho, přerušované jen vrkáním holubů na terase a lahodnou, tajemnou písní vodotrysku.

Prokurátor by s chutí vstal, nastavil spánek chladivému proudu a zůstal tak strnule stát, ačkoli věděl, že ani to mu nevyžene bolest z hlavy.

Zatím Krysobijce odvedl vězně z kolonády do zahrady, vytrhl vojákovi, který stál u podstavce bronzové sochy, z ruky důtky, zlehka se rozpřáhl a švihl vězně po zádech. Počínal si lehce a nedbale, ale přesto bičovaný po první ráně klesl na zem jak podťatý, zalapal po vzduchu, zbledl a v jeho očích se objevil nepříčetný výraz.

Centurio ho zvedl levou rukou jako pírko, postavil na nohy a zahuhňal zkomolenou aramejštinou:

“Římského prokurátora se sluší oslovovat vladaři. Nemluvit, když nejsi tázán. Stát, ani se nehnout. Rozuměls? Nebo chceš ještě jednu ránu?”

Vězeň zavrávoral, ale pak se s námahou ovládl, tváře mu zrůžověly, zhluboka vydechl a odpověděl chraplavě:

“Rozuměl. Nebij me”

Netrvalo dlouho a stanul před prokurátorem. Ozval se bolestí zesláblý hlas:

“Jméno?”

“Moje?” vyhrkl vyšetřovaný a usilovně, celou bytostí se snažil odpovídat správně, aby zase nevzbudil nevoli.

Pilát řekl přidušeně:

“Svoje jméno znám. Nedělej se hloupějším, než jsi. Chci slyšet tvoje jméno.”

“Ješua,” vyrazil ze sebe spoutaný.

“Máš nějaké příjmení?”

“Ha-Nocri.”

“Odkud pocházíš?”

“Z Gamaly,” odpovídal vězeň a pokynul hlavou vpravo, na sever, kde v dálce leželo město Gamala.

“Z jakého jsi rodu?”

“To přesně nevím,” vysvětloval překotně, “nepamatuju se na své rodiče. Lidé tvrdí, že můj otec pocházel ze Sýrie…”

“Kde se zdržuješ?”

“Nemám stálý příbytek,” odpověděl nesměle muž. “Putuju od města k městu.”

“Krátce a dobře, jsi tulák,” poučoval ho prokurátor a ptal se dál:

“Máš nějaké příbuzné?”

“Nemám nikoho. Jsem sám na celém světě.”

“Umíš číst a psát?”

“Umím.”

“Znáš nějaký jiný jazyk kromě aramejštiny?”

“Znám. Řecky.”

Opuchlé víčko se nadzvedlo a oko, zamlžené bolestí, se upřelo na vězně. Druhé zůstalo zavřené. Pilát se tázal řecky:

“Tak to ty jsi chtěl zbořit chrám a vyzýval k tomu lid?”

Vězeň ožil, oči ztratily ustrašený výraz a odpověděl řecky:

“Já, dob…” v očích se mu kmitlo zděšení, že se málem přeřekl, “já, vladaři, jsem nikdy neměl v úmyslu zbořit chrám a nikoho jsem nevyzýval k tak nesmyslnému činu.”

Tajemník, který se hrbil nad nízkým stolkem a zapisoval výpovědi, se zatvářil udiveně. Dokonce pozvedl hlavu, ale hned se zas sklonil nad pergamenem.

“Do města se utíká před svátky spousta všelijakých lidí. Jsou mezi nimi kouzelníci, astrologové, proroci i vrahové,” pronášel monotónně Pilát. “A najdou se mezi nimi i lháři. Ty jsi například lhář. Tady stojí černé na bílém: vyzýval lid, aby zbořil chrám. To je výpověď svědků.”

“Tihle dobří lidé,” spustil vězeň a kvapně dodal, “vladaři… z pouhé nevědomosti popletli všecko, co jsem hlásal. A obávám se, že podobné matení pojmů potrvá ještě dlouho. Všecko pochází z toho, že on chybně zaznamenával má slova.”

Zavládlo mlčení. Teď už se obě oči zkalené bolestí těžce upíraly na vyšetřovaného.

“Naposledy tě varuji: přestaň se vydávat za blázna, buřiči,” pokračoval Pilát měkce a nevzrušeně. “Záznamů o tobě moc nemáme, ale i ta hrstka stačí, abys byl ukřižován.”

“Ne, opravdu, vladaři,” vězeň se snažil mluvit co nejpřesvědčivěji, “chodí za mnou jeden s kozlím pergamenem a píše a píše. Jednou jsem mu nahlédl přes rameno a zhrozil jsem se. Ani slovo z toho, co bylo napsáno, jsem nevyřkl. Žádal jsem ho: ,Prosím tě snažně, spal ten svůj pergamen!‘ Ale vytrhl mi ho z ruky a utekl.”

“Co to bylo za člověka?” zeptal se štítivě Pilát a přejel si rukou spánek.

“Jistý Matouš zvaný Lévi,” povzbuzen vykládal spoutaný. “Býval výběrčím daní. Setkali jsme se poprvé na cestě do Bethafagy, v místě, kde fíkový háj vybíhá do ostrého úhlu, a dali jsme se do řeči. Nejdřív se mnou jednal nevlídně, a dokonce mě urážel, totiž domníval se, že mě uráží, když mě nazývá psem,” usmál se. “Já však na tom zvířeti neshledávám nic špatného a to slovo mě neurazí.”

Tajemník přestal zapisovat a potají vrhl překvapený pohled nikoli na vězně, ale na vladaře.

“… Když mě pak vyslechl, zjihl,” pokračoval Ješua. “A nakonec zahodil peníze na cestu a prohlásil, že půjde se mnou od města k městu…”

Pilát se ušklíbl na půl úst, vycenil žluté zuby a obrátil se k tajemníkovi:

“Ó, tohle město Jeruzalém! Co tady člověk neuslyší! Výběrčí daní zahodí peníze na cestu…”

Tajemník nevěděl, jak má odpovědět, a proto považoval za nutné opětovat Pilátův úsměv.

“Prohlásil, že peníze od té chvíle nadosmrti nenávidí,” vysvětlil Ješua Matoušovo podivné chování a dodal: “A nyní mě provází na mé pouti.”

Prokurátor pohlédl se strnulým úšklebkem na zatčeného a pak na slunce, které neúprosně stoupalo nad sochami koní na hipodromu, jenž ležel daleko vpravo dole. V návalu bolesti ho napadlo, že by bylo nejjednodušší vyhnat toho podivného buřiče z kolonády – stačilo přece pronést pouhá dvě slova: “Ukřižujte ho!” Pak by okamžitě odvolal doprovodný oddíl a sám se uchýlil do vnitřních komnat paláce, nařídil, aby zatáhli závěsy, a svalil se na lůžko, požádal o trochu studené vody, zavolal naříkavě psa Banga a postěžoval si mu na hemikranii. Pak se mu v rozbolavělé hlavě mihla lákavá myšlenka na jed.

Pozoroval zkaleným zrakem vězně a chvíli mlčel, jako by se bolestně snažil rozpomenout, proč před ním v ranním nemilosrdném jeruzalémském slunečním žáru stojí tenhle člověk s obličejem zohaveným od ran, a jaké zbytečné otázky mu ještě musí položit.

“Matouš Lévi?” zeptal se polohlasně a zavřel oči.

“Ano, Matouš Lévi,” dolehl k němu jasný, trýznivý hlas.

“A co jsi tedy kázal o chrámu davům na tržišti?”

Hlas, který bodal Piláta do spánků a působil mu nevýslovnou bolest, vysvětloval:

“Prohlašoval jsem, vladaři, že padne chrám staré víry a povstane nový chrám pravdy. Užil jsem toho příměru, aby mi porozuměli.”

“Jakým právem ty, poslední tulák, popouzíš lid ke vzpouře tím, že jim vykládáš o pravdě, o které nemáš ani ponětí? Co je podle tebe pravda?”

Vtom prokurátorovi blesklo hlavou: Ó bohové! Proč se vyptávám u soudu na takové zbytečné věci… Rozum už mi odpírá poslušnost… A znovu se mu zjevila číše naplněná tmavou tekutinou. Jed, jed…

Vtom k němu dolehla slova:

“Především je pravda, že tě bolí hlava tak silně, až pomýšlíš malověrně na smrt. Nejenže nejsi schopen se mnou mluvit, ale dokonce ti činí potíže dívat se na mě. Bezděčně ti připadám jako tvůj trýznitel, a to mě mrzí. Nejsi v tuto chvíli s to logicky uvažovat a netoužíš po ničem jiném, než aby přišel tvůj pes, podle všeho jediná bytost na světě, která je ti blízká. Ale neboj se, trápení ustane, hlava tě přestane bolet.”

Tajemník vytřeštil na obžalovaného oči a nedopsal poslední slovo.

Pilát vzhlédl na Ješuu trpitelským pohledem a zpozoroval, že slunce už stojí téměř kolmo nad hipodromem a že jeden paprsek zabloudil mezi sloupoví a plazí se k sešlapaným sandálům vězně, který před ním ustupuje.

Povstal, sevřel si rukama spánky a na jeho vyholeném, zažloutlém obličeji se objevil zděšený výraz. Okamžitě se ale ovládl a znovu klesl do křesla.

Zatčený mluvil dál, ale tajemník už nic nezapisoval a jen s krkem nataženým jak husa hltal každé slovo.

“Vidíš, už je dobře,” pokračoval Ješua a hleděl účastně na Piláta, “jsem tomu nesmírně rád. Jestli ti smím radit, vladaři, měl bys na čas opustit palác a vyjít si do okolí, třeba do zahrad na hoře Olivetské. Bouře se přižene…” otočil se a přimhouřil oči proti slunci, “později, kvečeru. Taková procházka by ti velice prospěla a já bych tě s radostí doprovázel. Napadly mě nové myšlenky, které by tě možná mohly zajímat. Rád bych je s tebou sdílel, působíš dojmem výjimečně chytrého člověka.”

Tajemník smrtelně zbledl a upustil svitek pod stůl.

“Celé neštěstí je v tom,” pokračoval vězeň a nikdo se ho neodvážil okřiknout, “že se příliš uzavíráš do sebe a že jsi nenávratně ztratil víru v lidi. Ale uznej, nemůžeš přece veškerou náklonnost věnovat psovi. O mnoho v životě se ochuzuješ, vladaři.” A dokonce se osmělil pousmát.

Tajemník v tu chvíli horečně přemítal, má-li věřit svým uším, nebo ne. Ale nakonec uvěřil. Snažil se alespoň představit si, v jaké bizarní formě vzplane po téhle neslýchané drzosti hněv vznětlivého správce Judeje.

Co však následovalo, tajemníka ohromilo, třebaže Piláta dobře znal.

Prokurátorův ztrhaný hlas pronesl chraplavě latinsky:

“Rozvažte mu ruce.”

Jeden ze strážných poklepal kopím na podlahu, předal je druhému, přistoupil k zatčenému a sňal mu pouta. Tajemník zvedl spadlý svitek a umínil si prozatím nic nezapisovat a ničemu se nedivit.

“Přiznej se,” otázal se tiše řecky Pilát, “že jsi věhlasný lékař?”

“Nikoli, vladaři, nejsem lékař,” zavrtěl hlavou vězeň a radostně si mnul zrudlá, opuchlá a pomačkaná zápěstí.

Pilát si změřil obžalovaného těžkým pohledem zpod víček. Oči se mu vyjasnily a bleskly v nich známé jiskry.

“Zapomněl jsem se tě zeptat,” řekl, “možná že umíš také latinsky?”

“Ano, umím,” přikývl vězeň.

Vladařovy popelavé tváře získaly zase barvu a Pilát se otázal latinsky:

“Jak jsi poznal, že jsem chtěl zavolat psa?”

“To je velmi jednoduché,” vysvětloval latinsky Ješua, “přejížděl jsi rukou sem a tam,” a napodobil prokurátorovo gesto, “jako bys chtěl hladit psa, zatímco tvoje rty…”

“Máš pravdu,” souhlasil Pilát.

Oba se odmlčeli. Pak se správce zeptal řecky:

“Jsi tedy lékař?”

“Ne, ne,” ujišťoval ho překotně viník. “Věř mi, nejsem lékař.”

“Dobrá, chceš-li to udržet v tajnosti, dělej, jak se ti líbí. S tvým případem to přímo nesouvisí. Ty tedy tvrdíš, že jsi nevyzýval lid, aby zbořil… zapálil nebo jinak zničil chrám?”

“Opakuji, vladaři, že jsem nikoho k podobným věcem nevyzýval. Cožpak se podobám bláznu?”

“Ne, nepodobáš se bláznu,” odpověděl tiše prokurátor a zlověstně se usmál. “Přísahej, že jsi to neučinil.”

“Na co si přeješ, abych přísahal?” zajímal se živě vězeň, zbavený pout.

“Přísahej třeba na svůj život,” navrhoval správce, “to se zrovna hodí. Tvůj život beztak visí na vlásku.”

“Domníváš se snad, vladaři, že ses o to přičinil i ty?” otázal se Ješua. “Jestliže ano, hrubě se mýlíš.”

Pilát sebou škubl a procedil mezi zuby:

“V každém případě mohu ten vlásek přetrhnout.”

“I v tom se mýlíš,” namítl obžalovaný s mírným úsměvem a klonil si rukou tvář před sluncem. “Přiznej si alespoň, že přetrhnout ten vlásek může jen ten, kdo se o to přičinil.”

“Budiž,” usmál se Pilát, “nyní chápu, proč ti různí jeruzalémští zevlouni a zahaleči chodili v patách. Nevím sice, kdo ti brousil jazyk, ale nabroušený ho máš dobře. Mimochodem, je pravda, žes vjel do Jeruzaléma Suvajskou branou na mezku, provázen zástupem chudiny, která tě vítala jako proroka?” a ukázal na pergamenový svitek.

Obžalovaný na něj nechápavě pohlédl.

“Nemám žádného mezka, vladaři,” hájil se. “Přišel jsem do Jeruzaléma skutečně Suvajskou branou, ale pěšky, provázel mě samojediný Matouš zvaný Lévi a nikdo mě nevítal, protože mě toho času v Jeruzalémě nikdo neznal.”

“A neznáš řečeného Dismase, Hestase a Bar-Rabbana?” pokračoval prokurátor a nespouštěl oči z obžalovaného.

“Neznám ty dobré lidi,” odpověděl Ješua.

“Mluvíš pravdu?”

“Mluvím čistou pravdu, vladaři.”

,A teď mi vylož, proč říkáš každému ,dobrý člověče’? To tak nazýváš všecky bez rozdílu?”

“Všecky,” přisvědčil vězeň. “Na světě nejsou zlí lidé.”

“To slyším poprvé,” pousmál se Pilát, “možná že znám málo život… Tohle nemusíš zapisovat,” otočil se k tajemníkovi, který beztak nic nezapisoval, a pokračoval, obrácen k Ješuovi: “Tos vyčetl v řecké knize?”

“Nikoli, vladaři, k tomu jsem dospěl vlastním rozumem.”

“A v tom spočívá tvé učení?”

“Ano, vladaři.”

“Dejme tomu centurio Marek zvaný Krysobijce… To je podle tebe také dobrý člověk?”

“Ovšem,” přitakal obžalovaný. “Pravda, je nešťastný. Od té doby, co ho jiní dobří lidé zohavili, stal se z něho krutý a bezcitný člověk. Zajímalo by mě, kdo ho tak zmrzačil.”

“To ti mohu povědět,” prohlásil Pilát, “odehrálo se to před mýma očima. Dobří lidé se na něj sesypali jako psi na kořist. Germáni ho popadli za krk, za ruce a za nohy. Pěší manipul padl do léčky, a kdyby z boku nezasáhl jezdecký oddíl pod mým velením, tak bys dnes, filozofe, s Krysobijcem nerozmlouval..To se odehrálo za bitvy v Dívčím údolí.”

“Kdybych si s ním tak mohl popovídat,” prohodil toužebně vězeň. “Jsem si jist, že by se změnil.”

“Soudím,” ozval se Pilát, “že by velitele legie pramálo potěšilo, kdyby tě napadlo besedovat s některým z jeho důstojníků nebo vojáků. K tomu naštěstí nedojde a já budu první, kdo se o to postará.”

Vtom do sloupořadí prudce vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlatým stropem, slétla níž, divže nezasáhla špičatým křídlem obličej bronzové sochy ve výklenku, a zmizela za hlavicí sloupu. Hodlala si tam možná slepit hnízdo.

Mezitím se v náhle jasné a lehké prokurátorově hlavě zrodila tato formulace: Vladař vyšetřil případ potulného filozofa Ješuy zvaného Ha-Nocri a neshledal ho vinným. Zvláště pak nezjistil nejmenší souvislost mezi Ješuovým působením a nedávnými nepokoji v Jeruzalémě. Ukázalo se, že potulný filozof je pomatený. Pročež prokurátor odmítá potvrdit rozsudek smrti, vynesený Malým Synedriem. Maje na paměti, že pomatené utopické výroky Ješuovy mohou vyvolat nepokoje ve městě, prokurátor vyhošťuje řečeného Ješuu z Jeruzaléma a nařizuje, aby byl uvězněn v Kaisarei Přímořské, kde má shodou okolností Pilát své sídlo.

Zbývalo nadiktovat vše tajemníkovi.

Frnk! Nad vladařovou hlavou se mihla vlaštovčí křídla, pták prudce zakormidloval k míse fontány a vyletěl na svobodu. Pilát pohlédl na vězně a zpozoroval, jak se po jeho boku zvedá ohnivý sloup prachu.

“To je vše?” otázal se tajemníka.

“Bohužel ne,” prohlásil nečekaně tajemník a podal mu další svitek.

“Co ještě?” zeptal se Pilát zamračeně.

Přelétl zběžně pergamen a jeho výraz se pronikavě změnil. Jako by se mu po krku a obličeji rozlila krev a způsobila, že jeho zažloutlá plet zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji.

Současně cítil, jak se mu krev nahrnula do spánků, zběsile v nich buší a zamlžuje mu zrak. Hlava obžalovaného náhle zmizela a vystřídala ji jiná, olysalá, s řídkozubým zlatým věncem. Na jejím čele čněl kulatý vřed potřený mastí a rozleptával kůži. K tomu se přidala propadlá bezzubá ústa s pitvorné ohrnutým dolním rtem. Prokurátorovi připadalo, že růžové sloupoví a střecha zmizely.

Jeruzalém hluboko dole pod zahradami paláce a všechno kolem utonulo v bujné zeleni zahrad na Capri. Pilátovi se zdálo, že ho klame i sluch: v dálce zaslechl tlumený hrozivý hlahol trub a zřetelně rozeznával huhňavý hlas, který nadutě protahoval slova:

“Zákon trestající urážku velkého caesara…”

V jeho mozku bleskly nesouvislé a nezvyklé myšlenky: Je ztracen! – potom: Jsme ztraceni! a mezi tím už docela nejapná myšlenka o jakési nesmrtelnosti, která bezděčně vyvolávala trýznivý smutek.

Násilím odehnal tyto představy, vrátil se pohledem na kolonádu a znovu před ním vyvstaly vězňovy oči.

“Poslyš, Ha-Nocri,” spustil a zahleděl se na Ješuu zvláštním pohledem: tvářil se výhrůžně, ale jeho oči prozrazovaly obavu, “prohlašoval jsi někdy něco o velkém caesarovi? Odpověz! Prohlašoval, nebo neprohlašoval?” Přitom zdůraznil zápor víc, než se u soudu sluší, a upřel na tázaného pohled, jako by mu chtěl vnuknout jakousi myšlenku.

“Mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu,” poznamenal vyšetřovaný.

“Nezajímá mě,” odpověděl přidušeně a zlostně Pilát, “jestli je ti příjemné nebo nepříjemné mluvit pravdu. Teď ale musíš odpovídat po pravdě. Važ přitom pozorně každé slovo, jestliže se chceš vyhnout nejen jisté, ale i bolestivé smrti.”

Nikdo nevěděl, co se děje se správcem Judeje. Odvážil se dokonce vztáhnout ruku, zdánlivě jako by se chránil před sluncem, a za ní jako za ochranným štítem vyslal k Ješuovi významný pohled.

“Tak tedy,” začal, “odpověz: znáš jistého Jidáše Iškariotského a co jsi mu říkal, jestli jsi vůbec něco říkal, o caesarovi?”

“To bylo tak,” vykládal ochotně obžalovaný, “předevčírem večer jsem se seznámil před chrámem s jistým mladíkem, který udával, že se jmenuje Jidáš Iškariotský. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a hostil mě…”

“Také dobrý člověk?” otázal se Pilát a v očích mu zaplály ďábelské ohníčky.

“Tuze dobrý a zvídavý člověk,” potvrdil Ješua. “Projevil neobvyklý zájem o mé myšlenky, přijal mě velmi srdečně…”

“Poručil zapálit svícny…” procedil Pilát, jako by přizvukoval, a oči mu blýskaly.

“Ano,” divil se poněkud prokurátorově informovanosti Ješua a pokračoval. “Nakonec mě požádal, abych vyslovil svůj názor na světskou moc. Tahle otázka ho neobyčejně zajímala.”

“A co jsi odpověděl?” vyslýchal ho Pilát. “Nebo snad řekneš, že jsi zapomněl, cos tenkrát prohlašoval?” Ale v jeho hlase už zaznělo zoufalství.

“Mimo jiné jsem prohlásil,” vypovídal vězeň, “že každá moc je vlastně násilí na lidu a že přijde doba, kdy nebude zapotřebí státu ani císařů ani žádné jiné vlády. člověk vstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde si budou všichni rovni.”

“Dál!”

“Dál už nebylo nic,” uzavřel Ješua. “Z ničeho nic vběhli dovnitř pochopové, svázali mě a odvedli do vězení.”

Tajemník spěšně zapisoval a snažil se nevynechat ani slovo.

“Na světě nebylo, není a nebude větší a lidem prospěšnější moci, než je moc imperátora Tiberia!” zabouřil Pilátův sípavý a nemocný hlas. Prokurátor s nepochopitelnou nenávistí pohlížel na tajemníka a stráže. “Ty, pomatený buřič, ji nemáš právo posuzovat!” Vtom vykřikl: “Odveďte stráž!” a obrácen k tajemníkovi dodal: “Nechte mě s viníkem o samotě, tady jde o státní záležitosti.”

Stráže se vztyčeným kopím odpochodovaly z kolonády do zahrady a rytmicky cvakaly okovanými střevíci. Za nimi vyšel tajemník.

Ticho na kolonádě poněkud rušila jen píseň fontány. Pilát pozoroval, jak se nad trubkou vzdouvá vodní talíř, jak se jeho okraje tříští a pramínky přepadávají dolů.

První promluvil obžalovaný:

“Vidím, že z mé rozmluvy s tím mladíkem vzešlo nějaké neštěstí. Cítím, vladaři, že ho stihne zlý osud, a je mi ho líto.”

“Domnívám se,” usmál se křivě prokurátor, “že jsou na světě jiní, které bys měl spíš politovat než Jidáše Iškariotského, neboť je čeká horší osud! Tak tedy Marek Krysobijce, chladný a zapřisáhlý hrdlořez, lidé, kteří, jak vidím,” a Pilát ukázal na Ješuovu znetvořenou tvář, “tě bili za tvoje výroky, buřiči Dismas a Hestas, kteří se svými kumpány pobili čtyři vojáky, a konec konců špinavý zrádce Jidáš – ti všichni jsou podle tebe dobří lidé?”

“Tak jest,” přisvědčil vězeň.

“A tvrdíš, že bude nastoleno království pravdy?”

“Bude, vladaři,” řekl přesvědčivě Ješua.

“To se nikdy nestane!” zvolal náhle prokurátor hrozivým hlasem, až se Ješua zapotácel. Stejně tak křičel Pilát před mnoha léty v Dívčím údolí na své vojáky: “Bijte je! Bijte je! Obr Krysobijce jim padl do rukou!” Teď zvýšil hlas, ztrhaný od povelů, a vykřikoval, aby ho slyšeli v zahradě: “Je vinen! Je vinen! Je vinen!”

Pak už tišeji dodal:

“Ješuo Ha-Nocri, věříš v nějaké bohy?”

“Bůh je jen jeden,” odpověděl Ješua, “a v toho věřím.”

“Tak se k němu pomodli! Řádně se pomohli! Ačkoli...” pokračoval chraplavě, “to stejně nepomůže. Ženu nemáš?” zeptal se bůhvíproč smutně: nechápal, co se s ním děje.

“Jsem sám.”

“Nenávidím tohle město,” zamumlal najednou Pilát, zimomřivě se otřásl a zamnul si ruce, jako by si je myl. “Kdyby tě zabili dřív, než ses setkal s Jidášem Iškariotským, bylo by pro tebe líp.”

“Nemohl bys mě propustit na svobodu, vladaři?” zaprosil nečekaně obžalovaný a jeho hlas zněl polekaně. “Vidím, že mě chtějí zabít.”

Křeč přeběhla po Pilátově tváři, správce pozvedl k viníkovi zaníceně, rudě žilkované bulvy a řekl:

“Ty myslíš, nešťastníku, že římský prokurátor propustí na svobodu člověka, který vede takové řečí jako ty? Ó bohové! Nebo snad předpokládáš, že jsem ochoten stanout na tvém místě? Nesdílím tvoje názory. A tel dobře poslouchej. jestli od této chvíle hlesneš, varuj se mě, to ti povídám!”

“Vladaři, já…”

“Mlč!” zahřměl Pilát a zuřivě sledoval vlaštovku, která znovu vlétla na kolonádu.

“Ke mně!” zavelel nakonec.

Když se tajemník a stráže vrátili na místo, vladař oznámil, že potvrzuje rozsudek smrti, vynesený shromážděním Malého Synedria nad zločincem Ješuou Ha-Nocrim. Tajemník ta slova zapsal.

Za okamžik předstoupil před Pilátovo křeslo Marek Krysobijce. Vladař mu poručil, aby předal viníka veliteli tajné služby a zároveň mu tlumočil prokurátorův příkaz, aby Ješua Ha-Nocri byl držen odděleně od ostatních odsouzenců. Vojákům tajné služby bylo pod hrozbou nejvyššího trestu zakázáno s Ješuou mluvit a odpovídat na jeho otázky.

Na Krysobijcův pokyn stráž obstoupila Ješuu a odváděla ho z kolonády.

Poté před prokurátora předstoupil krasavec se světlou bradkou a orlími péry v chocholu přilbice. Na prsou mu zářily zlaté lví tlamy a u pasu jílec meče pobitý zlatem. Sandály s trojitou podrážkou měl zašněrované až ke kolenům a přes levé rameno mu splýval nachový plášť. Byl to legát, který velel legii.

Vladař se ho ptal, kde se v tu chvíli nachází sebastská kohorta. Velitel mu oznámil, že obsadila prostranství před hipodromem, kde má být ještě dnes veřejně vyhlášen rozsudek nad zločinci.

Pilát nařídil, aby legát vybral z římské kohorty dvě centurie. První pod Krysobijcovým velením měla doprovázet zločince a vozy s popravčím nářadím i katy na Golgotu a obsadit vrchol kopce. Druhá měla obsadit horu hned. Za stejným účelem bude na Golgotu vyslán pomocný jezdecký pluk, syrská ala, aby posílil ochranu.

Sotva legát opustil kolonádu, prokurátor přikázal tajemníkovi, aby pozval do paláce předsedu a dva členy Synedria, a dále velitele jeruzalémské chrámové stráže. Zároveň si vyžádal, aby ještě před společnou poradou mohl mluvit s předsedou Synedria o samotě.

Jeho příkaz byl splněn pohotově a přesně. Slunce, které v těch dnech s nevídanou zuřivostí spalovalo Jeruzalém, ještě nedosáhlo vrcholu, když se na horní terase zahrady u nohou dvou bílých mramorových lvů, střežících schodiště, setkal správce Judeje s veleknězem Kaifášem, který vedle svých kněžských povinností předsedal Synedriu.

V zahradě panovalo ticho. Ale sotva prokurátor vyšel ze sloupořadí na sluncem zalitou terasu vroubenou palmami na obludných sloních nohách, rozevřel se před ním pohled na nenáviděný Jeruzalém s jeho visutými mosty, citadelami a hlavně nepopsatelnou mramorovou horou pokrytou zlatými dračími šupinami namísto kupole – jeruzalémským chrámem – a jeho jemný sluch zachytil tlumené mručení, občas přehlušené slabými výkřiky nebo steny. Vycházelo zdola, kde v dálce oddělovala kamenná hradba dolní terasy palácových zahrad od města.

Piláta napadlo, že tam dole na náměstí se shromáždily nesčetné davy Jeruzalémských, které vzrušily nepokoje posledních dnů, a že všichni netrpělivě očekávají, až bude vynesen rozsudek. Výkřiky přisoudil neúnavným prodavačům vody.

Bylo třeba jednat. Nejdříve pozval velekněze na kolonádu pod záminkou, aby se skryli před nelítostným žárem. Kaifáš se zdvořile omluvil a vysvětloval, že v předvečer svátku je to nepřípustné. Pilát si nasadil na svou lehce olysalou hlavu kápi a začal. Rozmlouvali řecky.

Prokurátor prohlásil, že posoudil případ Ješuy Ha-Nocriho a potvrdil rozsudek smrti. K trestu smrti ukřižováním, který měl být vykonán ještě dnes, byli rovněž odsouzeni další tři buřiči: Dismas, Hestas a Bar-Rabban. První dva vyzývali lid ke vzpouře proti caesarovi, byli zajati římskou správou, a patří tudíž prokurátorovi. O ně tedy nejde. Zbývající dva, Bar-Rabbana a Ješuu Ha-Nocriho, zatkla místní stráž a byli odsouzeni Synedriem. Podle zákona a místního obyčeje se patří jednoho z nich osvobodit na počest nadcházejících velikonočních svátků. Správce Judeje by rád viděl, koho z těch dvou hodlá Synedrion propustit na svobodu: Bar-Rabbana nebo Ha-Nocriho?

Kaifáš kývl hlavou na znamení, že porozuměl otázce, a odpověděl:

“Synedrion žádá, aby byl osvobozen Bar-Rabban.”

Pilát dobře věděl, co mu velekněz odpoví, ale chtěl dát najevo, že ho taková odpověď překvapuje. Zhostil se své úlohy mistrovsky. Zvedl tázavě obočí, zatvářil se povýšeně a hleděl udiveně veleknězi přímo do očí.

“Přiznávám se, že mě tvá odpověď překvapuje,” prohodil mírně. “Obávám se, že zde došlo k nedorozumění.”

Pak poznamenal na vysvětlenou, že římská správa nehodlá ani v nejmenším zasahovat do pravomoci místních vládců, to ostatně velekněz sám ví, že však v daném případě došlo k zjevnému přehmatu. Římská správa má samozřejmě zájem na tom, aby se chyba napravila.

Skutečně, zločiny Bar-Rabbanovy a Ha-Nocriho se nedají srovnat. Jestliže se Ješua, zcela nesporně člověk pomatený, Provinil nejapnými výroky, které pobuřovaly lid v Jeruzalémě a na některých jiných místech, pak Bar-Rabban má na svědomí těžší provinění. Nejen že se opovážil přímo burcovat lid ke vzpouře, ale navíc zabil strážného, který se ho pokoušel zatknout. Je proto daleko nebezpečnější než Ha-Nocri.

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, prosí prokurátor velekněze, aby přezkoumal své rozhodnutí a na svobodě ponechal ze dvou viníků toho, kdo je neškodnější – a to je bezpochyby Ha-Nocri. Je to tak?

Kaifáš odpověděl tiše, ale rozhodně, že Synedrion se podrobně seznámil s celým případem, a znovu opakuje, že hodlá osvobodit Bar-Rabbana.

“Jakže? Nedbá se na mou přímluvu? Přímluvu toho, jehož ústy promlouvá římská vláda? Opakuj to potřetí, velekněže.”

“Potřetí věz, že osvobodíme Bar-Rabbana,” pronesl polohlasem Kaifáš.

Rozhovor skončil a víc nebylo o čem mluvit. Ha-Nocri byl nenávratně ztracen a už nikdo na celém světě nezbaví Piláta prudkých, zákeřných bolestí, proti nímž není léku kromě smrti. Ale to teď prokurátora neznepokojovalo. Zaplavil ho znovu nepochopitelný smutek, jakému propadl ráno na kolonádě. Snažil se ho nějak vysvětlit a došel k prapodivnému závěru: že si s odsouzencem cosi nedopověděli, že ho vlastně nevyslechl do konce.

Zahnal tu myšlenku, která zmizela stejně rychle, jako se vynořila. Zůstal jen nevysvětlitelný svíravý stesk, který se přece nedal objasnit jinou bleskurychlou myšlenkou, jež okamžitě pohasla: Nesmrtelnost… Dotek nesmrtelnosti… Čí nesmrtelnosti, to opravdu nevěděl, ale přesto představa záhadné nesmrtelnosti způsobila, že ho roztřásla zima, ačkoli slunce žhnulo.

“Dobrá,” usoudil, “staniž se.”

Ohlédl se, přelétl pohledem širé okolí a ustrnul nad neočekávanou změnou. Růžemi obsypaný keř zmizel, ty tam byly cypřiše lemující horní terasu. Granátovník, bílá socha utonulá v zeleni, a dokonce i sama zeleň jako by se propadly. Všecko zastřela krvavě rudá záplava, v níž povlávaly vodní rostliny, někam odplouvaly a spolu s nimi jako by plul on sám. Spaloval ho a dusil hněv nejtěžší – hněv vlastní bezmocnosti.

,Je mi úzko,” vypravil ze sebe, “úzko je mi!”

Studenou vlhkou rukou škubl za sponu u límce svého pláště, až upadla na písek.

“Je dusno, žene se bouře,” přitakal Kaifáš, nespouštěje oči z prokurátorova zbrunátnělého obličeje, a v duchu probíral všecky svízele, které ho čekají. “Ó, jak hrozný je letošní měsíc nísán!”

“Nikoli,” zarazil ho Pilát, “to není horkem. Je mi úzko z tebe, Kaifáši.” Zorničky se mu zúžily, usmál se a dodal: “Dej si pozor, velekněže.”

V Kaifášových temných očích se krátce zajiskřilo a velekněz se zatvářil překvapeně. Nehrál o nic hůř než prve Pilát.

“Co to slyším, prokurátore?” pronesl klidně a sebevědomě. “Ty mi vyhrožuješ poté, co byl vynesen rozsudek, který jsi sám potvrdil? Je to možné? Jsme zvyklí, že římský správce váží svá slova. Co kdyby nás někdo slyšel, vladaři…”

Pilát ho pozoroval vyhaslýma očima a pokusil se o úsměv. “Neznepokojuj se, velekněže! Kdo by nás tady v této chvíli mohl slyšet? Podobám se snad tomu mladému potulnému bláznu, který má být dnes popraven? Nejsem malý chlapec, Kaifáši. Vím, co mluvím a kde mluvím. Zahrady i palác jsou střeženy, ani myš tudy neproklouzne. Ale co myš – neproklouzne ani ten… jak se jen… Iškariotský. Mimochodem, znáš člověka toho jména, velekněže? Kdyby se sem přece jen někdo takový vetřel, hořce by litoval, to mi věř! Abys věděl, velekněže, od této chvíle nebudeš mít klid! Ani ty, ani tvůj lid,” a pokynul do dálky, kde se vpravo vypínal a hořel ve slunci chrám. “To ti předpovídám já, Pilát Pontský, jezdec Zlatého kopí!”

Vím, vím!” odpověděl nebojácně černovousý Kaifáš a metal očima blesky. Vztáhl ruku k nebi a pokračoval:

“Lid judský dobře ví, že ho zuřivě nenávidíš a připravuješ mu mnohá utrpení. Jenže ho stejně nezahubíš! Bůh ho ochrání! Všemocný caesar nás vyslyší a zaštítí před zhoubcem Pilátem!”

“Ó nikoliv!” zvolal prokurátor a s každým slovem se mu ulevovalo: teď už se nemusel přetvařovat a pečlivě volit slova. Příliš často sis na mě stěžoval. Teď nadešel můj čas, Kaifáši! Vyšlu zprávu, ale nikoli místodržiteli do Antiochie, ani do Říma, ale přímo na ostrov Capri, samému imperátorovi! Ať ví, jak si v Jeruzalémě hýčkáte zjevné buřiče. Nikoli vodou ze Šalamounova rybníka, jak jsem chtěl k vašemu užitku, ale něčím siným napojím Jeruzalém! Vzpomeň si, jak jsem musel kvůli vám sejmout se zdi štíty s císařským erbem, přemísťovat vojsko a nakonec sám přijet, abych se podíval, co tu tropíte! Pamatuj na má slova, velekněže: neuvidíš zde v Jeruzalémě jedinou kohortu, ne! K městským hradbám dorazí celá Blesková legie, přižene se arabská jízda… Pak uslyšíš hořký pláč a nářek, vzpomeneš si na zachráněného Bar-Rabbana a budeš litovat, žes poslal na smrt filozofa, který hlásal mír!”

Na tváři velekněze vyskočily rudé skvrny a oči se mu rozhořely. Pokusil se podobně jako Pilát o úsměv a odpověděl:

“Prokurátore, věříš sám tomu, co říkáš? Nikoli, nevěříš! Ten svůdce lidu nepřinesl do Jeruzaléma mír, a ty, jezdče, to dobře víš. Chtěl jsi ho propustit, aby pobuřoval, vysmíval se naší víře a přivedl lid pod římské meče! Ale já, velekněz judský, nestrpím, aby kdokoli tupil naši víru! Ostříhám lid Judeje, dokud budu živ! Slyšíš?” a Kaifáš zvedl hrozivě ruku. “Dobře poslouchej, vladaři!”

Odmlčel se a prokurátor znovu zaslechl hukot připomínající mořský příboj, který se rozléval až ke kamenným zdím zahrad Héróda Velikého. Zvedal se zdola, tříštil se u prokurátorových nohou a zaplavoval mu obličej. Za Pilátovými zády, v pozadí paláce, se ozvalo poplašné troubení, těžké skřípání stovek nohou a řinkot zbraní. Prokurátor si uvědomil, že římská pěchota na jeho příkaz vyráží na hrozivou a pro buřiče a lotry poslední přehlídku.

“Slyšíš, vladaři?” opakoval tiše velekněz. “Chceš snad tvrdit, že tohle všecko,” a zvedl obě ruce k nebi, až mu tmavá kapuce sklouzla s hlavy, “vyvolal ubohý buřič Bar-Rabban?”

Pilát si přejel hřbetem ruky mokré, chladné čelo, upřel pohled do země a pak přimhouřenýma očima vzhlédl k obloze. Uviděl skoro nad hlavou rozžhavenou sluneční kouli a Kaifášův stín schoulený u lvího ocasu. Řekl tiše a lhostejně:

“Blíží se poledne. Zapovídali jsme se, zatímco je třeba jednat.”

Omluvil se knězi vybranými slovy a vybídl ho, aby usedl na lavičku ve stínu magnólie a vyčkal, až svolá ostatní účastníky k poslední krátké poradě a vydá ještě jeden příkaz týkající se popravy.

Kaifáš se zdvořile uklonil, ruku na srdci, a osaměl v zahradě. Pilát se vrátil na kolonádu. Poručil tajemníkovi, který už na něj čekal, aby pozval do zahrady legáta legie, tribuna kohorty, dále dva členy Synedria a velitele chrámové stráže, kteří už čekali na dolní terase v okrouhlé besídce s fontánou. Dodal, že za okamžik sám sejde do zahrady. Pak zmizel ve vnitřních komnatách paláce.

Zatímco tajemník svolával účastníky porady, setkal se prokurátor v jedné z palácových komnat, chráněné před sluncem tmavými závěsy, s neznámým mužem v kápi, která mu zakrývala polovinu obličeje, ačkoli sem nepronikl jediný paprsek. Schůzka trvala neobyčejně krátce. Vladař řekl neznámému několik slov a muž se bez meškání vzdálil. Pilát kráčel sloupořadím do zahrady.

Zde přede všemi, koho si přál vidět, slavnostně a suše oznámil, že potvrzuje rozsudek smrti nad Ješuou Ha-Nocrim, a oficiálně se dotázal členů Synedria, koho z provinilců má osvobodit. Když se mu dostalo odpovědi, že Bar-Rabbana, řekl: “Velmi dobře,” nařídil tajemníkovi, aby vše na místě zaprotokoloval, sevřel v prstech sponu, kterou tajemník zvedl se země, a prohlásil obřadně: “Je čas!”

Všichni sestupovali po širokém mramorovém schodišti mezi stěnami z růží, které šířily omamnou vůni, stále níž až ke zdi paláce. Mířili k bráně, která vedla na velké, hladce vydlážděné prostranství, na jehož protějším konci se tyčily sloupy a sochy jeruzalémského hipodromu.

Sotva průvod vyšel ze zahrad a vstoupil na dlouhou kamennou tribunu, která celému prostranství vévodila, Pilát se rozhlédl přivřenýma očima a odhadl situaci.

Úsek, kterým právě prošel, to jest vzdálenost mezi palácovou zdí a tribunou, byl prázdný, zato však veškerý prostor před ním byl pohlcen davem. Zaplavil by i tribunu a vyklizené místo, kdyby mu nebránily tři řady sebastských vojáků po Pilátově levici a tři řady vojáků iturejské pomocné kohorty po jeho pravici.

Pilát vstoupil na tribunu, v dlani mechanicky třímal nepotřebnou sponu a mhouřil oči. Nepřivíral víčka před pichlavým sluncem, kdež! Bůhvíproč se vyhýbal pohledu na skupinu odsouzenců, které, jak dobře věděl, přiváděli na tribunu hned za ním.

Sotva ve výši kamenného útesu zazářil nad lidským mořem bílý plášť s purpurovou podšívkou, dolehla k oslněnému vladaři zvuková vlna: “Ha…” Zrodila se kdesi v dálce u hipodromu a nesla se zprvu tiše, pak sílila, až se změnila v hromové burácení, a po několika vteřinách začala opadávat.

Uviděli mě, blesklo prokurátorovi hlavou. Dřív než první vlna stačila opadnout, zvedla se nečekaně druhá, střídavě narůstala a klesala, až přehlušila první. Jako na mořském hřebeni vytryskne pěna, vypukl náhle v zástupu hvízdot a v bouři hlasů zazněly pronikavé ženské výkřiky.

To je přivádějí na tribunu, pomyslel si vladař. A jak se dav hrnul dopředu, bylo udupáno několik žen, proto ty výkřiky. Vyčkával, neboť věděl, že žádná síla nedonutí dav ztichnout, dokud nevykřičí všecko, co se v něm nahromadilo, a nezmlkne sám.

Když nastal příhodný okamžik, Pilát zvedl pravici a poslední výkřiky zmizely jako závan větru.

Vdechl do plic co nejvíc horkého vzduchu a už se nad tisícihlavým zástupem nesl jeho sípavý hlas:

“Jménem caesara imperátora!”

Vtom ho ohlušil několikrát opakovaný, úsečný, hromový pokřik: “Sláva caesarovi!” To volali vojáci v kohortách a vztyčili kopí a signata.

Prokurátor zaklonil hlavu a zadíval se přímo do slunce. Pod víčky mu zaplálo zelené světlo, od něho chytil mozek a nad zástupem se rozlehla chraplavá aramejská slova:

“Čtyři zločinci, jatí v Jeruzalémě za vraždy, pobuřován: a urážky zákona a víry, odsuzují se k potupné smrti ukřižováním! Poprava bude neprodleně vykonána na hoře Golgotě! Jména zločinců jsou: Dismas, Hestas, Bar-Rabban a Ha-Nocri, kteří tu stojí před vámi!”

Pokynul vpravo: ačkoli sám viníky neviděl, věděl, že jsou na vyhrazeném místě.

Dav dlouze zahučel, snad údivem, snad úlevou. Když se znovu rozhostilo ticho, Pilát pokračoval:

“Ukřižováni však budou toliko tři z nich, neboť podle zákona a obyčeje na počest velikonočních svátků jednomu z odsouzenců podle rozhodnutí Malého Synedria a schválení římské správy velkodušný caesar daruje jeho bídný život!”

Vykřikoval jednotlivá slova a současně vnímal, jak hukot vystřídalo hrobové ticho. K jeho sluchu nedolétl jediný povzdech ani šramot, až měl najednou pocit, že všecko kolem zmizelo Nenáviděné město zaniklo a on tu stojí sám, bodán kolmým, paprsky, s tváří zvrácenou k obloze. Chvíli vychutnával ticho a teprve pak zvolal:

“Jméno toho, kdo bude před vašima očima propuštěn na svobodu…”

Znovu se odmlčel a dřív než vyslovil jméno, v duchu pátral, zda řekl vše. Byl si vědom, že mrtvé město ožije, sotva řekne jméno šťastlivce, a dál už nebude slyšet ani slova.

Řekl jsem vše? zašeptal pro sebe. Vše. Jméno!

Nad ztichlým městem zaburácelo jeho hromové “r”:

“Bar-Rabban!”

Vtom se mu zazdálo, že slunce nad jeho hlavou řinčivě puklo a horká láva mu zaplavila uši. Vzkypěl v ní zběsilý jekot, řev, nářek, smích a pískot.

Otočil se a kráčel po tribuně zpátky ke stupňům, neohlížel se napravo ani nalevo, jen upřeně pozoroval různobarevné čtverce koberců pod nohama v obavě, aby neklopýtl. Věděl, že za jeho zády se na tribunu snáší krupobití bronzových mincí a fíků a v ryčícím davu se lidé navzájem ušlapávají a šplhají jeden druhému na ramena, aby spatřili na vlastní oči zázrak – člověka, který už byl ve spárech smrti, a přece nakonec vyvázl. Žoldnéři mu snímají pouta a mimoděk mu působí palčivou bolest v rukou, vymknutých při výslechu, osvobozený se mračí, vzdychá a zároveň se nepřítomně usmívá pomateným úsměvem.

Pilát věděl, že mezitím stráž odvádí k postranním stupňům zbylé tři zločince se svázanýma rukama, aby je vyvedla na silnici směřující na západ, za město, k hoře Golgotě. Teprve když míjel tribunu, otevřel oči. Teď už nemusel mít strach – odsouzenci zmizeli z dohledu.

Do slábnoucího ryku davu se mísily zřetelně pronikavé hlasy vyvolavačů, kteří opakovali střídavě aramejsky a řecky, co prokurátor oznámil z tribuny. Pak dolétl k jeho sluchu pravidelný drobný koňský dupot, který se přibližoval, a krátké veselé troubení. V odpověď na ty zvuky se rozlehl po celé délce ulice pronikavý hvizd místních chlapců, kteří stáli na střechách domů z tržiště až na prostranství před hipodromem, a výkřiky: “pozor!”

Voják, který stál osaměle na vyklizeném prostranství s praporem v ruce, výstražně mávl a Pilát, velitel legie, tajemník a stráž se zastavili.

Jezdecká ala se vyřítila cvalem na prostranství, hodlala je objet, aby se vyhnula davu, a uličkou podél kamenné zdi obehnané vínem dorazit nejkratší možnou cestou na úpatí Golgoty.

Velitel jízdy, muž chlapecké postavy a tmavé mulatské pleti, původem Syřan, letěl jako šipka. Když míjel Piláta, něco slabě vykřikl a vytrhl z pochvy meč. Rozdivočený a zpocený vraník uskočil stranou a vzepjal se na zadní. Velitel zarazil meč do pochvy, švihl bičem koně po hřbetě, až se vraník postavil znovu na všecky čtyři, a odcválal do uličky. Za ním se hnaly v oblacích prachu trojice jezdců, hroty lehkých bambusových kopí poskakovaly a kolem prokurátora se míhaly obličeje pod bílými turbany ještě černější, s vesele vyceněnými svítivými zuby.

Jízda zmizela v uličce a zůstal po ní jenom sloup zvířeného prachu. Poslední projel těsně kolem Piláta voják s trubkou na zádech, která plála v paprscích slunce.

Správce Judeje nespokojeně svraštil čelo, rukou si stínil tvář před prachem a znovu vykročil. Mířil k bráně palácových zahrad a za ním legát, tajemník a stráž.

Bylo kolem desáté hodiny dopoledne.

Poprava

Slunce už se sklánělo nad Golgotou, obklíčenou dvojitým řetězem vojáků.

Jízda, která před polednem zkřížila prokurátorovi cestu, docválala k hebronské městské bráně, kde jí proklestili cestu davem vojáci kappadocké pěší kohorty. Rozprášili hloučky lidí, mezků a velbloudů a ala ostrým cvalem dorazila na křižovatku a zvedala sloupy prachu. Tady se sbíhaly dvě cesty: jižní, která vedla do Betléma, a severozápadní, jaffská. Jezdci se pustili po severozápadní cestě. Kappadočtí stáli roztroušeni po kraji silnice a odháněli z ní karavany, které pospíchaly na svátky do Jeruzaléma. Za vojáky kappadockého oddílu se kupily houfy poutníků, kteří opustili svůj dočasný úkryt v pruhovaných stanech, rozložených rovnou na trávě. Oddíl urazil asi kilometrovou vzdálenost, když předhonil druhou kohortu Bleskové legie, a po dalším kilometru dosáhl jako první úpatí Golgoty. Jezdci seskákali s koní. Velitel je rozdělil do čet, které obsadily celé úpatí nevysokého pahorku. Zůstal jediný volný přístup – od jaffské silnice.

Zakrátko dostihla cíle i druhá kohorta, vyšplhala o něco výš a věncovitě obklíčila horu. Nakonec připochodovala centurie pod velením Marka Krysobijce. Vojáci šli ve dvou řadách po obou stranách silnice a uvnitř, s doprovodem tajné stráže, jeli na voze tři odsouzenci. Na prsou měli bílé desky s nápisem “zločinec a buřič” ve dvou jazycích – aramejsky a řecky.

Za vozem s odsouzenci následovaly další, naložené čerstvě otesanými kůly a příčnými trámy, provazy, lopatami, vědry a sekyrami. Na těchto vozech jelo šest katů. Za nimi na koni centurio Marek, velitel jeruzalémské chrámové stráže a muž v kápi, se kterým se Pilát krátce radil v setmělé palácové komnatě.

Průvod uzavíral řetěz vojáků a za nimi se hrnulo asi na dva tisíce zvědavců, kteří se nezalekli pekelného žáru a toužili zhlédnout zajímavou podívanou. K nim se přidali zvědaví poutníci, které pouštěli vcelku bez obtíží na konec průvodu. Průvod, provázený slabými výkřiky hlasatelů, kteří stále ještě oznamovali, co před polednem provolal Pilát, se vklínil na Golgotu.

Ala pustila všecky do druhé řady, a druhá centurie dovolila vystoupit nahoru pouze těm, kdo asistovali při popravě. Pak rychlým manévrováním rozprášila dav kolem pahorku tak, že se zvědavci octli mezi řetězem pěchoty shora a řetězem jízdy zdola a směli sledovat popravu jen mezi volně rozestavěnými hlídkami pěšáků.

Od chvíle, kdy průvod stanul na úpatí kopce, uplynuly víc než tři hodiny. Slunce už se chýlilo nad horu, ale nesnesitelné vedro trvalo. Vojáci v obou řadách strádali horkem a umdlévali nudou. V duchu proklínali tři lotry a ze srdce jim přáli brzkou smrt.

Malý velitel jízdy s oroseným čelem a v košili zčernalé potem střežil jediný volný průchod na úpatí kopce. Občas zamířil k první četě, nabíral do dlaní vodu, hltavě pil a smáčel si turban. Když se mu ulevilo, znovu odcházel a měřil krátkými kroky sem a tam zaprášenou cestu, která vedla na pahorek. U pasu se mu houpal dlouhý meč a poklepával na kožené šněrování sandálů. Velitel se snažil ukázat vojákům příklad vytrvalosti, ale přece jen je litoval a dovolil jim zbudovat pyramidy z kopí zaražených do země a pokrýt je bílými plášti. Pod těmito stany se Syřané skrývali před neúprosným sluncem. Měchy se rychle vyprazdňovaly a jezdci z různých čet chodili po řadě pro vodu do úvozu pod kopcem, kde v řídkém stínu vyzáblých moruší skomíral v ďábelském horku zkalený potůček. Tady stáli znuděně vodiči koní, drželi za uzdu zkrotlá zvířata a lovili těkavý stín.

Únava vojáků i nadávky na adresu zločinců byly pochopitelné. Prokurátorovy obavy, že by mohly v době poprav vypuknout n nenáviděném Jeruzalémě nepokoje, se naštěstí nepotvrdily. Míjela už čtvrtá hodina popravy a mezi dvěma řetězy vojáků, pěchotou nahoře a jízdou na úpatí hory, nezůstal proti všemu očekávání ani jediný divák. Slunce tak spalovalo dav, až jej zahnalo zpátky do města. Za řetězem dvou římských centurií zbyli všeho všudy dva psi. Nikdo nevěděl, komu patří, ani jak se sem dostali. Také je trápilo horko, takže leželi s vyplazenými jazyky, těžce oddechovali a nevěnovali nejmenší pozornost zelenohřbetým ještěrkám, jediným bytostem, které se nebály slunce a rejdily mezi rozpáleným kamením a neznámým plazivým bodláčím.

Nikdo se nepokoušel osvobodit odsouzence z rukou katanů ani v Jeruzalémě, zaplaveném vojskem, ani tady, na obklíčeném pahorku. Dav se vrátil do města, protože na téhle popravě nebylo zhola nic zajímavého, a tam, v Jeruzalémě, už se konaly přípravy k nadcházejícímu svátečnímu večeru.

Římská pěchota ve druhé řadě trpěla ještě víc než jízda. Centurio Krysobijce pouze dovolil vojákům, aby odložili přílby a ovázali si hlavu bílou rouškou namočenou ve vodě, ale přinutil je stát s kopím v rukou. Sám v podobné roušce, ale nesvlažené, suché, přecházel v blízkostí popravčí skupiny a neodepjal si ani lví tlamy z lisovaného stříbra, ani jílec s mečem a dýkou. Slunce do něho nemilosrdně pražilo, ale jemu to zřejmě nevadilo. Při pohledu na lví tlamy na jeho prsou přecházel zrak, protože stříbro jako by na slunci hořelo, tak oslepovalo oči.

Na Krysobijcově zohaveném obličeji byste marně hledali stín únavy nebo rozmrzelosti. Zdálo se, že tenhle obr je s to chodit sem a tam celý den, noc a další den – zkrátka tak dlouho, jak vyžadují okolnosti. Chodit s rukama založenýma za těžký, kovem pobitý pás, střídavě přísně sledovat kříže s popravenými a řetěz vojáků a lhostejně odhazovat špičkou huňatého koženého sandálu časem vybělené lidské kosti nebo drobné oblázky, které se mu připletou pod nohy.

Muž v kápi se uvelebil opodál křížů na třínohé stoličce a strnul v blažené nečinnosti, jen občas z nudy rozhrábl proutkem písek.

Řekli jsme, že za kordonem vojáků nezůstal jediný divák, ale tak docela to pravda není. Jeden vytrval, jenže ho nebylo odevšad vidět. Nestál na stráni, kde byl jediný volný průchod a odkud se dalo nejpohodlněji sledovat popravu. Krčil se na sráznějším a nepřístupnějším severním svahu zbrázděném výmoly a rozsedlinami, kde se v úžlabině zachytil vyprahlé, bohem proklaté půdy křivičnatý fíkovník a pokoušel se tu vegetovat.

Právě pod tímhle keřem, který téměř neposkytoval stín, se krčil jediný divák, který se přímo neúčastnil popravy. Seděl na balvanu od začátku, to znamená už čtvrtou hodinu. Aby mohl zhlédnout popravu, zvolil si místo nikoli nejlepší, ale naopak nejméně výhodné. i tak mohl ovšem za kordonem zahlédnout kříže a dvě oslnivé skvrny na centurionových prsou. A to muži, který zjevně toužil zůstat téměř nepozorován a nikým nerušen, docela stačilo.

Před čtyřmi hodinami, na samém začátku popravy, se však choval zcela jinak, až příliš nápadně. Proto později změnil taktiku a uchýlil se do ústraní.

Objevil se poprvé, sotva průvod vystoupil za řetěz vojáků na horu. Působil dojmem opozdilce. těžce dýchal, nešel. ale běžel do kopce, strkal se, a když zpozoroval, jak se před ním a před ostatními uzavřel kruh, naivně se pokoušel proniknout mezi vojáky až k popravišti, kde už vysazovali odsouzence z vozů. Tvářil se, že neslyší podrážděné okřikování, a vysloužil si těžký úder tupým koncem kopí do prsou. Uskočil stranou a vyrazil ze sebe spíš zoufalý než bolestný výkřik. Vojáka, který ho udeřil, obdařil lhostejným kalným pohledem člověka, který necítí fyzickou bolest.

S rukou na prsou oběhl kopec a přitom pokašlával a nemohl popadnout dech. Pokoušel se usilovně objevit na severním svahu skulinu v kordonu, kudy by se dalo proklouznout. Ale bylo pozdě, kruh se uzavřel. Muž se zoufalým výrazem se musel vzdát naděje, že pronikne k vozům, ze kterých už skládali kříže. Podobné pokusy by k ničemu nevedly. Nejvýš by ho mohli chytit a zatknout, a to by zmařilo jeho plány.

Proto se nakonec ukryl v nedaleké puklině, kde bylo klidněji a nikdo ho nerušil.

Teď muž s černou bradkou a očima zanícenýma od slunce a nespavosti seděl na balvanu a očividně trpěl. Chvílemi vzdychl, rozhaloval kdysi jasně modrý a teď putováním obnošený špinavě šedý tallis a obnažoval prsa poznamenaná úderem kopí, po nichž stékal špinavý pot. Občas vysílal trpitelský pohled k obloze a pozoroval tři supy, kteří už hezkou chvíli kroužili ve výšce v předtuše brzké hostiny, nebo se zaryl očima do žluté půdy a sledoval polorozpadlou psí lebku, kolem níž se honily ještěrky.

Jeho utrpění bylo tak velké, že občas mluvil sám se sebou. “Ó, já hlupák…,” drmolil, kymácel se na balvanu v návalu hluboké bolesti a drásal si nehty osmahlou hruď, “já hlupák, počínám si jak pošetilá ženská, jako zbabělec! Bláto jsem, a ne člověk!”

Ztichl, pokýval hlavou, přihnul si z dřevěné láhve teplé vody a s novou energií se chápal střídavě nože, který měl ukryt pod tallisem na prsou, nebo pergamenového svitku, ležícího před ním na balvanu spolu s dřívkem a kalamářem, v němž se černala tuš.

Na pergamenu už bylo zaznamenáno:

“Minuty ubíhají a já, Matouš Lévi, jsem na Golgotě a smrt stále nepřichází!”

Dále:

“Slunce se už sklání k obzoru a smrt ne a ne přijít.”

Teď Matouš zapsal zaostřeným dřívkem zoufale:

"Bože! Proč se na něho hněváš? Sešli mu smrt.”

Dopsal, bezmocně zavzlykal a znovu si nehty drásal hruď. Příčinou jeho zoufalství bylo hrozivé neštěstí, které je s Ješuou stihlo, a kromě toho těžká chyba, které se on, Matouš, podle svého mínění dopustil. Předevčírem za dne byli oba hosty u jistého zelináře v Betánii blízko Jeruzaléma. Hostiteli se neobyčejně zamlouvalo Ješuovo kázání. Celé ráno oba pracovali na zahradě a pomáhali hospodáři a za večerního chládku se chystali do Jeruzaléma. Ale Ješua měl najednou naspěch, prohlásil, že musí ve městě vyřídit jistou neodkladnou záležitost, a odešel k polednímu sám. V tom spatřoval Matouš svou první chybu. Proč ho jen pouštěl samotného!

Večer se Matouš do města nevypravil. Sklátila ho totiž nečekaně zákeřná choroba. Roztřásla ho zimnice, tělo měl v jednom ohni, zuby mu drkotaly a pořád by jen pil. V takovém stavu se nemohl vydal na cestu. Svalil se na houni v zelinářově kůlně a ležel tak do pátečního rána, kdy nemoc zmizela stejně rychle, jako se objevila. Přestože se cítil sláb jako moucha a ko lena se mu třásla, rozloučil se poháněn zlou předtuchou s hospodářem a zamířil do Jeruzaléma. Zde se dověděl, že ho zlé tušení nezklamalo. Tísnil se v davu a slyšel, jak prokurátor vyhlašuje rozsudek.

Když odsouzence odváželi na Golgotu, Matouš běžel podél řady vojáků spolu se zástupem zvědavců a snažil se dát Ješuovi nenápadně najevo, že on, Matouš, ho neopustil na jeho poslední cestě, že je tu s ním a modlí se, aby smrt skosila Ješuu co možná nejdřív. Ale ten upíral pohled do dálky, kam ho odváželi, a Matouše samozřejmě neviděl.

Asi půl kilometru za městem, když se Lévi marně snažil prodrat až k vojákům, bleskl mu náhle hlavou prostý a přitom geniální nápad. Jak byl prchlivý, vzápětí se v duchu častoval nejhoršími kletbami, že ho něco podobného nenapadlo dřív. Řetěz vojáků nebyl neprostupný, mezi jednotlivci byly mezery. Při velké hbitosti a přesném odhadu se dalo shrbeně proklouznout mezi dvěma vojáky, proniknout až k vozu a zbavit svého přítele utrpení.

Stačil by mžik, aby bodl Ješuu nožem do zad a zvolal: “Ješuo! Zachránil jsem tě a odcházím společně s tebou! Já, Matouš, tvůj jediný a věrný učedník!”

Kdyby mu Bůh milostivě dopřál ještě další minutu, stačil by si vrazit nůž do prsou a vyhnout se tak ukřižování. Ostatně, tahle poslední myšlenka bývalého výběrčího daní pramálo znepokojovala. Bylo mu lhostejné, jak umře. Přál si jen jedno: aby Ješua, který v životě neublížil ani kuřeti, netrpěl.

Plán nebyl špatný, ale ke své velké smůle Matouš neměl u sebe nůž a v kapse ani vindru.

Prodral se davem a rozzuřen sám na sebe běžel zpátky do města. V jeho rozpálené hlavě se míhala jediná horečná myšlenka: jak neprodleně, jakýmkoliv způsobem získat nůž a jak dohonit průvod. Doběhl tryskem k městské bráně, proplétal se proudem karavan, které město hodlalo vstřebat, a vtom uviděl po levé straně otevřený krámek, kde prodávali chléb. Těžce dýchal, jak pádil po rozžhavené cestě, ale ovládl se. Vešel důstojně do krámku, pozdravil pekařku, která stála za pultem, a požádal, aby mu podala s police vrchní bochník, který se mu bůhvíproč nejvíc zamlouval. Sotva se pekařka otočila zády, spěšně, beze slova sebral s pultu dlouhý nůž na chleba, ostrý jako břitva, a vyběhl z krámku. Lepší nástroj si nemohl přát.

Zanedlouho jste ho mohli znovu vidět na jaffské silnici. Ale průvod zatím zmizel v dálce. Matouš se dal do běhu. Občas se svalil rovnou do prachu a ležel chvíli nehnutě na cestě, aby nabral dechu, k údivu všech, kdo tudy projížděli na mezcích nebo šlapali pěšky do Jeruzaléma. Slyšel, jak mu srdce poplašeně tluče nejen v prsou, ale i v hlavě a v uších. Sotva popadl dech, znovu vyskočil a pádil dál stále pomaleji. Když konečně zpozoroval v dálce blýskavý dlouhý průvod, došly mezitím přední řady k úpatí hory.

“Ó Bože,” zasténal, nebo; věděl, že je pozdě. A bylo.

Po čtyřech hodinách dosáhlo Matoušovo utrpení vrcholu. V záchvatu zuřivosti vyskočil s balvanu, mrštil na zem zbytečně ukradený nůž, rozdupal láhev a zůstal bez vody, strhl s hlavy kefi, rval si řídké vlasy a proklínal sám sebe.

Vykřikoval nesmyslná slova, ryčel, odplivoval si a zostouzel svého otce i matku, která přivedla na svět hlupáka. Když poznal, že kletby ani nadávky nepomáhají a že sluneční výheň neslábne, sevřel vyschlé pěsti a zamžoural na oblohu, do slunce, které slézalo níž a níž, prodlužovalo stíny a chystalo se klesnout do Středozemního moře. Prosil Boha o zázrak, hned tady, na místě. Žádal, aby neprodleně seslal Ješuovi smrt.

Otevřel oči a viděl, že situace na kopci zůstává nezměněná, jen oslnivé skvrny na centurionových prsou pohasly. Slunce vysílalo paprsky do zad ukřižovaným, obráceným tváří k Jeruzalému. Tehdy Matouš zvolal hlasem velikým:

“Proklínám tě, Bože!”

Sípavě dokazoval, že se utvrdil v boží nespravedlnosti, a proto odmítá dál věřit.

“Jsi hluchý!” syčel. “Kdybys nebyl, uslyšel bys mě a skolil ho na místě!”

S přimhouřenýma očima čekal, kdy z nebe sejde blesk a usmrtí jeho samého. Ale to se nestalo. Se zavřenými víčky chrlil dál k nebi jedovatá a rouhavá slova. Vykřičel své zklamání a volal, že existují jiní bohové a náboženství. Ano, jiný bůh by nedopustil, aby člověk jako Ješua byl spalován sluncem na kříži.

“Mýlil jsem se!” křičel chraplavě. “Ty jsi bůh zla! Nebo tě už docela zaslepil kouř z chrámových kadidelnic a tvoje uši už odvykly naslouchat a vnímají jen hlahol kněžských trub? Nejsi všemohoucí Bůh! Jsi černý bůh! Proklínám tě, bože lotrů, jejich vůdce a ochránce!”

Vtom ucítil na tváři závan větru a cosi mu zašelestilo pod nohama. Znovu zadul vítr, Matouš otevřel oči a zpozoroval, že se všecko kolem změnilo. Nevěděl, má-li to přičítat svým kletbám nebo jiným okolnostem. Slunce zmizelo ještě dřív, než stačilo utonout v moři jako každý večer. Pohltil je bouřkový mrak, který se nezadržitelně a výhružně blížil od západu: měl bílé zpěněné okraje a černé kouřové břicho mu žlutavě zářilo. Občas zabrblal a vyplázl ohnivý jazyk. Náhle se zvedl vichr a hnal po jaffské silnici a vyprahlém údolí nad stany poutníků sloupy prachu.

Matouš ztichl a přemítal, nakolik blížící se bouře zasáhne do osudu nešťastného Ješuy. Při pohledu na ohnivé jazyky, které lízaly mrak, prosil Boha, aby blesk uhodil do Ješuova kříže. Kajícně vzhlížel k cípu modré oblohy, dosud nepozřené černí, kde si supi lehali na křídlo, aby ušli bouři. Napadlo ho, že se se svými kletbami nerozumně unáhlil: teď ho Bůh nevyslyší.

Stočil pohled k úpatí hory a soustředil se na místo, kde stál rozptýlený jezdecký pluk. Zpozoroval, že se tam něco děje. Shora mohl dobře sledovat, jak vojáci pobíhají sem a tam, vytahují do země zaražená kopí a přehazují si přes ramena pláště. Vodiči koní klusali po cestě a vedli zvířata za uzdu. Bylo zřejmé. že pluk se chystá odtáhnout. Matouš si chránil dlaní obličej před bodavým prachem, odplivoval si a úporně přemýšlel, co to znamená. Pohlédl vzhůru a rozeznal postavu v nachovém vojenském plášti, jak šplhá k popravišti. Srdce bývalého výběrčího daní se sevřelo radostnou předtuchou brzkého konce.

Muž, který vystupoval na pahorek, byl velitel kohorty a právě přijel na koni z Jeruzaléma, provázen kurýrem. Utrpení provinilců trvalo už téměř pět hodin. Na Krysobijcův pokyn se řetěz vojáků rozestoupil a centurio vzdal tribunovi čest. Příchozí ho odvedl stranou a něco mu pošeptal. Centurio mu znovu vzdal čest a zamířil k popravčí skupině, která posedávala na kamenech u paty křížů. Tribun vykročil směrem k muži, který seděl na třínohé stoličce, a ten mu šel zdvořile vstříc. Také jemu tribun cosi polohlasně sdělil a oba se blížili ke křížům. Připojil se k nim velitel chrámové stráže.

Krysobijce štítivě pohlédl na špinavé cáry, které nedávno sloužily zločincům za oděv a teď tu ležely na zemi, protože si je kati odmítli rozebrat. Ukázal na dva z nich a poručil:

“Za mnou!”

Z nejbližšího kříže k nim dolétla chraplavá, nesmyslná písnička. Ukřižovaný Hestas po třech hodinách zešílel z much a slunečního žáru a teď tiše prozpěvoval cosi o vinné révě. Občas pohnul hlavou pokrytou čalmou a mouchy líně odlétaly z jeho obličeje, ale hned se zas vracely.

Dismas na druhém kříži trpěl víc než druzí dva. Neztratil vědomí a pravidelně se oháněl hlavou hned nalevo, hned napravo a snažil se setřást mouchy.

Nejlíp se dařilo Ješuovi. Hned první hodinu ho obestřely mrákoty, upadl do bezvědomí a hlava v rozvázané čalmě poklesla. Mouchy a ovádi ho obsypali tak hustě, až se mu obličej ztrácel pod černou pohyblivou maskou. Ve slabinách, na břiše a pod paždím se usadili vypasení ovádi a vysávali žluté, obnažené tělo.

Na pokyn muže v kápi jeden kat zvedl kopí a druhý přinášel vědro a houbu. První poklepal vztyčeným kopím Ješuovi nejdřív po jedné, pak po druhé ruce, vypjaté a přivázané ke kříži. Tělo s vystouplými žebry se zachvělo. Kat mu přejel tupým koncem kopí po břiše. Ješua zvedl hlavu, mouchy s bzukotem odlétly a objevila se tvář opuchlá od tisícerých muších bodnutí, s naběhlými víčky, změněná k nepoznání.

Násilím otevřel oči a pohlédl dolů. Jeho obvykle jasné oči byly zakalené.

“Ha-Nocri!” oslovil ho kat.

Ješua pohnul odulými rty a otázal se chraplavým, lotrovským hlasem:

“Čeho si žádáš? Proč jsi ke mně přistoupil?”

“Pij,” nařídil kat a zvedl k jeho rtům kopí s namočenou houbou. V Ješuových očích se kmitl radostný záblesk, umírající přitiskl rty k houbě a lačně sál vodu. Ze sousedního kříže se ozval Dismasův hlas:

“To je nespravedlnost! Jsem zrovna takový buřič jako on!”

Dismas se vypjal, ale nemohl se pohnout: jeho ruce na třech místech svíraly provazy. Vtáhl břicho, zaryl nehty do dřeva kříže, hlavu obrácenou k Ješuovi, a oči mu nenávistně planuly.

Vtom oblak prachu zahalil popraviště a silně se setmělo. Sotva se prach rozptýlil, zvolal centurio:

“Mlč, ty tam na druhém kříži!”

Zločinec utichl. Ješua odtrhl rty od namočené houby a snažil se, aby jeho hlas zněl vlídně a přesvědčivě. Místo toho však zachroptěl:

“Dej mu napít!”

Valem se stmívalo. Mrak zakryl už celou polovinu oblohy a plul k Jeruzalému. Napřed bílé kadeřavé obláčky a za nimi se valil černý kolos napitý vláhou a obtížený blesky. Přímo nad Golgotou se obloha rozsvítila a zaburácel hrom. Kat sňal houbu z kopí.

“Blahořeč velkodušnému vladaři!” zašeptal obřadně a pomalým pohybem bodl Ješuu do srdce. Ten sebou škubl a zašeptal:

“Vladař…”

Vytrysklá krev mu stékala po břiše, spodní čelist se křečovitě zachvěla a hlava bezvládně klesla.

Když zahřmělo podruhé, kat napájel Dismase a pak ho s týmiž slovy “Blahořeč vladaři!” usmrtil.

Pomatený Hestas polekaně vykřikl, když uviděl před sebou kata, ale sotva se houba dotkla jeho rtů, zaryčel a zakousl se do ní. Zanedlouho i jeho tělo bezvládně skleslo, nakolik to dovolovaly provazy.

Muž v kápi šel katovi a centurionovi v patách a za ním velitel chrámové stráže. První se zastavil u nejbližšího kříže, pozorně si prohlédl zkrvaveného Ješuu, dotkl se bílou rukou jeho chodidla a oznámil svým společníkům:

“Je mrtev.”

Totéž se opakovalo u ostatních dvou křížů.

Poté tribun pokynul centurionovi, otočil se a sestupoval s kopce spolu s velitelem chrámové stráže a s mužem v kápi. Smrklo se a blesky brázdily černou oblohu. Náhle z ní vyšlehl plamen a centurionův pokřik: “Vyklidit pozice!” zanikl v hromovém rachotu. Rozradostnělí vojáci se dali na útěk a v běhu si naráželi přilby.

Tma zaplavila Jeruzalém.

Nečekaný liják zastihl centurii v polovině kopce. Déšť se spustil tak prudce, že v patách prchajícím se řítily vodopády.

Vojáci klouzali, padali na rozmoklé hlíně a pospíchali na rovnou silnici, kudy pádila k městu na kůži promočená jízda a téměř se ztrácela v dešťové cloně. Netrvalo dlouho a v bouřkovém, dešťovém a bleskovém oparu zůstal na kopci jediný člověk.

Pohrával si s nadarmo ukradeným nožem, nohy mu ujížděly na kluzkých útesech, snažil se zachytit, kde se dalo, chvílemi lezl po kolenou a mířil ke křížům. Občas zmizel v hustém šeru a hned nato byl ozářen mihotavým světlem.

Prodral se až ke křížům, brodil se po kotníky vodou, strhal se sebe ztěžklý, promáčený tallis a jen v košili padl k Ješuovým nohám. Přeřezal provazy, které obepínaly kotníky, vystoupil na spodní příčný trám, objal Ješuu a uvolnil mu ruce. Nahé mokré tělo povalilo Matouše na zem, Lévi už si je chtěl přehodit přes rameno, ale v poslední chvíli se zarazil. Nechal je ležet se zvrácenou hlavou a rozhozenýma rukama na zemi ve vodě a rozběhl se k ostatním křížům: nohy mu klouzaly v mazlavé břečce. Přeřezal provazy a dvě další těla dopadla na zem.

Za několik minut zbyla nahoře na kopci jen dvě mrtvá těla a tři prázdné kříže. Déšť bičoval mrtvoly a otáčel s nimi.

Matouše a Ješuovo tělo byste v tu dobu na vrcholku Golgoty marně hledali.

Jak se prokurátor pokoušel zachránit Jidáše Iškariotského

Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží, z oblohy se snesla bezedná čerň a zaplavila okřídlené bohy nad hipodromem, hasmonejský palác se střílnami, tržiště, útulky pro karavany, uličky a rybníky… Velké město zmizelo z povrchu zemského, jako by nikdy neexistovalo. Tma pozřela a vyděsila všecko živé v Jeruzalémě i okolí. Podivný mrak se přihnal od moře kvečeru čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu.

Převalil se přes Golgotu, kde kati spěšně dobíjeli ukřižované, snesl se na jeruzalémský chrám a jako kouřová clona klouzal s kupole přímo na Dolní Město. Vléval se do oken a zaháněl lidi z křivolakých uliček do domů. Nespěchal vydávat vláhu, zatím šířil jen světlo. Sotva černou prachovou peřinu rozpáral blesk, z neproniknutelné tmy vysvitla chrámová hora se zářivou šupinatou kupolí. Vzápětí blesk pohasl a chrám se znovu propadl do bezedné černé propasti. Několikrát tak vyrůstal ze tmy a znovu mizel za hromového burácení, které věštilo katastrofu.

Další mihotavé záblesky vyvolaly z temnot palác Héróda Velikého, který se vypínal na protějším západním pahorku. Přízračné nevidoucí zlaté sochy jako by vzlétly se vztaženýma rukama k obloze. Ale nebeský oheň se okamžitě schoval a silné hromobití zahnalo zlaté modly znovu do tmy.

Zabubnoval liják a bouře přerostla v uragán. Poblíž mramorové lavičky v zahradě, kde před polednem rozmlouval prokurátor s veleknězem, skolil blesk za hromového rachotu, který připomínal dělový výstřel, cypřiš, jako by to byla třtina. Spolu s vodní tříští a krupobitím zanesl vichr na kolonádu mezi sloupy servané růže, plátky magnólií, větvičky a písek. Uragán bičoval zahrady.

V tu chvíli se mezi sloupovím zdržoval jediný člověk – prokurátor.

Neseděl tentokrát v křesle, ale ležel na lehátku u nízkého stolku, na kterém stály mísy s pokrmy a víno ve džbánech. Protější lehátko bylo prázdné. U Pilátových nohou se rozplizla krvavě rudá louže a vedle se válely střepy rozbité amfory. Sluha, který těsně před bouří prostíral k večeří, znejistěl před prokurátorovým pohledem, zneklidněl, že snad v něčem svému pánovi nevyhověl, a prokurátor ze vzteku rozbil džbán o mozaikovou podlahu.

Přitom procedil mezi zuby:

“Proč se mí nepodíváš do očí, když prostíráš? Ukradl jsi snad něco?”

Černá tvář afrického otroka zesinala a v očích se mu mihl záblesk smrtelného strachu. Otrok se roztřásl jako osika a div nerozbil další džbán. Ale vladařův hněv vyprchal stejně rychle, jako se objevil. Afričan se sklonil, aby sebral střepy a vytřel louži, ale Pilát jen mávl rukou a. otrok se vzdálil. Louže se červenala dál na podlaze.

Venku běsnil uragán a černý sluha se ukrýval ve výklenku. kde stála alabastrová socha nahé ženy se skloněnou hlavou. Bál. se přijít prokurátorovi na oči, aby něco nepokazil, ale zároveň se střežil propást okamžik, až ho vladař zavolá.

Správce Judeje ležel na lehátku v bouřkovém přítmí, naléval si sám víno do poháru, upíjel dlouhými doušky, občas uštipoval drobty chleba a polykal je. Pak zase vysál ústřici, rozžvýkal citrón a znovu pil.

V hukotu vody, burácení hromu, který hrozil rozčísnout střechu paláce, a v návalu krupobití, které bubnovalo na schody kolonády, zanikalo prokurátorovo mumlání: Pilát mluvil sám se sebou. Kdyby nestálé záblesky nebeského ohně vytrvaly déle, pozorovatel by zahlédl obličej s očima zarudlýma bděním posledních nocí a vínem a všiml by si prokurátorova výrazu. Pilát střídavě pozoroval dvě bílé růže, utonulé v krvavé louži, a zahradu, kde poletovala vodní tříšť a písek. Tvářil se, jako by někoho netrpělivě očekával.

Po chvíli dešťová clona viditelně prořídla a zuřivý uragán slábl. Větve už nepraskaly a nepadaly na zem. Hromobití a blesky ustávaly. Nad Jeruzalémem se prostřelo obyčejné našedlé mračno, které patřilo k zadnímu voji a vystřídalo hrozivě nafialovělou plachtu s bílým okrajem. Bouře postupovala k Mrtvému moři.

Teď už se dalo odlišit šumění deště a hukot vody, která stékala ze žlabů a valila se přímo po schodišti, kudy toho dne sestupoval prokurátor na prostranství, aby vyhlásil rozsudek. Nakonec se ozvalo zurčení vodotrysku, zaniklé v bouři. Obloha se vyjasňovala: v šedém závoji plujícím na východ se objevily modré trhliny.

Vtom Pilát rozeznal v pleskání slábnoucího deště vzdálený hlahol polnic a dusot několika set kopyt. Pohnul se a jeho tvář ožila. Ala se vracela z Golgoty: Podle zvuku právě v tu chvíli protínala náměstí, kde byl vyhlášen rozsudek.

Konečně zaslechl dlouho očekávané kroky a dupot na schodišti, které vedlo k horní terase před kolonádou. Vzpřímil se a oči mu radostné zajiskřily.

Mezi dvěma mramorovými lvy se nejprve vynořila hlava v kápí a pak postava muže v promáčeném, na tělo přilepeném plášti. Byl to týž muž, který si před vynesením rozsudku šeptal s prokurátorem v palácové komnatě a který při popravě seděl na třínohé stoličce a pohrával si s proutkem.

Aniž se vyhýbal loužím, přešel na terasu, vstoupil na mozaikovou podlahu kolonády, zvedl ruku na pozdrav a pronesl jasným, příjemným hlasem:

“Buď zdráv a dobré mysli, prokurátore!” Mluvil latinsky.

“Bohové!” zvolal Pilát. “Na tobě není nitka suchá! Takový uragán! Okamžitě jdi dál do vnitřních pokojů a převleč se. Udělej mi tu radost.”

Muž shodil kápi, obnažil hlavu s mokrými, k čelu přilepenými vlasy, vykouzlil na vyholeném obličeji zdvořilý úsměv a odmítl. Tvrdil, že podobný deštík mu nemůže v nejmenším uškodit.

“Nechci nic slyšet,” zarazil ho Pilát a tleskl do dlaní. Přivolal tak ukryté sluhy a poručil, aby se o muže postarali a pak hned nosili na stůl teplé pokrmy. K tomu, aby si vysušil vlasy, převlékl se, přezul a vůbec se dal do pořádku, potřeboval muž v kápi velmi málo času. Brzy se objevil na kolonádě v suchých sandálech, suchém purpurovém vojenském plášti a s přihlazenými vlasy.

Mezitím se slunce navrátilo do Jeruzaléma, a dřív než utonulo ve Středozemním moři, vysílalo na rozloučenou poslední paprsky prokurátorovu nenáviděnému městu a zlatilo schodiště před kolonádou. Fontána se vesele rozezpívala, holubi vyhopkovali na písek, vrkali, přeskakovali zlomené větvičky a vyzobávali cosi z mokrého písku. Rudá louže zmizela, střepy byly odklizeny a na stole se kouřilo z mísy masa.

“Očekávám prokurátorovy příkazy,” řekl příchozí a přistoupil ke stolu.

“Nic neuslyšíš, dokud neulehneš a nenapiješ se vína,” odpověděl laskavě Pilát a pokynul na prázdné lehátko.

Muž poslechl a sluha mu naplnil pohár hustým červeným vínem. Druhý otrok se pozorně sklonil nad prokurátorovým ramenem a nalil mu vrchovatou číši. Pak se na hostitelův pokyn oba sluhové vzdálili.

Pokud příchozí jedl a pil, Pilát usrkával víno a sledoval zpod víček hosta. Byl to muž středních let, s čistým a příjemným kulatým obličejem a masitým nosem. Měl vlasy neurčité barvy; jak schly, postupně světlely. Bylo těžké uhodnout, jaké je národnosti. Charakterizoval ho dobrácký výraz, který však porušovaly oči, nebo spíš pohled, jaký upíral na svého společníka. Zapadlé oči obyčejně skrýval za přivřenými, podivně vyboulenými víčky. V úzkých štěrbinách se tajilo dobrácké šibalství. Dalo se předpokládat, že prokurátorův host má smysl pro humor. Chvílemi však náhle mizel z jeho očí čtveračivý záblesk a muž se vpíjel pohledem do tváře svého společníka, jako by chtěl objevit na jeho nose neznatelnou skvrnku. To trvalo jen okamžik. Pak opět přivíral víčka, štěrbiny očí se zúžily a znovu v nich proskočil potutelně dobrácký výraz.

Neodmítl ani druhý pohár vína, se zřejmou rozkoší vysál několik ústřic, ochutnal vařenou zeleninu a snědl kousek masa. Když dojedl, pochválil víno:

“Výborný druh. Není to náhodou falernské?”

“Třicetileté, caecubské,” vysvětloval blahosklonně prokurátor.

Host s rukou na srdci odmítl další pokrmy a prohlásil, že je syt. Pilát si znovu nalil a host následoval jeho příkladu. Oba odlili trochu vína ze svých pohárů do mísy s masem, Pilát pozvedl číši a zvolal hlasitě:

“Buďme zdrávi a hlavně ty bud zdráv, caesare, otče Římanů, nejdražší a nejlepší ze všech!”

Když dopili, Afričané odnesli mísy a na stole zůstalo jen ovoce a amfory. Na vladařův pokyn se pak vzdálili a Pilát se svým hostem na kolonádě osaměli.

“Rád bych slyšel,” začal prokurátor polohlasně, “jaká je nálada ve městě.”

Bezděčně pohlédl do dálky, kde dole pod terasovitými zahradami paláce hořela sloupořadí i rovné střechy v zapadajícím slunci.

“Soudím, prokurátore,” odpověděl host, “že nálada v Jeruzalémě je uspokojivá.”

“Takže můžeš zaručit, že víc už nehrozí nepokoje?”

“Jistá je jen jediná věc na světě,” prohlásil host a vlídně pohlédl na prokurátora, “a to moc velkého caesara.”

“Ať mu bohové darují dlouhý život,” přizvukoval Pilát, “a obecný mír!” Odmlčel se a pak pokračoval:

“Domníváš se tedy, že můžeme odvolat vojsko?”

“Mám za to, že kohorta Bleskové legie může opustit město,” odpověděl host a dodal: “Bylo by dobré, kdyby mohla na rozloučenou uspořádat defilé městem.”

“Výborná myšlenka,” souhlasil vladař, “hned pozítří ji propustím a sám také odjedu. Přísahám při hodokvasu dvanácti bohů a při všech penátech: co bych za to dal, kdybych to mohl provést už dnes!”

“Vladař nemá rád Jeruzalém?” zeptal se nevinně host.

“Uznej,” zvolal s úsměvem prokurátor, “že není na zemi zoufalejší město! Nemluvím už o podnebí – pokaždé onemocním, když sem přijedu, a to ještě není to nejhorší! Ale tyhle svátky! Mágové, kouzelníci, čarodějové a stáda poutníků! Fanatici, samí fanatici! Co jen si vyžádal jediný mesiáš, kterého začali náhle očekávat v letošním roce! Každou chvíli se můžeš stát svědkem odporného krveprolití! Nepřetržitě přemísťovat vojsko, číst udavačské a očerňující listy, z nichž polovina obviňuje tebe! Je to nuda. Kdybych nesloužil velkému císaři…”

“Ano, svátky jsou zde únavné,” souhlasil host.

“Ze srdce bych si přál, aby co nejdřív skončily,” dodal energicky Pilát. “Konečně se budu moci vrátit do Kaisareje. Věř, že to šílené Héródovo monstrum,” a mávl rukou podél sloupoví, takže bylo zřejmé, že míní palác, “mě doslova dohání k šílenství! Nemohu tady spát. Svět nepoznal přízračnější architekturu! Ale přejděme k věci. Především – neznepokojuje tě zlořečený Bar-Rabban?”

Host vyslal k prokurátorovi svůj příslovečný pohled. Ale Pilát hleděl znuděně do dálky, “štítivě se mračil a pozoroval část města, která mu ležela u nohou v záři zhasínajícího slunce. Hostův pohled také pohasl a víčka se přivřela.

“Lze právem předpokládat, že Bar-Rabban je teď neškodný jako beránek,” spustil a na jeho kulatém obličeji vyskočily vrásky. “Nesluší se, aby pobuřoval lid.”

“Myslíš si; že už je příliš slavný?” pousmál se Pilát.

“Prokurátor jako vždy přijde všemu na kloub.”

“Přesto však,” poznamenal starostlivě vladař a tenký dlouhý ukazováček s černým kamenem prstenu vzlétl do výše, “bude nutné…”

“Prokurátor si může být jist, že dokud jsem v Judeji, Bar-Rabban neudělá ani krok, aniž by nebyl sledován.”

“Teď už jsem klidný jako vždycky, když jsi tady.”

“Prokurátor je příliš dobrotivý!”

“A teď bych rád slyšel, jak probíhala poprava,” vybídl ho Pilát.

“Co prokurátora nejvíc zajímá?”

“Nedával dav najevo své rozhořčení? To je samozřejmě hlavní.”

“Ani v nejmenším,” ujišťoval host.

“Výborně. Ty sám jsi konstatoval smrt?”

“O tom prokurátor nemusí mít nejmenší pochyby.”

“A poslyš… Dali jim nápoj, dřív než je ukřižovali?”

“Ano. Jenomže on…,” a host zavřel oči, “ho odmítl vypít.”

“Kdo?” otázal se Pilát.

“Odpusť, vladaři,” zvolal host, “že jsem neuvedl jeho jméno. Ha-Nocri.”

“Blázen!” řekl Pilát a svraštil obličej. Pod levým okem mu zaškubala žilka. “Umírat slunečním žárem! Proč se zříkat toho, co poskytuje zákon? Jakými slovy odmítl?”

“Prohlásil,” odvětil muž a znovu přivřel víčka, “že s díky odmítá a že nikoho neobviňuje.”

“Neřekl koho?” vyzvídal dutým hlasem Pilát.

“Nikoli, vladaři.”

“Nepokoušel se mluvit v přítomnosti vojáků?”

“Ne, vladaři, tentokrát mu nebylo do řeči. Prohlásil pouze, že za jednu z hlavních lidských chyb pokládá zbabělost.”

“V jaké souvislosti to řekl?” zaslechl zlomený hlas.

“To se nedalo posoudit. Vůbec se choval podivínsky jako ostatně vždy.”

“V čem spočívalo jeho podivínství?”

“Neustále se pokoušel pohlédnout hned jednomu, hned druhému z okolostojících do očí a přitom se rozpačitě usmíval.”

“Víc nic?” zachraptěl hlas.

“Nikoli, vladaři.”

Číše zazvonila, jak si prokurátor naléval víno. Vyprázdnil ji až do dna a pokračoval:

“Třebaže nemůžeme – alespoň v tomto okamžiku – zjistit, měl-li nějaké vyznavače nebo následovníky, nemůžeme s jistotou tvrdit, že neexistují.”

Host pozorně naslouchal s hlavou skloněnou.

“Tudíž, abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením,” rozvíjel svou úvahu Pilát, “žádám, aby neprodleně a v tichostí těla tří ukřižovaných zmizela z povrchu zemského, byla tajně pohřbena a všecky stopy zahlazeny.”

“Jak poroučíš, vladaři” odpověděl host a povstal se slovy: “Protože jde o složitý a odpovědný úkol, dovol, abych okamžitě jednal.”

“Ne, zůstaň ještě,” zarazil ho Pilát pokynem ruky, “zbývají dvě otázky. Za prvé: tvoje obrovské zásluhy při výkonu neobyčejně obtížné služby velitele tajné stráže u prokurátora Judeje mi ukládají radostnou povinnost, abych o tom zpravil Řím.”

Hostův obličej zrůžověl, velitel vstal a uklonil se vladaři se slovy:

“Plním jen svou povinnost, kterou mi ukládá služba caesarovi.”

“Chci tě požádat,” pokračoval správce Judeje, “abys v případě že ti navrhnou přeložení na jiné místo ve vyšší funkci, odmítl a setrval zde. Nerad bych tě ztratil. Ať tě odmění jinak.”

“Jsem šťasten, že mohu sloužit vladaři.”

“Potěšils mě. A teď druhá otázka. Týká se toho… jak se jen… ach ano, Jidáše Iškariotského.”

Host znovu vrhl na prokurátora zpytavý pohled, ale hned, jak se slušelo, uhnul očima jinam.

“Slyšel jsem,” a Pilát ztlumil hlas, “že údajně dostal určitý obnos za to, že tak srdečně přijal pomateného filozofa ve svém domě.”

“Teprve dostane,” opravil ho tiše velitel tajné služby.

“Jak velká je to suma?”

“To se nikdo nedoví, vladaři.”

“Ani ty?” podivil se Pilát a vyjádřil tak veliteli pochvalu.

“Bohužel, ani já,” vysvětloval pokojně host. “Vím jen, že ty peníze dostane dnes večer. Je povolán do Kaifášova paláce.”

“Ach, lačný stařec Iškariotský!” prohodil s úsměvem Pilát. “Je přece starý?”

“Prokurátor se nikdy nemýlí, ale tentokrát ano,” odpověděl vlídně velitel tajné služby. “Iškariotský je mladík.”

“Hleďme! Můžeš ho popsat? Fanatik?”

“Ó nikoli, prokurátore.”

“Hm. A čím se vyznačuje?”

“Je velmi krásný.”

“A dál? Třeba má nějakou vášeň?”

“Je těžké znát tak podrobně všecky obyvatele tohoto početného města, vladaři.”

“Ach ne, Afranie! Nezmenšuj svoje zásluhy.”

“Má jedinou vášeň, prokurátore,” a host se na okamžik odmlčel, “miluje peníze.”

“A čím se zabývá?”

Afranius pohlédl vzhůru, zamyslel se a pak oznámil:

“Pracuje ve směnárenském krámku u jednoho ze svých příbuzných.”

“Ach tak… Hm...” Pilát zmlkl, ohlédl se, není-li někdo nablízku, a pak řekl tiše: “Věz, že jsem dostal zprávu, podle níž má být dnes v noci zavražděn.”

Host po něm šlehl známým pohledem, a dokonce chvíli trvalo, než uhnul očima. Teprve pak odpověděl:

“Prokurátor má o mně příliš lichotivé mínění. Podle mého názoru si nezasluhuji, aby se o mně zmiňoval. Podobná zpráva se ke mně nedonesla.”

“Zasluhuješ nejvyšší odměnu,” ujišťoval ho vladař, “ale takové zprávy existují.”

“Smím se zeptat, od koho má prokurátor tyto informace?”

“Prozatím mi dovol, abych neprozradil pramen, tím spíš, že jde o zprávy náhodné, nejasné a nespolehlivé. Ale musím předvídat. Takové už je moje poslání. Kromě toho spoléhám na svou intuici, která mě ještě nikdy nezklamala. Zmíněná zpráva tvrdí, že kdosi z tajných přátel Ješuových, rozhořčen směnárníkovou obludnou zradou, se smluvil se svými druhy, že ho dnes v noci zabijí. Peníze, které dostal za zradu, hodlají podvrhnout veleknězi s nápisem: Vracím prokleté peníze.”

Velitel tajné služby už nebodal prokurátora pohledy a jen naslouchal s přimhouřenýma očima. Vladař pokračoval:

“Představ si, jak velekněz zaplesá, až obdrží ve sváteční noci podobný dar!”

“Nejenže zaplesá,” odpověděl s pousmáním host, “ale soudím, že to vyvolá velké pobouření.”

“Jsem téhož mínění. Proto si žádám, abys zasáhl a učinil všecka opatření na ochranu Jidáše Iškariotského.”

“Vladařův příkaz bude vykonán,” slíbil Afranius, “ale musím vladaře uklidnit: zločinci budou moci jen stěží uskutečnit svůj záměr. Když pomyslíme,” při těch slovech se ohlédl a pak pokračoval: “že by měli toho člověka vypátrat, zabít, vyslídit, kolik dostal, a ještě vrátit peníze Kaifášovi… A to všecko za jedinou noc? Dnes?”

“Nicméně ho zabijí právě dnes,” opakoval tvrdošíjně Pilát. “Cítím to! Neznám jediný případ, že by mě moje tušení zklamalo.” Přitom mu křečovitě škubalo ve tváři a zamnul si ruce.

“Jak poroučíš,” řekl odevzdaně host, vzpřímil se a náhle se zeptal přísně: “Tak tedy říkáš dnes, vladaři?”

“Ano,” přisvědčil Pilát, “a spoléhám plně na tebe. Znám dobře tvoji obdivuhodnou svědomitost.”

Host si utáhl těžký opasek pod vojenským pláštěm a rozloučil se slovy:

“Vzdávám čest prokurátorovu Bud zdráv a dobré mysli!”

“Ach ano,” zvolal polohlasně.Pilát, “málem bych zapomněl! Jsem ti něco dlužen...”

Velitel na něho překvapené pohlédl. “Nevím, že by mi prokurátor něco dlužil.”

“Jakže? Když jsem vjížděl do Jeruzaléma... Vzpomínáš na dav žebráků... Chtěl jsem jim hodit peníze a žádné jsem u sebe neměl. Vypůjčil jsem si od tebe…”

“Ó, to nestojí za řeči Taková maličkost...”

“Musíme myslet i na maličkostí.” Otočil se, uchopil plášť přehozený přes opěradlo křesla, které stálo za ním, vylovil z podšívky kožený měšec a podal hostu. Ten ho s úklonou přijal a ukryl pod plášť.

“Ještě dnes v noci,” nařizoval vladař, “očekávám tvé zprávy o pohřbu a současně o případu Jidáše Iškariotského. Dnes v noci, slyšíš, Afranie! Stráže dostanou příkaz, aby mě vzbudily. až se objevíš. Čekám tě.”

“Vzdávám prokurátorovi čest,” pozdravil velitel tajné služby, otočil se a odcházel z kolonády. Bylo slyšet, jak mu skřípe pod nohama mokrý písek, pak se rozlehly jeho těžké kroky na mramorovém prostranství mezi lvy, později nohy zmizely, za nimi trup a nakonec kápě. Teprve teď Pilát zpozoroval, že slunce zapadlo a zešeřilo se.

Pohřeb

Snad právě vinou soumraku se prokurátor změnil k nepoznání. Jako by náhle zestárnul, shrbil se a zneklidnět. Jednou se dokonce ohlédl a trhl sebou při pohledu na křeslo, kde ležel přes opěradlo přehozený plášť. Blížila se sváteční noc a ve hře večerních stínů se unavenému vladaři nejspíš zdálo, že kdosi sedí v prázdném křesle. Malověrně se dotkl pláště, ale látka mu vyklouzla z prstů. Pobíhal sem a tam po kolonádě, mnul si ruce, chvílemi běžel ke stolu a popadl číši, občas se zastavil a nepříčetnýma očima pozoroval mozaikovou podlahu, jako by z ní chtěl cosi vyčíst.

Dnes ho už podruhé přepadl podivný smutek. Mnul si rukou spánek, kde byla po ďábelské bolesti jen tupě trnoucí vzpomínka, a snažil se zoufale vypátrat příčinu své duševní trýzně. Brzy pochopil, ale snažil se oklamat sám sebe. Bylo mu jasné, že dnešního dne cosi nenávratně ztratil a teď to chce napravit drobnými, zbytečnými a hlavně opožděnými činy. Namlouval si, že tyto večerní skutky jsou stejně důležité jako ranní rozsudek, ale právě to se mu nedařilo.

Při jednom obratu se prudce zastavil a hvízdl. Odpověděl mu z večerního šera bouřlivý hluboký štěkot a ze zahrady vyběhl na kolonádu obrovský pes se špičatýma ušima a šedou srstí, v obojku se zlatým kováním.

“Bango, Bango!” vykřikl slabě prokurátor. Pes se vztyčil na zadní tlapy, přední položil pánovi na ramena, div ho nepovalil na zem, a olízl mu tvář. Vladař usedl do křesla. Banga s vyplazeným jazykem se uvelebil u jeho nohou a rychle oddechoval. Radostný zákmit v psích očích prozrazoval, že bouřka, jediné, čeho se nebojácné zvíře bálo, skončila. Současně pes vychutnával blažený pocit, že smí ležet tady, u nohou svého pána, kterého miloval, uznával a kterého pokládal za nejmocnějšího na světě, vládce všech lidí. Jeho zásluhou se i on sám považoval za privilegovanou, nadřazenou a výjimečnou bytost. Ale sotva ulehl u jeho nohou, vycítil, že pána postihlo neštěstí. Nepotřeboval mu přitom ani pohlédnout do obličeje, jen upíral pohled do zšeřelé zahrady. Potom vyskočil, obešel ze strany křeslo, položil přední tlapy a hlavu prokurátorovi na kolena a zamazal mu cípy pláště mokrým pískem. Chtěl svého pána zřejmě utěšit a ujistit ho, že spolu s ním bude čelit neštěstí. Pokoušel se to vyjádřit i oddaným pohledem a nastraženýma ušima. Tak oba, psa i člověka, kteří se navzájem milovali, zastihla na kolonádě sváteční noc.

Prokurátorův host měl zatím plné ruce práce. Sotva opustil horní terasu před kolonádou, sestoupil po schodišti na další terasu a odbočil vpravo k vojenskému táboru, který se rozkládal na území paláce. Ubytovaly se tu dvě centurie, které přitáhly spolu s prokurátorem před svátky do Jeruzaléma. Současně zde sídlila tajná stráž, která podléhala našemu hostu. Muž v kápi se tu nezdržel dlouho, nejvýš deset minut. Pak vyjely ze dvora tři vozy, naložené nejrůznějším nářadím a sudem s vodou. Doprovázelo je patnáct jezdců v šedých pláštích. Vozy s doprovodem vyjely zadní branou z území paláce, zamířily na západ, projely městskou branou v hradební zdi a vydaly se po úzké cestě k betlémské silnici a po ní dál na sever. Dorazily na křižovatku u Hebronské brány a pustily se po jaffské cestě, kudy šel ve dne průvod s odsouzenci. V tu dobu se už setmělo a na oblohu se vyhoupl měsíc.

Brzy poté, co vozy s doprovodem vyjely z brány, opustil území paláce i prokurátorův host na koni, zahalen do tmavého obnošeného chitónu. Zamířil nikoliv za město, ale naopak do města. Za chvíli už jste ho mohli vidět, jak přijíždí k Antoniově Pevnosti, která se rozkládala na severu v bezprostřední blízkostí velkého chrámu. Zde pobyl host rovněž krátce a pak jste mohli objevit jeho stopu v křivolakých a spletitých uličkách Dolního Města. Sem dojel na mezku.

Vyznal se dobře ve městě, a proto lehce našel příslušnou ulici. Jmenovala se Řecká, bylo v ní několik řeckých krámků a v jednom se prodávaly koberce. Právě u toho krámku muž v kápi zastavil mezka, slezl a přivázal ho ke kruhu přede dveřmi. Krámek už byl zavřený. Muž vešel brankou, která sousedila s dveřmi krámku, na čtvercový dvorek, sevřený do podkovy kůlnami. Zahnul za roh, octl se u kamenné terasy obytného domku porostlého břečtanem a rozhlédl se. V domku i v sousedních kůlnách byla tma, domácí ještě nerozžehli svítilny. Zavolal přitlumeně:

“Niso!”

V odpověď zaskřípaly dveře a na terase se objevila ve večerním soumraku mladá žena bez závoje. Naklonila se přes zábradlí a neklidně pátrala v šeru, kdo to přišel. Když poznala příchozího, mile se usmála, kývla hlavou a zamávala.

“Jsi sama?” zeptal se tiše řecky Afranius.

“Sama,” zašeptala žena na terase, “muž odjel ráno do Kaisareje.” A s pohledem na dveře dodala šeptem: “Ale služka je doma.” Pak ho vybídla pokynem ruky, aby vešel.

Afranius se rozhlédl a vystoupil po kamenných schůdcích. Oba zmizeli v domku. Zde se host zdržel neobyčejně krátce, nejvýš pět minut. Když sestupoval z terasy, stáhl si kápi až na oči a teprve pak vyšel na ulicí. Tou dobou v domech rozsvěcovali lampy, v ulicích vládl předsváteční ruch a Afranius na mezku splynul s davem chodců a jezdců. Nikdo neví, kam vedly jeho další kroky.

Žena, kterou oslovoval “Niso”, se po jeho odchodu začala kvapně převlékat. Třebaže ve ztemnělém pokoji těžko hledala potřebné kusy oděvu, nerozsvítila ani nezavolala služku. Teprv když se oblékla a zahalila si tvář tmavým závojem, rozlehl se po domě její hlas:

“Kdyby se po mně někdo sháněl, řekni, že jsem šla na návštěvu k Enante.”

Ve tmě se ozval bručivý hlas staré služky: “K Enante? Ach, tahle Enante! Víš, že ti muž zakázal, abys k ní chodila. Kuplířka je to, ta tvoje Enante! Ale počkej, povím to muži...”

“No tak, už přestaň,” uklidňovala ji Nisa a jako stín vyklouzla z domku. Její sandály klapaly po kamenných dlaždicích dvorku. Služka zavírala dveře na terasu a huhlala. Nisa vyšla z domu.

Ve stejnou dobu vyšel z jiné křivolaké uličky Dolního Města, která se klikatě svažovala k jednomu z městských rybníků, mladík s pečlivě přistřiženou bradkou, v bílém kefi, který mu splýval na ramena, v novém svátečním jasně modrém talissu lemovaném třásněmi a zbrusu nových sandálech, které při chůzi vrzaly. Vynořil se ze vrat nevzhledného domu, obráceného slepou stěnou do uličky a okny do dvora. Krasavec s orlím nosem, svátečně vyšňořený, kráčel svižně, míjel chodce, kteří pospíchali domů ke slavnostní hostině, a pozoroval, jak se rozsvěcují postupně všechna okna. Mířil cestou podél tržiště ke Kaifášovu paláci, který se tyčil na úpatí chrámového pahorku.

Zanedlouho jste mohli vidět, jak vchází do brány paláce. Za chvíli opět nádvoří opustil.

Po návštěvě v paláci, který tonul v záři svítilen a pochodní a kde panoval sváteční shon, vykročil mladík ještě rázněji a veseleji. Pospíchal do Dolního Města. Na rohu ulice, která ústí na tržiště, ho předhonila lehká ženština v černém závoji, staženém až na oči. Proplétala se tanečním krokem v pouličním hluku a davu, a když míjela mladíka, na okamžik poodhalila závoj a bleskla po něm pohledem. Ale nezpomalila, naopak zrychlila krok, jako by mu chtěla uniknout.

Krasavec nejenom že si jí povšiml, ale dokonce ji poznal. Hrklo v něm, zastavil se a sledoval ji nechápavým pohledem. Pak se pustil za ní a ve spěchu málem porazil neznámého muže se džbánem v rukou. Dohnal uprchlici, vzrušením nemohl popadnout dech a zavolal:

“Niso!”

Žena se otočila, přimhouřila oči, zatvářila se dotčeně a chladně, suše řecky odpověděla:

“Á, to jsi ty, Jidáši? Já tě hned nepoznala. Ostatně, to je dobře. Říká se, že ten, koho nepoznají, zbohatne...”

Mladíkovi vzrušeně tlouklo srdce jako pták v kleci pod černou rouškou a přerývaně zašeptal, aby je nikdo z kolemjdoucích nezaslechl:

“Kam jdeš, Niso?”

“A proč to chceš vědět?” vyzvídala Nisa, zpomalila krok a zvysoka si Jidáše měřila.

Mladík rozpačitě zašeptal a jeho hlas zněl dětsky bezmocné:

“Jak to... domluvili jsme se... Chtěl jsem k tobě zajít, tvrdila jsi, že budeš celý večer doma…”

“Ach ne, ne…,” namítala Nisa a rozmarně vyšpulila dolní ret. Jidášovi se zdálo, že její obličej, nejkrásnější, jaký kdy v životě viděl, zkrásněl ještě víc. “Nudila jsem se. Vy si slavíte a co mám dělat já? Sedět a poslouchat, jak vzdycháš na terase? A přitom trnout strachem, že to služka vyklopí muži? Ne, rozhodla jsem se, že si vyjdu za město poslechnout slavíky.”

“Jak to, za město?” zeptal se ohromeně mladík. “To chceš jít sama?”

“To se ví, že sama,” odpověděla.

“Dovol, abych tě směl doprovodit,” prosil zajíkavě Jidáš. Myšlenky se mu zatemnily, zapomněl na všecko na světě a prosebně, úpěnlivě vzhlížel do Nisiných modrých očí, které teď jako by zčernaly.

Nisa neodpověděla a přidala do kroku.

“Proč mi neodpovídáš, Niso?” žadonil Jidáš, když ji dohnal.

“A nebudu se s tebou nudit?” prohodila a zastavila se. Jidáš cítil, jak se mu myšlenky zamíchaly v hlavě.

“No dobrá,” slitovala se nakonec Nisa, “pojďme.”

“A kam, kam?”

“Počkej… zajdeme tady do toho dvorku a domluvíme se. Bojím se, aby mě neviděl někdo ze známých a nedonesl muži, že se procházím s milencem na ulici.”

Za okamžik jako by se vypařili z tržiště: špitali si ve vratech neznámého dvora.

“Běž do olivového háje,” šeptala Nisa, stáhla si závoj až na oči a odvrátila se, když kolem přešel neznámý muž se džbánem a zmizel ve vratech. “Do Getsemánie, za Cedron, víš, kde to je?”

“Ano, ano...”

“Já půjdu napřed,” pokračovala, “ale ty nechoď těsně za mnou, drž se zpátky. Půjdu napřed… Přejdeš potok… Víš, kde je jeskyně?”

“Vím, vím . . .”

“Projdeš kolem lisu na olivy, dáš se nahoru a odbočíš k jeskyní. Tam mě najdeš. Ale teď nesmíš za mnou jít, měj strpení a počkej tady,” a s těmi slovy vyšla ze vrat jakoby nic.

Mladík osaměl a snažil se soustředit roztěkané myšlenky. Mezi jiným ho napadlo, jak vysvětlí svou nepřítomnost na sváteční hostině u příbuzných. Stál a v duchu hledal nějakou výmluvu. Ale v tom rozčilení na nic kloudného nepřipadl a bezradně se loudal v průjezdu.

Teď nespěchal do Dolního Města, ale zamířil opačným směrem, ke Kaifášovu paláci. Ve městě vládla sváteční nálada. Okna, která míjel, zářila, a dokonce se už z nich ozývaly chvalozpěvy. Opozdilí chodci poháněli po dlažbě osly a pobízeli je bičem a pokřiky. Nohy nesly Jidáše samy, takže ani nepozoroval, jak se kolem mihly mechem obrostlé hrůzostrašné Antoniovy věže, nevnímal hlahol trub v pevnosti, ani si nevšiml římské jezdecké hlídky s pochodní, která mu mihotavě svítila na. cestu.

Když minul věž, ohlédl se a uviděl, jak v závratné výši nad chrámem vzplanuly dva obrovité pětiramenné svícny. Ale viděl je jen matně. Zdálo se mu, že nad Jeruzalémem se rozhořelo deset nevídaně obrovitých lampád a soupeří se světlem svítilny, která právě vyplouvala nad město, s měsícem.

Jidáš neviděl, neslyšel a jen pospíchal ke Getsemanské bráně, aby co nejdřív vyšel z města. Občas se mu zdálo, že se před ním, mezi obličeji a zády chodců, míhá roztančená postava a ukazuje mu cestu. Ale to byl klam. Dobře věděl, že ho Nisa značně předhonila. Proběhl kolem směnárenských krámků a konečně dorazil ke Getsemanské bráně. Tady se nechtěně zdržel, rozechvěn netrpělivostí. Do města právě vcházela karavana a za ní syrská vojenská hlídka. Jidáš ji v duchu proklínal...

Ale všecko má svůj konec. Netrpělivý Jidáš se záhy octl za městskými hradbami. Vlevo uviděl malý hřbitůvek a vedle něho několik pruhovaných poutnických stanů. Přeťal prašnou cestu zalitou měsíčním světlem a zamířil k Cedronskému potoku, který musel přejít. Voda mu tiše bublala pod nohama. Přeskakoval s kamene na kámen, až se dostal na protější getsemanský břeh. Radostně si uvědomil, že cesta k zahradám je opuštěná. Nedaleko se ve tmě rýsovala polorozbořená vrata statku.

Po dusném pachu města ovanula Jidáše omamná vůně jarní noci. Ze zahrady se přes zeď vylévala vůně myrt a akátů z getsemanských zahrad.

Vrata nikdo nestřežil, nebylo v nich človíčka a za chvíli už Jidáš vběhl pod tajemný stín obrovských košatých oliv. Cesta stoupala vzhůru. Jidáš těžce oddechoval a občas vykročil ze tmy na vzorované měsíční koberce, které mu připomněly koberce v krámku Nisina žárlivého muže.

Po chvíli se vlevo na pláni mihl lis na olej s těžkým žernovem a hromada naskládaných sudů. V zahradě bylo pusto – pracovalo se do západu slunce. Nad Jidášovou hlavou se rozezněl klokotavý slavičí chorál.

Už byl skoro u cíle. Věděl, že brzy zaslechne ze tmy tiché šumění vody z jeskyně. A opravdu. Znatelně se ochlazovalo, Zpomalil krok a zavolal tlumeně:

“Niso!”

Místo ní se však oddělila od silného kmene olivy mužská ramenatá postava a vyskočila na cestu. V mužově ruce se cosi krátce zablesklo, ale záblesk okamžitě pohasl. Jidáš slabě vykřikl a dal se na útěk, když vtom mu zastoupila cestu druhá mužská postava.

První, co byl vpředu se zeptal:

“Kolik jsi dostal? Mluv, jestli je ti život milý.”

V Jidášovi vzplanula jiskřička naděje a zoufale vykřikl:

“Třicet tetradrachem! Třicet! Všechny mám u sebe! Tumáte! Vezměte si peníze, ale darujte mi život!”

Neznámý mu vyrval měšec z rukou. Současně vzlétl za Jidášovými zády do výše nůž a zabodl se zamilovanému mladíkovi pod lopatky. Jidáše to vymrštilo dopředu a ruce se zkroucenými prsty vylétly do vzduchu. Dopadl na vytasenou dýku předního muže a ten mu ji zarazil až po rukojeť do srdce.

“Ni… so…,” zašeptal Jidáš nikoli svým obvyklým vysokým, jasným a mladým hlasem, ale přidušeně a vyčítavě. Pak už ze sebe nevydal ani hlásku. Klesl na zem tak prudce, až to zadunělo.

Vtom se na cestě vynořila třetí postava. Byl to muž v plášti a přes hlavu měl přehozenou kápi.

“Nemeškejte,” poroučel. Vrahové spěšně vložili váček spolu s kusem pergamenu, který jim třetí podal, do koženého měšce a převázali provazem.

Druhý si jej zastrčil za košili a oba se rychle rozutekli každý na jinou stranu. Brzy se rozplynuli ve tmě mezi olivami. Třetí si dřepl vedle zabitého a zahleděl se mu do obličeje; zdál se mu ve stínu křídově bílý a oduševněle krásný.

Za několik vteřin už nebyl na cestě nikdo z živých. Mrtvý ležel bezvládně, s rozhozenýma rukama. Levé chodidlo zasáhla měsíční skvrna, takže se daly spočítat řemínky jeho sandálu. Zatím se zahrada Getsemanská rozezněla slavičím zpěvem.

Nikdo neví, kam vedly stopy dvou Jidášových vrahů, ale cestu třetího známe. Muž v kápi sešel z cesty a prodíral se olivovým houštím na jih. Přelezl zahradní zeď daleko od hlavní brány, v jižním cípu, kde se v jednom místě vydrolilo zdivo. Brzy jste ho mohli zahlédnout na břehu Cedronu. Brodil se chvíli vodou, dokud nezpozoroval v dálce siluety dvou koní a vedle nich mužskou postavu. Koně stáli v potoce a voda jim omývala kopyta. Neznámý vsedl na prvního koně a muž v kápi se vyhoupl na druhého. Oba zvolna postupovali potokem a bylo slyšet, jak pod kopyty koní chrastí kamínky. Konečně jezdci vyjeli z vody, vyšplhali na jeruzalémský břeh a jeli krokem podél městských hradeb. Po chvíli se neznámý odpojil, pustil se napřed a brzy zmizel z dohledu. Muž v kápi zarazil koně, slezl na liduprázdné cestě, shodil plášť, obrátil ho naruby, vytáhl z podšívky plochou přilbu bez chocholu a navlékl si ji. Teď se vyšvihl do sedla muž ve vojenské chlamidě s krátkým mečem u pasu. Trhl uzdou a horkokrevný jezdecký kůň se pustil do cvalu a vytřásal jezdce. Nejeli daleko – muž mířil k jižní jeruzalémské bráně.

Pod obloukem brány tančilo neposedné rozkmitané světlo pochodní. Strážní z druhé centurie Bleskové legie posedávali na kamenných lavicích a hráli v kostky. Když viděli přijíždět jezdce ve vojenské přilbě, vyskákali ze svých míst, ale jezdec ‘ jim jen pokynul a vjel do města.

Jeruzalém tonul ve slavnostním osvětlení. Ve všech oknech plály svícny, odevšad se nesly chvalozpěvy a slévaly se v jeden nesladěný chór. Jezdec občas pohlédl do oken vedoucích na ulici a uviděl rodiny shromážděné kolem stolu, kde stály mísy s kůzlečím masem, hořkými bylinami a mezi nimi číše naplněné vínem. Pohvizdoval si tiše nějakou písničku a ubíral se zvolna po vylidněných ulicích Dolního Města k Antoniově věži a občas vzhlížel k rozzářenému pětiramennému svícnu, který nenajdete~po celém světě, rozklenutému nad chrámem, nebo na měsíc, zavěšený ještě výš.

Palác Héróda Velikého se neúčastnil obřadu velikonoční noci. V jeho postranních komnatách, obrácených na jih, kde se ubytovali důstojníci římské kohorty a velitel legie, se míhala světla a bylo tu rušno a živo. Hlavní průčelí paláce se sloupovím a zlatými sochami, kde sídlil jediný nedobrovolný host – prokurátor – jako by osleplo v ostrém měsíčním svitu. Tady panovalo ticho a tma.

Jak se přiznal Afraniovi, správce Judeje netoužil po vnitřních komnatách. Nařídil, aby mu připravili lože na kolonádě, kde obědval a kde ráno vyslýchal odsouzence. Ulehl na rozestlané lůžko, ale spánek nepřicházel. Nahý měsíc trčel vysoko na jasné obloze a prokurátor ho několik hodin soustředěně pozoroval.

Kolem půlnoci obestřel konečně prokurátora milosrdný spánek. Pilát křečovitě zívl, rozepjal si a shodil plášť, odepjal opasek se širokým nožem z dobré oceli, zasunutým v pochvě, položil jej do křesla vedle lůžka, zul si sandály a natáhl se. Banga k němu okamžitě vyskočil na postel, ulehl vedle, položil si hlavu k jeho. Pilát ho objal a konečně zavřel oči. Teprve potom usnul i pes.

Lůžko tonulo v pološeru, zastíněné před měsíční září sloupem, ale od schodiště před kolonádou se k němu táhl stříbrný měsíční pás. Sotva se prokurátor ve spánku odpoutal od okolního světa, vykročil bez váhání po světelné stezce vzhůru k měsíci. Dokonce se ve snu šťastně rozesmál, jak se všecko krásně a neopakovatelně seběhlo na téhle průzračné modravé cestě. Kráčel provázen Bangou a po jeho boku šel potulný filozof. Diskutovali o něčem neobyčejně složitém a důležitém a nikomu z nich se nepodařilo druhého přesvědčit. V ničem se neshodli, a proto byla diskuse zvlášť zajímavá a nebrala konce. Samozřejmě se ukázalo, že dnešní poprava je jen a jen nedorozumění: vždy tenhle filozof, který si vymyslel tak nehoráznou teorii o tom, že všichni lidé jsou v jádru dobří, kráčí vedle Piláta, a je tudíž živ. Pouhé pomyšlení, že by takový člověk mohl být popraven, vladaře přímo vyděsilo. Žádná poprava nebyla! Ne a ne! V tom spočívalo kouzlo putování po měsíčním schodišti.

Měli dostatek volného času, bouře se přižene až kvečeru a zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb. Tak to alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba!

Dnešní správce Judeje a bývalý tribun legie nebyl například ani chvilku zbabělý tenkrát v Dívčím údolí, kde sveřepí Germáni div neubili obra Krysobijce. Ale uznej, filozofe: copak ty, se svým rozumem, můžeš připustit myšlenku, že prokurátor Judeje zahodí svou kariéru kvůli člověku, který se prohřešil vůči caesarovi?

“Ano, ano…,” sténal a povzlykával ve spánku Pilát.

Ovšemže to udělá. Ráno by to ještě nedokázal, ale teď, v noci, všecko dobře rozvážil. Učiní vše, aby zachránil život prokazatelně nevinného pomateného snílka a lékaře!

“Teď už se nikdy nerozloučíme,” promlouval k němu ve snu otrhaný filozof a tulák, který podivným řízením osudu zkřížil cestu jezdce Zlatého kopí, “kam půjdeš ty, tam půjdu i já! Kdykoli mě vzpomenou, vzpomenou i tebe! Mě, nalezence, syna neznámých rodičů, a tebe, syna krále hvězdopravce a mlynářovy dcery, krasavice Pily.”

“Nezapomeň, pamatuj na mě, na hvězdopravcova syna,” prosil ve snu Pilát. A když ho žebrák z Oiin-Saridu, který kráčel po jeho boku, ujistil pokynem hlavy, že nezapomene, krutý vladař Judeje se radostí smál i plakal zároveň.

Všecko to bylo příliš krásné a tím drtivější bylo probuzení. Banga zavrčel na měsíc a hladká, jakoby olejem napuštěná modravá měsíční stezka náhle zmizela. Prokurátor otevřel oči a nejdřív ze všeho si uvědomil, že poprava byla vykonána. První, co udělal, bylo, že navyklým pohybem popadl psa za obojek, pak pátral chorobným zrakem po obloze a viděl, jak se měsíc naklonil a vypadá, jako by ho kdosi postříbřil. Měsíční světlo zastínilo jiné, nepříjemné a těkavé, které kmitalo na kolonádě přímo před jeho očima. To v rukou centuriona Krysobijce plála a čadila pochodeň. Krysobijce přitom napůl vztekle a napůl ustrašeně pošilhával na nebezpečné zvíře, které se užuž chystalo ke skoku.

“Lehni, Bango!” zaskuhral prokurátor nemocným hlasem a zakašlal. Pak si zastínil rukou oči před světlem a pokračoval: “Ani v noci při novoluní nemám pokoj. Ó bohové! Ostatně vy máte taky nezáviděníhodnou službu, Marku. Mrzačíte vojáky...

Centurio na něj vytřeštil oči a vladař se vzpamatoval. Aby zamluvil zbytečná slova, pronesená ještě v polospánku, řekl:

“Neurážej se. Opakuji, že moje postavení je daleko horší. Co si žádáš?”

“Dostavil se velitel tajné stráže,” oznámil věcně Krysobijce.

“Ať jde sem,” nařídil vladař a odkašlal si. Bosýma nohama zašátral po podlaze a vklouzl do sandálů. Po sloupech se roztančily stíny a na mozaikové podlaze zacvakaly centurionovy těžké boty. Krysobijce sešel do zahrady.

“Ani při novoluní nemám klid,” zabručel zlostně prokurátor.

Mezi sloupy vystřídal centuriona muž v kápi.

“Bango, lež,” poručil tiše Pilát a stiskl psovi krk.

Afranius se dřív, než začal mluvit, ze zvyku nejprve rozhlédl a poodešel do stínu. Když se přesvědčil, že kromě Bangy není na kolonádě nikdo třetí, prohlásil tiše:

“Žádám, abych byl postaven před soud, vladaři. Měl jsi pravdu. Nepodařilo se mi uchránit Jidáše Iškariotského, je mrtev. Zasluhuji si, abys mě předal soudu a propustil ze svých služeb.” Afranius měl dojem, že na něj upřeně hledí čtvero očí: jedny psí a jedny vlčí.

Vytáhl ze záhybů chlamidy měšec se stopami zaschlé krve a zapečetěný dvěma pečeťmi.

“Tenhle měšec vrahové pohodili na Kaifášově dvoře. Krev na něm je krev Jidáše Iškariotského.”

“Kolik je tam, pro zajímavost?” zeptal se Pilát a sklonil se k měšci.

“Třicet tetradrachem.”

Prokurátor se ušklíbl a řekl:

“Málo.”

Afranius mlčel.

“Kde je mrtvý?”

“To zatím nevím,” odpověděl s klidným sebevědomím muž, který nikdy neodložil kápi, “dnes ráno zahájíme pátrání.”

Pilát sebou škubl a nechal rozepjatý řemínek sandálu, který se marně pokoušel zapnout.

“Ale víš určitě, že je mrtev?”

Dostalo se mu strohé odpovědi:

“Prokurátor ví, že sloužím v Judeji patnáct let. Začínal jsem za Valena Grata. Nemusím vždycky vidět mrtvolu, abych mohl zodpovědně prohlásit, že ten a ten je mrtev. Oznamuji, že muž jménem Jidáš Iškariotský byl před několika hodinami zavražděn.”

“Odpusť mi, Afranie,” chlácholil ho Pilát, “ještě jsem se úplně neprobral ze spánku, a proto mi vylétla z úst taková slova. Špatně spím,” usmál se, “a pořád vidím ve snu měsíční paprsek. Představ si, je to směšné, ale zdá se mi, že se po něm procházím… Jenže teď bych rád slyšel tvůj názor na celý případ. Kde ho chcete hledat? Posaď se, veliteli tajné služby.”

Afranius se uklonil, přisunul křeslo blíž k lůžku a usedl, až mu zařinčel meč u boku

“Hodláme ho hledat nedaleko lisu na olivy v Getsemanské zahradě.”

“Hm… A proč právě tam?”

“Předpokládáme, vladaři, že Jidáš nebyl zavražděn přímo ve městě ani daleko od něho, ale někde poblíž Jeruzaléma.”

“Vím, že znáš svou věc jako málokdo. Nemám tušení, jaká je situace v Římě, ale v koloniích se ti nikdo nevyrovná. Vylož mi však, proč tak soudíš.”

“V žádném případě si nepřipouštím myšlenku,” vysvětloval polohlasně Afranius, “že by Jidáš padl do rukou podezřelých lidí v obvodu města. Na ulicí se nedá tajně zabíjet. To znamená, že by ho museli vylákat někam do sklepení. Ale hlídky už prohledaly Dolní Město a nepochybně by ho našly. Ručím za to, že ve městě není. Kdyby ho zavraždili kdesi daleko za městem, nemohli by tento měšec tak rychle podvrhnout Kaifášovi. Jidáš byl zavražděn blízko za městem. Vylákali ho chytře z města.”

“Nedovedu si představit, jak to mohli dokázat!”

“Ano, připouštím, že to je nejtěžší oříšek v celém případě, vladaři. Dokonce si netroufám tvrdit, že se mi jej podaří rozlousknout”

“Vskutku, to je záhada! O svátečním večeru opustí věřící velikonoční tabuli, vydá se neznámo proč za město a tam zahyne. Kdo ho jen mohl vylákat a jak? Nebyla v tom nějaká žena?” zeptal se náhle jasnozřivě.

Afranius odpověděl klidně a důrazně:

“V žádném případě, prokurátore. Tuto možnost musíme zcela vyloučit. Ale uvažujme logicky. Kdo měl zájem Jidáše odstranit? Potulní fantastově, jistý kroužek, kde především nebývají ženy. Aby se mohl někdo oženit, potřebuje peníze. Aby mohl přivést na svět nového člověka, potřebuje peníze. Ale aby mohl někdo s pomocí ženy zabít člověka, potřebuje mnoho peněz, a tuláci je nemají. Do Jidášova případu nebyla zapletena žena, vladaři. Ba co víc, tvrdím, že takový výklad vraždy by nás pouze sváděl na falešnou stopu, ztěžoval vyšetřování a mátl mě.”

Vidím, že máš naprostou pravdu, Afranie,” souhlasil Pilát. “Dovolil jsem si jenom vyslovit svou domněnku.”

“Bohužel chybnou; prokurátore.”

“Ale co potom, jak si to vysvětlit?” zvolal vladař a s nezkrotnou zvědavostí se vpíjel do tváře svého společníka.

,Soudím, že příčinou všeho byly zase jen peníze.”

“Skvělá myšlenka! Ale kdo a proč mu mohl nabídnout v noci za městem peníze?”

“Nikoli, prokurátore, tak to nebylo. Mám pro to jediné vysvětlení, a jestli zklame, stěží najdu jiné.” Afranius se naklonil blíž k Pilátovi a šeptem pokračoval:

“Jidáš chtěl ukrýt peníze na osamělém místě, o kterém by věděl jen on sám.”

“Výborná hypotéza. Ano, tak to nejspíš bylo. Teď chápu: nevylákali ho lidé, ale jeho vlastní úmysl… Ano, ano, je to tak.”

“Správně. Jidáš byl nedůvěřivý, peníze před lidmi schovával.”

“Říkáš, v Getsemánii… Nechápu, proč právě tam ho chceš hledat.”

“Ó, to je náramně jednoduché, prokurátore! Nikdo nebude ukrývat peníze na cestách, na otevřených a nechráněných místech. Jidáš se tudíž nedal ani hebronskou, ani betánskou cestou. Potřeboval chráněné, odlehlé místo, kde rostou stromy. To je docela jednoduché. Podobné místo kromě Getsemánie blízko Jeruzaléma nenajdeš. Nemohl jít daleko.”

“Přesvědčil jsi mě svými důkazy. Co tedy máme dělat?”

“Neprodleně zahájím pátrání po vrazích, kteří vyslídili Jidáše za městem, a sám, jak jsem oznámil, půjdu před soud.”

“Čím ses provinil?”

“Moji špehové ztratili Jidáše z dohledu večer na tržišti, brzy po tom, co opustil Kaifášův palác. Nechápu, jak se to mohlo stát. To se mi přihodilo poprvé v životě. Ihned po naší rozmluvě jsem nařídil, aby řečeného mladíka sledovali. Ale v okolí tržiště kamsi odbočil, začal kličkovat a nepozorovaně unikl.”

“Hm… Věz, že nepokládám za nutné, abych tě předal soudu. Vykonal jsi vše, co bylo v tvých silách, a nikdo na světě,” při těch slovech se prokurátor usmál, “by nedokázal víc! Potrestej špehy, kteří ztratili Jidášovu stopu. Ale ani v tomto případě, upozorňuji, bych nechtěl, aby trest byl příliš přísný. Konec konců učinili jsme všecko, abychom toho nízkého člověka zachránili! Ach ano, málem bych zapomněl,” a Pilát si přejel rukou čelo, “jak dokázali propašovat peníze do Kaifášova paláce?”

“Rozuměj, vladaři… To už nebylo dvakrát obtížné. Mstitelé pronikli zadem do paláce, v místě, kde vybíhá nad zadním nádvořím ulička. Přehodili měšec přes mříže.”

“Bylo to provázeno nějakým sdělením?”

“Ano, navlas tak, jak prokurátor předpokládal. Ostatně…,” a Afranius strhl pečen a ukázal jeho obsah vladaři.

“Pomysli, co děláš, Afranie. Ty pečeti jsou nepochybně chrámové?”

“Prokurátor si tím nemusí lámat hlavu,” odpověděl muž v kápi a znovu zapečetil měšec.

“Cožpak ty máš všecky pečeti?” zeptal se Pilát a rozesmál se.

“Jinak to nejde, prokurátore,” odpověděl přísně Afranius a nehnul přitom ani brvou.

“Dovedu si představit, co se dělo v Kaifášově paláci!”

“Prokurátor má pravdu. Vzbudilo to velké pobouření. Okamžitě mě tam zavolali.”

Dokonce i v šeru bylo vidět, jak se v prokurátorových očích rozhořely plamínky.

“To je zajímavé…”

“Odvažuji se prokurátorovi namítnout, že na tom nebylo zhola nic zajímavého. Zoufale nudný a únavný případ. Na mou otázku, nevyplácel-li někdo v Kaifášově paláci peníze, dostalo se mi kategorické odpovědi, že ne.”

“Ach tak? Když ne, tak tedy ne. Tím obtížnější bude vypátrat vrahy.”

“Prokurátor uvažuje naprosto správně.”

“Poslyš, Afranie, teď mi napadá: nezabil se Iškariotský sám?”

“Ó nikoli, prokurátore,” protestoval Afranius, a dokonce se údivem zvrátil do křesla, “odpusť mi mou smělost, ale to je zcela nepravděpodobné.”

“Ach, ve zdejším městě je všecko pravděpodobné. Vsadím se, že za krátký čas se podobná pověst rozšíří po celém městě.”

Velitel tajné služby zabodl do prokurátorova obličeje pronikavý pohled, zamyslel se a po chvíli přiznal:

“Není to vyloučeno, vladaři.”

Pilát se zřejmě stále nemohl rozloučit s případem vraždy Jidáše Iškariotského, a třebaže už bylo beztoho všecko jasné, prohodil dokonce trochu zasněně:

“Přál bych si vidět, jak ho mordovali.”

“Bylo to mistrovské dílo, prokurátore,” odpověděl Afranius a poloironicky zahlížel na svého velitele.

“Jak to víš?”

“Rač si prohlédnout měšec,” navrhoval Afranius. “Ručím za to, že zabitému krev vytryskla proudem. V mých letech už jsem viděl hezkou řádku zabitých, vladaři.”

“Takže nevstane z mrtvých?”

“Vstane, prokurátore,” vysvětloval s úsměvem Afranius, “až se nad ním rozezní hlahol trub mesiášových, kterého zde všichni očekávají. Dřív ne.”

“Stačí, Afranie. Tento případ je jasný. Přejděme nyní k pohřbu ukřižovaných.”

“Ukřižovaní jsou pohřbeni, vladaři.”

“Ó Afranie! Kdo by tě předal soudu, dopustil by se zločinu! Zasluhuješ nejvyšší odměnu. Jak se to odehrálo?’’

Afranius začal vyprávět.

Zatímco on sám se zabýval případem Jidáše Iškariotského, oddíl tajné stráže pod vedením jeho pomocníka dorazil kvečeru na vrchol hory. Brzy zjistil, že chybí tělo jednoho zločince.

Pilát se otřásl a prohlásil chraplavě:

“To se dalo předpokládat!”

“Neznepokojuj se ani v nejmenším, prokurátore,” řekl Afranius a pokračoval. “Těla Dismase a Hestase s očima vyklovanýma od dravců vojáci posbírali a neprodleně začali pátrat po třetím. Zakrátko je objevili. Jistý muž…”

“Jménem Matouš Lévi,” prohlásil Pilát spíš přesvědčivě než tázavě.

“Tak jest, prokurátore.”

“Matouš se ukrýval v jeskyni na severním svahu Golgoty a čekal, až se setmí. Měl u sebe obnažené Ješuovo tělo. Sotva stráž vstoupila do jeskyně s pochodní, Matouš se rozlítil. V návalu zoufalství a zloby vykřikoval, že se nedopustil žádného přečinu. Podle zákona má každý člověk právo pohřbít popraveného zločince, když se mu zachce. Prohlásil, že se nechce s mrtvolou rozloučit. Vzrušeně vyrážel nesouvislé výkřiky, střídavě prosil a proklínal...”

“Takže musel být zajat?” zeptal se chmurně Pilát.

“Nikoli, prokurátore,’’ uklidňoval ho Afranius, “toho drzého pomatence se nakonec podařilo uklidnit slibem, že tělo bude pohřbeno. Když Matouš pochopil, co mu říkají, ztichl, ale oznámil, že se nikam nehne a že si přeje, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Tvrdil, že neodjede, i kdyby ho třeba zabili, a dokonce jim k tomu účelu nabídl nůž na chleba, který měl u sebe.”

.,Odehnali ho?” zeptal se přidušeně vladař.

“Nikoli, prokurátore. Můj pomocník dovolil, aby se směl zúčastnit pohřbu.”

“Kdo z tvých pomocníků vedl oddíl?” zajímal se Pilát.

“Tolmaius,” odpověděl velitel tajné služby a dodal s obavou v hlase: “Dopustil se snad chyby?”

“Pokračuj,” přerušil ho vladař. “Nestala se žádná chyba. Vůbec začínám být nesvůj, Afranie. Podle všeho mám co dělat s člověkem, který se nikdy nedopouští chyb. Ten člověk jsi ty.”

“Matouše naložili na vůz spolu s těly popravených a přibližné za dvě hodiny dojeli k opuštěné úžlabině severně od Jeruzaléma. Tam oddíl za hodinu vykopal hlubokou jámu – vojáci se střídali – a pohřbil do ní těla všech tří ukřižovaných.”

“Obnažená?”

“Nikoli, prokurátore. Moji lidé vzali s sebou k tomu účelu chitóny. Navlékli nebožtíkům na prsty prsteny. Ješuovi jednoduchý, Dismasovi dvojitý a Hestasovi trojitý. Pak zavalili jámu balvany. Tolmaius zná poznávací znamení.”

“Ach, kdybych to jen tušil!” zamračil se vladař. “Rád bych na vlastní oči spatřil toho Matouše...”

“Je zde, prokurátore.”

Pilát vypoulil oči, chvíli si zkoumavě prohlížel Afrania a pak řekl:

“Díky za vše, co jsi v té věci učinil. Žádám tě, abys ke mně zítra poslal Tolmaia a předem mu naznačil, že jsem s ním spokojen. Tebe pak prosím,” a vytáhl z opasku, který ležel na stole, prsten a podal ho veliteli tajné služby, “abys ode mne přijal na památku tento prsten.”

Afranius se uklonil se slovy:

“Poctil jsi mě svou přízní. Díky, vladaři.”

“Dále tě žádám, abys odměnil oddíl, který pohřbíval mrtvé. Špehové, kteří ztratili Jidáše z dohledu, zasluhují důtku. A teď zavolej řečeného Matouše. Chci slyšet podrobnosti o Ješuově případu.”

“Jak poroučíš, prokurátore,” vyhrkl Afranius a couval s úklonem k východu. Pilát tleskl do dlaní a zvolal:

“Sluhové; ke mně! Světlo!”

Zatímco velitel tajné služby sestupoval do zahrady, za Pilátovými zády v rukou služebníka už zaplálo chvějivé světlo. Před prokurátorem stály na stole tři svícny a měsíčná noc rázem ustoupila do zahrady, jako by ji Afranius odvedl s sebou. Velitele vystřídal na kolonádě malý vyhublý človíček a vedle něho kráčel obrovitý centurio. Krysobijce zachytil vladařův pohled a vzdálil se: zmizel v zahradě.

Správce Judeje si prohlížel napůl dychtivě, napůl vylekaně příchozího. Tak se díváme na člověka, o kterém jsme mnoho slyšeli i přemýšleli a který konečně stojí před námi.

Byl sotva čtyřicetiletý, černovlasý a otrhaný, pokrytý od hlavy k patě zaschlým blátem. Rozhlížel se úkosem, číhavě jako zvíře, zkrátka působil nevzhledně a nejspíš se podobal městskému žebrákovi, jakých potkáváte houfy na stupních chrámu nebo na tržištích hlučného a špinavého Dolního Města.

Oba dlouho mlčeli. Vtom muž zbledl, zavrávoral, a kdyby se nezachytil špinavou rukou stolu, určitě by upadl. To přimělo Piláta, aby přerušil mlčení slovy:

“Co je ti?”

“To nic,” odpověděl Matouš Lévi a těžce polkl, až mu hubený, holý, popelavý krk s ohryzkem povyskočil a znovu klesl.

“Co je ti, odpověz,” opakoval Pilát.

“Jsem unaven,” odpověděl Matouš a zarytě upíral oči na obrazce na mozaikové podlaze.

“Posaď se,” vybídl ho vladař a ukázal na křeslo.

Host k němu nedůvěřivě vzhlédl, přišoural se ke křeslu, zašilhal na zlatá opěradla a usedl vedle na podlahu.

“Vysvětli mi, proč si nesedneš do křesla,” tázal se Matouše Léviho prokurátor.

“Jsem špinavý, znečistil bych je,” procedil Matouš, oči upřené do země.

“Poručím, aby ti přinesli něco k jídlu.”

“Nechci, nemám hlad,” odmítal host.

“Proč lžeš?” zeptal se ho tiše Pilát. “Celý den jsi nevzal nic do úst, a možná déle. No dobrá, když nechceš, nejez. Dal jsem tě zavolat, abys mi ukázal svůj nůž.”

“Vojáci mi ho odebrali, když mě sem vedli,” vysvětloval Matouš a dodal nevrle: “Vraťte mi ho, musím ho odevzdat majiteli, je ukradený.”

“Proč jsi ho ukradl?”

“Abych mohl přeřezat provazy,” odpověděl.

“Marku!” zvolal prokurátor a centurio vystoupil na kolonádu. “Dej sem jeho nůž.”

Krysobijce vytáhl z jednoho ze dvou pouzder, která mu visela u pasu, špinavý nůž na chleba a podal ho Pilátovi. Sám se opět vzdálil.

“Jak jsi k němu přišel?”

“Sebral jsem ho v pekařském krámku u Hebronské brány. Jak se vejde do města, hned vlevo.”

Pilát si prohlížel široké ostří, bůhvíproč zkoušel, je-li nůž nabroušený, a pak řekl:

“O nůž se neboj, bude vrácen majiteli. Potřebuji od tebe něco jiného – ukaž mi svitek, co nosíš u sebe a kam jsi zapisoval Ješuova slova.”

Matouš na něj nenávistně pohlédl a ušklíbl se, až se jeho obličej proměnil v jedinou odpudivou grimasu.

“Chcete mě připravit i o to poslední, co mám?” zeptal se.

“Neřekl jsem ti ,dej mi ten svitek’,” poučoval ho vladař, “ale jen ,ukaž‘.”

Muž zalovil za košilí a po chvíli vytáhl pergamenový svitek. Prokurátor jej vzal do ruky, rozvinul na světle, rozprostřel mezi svícny a s přimhouřenýma očima začal zkoumat téměř nečitelné černé klikyháky. Bylo obtížné rozluštit ty hrbolaté řádky. Vladař napínal zrak, skláněl se nad pergamenem a přejížděl prstem jednotlivé řádky. Nakonec se ujistil, že záznam tvoří řetěz nesouvislých výroků, dat, hospodářských poznámek a básnických úryvků. Sem tam něco rozeznal: “… Smrt neexistuje...” “Včera jsme pojídali sladké jarní bakkuroty...”

Pilát četl s obličejem zkřiveným napětím a s přimhouřenýma očima: “… Spatříme nezkalený tok řeky života...” “Lidstvo bude vzhlížet skrze průzračný křišťál k slunci...”

Vtom se zimničně roztřásl. Mezi posledními řádky rozluštil slova: “… není větší chyby nad… zbabělost…”

Svinul pergamen a podal ho kvapně Matoušovi.

“Vem si to,” pobídl ho a za chvíli dodal: “Jsi, jak vidím, vzdělaný člověk. Co by ses toulal po světě sám v žebráckých hadrech, bez přístřeší? Mám v Kaisareji obsáhlou knihovnu, jsem nesmírně bohatý a chci tě vzít do služby. Budeš studovat a střežit papyrusy, budeš syt a oblečen.”

Matouš vstal a odpověděl:

“Nechci k tobě do služby.”

“A proč?” otázal se prokurátor a tvář mu zbrunátněla. “Jsem ti snad odporný… bojíš se mě?”

Na mužově tváři se objevil znovu zlomyslný škleb a Lévi vysvětloval:

“Ne já tebe, ale ty mě by ses bál. Nebude to pro tebe lehké, dívat se mi do tváře poté, co jsi ho usmrtil.”

“Mlč!” okřikl ho Pilát, “a vezmi si peníze.”

Muž zavrtěl odmítavě hlavou a vladař pokračoval:

“Vím, že se považuješ za Ješuova učedníka. Věz však, že sis neosvojil nic z jeho učení. Kdyby tomu bylo tak, určitě bys ode mne něco přijal. Pamatuj, že před smrtí prohlásil, že nikoho neobviňuje.” Zvedl ukazovák a tvář mu křečovitě poškubávala. “Sám by bez váhání ode mne něco přijal. Ty jsi nemilosrdný, a on takový nebyl. Kam chceš teď jít?”

Matouš přiskočil ke stolu, opřel se o něj oběma rukama, hltal planoucíma očima prokurátora a šeptal:

“Věz, vladaři, že zabiju v Jeruzalémě jistého člověka. Říkám ti to jen proto, abys věděl, že ještě poteče krev.”

“Sám dobře vím, že poteče,” přitakal Pilát. “Tvoje slova mě nepřekvapují. To hodláš nejspíš zabít mě?”

“To se mi nepodaří,” odpověděl Matouš a vycenil zuby v úsměvu. “Nejsem takový hlupák, abych na něco podobného pomýšlel. Zbytek života obětuju myšlence zabít Jidáše Iškariotského.”

V prokurátorových očích se mihl vítězoslavný záblesk. Pokynul Matoušovi, aby přistoupil blíž, a tiše mu sdělil:

“Tím si nelam hlavu, to se ti nepodaří. Věz, že Jidáše právě dnešní noci zamordovali.”

Lévi odskočil od stolu, divoce se rozhlédl a vybuchl:

“Kdo to udělal?”

“Nebuď žárlivý,” konejšil ho Pilát s úsměvem a mnul si ruce. “Obávám se, že měl víc příznivců, nejen tebe.”

“Kdo ho zabil?” opakoval šeptem Matouš.

Pilát odpověděl: “Já, slyšíš, já ho zabil.”

Matouš otevřel ústa a s očima vyvalenýma sledoval prokurátora, který tiše pokračoval:

“Není to samozřejmě mnoho, ale aspoň něco jsem udělal.” A dodal: “Tak co, teď už ode mne nějaký dar přijmeš?”

Matouš se zamyslel a nakonec obměkčen prohlásil:

“Poruč, aby mi vydali kus čistého pergamenu.”

Za hodinu už nebylo po Matoušovi v paláci ani vidu, ani slechu.

Ranní ticho rušily pouze tlumené kroky stráží v zahradách. Měsíc valem bledl a na protějším obzoru se vyhoupla jitřenka. podobná bělavé skvrně. Svícny dávno pohasly. Vladař ležel na lůžku, ruku pod hlavou, a tiše oddechoval. Vedle spal Banga.

Tak přivítal úsvit patnáctého dne měsíce nísánu pátý prokurátor Judeje Pilát Pontský.

převzato od Františka Folbera z Psacího místa ( orig )