China Miéville: Nádraží Perdido

Kapitola dvacátá čtvrtá

Kapitola dvacátá pátá

Kapitola dvacátá šestá

Naléhavá záležitost si až do odvolání žádá zrušení schůzek. Jak­mile se budete moci vrátit ke svým povinnostem, budete infor­mována. M.

¶ Lin si stručnou zprávu dala do kapsy a vydala se do Újetce. Zno­vu upadla do zádumčivého přemítání. A potom, s podivným pocitem úžasu, jako by sledovala průběh vlastního života zvenčí a nechala se překvapit náhlým vývojem událostí, zamířila z Újetce na severozá­pad do Temného brodu, kde nastoupila na vlak. Ujela dvě zastávky severním směrem po Spádové trase a nechala se pozřít ohromným dehtovaným chřtánem Nádraží Perdido. Uprostřed zmatku a syčení páry v gigantické ústřední hale, kde se pět tras setkávalo v podobě kolosální železnodřevěné hvězdice, přesedla na Levostrannou trasu.¶ Ve sluji uprostřed nádraží musela pět minut čekat, než naložili pod kotel. To byla pro Lin dostatečně dlouhá doba, aby se nad se­bou nevěřícně zamyslela, aby se sama sebe zeptala, co to ve jménu Strašlivé chovačky, a možná i ve jménu jiných božstev, vlastně dělá.¶ Ale neodpověděla si, jen nehybně seděla, zatímco vlak čekal; pak se začal pomalu rozjíždět, nabíral rychlost a v pravidelném rytmu se otřásal. Nakonec přehrkal přes zhlaví jednoho z ústí. Klikatou tra­sou se ubíral na sever k Bodci, podjel pod dvěma visutými drahami, shlédl na Kadnebarovu rozvalinu, na jeho barbarskou arénu. Blaho­byt a majestátnost Vranova – Sennedská galerie, Dům fuchsií, park U chrliče – prostupovaly příznaky úpadku. Zatímco se Vranov měnil v Okraj, Lin hleděla na doutnající skládky, viděla, jak se široké tří­dy a štukované domy této vzkvétající čtvrti opatrně straní skrytých, rozpadajících se bloků, kde, jak věděla, se to jen hemží krysami.¶ Vlak projel stanicí v Okraji, vrhl se nad vypasený, šedý a pomalu tekoucí Dehet, řeku přejel sotva patnáct stop severně od Hadrašského mostu a nakonec znechuceně vyrazil nad poničené střechy Přípotok.¶ ¶ Z vlaku vystoupila na Nízko padajícím bahně, na západním konci chudinského ghetta. Netrvalo dlouho a procházela zatuchlými ulice­mi, kolem šedivých budov nepřirozeně opuchlých zapocenou vlhkos­tí, kolem příslušnic vlastní rasy, které po ní civěly, prostřednictvím vzduchu ji ochutnávaly a odvracely se od ní, protože její městská vůně a zvláštní oděv ji definovaly jako někoho, kdo utekl. Zakrátko našla cestu do domu své chovačky.¶ Příliš se však k němu nepřibližovala, nechtěla, aby její pach pronikl roztřískanými okny a upozornil tak chovačku a sestru na její přítom­nost. V narůstajícím horku působila její vůně na ostatní cheprijky jako znamení, kterého se nemohla zbavit.¶ Slunce stoupalo, zahřívalo vzduch i oblaka a Lin pořád stála na ulici, kousek od svého starého domova. Nijak se nezměnil. Ze škvírek ve zdech a dveřích slyšela cupitání, organický pohyb drobných nožek cheprijských samců.¶ Nikdo nevycházel.¶ Kolemjdoucí jí dávaly chymicky najevo své znechucení nad tím, že se vrátila, aby se vychloubala, a že špehuje nic netušící domácnost, ale Lin je všechny ignorovala.¶ Věděla, že kdyby vešla dovnitř a její chovačka byla doma, obě by se na sebe rozzlobily, cítily by se nešťastné a zbytečně by se pohádaly, jako by neuplynula vůbec žádná doba.¶ Kdyby byla doma sestra a řekla jí, že chovačka umřela, a Lin by si uvědomila, že ji nechala odejít bez slůvka rozhořčení nebo odpuštění, zůstala by sama. Mohlo by jí puknout srdce.¶ Kdyby po nich nebylo ani stopy... kdyby se podlahy hemžily jen samci, kteří by teď žili jako hmyzí havěť a nikoli jako hýčkaní princové bez špetky rozumu, jako smradlaví brouci požírající mršiny, kdyby chovačka a sestra byly pryč... pak by Lin jen zbytečně ztrácela čas v opuštěném domě. Návrat domů by byl směšným nesmyslem.¶ Uplynula hodina či o něco víc a Lin se k hnijící stavbě obrátila zády. S mávajícíma hlavonohama, s neklidně se stahujícím hlavoska­rabem, zmatená a osamělá se vrátila na nádraží.¶ Horečnatě zápasila se zádumčivostí, zastavila se ve Vranově a utratila část obrovské sumy od Multiho za knihy a vybrané potravi­ny. Vstoupila do exkluzivního dámského butiku, kde na ni majitelka byla hrubá, dokud nezamávala guinejemi a neukázala na dvoje šaty. Dala si záležet, aby byla náležitě změřena, a trvala na tom, aby jí oboje šaty dokonale padly a aby v nich vypadala stejně smyslně jako lidské ženy, pro něž byly navrženy.¶ Koupila si oboje, majitelka už ani nemukla, ale když si od chep­rijky brala peníze, krčila nos.¶ V jednom ze svých úlovků, nádherně svůdném oděvu oblačně modré barvy, v němž jí opticky ztmavla červenohnědá pokožka, se Lin prošla po vilnopolských ulicích. Nedokázala říct, jestli se cítí lépe či hůře než předtím.¶ Šaty na sobě měla i následujícího rána, kdy vyšla do města, aby vyhledala Izáka.¶ ¶ Toho rána přivítalo úsvit v Kelströmu mohutné pokřikování. Vo­ďanojští dokaři strávili celou noc hloubením, tvarováním, posunová­ním a odstraňováním obrovské masy vymodelované vody. Zatímco slunce stoupalo k nadhlavníku, nořily se jich stovky ze špinavé vo­dy, v náručí nesmírné množství říční vody, kterou házeli daleko za Hrubodehet.¶ Jakmile z velkého příkopu, který vyhloubili v řece, odstranili po­slední tenký závoj vody, skřehotavě zavřeštěli a zajásali. Příkop měřil na šířku přes padesát stop; vlastně se jednalo o ohromný vzdušný zá­řez, který se v říčním korytu táhl asi osm set stop, od jednoho břehu ke druhému. Na každé straně ponechali úzké vodní kanálky – stejně tomu bylo i na několika místech u dna – které měly zabránit vy­schnutí koryta ve spodním toku. Na dně příkopu, čtyřicet stop pod hladinou, se říční koryto hemžilo voďanoji. Tlustá těla lezla v bahně jedno přes druhé, pečlivě uplácávala tu či onu vertikální vodní stě­nu, u níž řeka končila. Občas se některý voďanoj pustil do diskuse se svými druhy a za mocných stahů ohromných zadních žabích končetin odskákal. Vnořil se ze vzdušného příkopu do strmé vodní stěny a nad hlavami kolegů a s pomocí nohou opatřených plovacími blánami se jal vyřizovat nějaký blíže nespecifikovaný úkol. Ostatní za ním spěšně vodu zahlazovali, zpevňovali stěnu vodařskými kouzly, a zajišťovali tak celistvost blokády.¶ Uprostřed příkopu se neustále radili tři statní voďanojové, kte­ří občas vyskakovali nebo se někam odplížili, aby předali informace svým soudruhům; potom se zase vraceli k debatám. Ty byly velice vzrušené, neboť ti tři byli zvolení vůdci stávkového výboru.¶ Když vyšlo slunce, voďanojové na říčním dnu a kolem břehů rozvi­nuli transparenty. Žádali OKAMŽITÉ SPRAVEDLIVÉ PLATY! a hro­zili ŽÁDNÉ NAVÝŠENÍ, ŽADNA ŘEKA!¶ Po obou stranách říční průrvy se k okrajům opatrně blížily ma­lé čluny. Plavci v nich se nakláněli, jak nejvíce mohli, a měřili si vzdálenost přes příkop. Pak zoufale vrtěli hlavami. Voďanojové jásali a povykovali.¶ Kanál byl vyhlouben kousek na jih od Ječného mostu, na samém okraji doků. Čekaly tu lodě, které do nich chtěly vjet, a lodě, které z nich chtěly odplout. Asi míli po proudu, v choroboplodné vodě mezi Špatnou stranou a Vlkodavy, obchodní lodě přitahovaly uzdy neklid­ným mořským skřarachům a nechávaly vyhasínat kotle. Na druhém konci, u mol a přístavních hrází a v mohutných kelströmských kaná­lech u suchých doků, kapitáni plavidel pocházejících až ze vzdáleného Chadoru netrpělivě sledovali břehy hemžící se voďanojskými hlídkami a dělali si starosti s návratem domů.¶ Ráno dorazili lidští přístavní dělníci, aby se pustili do vykládky a nakládky zboží. Rychle si však uvědomili, že jejich přítomnost je více či méně zbytečná. Jakmile dokončí zbývající práci, která spočí­vala v přípravě lodí zakotvených přímo v Kelströmu – což jim mohlo vydržet přinejlepším dva dny –, zůstanou na suchu.¶ Nepočetná skupinka, která vyjednávala se stávkujícími voďano­ji, přišla dnes připravená. V deset hodin dopoledne z doků najed­nou vyrazilo asi dvacet mužů, přelezlo ploty a doběhlo na nábřeží k voďanojským demonstrantům, kteří při pohledu na ně propadali frenetickému jásotu. Muži vytáhli vlastní plakáty s hesly jako: LIDÉ A VOĎANOJOVÉ PROTI NADŘÍZENÝM!¶ Připojili se i k hlasitému skandování.¶ Během následujících dvou hodin se nálada vyostřila. Skupinka lidských dělníků uvnitř nízkých zdí doků uspořádala vlastní proti­demonstraci. Zahrnovali voďanoje kletbami, nadávali jim do žabáků a ropuch. Pošklebovali se stávkujícím lidem a odsuzovali je jako zrád­ce rasy. Varovali je, že voďanojové přivedou dok na mizinu a mzdy lidských dělníků povážlivě klesnou. Jeden či dva mávali spisky strany Tří brků.¶ Mezi voďanoji a stejně hlučnými lidskými stávkujícími se motalo ohromné množství dalších zmatených, váhajících dokaři. Ti přechá­zeli sem a tam, nadávali a vrtěli hlavami. Poslouchali hlasité argu­menty obou stran.¶ Lidí i voďanojů přibývalo.¶ Na obou březích řeky, v Kelströmu i na jižním břehu v Dole u Psoriaku, se shromažďovaly davy zvědavých přihlížejících. Mezi nimi tak rychle, že je nebylo možné identifikovat, pobíhalo několik mužů a žen; rozdávali letáky s hlavičkou Radikálního renegáta. Hustě tištěným textem se na nich žádalo, aby se lidští dokaři připojili k vo­ďanojům, že je to jediný způsob, jak lze prosadit současné požadavky. Bylo vidět, jak papíry kolují mezi lidskými dokaři, kam je dopravila nespatřená osoba či osoby.¶ Postupem času, zatímco se oteplovalo, přelézalo ploty stále více dokařů, kteří se přidávali k demonstraci po boku voďanojů. Rostl i po­čet účastníků protidemonstrace, chvílemi docela výrazně; ale v prů­běhu několika hodin bylo zřejmé, že viditelněji přibývá přívrženců stávky.¶ Vládla atmosféra nejistoty. Dav se stával mnohem hlučnějším, z obou stran se ozývaly výzvy, aby se něco udělalo. Začala kolovat zvěst, že má přijít předseda přístavní správy či že se dostaví osobně starosta Gangr.¶ Mezitím se celou dobu voďanojové ve vzdušném kaňonu v řece ze všech sil snažili zpevňovat třpytivé vodní stěny. Občas z plochých okrajů vyklouzla ryba, jež s plácnutím dopadla na dno, nebo do neče­kané propasti vpluly zlehka vířící odpadky. Voďanojové házeli všech­no zpátky. Pracovali na směny a neustále se vraceli do horních partií říčních stěn, aby posílili svá vodařská kouzla. Ze dna Hrubodehtu, tvořeného starým šrotem a hustým kalem, hlasitě povzbuzovali své lidské kolegy nahoře.¶ V půl čtvrté, kdy slunce prudce žhnulo slabou oblačnou clonou, dav zaregistroval dvě vzducholodě; blížily se k dokům od severu a jihu.¶ Zástup ožil a jako blesk se jím začalo šířit přesvědčení, že letí sta­rosta. Pak se objevily třetí a čtvrtá vzducholoď, které se do Kelströmu blížily ze středu města.¶ Přes říční břehy se přehnal stín neklidu.¶ Někteří přítomní se rychle vytratili. Stávkující se začali ozývat dvakrát hlasitěji.¶ Pět minut před čtvrtou se vzducholodě nad doky zastavily. Vy­tvořily velké X, jako obrovitý hrozivý symbol nelibosti. Přibližně míli na východ visela další osamělá vzducholoď nad Vlkodavy, na druhé straně obrovské říční vlny. Stávkující voďanojové, lidé a davy čumilů si rukama stínili oči a zírali na strnulé, projektilům podobné tvary, které připomínaly lovící olihně.¶ Vzducholodě začaly značnou rychlostí klesat k zemi. Náhle bylo zřetelně vidět detaily plášťů, znásobil se dojem mohutnosti, který jejich tlusté oblé trupy vzbuzovaly.¶ Těsně před čtvrtou vypluly zpoza okolních střech podivné orga­nické tvary. Spořádaně opouštěly posuvné brány v horních částech kelströmských a psoriackých miličních sloupů, menších věží, jež ne­byly pospojovány sítí visutých drah.¶ Lehoučké objekty se jemně pohupovaly ve slabém vánku, otáčely se, pak se skoro bezcílně začaly snášet k molům. Nebe jich najed­nou bylo plné. Byly velké a měkké, všechny tvořila masa zvrásně­né nafouklé tkáně, pokrytá spletí chlopní a kožovitých záhybů, ji­zev a zvláštních mokvajících otvorů. Ústřední vak měl asi deset stop v průměru. Každá z těchto bytostí měla lidského jezdce, který byl vi­dět v postroji připevněném k vypasenému tělu. Pod každým z těchto těl visela změť chapadel, stužek zpuchýřovatělého masa, dlouhých asi čtyřicet stop, která se táhla k zemi.¶ Růžově nachová tkáň tvorů pulzovala jako tlukoucí srdce. ¶ Všechny tyto pozoruhodné bytosti se snášely ke shromážděnému davu. Uplynulo celých deset vteřin, než ti, kdo je spatřili, dokázali v úděsu promluvit nebo uvěřit svým očím. Pak se ozval řev: "Válko­vaci!"¶ ¶ Panika propukla, právě když nedaleké hodiny odbily celou a na­jednou se semlelo několik věcí najednou.¶ V nahloučeném davu čumilů, mezi odpůrci stávky a na několika místech dokonce i mezi stávkujícími dokaři, si sáhly za hlavu skupinky mužů – a několik žen – a prudkým pohybem si přetáhly přes hlavu tmavé kápě. Nebyly v nich žádné viditelné otvory pro oči či ústa; byly to jen kusy tmavé zmuchlané látky.¶ Z útrob všech vzducholodí – jež nyní visely absurdně nízko nad zemí – vyhřezla svinutá lana, která se při pádu rozmotala a rozdělila na jednotlivé šňůry. Dosáhla až na zem, kde se na dláždění zlehka zavinula. Shromážděný dav, hlídky demonstrantů a okolostojící při­hlížející zůstali uvězněni mezi čtyřmi provazovými sloupy, po dvou na každém břehu řeky. Po provazech se zkušeně spouštěly závratnou rychlostí temně oděné postavy. Snášely se na zem jako těžké kapky. Vypadaly jako lepkavé hrudky živé tkáně, která vyhnívá z vnitřností vykuchaných vzducholodí.¶ Z davu se ozvalo úpění; téměř ihned přešlo ve vyděšený řev. Orga­nická soudržnost mas byla tatam. Lidé prchali všemi směry, dupali po těch, co upadli, snažili se dostat do bezpečí děti a své milé, klopýtali na kostkách a rozbitých dlaždicích. Pokoušeli se rozptýlit v postran­ních uličkách, které od nábřeží vybíhaly jako síť prasklin. Ale jen vbíhali do cesty válkovakům, kteří jim s klidem zahrazovali cestu.¶ K demonstrantům se najednou ze všech směrů začali sbíhat uni­formovaní milicionáři. Bylo slyšet děsuplné výkřiky, když se objevili strážníci na obludných dvounohých šunech, kteří napřahovali háky a kývali tupými slepými hlavami, orientujíce se podle odražených signálů.¶ Vzduch se zachvěl ostrými výkřiky bolesti. Skupinky lidí na náro­žích vbíhaly do chapadel válkovaků a vřeštěly, když jim z volně visí­cích úponků oblečením a na holou kůži pronikaly nervově paralyzující látky. Oběť jen několikrát trhaně agonicky vydechla, pak upadla do chladné otupělosti a ochrnula.¶ Jezdci na válkovacích tahali za výrůstky, dráždili podkožní sy­napse, které ovládaly pohyb nestvůr, se záludnou rychlostí je navá­děli nad střechy chatrčí a přístavních skladišť a mířili jedovatými přívěsky svých ořů do průrev mezi domy. Nechávali za sebou hro­mady svíjejících se těl, lidí s nepřítomnými pohledy a ústy strnulými tupou bolestí. Žahnutí občas v někom z davu – ve starcích, neduži­vých, alergicích a smolařích – vyvolala prudkou biologickou reakci. Jed dokázal zastavit srdce.¶ Tmavé oděvy milicionářů byly vyztuženy vlákny z válkovackých kůží. Těmi úponky nepronikly.¶ Řady milicionářů vtrhly na otevřené prostranství mezi shromáž­děné demonstranty. Lidé i voďanojové se oháněli transparenty jako nešikovnými tyčemi. V neorganizovaném davu docházelo k surovým potyčkám, agenti milice se oháněli obušky pobitými hřeby a biči po­setými válkovackými žahadly. Dvacet stop od přední linie zmatených a rozzuřených demonstrantů poklekla první vlna uniformovaných mi­licionářů a pozvedla zrcadlové štíty. Zpoza nich se neslo mumlání šu­nů, pak se znenadání objevily kotoučky dýmu, neboť strážníci začali demonstraci bombardovat plynovými granáty. Milicionáři se sveřepě vrhli do mračen plynu – všichni měli nasazené masky s filtry.¶ Z hlavní miliční klínové formace se oddělila samostatná skupina a zamířila k řece. Do voďanojského vodařského příkopu začali házet jednu syčící a dýmající trubku za druhou. Propast naplnilo skřehotání a vřeštění – voďanojové měli popálené plíce a pokožku. Pečlivě udr­žované stěny se začaly bortit a prosakovat. Čím dál víc stávkujících se vrhalo do řeky, aby uniklo jedovatým plynům.¶ Tři milicionáři klečeli přímo na břehu řeky a jako ochranný val je obklopoval zástup jejich kolegů. Trojice uprostřed bleskově vytáhla terčovnice. Každý muž měl dvě, obě nabité prachem; jednu si položil vedle sebe na zem. Chvatnými pohyby zamířil do rozvířeného šedého dýmu a zacílil. Za střelci stál důstojník s podivnými stříbrnými vý­ložkami, jež ho označovaly za kapitána–thaumaturga. Důstojník cosi rychle a neslyšně drmolil. Pak se každého střelce dotkl na spáncích a honem ruce odtáhl.¶ Oči střelců se pod maskami zalily slzami, vzápětí se zaostřily a muži najednou viděli v takových vlnových délkách, v nichž se dým prakticky ztratil.¶ Tvar terče a způsob jeho pohybu znal každý z mužů naprosto dokonale. Ostrostřelci hleděli do plynové mlhy a spatřili, jak se jejich cíle o čemsi dohadují, vlhké hadry přitisknuté k ústům a nosům. Ozval se štěkot výstřelů, ze zbraní vyšly tři rychlé rány.¶ Dva voďanojové padli. Třetí se vyděšeně rozhlížel, ale neviděl nic než oblaka zákeřného plynu. Rozběhl se ke stěně z vody, hrst si jí nabral a začal nad ní broukat; rukou pohyboval v rychlých ezoteric­kých gestech. Jeden ze střelců na břehu chvatně upustil zbraň a sáhl po druhé. Uvědomil si, že jeho terčem je šaman; kdyby mu poskyt­li dostatek času, mohl by vyvolat undinu (rusalku). To by všechno obrovsky zkomplikovalo. Milicionář přiložil zbraň k rameni, zamířil a jedním rozhodným pohybem vystřelil. Úderník s kouskem křesadla sklouzl po zubatém okraji krytu pánvičky a odhodil do ní jiskru.¶ Kulka se prohnala chuchvalci plynu, rozvířila ho ve spletitých gir­landách a zabořila se terči do krku. Třetí člen voďanojského stávko­vého výboru padl do bahna, až vystříkla sprška vody. Voďanojova krev vytvořila na dně kaluž a v kalu rychle ztuhla.¶ Stěny příkopu modelované vodařskými kouzly se prohýbaly a se­souvaly. Stáčely se, podklesávaly a v proudech se jimi začínala valit voda, která zředila bláto říčního dna, zavířila kolem nohou několi­ka málo zbývajících stávkujících a začala se převalovat podobně jako plyn nad ní. Hrubodehet se chvějivě přetvořil a zahladil trhlinu, která jej ochromila a mátla jeho tok. Špinavá voda pohřbila krev, politická prohlášení i těla.¶ ¶ Když se milice vypořádala s kelströmskou stávkou, vypadly pro­vazy i z páté vzducholodě.¶ Davy ve Vlkodavech pokřikovaly, pořvávaly na sebe novinky a po­pisy potyček.¶ Zchátralými uličkami klopýtali prchající demonstranti. V horeč­natém zmatku všude pobíhaly hloučky mládeže.¶ Pouliční prodavači na Stříbrnické ječeli a ukazovali si na vypase­nou vzducholoď, která jako poslední spouštěla lanoví. Povyk přehlu­šilo táhlé houkání a skučení sirén, které se rozezvučely z jedné z pěti vzducholodí. Do ulic Vlkodav se horkým vzduchem spouštěl miliční útvar.¶ Pod siluetou střech klouzal do vlhkého zápachu a snesl se ještě níže, až se na kluzkém betonu dvorku, do něhož seskočil, ozval těžký dusot ohromných bot. Příslušníci oddílu vypadali spíše jako konst­rukti než jako lidé, neboť jejich lidský vzhled zcela měnila bizarní a speciálně vytvarovaná zbroj. V uličce je s otevřenými ústy sledo­valo několik dělníků a pobudů, až se jeden milicionář náhle obrátil, pozvedl obrovskou mušketu a hrozivě se jí ohnal po okounějících. V tu ránu všichni buď padli k zemi, nebo udělali čelem vzad a pádili pryč.¶ Milicionáři vtrhli po mokrém schodišti do podzemních jatek. Pro­běhli nezamčenými dveřmi a začali střílet do vířícího vzduchu, v němž páchla krev. Řezníci a bourači nevěřícně strnuli. Jeden padl k zemi, když mu kulka protrhla plíci, a chrčel bolestí. Plášť, postříkaný zvíře­cí krví, znovu zalila krev, tentokrát jeho vlastní. Ostatní muži začali prchat; klouzali po oslizlých chrupavkách.¶ Jednotka strhla pohupující se podříznutá těla koz a prasat a tak dlouho škubala za zavěšený dopravník, až ho z vlhkého stropu vyrva­la. Pak se ve vlnách vrhla do zadní části tmavé místnosti, prohnala se schodištěm a přes malé odpočívadlo. Zamčené dveře do pokoje Benjamina Flexe mohly zrovna tak dobře být z jemné síťoviny, tak nepatrný kladly vetřelcům odpor.¶ Uvnitř místnůstky se milicionáři postavili po stranách skříně a je­den z nich si ze zad odpásal ohromnou železnou palici. Praštil do starého dřeva, udělal ze skříně hromádku třísek třemi mohutnými ra­nami a odkryl tak ve zdi díru, z níž se začalo linout bafání parního stroje a blikavé světlo olejové lampy.¶ Dva členové jednotky vletěli do tajné kanceláře. Ozval se tlume­ný výkřik a zvuk opakovaných úderů. Z drolícího se otvoru vyletěl po hlavě Benjamin Flex. Po špinavých stěnách pokojíku se rozstříkl vějíř krůpějí krve. Flex dopadl hlavou na podlahu, zařval a pokusil se vyškrábat na nohy; přitom nesouvisle nadával. Vtom se k němu natáhl další příslušník, popadl ho za košili silnou rukou vylepšenou o parní pohon a smýkl jím o zeď.¶ Ben se pokusil po něm plivnout, ale zůstal jen netečně zírat na tvář v modré plynové masce, na složité okuláry s kouřovými skly a na ostnatou přilbu, jež se podobala hlavě nějakého hmyzího démona.¶ Hlas, který syčivě zazněl z ústní dutiny, byl jednotvárný, ale zcela srozumitelný.¶ "Benjamine Flexi, žádám vás, abyste poskytl svůj ústní či písem­ný souhlas s tím, že mne a další příslušníky novokrobuzonské milice doprovodíte na místo, jež jsme zvolili pro účely pohovoru a získá­ní informací." Milicionář Bena tvrdě přirazil ke stěně; tím z něho vyrazil zaskučení a nesrozumitelné zavytí. "Souhlas byl zaznamenán v přítomnosti mne a dvou svědků," prohlásil agent. "Je to tak?"¶ Dva milicionáři za svým nadřízeným přikývli jako jeden muž a při­takali: "Je to tak."¶ Agent pak Benovi uštědřil kárný úder hřbetem ruky, kterým ho omráčil a rozbil mu ret. Benovi se opilecky zamžilo před očima a z úst mu začala téct krev. Mohutně vyzbrojený strážce pořádku si pak Bena přehodil přes rameno a pomalu vyšel z pokoje.¶ Milicionáři, kteří vstoupili do tiskárny, čekali, až zbytek útvaru vyjde za agentem na chodbu. Pak všichni v dokonalé souhře vytáhli zpoza opasků velké železné trubky a zmáčkli písty, kterými spustili prudkou chymickou reakci. Válečky pak vhodili do místnůstky, kde konstrukt v nekonečném bezduchém pohybu dosud tahal za páku tiskařského lisu.¶ Milicionáři utíkali za důstojníkem jako zavalití dvounozí nosorož­ci. V trubkových bombách se smísila kyselina s práškem, směs zašu­měla a prudce vzplála a zapálila stlačený střelný prach. Ozvaly se dvě mohutné detonace, po nichž se otřásly všechny provlhlé zdi budovy.¶ Výbuchem se nadzvedla podlaha chodby a ze dveří se vyvalilo obrovské množství hořících útržků papíru, spolu s horkou tiskařskou černí a kusy roztrhaných trubek. Ze světlíku vyšlehla hustá kanonáda zkrouceného kovu a skla. Do okolních ulic jako doutnající konfety napadaly útržky úvodníků a veřejných obžalob. TVRDÍME, stálo na jednom, a ZRADA! zase na druhém. Tu a tam bylo možné přečíst i záhlaví Radikální renegát. Na jednom listu bylo utržené a spálené, byla vidět jen část názvu.¶ Radik...¶ ¶ Karabinami na pásu se milicionáři jeden po druhém připnuli k vi­sícím provazům. Chvíli tahali za páčky svých multifunkčních batohů a spustili jakýsi silný skrytý aparát, který je pomocí řemenového pře­vodu vyzvedl z ulice do vzduchu. V zařízení do sebe zapadaly mo­hutné zuby a vytahovaly tmavé objemné postavy zpátky do útrob lodi. Agent pevně držel zajatého Bena, ale kladka nepovolila ani pod vahou jednoho člověka navíc.¶ Zatímco si nad tím, co byly původně jatky, pohrávaly roztěkané plameny, ze střechy spadlo něco, co se až dosud drželo utrženého okapu. Proletělo to vzduchem a s křupnutím dopadlo na zem posetou troskami. Byla to hlava Benova konstrukta, s níž byla dosud spojena pravá paže.¶ Ruka sebou prudce škubala a pokoušela se otáčet pákou, která jí zmizela kdovíkam. Hlava se protáčela jako lebka zasazená v cínovém obalu. Škubala kovovými ústy a několik příšerných vteřin předváděla nechutnou parodii pohybu, když se sunula mezi odpadky a otvírala a zavírala čelisti.¶ Za chvilku ji však opustily poslední zbytky energie. Skleněné oči divoce zamrkaly a strnuly. Hlava se přestala hýbat.¶ Nad mrtvým konstruktem přeletěl stín. Přes Vlkodavy se pomalu a majestátně nesla vzducholoď s kompletním útvarem milicionářů, minula poslední surové, zbytečné potyčky v docích a zamířila přes parlament a ohromný střed města k Nádraží Perdido a vyšetřovnám v Bodci.¶ ¶ ¶ Zpočátku mi v jejích přítomnosti bylo zde – všichni ti lidé, jejich uštvaný, těžký, páchnoucí dech, jejich úzkost, která jim čpí z kůže jako ocet. Toužil jsem po chladu, po tmě pod železniční dráhou, kde zápasí, bojují, umírají a jsou požírány jednodušší formy života. V surové jednoduchosti lze nalézt útěchu.¶ Ale toto není moje země a já nemám možnost volby. Bojuji o se­beovládání. Bojuji s cizím právním řádem tohoto města, se všemi hranicemi a ploty, liniemi, jež rozdělují to od onoho a tvé od mé­ho. Přizpůsobil jsem se tomu. Původně jsem hledal útěchu a ochranu ve vlastnictví sebe sama, v možnosti být sám sebou, svým vlastním, nezávislým, soukromým majetkem. Ale s hrozným úlekem jsem zjistil, že jsem se stal obětí kolosálního podvodu.¶ Byl jsem napálen. Když dojde na krizi, nedokáži zde být sám sebou o nic více než v nekonečném cymeckém létě (kde "můj písek" či "tvá voda" jsou absurdními výroky, jež toho, kdo je pronáší, zabíjejí). Ono úžasné osamocení, které jsem hledal, je totam. Potřebuji Grimnebuli­na, Grimnebulin potřebuje svého přítele, jeho přítel potřebuje pomoc nás všech. Jde o jednoduchou matematiku, která popírá všechny běžné představy a v jejímž rámci zjišťují, že i já potřebuji pomoc. Musím ji nabídnout ostatním, abych zachránil sám sebe.¶ Klopýtám. Nesmím padnout.¶ ¶ Kdysi jsem byl tvorem vzduchu a on se na mě pamatuje. Když šplhám na střechu města a vykláním se do větru, šimrá mě proudy a vektory mé minulosti. Ve vířící záplavě zdejšího ovzduší cítím a vidím, kudy se ubírají predátoři a kudy jejich kořist.¶ Jsem jako potápěč, který přišel o svůj oblek, ale stále se může dívat skleněným dnem člunu a sledovat bytosti horní i dolní temnoty, sledovat jejich pohyb a cítit tah přílivu a odlivu, třebaže zkresleně a zpovzdálí, i když sám je pokroucený a vzdálený, i když je zahalený a zpola skrytý.¶ Vím, že na obloze je něco zlého.¶ Vidím to na neklidných hejnech ptáků, která nečekaně uhýbají před nahodilými oblastmi vzduchu. Vidím to v panickém pohybu skřarachů, kteří se při letu mimoděk ohlížejí.¶ Vzduch se zklidňuje létem, je obtěžkán horkem a nyní i těmito ve­třelci; vetřelci, které nevidím. Vzduch je prosycen hrozbou. Zvědavost ve mně narůstá. Mé lovecké instinkty se začínají probouzet.¶ Ale jsem poután k zemi.¶

Část čtvrtá Záplava nočních můr

¶

Kapitola dvacátá sedmá

Benjamina Flexe probudil dotek čehosi nepříjemného a neodbyt­ného. Zakolébala se mu hlava a nebezpečně se mu zvedl žaludek.¶ Seděl připoutaný k židli v malé, bílé, aseptické místnosti. V jedné stěně bylo okno s matným sklem, které sice propouštělo světlo, ale nebylo jím vidět, takže neměl tušení, co se nachází na druhé straně. Nad ním stál muž v bílém plášti a šťouchal do něj dlouhým kusem železa, přidrátovaným k nějakému hlučícímu přístroji.¶ Benjamin se muži podíval do tváře a uviděl svou vlastní. Muž měl na obličeji masku z dokonale hladkého kulatého zrcadla, konvex­ní čočku, která odrážela Benjaminovu zkřivenou tvář. I když byla deformovaná a směšná, Benjamina přesto vyděsily krev a modřiny, které mu hyzdily kůži.¶ Dveře byly zlehka pootevřené a jednou nohou v nich stál další muž. Přidržoval je; tvář měl otočenou do míst, odkud přišel. Mluvil s někým na chodbě nebo v hlavním sále.¶ "... jsem rád, že se ti to líbí," slyšel ho Benjamin. "... s Kasandrou dneska večer do divadla, takže nikdy nevíš... ne, ty oči mi pořád ne­dávají spát..." Muž se krátce zasmál nějaké vtipné poznámce, kterou Benjamin nezaslechl. Zamával. Pak se otočil a vstoupil do místnůstky.¶ Benjamin spatřil postavu, kterou znal ze shromáždění, z proslo­vů, z ohromných světlotisků, jimiž bylo polepeno celé město. Byl to starosta Gangr.¶ Všichni tři muži v místnosti mlčeli a dívali se po sobě.¶ "Pane Flexi," oslovil ho Gangr nakonec. "Musíme si promluvit."¶ ¶ "Ozval se mi Holub," zamával Izák dopisem, když se vrátil ke sto­lu, který s Davidem postavili do Lublamaiova kouta v přízemí. Právě u něho včerejšího dne strávili několik hodin bezradným vymýšlením dalšího postupu.¶ Lublamai ležel, slintal a kálel v ohrádce kousek od nich.¶ U stolu seděla i Lin a apaticky pojídala kousky banánu. Přišla včera a Izák jí koktavě a zpola nesrozumitelně vyprávěl, co se sta­lo. Zdálo se jí, že jsou oba v šoku. Až za několik minut si všimla i Jagharka, schouleného ve stínu u stěny. Nevěděla, jestli ho má oslo­vit, a tak mu na pozdrav jen krátce zamávala, ale nijak nezareagoval. Když všichni čtyři pojídali skromnou večeři, přikradl se, aby se k nim posadil. Ohromný plášť měl přehozený přes konstrukci, o níž Lin vě­děla, že skrývá falešná křídla. Ne že by měla chuť mu vykládat, že ví, jakou maškarádu před ostatními hraje.¶ V jednom okamžiku toho dlouhého pochmurného večera si uvě­domila, že se stalo něco, co Izáka konečně přimělo, aby ji uznal za vlastní. Když přišla, uchopil ji za ruce, a když souhlasila s tím, že zůstane, dokonce ani okázale nepřipravil druhé lůžko. Nebyl to však žádný její triumf, žádné úžasné stvrzení lásky podle jejích představ. Důvod této změny byl prostý.¶ David a Izák si dělali starosti s důležitějšími věcmi.¶ Cítila, že jedna mírně zahořklá část její mysli ani teď nevěří, že změna Izákova uvažování je úplná. Věděla, že David je starý kamarád srovnatelně volnomyšlenkářského založení, který pochopí obtížnost si­tuace – bude-li se jí vůbec zabývat – a na jehož diskrétnost je možné se spolehnout. Ale nedovolila si dál se obírat svými city. Když pře­mýšlela o sobě, připadala si podlá a sobecká, zatímco Lublamai vedle ní ležel... naprosto vyřízený.¶ Samozřejmě že Lublamaiovo soužení neprociťovala tak hluboce ja­ko jeho přátelé, ale pohled na pocintaného, lhostejného tvora v ohrád­ce ji šokoval a vyděsil. Byla ráda, že pan Multi má problémy a ona tak získala několik hodin či dní s Izákem, který jí připadal zdrcený žalem a utrápený vinou.¶ Občas vzplanul zlostnou, zbytečnou aktivitou, začal křičet "Dobrá tedy!" a odhodlaně si mnul ruce, ale nebylo se k čemu odhodlávat, neměl se do čeho pustit. Bez vodítka, bez náznaku stopy, bez začátku cesty nemohl dělat vůbec nic.¶ Té noci spala nahoře v posteli s Izákem. Jen ji zbědovaně objí­mal a neprojevil ani náznak vzrušení. David odešel domů a slíbil, že se brzy ráno vrátí. Jagharek odmítl matraci, schoulil se v rohu do podivného strnulého klubíčka na zkřížených nohou. Zjevně tak chtěl zabránit polámání svých falešných křídel. Lin nevěděla, jestli deko­rum zachovává pro ni, nebo jestli skutečně nehybně spí v pozici, na kterou je zvyklý už od dětství.¶ Příštího rána se sesedli u stolu, popíjeli kávu a čaj, apaticky snída­li a přemýšleli, co podniknou. Když se Izák podíval do pošty a rychle ji protřídil, vrátil se s neorazítkovaným vzkazem od Lemuela, doru­čeným některým z jeho posluhovačů.¶ "Co píše?" vyzvídal David.¶ Izák papír přidržel, aby si ho mohli přes jeho rameno přečíst i Da­vid s Lin. Jagharek se držel v ústraní.¶ ¶ Vystopoval jsem ve svých záznamech, odkud pochází ta Po­divná Housenka. Od jistého Josefa Cuaduadora. Parlamentního nákupčího. Jelikož jsem nechtěl ztrácet čas a vzpomněl jsem si na příslib Tučné Odměny, zašel jsem si s panem Cuaduadorem promluvit spolu se svým Velkým Společníkem panem X. Vy­naložil jsem určitý drobný tlak za účelem spolupráce. Pan C. si zpočátku myslel, že jsme od milice, ujistil jsem ho však o opaku, načež jsem se s pomocí Xovy kamarádky Křesadlovky postaral o jeho výmluvnost. Zdá se, že pan C. housenku odcizil z nějaké oficiální zásilky či něčeho podobného. Dodnes toho lituje. (Dokonce jsem mu za ni ani moc nezaplatil.) Nemám vědomosti o účelu ani původu této housenky. Nemám vědomosti o osudu dalších exemplářů ze zásilky – byla odcizena pouze jedna. Jedi­né vodítko: (Užitečné? Neužitečné?) Adresátem balíčku jistá dr. Barbelová? Barierová? Berberová? Barlimová? atd. z oddělení Výzkumu a vývoje.¶ Sepisuji si seznam prokázaných služeb, Izáku. Účet se soupisem položek bude následovat.

#13#10¶ Lemuel Holub¶

¶ "Úžasné!" vykřikl Izák, jakmile dopis dočetl. "Máme tu, kurva, stopu..."¶ David se příšerně vyděsil.¶ "Parlament?" vydechl. "To si tady jako pohráváme s parlamen­tem? Do Drmola, máš ty vůbec představu, do jakých sraček jsme se to namočili? Izáku, ty pitomče jeden, co chceš, kurva, říct tím 'úžasné'? Fakt paráda! Teď jenom musíme požádat parlament, aby nám poskytl seznam všech lidí na dokonale tajném oddělení Výzkumu a vývoje, jejichž jména začínají na B, pak si je postupně najdeme a zeptáme se jich, jestli náhodou nevědí něco o okřídlených potvorách, které uvá­dějí své oběti do kómatu, a jen tak mezi řečí se jich optáme, jak se chytají. Jsme v pěkné kaši."¶ Všichni zaraženě mlčeli. Na místnost padl temný stín.¶ ¶ Brokata na jihozápadě sousedila se Zákrutkem, spletitým světem hazardérů, zločinu a okázalých rozpadajících se budov, zaklíněným v ohybu řeky.¶ Před více než sto lety byl Zákrutek pro řadu významných rodin středem města. Makie-Drendaovi, Turgisadyovi, Dhrakšačetovi, ro­dina voďanojského finančníka a zakladatele Drakské banky, rodina Jeremila Carra, obchodníka a farmáře: všechny měly na širokých zá­kruteckých bulvárech své paláce.¶ Pak ale v Novém Krobuzonu došlo k explozi průmyslové výroby, která byla do značné míry financována právě těmito rodinami. Vy­rašily a rozrostly se první továrny a doky. Sivý Krut, přímo naproti přes řeku, se mohl těšit z krátkého rozkvětu drobné strojové výroby a užil si i nesmírného hluku a zápachu, který se k ní váže. Postupně se však stal místem ohromných říčních skládek. Ve zrychlené parodii geologických procesů byla stvořena nová krajina zkázy, odpadu a prů­myslové špíny. Na oplocené skládky Sivého Krutu vozy nepřestávaly sypat náklady rozbitých strojů, tlejícího papíru, kalů, organického odpadu a chymických zplodin. Smetí imitujíc přírodu sedalo, posu­novalo se a sesouvalo, nabývalo všemožných tvarů: kopečků, údolí, lomů a tůněk, probublávajících smrdutým plynem. Místní továrny během několika let zmizely, ale skládky přetrvaly a od moře vanoucí větry začaly přinášet přes Dehet do Zákrutku nesnesitelný puch.¶ Bohatí ze svých domovů odešli. Úpadek Zákrutku na sebe nedal dlouho čekat. Stal se hlučnějším. Zatímco rozlehlé budovy skýtaly do­mov stále většímu množství novokrobuzonského obyvatelstva, nátěry a omítky puchýřovatěly a groteskně pukaly. Okno se rozbilo, někdo je neuměle zasklil, a opět se rozbilo. Když se do čtvrti začali stěhovat drobní prodavači potravin, pekaři a tesaři, Zákrutek se ochotně stal obětí neúprosné schopnosti města vytvářet novou spontánní architek­turu. Byly zpochybňovány linie a přestavovány zdi, podlahy i stropy. Opuštěné struktury nacházely nová a nápaditá využití.¶ K této změti zneužité, vyžilé nádhery se chvatně proplétala Der­chan Modrodenná. Tiskla si k hrudi tašku. Ve tváři měla odhodlaný a zasmušilý výraz.¶ Přešla přes most Korkového hřebene, jednu z nejstarších staveb ve městě. Most byl úzký a hrubě dlážděný, domy na něm byly vestavěny přímo do kamene. Ze středu mostu ani nebylo vidět řeku. Obě strany zacláněly přikrčené, ostře řezané siluety domů starých takřka tisíc let, jejichž rafinované mramorové fasády podlehly času už před dávnou dobou. Napříč mostu se táhly šňůry s prádlem. Zprava i zleva na ni dorážely chraplavé, hlasité útržky rozhovorů a hádek.¶ V Zákrutku Derchan rychle prošla pod vyvýšenou tratí Poled­ní trasy a zamířila na sever. Řeka, kterou přešla, zde meandrovala a stáčela se v obrovském esíčku; potom se narovnávala a odtékala na jihovýchod k soutoku s Marastem.¶ Zákrutek se rozpíjel do Brokat. Domy v nich byly menší, ulice užší a složitěji propletené. Nad nimi se nakláněly zpuchřelé staré budovy, jejichž strmé střechy připomínaly pláštíky přehozené přes úzká ramena a působily dojmem úskočnosti. Na zdech prostorných předních místností a ve dvorech, kde pod nánosy postupující špíny umíraly stromy i keře, byly přilepené hrubé cedule – inzerovaly ska­rabomancii, automatické čtení a čarodějnou terapii. Zde ti nejchudší nebo nejvzpurnější z brokatských zločineckých chymiků a thauma­turgů soupeřili o prostor se šarlatány a lháři.¶ Derchan se podívala na instrukce, které dostala, a vstoupila do uličky sv. Sorrely; byl to jen úzký průchod zakončený pobořenou zdí. Na pravé straně spatřila vysokou budovu barvy rzi, kterou měla popsánu v pokynech. Překročila práh bez dveří, opatrně našlapujíc, vyhýbala se sutinám a prošla krátkou neosvětlenou chodbou, v níž doslova kapala ze stropu vlhkost. Na konci chodby spatřila závěs z ko­rálků, po němž se měla dívat; jemně se pohupující drátky s rozbitými a popraskanými skleněnými perlami.¶ Nadechla se a děsivé střepy jemně poodhrnula, aby by se o ně neporanila. Pak vstoupila do malého salonku.¶ Obě okna v místnosti byla zakrytá, polepená obrovskými vlákni­tými chuchvalci hustého materiálu, který dusil vzduch těžkými stíny. Nábytku zde bylo minimum. Ve stejném odstínu hnědi jako okolní potemnělý prostor působil takřka neviditelně. Za nízkým stolkem si v rozpadajícím se křesle okázale hověla tělnatá, vlasatá žena, a ab­surdně elegantním způsobem usrkávala čaj.¶ Upřela na Derchan oči. "Co pro vás můžu udělat?" zeptala se nevzrušeně, tónem odevzdané podrážděnosti.¶ "Vy jste komunikantka?" zeptala se Derchan.¶ Žena přikývla. "Umma Balsumová. Máte pro mě nějakou práci?" Derchan prošla pokojem a zůstala nervózně stát nad rozedraným křeslem, dokud jí Umma Balsumová nepokynula, aby se posadila. Derchan tak rychle učinila a zašmátrala v tašce.¶ "Potřebuji... ehm... mluvit s Benjaminem Flexem." Mluvila v krátkých úsečných větách, před každou se nadechla a pak ji ze sebe vysypala. Vytáhla váček s pozůstatky, které našla na jatkách.¶ ¶ Do Vlkodav se vydala předešlého večera, jakmile Nový Krobuzon zasáhla zpráva o krvavém potlačení dokařské stávky. Hned se začaly šířit různé zvěsti. Jedna z nich se týkala následného útoku na štvavé noviny ve Vlkodavech.¶ Derchan, pochopitelně v převleku, dorazila do zatuchlých uliček v jihovýchodní části města až v pozdní noční hodinu. Pršelo; na su­tinách ve slepé uličce se rozprskávaly teplé vypasené kapky podobné mrtvému hmyzu. Vchod byl zatarasený a Derchan se musela dovnitř dostat nízkým otvorem, kterým se dopravovala zvířata a maso. Přidr­žovala se páchnoucích kamenů, nad skluzem do řeznického doupěte, zaneřáděným výkaly a krví stovek vyděšených zvířat, se zapotácela a seskočila několik stop do krvavé temnoty opuštěné márnice.¶ Přelezla rozbitý dopravník, zachytávajíc o háky poházené po zemi. Zakrvavělá kaše, jíž klopýtala, byla studená a lepkavá.¶ S námahou se propletla kolem kamenů čnících ze stěn a po zni­čených schodech se vyškrábala až k Benově pokoji, epicentru veškeré zkázy. Všechno bylo poseto roztříštěnými a úplně zničenými kusy tis­kařského zařízení a zuhelnatělými cáry šatstva a papíru.¶ Pokoj sám byl pouze smetím naplněnou dírou. Postel rozdrtily kusy zdiva. Stěna mezi Benovou ložnicí a ukrytým tiskařským lisem byla takřka zcela stržena. Rozbitým světlíkem se na polámanou kos­tru lisu snášelo lenivé letní mrholení.¶ Derchan zaťala zuby. Pátrala s horečnatým úsilím. Našla drobné doklady, malé důkazy, že právě na tomto místě kdysi bydlel člověk. teď je vytáhla a rozložila na stůl před Ummu Balsumovou.¶ ¶ Objevila břitvu, na jejímž ostří zůstalo několik jeho vousů a skvrn­ka krve. Potrhané zbytky kalhot. Kus papíru zbarvený jeho krví ­několikrát jej otřela o rudou skvrnu na zdi. Poslední dvě čísla Radi­kálního renegáta, která našla pod troskami jeho postele.¶ Umma Balsumová sledovala, jak Derchan předkládá svou dojem­nou kolekci.¶ "Kde je?" zeptala se věcně.¶ "Myslím... myslím, že je v Bodci," odpověděla Derchan.¶ "Tak to vás bude zrovna stát o nobl víc," konstatovala Umma Balsumová kousavě. "Nerada se zaplétám s milicí. Musím mít zvláštní motivaci."¶ Derchan jí ukázala všechny věci, které přinesla. Umma Balsumová nad každou krátce přikývla, ale zdálo se, že ji obzvláště zajímají výtisky RR.¶ "Psal pro něj, že?" zeptala se zostra, zatímco se dotýkala papíru.¶ "Ano." Derchan jí nechtěla zbytečně sdělovat, že ho vydával. Mě­la strach, že poruší tabu uvalené na prozrazování jmen, i když by­la ujištěna, že komunikantka je důvěryhodná. Umma Balsumová do značné míry žila právě z navazování kontaktů s lidmi zadržovanými milicí. Podrazit zákazníka by z její strany nebylo finančně moudré.¶ "Tohle –" Derchan ukázala na prostřední sloupek s titulkem Co si myslíme "– tohle napsal on."¶ "Aha..." kývla Umma Balsumová. "Škoda, že to nemáte v původ­ním rukopisu. Ale není to špatné. Je na něm ještě něco osobitého?"¶ "Má tetování. Nad levým bicepsem. Asi takové." Derchan vytáhla vlastní kresbu ozdobné kotvy.¶ "Námořník?"¶ Derchan se nevesele usmála.¶ "Vyloučili ho a zavřeli ještě dříve, než stačil vkročit na palubu. Když vstoupil do námořnictva, opil se a urazil svého kapitána – ani mu nestačilo 'oschnout' tetování." Pamatovala si, jak jí tuhle historku vyprávěl.¶ "Dobrá," rozhodla se Umma. "Dva šekely za pokus. Pět šekelů poplatek za spojení, jestli se mi povede, pak dva groše za minutu po dobu spojení. A nobl za to, že je v Bodci. Přijímáte?" Derchan při­kývla. Bylo to drahé, ale pro tento druh thaumaturgie nestačilo jen osvojit si několik pohybů. Pár nemotorných kouzel mohl po dostateč­ném tréninku zvládnout každý, ale podobné usměrňování psychické energie vyžadovalo už vrozený ohromný talent a léta soustavného studia. Zdání a prostředí navzdory Umma Balsumová nebyla o nic menší expertkou na thaumaturgii než zasloužilý přetvářeč nebo chi­mérista. Derchan sáhla po peněžence. "Zaplatíte až potom. Napřed se podíváme, jestli navážeme spojení." Umma si vyhrnula levý rukáv. Ochablý sval se jí lehce chvěl. "Nakreslete mi to tetování. A ať se co nejvíce podobá originálu." Kývnutím hlavy Derchan upozornila na sedátko v koutě místnosti, na kterém ležela paleta s několika štětci a barevnými tušemi.¶ Derchan si náčiní přinesla a začala zdobit komunikantce ruku. Zoufale pátrala v paměti a snažila se přesně vystihnout tvar i barvy. Svou snahu završila asi za dvacet minut. Kotva, kterou nakreslila, byla poněkud křiklavější než ta Benjaminova (částečně i vinou jakos­ti tuší) a možná trochu sraženější. Nicméně si byla jistá, že každý, kdo znal originál, by její verzi označil za zdařilou kopii. S neurčitým pocitem dobře vykonané práce odložila štětce.¶ Umma Balsumová zamávala rukou jako tlusté kuře křídlem, aby barvy zaschly. Pohrávala si s pozůstatky z Benjaminova pokoje.¶ "... zatraceně nehygienický způsob, jak si vydělávat na živoby­tí..." bručela si natolik hlasitě, že ji Derchan ještě mohla slyšet. Pak zvedla Benjaminovu břitvu, zkušeným pohybem ji otevřela a jemně se řízla do brady. Ranku si otřela zkrvaveným papírem. Nato si zved­la sukni a na tlusté stehno si co nejvýš natáhla zbytek Benjaminovy nohavice.¶ Nakonec sáhla pod stůl a vytáhla skříňku z kůže a tmavenu. Po­ložila ji na stůl a otevřela víko.¶ Uvnitř byla hustá spleť klapek, trubic a drátů, které se mezi se­bou proplétaly v neuvěřitelně složitém přístroji. Na jeho horní ploše stála legrační mosazná helma, vpředu z ní vybíhal jakýsi trubkovitý nástavec. Helma byla se skříňkou spojena dlouhým vinutým drátem.¶ Umma Balsumová natáhla ruku a helmu zvedla. Zaváhala a pak si ji nasadila na hlavu. Přitáhla si kožené řemínky. Z jakési skryté přihrádky ve skříňce vylovila dlouhou kliku, kterou pečlivě zasadi­la do šestihranného otvoru v boku přístroje. Pak skříňku postavila na okraj stolu, co nejblíž k Derchan. Přístroj napojila na chymický článek.¶ "Tak," komunikantka se roztržitě dotýkala stále krvácející ranky na bradě. "Teďto musíte touhle klikou nastartovat. Až baterie na­skočí, musíte ji sledovat. Jestli začne haprovat, znova začněte točit. Pokud proud zeslábne, ztratíme spojení, a jestliže vašeho kamaráda opatrně neodpojíme, je tu riziko, že přijde o rozum, a co je horší, já taky. Prosím, bedlivě ji sledujte... A ještě, jestli se napojíme, řekněte mu, aby se moc nehýbal, nebo mi nevystačí kabel." Zatřásla drá­tem, kterým byla helma spojená s přístrojem. "Rozumíte?" Derchan přikývla. "Dobře. Podejte mi to, co napsal. Vžiju se do jeho psychi­ky, zkusím se vyladit. Začněte točit a nepřestávejte, dokud baterie nezačne fungovat."¶ Umma Balsumová vstala, uchopila své křeslo a s hekáním je od­sunula ke stěně. Pak se vrátila a postavila se do relativně prázdného prostoru. Viditelně se nadechla, pak z kapsy vytáhla stopky, zmáčkla je a kývla na Derchan.¶ ¶ Derchan začala točit klikou. Naštěstí to šlo hladce. Cítila, jak do sebe ve skříňce začínají zapadat promazané převody, jak zabírají, jak tlaku její paže kladou vypočítaný odpor, jak pohánějí ezoterické mechanizmy. Umma Balsumová upustila stopky na stůl, v pravé ruce držela RR a neslyšným šepotem četla Benjaminova slova. Levou ruku držela mírně zvednutou, prsty tančila složitou čtverylku a ve vzduchu vykreslovala thaumaturgické symboly.¶ Když dospěla na konec článku, jednoduše se vrátila na začátek a začala ho číst znovu v nekonečné rychlé smyčce; rty se jí nepřestá­valy pohybovat.¶ Vinutým drátem protékal proud, který Ummou Balsumovou vi­ditelně škubal a na několik vteřin jí velice jemně rozvibroval hlavu. Upustila papír a Benjaminova slova dál pronášela zpaměti. Pomalu se s dokonale prázdným pohledem začala otáčet a šoupat nohama. Během otočky nastal okamžik, kdy trouba na přední straně helmy zamířila přímo na Derchan. Ta na zlomek vteřiny ucítila, jak jí duši bombarduje pulzování podivných éteromentálních vln. Slabě se za­potácela, ale točit klikou nepřestala. Pak ucítila, jak se jí zmocňuje a jak jí cloumá nějaká další síla, ruku zlehka odtáhla a sledovala, jak se klika točí sama od sebe. Umma Balsumová pokračovala v pohybu, dokud nestála čelem k severozápadu, dokud nebyla v jedné přímce s Bodcem, stojícím uprostřed města mimo dosah jejích očí.¶ Derchan sledovala baterii i přístroj a kontrolovala, zda udržují stabilní pracovní režim.¶ Umma Balsumová zavřela oči. Stále pohybovala rty. Zdálo se, že vzduch v místnosti vibruje jako číše na víno, po jejímž okraji přejíždí mokrý prst.¶ Pak sebou prudce trhla. Otřásla se. A vytřeštila oči.¶ Derchan z komunikantky nespouštěla zrak.¶ Umminy zplihlé vlasy se zkroutily jako hrst rybářských červů. Stáhly se jí z čela, odplazily se a vytvořily podobný účes, jaký no­sil Benjamin, když nebyl v práci. Od nohou vzhůru projelo Ummou Balsumovou vlnění. Vypadalo to, jako by jí podkožním tukem pro­běhl bleskový záchvěv a při své cestě ji lehce pozměnil. Když jí vylétl z temene hlavy, Derchan si všimla, že celé Ummino tělo prošlo změ­nou. Nebyla o nic tlustší ani o nic hubenější, ale přeskupená tkáň jí jemně pozměnila tvar postavy. V ramenou vypadala statnější. Víc jí vystoupila čelist a poněkud se zmenšil výrazný podbradek.¶ V obličeji jí vykvetly modřiny.¶ Chvilku stála, pak zničehonic padla na všechny čtyři. Derchan sla­bě vykřikla, ale viděla, že Umma má oči stále otevřené a soustředěné.¶ Pak se Umma najednou posadila, roztáhla nohy a zády se opřela o pohovku.¶ Pomalu zvedla oči, a vtom jí tvář zbrázdila stopa nepochopení. Vzhlédla k Derchan, která na ni nepříčetně zírala. Pak se Ummina ústa (nyní pevnější a s tenčími rty) otevřela v čemsi podobném úžasu.¶ "Der?" zašeptala hlasem, v němž se chvěla hlubší ozvěna.¶ Derchan na Ummu Balsumovou jen tupě zírala.¶ "Bene...?" hlesla.¶ "Jak ses sem dostala?" sykla Umma Balsumová a rychle vstala. Užasle po Derchan pošilhávala. "Vidím skrz tebe..."¶ "Bene, poslouchej mě." Derchan si uvědomila, že ho musí zklid­nit. "přestaň se hýbat. Díváš se na mě prostřednictvím komunikantky, která se na tebe vyladila. Vypnula se do naprosto pasivního přijíma­cího stavu abych si s tebou mohla promluvit. Rozumíš?"¶ Umma Balsumová, nyní Ben, rychle přikývla. Tělo se přestalo hýbat a padlo na kolena. "Kde jsi?" zašeptalo.¶ "V Brokatech, kousek od Zákrutku. Bene, nemáme moc času. Kde jsi ty? Co se stalo? Udělali... udělali... ti něco?" Derchan rozechvěle vydechla. Zmocňovalo se jí napětí a zoufalství.¶ Dvě míle od ní Ben smutně potřásl hlavou a Derchan jeho gesto spatřila přímo před sebou.¶ "Ještě ne," zašeptal Ben. "Nechávají mě na pokoji... zatím..." ¶ "Jak se dozvěděli, kdes byl?" špitla znovu Derchan.¶ "U Drmola, Der, to přece věděli vždycky, ne? Byl tu za mnou ten sráč Gangr a... jen se mi smál. Řekl mi, že vždycky věděli, kde sídlí RR, jenže se jim nějak nechtělo nás zabásnout."¶ "Až při stávce..." dovodila si Derchan zoufale. "Uvědomili si, že jsme zašli příliš daleko..."¶ "Ne."¶ Derchan prudce vzhlédla. Benův hlas, nebo to, co se mu podobalo a vycházelo to z úst Ummy Balsumové, zněl tvrdě a jasně. Oči, které na ni hleděly, byly rozhodné a naléhavé.¶ "Ne, Der, stávka v tom není. Kruci, kdybychom tak aspoň měli takový vliv na stávku, aby si dělali starosti. Ne, to je jen zasraná zástěrka..."¶ "A co teda...?" začala Derchan váhavě.¶ Ben ji přerušil. "Řeknu ti, co vím. Když mě sem přivlekli, přišel za mnou Gangr a zamával mi před nosem Renegátem. A víš, o co mu šlo? O ten opatrňoučký článek, který jsme otiskli v druhé části. 'Zvěsti o dohodě Tlustého slunce s předním zločincem'. Pamatuješ si přece, byl to článek na základě toho kontaktu, kde jsme psali, že vláda cosi prodala, jakýsi neúspěšný vědecký projekt, nějakému kriminálníkovi. A nic! Nic jsme neměli! Prostě jsme jen vířili vodu! A Gangr tím přede mnou mává a máchá... máchá mi v tom hubu..." Oči Ummy Balsumové se na okamžik zasnily, jak se Ben snažil rozpomenout. "A doráží na mě: 'Copak o tom víte, pane Flexi? Kdo je váš zdroj? Co víte o těch můrách?' No vážně! O můrách, nějakých motýlech! 'Co víte o nedávných potížích pana M.?'"¶ Ben pomalu zavrtěl hlavou Ummy Balsumové. "Pochopilas to? Der, já netuším, do čeho jsme se, kurva, navezli, ale zveřejnili jsme něco, z čeho se... u Drmola!... z čeho se může Gangr posrat. Proto mě zatkli! Pořád mlel dokola: 'Jestli víte, kde ty můry jsou, měl byste mi to radši říct.' Der..." Ben se opatrně zvedl ze země. Derchan otevřela pusu, aby ho upozornila, že se nemá vzdalovat, ale slova jí ztuhla na rtech, když se k ní Ben začal na Umminých nohou nejistě přibližovat. "Der, musíš po tom jít. Jsou vyděšení. Jsou fakt vyděšení. Musíme toho využít. Nemám ani páru, o čem to mluvil, ale myslím si, že měl dojem, že něco předstírám, takže jsem ho v tom podpořil, protože je z toho celý nesvůj."¶ Ben k Derchan opatrně, zkusmo, nervózně natáhl Umminy ruce. Derchan se zajíkla, když spatřila, že pláče. Po tváři mu stékaly slzy, nevydal však žádný zvuk. Kousla se do rtu.¶ "Co to hučí, Der?" zeptal se Ben.¶ "To je motor komunikačního zařízení. Nesmí se zastavit," odpo­věděla.¶ Hlava Ummy Balsumové přikývla.¶ Její ruce se dotkly Derchaniných rukou. Derchan se zachvěla. Cí­tila, jak jí Ben svírá volnou ruku a pak před ní poklekl.¶ "Cítím tě..." Ben se usmál. "Jsi sice vidět jenom zčásti, jako ně­jaký zatracený přízrak... ale já tě cítím." Přestal se usmívat a hle­dal slova. "Der... já... oni mě zabijí. Do Drmola..." vydechl. "Mám strach. Vím, že ta... verbež... mě bude mučit..." Ben se neovladatel­ně rozvzlykal, až se mu roztřásla ramena. Chvilku byl zticha, hleděl na zem a tiše, ustrašeně naříkal. Když vzhlédl, promluvil pevným hlasem.¶ "Ať jdou, do prdele! Der, ti hajzlové jsou posraní strachy a kličkují jako zajíci. Musíš po tom jít! Tímto tě jmenuji vydavatelem našeho zatraceného Radikálního renegáta..." Krátce se zazubil. "Poslouchej. Běž do Mafatonu. Setkal jsem se s ní jen dvakrát, v kavárnách v těch končinách, ale myslím, že tam bydlí; je náš kontakt – schůzky jsme měli pozdě večer a pochybuju, že by se pak chtěla sama vracet večer domů přes celé město, takže počítám, že bude odtamtud. Jmenuje se Magesta Barbilová. Moc mi toho neřekla. Jen to, že vláda ukončila nějaký projekt, na kterém pracovala ve V&V – je vědkyně –, a prodala ho jistému zločinci. Myslel jsem, že tím to všechno skončilo; vydal jsem to spíš jenom ze škodolibosti, vůbec mě nenapadlo, že by šlo o pravdivou historku. Ale, u bohů, ta reakce ji jenom potvrzuje." ¶ Teď se chtělo brečet zase Derchan.¶ "Půjdu po tom, Bene. Slibuju ti to."¶ Ben přikývl. Chvíli bylo ticho.¶ "Der..." odhodlal se Ben nakonec. "Nemohla bys... nemohly byste něco udělat s tou komunika... nebo jak se jí vlastně říká... nemohla bys... asi mě nemůžeš zabít, že?"¶ Derchan vyděšeně a žalostně vzdychla.¶ Zoufale zavrtěla hlavou.¶ "Ne, Bene. Jedině kdybych zabila i komunikantku..."¶ Ben smutně přikývl.¶ "Vážně nevím, jak zabráním tomu, aby mi... něco neuteklo... Dr­mol ví, že se budu snažit, Der... ale jsou to odborníci, vždyť víš. A tak... no... bych to mohl ukončit, víš, co tím myslím?"¶ Derchan měla pevně zavřené oči. Plakala kvůli Benovi a s ním.¶ "Pro bohy, Bene, je mi to tak líto..."¶ Ben se najednou vzmužil. Zaťal čelist. Jeho tvář nabyla bojechti­vého výrazu. "Budu se snažit. Ty si dej jenom zatraceně pozor, až budeš hledat tu Barbilovou, platí?"¶ Přikývla.¶ "A... díky," dodal s trpkým úsměvem. "Nashledanou..."¶ Kousl se do rtu, sklopil zrak, pak opět vzhlédl a dal jí dlouhý polibek na tvář. Derchan ho levou rukou objala.¶ A pak se Benjamin Flex vymanil, ustoupil a jakýmsi duševním signálem, který zůstal otřesené Derchan záhadou, Ummě Balsumové sdělil, že je čas, aby se odpojili.¶ Komunikantka se opět zavlnila, zachvěla se a zapotácela a její tělo se se skoro hmatatelným úlevným vydechnutím vrátilo do původní podoby.¶ Baterie pořád točila klikou, dokud se Umma Balsumová nenapří­mila, nepřešla k ní a rozhodně na ni nepoložila ruku. Zastavila i stop­ky ležící na stole a řekla: "Tak to by bylo, má milá."¶ Derchan se sklonila a položila si hlavu do dlaní. Tiše plakala. Na jiném místě dělal Ben totéž.¶ Oba dva sami.¶ ¶ Uběhly sotva dvě tři minuty a Derchan ostře popotáhla a narov­nala se. Umma Balsumová seděla v křesle a na kousku papíru pečlivě sčítala všechny položky.¶ Při zvuku Derchaniny energické snahy znovu nad sebou získat kontrolu vzhlédla.¶ "Cítíte se líp, má drahá?" zeptala se s předstíranou účastí. "Tady jsem spočítala vaši útratu."¶ Derchan se nad komunikantčinou otrlostí na okamžik zvedl ža­ludek, ale nával nevolnosti zase rychle odezněl. Derchan nevěděla, jestli si Umma Balsumová vybavuje, co slyšela a říkala, když byla vyladěna. A i kdyby si vzpomněla, Derchanina tragédie byla v celém městě jen jednou ze stovek a tisíců. Umma Balsumová si vydělávala jako zprostředkovatelka. A její ústa líčila jeden tragický příběh ztráty, zrady, mučení a žalu za druhým.¶ Když si Derchan uvědomila, že její a Benovo soužení není nijak výjimečné, nijak neobvyklé, pocítila určitou nezřetelnou, osamělou útěchu. Benova smrt bude jako všechny ostatní.¶ "Podívejte." Umma Balsumová mávala kusem papíru. "Dva šekely plus pět za spojení dělá sedm šekelů. Byla jsem tam jedenáct minut, což dělá dvaadvacet grošů: to jsou dva šekely a dva groše, což je celkem devět šekelů a dva groše. A k tomu nobl jako poplatek za riziko v Bodci, a celkem je to teda jeden nobl, devět šekelů a dva groše."¶ Derchan jí dala dva nobly a odešla.¶ Kráčela brokatskými ulicemi a na nic nemyslela. Znovu vstoupila do obývaných míst, kde lidé, které míjela, byli víc než jen kradmými postavami přebíhajícími kvapně z jednoho stínu do druhého. Razila si cestu mezi stánkaři a prodavači laciných pochybných elixírů.¶ Uvědomila si, že míří k Izákově laboratoři. Byl její blízký přítel a politicky spřízněná duše. Bena sice neznal – nikdy dokonce neslyšel ani jeho jméno –, ale rozsah toho, co se stalo, jistě pochopí. Možná bude mít nějakou představu, co by se dalo podniknout... a pokud ne, Derchan postačí i silná káva a trocha pochopení.¶ Izákovy dveře byly zavřené. Zevnitř se nic neozývalo. Derchan málem zaskučela. Už se chystala, že se stáhne do osamělého utrpení, když si vzpomněla na Izákovy nadšené popisy jakési hrozné pobřežní hospody, kterou měl ve zvyku navštěvovat, U mrtvého dítěte nebo tak nějak. Zabočila do úzké uličky vedle domu a pohledem přelétla chodník táhnoucí se kolem řeky, posetý rozbitými dlaždicemi, mezi nimiž se drala houževnatá stébla trávy.¶ Špinavé vlnky se šploucháním zlehka odnášely na východ organic­ké nečistoty. Na druhé straně Marastu se břeh dusil ve spleti ostru­žiní a v křoviscích hadovitého plevele. Kousek na sever na Derchani­ně straně se u stezky choulil jakýsi polorozpadlý lokál. Nerozhodně k němu zamířila. Zrychlila, až když spatřila ušmudlanou a sloupanou ceduli: U umírajícího dítěte.¶ Příšeří uvnitř bylo smradlavé, teplé a nepříjemně vlhké; ale v opač­ném koutě, za schoulenými či zhroucenými lidskými, voďanojskými a přetvořenými troskami, seděl Izák.¶ Vzrušeně si šeptal s dalším mužem, na kterého si Derchan mlhavě vzpomínala, s nějakým svým přítelem vědcem. Když vstoupila do dveří, Izák vzhlédla po prvním nechápavém pohledu na ni tázavě zíral. Skoro k němu doběhla.¶ "Izáku, u Drmolovy prdele... jsem tak ráda, že jsem tě našla..."¶ Zatímco před ním stála, brebentila a rukou ho nervózně držela za kabát se zdrcující jistotou si uvědomila, že v Izákově pohledu se nezračí žádné uvítání. Její krátká řeč vyzněla naprázdno.¶ "Derchan... pro bohy..." řekl. "Já... Derchan, došlo ke krizi... Něco se stalo a já..." Zatvářil se rozpačitě.¶ Derchan pohled smutně opětovala.¶ Zhroutila se na lavici vedle něho. Jako by rezignovala. Opřela se o stůl a mnula si oči, které se jí zničehonic a nezvladatelně zalily slzami.¶ "Právě jsem viděla, jak se jeden můj blízký kamarád a kolega chys­tá na smrt umučením, polovina mého života byla zničena, pošlapána a vyhozena do povětří a já nevím proč a někde ve městě musím najít nějakou zatracenou doktorku Barbilovou, abych zjistila, co se vlastně děje, a jdu za tebou... abych... protože tě považuju za svého přítele a tak a ty... nemáš čas...?"¶ Mezi prsty se jí prodíraly slzy a stékaly jí po tváři. Derchan si prudce otřela oči, popotáhla, na okamžik vzhlédla a spatřila, že Izák i onen druhý muž se na ni dívají s neobvyklým, absurdním zaujetím. Málem jim vypadly oči z důlků.¶ Izák pomalu natáhl ruku přes stůl a sevřel jí zápěstí.¶ "Kohože to musíš najít?" sykl.¶

Kapitola dvacátá osmá

"Nuže," začal Bentham Gangr opatrně, "nic jsem z něho nedostal. Prozatím."¶ "Ani jméno jeho zdroje?" zeptala se Stenná-Katěná.¶ "Ne." Gangr pomalu zavrtěl hlavou. "Prostě vždycky zmlkne. Ale myslím, že získat informace nebude tak složité. Koneckonců nemůže jít o velký počet lidí. Musí se jednat o někoho ve V&V, pravděpo­dobně z projektu PM... Víc se nejspíš dozvíme, až ho vyslechnou inkvizitoři."¶ "Jsme tady." Stenná-Katěná se zastavila.¶ "Vskutku."¶ Stenná-Katěná, Gangr a MontJohn Záchrana stáli obklopeni elit­ní miliční jednotkou v tunelu hluboko pod Nádražím Perdido. Plyno­vé lampy zanechávaly ve tmě potrhané otisky. Drobné tečky kalného světla se před nimi táhly, kam oko dohlédlo. Nedaleko za nimi byla klec výtahu, z něhož právě vystoupili.¶ Na Gangrův pokyn se jeho společníci, jejich eskorta a on sám vydali na svažitou cestu do temnoty. Milicionáři šli v pochodové for­maci.¶ "Máte oba nůžky?" optal se Gangr. Stenná-Katěná i Záchrana přikývli. "Před čtyřmi lety to byly šachové sady. Vzpomínám si, že když Tkáč změnil vkus, stálo nás to tři životy, než jsme zjistili, co vlastně chce." Nastalo napjaté ticho. "Náš výzkum jde s dobou," dodal s šibeničním humorem. "Než jsem se s vámi sešel, mluvil jsem s doktorem Kapnelliorem. Je to náš místní 'expert' na Tkáče... je to ovšem poněkud nepatřičné označení. Znamená to jen tolik, že na rozdíl od většiny z nás, kteří o nich nevíme absolutně nic, on toho o nich ví zatraceně málo. Ujistil mě, že nůžky jsou pořád předmětem touhy."¶ Po krátké pauze opět promluvil.¶ "Mluvit budu já. Už jsem si tím prošel." Nebyl si sám jistý, jestli je to výhoda, či nevýhoda.¶ Chodba dospěla ke konci, jenž představovaly masivní dubové dve­ře se železnými pláty. Muž v čele miliční jednotky vsunul do záruku obrovský klíč a hladce jím otočil. Dveře tahem otevřel, zaťal zuby při překonávání odporu, který mu kladly, a vpochodoval do temné místnosti. Prošel kvalitním výcvikem. Měl železnou kázeň. Musel být bezpochyby vyděšený k smrti.¶ Následoval ho zbytek milicionářů, pak Záchrana a Stenná-Katěná a nakonec i Bentham Gangr. Ten za sebou zavřel.¶ ¶ Jakmile vstoupili do místnosti, všichni se na okamžik cítili dezo­rientováni. Zaplavil je slabounký neklid, který jim v poryvu kvazi­fyzikální energie podráždil kůži. Po místnosti byla rozvěšena dlouhá vlákna, neviditelné nitky spředeného éteru a emocí, jež se před nimi vlnily a lepily se na ně.¶ Gangr se ošíval. Koutkem oka zahlédl vlákna, která odplula do nicoty, jen co se na ně podíval zpříma.¶ Místnost byla tmavá, a jako by ji halily pavučiny. Na všech stěnách byly v bizarních obrazcích připevněny nůžky. Ač nehybné, přesto se navzájem honily jako dravé ryby; dováděly na stropě; proplétaly se mezi sebou a přes sebe ve složitých, znepokojivých geometrických útvarech.¶ Milicionáři a jejich svěřenci stanuli u jedné ze stěn místnosti. Ne­daly se zde rozpoznat žádné zdroje světla, ale přesto tu bylo vidět. Ovzduší v místnosti působilo monochromaticky či jaksi narušeně, světlo bledlo a zastrašeně ustupovalo.¶ Skupinka dlouho stála nehnutě. Neslyšeli naprosto nic.¶ Bentham Gangr pomalu a tiše sáhl do tašky a vytáhl velké šedé nůžky, které mu koupil jeho asistent v železářství v nejnižším nákup­ním podlaží Nádraží Perdido.¶ Nůžky neslyšně rozevřel a zvedl je do houstnoucího vzduchu. ¶ Pak k sobě obě ostří přiblížil. Místnost se rozezněla neklamným zvukem jednoho nabroušeného ostří klouzajícího po druhém a vzápětí cvaknutím, které představovalo neúprosné stříhnutí.¶ Ozvěny se rozechvěly jako mouchy v trychtýřovité pavučině. Sklouzly do temné dimenze v srdci místnosti.¶ Závan chladu vyvolal na zádech shromážděných vlny husí kůže.¶ Ozvěny nůžek byly zpátky.¶ Zatímco se vracely a kradmě se nořily zpod prahu slyšitelnosti, měnily se, stávala se z nich slova, melodický a melancholický hlas, který zprvu šeptal, pak se osmělil, utkal se z ozvěn nůžek. Nedal se zcela popsat, trýznil srdce a děsil, přitahoval posluchače k sobě; a nezněl v uších, ale kdesi hluboko uvnitř, v krvi a kostech, ve shlucích nervů.¶ ...SFÉRA MASA DO ZAHYBÚ DO SFÉRY MASA PRONÉST PO­ZDRAV V NÍ TÉ ŘÍŠI NŮŽEK PŘIJÍMÁM A BUDU PŘIJAT...¶ ¶ V ustrašeném tichu Gangr pobízel Stennou-Katěnou a Záchra­nu, až mu porozuměli a podobně jako on pozvedli nůžky, rozevřeli je a prudce je sklapli, takže rozčísli vzduch za skoro hmatatelného cvaknutí. Přidal se k nim a všichni tři v přízračném aplausu rozeví­rali a svírali ostří.¶ Do zvuku cvakání se místností opět nesl onen nezemský hlas. Za­úpěl chlípnou rozkoší. Pokaždé, když promluvil, se zdálo, jako by se do slyšitelného spektra vnořil útržek nekonečného monologu.¶ ...ZASE ZASE A ZASE NEODPÍREJTE MI TOTO NABROUŠENÉ PŘEDVOLÁNÍ TENTO NAOSTŘENÝ HYMNUS JÁ PŘIJÍMÁM JÁ SOUHLASÍM KRÁJÍTE TAK TAKOVOU KRÁSU TAK KRÁSNĚ VY MALÉ ENDOSKELETALNÍ POSTAVIČKY ODTÍNÁTE A ODSEKÁ­VÁTE A ODŠTĚPUJETE LANA UTKANÉ SÍTĚ A TVARUJETE JI S NEMOTORNÝM PŮVABEM...¶ Ze stínů vrhaných jakýmisi neviditelnými tvary, stínů, které se zdály natažené a napjaté, stínů zavěšených ve čtvercové místnosti z kouta do kouta, se cosi plíživě vynořilo na světlo.¶ Vynořilo se do bytí. Zničehonic zmohutnělo v místě, kde dosud nic nebylo. Vystoupilo to z jakéhosi záhybu v prostoru.¶ Kradlo se to, opatrně to našlapovalo na špičatých nohách, tělo se tomu houpalo, zvedalo to do výšky celou řadu končetin. Shlédlo to na Gangra a jeho společníky očima z hlavy, která se tyčila v kolosální výšce.¶ Pavouk.¶ ¶ Gangr prošel tvrdou školou. Byl to muž bez představivosti, chlad­ný šéf, který se řídil přísnou kázní. Naučil se nepropadat hrůze.¶ Když se však díval na Tkáče, neměl k ní daleko.¶ Tkáč byl horší než velvyslanec, mnohem děsivější. Pekelníci byli strašliví a hrůzní, představovali obludné síly, k nimž Gangr choval hlubokou úctu. A přesto, přesto... je chápal. Byli mučeni a mučili, byli vypočítaví a vrtošiví. Lstiví. Pochopitelní. Taktičtí.¶ Tkáč byl dokonale cizí. Nedalo se s ním smlouvat ani hrát. A že se mnozí o to pokusili.¶ Gangr zlostně překonal sám sebe, ovládl se a tvora před sebou si prohlížel a snažil se to, co vidí, rozložit a analyzovat.¶ Hlavní masu Tkáčova těla představoval především ohromný zadeček kapkovitého tvaru, který mu vyrůstal z hlavohrudi jako pevný, vypouklý plod sedm stop dlouhý a pět stop široký. Byl naprosto hlad­ký, jeho chitinový povrch se blyštěl černě duhovým leskem.¶ Hlavohruď měl velkou jako lidský hrudník. Byla zavěšena z přední strany zadečku asi v jedné třetině odshora. Těžká oblina zadečku nad ní čněla jako shrbená, černě zahalená ramena.¶ Tkáč se pomalu otočil, aby si návštěvníky prohlédl.¶ Horní část hlavohrudi byla hladká a holá jako černá lidská lebka: četné oči žhnuly jednolitou, krvavě rudou barvou. Dvě ústřední bul­vy, velké jako hlavy novorozeňat, byly zasazeny v hlubokých důlcích po stranách; mezi nimi byla mnohem menší třetí bulva, nad ní pak dvě další a nad nimi ještě tři. Složité, přesné souhvězdí záblesků na temném karmínu. Nemrkající soustava.¶ Tkáč otevřel složená ústa a ohnul vnitřní pár, něco mezi kusadly a černou slonovinovou pastí. Hluboko uvnitř se mu stáhlo a zachvělo vlhké hrdlo.¶ Nohy, tenké a kostnaté jako lidské kotníky, mu vyrůstaly z úzkého pásu článkované svaloviny, jenž spojoval hlavohruď a zadeček. Tkáč chodil po čtyřech delších končetinách. Ty mu vyrážely vzhůru a ven v úhlu pětačtyřiceti stupňů, v kolenou je měl ohnuté více než stopu nad hlavohrudí. Dosahovaly výše než horní část zadečku. Z kloubů se pak nohy táhly deset stop téměř rovně dolů a končily drápkem hladkým a ostrým jako dýka.¶ Podobně jako tarantule i Tkáč zvedal vždy jen jednu nohu, na­šlapoval velmi zvysoka a pokládal ji s jemností hodnou chirurga či umělce. Pomalým, zlověstným a nelidským pohybem.¶ Ze stejného spletitého záhybu jako tato velká čtyřnohá struktura vyrůstaly i dvě sady kratších nohou. Jeden pár, dlouhý šest stop, se v kloubu ohýbal směrem nahoru. Oba úzké a tvrdé chitinové hro­ty zakončovalo osmnáct palců dlouhé klepeto, krutý blyštivý úlomek červenohnědé skořepiny vytvarovaný do hrozivého skalpelu. Od koře­ne těchto zbraní vyrůstal zahnutý trn, naostřený hák k zachytávání, trhání a párání oběti.¶ Tyto zakřivené organické dýky trčely Tkáči z těla jako ploché rohy, jako listy kopí. Mluvily jasnými slovy o jeho vražedném potenciálu.¶ A před nimi visel poslední, nejkratší pár končetin. Z jejich za­končení, nacházejících se v polovině vzdálenosti mezi Tkáčovou hla­vohrudí a zemí, vyrůstal pár vyzáblých, drobných ruček s pěti štíhlý­mi prsty. Od rukou lidského dítěte je odlišovaly pouze jako uhel černé hladké špičky bez nehtů a kůže, které svým perleťovým třpytem pů­sobily cizorodě.¶ Tkáč trochu ohnul lokty a spojil ručky a pomalu a ustavičně je svíral a mnul. Byl to kradmý, znepokojivě lidský pohyb, který mohl patřit nedůvěryhodnému, samolibému knězi.¶ Kopím podobné nohy se zlehka přiblížily. Rudočerná klepeta se mírně protočila a zableskla v černém světle. Ručky se zamnuly. Tkáčovo tělo se zhouplo dozadu a dopředu; to působilo zvlášť znepokojivě.¶ ...JAKOU OBĚŤ JAKOU LASKAVOST OTÁČIVÉ ŠTÍPAČKY MI PŘINÁŠÍTE... řekl a zničehonic napřáhl pravou ručku. Milicionáři při tomto rychlém pohybu ztuhli.¶ Gangr nezaváhal, postoupil o krok a vložil Tkáči do ručky nůž­ky; dával si nemalý pozor, aby se nedotkl jeho kůže. Stenná-Katěná a Záchrana udělali totéž. Tkáč nebezpečně rychle poodstoupil. Podí­val se na nůžky, propletl prstíky držadly a všechny nůžky začal rychle otevírat a zavírat. Pak se přesunul k zadní stěně a rychlým pohybem nůžky přitlačil na chladný kámen.¶ Neživý kov jakýmsi způsobem držel tam, kam byl přiložen, zůstal viset ve vlhkém nástěnném obrazci. Tkáč svůj výtvor pečlivě upravil.¶ "Jsme tu, abychom se tě na něco zeptali, Tkáči." Gangrův hlas se ani nezachvěl.¶ Tkáč se k němu pomalu otočil.¶ …ZÁVOJ VLÁKEN SE VLÁČNĚ OMOTÁVÁ OKOLO VAŠICH VRATKÝCH VRNÍCÍCH MRTVOL TAHÁTE A VÁHÁTE ODVÍJÍTE A PŘEPLÉTÁTE SVŮJ TRIUMVIRÁT MOCI ZASAZENÝ DO MOD­RÉHO STEJNOKROJE JEŽÍCE SE BLYŠTIVÝMI KŘESADLY STŘEL­NÝM PRACHEM KOVEM MÍŘÍTE TŘI CHYTILI ZADŘENÉ DUŠE PŘEDIVO SE ŠKUBE PĚTI OKŘÍDLENÝMI ROZPAROVAČI TRHA­JÍ ODMOTÁVAJÍ SYNAPSI ZA UZLINOU DUCH ODSÁVÁ VLÁKNA MYSLI...¶ Gangr vrhl ostrý pohled na Záchranu a Stennou-Katěnou. Všichni tři se usilovně snažili sledovat snovou poetiku, s níž se Tkáč vyjadřo­val. Jednu věc si ale uvědomili zcela jasně.¶ "Pět?" zašeptal Záchrana a podíval se na Gangra a Stennou-Katěnou. "Multi koupil jen čtyři můry..."¶ ...PĚT PRSTŮ RUKY SE ZAPLETE STRHÁ PŘEDIVO SVĚTA Z CÍVEK MÉŠŤÁKŮ PĚTICE VZDUCHTRHAJÍCÍHO HMYZU ČTYŘI NÁDHERNĚ TVAROVANÍ VZNEŠENÍ OPÁSANÍ TŘPYTÍCÍMI SE OZDOBAMI JEDEN NEDOMRLÝ SKRČEK ZAKRSLÍK PADLÝ DO­DÁVÁ SÍLU MAJESTÁTNÍM SOUROZENCŮM PRSTŮ PĚT NA RU­CE...¶ Miliční hlídka ztuhla, když se Tkáč ve svém pomalém tanci při­kradl až k Záchranovi. Roztáhl prstíky na jedné ruce, podržel ji Zá­chranovi před tváří a tlačil ji stále blíž. Při Tkáčově výpadu vzduch kolem lidí zhoustl. Gangr překonal nutkání otřít si obličej, očistit si ho od onoho neviditelného lepkavého hedvábí. Záchrana zaťal čelist. Milicionáři na sebe rozčileně mručeli, ale nemohli nic dělat. Už po­chopili, jak zbyteční tady jsou.¶ Gangr celé drama sledoval s jistými rozpaky. Když s Tkáčem ho­vořil předminule, tvor ilustroval jednu svou poznámku, jakousi řeč­nickou figuru, tím, že sáhl po miličním kapitánovi, který stál vedle něho, zvedl ho do vzduchu a pomalu ho rozpáral, jedním klepetem mu zajel pod zbroj na břiše a vytahoval z něho jednu teplou kost za druhou. Zatímco ho Tkáč takto kuchal, muž řval, házel sebou, zase řval a Tkáčův tklivý hlas Gangrovi nepřestával znít v hlavě snovými hádankami, jejichž prostřednictvím mu vysvětloval svá stanoviska.¶ Gangr věděl, že Tkáč udělá vše, co bude považovat za vhodné pro vylepšení přediva světa. Mohl by předstírat, že je mrtvý, nebo vytva­rovat kámen na podlaze do sochy lva. Mohl by Elize vydloubnout oči. Udělá cokoli, co je třeba k uspořádání vzoru ve struktuře éteru, který je viditelný pouze jemu, cokoli, co je třeba k vytvarování Tkaniva.¶ Gangrovi bleskla hlavou vzpomínka na Kapnelliora rozebírajícího texturologii – vědu o Tkáčích. Tkáči jsou nesmírně vzácní. Konvenč­ní realitu obývají jen občas. Od zrodu města novokrobuzonští vědci zjistili pouze dvě mrtvoly Tkáčů. Kapnelliorova věda se jen stěží dala považovat za exaktní.¶ Nikdo netušil, proč se tento Tkáč rozhodl zůstat. Před více než dvěma sty lety svými záhadnými slovy oznámil starostovi Dagmanu Beynovi, že bude přebývat pod městem. V průběhu let ho pouze jedna či dvě vlády nechaly na pokoji. Většina však přitažlivosti jeho síly neodolala. Tkáčova občasná jednání – někdy banální, jindy fatální – se starosty a vědci byla hlavním zdrojem údajů pro Kapnelliorovo studium.¶ Kapnellior sám byl evolucionista. Zastával názor, že Tkáči jsou druhem běžného pavouka, který byl – před třiceti či čtyřiceti tisí­ci lety, pravděpodobně v Sagrimai – působením jakéhosi torzního či thaumaturgického zásahu podroben náhlému urychlení krátkého evolučního cyklu do explozivního tempa. Během několika genera­cí, jak vysvětloval Gangrovi, se Tkáči vyvinuli z prakticky nemys­lících predátorů do podoby estétů nesmírné inteligence a materiálně­thaumaturgických schopností, superinteligentních cizorodých myslí, které k lovu kořisti už nepoužívají sítě; místo toho se na své oběti vylaďují jako na objekty krásy, jež lze vyplést z přediva reality. Z je­jich snovacích bradavek se staly specializované žlázy, které lze použít v několika rozměrech. Vetkávají do světa vzory. Do světa, který je pro ně sítí.¶ Dlouho se vyprávěly příběhy o tom, jak se Tkáči dokázali vraždit kvůli estetickým pohnutkám, jako byl třeba spor, zda je hezčí zničit tisícihlavou armádu, nebo ji nechat být, nebo zda by se měla či neměla utrhnout konkrétní pampeliška. Myslet pro Tkáče znamená myslet esteticky. Jednat – tkát – znamená vytvářet další libé vzory. Neživí se materiální potravou: zdá se, že žijí jen z vědomí krásy.¶ Krásy, které si nejsou vědomi lidé ani další obyvatelé pozemské sféry.¶ Gangr se horečnatě modlil, aby Tkáč nedošel k rozhodnutí, že zabití Záchrany vytvoří v éteru hezký vzorek.¶ Po několika vypjatých vteřinách Tkáč ustoupil, i když před se­bou pořád držel ručku s roztaženými prsty. Gangr si úlevně vydechl a uslyšel, jak milicionáři a jeho kolegové učinili totéž.¶ ...PĚT... zašeptal Tkáč.¶ "Pět," přitakal Gangr nevzrušeně. Záchrana chvíli mlčel a pak pomalu přikývl.¶ "Pět," zašeptal.¶ "Tkáči," Gangr věděl, že musí pokračovat. "Máš samozřejmě pravdu. Chtěli jsme se zeptat na těch pět tvorů, kteří se volně pohy­bují městem. Dělají... dělají nám starosti... a jak slyšíme, tobě taky. Chceme se zeptat, jestli nám je pomůžeš z města odstranit. Vykořenit je. Spláchnout je. Pobít je. Než poškodí Tkanivo."¶ Nastalo krátké ticho a potom se Tkáč náhle a rychle roztančil. Ozvalo se zběsilé bubnování, když ostré drápy začaly kmitat a bušit do podlahy. Tkáč se zmítal v groteskním tanci.¶ ...BEZ VÁS PTÁTE SE TKANIVA JE PEVNÉ ZMUCHLANÉ BAR­VY KRVÁCEJÍ TKANINY ROZDÍRAJÍ NITĚ ZATÍMCO JÁ LKÁM PO­HŘEBNÍ PÍSNĚ ZA ŘÍDKÁ MÍSTA KDE ODTÉKAJÍ TVARY SÍTĚ JÁ SI PŘEJI JÁ CHCI JÁ MOHU SMYČKY PŘÍZRAKŮ STÍNÍ HORI­ZONT STŘECH KŘÍDLA SE PACHTÍ ODSÁVAJÍ BARVU Z TKANI­VA SVĚTA ZMRTVUJÍ NELZE TAK ČTU OZVĚNU CO POSKAKUJE SÍTÍ Z MÍSTA NA MÍSTO UJÍDÁ NÁDHERU VZPÍNÁ SE A OLIZUJE SI RUDÉ BŘITVONEHTY UTNU PŘEDIVO A PŘEPLETU JE JSEM JSEM JEMNÝ UŽIVATEL BARVY VYBĚLÍM S VÁMI VAŠE NEBE VYČISTÍM JE A PEVNĚ JE SVÁŽI...¶ Gangrovi nějakou chvíli trvalo, než si uvědomil, že Tkáč vyjádřil s pomocí souhlas.¶ Opatrně se pousmál. Než mohl starosta opět promluvit, Tkáč uká­zal čtyřmi předními končetinami přímo nad sebe ...ZJISTÍM KDE VZORY ŠÍLÍ KDE BARVY BLEDNOU KDE VAMPÝRSKÝ HMYZ VY­SÁVÁ OBYVATELSTVO CÍVKY A JÁ BUDU A JÁ BUDU OPODÁL A DÁL A DÁL...¶ Tkáč ukročil stranou a zmizel. Vystoupil z materiálního světa. Už kdesi akrobaticky uháněl přes síť světa.¶ Chomáče éterických vláken, které se neviditelně vznášely místnos­tí a lepily se lidem na kůži, se začaly pomalu vytrácet.¶ Gangr pomalu otočil hlavu. Milicionáři se vypínali do pozoru, vy­dechovali a opouštěli bojové pozice, které nevědomky zaujali. Gang­rovu pozornost přitáhla Eliza Stenná–Katěná:¶ "Tak to by bylo," polkla. "Najali jsme ho, je to tak?"¶

Kapitola dvacátá devátá

Skřaraši byli vyděšení. Vyprávěli si historky o netvorech na obloze. V noci sedávali na velkých městských skládkách kolem hořících odpadků a pohlavkovali své děti, aby je udrželi v tichosti. Jeden po druhém vykládali, jak se náhle prudce rozvířil vzduch a jak letmo zahlédli strašlivé věci. Jak na obloze spatřili obrovské stíny. Jak je shora potřísnily kapky štiplavé tekutiny.¶ Skřaraši se stávali i oběťmi.¶ Zpočátku to byly jen vyprávěnky. I navzdory děsu si skřaraši své historky docela vychutnávali. Ale potom jim začali být hrdinové těch­to příběhů důvěrně známí. Jak se množily nálezy bezduchých, slintají­cích těl, městem se začala kvílivě nést jejich jména. Arfamo a Stranou; Máta; a což bylo nejděsivější, i Doprdele, šéf východní části města. Nikdy neprohrál žádný souboj. Nikdy neustoupil. V křovinách u zre­zivělého plynojemu ve Starých humnech ho našla jeho dcera. Hlavu měl svěšenou, z úst mu tekly sliny a z nosu hleny, oči měl nateklé, bledé a živé jako vařená vejce.¶ Na Náměstí soch byly nalezeny dvě cheprijské hospodyně, seděly, bezvládné a prázdné. Na břehu řeky ve Stíništi ležel voďanoj, prostor­ná ústa vyšpulená v připitomělém úšklebku. Lidé, kteří byli nalezeni bez známek vědomí, se začali počítat na desítky. Nárůst počtu se nezpomaloval.¶ Stařešinové ze Skleníku v Luzích odmítali sdělit, zda se obětí stal i nějaký kaktusík.¶ Rozbroj otiskl na druhé straně článek nazvaný "Tajemná epidemie imbecility".¶ A nebyli to pouze skřaraši, kdo viděl věci, které na světě neměly místo. Napřed dva či tři, potom další a čím dál hysteričtější svědci tvrdili, že byli ve společnosti některé z obětí ve chvíli, kdy přišla o ro­zum. Říkali, že oběti pocítily zmatek a upadly do jakéhosi transu, ale přesto blekotavě popisovaly nestvůry, hmyzí ďábly bez očí, temná při­hrblá těla s noční můrou končetin. Vyceněných zubů a hypnotických křídel.¶ ¶ Vranov se od Nádraží Perdido táhl ve složité změti tříd a za­padlých uliček. Z nádraží a BilSantumského náměstí vybíhaly všemi směry hlavní tepny – ulice LeTissof, Konkubecký průjezd, bulvár Dos Ghérou. Byly široké a rušné, s nepolevujícím proudem povozů, drožek a pěších.¶ Každý týden se v této záplavě otevíraly nové elegantní obcho­dy. Ohromné prodejny zabírající tři patra bývalých paláců; menší, ale stejně úspěšné provozovny s výlohami plnými posledních novi­nek z oboru plynového osvětlení, se svítilnami ze složitě propletených mosazných trubek a kohoutů; jídlem; luxusními tabatěrkami; na míru šitými oděvy.¶ V užších uličkách, které vyrážely z těchto ohromných tříd jako ka­piláry, sváděly pracovny právníků, lékařů, techniků, lékárníků a dob­ročinných spolků boj s exkluzivními kluby. V ulicích hlídkovali pat­ricijové v bezvadně padnoucích oblecích.¶ Oblasti chudoby a plesnivějících budov, ztracené ve více či méně odlehlých vranovských zákoutích, zde byly okázale ignorovány.¶ Prsk, od Vranova na jihovýchod, byl shora rozdělen visutou dra­hou spojující miliční věž ve výčnělku Brokat s Nádražím Perdido. Byl součástí stejně rušné zóny jako Ček a tvořil ho klín menších krámků a kamenných, cihlami vyspravených domů. V Prsku se dařilo šedému průmyslu: přetváření. Tam, kde se čtvrť setkávala s řekou, občas vy­cházelo z podzemních trestaneckých továren bolestivé úpění a chvatně tlumený křik. Aby si však před veřejností uchoval tvář, Prsk se do­kázal s lehkým výrazem nechuti tvářit, že tuto skrytou ekonomiku nevidí.¶ Bylo to živé místo. Poutníci jím směřovali k Palgolakovu chrámu na severním konci Brokat. Prsk byl už dlouhá staletí útočištěm non­konformistických církví a náboženských společností. Jeho zdi držely pohromadě zásluhou lepidel z tisícovek plesnivějících plakátů zvou­cích na teologické debaty a rozpravy. Po ulicích se spěšně ubírali mniši a jeptišky podivuhodných kontemplativních sekt, se sklopenými hla­vami se vyhýbali nutnosti podívat se komukoli do očí. Na nárožích se hádali derviši a hieromantici.¶ Mezi Prsk a Vranov bylo nevkusně vklíněno nejhůře střežené ta­jemství celého města. Mrzká, opovrženíhodná skvrna. V rámci celého Nového Krobuzonu šlo o nevelkou oblast. Několik ulic, kde staré domy stály těsně u sebe a které bylo možné překlenout po rampách a vi­sutých lávkách. Kde pásy sevřené dlažby mezi vysokými a podivně ozdobenými budovami mohly představovat únikový labyrint.¶ Oblast nevěstinců. Čtvrť červených luceren.¶ ¶ Byl pozdní večer a David Serachin procházel severním okrajem Prsku. Mohl se ubírat domů západním směrem pod Polední trasou a visutými dráhami, přes Ček, kolem mohutné miliční věže, a dojít až na náměstí v Temném brodě. Byla by to dlouhá, ale nikoli nemožná cesta.¶ Ale David prošel pod oblouky stanice Slinný bazar, využil tem­noty, otočil se a zadíval se na cestu, kterou přišel. Lidé za ním byli pouze kolemjdoucí. Nikdo ho nesledoval. Na chvilku zaváhal. Když vycházel zpod železniční tratě, zahoukal nad ním vlak a v cihlových prostorách se rozeznělo dunění.¶ David zabočil na sever a sleduje směr železnice, došel na okraj vykřičené čtvrti.¶ Vrazil ruce hluboko do kapes a svěsil hlavu. Tohle byla jeho hanba. Hnusil se sám sobě.¶ Na okrajích vykřičené čtvrti se nabízelo zboží, které vyhovovalo ortodoxnímu vkusu. Postávalo tu několik šlapek, pouliční děvky há­zely očkem po zákaznících, avšak prostitutky pracující samy na sebe, jimiž se to jinde v Novém Krobuzonu jen hemžilo, sem nepatřily. Ta­to čtvrť holdovala rafinovanějším požitkům, které měly místo spíše pod střechami podniků. Stále ještě elegantní budovy této čtvrti, me­zi nimiž se dal tu a tam najít i malý koloniál, který i tady sloužil každodenním potřebám, byly osvětlené plynovými lampami rozsvíce­nými za tradičními červenými filtry. Ze dveří některých domů lákaly kolemjdoucí šeptem mladé ženy v upnutých šněrovačkách. Ulice zde byly méně rušné než v okolním městě, ale prázdné nebyly ani zdaleka. Procházeli se tu především dobře oblečení muži. Tohle zboží nebylo pro chudáky.¶ Někteří se tu procházeli s hlavami vyzývavě zvednutými. Většina se však chovala jako David, obezřetně a jaksi provinile.¶ Vzduch byl teplý a špinavý. Hvězdy nejasně blikotaly. Nad stře­chami se ozvalo ševelení a pak se prohnal závan větru způsobený průletem miliční kapsle. Už patřilo k ironii tohoto města, že přímo nad středem uliček lásky se táhla visutá miliční dráha. Milice ovšem prováděla razie v hříšných, přepychových domech vykřičené čtvrti jen velice zřídka. Většinou, pokud bordely platily a násilí, za něž klienti utráceli peníze, zůstávalo skryté, udržovala si milice odstup.¶ Proudění nočního vzduchu s sebou přinášelo cosi zneklidňujícího, jakýsi vířivý pocit stísněnosti. Cosi hlubšího, než je běžná úzkost.¶ Z některých domů se skrz jemný průsvitný mušelín rozlévalo vel­kými okny světlo. Ženy ve spodničkách a přiléhavých nočních košil­kách se v nich jako ve výkladech chlípně hladily nebo vzhlížely ke kolemjdoucím zpod koketně dlouhých řas. Stály tu i xenické nevěs­tince, kde se opilí mladíci vzájemně pobízeli při rituálech dospělosti, které spočívaly v souložení s cheprijkami, voďanojkami či ženami ješ­tě exotičtějších ras. Při pohledu na tyto podniky si David vzpomněl na Izáka. Snažil se tu myšlenku zapudit.¶ Nezastavoval se. Nevšímal si žen.¶ Šel dál.¶ Zabočil do uličky nižších, omšelejších domků. V oknech bylo jed­noznačně a zřetelně vidět, jaké povahy je zboží, jež se v nich nabízí. Biče. Pouta. leštící, usmrkaná sedmi- či osmiletá holčička v dětské postýlce.¶ David se nořil stále hlouběji. Davy řídly, i když ani na chvíli nezů­stal na ulici sám. Noční vzduch kolotal nezřetelnými zvuky. Z pokojů se ozývaly hovory. Dobře interpretovaná hudba. Smích. Výkřiky bo­lesti a štěkání či vytí zvířat.¶ Poblíž centra tohoto sektoru se nacházela polorozpadlá slepá ulič­ka, nevelké klidné místo uprostřed bludiště. David do ní se slabým rozechvěním zabočil. Dveře zdejších podniků chránili statní, nevrlí muži v laciných oblecích a všechny rozpačité klienty, kteří k nim za­mířili, prověřovali.¶ David se došoural k jedněm dveřím. Zastavil ho ohromný vyha­zovač a položil mu na hruď apatickou ruku.¶ "Posílá mě paní Tolmeková," zamumlal David. Muž ho nechal vejít.¶ Lampy uvnitř měly tlustá a špinavě hnědá stínidla. Davidovi při­padalo, že chodba je jakoby ulepená světlem barvy výkalů. Za stolkem seděla přísná žena středního věku v ošuntělých květovaných šatech, které ladily se stínidly. Na Davida se podívala přes brýle s polovičními skly.¶ "Jste v našem podniku poprvé?" chtěla vědět. "Máte schůzku?"¶ "Měl jsem přijít v devět hodin do pokoje číslo sedmnáct. Na jméno Orrel," řekl David. Žena mírně nadzvedla obočí a naklonila hlavu. Podívala se do knihy, kterou měla před sebou.¶ "Ach ano. Jděte..." podívala se na hodiny na stěně, "jdete o deset minut dříve, můžete ale jít nahoru. Znáte cestu? Sára už na vás če­ká." Vzhlédla k němu a strašlivě, ohavně spiklenecky na něho mrkla a zazubila se. Davidovi se udělalo zle.¶ Rychle se od ní odvrátil a zamířil nahoru po schodech.¶ Když pak vstoupil do dlouhé chodby nahoře pod střechou, cítil srdce až v krku. Vzpomněl si, jak tu byl poprvé. Pokoj číslo sedmnáct byl na konci chodby.¶ David k němu zamířil.¶ Tohle patro se mu hnusilo. Hnusila se mu mírně zpuchřelá tapeta, podivné pachy, které se linuly z pokojů, a znepokojivé zvuky pro­sakující stěnami. Většina dveří na poschodí byla tradičně otevřená. Zavřené místnosti byly obsazené zákazníky.¶ Dveře do pokoje číslo sedmnáct byly zavřené samozřejmě pořád. Výjimka z domácího řádu.¶ David pomalu přešel špinavý koberec a přiblížil se k prvnímu po­koji. Bylo naštěstí zavřený, ale dřevěné dveře nedokázaly ztlumit vše­chny zvuky: podivný zdušený nesouvislý křik; skřípění utahované ků­že; nenávistný syčivý hlas. David otočil hlavu a najednou se díval do pokoje naproti. Zahlédl na posteli nahou postavu. Dívala se na něho dívka, které nemohlo být více než patnáct. Byla přikrčená na všech čtyřech... paže i nohy měla chlupaté a vyrůstaly z nich tlapy... psí nohy.¶ Zatímco míjel její pokoj, nespouštěl z ní hypnoticky fascinované oči, rozšířené vilnou hrůzou. Dívka nemotorným psím pohybem sko­čila na podlahu, neohrabaně se otočila a jako nezkušený čtyřnožec na něho vystrčila zadek a přirození, přitom se na něho s jistými nadějemi dívala přes rameno.¶ Davidovi lehce spadla brada a raději přivřel oči.¶ Tady zažil největší ponížení; v tomto hanbinci přetvořených kurev.¶ Ve městě se to přetvořenými prostitutkami přirozeně jen hemžilo. Často to byla jediná strategie, jak se přetvořené ženy a muži mohli vyhnout hladovění. Avšak tady, ve vykřičené čtvrti, se bylo možné oddávat smyslnosti těmi nejrafinovanějšími způsoby.¶ Většina přetvořených cour byla trestána za zločiny, které s jejich profesí nijak nesouvisely: přetvoření jim zpravidla pouze groteskně znesnadnilo poskytování sexuálních služeb, a to snižovalo ceny, za něž se mohly prodávat. Tato zóna však vycházela vstříc specialistům, náročným zákazníkům. Zde byly kurvy přetvářeny speciálně pro svou profesi. Zde se těla nákladně přetvářela do forem, které mohly ukojit ty nejzapřísáhlejší gurmány tělesné zvrhlosti. Našly se tu děti, které prodali vlastní rodiče, a ženy a muži, které do situace, kdy se museli Prodávat ilegálním přetvářečům – sochařům těl – dohnalo zadlužení. Kolovaly zvěsti, že řada z nich byla odsouzena k jinému druhu přetvo­ření, ale trestanecké továrny je přetvořily podle zvláštních chlípných předloh a prodaly je pasákům a do nevěstinců. Byla to lukrativní příležitostná práce organizovaná státními biothaumaturgy.¶ Čas se na této nekonečné chodbě odporně táhl jako zkažený sirup. David se nedokázal ovládnout a nahlédl do všech dveří. Silou vůle se snažil přimět, aby se díval jinam, ale oči ho neposlouchaly.¶ Připadal si jako v zahradě nočních můr. Každý pokoj obsahoval nějakou jedinečnou podobu tělesnosti, výkvět mučení.¶ Procházel kolem nahých těl pokrytých prsy připomínajícími ma­sité šupiny; kolem obludných krabích torz, jimž z obou konců čněly nohy dospělých dívek; kolem ženy, která na něho civěla bystrýma oči­ma nad druhou pochvou – její ústa byla svislou štěrbinou s vlhkými stydkými pysky, kožnatá ozvěna oné druhé vagíny mezi roztažený­ma nohama. Kolem dvou malých chlapců, kteří se rozpačitě dívali na vlastní ohromné pyje. Kolem hermafrodita se spoustou rukou.¶ Davidovi dunělo v hlavě. Z té vyčerpávající úděsnosti se mu za­točila hlava.¶ Stál před pokojem číslo sedmnáct. Neodvrátil se. Představil si oči přetvorů za svými zády, upírající se na něho z vězení krve, kostí a sexu.¶ Zaklepal. Za chvilku uslyšel, jak někdo uvnitř zvedá řetízek. Dveře se pootevřely. David měl žaludek jako na vodě. Vstoupil dovnitř a ne­chal za sebou onu ostudnou chodbu, jíž prošel ke své vlastní soukromé zkáze. Dveře zapadly.¶ ¶ Na špinavé posteli seděl muž v obleku. Čekal na něho a uhlazoval si vázanku. Další muž, ten, který otevřel a zavřel dveře, se za Davi­da postavil se založenýma rukama. David se na něho krátce podíval a veškerou pozornost upřel na sedícího muže.¶ Muž ukázal na židli u postele a pokynul Davidovi, aby si ji k němu přitáhl.¶ David se posadil.¶ "Ahoj, 'Sáro'," pozdravil tiše.¶ "Serachine," odpověděl muž. Byl útlý, středního věku. Měl vypo­čítavé a inteligentní oči. V tomto rozpadajícím se pokoji, v tomto mrzkém domě vypadal naprosto nepatřičně, přesto měl ve tváři klid­ný výraz. Mezi přetvořenými kurvami čekal stejně trpělivě a nenuceně jako na chodbách parlamentu.¶ "Chtěl jste se se mnou setkat," pravil muž. "Dlouho jste se nám neozýval. Označili jsme vás za spáče."¶ "Víte..." začal David rozpačitě, "nebylo moc co hlásit. Až doteď." Muž uvážlivě přikývl a čekal.¶ David si olízl rty. Moc se mu do toho nechtělo. Muž se na něho zkoumavě zadíval a zamračil se.¶ "Taxa je pořád stejná, jak víte," oznámil nakonec. "Dokonce o tro­chu vyšší."¶ "Ne, pro bohy, já..." David se zakoktal. "Já jen... Víte... vyšel jsem ze cviku."¶ Muž opět přikývl.¶ Vyšel jsem hodně ze cviku, pomyslel si David bezmocně. Od minu­la uplynulo už šest let a zapřísáhl jsem se, že to už neudělám. Dostal jsem se z toho. Vydírání člověka unaví a peníze jsem nepotřeboval...¶ Poprvé, před patnácti lety, vstoupili právě do tohoto pokoje, zrov­na když David vyvrcholil do jedněch z mnoha úst jakési zbědované, vyzáblé přetvořené dívky. Muži v oblecích mu ukázali aparát, kte­rým ho snímali. Řekli mu, že snímky pošlou do novin, časopisů a na univerzitu. Dali mu však na vybranou. Nabídli slušný honorář.¶ A David donášel. Pouze příležitostně; jednou, možná dvakrát roč­ně. A pak na dlouhou dobu přestal. Až do nynějška. Protože teď měl strach.¶ Zhluboka se nadechl a spustil.¶ ¶ "Děje se tu něco hrozného. Do Drmola, nevím ani, kde mám začít. Víte o té nemoci, která tu teď řádí? Jak šíří to šílenství? No, tak já teda vím, odkud se vzala. Myslel jsem si, že se s ní nebudeme muset vzrušovat, myslel jsem si, že... ji udržíme na uzdě... ale, u čertova ocasu! Je to čím dál větší a větší a... a myslím, že potřebujeme po­moc." (Někde hluboko v duši začala jedna část jeho bytosti při těchto slovech, při této zbabělosti, při tomto sebeklamu znechuceně prskat.) "Za všechno může Izák."¶ "Dan der Grimnebulin?" muž zdvihl obočí. "Ten, se kterým máte společné pracoviště? Ten odpadlý teoretik? Ten zákopový vědec se sklony k domýšlivosti? Copak nám provádí?" Muž se studeně usmál.¶ "Ano, ten, poslouchejte. Dostal zakázku od... no, prostě, dostal zakázku, která se týkala létání, a sehnal děsnou spoustu všemožných létavců, na kterých prováděl výzkum. Ptáky, hmyz, zmijany, prostě všecko. A mezi vším tím se mu dostala do rukou i jedna velká housenka. Dlouhou dobu to vypadalo, že ta obludka zdechne, pak ale musel 'Zák vymyslet, jak ji udržet při životě, protože najednou začala růst. Jako prase. Kurva... takhle nějak." Rozpažil ruce a dosti přesně ukázal, jak byla larva asi velká. Muž proti němu ho upřeně sledoval se zachmuřenou tváří a zaťatými pěstmi.¶ "Pak se teda zakuklila a my všichni jsme byli zvědaví, co z ní teda bude. Jednoho dne jsme se vrátili domů a Lublamai – víte, ten další chlapík v domě – leží na zemi a slintá. Ať už se nám vyklubalo čertvíco, dokázalo mu to sežrat rozum... a... a pak to uteklo a teď je a potvora někde venku..."¶ Muž rozhodně přikývl, gestem naprosto odlišným od předchozí­ho trpělivého a klidného chování. "A vás napadlo, že byste nás měl nejspíš informovat."¶ "Ne, krucinál! Nenapadlo... pořád jsem si myslel, že si s tím po­radíme. Chci tedy říct, že jsem měl na Izáka pifku, nevěděl jsem, co si počít, ale myslel jsem, že najdeme nějaký způsob, jak tu potvo­ru vyšťouráme, vyléčíme Luba... No, ale těch potvor bylo najednou čím dál víc, objevily se zvěsti o lidech... kteří přišli o rozum... Ale nejdůležitější bylo, že jsme vysledovali, kdo tu věc 'Zákovi dodal. Je to nějaký zasraný úředníček, co je kradl z V&V přímo v parlamen­tu. A mě tak napadá: 'Do prdele, tak s vládou si tedy nic začínat nechci'." Muž kývnutím schválil Davidovu soudnost. "No a pak mi došlo, že na to teda rozhodně stačit nebudeme..."¶ David se odmlčel. Muž na posteli otevřel ústa, ale David ho před­běhl.¶ "Ne, poslouchejte! Tím to nekončí! Slyšel jsem totiž o té vzpouře v Kelströmu a vím, že jste zabásli vydavatele Radikálního renegáta, je to tak?" Muž vyčkával. Bezděčně si ze saka oprášil smítko. Tato sku­tečnost nebyla oficiálně známa, ale zničené jatky nenechávaly nikoho na pochybách, že ve Vlkodavech došlo k razii v nějakém reakčním dou­pěti, a všichni se začali předhánět v dohadech. "No, a jedna Izákova známá pro ten zatracený plátek píše a ta se pak s tím vydavatelem zkontaktovala – nevím jak, pomocí nějaké zasrané thaumaturgie ­a dozvěděla se dvě věci. Jednou je to, že inkvizitoři ... vaši kolegové... si myslí, že ten chlap ví něco, co neví, a tou druhou je to, že se ho vyptávají na jakýsi článek v RR; a zdroj informací k tomu článku – který patrně ví to, co si inkvizitoři myslí, že ví ten vydavatel – se jmenuje Barbilová. Pozor! To je ten, člověk, kterému náš úředníček ukradl tu nestvůrnou housenku!"¶ David se po těchto slovech odmlčel, počkal si na dojem, který vyvolají, a pak pokračoval.¶ "Všecko je to teda propletené a já netuším, co se vlastně děje. A ani to tušit nechci. Jenom mi dochází, že vám... lezeme do zelí. Možná je to všechno shoda náhod, ale já do ní nevidím... Nevadí mi honit se za nestvůrami, ale do prdele, nechci si začít nic ani s milicí, ani s tajnou policií, ani s vládou, s nikým takovým. Musíte si s tím bordelem nějak poradit. "¶ Muž na posteli sepjal ruce. David si vzpomněl ještě na něco. ¶ "Krucinál, ještě tohle, poslouchejte! Lámal jsem si s tím vším hlavu, snažil jsem se pochopit, co se tu děje, a... no nevím, jestli je to opravdu tak, ale snad to souvisí s krizovou energií."¶ Muž velmi pomalu zavrtěl hlavou, zatvářil se ostražitě. Nerozu­měl. "Pokračujte," pobídl Davida.¶ "No, v jedné chvíli, než se tohle seběhlo, se Izák nechal nená­padně slyšet... tak to nějak naznačil... že sestrojil... funkční krizový aparát... víte, co to znamená?"¶ Muž se tvářil zachmuřeně a ani nemrkl.¶ "Jsem spojka pro ty, co se nám hlásí z Brokat," sykl. "Vím, co by to mohlo znamenat... nemůže ale... přece... Počkejte, to by nedávalo smysl... je to... je to pravda?" Na muži bylo vůbec poprvé vidět skutečné vzrušení.¶ "Nevím," přiznal David bezmocně. "Ale nevychloubal se... zmínil se o tom jen tak mimochodem... Já prostě... nemám tušení. Ale na něčem takovém pracuje s přestávkami už leta letoucí..."¶ Nastala dlouhá odmlka, během níž muž na posteli zamyšleně zíral do opačného kouta místnosti. Ve tváři se mu vystřídala celá škála pocitů. Pak se na Davida hloubavě podíval. "Jak tohle všechno víte?" zeptal se.¶ "'Zák mi důvěřuje," vysvětlil David (a hluboko uvnitř v něm zase cosi zaprotestovalo, ale opět toho nedbal). "Napřed si ta ženská..."¶ "Jmenuje se...?" přerušil ho muž.¶ David zaváhal.¶ "Derchan Modrodenná," zadrmolil nakonec. "Tahle Modrodenná si přede mnou napřed dávala bacha, nechtěla moc mluvit, ale Izák... se za mě zaručil. Ví, jaké je moje politické mínění, chodili jsme spolu na demonstrace..." (a zase to zahlodání: ty nemáš žádné politické mínění, ty zasraný zrádče). "Akorát že za takovéhle situace..." rozpačitě zaváhal. Muž mávl rezolutně rukou. Davidova vina ani vysvětlování jeho pohnutek ho vůbec nezajímaly. "Izák jí tedy řekl, že mi může věřit, a ona nám všechno vyzvonila."¶ Nastalo dlouhé ticho. Muž na posteli čekal. David pokrčil rameny.¶ "To je všechno, co vím," uzavřel.¶ Muž vstal.¶ "Dobrá," kývl. "To všechno je... mimořádně užitečné. Pravděpo­dobně si budeme muset vašeho kolegu Izáka předvolat. Nedělejte si ale starosti," dodal s uklidňujícím úsměvem. "Nemáme žádný zájem se ho zbavovat, to vám slibuji. Možná budeme jen potřebovat jeho pomoc. Máte samozřejmě pravdu. Je třeba... skloubit neskloubitelné, navázat kontakty, to byste vy asi nezvládl, my ale snad ano. S Izáko­vou pomocí.¶ Budete muset být pořád k dispozici," dodal muž. "Dostanete pí­semné pokyny. Rozhodně se jimi řiďte. To ovšem nemusím zdůrazňo­vat, že ano? Postaráme se o to, aby se der Grimnebulin nedozvěděl, odkud naše informace pocházejí. Možná se pár dní nebude dít nic... nepodléhejte panice. Už je to naše věc. Zůstaňte v klidu a snažte se der Grimnebulina udržovat u toho, co dělal doposud. Platí?"¶ David zkroušeně přikývl. Vyčkával. Muž se na něho ostře podíval.¶ "To je všechno," poslal ho pryč. "Můžete jít."¶ David se provinile, vděčně zvedl a pospíchal ke dveřím. Měl pocit, jako by plaval v bahně, jeho hanba ho obklopovala jako moře slizu. Toužil z tohoto pokoje odejít, zapomenout na všechno, co řekla udě­lal, nemyslet na mince a bankovky, které obdrží, uvažovat jen nad tím, jak loajální je k Izákovi. Opakoval si, že je to jen pro všeobecné dobro.¶ Druhý muž mu otevřel dveře a nechal ho odejít. David vděčně vyběhl a s touhou být co nejrychleji pryč se chodbou skoro rozběhl.¶ Ale ať pospíchal ulicemi Prsku seberychleji, vina z něho ne a ne spadnout, držela se ho zarputile jako klíště.¶

Kapitola třicátá

Byla noc a město spalo poměrně klidně.¶ Samozřejmě je soužila obvyklá vyrušení. Lidé spolu bojovali a umírali. Staré ulice zalévala krev a znečišťovaly zvratky. Rozbí­jelo se sklo. Vzduchem se míhala milice. Vzducholodě vzdychaly jako ohromné velryby. Na břeh na Špatné straně řeka vyvrhla zohavené bezoké tělo muže, které bylo později identifikováno jako Benjamin Flex.¶ Město se ve svém nočním světě neklidně převalovalo, jak to mělo ve zvyku už celá staletí. Odpočívalo přerušovaným spánkem, ale nic lepšího nikdy nezažilo.¶ Noc poté, co David ve vykřičené čtvrti provedl svůj záludný čin, se cosi změnilo. Novokrobuzonská noc byla vždycky změtí neladného dunění a neočekávaných souzvuků. Ozval se však nový zvuk. Napjatý a šeplavý spodní tón, který napouštěl vzduch jedem.¶ Jednu noc bylo napětí ve vzduchu slabé, opatrně se vkrádalo do myslí obyvatel a vrhalo jim přes tváře stíny. Pak nastal den a všichni si byli schopni vybavit jen krátký noční neklid.¶ Ale potom, když na scénu opět vklouzly stíny a teplota klesla, když se noc vrátila z druhé strany světa, dolehlo na město cosi nového a strašného.¶ Po celém městě, od Vlajkového vrchu na severu až po Kasárnici za řekou, od ubohých předměstí na Špatné straně na východě až po syrové průmyslové zóny v Chimeru, se lidé začali na postelích zmítat a úpět.¶ Nejdříve to postihlo děti. Křičely a zatínaly si nehty do dlaní, drobné tvářičky jim svíraly kruté grimasy, silně se potily a z tělí­ček jim vycházel těžký zápach, házely hlavami, a to vše, aniž by se probudily.¶ V průběhu noci začali trpět i dospělí. V hloubi jiného, nevinného snu je přes duševní bariéry napadly s prudkostí útočících armád staré strachy a paranoia. Oběti přepadávaly série úděsných obrazů, oživlé vize hluboko ukrytých strachů a absurdně děsivých trivialit ­strašidýlek a skřítků, s nimiž se nemuseli nikdy setkat a nad nimiž by se v bdělém stavu jen pousmáli.¶ Ti, jež byli těchto muk náhodou ušetřeni, se uprostřed noci náhle probouzeli úpěním a vřískotem svých spících milých nebo jejich těž­kými zoufalými vzlyky. Některé sny byly plné sexu a štěstí, ale zase natolik intenzivní a horečnaté, že prudkostí prožitků naháněly hrůzu. V této strašné noční pasti zlo zůstávalo zlem a dobro se zlem stávalo.¶ Město se kolébalo a chvělo. Ze snů se stávala morová rána, ba­cil, který jako by přeskakoval z jednoho spáče na druhého. Dokonce se vkrádaly do myslí bdících. Noční hlídači a agenti milice, noční tanečnice a studenti pohroužení do četby, nespavci: všichni zjišťova­li, že opouštějí předivo myšlenek, fantazírují a podléhají podivným halucinacím.¶ Po celém městě noc protínaly výkřiky temného utrpení.¶ Nový Krobuzon se ocitl v sevření epidemie, v záplavě nočních můr.¶ ¶ Nad Novým Krobuzonem houstlo léto. Dusilo ho. Noční ovzduší bylo horké a husté jako dračí dech. Vysoko nad městem, zavěšení mezi oblaky a nekonečnou zástavbou, slintali obrovití okřídlení tvorové.¶ Rozpínali svá nesmírná nepravidelná křídla, každým mávnutím tvořili mocné víry, vzduch se zmítal v poryvech. Když poletovali ve zběsilém vzrušení, početná soustava složitých výrůstků – tykadlovi­tých a hmyzích, antropoidních a chitinových, se jim chvěla a povlávala.¶ Otevírali hrozivá ústa a vyplazovali ke střechám dlouhé rozekla­né jazyky. Okolní vzduch se hemžil sny a tvorové dychtivě chlemtali jejich vydatné šťávy. Jakmile jim neviditelným nektarem ztěžkly vě­jířky na koncích jazyků, otevřeli dokořán ústa a za horlivého mlaskání jazyky zase svinuli. Vycenili obrovské zuby.¶ Vznesli se do výšky. Za letu káleli a zbavovali se veškerých výměš­ků, jež v nich po předchozím hodování zůstaly. Neviditelné výtrusy se šířily po obloze jako psychický odpad, který v lepivých hrudkách klouzal štěrbinami materiální sféry. Protékal éterem a plnil město, zahlcoval mysli obyvatel, rušil jim spánek, vyvolával příšery. Všichni, ať už spali, či bděli, cítili, jak jim to v hlavách vře.¶ Pětice se vydala na lov.¶ ¶ V ohromném rozvířeném kotli městských nočních můr rozlišoval každý z temných tvorů individuální křivolakou stopu chuti.¶ Obvykle lovili tak, že hledali to nejlepší. Čekali, až ucítí opravdu silnou duševní bouři, mysl, která vysílala obzvláště lahodné aroma. Tehdy se tajemní temní létavci otáčeli, vrhali se střemhlav k zemi a snášeli se přímo k obětem. Využívali svých útlých rukou a otevírali si okna v horních patrech; a vnikali do měsícem zalitých podkroví k třesoucím se spáčům, jež pak podle chuti vysáli. Množstvím vý­růstků lapali osamělé postavy procházející se podél řeky, postavy, které vřeštěly a vřískaly, zatímco byly stahovány do noci už tak plné žalostného nářku.¶ Když však odhodili kožené obaly své potravy, aby sebou cukaly a s otevřenými ústy se převalovaly na podlahách či kluzkých kočičích hlavách, když ukojili první nápor hladu a mohli se krmit pomaleji, jen tak pro potěšení, propadali okřídlení tvorové zvědavosti. Ochutnávali slabé výpotky myslí, které ochutnali už dříve, a jako zvídaví, chladně inteligentní lovci šli po jejich stopách.¶ Ach, tady se táhla sotva patrná duševní nitka jednoho z hlídačů stojícího před klecí ve Skeletonu, který se nechával unášet předsta­vami, v nichž figurovala kamarádova manželka. Jeho aromatické vize vzlínaly do vzduchu, kde se nabalovaly na dychtivě poškubávající jazyk.¶ Tvor, který jeho sny ochutnal, se na obloze zatočil v chaotickém oblouku charakteristickém pro motýla či můru a střemhlav se snesl do Blatozvuk, odkud se nesla lákavá vůně jeho oběti.¶ Další z obrovitých okřídlených tvorů se znenadání zastavil, opsal obrovskou osmičku, vrátil se směrem, kterým přiletěl, a vydal se hle­dat povědomou vůni, která se mu právě otřela o chuťové pohárky. Šlo o nervní aroma, jež kdysi prostupovalo zámotky zakuklených ne­stvůr. Bestie chvíli visela nad městem, tekly jí sliny a rozplývaly se ve vrstvách vzduchu. Výpary byly nezřetelné, zoufale slabé, ale tvor je cítil velmi dobře a už se snášel na Mafaton, cestou dolů slízával láka­vou stopu vědkyně, která je sledovala, zatímco rostli, stopu Magesty Barbilové.¶ I podvyživený zakrslík, který osvobodil své druhy, narazil na chu­ťovou stopu, na kterou se pamatoval. Myšlení neměl natolik vyvinuté a chuťové pohárky dostatečně přesné, aby dokázal sledovat záchvěvy stopy ve vzduchu. Ale přesto se o to celý nesvůj pokoušel. Plná chuť oné mysli mu byla tak povědomá... obklopovala ho, když dozrával do vědomí během zakuklení a při sebevytváření v hedvábné schránce... Chuťovou stopu ztratil, našel, opět ztratil, tápal.¶ Nejmenší a nejslabší z nočních lovců, ovšem mnohem silnější než jakýkoli muž, se hladově a dravě prolízával oblohou a pokoušel se znovu objevit stopu Izáka Dana der Grimnebulina.¶ ¶ Izák, Derchan a Lemuel Holub nervózně přešlapovali na nároží ulice v kalné záři plynové lampy.¶ "Kde je ten tvůj kámoš, do prdele?" sykl Izák.¶ "Má zpoždění. Asi to nemůže najít. Říkal jsem ti, že je na hlavu," odpověděl mu Lemuel klidně. Vytáhl kapesní nožík a začal si čistit nehty.¶ "K čemu ho potřebujeme?"¶ "Krucinál, Izáku, nedělej ze sebe neviňátko. Umíš mi mávat před nosem hromadou prachů, když chceš, abych se pouštěl do spousty věcí, o kterých si myslím svoje, ale všechno má určité meze. Bez ochrany se nepouštím do ničeho, co by mohlo naši skvělou vládu naštvat. A pan X je takovou ochranou, a přímo ukázkovou."¶ Izák potichu zaklel, ale věděl, že Lemuel má pravdu.¶ Představa, že do tohoto dobrodružství zatáhne i Lemuela, v něm vzbudila rozpaky, ale situace se rychle vyvinula tak, že neměl na vy­branou. David mu dal jasně na srozuměnou, že mu s vypátráním Magesty Barbilové nepomůže. Vypadal ochromeně, jako hromádka paralyzovaných nervů. Izák s ním ztratil trpělivost. Potřeboval pod­poru a chtěl, aby David pohnul zadkem a něco udělal. Teď však nebyla ta správná doba, aby se s ním hádal.¶ Derchan jim nevědomky poskytla jméno, které se zdálo být klí­čem k tajemství, které spojovalo přítomnost tvorů noční oblohy se záhadným výslechem Bena Flexe milicí. Izák napsal Lemuelu Holubo­vi a sdělil mu jak jméno, tak všechny skutečnosti, které se dozvěděli – Mafaton, vědkyně, V&V. Ke zprávě přiložil peníze, několik guine­jí (s nechutí si uvědomil, že zlata, které mu dal Jagharek, pomalu ubývá) a poprosil ho o informace a o pomoc.¶ Proto v sobě tlumil vztek, že má pan X zpoždění. Navzdory veške­ré předstírané netrpělivosti byl právě tento druh ochrany věcí, kterou od Lemuela očekával.¶ Lemuel sám se nenechal příliš přemlouvat, aby Izáka a Derchan doprovodil na danou adresu v Mafatonu. Předstíral bezstarostný ne­zájem o jakékoli podrobnosti, stavěl na odiv pouze žoldnéřskou touhu nechat si za své snahy dobře zaplatit. Izák mu ale nevěřil. Měl dojem, že Lemuela začíná celá záhada zajímat.¶ Jagharek si stál neoblomně na svém, že nikam nejde. Izák se ho horečně pokoušel přesvědčit, ale Jagharek mu ani neodpověděl. Co tady teda, kurva, děláš? chtěl se ho Izák zeptat, ale nakonec podráždění spolkl a nechal garudu na pokoji. Možná mu bude ještě chvíli trvat, než se začne chovat jako součást jejich uskupení. Izák si počká. Lin odešla těsně před Derchaniným příchodem. Nechtělo se jí ne­chat Izáka v jeho zasmušilosti samotného a opouštěla ho jen velmi nerada, ale zdála se mu také poněkud rozrušená. Zůstala u něho jen jednu noc, a když odcházela, slíbila, že se vrátí jak nejdříve to bude možné. Ale hned dalšího rána dostal Izák dopis psaný jejím zdobným písmem, který se k němu přes město dostal jako drahá doporučená zásilka.¶ ¶ Srdíčko moje,¶ obávám se, že Tě tento vzkaz nazlobí a zklame, ale buď ke mně shovívavý. Čekal tu na mne další dopis od mého zaměstnavate­le, zadavatele zakázky či, chceš-li, mecenáše. Těsně po sdělení, v němž mne informoval, že mne v dohledné budoucnosti nebu­de potřebovat, jsem obdržela další vzkaz, v němž mi píše, že se mám vrátit k práci.¶ Vím, že načasování nemohlo být horší. Žádám Tě pouze, abys věřil, že bych jeho pokynů neuposlechla, pokud by to bylo mož­né, ale možné to není. Nemohu, Izáku. Pokusím se práci u něj dokončit co možná nejdříve – doufám, že během jednoho či dvou týdnů – a vrátím se k Tobě.¶ Počkej na mne.

#13#10¶ S láskou Lin

¶ ¶ Proto nyní na nároží Addleyské ulice, maskováni šerosvitem mě­síce v úplňku, jehož paprsky se prodíraly mezi mraky a stíny stromů ve Vildově parku, čekali pouze Izák, Derchan a Lemuel.¶ Všichni tři rozpačitě přešlapovali, dívali se za pohyblivými stíny, lekali se domněle nebezpečných zvuků. Z okolních ulic se k nim ne­sly ozvy onoho spánku plného děsu. Při každém zběsilém zaúpění či zavytí se po sobě všichni tři neklidně podívali.¶ "Pro bohy," zašeptal Lemuel podrážděně a ustrašeně. Co se to děje?"¶ "Něco je ve vzduchu..." hlesl Izák a slova mu uvízla v krku, když se bezděky zadíval na oblohu.¶ Aby nebylo nepříjemností málo, Derchan a Lemuel, kteří se pozna­li teprve včera, se okamžitě rozhodli, že budou jeden druhým opovr­hovat. Snažili se seč mohli se navzájem ignorovat.¶ "Jak jsi sehnal tu adresu?" zeptal se Izák a Lemuel podrážděně pokrčil rameny.¶ "Kontakty, 'Záku, kontakty a úplatky. Co sis myslel! Doktorka Barbilová odešla ze svého bytu před pár dny a od té doby se nachází na tomto poněkud méně elegantním místě. Je ale jen asi tři ulice od svého starého domu. Ta ženská nemá žádnou fantazii. A vida..." Po­plácal Izáka po ruce a ukázal do potemnělé ulice. "To je náš člověk."¶ Naproti se ze stínů vyloupla mohutná postava a těžkým krokem se k nim blížila. Na Izáka a Derchan se muž jen zamračil, Lemuela pozdravil groteskně bodrým posunkem.¶ "V pohodě, Holube?" optal se příliš nahlas. "Do čeho to teda jdem?"¶ "Ztlum to, chlape," odpověděl mu Lemuel příkře. "Co u sebe máš?"¶ Rozložitý muž si přiložil prst na rty, aby bylo vidět, že rozumí. Pak si rozepnul kabát a odhalil tak dvě ohromné pistole s křesadlovým zámkem. Když Izák spatřil, jak jsou velké, mimoděk sebou cukl. On i Derchan byli ozbrojeni, ale ani jeden z nich u sebe neměl taková děla. Lemuel při pohledu na zbraně souhlasně přikývl.¶ "Dobře. Nejspíš jich nebude potřeba, ale... však víš. Dobrá. A ne­mluv." Chlap přikývl. "A taky neposlouchej, platí? Dneska večer ne­máš uši." Muž zase přikývl. Lemuel se obrátil na Izáka a Derchan. "Poslyšte. Víte, na co se chcete té ženské zeptat. Jak to bude možné, my budeme jen křoví. Máme ale důvod se domnívat, že milice má o tohle taky zájem, což znamená, že se s tím nehodláme srát. Pokud nebude vstřícná, trochu na ni přitlačíme, jasný?"¶ "Což mezi zločinci znamená, že ji budete mučit?" sykl Izák. Le­muel se na něho lhostejně zadíval.¶ "Ne. A nedělej mi tu do prdele žádné kázání: za tohle mě platíš. Nemáme čas se tady poflakovat, takže dělat fóry nebude ani ona. Nelíbí se ti to?" Žádná odpověď. "Dobře. Zbrojařská je tady vpravo."¶ Proplétali se bočními uličkami, ale žádné noční chodce nepotka­li. K celé věci přistupovali různě: Lemuelův kumpán lhostejně a beze strachu, jako by na něho přízračný rozměr okolního ovzduší vůbec ne­působil; Lemuel vrhal do temných průchodů jeden zkoumavý pohled za druhým; a Izák s Derchan nesoustředěně a nešťastně pospíchali.¶ Zastavili až na Zbrojařské před dveřmi vědkyně. Lemuel pokynul Izákovi, aby k nim přistoupil, ale Derchan je oba odstrčila.¶ "Já sama," rozhodla energicky. Ostatní ustoupili. Když se částeč­ně ukryli ve stínech po stranách vchodu, Derchan zatahala za šňůru zvonku.¶ Dlouho se nic nedělo. Pak po schodech začaly sestupovat opatrné kroky a blížily se ke dveřím. Zastavily se přímo za nimi a nastalo ticho. Derchan čekala a ostatním ukazovala, aby byli zticha. Nakonec se zpoza dveří ozval hlas.¶ "Kdo je tam?"¶ Magesta Barbilová, byla – alespoň podle hlasu – naprosto vyděše­ná.¶ Derchan promluvila vlídně a klidně:¶ "Doktorko Barbilová, jmenuji se Derchan. Potřebujeme si s vámi velice naléhavě promluvit."¶ Izák se rozhlédl, jestli se náhodou nezačala rozsvěcovat světla v oknech. Zatím se zdálo, že si jich nikdo nevšiml.¶ Magesta Barbilová situaci jen komplikovala.¶ "Já... nejsem si jistá, že... Není ta nejvhodnější doba..." ¶ "Doktorko Barbilová... Magesto..." naléhala Derchan. "Ty dve­ře budete muset otevřít. Můžeme vám pomoct. Jenom otevřete ty zatracené dveře. A to hned."¶ Zase váhání, pak Magesta Barbilová dveře odemkla a trošičku je pootevřela. Derchan se už chystala využít příležitosti a protlačit se k ní do domu, když vtom se lekla a zůstala stát jako zařezaná. Barbilová držela v ruce pušku. Vypadala s ní opravdu nesvá. Ale ať už byla jakkoli nezkušená, mířila Derchan přímo na břicho.¶ "Nevím, kdo jste..." spustila Barbilová, ale než se dostala dál, Lemuelův obrovitý přítel pan X zlehka a rozvážně protáhl ruku kolem Derchan, popadl pušku, dlaň ruky položil přes pánvičku a zablokoval tak cestu kohoutku. Barbilová zpanikařila, stiskla spoušť, ale dosáhla jen toho, že pan X slabě sykl bolestí, když ho kladívko udeřilo do ruky. Jak pušku držel, lehce s ní škubl a Barbilová sletěla na schody za sebou.¶ Zatímco se pokoušela vstát, muž vkročil do domu.¶ Ostatní ho následovali. Derchan proti způsobu zacházení s Bar­bilovou nic nenamítala. Lemuel měl pravdu. Příliš mnoho času jim nezbývalo.¶ Pan X ženu přidržel. Trpělivě ji svíral, zatímco se vzpouzela, zmí­tala se a zpod jeho dlaně, již jí tiskl na ústa, vydávala strašlivé kvílení. Tvář měla bílou a oči vytřeštěné strachem.¶ "Dobří bohové!" vydechl Izák. "Vždyť ona si myslí, že ji chceme oddělat! Přestaňte!"¶ "Magesto!" křikla na ženu Derchan, a niž se ohlédla, kopnutím za sebou zavřela dveře. "Magesto, přestaňte s tím ječením. Nejsme od milice, pokud si něco takového myslíte. Jsem známá Benjamina Flexe."¶ Barbilová vytřeštila oči ještě víc, ale přestala se vzpouzet a do­konce zmlkla.¶ "Ano," potvrdila Derchan. "A Benjamina zatkli. Domnívám se, že to už víte." Barbilová z ní nespouštěla oči a přikývla. Lemuelův obrovský zaměstnanec jí zkusil odtáhnout ruku od úst. Nevykřikla.¶ "Nejsme od milice," zopakovala Derchan pomalu. "Nehodláme vás zatknout, jak se to stalo Benjaminovi. Ale jak víte... jak dobře víte... jestli jsme vás dokázali najít my, jestli jsme dokázali zjistit, kdo byl Benův kontakt, pak to pro ně není žádný problém."¶ "Já... Právě proto..." Barbilová pohlédla na pohozenou pušku. Derchan přikývla.¶ "To nic, poslouchejte, Magesto." Mluvila jasně a nespouštěla z Barbilové oči. "Nemáme moc času... Pusť ji, ty pitomče! Nemá­me moc času a musíme se dozvědět, co přesně se tu děje. Odehrává se tu něco zatraceně a proklatě divného. A spousta stop se jaksi sbí­há k vám. Dovolím si vám něco navrhnout. Vemte nás nahoru, než dorazí milice, a vysvětlíte nám, co se tady děje, ano?"¶ ¶ "O Flexovi jsem se dozvěděla až teď," začala Magesta. Choulila se na pohovce a v dlaních křečovitě svírala šálek studeného čaje. Skoro celou stěnu za ní zakrývalo velké zrcadlo. "Zprávy vlastně nesledu­ju. Před dvěma dny jsem s ním měla domluvenou schůzku, ale když nepřišel, začala jsem se bát, že... nevím... že na mě něco prozradil nebo tak nějak." To nejspíš ano, pomyslela si Derchan, ale nic ne­řekla. "A pak jsem slyšela nějaké zvěsti ohledně toho, co se stalo ve Vlkodavech, když milice potlačila tu vzpouru..."¶ To krucinál nebyla žádná vzpoura, skoro vykřikla Derchan, ale včas se ovládla. Ať už měla Magesta Barbilová k poskytování informa­cí Benu Flexovi jakékoli pohnutky, nesouhlas s politikou to rozhodně nebyl.¶ "Tyhle zvěsti..." pokračovala Barbilová. "No, dala jsem si prostě dvě a dvě dohromady. A pak... a pak..."¶ "A pak jste se ukryla," doplnila Derchan. Barbilová přikývla. ¶ "Podívejte," vmísil se znenadání Izák. Až dosud mlčel, ale nervóz­ně poškubával rty. "Do prdele, copak to necítíte? Necítíte tu pachuť?" Zpola zaťatýma rukama si zamával před obličejem, jako by byl vzduch něčím hmatatelným, co může sevřít a uškubnout. "Jako by všechen noční vzduch zatuchl. Možná je to všechno jenom prachsprostá souhra náhod, ale prozatím se zdá, že každá pohroma, která se za poslední měsíc stala, souvisí s nějakým zasraným spiknutím, a klidně se s vámi vsadím, že tohle není žádná výjimka."¶ Naklonil se k žalostně se tvářící Barbilové. Ta se na něho bázlivě a vyděšeně dívala.¶ "Paní doktorko," řekl co nejklidněji. "Něco, co pojídá mozky... včetně mozku mého kamaráda, zátah milice na Radikálního renegáta, vzduch kolem nás, který se mění v plesnivou kaši... Co se to děje? Jakou to má spojitost s hypnoserem?"¶ Barbilová se rozbrečela. Izák málem zavyl vztekem, otočil se k ní zády a zoufale zvedl ruce. Začala mluvit mezi vzlyky, a tak se k ní vrátil.¶ "Věděla jsem, že to není dobrý nápad... Říkala jsem jim, že je nutné mít experiment neustále pod dohledem..." Nebylo jí skoro ro­zumět, hovořila přerývaně, posmrkávala, slzy jí tekly proudem. "Ještě to ani neběželo dostatečně dlouho... Neměli to dělat..."¶ "Dělat co?" pobízel jí Derchan. "Co udělali? O čem s vámi mluvil Ben?"¶ "O tom stěhování," vzlykla Barbilová. "Projekt ještě nebyl ukon­čen když jsme se najednou dozvěděli, že se ruší, ale... ale někdo zjis­til, co se ve skutečnosti děje... Naše vzorky se prodaly... nějakému zločinci..."¶ "Jaké vzorky?" chtěl vědět Izák, ale Barbilová mu nevěnovala pozornost. Toho, co věděla, se musela zbavit vlastním tempem a podle vlastního uvážení.¶ "Pro sponzory to nebylo dostatečně rychlé, víte? Začínali být... netrpěliví... Použití, které od nich očekávali... vojenské, psychodi­menzionální... stále nebylo možné. Subjekty zůstávaly nepochopitel­né, nedosáhli jsme žádného pokroku a... a byly nezvladatelné, prostě příliš nebezpečné..." Vzhlédla, promluvila hlasitěji, ale naříkat ne­přestala. Odmlčela se, pak poněkud klidněji pokračovala:¶ "Mohli jsme se někam dostat, ale trvalo by to strašně dlouho. A pak... finančníci začali být nervózní. Vedoucí projektu nám sdělil, že je konec, že vzorky budou zničeny, ale to byla lež... Všichni to věděli. Nebyl to ani první projekt..." Izákovi a Derchan se úlekem rozšířily zorničky, ale nic neříkali. "Věděli jsme o jistém způsobu, jak se na nich dají vydělat peníze...¶ Museli je prodat nejvyšší nabídce... někomu, kdo je mohl vyu­žít kvůli té droze... Tak si sponzoři přišli na své peníze a ředitel se mohl dál věnovat projektu, protože spolupracuje s tím drogovým ba­ronem, kterému je prodal. Nebylo to správné... Není správné, aby vláda vydělávala peníze na drogách, a není správné, že nám ukradli náš projekt..." Barbilová přestala vzlykat. Jen seděla a dál si vedla svou. Nechali ji mluvit.¶ "Ostatní to prostě chtěli nechat být, ale já jsem nemohla... Nevi­děla jsem je, jak se líhnou, nezjistila jsem, co jsem chtěla zjistit. Nic. A teď měli přinést užitek... nějakému padouchovi, který z nich chtěl vytřískat peníze..."¶ Derchan jen stěží dokázala uvěřit takové naivitě. Tohle byl tedy Benův zdroj. Pitomá bezvýznamná vědkyně, kterou naštvalo, že jí ukradli projekt. Kvůli tomu poskytla Benovi důkazy o nelegálních aktivitách vlády, kvůli tomu na svou hlavu přivolala hněv milice.¶ "Doktorko Barbilová," ozval se znovu Izák, tentokrát už mnohem klidněji a tišeji. "Co jsou zač?"¶ Magesta Barbilová k němu vzhlédla. Vypadala poněkud zmateně.¶ "Co jsou zač?" zopakovala omámeně. "Ty stvůry, co utekly? Náš projekt? Co jsou zač?¶ Přece psychomůry."¶

Kapitola třicátá první

Izák přikývl, jako by toto odhalení dávalo smysl. Užuž se jí chystal položit další otázku, ale její oči už ho nesledovaly.¶ "To, že uprchly, jsem poznala na základě těch snů, víte? Došlo mi, že jsou venku. Nevím, jak utekly. Ale je vidět, že celý ten zatrace­ný odprodej nebyl dobrý nápad, nezdá se vám?" Hlas měla napjatý zoufalým zadostiučiněním. "To si Vermišank za rámeček nedá."¶ ¶ Při vyslovení toho jména sebou Izák škubl. No ovšem, pomyslelo si klidně jedno jeho já. Že v tom bude namočený, mi mohlo být jasné od začátku. Druhé já se nehlasně rozeřvalo. Nitky jeho života ho škrtily jako nemilosrdná síť.¶ "Co s tím má Vermišank společného?" zjišťoval obezřetně. Všiml si, jak se po něm Derchan ostře podívala. Jí jméno nic neříkalo, ale poznala, že jemu ano.¶ "Je to šéf," Barbilová zjevně nechápala, proč se ptá na takovou samozřejmost. "Stojí v čele celého projektu."¶ "Ale vždyť je přece biothaumaturg, není zoolog ani teoretik... Proč to vede?"¶ "Biothaumaturgie je jeho specializace, není to ale jeho jediný obor. Působí hlavně jako administrátor. Má na starosti všechno, co souvi­sí s biologickým rizikem: s přetvářením, experimentálními zbraněmi, dravými organizmy, nemocemi..."¶ Vermišank měl na Novokrobuzonské univerzitě pod palcem pří­rodní vědy. Byla to významná, prestižní pozice. Přidělit takovou hod­nost někomu, kdo se staví nepřátelsky vůči vládě, by bylo nemyslitel­né: o tom nebylo pochyb. Ale Izák si až teď uvědomil, že Vermišan­kovu spolupráci se státním aparátem silně podcenil. Byl to víc než jen přitakávač.¶ "Vermišank odprodal... psycho­můry?" zeptal se. Barbilová při­takala. Venku se zvedl vítr a za oknem začaly prudce lomcovat a bouchat okenice. Pan X se při tom rámusu otočil. Všichni ostatní zůstali soustředění na Barbilovou.¶ "Vyhledala jsem Flexe, protože jsem si myslela, že to není správ­né. Ale něco se stalo... můry jsou na svobodě. Uprchly. Jen bozi vědí jak." Já vím, jak, pomyslel si Izák zachmuřeně. Můžu za to já. "Víte vy vůbec, co to znamená, že jsou venku? My všichni... všichni do jed­noho se staneme lovnou zvěří. A milice si musela přečíst Radikálního renegáta a... musela si začít myslet, že Flex s tím má něco společ­ného... a pokud si to myslí o Flexovi, pak zanedlouho... zanedlouho si to budou myslet i o mně..." Barbilová začala znovu potahovat. Derchan se znechuceně odvrátila a myslela na Bena.¶ Pan X přistoupil k oknu, aby upevnil okenice.¶ "Prosím, teď poslouchejte..." Izák si snažil utřídit myšlenky. Chtěl se zeptat na milion věcí, ale jedna nesnesla odklad. "Doktorko Bar­bilová... jak je pochytáme?"¶ ¶ Barbilová k němu vzhlédla a začala vrtět hlavou. Na chvilku ji zvedla a zadívala se mezi Izáka a Derchan, kteří se nad ní tyčili jako ustaraní rodiče, minula Lemuela, který stál stranou a snažil se jí nevěnovat pozornost, až očima našla pana X u nezakrytého okna. Trochu je pootevřel a natahoval se, aby přitáhl okenice.¶ Najednou strnula díval se ven.¶ Magesta Barbilová se mu podívala přes rameno a spatřila blyšti­vou záplavu půlnočních barev.¶ Rázem měla úplně prázdný pohled, nemohla ze sebe vydat ani hlásku.¶ Něco tlouklo do okna a snažilo se dostat ke světlu.¶ Barbilová vstala, Lemuel, Izák a Derchan se kolem ní nechápavě shlukli, ptali se jí, co se stalo, nechápali, co jim chce svým slabým křikem sdělit. Barbilová natáhla roztřesenou ruku, aby ukázala na strnulou postavu pana X.¶ "Do Drmola..." zašeptala. "Do Drmola, našla mě, ochutnala mě..."¶ A pak zavřeštěla a udělala čelem vzad. "Zrcadlo!" zařvala. "Dívejte se jen do zrcadla!"¶ Znělo to naléhavě a naprosto nekompromisně. Poslechli. Z jejího hlasu čišela tak zoufalá autorita, že nikoho ani nenapadlo podlehnout nutkání otočit se a podívat se.¶ Všichni čtyři zírali do zrcadla za ošuntělou pohovkou. Byli jako uhranutí.¶ Pan X ustupoval od okna omámeným krokem zombie.¶ Za ním se temně chvěly barvy. Do nevelkého okna se cpala straš­livá mohutná stvůra, všemožně se snažila poskládat své organické záhyby, výběžky a ostny. Do pokoje nakoukla tupá hlava bez očí a pomalu se otočila ze strany na stranu. Vzbuzovala dojem, jako by se právě rodila. Tvor, který se rýsoval v ploše zrcadla, se stahoval v nepochopitelných a nemožných úhlech, zmenšoval se a rozostřoval. Neskutečně se chvěl, cílevědomě protahoval otvorem své vlhké, les­knoucí se tělo, natahoval drobné paže, aby mohl zatlačit na okenní rám a zalomcovat jím.¶ Za sklem vířila doposud částečně skrytá křídla.¶ Tu tvor učinil náhlý výpad a celé okno se roztříštilo. Ozvalo se slabé suché zašumění, jako by byla ze vzduchu odsáta veškerá jeho podstata. Místností zacinkaly střípky skla.¶ Izák mohl jen ohromeně zírat. Třásl se.¶ Koutkem oka viděl, že Derchan, Lemuel a Barbilová jsou ve stej­ném stavu jako on. To je šílené! blesklo mu hlavou. Musíme odsud! Natáhl ruku, popadl Derchan za rukáv a začal se sunout ke dveřím.¶ Barbilová zůstala strnule stát. Lemuel s ní zacloumal.¶ Netušili, proč jim přikázala, aby se dívali do zrcadla, ale nikdo z něj nespustil oči.¶ Jak klopýtali ke dveřím, znovu strnuli, protože tvor v místnosti začal růst.¶ ¶ Vztyčil se za nimi náhlým pohybem a jako rozvíjející se květina vyplnil zrcadlo, do něhož vyděšeně civěli.¶ Dívali se na záda pana X, který nemohl spustit oči ze vzorů na křídlech, z obrazců kolotajících hypnopedickou naléhavostí, z barev­ných buněk pod tvorovou kůží, tepajících v tajemných dimenzích.¶ Pan X ustoupil, aby na křídla lépe viděl. Ostatní mu však do tváře neviděli.¶ Psychomůra ho držela v zajetí.¶ Byla vyšší než medvěd. Z boků jí rašil shluk ostrých výrůstků podobných tmavým chrupavčitým bičům; třepetavě se natahovaly k panu X. Další, menší končetiny s ostrými drápy se zatínaly jako pařáty.¶ Bytost stála na nohách podobných opičím tlapám. Z trupu jich vyrůstaly tři páry. Chvíli stála na dvou nohách, chvíli na čtyřech, chvíli na šesti.¶ Vztyčila se na kratších nohách, a aby udržela rovnováhu, vysunula dopředu špičatý ocas, který jí vyrůstal mezi nohama. Ve tváři – ¶ ­(A pořád ta ohromná nepravidelná křídla, jež se stáčela v po­divných úhlech, měnila tvar, aby se přizpůsobila místnosti, obě tak nahodilá a nestálá jako olej na vodní hladině, jedno dokonalý odraz druhého, stále v jemném pohybu, s měnícimí se obrazci, mihotala se matoucí záplavou, barev.)¶ Neměla žádné rozpoznatelné oči, pouze dva hluboké důlky ­z nichž rašila silná, ohebná tykadla připomínající tlusté prsty – nad řadou ohromných plochých zubů. Zatímco se Izák díval, můra naklo­nila hlavu a otevřela svou nepředstavitelnou tlamu, z níž se vysunul nesmírně dlouhý chápavý jazyk, z nějž stékaly sliny.¶ Rychle se ve vzduchu zakomíhal. Špičku měl pokrytou shluky vel­mi jemných buněk, pulzujících v souladu s pohybem jazyka, jenž se kolébal jako sloní chobot.¶ "Jde po mně," zaúpěla Barbilová, trhla sebou a utíkala ke dveřím.¶ Psychomůra na její pohyb okamžitě zareagovala švihnutím jazy­ka. Došlo k sérii pohybů natolik rychlých, že je lidské oko nestačilo postřehnout. Můra vystřelila jakýsi krutý organický trn, který pro­jel hlavou pana X jako vodou. Pan X se nečekaným útokem otřásl, a když mu z rány začala prudce prýštit krev, psychomůra k němu natáhla čtveřici paží, na okamžik si ho k sobě přitáhla a mrštila jím na druhý konec místnosti.¶ Pan X se nesl vzduchem, cákala z něho krev a chuchvalce tkáně, jako by byl kometa. Než dopadl, stačil zemřít.¶ Mrtvé tělo pana X narazilo Barbilové do zad a strhlo ji k zemi. Muž ztěžka přistál s otevřenýma očima na podlaze.¶ Lemuel, Izák a Derchan vyrazili ke dveřím.¶ Jeden přes druhého ve všemožných tóninách vřeštěli.¶ Lemuel přeskočil Barbilovou, která ležela na zemi a zoufale se ze sebe snažila setřást mohutné mrtvé tělo pana X. Převalila se na záda a volala o pomoc. Izák a Derchan k ní doběhli zároveň, popadli ji za ruce a snažili se ji odtáhnout.¶ Oči měla pevně zavřené.¶ Jakmile se jim však podařilo odvalit tělo pana X a Lemuel ho divoce odkopl z cesty, dostihlo je nepoddajné gumovité chapadlo, které se doktorce Barbilové bleskurychle ovinulo kolem nohy. Ta je ­ucítila a začala vřískat.¶ Derchan a Izák prudce zatáhli. Chapadlo jim chvíli pouze kladlo odpor, potom jím však psychomůra trhla. Barbilová z Derchanina a Izákova sevření vyklouzla s úžasnou lehkostí. Závratnou rychlostí se sunula po podlaze; zadřela si několik třísek.¶ Nepřestávala ječet.¶ Lemuel zběsile rozrazil dveře a vyběhl ven a dolů po schodech, aniž by se ohlédl. Izák a Derchan se napřímili. Zároveň otočili hlavy, aby pohlédli do zrcadla.¶ Oběma se z úst vydral vyděšený výkřik.¶ Barbilová vřeštěla a zmítala se ve složitém objetí psychomůry. Svíraly ji všemožné končetiny a záhyby tkání. Doktorka sebou zašku­bala – a můra jí chytila ruce, pak se pokusila kopnout – a můra jí znehybnila nohy.¶ Stvůra zlehka natočila hlavu a jako by si Magestu prohlížela se směsicí hladu a zvědavosti. Slaboučké zvuky, které vydávala, dosud nikdo z lidí neslyšel.¶ Pak vystrčila poslední pár rukou, který začal Barbilové prohma­távat oči. Dotýkal se jich velmi jemně. A začal je zvolna otevírat.¶ Barbilová ječela, úpěla, žadonila o pomoc a Izák s Derchan jen strnule stáli, zírali do zrcadla, neschopni pohybu.¶ Derchan se silně třásly ruce, ale přesto sáhla do kabátu a vytáhla nabitou a připravenou pistoli a odjistila ji. Nepřestávala se odhod­laně dívat do zrcadla. Napřáhla ruku se zbraní za sebe. Při tomto nepříčetném způsobu míření se jí znovu roztřásly ruce.¶ Izák si všiml, co dělá, a rychle hmátl po vlastní zbrani. Kohoutek nakonec zmáčkl jako první.¶ Ozvalo se ostré prásknutí zapáleného střelného prachu. Z hlavně vyrazila kulka a neškodně prosvištěla psychomůře nad hlavou. Stvů­ra ani nevzhlédla. Barbilová zaslechla výstřel, vykřikla a zoufale je prosila, aby ji zabili – byla šílená hrůzou.¶ Derchan zaťala zuby a pokoušela se ruku ustálit.¶ Vystřelila. Psychomůra sebou škubla a zatřásla křídly. Otevřela ohromnou tlamu a z hrdla se jí vydralo odporné, bolestné zasyčení, cosi jako šeplavé zavřeštění. Izák v zrcadle spatřil, že jí v papírovité tkáni levého křídla zeje malá dírka.¶ Barbilová vykřikla, zmlkla, pak si uvědomila, že je ještě naživu, a znovu se rozječela.¶ Psychomůra se otočila k Derchan. Dvě z jejích bičíkovitých cha­padel vystřelila přes sedm stop volného prostoru, které je oddělovaly, a nedůtklivě ji švihla přes záda. Ozvalo se děsné prásknutí. Derchan proletěla otevřenými dveřmi, prudce dopadla na podlahu a vyrazila si dech. Ležela a snažila se nadechnout.¶ "Neohlížej se!" zařval Izák. "Běž! Běž! Já jdu taky!"¶ Snažil se neposlouchat doktorčino žadonění. Neměl čas znovu na­bít zbraň.¶ Zatímco se kradl ke dveřím a modlil se, aby mu stvůra i nadále nevěnovala pozornost, sledoval v zrcadle, co se odehrává.¶ To, co viděl, odmítal jeho mozek jakkoli zpracovávat. Prozatím to celé vnímal jen jako šílený sled obrazů. Později se nad tím možná zamyslí, pokud z tohoto domu odejde živý a dostane se domů, za přáteli, pokud se dožije možnosti uvažovat, připomene si, cože to tu vlastně viděl.¶ Ale teď, když sledoval, jak psychomůra obrací pozornost k ženě, kterou pevně svírala v pažích, nemyslel obezřetně vůbec na nic. Ne­myslel na nic, když viděl, jak jí útlými opičími prsty násilím otevírá oči, když slyšel, jak žena řve, dokud nezačala zvracet strachy a pak znenadání ztichla, když zahlédla vířivé obrazce na můřích křídlech. Spatřil, jak se ta křídla zvolna roztahují a vypínají a jako na plátně po nich běží hypnotické obrazce, spatřil vytřeštěný výraz Barbilo­vé, když široce otevřela oči, aby na tyto měnlivé barvy upřela zrak; spatřil, jak celá jakoby splihla, a psychomůra zaslintala nechutným očekáváním; z dokořán otevřené tlamy se jí opět rozvinul nepopsatel­ný jazyk a nad doktorčinou poprskanou košilí mířil k jejímu obličeji. Doktorka pořád civěla na křídla se zmámeným, připitomělým výra­zem. Spatřil, jak se rozeklaná špička jazyka něžně přitiskla Barbilové ke tváři, k nosu, k uším a pak se jí znenadání přes hradbu zubů ná­silím vedrala do úst (a Izákovi se zvedl žaludek, i když se snažil na nic nemyslet) a nepříčetnou rychlostí se jí ztratila uvnitř hlavy; jak do ní jazyk pronikal, doktorka víc a víc poulila oči.¶ A pak Izák spatřil, jak se ženě cosi prosmyklo pod kůží na hlavě, jak se jí zježily a zcuchaly vlasy a kůže vypadala, jako by pod ní bylo bahno, jež brázdil úhoř, spatřil za očima pohyb, který však nepatřil jí, a sledoval, jak se jí z očí, uší, nosu i úst řine sliz, slzy a krev, zatímco jazyk stvůry se jí dral stále hlouběji do mozku, a těsně před­tím, než se stáhl, si Izák všiml, jak Magestě zmatněly a pohasly oči, a psychomůře se začalo plnit dosud ploché břicho vysátým obsahem doktorčiny mysli.¶

Kapitola třicátá druhá

Lin byla sama.¶ Seděla v podkroví, opírala se o stěnu a nohy měla roztažené ja­ko panenka. Sledovala, jak se před ní snáší prach. Venku byla tma a kolem proudil teplý vánek. Bylo časné ráno, mezi druhou a čtvrtou.¶ Noc byla nekonečná a neznala slitování. Ve vzduchu byly cítit vibrace, doléhaly k ní rozechvělé výkřiky a vytí neklidných spáčů z okolních domů. Vlastní hlava jí připadala těžká zlými předtuchami a vědomím hrozby.¶ Lin se pohnula a unaveně si promnula hlavotělo. Bála se. Nebyla natolik hloupá, aby nepoznala, že je něco v nepořádku.¶ Do Multiho domu dorazila před několika hodinami, včera pozdě odpoledne. Jako obvykle dostala pokyn, aby šla přímo do podkroví. Když však vstoupila do dlouhé, suché a zaprášené místnosti, byla sama.¶ Na opačném konci prostoru se temně rýsovala rozpracovaná socha. Hloupě se rozhlédla kolem, jako by se snad Multi mohl na tomto prázdném místě někde skrývat, a zamířila ke svému dílu, aby si je prohlédla. S jistými rozpaky se domnívala, že Multi se k ní zanedlouho připojí.¶ Přes zpola dokončený výtvor ze svých cheproslin přejela rukou. Multiho četné nohy byly zpodobněny v oblých tvarech a hyperreál­ných barvách. Socha končila asi tři stopy od podlahy ztuhlými, po­losteklými vrásami. Vypadala, jako by představovala ohořelou svíci v Multiho životní velikosti.¶ Lin čekala. Uběhla hodina. Pokusila se nadzvednout poklop a po­tom otevřít dveře na chodbu, ale obojí bylo zavřeno. Zadupala na jedno a zabušila na drahé, nahlas a opakovaně, ale odpovědi se ne­dočkala.¶ Muselo dojít k nějakému omylu, říkala si. Multi má práci, za chvil­ku dorazí, má prostě málo času, ale nedokázala se přimět, aby tomu věřila.¶ Multi byl perfekcionista. Jako obchodník, jako lump, jako filozof a i jako bavič.¶ Tohle zpoždění nebylo nikterak náhodné. Bylo záměrné.¶ Lin nevěděla proč, ale Multi chtěl, aby tady seděla a potila se o samotě.¶ Seděla celé hodiny, dokud se z nervozity nestal strach, který se změnil na nudu, a ta vyústila v odevzdanost. Kreslila si do prachu a otevřela pouzdro, aby si opakovaně spočítala barvuliny. Nastala noc a ona pořád zůstávala sama.¶ Z odevzdanosti se opět stal strach.¶ Proč to dělá? přemýšlela. Co chce? Tahle taktika se zásadně lišila od jeho obvyklých hříček, provokací a nebezpečné výmluvnosti. Byla mnohem zlověstnější.¶ A nakonec, několik hodin po svém příchodu, Lin uslyšela zvuk.¶ ¶ Multi stál v místnosti, po boku měl svého kaktusíkovského tajem­níka a dvojici mohutných gladiátorských přetvorů. Lin netušila, jak se k ní dostali. Před pár vteřinami byla ještě sama.¶ Vstala a čekala. Zatínala ruce.¶ "Slečno Lin. Děkuji, že jste přišla," pravil Multi nádorovitým shlu­kem úst.¶ Lin vyčkávala.¶ "Slečno Lin," pokračoval. "Předevčírem jsem vedl nanejvýš zajímavou konverzaci s jistým Klikařem Gazidem. Domnívám se, že jste pana Gazida už nějakou dobu neviděla. Pracuje pro mne inkognito. Ale k věci: jak bezpochyby víte, v současné době je po celém měs­tě určitý nedostatek hypnoseru. Narůstá počet vloupání. Stejně tak i přepadení. Lidé jsou zoufalí. Ceny se naprosto zbláznily. Do města se teď jednoduše žádný nový hypnoser nedostává. To všechno zname­ná, že pan Gazid, pro něhož je hypnoser v současnosti nejoblíbenější drogou, je na tom nyní povážlivě bledě. Zboží už si nemůže dovolit, a to ani se zaměstnaneckou slevou.¶ No a onehdy jsem ho slyšel nadávat – abstinoval a nadával všem, a všemu. Ale s jistý rozdílem. Víte, co řval, když už zoufalstvím nevě­děl, co počít? Je to úžasné. Bylo to něco ve smyslu: 'Tu sračku jsem Izákovi neměl nikdy dávat!'"¶ Kaktusík vedle pana Multiho zvedl své mohutné ruce a promnul si zelené mozolnaté prsty.¶ Pak si ruku přitáhl k obnažené hrudi a s ohavnou rozvážností se jedním prstem píchl o vlastní bodlinu, aby zkusil, jestli je ostrá. Tvářil se lhostejně.¶ "Není to zajímavé, slečno Lin?" pokračoval Multi s odpornou bodrostí. Pak se k Lin začal na svých mnoha nohou přibližovat jako krab.¶ Co to má znamenat? Co to má znamenat? přemýšlela Lin, když k ní přistupoval. Neměla se kam schovat.¶ "Víte, slečno Lin, byl jsem připraven o několik velmi cenných po­ložek. Hrst továrniček, mohu-li to tak říct. Proto ten nedostatek hyp­noseru. A víte vy co? Musím uznat, že jsem si zoufal, neboť jsem nemohl vypátrat, kdo to mohl udělat. Vážně. Neměl jsem nic, čeho bych se mohl chytit." Odmlčel se a po soustavě rysů se mu přelila vl­na ledových úsměvů. "Dokud jsem neuslyšel Gazida. Pak to všechno začalo... dávat... smysl." Každé slovo přímo vyplivl.¶ Jeho kaktusíkovský vezír na jakýsi tichý pokyn přiskočil k Lin, ta se schoulila a snažila se vyrazit pryč, ale už bylo příliš pozdě, kaktusík napřáhl své obrovské masité pěsti, pevně jí stiskl paže a znehybnil ji.¶ Lin křečovitě zaškubala hlavonohama a bolestí vydala pronikavý chymický výkřik. Kaktusíci si zpravidla dávali velmi záležet, aby měli na vnitřní straně dlaní bodliny zastřižené, mohli tak snáze manipulo­vat s věcmi, ale tento si je nechal narůst. Lin se do paží nemilosrdně zabodly chumáče krátkých tenkých ostnů.¶ S rukama přitisknutýma k tělu pak byla snadno dostrkána před Multiho. Ten se na ni zašklebil. Když opět promluvil, hlas mu duněl hrozbami.¶ "Ten váš milenec broukošoustal se mě pokusil osrat, co, slečno Lin? Skupoval spousty mého hypnoseru, choval si vlastní můry, jak jsem se dozvěděl od Gazida, a pak mi ukradl i ty moje." Poslední slova celý roztřesený přímo zařičel.¶ Lin vzhledem k bolesti v rukou skoro nemohla uvažovat, ale zou­fale se pokusila znakovat alespoň od pasu volnými dlaněmi: Ne ne ne tak to není tak to není...¶ Multi jí přes ně uhodil.¶ "O to se ani nepokoušej, ty broukohlavá děvko, ty svině jedna cizácká, ty kurvo. Ten tvůj slinolízal se mě snažil vytlačit z mého trhu. A to si velice, velice nebezpečně zahrává." O kousek poodstoupil, a zatímco se Lin svíjela bolestí, měřil si ji pohledem.¶ "Pana der Grimnebulina si předvoláme, aby nám svou krádež vy­světlil. Myslíš si, že za námi přijde, když mu nabídneme tebe?" ¶ Rukávy Lininy košile prosakovaly krví. Znovu se pokusila znako­vat.¶ "Slečno Lin, ještě budete mít čas, abyste vysvětlila své stanovi­sko," řekl Multi, už zase klidný. "Možná se na zločinu spolupodílíte, možná ani nevíte, o čem mluvím. Musím říct, že to je váš problém. Já tohle jen tak nenechán." Sledoval ji, jak se mu zoufale snaží něco sdělit, vysvětlit, jak se pokouší dostat na svobodu.¶ Svazovali jí ruce. Kaktusík ji stále držel. Tepání omračující bolesti přehlušil Multiho šepot: "Nikdo ode mne nemůže čekat slitování."¶ ¶ Nádvoří před Fakultou přírodních věd Novokrobuzonské univerzi­ty se jen hemžilo studenty. Řada z nich na sobě měla předepsané černé hábity: několik rebelů si je při odchodu z budovy svléklo a přehodilo přes ruku.¶ Zástup studentů obtékal dva nehybné muže. Opírali se o strom, aniž si všímali mízy, která tekla po kmeni. Bylo vlhko a horko a je­den z mužů byl nesmyslně oblečený do dlouhého kabátu a tmavého klobouku.¶ Dlouhou dobu stáli a nehýbali se. Skončila jedna přednáška, pak další. Muži sledovali, jak odcházejí dva kruhy studentů. Jeden či dru­hý si občas promnul oči nebo tvář. Ale okamžitě zase upřel nenápad­nou pozornost k hlavnímu vchodu.¶ Muži se pohnuli, až když se začaly prodlužovat odpolední stíny. Objevil se ten, na nějž čekali. Montague Vermišank vykročil z budovy a opatrně nasál vzduch, jako by věděl, že si ho má vychutnat. Svlékl si sako, pak si to rozmyslel a znovu si je přehodil přes ramena. Vydal se do Lordova.¶ Muži pod stromem vykročili zpod klenby listoví a vyrazili za ko­řistí.¶ Všude bylo živo. Vermišank zamířil na sever a ohlížel se po drož­ce. Razil si cestu po Tenčské, lordovské tepně bohémského života, kde se v kavárnách a knihkupectvích scházeli pokrokoví akademici. Domy v Lordově byly starobylé a dobře udržované, fasády měly čisté a čerstvě natřené. Vermišank si jich nevšímal. Touto cestou kráčel už celé roky. Nevěnoval pozornost okolí ani pronásledovatelům.¶ V davu se objevila čtyřkolová drožka tažená zasmušilým chunde­latým dvojnožcem ze severní tundry, jenž mezi odpadky našlapoval na nohách ohýbajících se dozadu jako ptačí nohy. Vermišank zvedl ru­ku. Drožkář se pokusil nasměrovat k němu svůj povoz. Vermišankovi pronásledovatelé přidali do kroku.¶ "Monty," zahřímal statnější muž a plácl ho do ramene. Vermišank se polekaně ohlédl.¶ "Izáku?" zablekotal. Očima nervózně těkal kolem sebe a díval se po drožce, která se k němu pořád blížila.¶ "Jak se máš, kamaráde?" zařval mu Izák do levého ucha a pod jeho slovy Vermišank zaslechl, jak mu do pravého ucha někdo šeptá:¶ "To, co cítíš na břiše, je nůž, a jestli se třeba jen nadechneš způ­sobem, který se mi nebude líbit, vykuchán tě jako nějakou, zasranou rybu."¶ "To jsem teda rád, že tě tady tak potkávám," hulákal Izák žoviálně a mával na drožkáře. Kočí cosi zahuhlal a předjel je.¶ "Pokus se utéct a pořežu tě, a jestli se mi vysmekneš z ruky, vpá­lím ti kulku do mozku," pokračoval nenávistný hlas.¶ "Půjdeme se ke mně něčeho napít," zval Izák. "Prosil bych do Brokat, pane kočí. Pádlařská, znáte ji? Mimochodem, máte nádherné zvíře," Izák dál chrlil proud hlasitých nesmyslů, zatímco vhupsnul do uzavřené drožky. Vermišank ho, popoháněn ostrou čepelí, následoval, jen se třásl a koktal. Lemuel Holub nastoupil jako poslední, zabouchl dveře a zadíval se přímo před sebe, ale pořád Vermišankovi u boku držel nůž.¶ Kočí vyrazil od chodníku. Tři muže v drožce obklopilo vrzání, bouchání a naříkavé mečení tažného zvířete.¶ Izák se otočil k Vermišankovi; bodrost mu z tváře zmizela přímo bleskurychle.¶ "Musíš nám toho hodně vysvětlit, ty hajzle jeden proradnej," sykl zlověstně.¶ Vězeň každým okamžikem viditelně nabýval klidu.¶ "Izáku, no tak. Co ode mě chceš?"¶ Cukl sebou, až když ho Lemuel lehce píchl.¶ "Zavři tu svou nevymáchanou hubu."¶ "Mám být zticha a hodně toho vysvětlovat, Izáku?" přemítal Ver­mišank nevzrušeně, pak nevěřícně vyjekl, když ho Izák znenadání prudce udeřil. Hladil si tvář a užasle se na něho díval.¶ "Řeknu ti, kdy budeš mluvit," upozornil ho Izák.¶ Po zbytek cesty mlčeli, kolébali se na jih kolem stanice Lordův úhor, přes Danečiho most, který se klenul přes líný Marast. Izák drož­káři zaplatil, zatímco Lemuel už strkal Vermišanka do skladiště.¶ Uvnitř se na ně od stolu nasupeně zadíval David; pootočil se, aby zjistil, co se to děje. Jeho červenohnědá vesta působila na tomto místě a v tuhle chvíli nepatřičně vesele. Jagharek se krčil v koutě a skoro nebyl vidět. Nohy měl obalené hadry a hlavu skrýval pod kapucí. Dřevěná křídla už odložil. Už se nemaskoval jako to, co byl, ale jako člověk.¶ Derchan vzhlédla z křesla, které si přitáhla doprostřed zadní stěny, Pod okno. Zoufale, ale neslyšně naříkala. V pěsti svírala pár stránek z novin. Všude kolem ní se válely titulní strany. "Letní vlna nočních a můr na postupu, hlásala jedna a jiná se ptala: "Co se stalo se spán­kem?" Derchan titulkům nevěnovala pozornost, z každých novin si ze strany pět, sedm nebo jedenáct vystřihovala jiný, méně křiklavý článek. Izák si z místa, kde stál, přečetl název jednoho z nich: "Bulvařovi padl za oběť redaktor černé kroniky".¶ V místnosti syčel, drnčel a cvakal uklízecí konstrukt, odstraňoval smetí, zametal prach a sbíral staré noviny a zbytky ovoce poházené po zemi.¶ Jezevčice Upřímnost se apaticky courala podél zadní stěny. ¶ Lemuel postrčil Vermišanka na prostřední ze tří židlí u dveří a po­sadil se několik stop od něho. Významně vytáhl pistoli a zamířil jí Vermišankovi na hlavu.¶ Izák zamkl dveře.¶ "Vermišanku." Posadil se a na svého bývalého nadřízeného se upřeně zadíval. "Lemuel je velice zdatný střelec, kdyby tě náhodou za­čaly napadat dobrodružné myšlenky. Vlastně je tak trochu padouch. Umí být nebezpečný. A já rozhodně nemám náladu tě bránit, takže ti doporučuju, abys nám sdělil, co se potřebujeme dozvědět."¶ "A co se potřebuješ dozvědět, Izáku?" zeptal se Vermišank klidně. V Izákovi kypěla krev, ale Vermišank na něho dělal dojem. Uměl si zatraceně dobře budovat a udržovat sebejistotu.¶ Izák se rozhodl, že s tím bude třeba něco udělat.¶ Vstala přikročil k Vermišankovi. Ten k němu Lhostejně. pozvedl zrak a oči se mu až příliš pozdě polekaně rozšířily, když si uvědomil, že Izák se ho chystá ještě jednou udeřit.¶ Izák Vermišanka praštil do tváře dvakrát. Bolestnému a užaslé­mu vyjeknutí vyděšeného zajatce nevěnoval žádnou pozornost. Pak ho popadl za krk a sklonil se k němu: obličej měl těsně před jeho tváří. Vermišankovi tekla krev z nosu; marně chňapal po Izákových mohutných rukou. Oči měl zastřené hrůzou.¶ "Kamaráde, myslím, že jsi zatím nepochopil situaci," zašeptal Izák nenávistně. "Mám dobrý důvod se domnívat, že jsi zodpovědný za stav mého přítele, který leží nahoře a nedělá nic jiného, než si sere do kalhot a slintá. Určitě nemám náladu si tady na něco hrát, držet se pravidel a dobírat si tě. Vermišanku, je mi jedno, jestli zůstaneš naživu nebo ne. Rozumíš? Sleduješ mě? Měl bys udělat tohle. Já ti řeknu, co víme – neplýtvej mým časem na otázky, odkud jsme se to všechno dozvěděli –, a ty doplníš to, co nevíme. Pokaždé, když neod­povíš nebo se tady shodneme, že nám lžeš, tak ti buď Lemuel, nebo já ublížíme."¶ "Nemůžeš mě přece mučit, ty parchante," zasyčel Vermišank při­škrceně.¶ "Jdi do prdele," štěkl Izák. "Ty jsi přetvářeč. Teď... nám odpovíš, nebo zhebneš."¶ "Možná obojí," dodal Lemuel chladně.¶ "Víš, Monty, jsi totiž na omylu," pokračoval Izák. "My tě mu­čit můžeme. Přesně tohle můžeme udělat – a taky uděláme. Radši spolupracuj. Odpovídej rychle a přesvědč mě, že nelžeš… My ti teda řekneme, co víme. A mimochodem, oprav mě, kdybych se v něčem pletl, platí?" A ušklíbl se.¶ Chvíli bylo ticho a Izák se v hlavě rychle probíral jemu známými skutečnostmi. Pak je pomalu vyslovil; každou položku si odpočítával na prstech.¶ "Máš na starosti biologicky rizikové vládní projekty. To zname­ná program psychomůry." Vzhlédl, aby si ověřil Vermišankovu reak­ci, jestli snad děkan na sobě nedá znát překvapení, že jeho projekt přestal být tajemstvím. Vermišank ani nehnul brvou. "Psychomůry uprchly – právě ty psychomůry, které jsi ty prodal nějakému zasrané­mu kriminálníkovi. Souvisejí nějak s hypnoserem a s těmi nočními můrami, kterými teď všichni trpí. Gangr si myslel, že mají něco spo­lečného s Benjaminem Flexem – v tom se mimochodem mýlil.¶ No a my teď potřebujeme vědět následující: Co jsou zač? Co mají společného s drogami? Jak je pochytáme?"¶ Nastala pauza a Vermišank si dlouze povzdechl. Rty, potřísněné krví a slinami, se mu vlhce chvěly, ale dokázal se slabě pousmát. Lemuel zamával pistolí, aby ho povzbudil.¶ "Ach tak. Psychomůry," zasnil se Vermišank nakonec. Polkl a pro­mnul si krk. "Vím, vím. Nejsou prostě úžasné? Ohromný druh."¶ "Co jsou zač?" skočil mu do řeči Izák.¶ "Co tím myslíš? Na to jsi už přece musel přijít. Jsou to dravci. Výkonní, brilantní dravci."¶ "Odkud pocházejí?"¶ "Ach tak." Vermišank chvilku uvažoval. Pak vzhlédl a zatímco mu Lemuel začal líně a významně mířit na koleno, rychle pokračoval. "Housenky jsme sehnali u obchodníka z jednoho z nejjižnějších Úlom­ků – a právě při dodávce jsi musel jednu z nich ukrást –, ale přímo tamodtud nepocházejí." Podíval se na Izáka s výrazem, který hrani­čil s pobavením. "Pokud to chceš opravdu vědět, současná oblíbená teorie praví, že pocházejí z Polámané země."¶ "Nekecej mi tady o..." zařval Izák vztekle, ale Vermišank ho pře­rušil.¶ "Nekecám, ty blázne jeden. Je to opravdu oblíbená teorie. Teorii Polámané země se dostalo v určitých kruzích silné podpory právě po objevení psychomůr."¶ "Jak hypnotizují lidi?"¶ "Křídly – nestabilních rozměrů a tvarů, kterými mávají v různých plánech – jsou plné oneirochromoforů – barevných buněk podobných těm, co se vyskytují v kůži chobotnic; jsou citlivé na psychické rezo­nance a podvědomé obrazce a zároveň je vyvolávají. Vylaďují se na frekvence snů, které... ehm... bublají pod povrchem myslícího mozku. Soustřeďují je, vytahují je na povrch. A znehybňují je."¶ "Jak tě chrání zrcadlo?"¶ "Dobrá otázka, Izáku." Vermišankovo rozpoložení se měnilo. Čím dál více jako by přednášel na semináři. Izák si uvědomoval, že i v tom­to okamžiku má starý byrokrat silné didaktické sklony. "To jednodu­še nevíme. Provedli jsme celou škálu pokusů, s dvojitými, trojitými a jinými zrcadly. Nevíme proč, ale pohled na odražený obraz účinek neguje, i když formálně jde o identický pohled, neboť už sama křídla se zrcadlí jedno ve druhém. Ale, a to už je velmi zajímavé, odrazíš-li pohled ještě jednou – podíváš-li se na ně ve dvou zrcadlech, třeba jako v periskopu –, už tě zase zhypnotizují. Není to pozoruhodné?" Usmál se.¶ Izák mlčel. Uvědomoval si, že ve Vermišankově chování je cosi skoro naléhavého. Zdálo se, že nechce nic vynechat. Pravděpodobně za to mohla Lemuelova nekompromisně namířená pistole.¶ "Už jsem... viděl, jak se jedna z nich živí..." hlesl Izák. "Viděl jsem ji, jak... člověku pozřela mozek."¶ "Ach tak." Vermišank uznale pokýval hlavou. "Úžasné. Máš velké štěstí, že jsi tady. To, jak někomu požírá mozek, jsi ale neviděl. Psy­chomůry nežijí jen v naší dimenzi. Jejich... ehm... stravovaní potřeby ukojí látky, které nedokážeme postihnout. Ty to opravdu nechápeš, Izáku?" Vermišank na něho soustředěně hleděl, jako když se učitel snaží vymámit odpověď z nedůvtipného žáka. V očích mu znovu pro­bleskla naléhavost. "Vím, že biologie není tvoje silná stránka, ale je to natolik... elegantní mechanizmus, že jsem měl za to, že si ho všimneš. Křídly přitahují sny, zaplavují jimi mysl, boří hráze, které potlačují skryté myšlenky, hříšné myšlenky, obavy, potěšení, sny..." Odmlčel se. Uklidnil se.¶ "A pak," pokračoval, "když je mysl pěkně prošťavená... ji vysají dosucha. Podvědomí je pro ně nektar, Izáku, nechápeš to? Proto se živí jen myslícími bytostmi. Kočky nebo psi je nevzrušují. Napájejí se tou zvláštní směsí tvořenou sebereflexním uvažováním, kdy se do sebe poskládají naše instinkty, potřeby, touhy a pudy a my začíná­me uvažovat nad svými myšlenkami a pak uvažujeme nad uvažová­ním samým, pořád donekonečna..." Vermišank mluvil potichu. "Naše myšlenky zrají jako ten nejčistší destilát. A ten právě pijí psychomů­ry, Izáku. Ne fyzické kalorie, co čvachtají v mozkovně, ale ušlechtilé víno vědomí a myšlení, naše podvědomí.¶ Sny."¶ ¶ Místnost ztichla. Představa to byla úchvatná. Zdálo se, že všem se při té myšlence úžasem protáčejí panenky. A Vermišank si v účinku, který měla jeho odhalení, skoro lebedil.¶ Všichni sebou trhli při kovovém bouchnutí. Byl to však jen kon­strukt, který pilně vysával nepořádek vedle Davidova stolu. Pokusil se vysypat koš do svého sběrníku, příliš se netrefil a obsah rozsypal po podlaze. Teď se snažil posbírat kusy pomačkaného papíru, které se kolem něho povalovaly.¶ "A... krucinál, samozřejmě!" zaklel Izák. "A odtud se pak berou i ty noční můry! Jsou... je to jako hnojivo! Jako, já nevím, jako zaječí trus, který vyživuje rostliny, kterými se zajíci živí... Takový malý potravinový řetězec, takový malý ekosystém..."¶ "No ano. Přesně tak," potvrdil Vermišank. "Konečně ti to začí­ná zapalovat. Výkaly psychomůr neuvidíš ani neucítíš, ale všimneš si jich. Ve snech. Vyživují je, přivádějí je do varu. A jimi se pak psychomůry živí. Dokonalá smyčka."¶ "Jak to všechno víš, ty hajzle jeden?" vložila se do debaty Der­chan. "Jak dlouho už s těmi stvůrami pracuješ?"¶ "Psychomůry jsou velice vzácné. A jsou zahaleny státním tajem­stvím. Proto nás naše malé hnízdečko tak vzrušovalo. Měli jsme jeden starý umírající exemplář, pak jsme ale dostali čtyři nové housenky. Jednu měl samozřejmě i Izák. Původní vzorek, který housenky živil, umřel. Dohadovali jsme se, jestli otevřeme jeden ze zámotků během zakuklení, jestli ho zabijeme – přitom bychom získali nedocenitelné informace o fázi proměny –, ale než jsme se stačili rozhodnout, muse­li jsme, bohužel," povzdechl si, "všechny čtyři prodat. Představovaly příliš velké riziko. Bylo nám sděleno, že nám výzkum trvá příliš dlou­ho, že náš neúspěch při zvládnutí vzorků... jaksi... znervózňuje spon­zory. Přišli jsme o finanční krytí a naše oddělení muselo vzhledem ke kolapsu projektu rychle splatit dluhy."¶ "A projekt spočíval v čem?" převzal iniciativu zase Izák. "Ve vý­voji zbraní? Mučení?"¶ "Ale no tak, Izáku," vyčetl mu Vermišank klidně. "Jenom se na sebe podívej, jak se nadýmáš morálním rozhořčením. Kdybys jeden vzorek hned na začátku neukradl, nemusel ti utéct a nemusel osvobo­dit své druhy – k tomu, jak si dobře uvědomuješ, bezpochyby muselo dojít. Jen si pomysli, kolik nevinných lidí by mohlo dál žít."¶ Izák na něho nevěřícně zíral.¶ "Běž do prdele!" zařval. Vstal a už by se na Vermišanka vrhl, kdyby nepromluvil Lemuel.¶ "Izáku," napomenul ho zostra a Izák si všiml, že na něho míří pistolí. "Vermišank s námi ochotně spolupracuje a my se toho musíme dozvědět ještě víc. Není to tak?"¶ Izák na něho hleděl, pak přikývl a posadil se.¶ "Proč nám vlastně tak vycházíš vstříc, Vermišanku?" Lemuel se obrátil zpátky na vědce.¶ Vermišank pokrčil rameny. "Nějak se mi nezamlouvá představa bolesti," samolibě se uculil. "A navíc, ačkoli se vám to asi nebude líbit... nijak vám to nepomůže. Nechytíte je. Neobejdete milici. Proč bych vám měl něco zamlčovat?" Odporně se zazubil.¶ A přesto měl v očích obavy, nad horním rtem se mu perlil pot. Hluboko v hrdle se mu ukrývala jakási zoufalá ozvěna.¶ U chrchle! pomyslel si Izák v náhlém záblesku prozření. Napří­mil se a zadíval se na Vermišanka. To není všechno! Říká... říká nám to, protože má strach! Myslí si, že vláda je nepochytá... a má sakramentský strach. Chce, abychom uspěli!¶ Izák to chtěl v první chvíli Vermišankovi předhodit, chtěl mu vmést do obličeje, že si je dobře vědomý jeho slabosti, chtěl ho ztrestat za všechny jeho zločiny... ale nechtěl riskovat. Kdyby se mu otevřeně postavil, pokud by ho upozornil na to, že si uvědomuje jeho strach – ­byť pochyboval, zda si ho přiznává Vermišank sám –, pak mu tento zloduch mohl ze zášti odepřít veškerou další pomoc.¶ Pokud potřeboval být přesvědčený, že se při svém chvástání ne­snižuje k žádosti o pomoc, pak mu Izák tuto iluzi ponechá.¶ ¶ "Co je to hypnoser?" začal další sérii Izák.¶ "Hypnoser?" Vermišank se usmál a Izák si vzpomněl, že když mu tuto otázku položil naposledy, vědec předstíral pohoršení a nechtěl si s tímto přisprostlým slovem ani špinit ústa.¶ Teďo něm mluvil bez skrupulí.¶ "Ach tak. Hypnoser je kojenecká strava. Psychomůry jím krmí své mladé. Sice ho vyměšují neustále, ale v době péče o mladé produkce výrazně stoupá. Nejsou jako ostatní můry: jsou velmi starostlivé. Jak se zdá, svá vajíčka pilně vyživují a čerstvě vylíhnuté housenky kojí. Samostatně se živí až jako dospělí jedinci."¶ Ozvala se Derchan:¶ "Chceš říct, že hypnoser je pro psychomůry jakýmsi mlékem?"¶ "Přesně tak. Housenky ještě nedokáží trávit čistě psychickou stra­vu. Musejí ji vstřebávat v částečně materiální formě. Tekutina, kterou můry vyměšují, je plná zhuštěných snů."¶ "A proto je koupil nějaký zasraný narkobaron? Kdo to byl?" Der­chan se ošklivostí stáhla ústa.¶ "Nemám tušení. Já jsem ten odprodej pouze navrhl. Který ze zá­jemců byl nakonec úspěšný, pro mě není důležité. O můry je třeba se pečlivě starat, musí se pravidelně dojit. Jako krávy. Dají se zma­nipulovat – někým, kdo ví, co dělá –, stimulovat, aby produkovaly mléko, aniž by se jim vylíhly housenky. A 'mléko' je třeba dál zpra­covávat. Žádný člověk, žádná myslící rasa, by je nedokázali pít nezře­děné. Okamžitě by zešíleli. Onen nehezky pojmenovaný hypnoser je už upravený a... ehm... smíchaný s jinými látkami... Což, Izáku, mi­mochodem znamená, že z housenky, kterou jsi vychoval ty – a kterou jsi, jak se domnívám, živil hypnoserem –, nejspíš nevyrostl nikterak zdravý exemplář. Je to, jako bys živil lidské novorozeně mlékem smí­chaným s velkým množstvím pilin a vody z rybníka."¶ "Jak to všechno víš?" sykla Derchan.¶ Vermišank se na ni lhostejně zadíval.¶ "Jak víš, s kolika zrcadly je člověk v bezpečí, jak víš, že z myslí, které pozřou, dělají to svoje... 'mléko'? Kolika lidmi jsi je už nakr­mil?"¶ Vermišank ohrnul rty. Vypadal poněkud zmateně.¶ "Jsem vědec," pokrčil rameny. "Používám dostupné metody. Ob­čas je k smrti odsouzen nějaký zločinec. Způsob popravy není nikde specifikován..."¶ "Ty hajzle..." zašeptala Derchan jedovatě. "A co všichni ti li­dé, kterými je živí obchodníci s drogami, aby mohli vyrábět hypno­ser...?" pokračovala, ale Izák ji přerušil.¶ "Vermišanku," řekl mírně a nespouštěl muže z očí. "Jak jim vrátíš rozum? Těm, kteří o něj přišli."¶ "Vrátíš?" Vermišank vypadal upřímně vyvedený z míry. "Ach..." Zavrtěl hlavou a zakabonil se. "To nejde."¶ "Nelži mi..." zařval Izák a pomyslel na Lublamaie.¶ "Byli vypiti," vysvětloval Vermišank a v místnosti zavládlo ticho. Čekal.¶ "Byli vypiti," řekl ještě jednou. "Přišli o své myšlenky, sny – je­jich vědomí i podvědomí – se strávily v žaludcích můr a zase z nich vytekly, aby nakrmily housenky. Zkusil sis vzít hypnoser, Izáku? Ne­bo někdo z vás?" Nikdo, a zvláště Izák, mu neodpovídal. "Pokud jste si ho vzali, vy sami jste snili jejich sny, sny obětí, kořisti. Do břicha vám vklouzly jejich metabolizované myšlenky a prostě jste je snili. Nezbývá nic, co by se dalo zachránit. Není nic, co by se dalo vrátit."¶ ¶ Izák cítil naprosté zoufalství.¶ Ať si vezmou i to tělo, do Drmola, pomyslel si, nebuďte krutí, nenechávejte mi tady tu zatracenou skořápku, kterou nemůžu nechat umřít, přestože už nic nepředstavuje...¶ "Jak ty psychomůry zabijeme?" špitl.¶ Vermišank se velmi zvolna usmál.¶ "To nedokážete," ujistil ho.¶ "Nedělej si ze mě srandu," zašeptal Izák. "Všechno, co žije, může i umřít..."¶ "Ty mi nerozumíš. Abstraktně vzato umřít samozřejmě mohou. A proto je teoreticky možné je zabít. Ale ty je zabít nedokážeš. Jak jsem už řekl, žijí v několika plánech a kulky, oheň a podobné věci jim ublíží pouze na jedné úrovni. Musel bys je zasáhnout zároveň v mnoha dimenzích, nebo je na této, naší dimenzi poškodit opravdu masivně, k tomu ti však nedají příležitost... Rozumíš mi?"¶ "Uvažujme tedy jinak..." Izák se zaťatými pěstmi několikrát prudce bouchl do spánku. "Co taková biologická regulace Predá­toři..."¶ "Žádné nemají. Jsou na vrcholu svého potravinového řetězce. Jsme si docela jistí, že v jejich rodné zemi existují zvířata, která je jsou schopna zabíjet, ale v okruhu několika tisíce mil žádná nenajdeš. A stejně, pokud máme pravdu, kdybychom je tu vypustili, na Nový Krobuzon by se zkáza snesla jen o to rychleji."¶ "Do Drmola," povzdechl si Izák. "Bez predátorů nebo konkurence, s ohromnou zásobou čerstvé a neustále doplňované potravy... je teda nic nezastaví."¶ "A to jsme ještě ani nezvážili," připomněl Vermišank váhavě, "co se stane, kdyby... Jsou pořád mladé, chápeš? Nejsou vyspělé. Ale zanedlouho, až bude horko i v noci... Musíme uvažovat nad tím, co stane, až se začnou rozmnožovat..."¶ ¶ Místnost jako by znehybněla a zamrzla. Vermišank se znovu poku­sil ovládnout, ale Izák si opět všiml, jak zápasí se zoufalým strachem. Vermišank byl k smrti vyděšený. Věděl, co je v sázce.¶ Kousek od nich se otáčel, syčel a drnčel konstrukt. Vypadalo to, jako by prach a špínu trousil. Pohyboval se nahodile a tahal za sebou bodec na smetí. Zase se pokazil, pomyslel si Izák a upřel pozornost na Vermišanka.¶ "Kdy se začnou množit?"¶ Vermišank si z horního rtu olízl pot.¶ "Jsou to prý hermafroditi. Nikdy jsme je neviděli, že by se pářily nebo kladly vajíčka. Víme jen to, co nám bylo řečeno. Do říje přichá­zejí v druhé polovině léta. Jedna můra je určena, aby nakladla vejce. Někdy v hřechu, v říjenci. Obvykle. Obvykle, připomínám."¶ "Ale no tak! Přece musíme být schopní něco podniknout!" zařval Izák. "Neříkej mi, že Gangr nemá nic za lubem..."¶ "O tom já nic nevím. Vím tedy, že mají nějaké plány. To ano. Ale jednoduše ti neřeknu, v čem spočívají. Slyšel jsem..." Vermišank Zaváhal.¶ "Co?" pobídl ho Izák.¶ "Slyšel jsem, že se obrátili na démony." Nikdo ani nehlesl. Ver­mišank polkla pokračoval. "A ti pomoc odmítli. I navzdory těm nejvyšším nabízeným úplatkům."¶ "Proč?" zašeptala Derchan.¶ "Protože i démoni mají strach." Vermišank si olízl okoralé rty. Strach, který se snažil skrývat, opět vyplul na povrch. "Rozumíte to­mu? Sami se bojí. Protože navzdory veškeré své moci a přítomnosti... uvažují stejně jako my. Jsou to myslící tvorové obdaření vědomím. A pokud jde o psychomůry... jsou pro ně kořistí."¶ Nikdo v místnosti ani nedutal. Lemuelovi poklesla ruka se zbraní, ale Vermišank se nepokusil o útěk, protože byl sám ztracen v chmur­ných myšlenkách.¶ "Co teda podnikneme?" zeptal se Izák. Znělo to dost bezradně.¶ Konstrukt drnčel čím dál silněji. Chvíli se točil na svém středovém kole. Měl uklízecí ramena rozpažená a rychle jimi klepal do podlahy. Derchan, pak i Izák, David a ostatní se po něm ohlédli.¶ "Já tady s tou potvorou v jedné místnosti nedokážu myslet!" za­řval Izák vztekle. Udělal několik kroků, aby si na konstruktovi vybil svou nemohoucnost a hrůzu. Když už byl skoro u něj, stroj se k ně­mu natočil skleněnou čočkou a náhle rozpažil obě hlavní ramena. Na konci jednoho mu visel zapomenutý kousek papíru. Konstrukt se v té chvíli jevil – ačkoli nesmyslně – jako člověk s roztaženýma rukama. Izák zamrkal, ale nezastavil se.¶ Konstrukt pravou paží píchl dolů, do smetí a prachu, které kolem sebe zběsile poházel. Pořád škubal ramenem a prudce jím tloukl do dřevěných prken podlahy. Trhl i levou paží, na níž bylo upevněno koště, aby zabránil Izákovi v dalším postupu. Izák zpomalil a s ne­smírným úžasem si uvědomil, že se konstrukt snaží upoutat jeho po­zornost. Pak pravým ramenem, bodcem na odpadky, opět škubl, aby ukázal na zem.¶ Do prachu. V něm byl načmáraný vzkaz.¶ Špička bodáku rozhrnula prach a dokonce odřela i část dřeva. Slova, která do smetí napsala, byla roztřesená a nejistá, ale dokonale čitelná.¶ Jsi zrazen.¶ ¶ Izák na konstrukta zíral v naprostém ohromení. Věc před ním mávala bodcem, na jehož konci se třepotal cár papíru.¶ Ostatní si sice ještě nepřečetli, co se objevilo na podlaze, ale z Izá­kova výrazu a konstruktova pozoruhodného chování pochopili, že se stalo něco zvláštního. Stáli a zvědavě se dívali.¶ "Co je, Izáku?" zeptala se Derchan.¶ "Já... já nevím..." vrtěl hlavou. Konstrukt vypadal rozrušeně, střídavě klepal na vzkaz na podlaze a mával papírem na bodci. Izák s pusou otevřenou úžasem napřáhl ruku a konstrukt k němu natáhl rameno. Izák opatrně stáhl pomačkaný papír.¶ Zatímco ho uhlazoval, z křesla najednou vyskočil vyděšený a po­lekaný David. Přeběhl místnost.¶ "Izáku," zakřičel. "Počkej..." Ale Izák už papír stačil rozložit, a oči se mu už rozšířily hrůzou z toho, co si na něm přečetl. Ohro­mením nad obludností odhalené zrady mu klesla brada, ale než stačil promluvit, pohnul se i Vermišank.¶ Lemuel se nechal unést podivným dramatem s konstruktem, spus­til ze zajatce oči a Vermišank toho využil. Všichni se dívali na Izáka, který svíral papír od konstrukta. Vermišank vyskočil ze židle a vyrazil ke dveřím.¶ Zapomněl, že jsou zamčené. Když jimi trhl a ony se neotevřely, zaúpěl nedůstojným zděšením. Za ním David odskočil od Izáka a cou­val k Vermišankovi a ke dveřím. Izák se s papírem v ruce otočil čelem k nim. Proklál Davida i Vermišanka pohledem plným nepříčetné ne­návisti. Lemuel si uvědomil svou chybu a právě si bral Vermišanka na mušku, když tu se Izák nešťastně pohnul směrem k zajatci a vstoupil jeho střele do dráhy.¶ "Izáku," zařval Lemuel, "uhni!"¶ Vermišank spatřil, že vyskočila i Derchan, že David utíká před Izákem, že muž s kápí v protilehlém koutě stojí s rozkročenýma no­hama a vzpíná ruce v podivně dravčím gestu. Lemuela Vermišank neviděl, protože ho zakrývalo Izákovo mohutné tělo.¶ Izák sklouzl pohledem z Vermišanka na Davida, očima těkal z jed­noho na druhého. Zamával papírem.¶ "Izáku," zařval znovu Lemuel. "Jdi mi, kurva, z cesty!"¶ Ale Izák vzteky neslyšel ani neviděl. Místnost hlučela kakofonií zvuků. Všichni křičeli, chtěli vědět, co je napsáno na papíru, dožado­vali se možnosti vystřelit, vrčeli vztekem nebo vřeštěli jako ptáci.¶ Zdálo se, že Izák zvažuje, zda má popadnout Davida, nebo Vermi­šanka. David byl na pokraji zhroucení a prosil Izáka, aby ho vyslechl. Vermišank se s posledním zoufalým a marným trhnutím dveřmi oto­čil, aby se začal bránit.¶ Byl koneckonců mimořádně dobře školený biothamaturg. Zadr­molil jakési zaklínadlo a stáhl neviditelné, skryté svaly, které si vy­pěstoval v pažích. Zkroutil ruku tajemnou energií; jejím prouděním mu žíly na předloktí vyvstaly jako hadi a kůže se zacukala a vypjala se.¶ Izák měl poodrhnutou košili a Vermišank mu pravou rukou zajel do holého masa pod krkem.¶ Izák zaryčel zuřivostí a bolestí. Tkáň hrudi povolila jako vazká hlína. Pod děkanovýma cvičenýma rukama se stala velice tvárnou.¶ Vermišank se mu hrubě přehraboval pružným masem. Zatínal a uvolňoval prsty, aby mu mohl sevřít žebro. Izák svého trapiče chytil za zápěstí a pevně je sevřel. Tvář měl zkroucenou v bolestné grimase. Byl silnější, ale bolest mu odsávala síly.¶ Vermišank úpěl. "Pusť mě!" křičel. Zaútočil bez jakékoli strategie, vyrazil, protože měl strach o vlastní život, a teď zjišťoval, že se vrhl do sebevražedné akce. Nedalo se nic dělat. Musel v Izákově hrudi dál hledat něco, za co by mohl trhnout.¶ Za nimi šmátral David po klíči.¶ Izák nemohl vytáhnout Vermišankovy prsty ze své hrudi a Vermi­šank je nemohl zasunout hlouběji. Stáli, potáceli se a vzájemně sebou lomcovali. Za nimi se převalovala změť hlasů. Lemuel vstal, odkopl svou židli a předstíral, že hledá výhodné místo, odkud by mohl vy­střelit. Přiběhla i Derchan a zběsile začala tahat Vermišanka za ruce, ale vyděšený vědec mezitím obtočil Izákovi prsty kolem žeber a Izák s každým trhnutím zařval bolestí. Z netěsnících okrajů ran v místech, kde mu Vermišank vnikl prsty pod kůži, prýštila krev.¶ Vermišank, Izák a Derchan zápasili a sténali; kolem stříkala krev, až pocákala Upřímnost; vyděsila se a utekla. Lemuel se Izákovi na­táhl přes rameno, aby mohl vystřelit, ale Vermišank Izákem trhl jako nějakým groteskním maňáskem a vyrazil pistoli Lemuelovi z ruky. Zbraň dopadla na zem několik stop od nich. Střelný prach se z ní vysypal. Lemuel zaklel a zběsile šátral po prachovnici.¶ Náhle se vedle nemotorně zápasící trojice zjevila zahalená posta­va. Jagharek odhodil kápi. Vermišank upřel pohled do jeho tvrdých kulatých očí, a když spatřil garudovu velkou dravčí tvář, jen otevřel údivem ústa. Než stačil něco říct, Jagharek mu zaťal zahnutý zobák do svalu na pravé paži.¶ Trhnutím mu rozerval maso i šlachy. Vermišank zařval, neboť mu ruka rozkvetla potrhanou svalovinou a krví. Škubl rukou, a vytáhl ji tak Izákovi z hrudi. Ta se s vlhkým mlasknutím a ne zcela souměrně opět zavřela. Izák zařičel bolestí a přejel si po hrudi rukou. Byla celá zakrvácená, svalovina pozbyla původního tvaru, kůže se zmuchlala do nepřirozených záhybů a z míst, kam mu Vermišank vrazil ruku, stále vytékaly čůrky krve.¶ Derchan chytila Vermišanka oběma rukama za krk. Zatímco si vědec přidržoval krvácející cáry předloktí, Derchan jím smýkla do­prostřed místnosti. Se zavřeštěním upadl na podlahu a prkna postří­kal proud krve. Konstrukt rychle ujížděl z dosahu.¶ Lemuel znovu nabil pistoli. Vermišank zahlédl, jak na něj míří, a začal prosit o milost. Zvedl zakrvavenou ruku, chvěl se a skučel.¶ Lemuel stiskl kohoutek. Ozval se dutý zvuk a vzápětí exploze štip­lavého střelného prachu. Vermišankův nářek okamžitě ustal. Kulka ho zasáhla přímo mezi oči, učebnicová rána z natolik malé vzdálenosti, že mu prošla hlavou a ve spršce tmavé krve mu ustřelila temeno.¶ Padl na záda a roztříštěnou lebkou tupě udeřil do staré podlahy.¶ ¶ Částečky střelného prachu pomalu vířily vzduchem a klesaly k ze­mi. Vermišankova mrtvola sebou škubala.¶ Izák se opřel o stěnu a zaklel. Tiskl si hruď a jakoby si ji uhlazoval. Přejížděl po ní rukama v marné snaze napravit povrchové poškození, které utrpěla zásahem Vermišankových surových prstů.¶ Z hrdla se mu draly vzteklé výkřiky bolesti.¶ "Pro bohy!" vyprskl a nenávistně si prohlížel Vermišankovu mrt­volu.¶ Lemuel držel lhostejně pistoli. Derchan se třásla. Jagharek se stáhl a tiše sledoval průběh dramatu. Rysy tváře se mu opět ztratily ve stínech kápě.¶ Všichni mlčeli. Místnost prostupoval fakt Vermišankovy vraždy. Vznášely se v ní rozpaky a šok, ale žádné obviňování. Nikdo si nepřál, aby se vrátil mezi živé.¶ "Jagu, kamaráde," zaskuhral nakonec Izák. "Máš to u mě." Ga­ruda nijak nezareagoval.¶ "Musíme... musíme to odsud dostat," vzpamatovala se Derchan a kopla do Vermišankových pozůstatků. "Brzy se po něm začnou shánět."¶ "Tím se můžeme trápit ze všeho nejmíň." Napřáhl pravou ruku. Ještě pořád v ní držel papír, který převzal od konstrukta, i když teď byl celý od krve. "David je pryč," poznamenal a ukázal na. odemčené dveře. Rozhlédl se skladištěm. "Vzal si Upřímnost," dodal a zamračil se. Hodil papír Derchan. Zatímco ho urovnávala, Izák přešel k neklid­nému konstruktovi.¶ Derchan si vzkaz přečetla a zamračila se odporem a zlostí. Po­zvedla ho, aby si ho mohl přečíst i Lemuel. Za chvilku k nim přišel i Jagharek, přečetl ho Lemuelovi přes rameno, stále zahalen kápí.¶ ¶ Serachine. Dodatek k naší schůzce. Přikládám platbu a instruk­ce. Ruka zákona na der Grimnebulina a jeho společníky dopad­ne v řetězdek 8. tathise. Milice ho zatkne v jeho bydlišti v 9 hodin večer. Musíš se postarat, aby der Grimnebulin a všich­ni, co s ním spolupracují, byli v domě přítomni už od 6 hodin. Ty budeš při razii také zatčen, abychom se vyhnuli podezření, které by na tebe mohlo padnout. Naši agenti viděli tvé světlo­tisky, kromě toho budeš v červeném. Naši příslušníci se budou všemožně snažit, aby se vyhnuli ztrátám, nelze je však vyloučit. Tvá jasná identifikace má zásadní důležitost.

#13#10¶ Sára.

¶ ¶ Lemuel zamrkal.¶ "To je dnes," řekl a mrkl ještě jednou. "Řetězdek je dnes. Máme co dělat."¶

Kapitola třicátá třetí

Izák si Lemuela nevšímal. Stál přímo před konstruktem, který se rozpačitě vrtěl pod jeho upřeným pohledem.¶ "Jak jsi to věděl, Izáku?" divila se Derchan a Izák ukázal na kon­strukta.¶ "Varoval mě. David nás zradil," vyrážel ze sebe. "Můj kamarád. Zatraceně, byl jsem s ním na tolika flámech, chlastali jsme spolu, dělali jsme spolu bordel... Ten hajzl mě prodal. A pak mě varuje nějaký zasraný konstrukt." Přiblížil se obličejem konstruktovi přímo před čočku. "Rozumíš mi?" zašeptal nevěřícně. "Vnímáš mě? Ty... počkej, máš zvukový vstup, není to tak? Otoč se... otoč se... jestli mi rozumíš..."¶ Lemuel a Derchan se na sebe podívali.¶ "Izáku, kamaráde," vydechl Lemuel zničeně, ale slova se vytratila do užaslého ticha.¶ Konstrukt se pomalu, rozvážně otáčel.¶ "Co to, do prdele, dělá?" sykla Derchan.¶ Izák se k ní obrátil.¶ "Nemám tušení," hlesl. "Už jsem o tom slyšel, ale ve snu by mě nenapadlo, že se to muže skutečně stát. Měl přece nějaký virus, ne? VI... vytvořená inteligence... Nemůžu uvěřit, že je to pravda..."¶ Otočil se zpátky a zíral na konstrukta. Derchan a Lemuel k němu po chvilkovém váhání přistoupili, stejně jako Jagharek.¶ "To není možné," usoudil Izák zničehonic. "Na samostatné uva­žování nemá dostatečně složitý aparát. Je to nemožné."¶ Konstrukt sklopil bodec a poodjel k nedaleké hromádce smetí. Hrotem ji rozhrnul a čitelně načmáral: Možné to je.¶ Všichni tři lidé hvízdli a vydechli.¶ "Co to, kurva... ?" zařval Izák. "Ty umíš číst a psát... ty..." Po­třásl hlavou a pak se na konstrukta, znenadání zase strnulého a neteč­ného, zadíval. "Jaks to mohl vědět?" zeptal se. "A pročs mě varoval?"¶ ¶ Záhy však bylo jasné, že tohle bude muset počkat. Zatímco Izák soustředěně čekal na vysvětlení, Lemuel se podíval na hodiny a pak sebou nervózně trhl. Bylo pozdě.¶ Lemuelovi a Derchan to chvilku trvalo, ale nakonec Izáka přesvěd­čili, že by měli i s konstruktem ze skladiště raději utéct. Měli by se řídit informacemi, které dostali, byť nechápou, odkud pocházejí.¶ Izák slabě protestoval a pořád na konstrukta dotíral. Davida posí­lal do horoucích pekel, pak žasl nad konstruktovou inteligencí. Hlasitě se vztekal a měřil si proměněný uklízecí stroj zkoumavým pohledem. Byl úplně zmatený. Derchanino a Lemuelovo naléhavé přesvědčování, že musejí zmizet, ho nakonec nakazilo.¶ "Jo, David je zasraný hajzl. A jo, ten konstrukt je zatracený zá­zrak, Izáku," vrčela Derchan, "ale k ničemu nám to nebude, když okamžitě nevypadneme."¶ A nakonec, aby uzavřel celou tu mučivou, rozčilující záležitost, konstrukt před Izákem znovu rozházel smetí a pečlivě do něho napsal: Později.¶ Lemuel horečně uvažoval.¶ "V Giddu znám jedno místo, kam bysme mohli utéct," rozhodl. "Pro dnešek to bude stačit a pak můžeme něco naplánovat." Spolu s Derchan kmitali místností a do tašek, které sebrali z Davidových skříní, házeli nejrůznější nezbytné věci. Bylo jasné, že sem se už ne­budou moci vrátit.¶ Izák stál jako sloup u stěny. Měl mírně pootevřená ústa, oči nevi­doucí. Nevěřícně vrtěl hlavou.¶ Lemuel si ho všiml.¶ "Izáku," zařval. "Běž si sbalit. Nemáme ani hodinu. Mizíme. Po­hni kostrou."¶ Izák se probral, rezolutně přikývl a hnal se do schodů, jen aby se nahoře opět zastavil. Ve tváři se mu zračilo zadumání a rozpačitá nedůvěra.¶ Za pár vteřin k němu tiše přistoupil Jagharek. Postavil se za něho a odhrnul si kápi.¶ "Grimnebuline," zašeptal tak potichu, jak mu to jen ptačí hrdlo dovolovalo. "Myslíš na svého kamaráda Davida."¶ Izák se prudce otočil.¶ "Není to žádný můj kamarád, do prdele!"¶ "A přesto byl. Myslíš na to, jak tě zradil."¶ Izák chvilku nic neříkal. Pak přikývl. Do tváře se mu vrátil výraz vyděšeného úžasu.¶ "Já zradu znám, Grimnebuline," zahvízdal Jagharek. "Dobře ji znám. Je mi... je mi tě líto."¶ Izák se odvrátil a spěšně přešel do své laboratoře, kde zdánlivě bez ladu a skladu začal do ohromné cestovní brašny cpát kusy drátů, keramiky a skla. Plnou a chřestící brašnu si pak hodil na rameno.¶ "Kdys byl zrazen, Jagharku?"¶ "Nebyl jsem zrazen. Já jsem zradil." Izák se zarazil a obrátil se k němu. "Vím, co David udělal. A je mi to líto."¶ Izák se na něho ohromeně, odmítavě a smutně díval.¶ Zbývalo deset minut do půl osmé. Milice vyrazila do útoku. ¶ ¶ Dveře se s ohromným zaduněním rozletěly. Do místnosti vpadli tři milicionáři, jimž z rukou vyletělo beranidlo.¶ Od chvíle, kdy David utekl, nikdo dveře nezamkl. Milicionáři to neočekávali a pokusili se rozrazit dveře, které jim nekladly žádný odpor. S nechápavými výrazy popadali na podlahu.¶ Nastal okamžik zmatku. Všichni tři milicionáři se pokoušeli co nejrychleji vyškrábat na nohy. Zvenku do skladiště hloupě nakukovala skupinka jejich kolegů. Derchan a Lemuel, kteří stáli v přízemí, na ně zírali. Z patra na vetřelce shlížel Izák.¶ Pak se stalo několik věcí současně.¶ Milicionáři venku na ulici se vzpamatovali a vtrhli dovnitř. Lemuel převrátil na bok Davidův těžký stůl, skrčil se za. tímto provizorním štítem a nabil si obě své dlouhé pistole. Do úkrytu k němu se rychle rozeběhla i Derchan. Jagharek zasyčel a od zábradlí balkonu odstou­pil, takže zmizel milicionářům z očí.¶ Izák se jediným ladným pohybem otočil k laboratornímu stolu a uchopil dvě velikánské láhve plné bezbarvé tekutiny. Dokončil otoč­ku na patách a jako bomby shodil obě nádoby přes zábradlí na útočící milicionáře.¶ Prvním třem milicionářům, kteří vpadli do dveří s beranidlem, se už podařilo vstát, když tu se znenadání ocitli ve spršce skla a chy­mikálií. Jedna sklenice se roztříštila o přilbu milicionáři, který opět upadl na zem a zůstal nehybně ležet v tratolišti krve. Od krunýřů jeho druhů se odrazily nebezpečně vypadající střepy. Další dva mi­licionáři zasažení záplavou na chvíli ztrnuli, pak se náhle rozeřvali, když chymikálie pronikly maskami a začaly jim leptat měkké tkáně tváří.¶ Ještě stále nezazněl jediný výstřel.¶ Izák se ještě jednou otočil a sáhl po dalších láhvích. Chvíli si mezi nimi uvážlivě vybíral, aby jejich účinek nebyl tak úplně nahodilý. Proč vlastně nestřílejí? pomyslel si užasle.¶ Zranění příslušníci byli odtaženi na ulici. Na jejich místo vtrhl šik po zuby ozbrojených milicionářů; chránili se železnými štíty s průzory z tvrzeného skla. Za nimi Izák spatřil dva muže, kteří se chystali zaútočit cheprijskými žihadlovkami.¶ Chtějí nás dostat živé! došlo mu najednou. Žihadlovka mohla jed­noduše zabít, ale stejně tak nemusela. Pokud by stáli jen o jejich smrt, bylo by pro Gangra mnohem jednodušší sem vyslat tradiční miliční jednotku s křesadlovkami a kušemi a nikoli tyto výjimečné lidské agenty, vycvičené v zacházení s žihadlovkami.¶ Izák na hlouček kryjících se útočníků mrštil dvojitou dávku pra­chu z trpasličího železa a sanguimorfní tresti, ale stráže byly rychlé a sklenice se roztříštily o nastavené štíty. Milicionáři odskočili, aby se vyhnuli nebezpečným kapkám.¶ Oba milicionáři za štítonoši roztočili zubaté dvojité biče. ¶ Žihadlovky samé – mechanické aparáty složité a pozoruhodné cheprijské konstrukce, velikosti menší tašky – měli milicionáři připev­něné u pasu. Z nich se táhly dva dlouhé kabely, silné dráty obalené kovovou spirálou a izolační pryží; dosahovaly délky více než dvaceti stop. Přibližně dvě stopy od konce kabelů se nacházely duté rukojeti z leštěného dřeva. Oba milicionáři drželi po jednom biči v každé ruce. Rukojeti používali k roztáčení kabelů do strašlivé rychlosti. Ve vzdu­chu se cosi skoro neviditelně zablesklo. Izák věděl, že špička každého biče je opatřena úděsným drobným kovovým zakončením, závažím v podobě koule plné ostnů a hrotů. Tato závaží měla různé formy. Některá byla pevná, ta nejpečlivěji vyrobená se při nárazu rozevírala jako kruté květy. Všechna byla vymyšlena tak, aby po přesném úderu pronikala zbrojí i kůží, aby se nemilosrdně zasekávala do roztrženého masa.¶ Derchan mezitím doběhla ke stolu a schoulila se vedle Lemuela. Izák se otočil, aby popadl další munici. V nastalém tichu se Derchan rychle nadzvedla na koleně, vykoukla přes okraj stolu a zamířila svou velkou pistoli na vetřelce.¶ Zmáčkla kohoutek. Ve stejném okamžiku jeden z milicionářů ak­tivoval svou žihadlovku.¶ Derchan byla slušná střelkyně. Kulka trefila jeden miliční štít do průzoru, který Derchan považovala za slabé místo. Ale bohužel obran­né schopnosti milice podcenila. Průzor sice okamžitě a efektně pukl a zcela zbělel žilnatinou popraskaného materiálu, ale byl vyztužen měděným pletivem a tak vydržel. Milicionář se zapotácel, pak znovu zaujal původní pozici.¶ Příslušník s žihadlovkou se pohyboval jako profesionál.¶ Ve stejném okamžiku přepnul na dřevěných rukojetích malé páč­ky. Tím uvolnil kabely, které jimi mohly proklouznout. Vířící biče vyletěly do vzduchu v záblesku kovové šedi.¶ Kabel se z vnitřku žihadlovky odmotal skoro bez tření, prolétl dřevěnými rukojeťmi i vzduchem, aniž by závaží jakkoli významně zpomalila. Oblouk letu byl dokonale přesný. Zubatá závaží se ve vzdu­chu nesla po dlouhé eliptické dráze; jak se napínaly kabely, které je poutaly k žihadlovce, dráha se rychle zplošťovala.¶ Pupeny hrotité oceli se oba zároveň zaklesly Derchan do hrudi. Ta zaskučela bolestí a zapotácela se, zaťala zuby a z křečovitě sevřených prstů jí vypadla pistole.¶ Milicionář okamžitě stiskl na žihadlovce páčku, aby aktivoval na­tažený vnitřní mechanizmus.¶ Ozvalo se prskavé ševelení. Skryté cívky motoru se začaly točit, pracovaly jako dynamo a vytvářely vlny podivného proudu. Derchan poskakovala a křečovitě se svíjela, z hrdla se jí draly bolestné ste­ny. Z vlasů a prstů jí jako řemínky důtek šlehaly drobné záblesky modrého světla.¶ Milicionář ji soustředěně sledoval a otáčel knoflíky, které regu­lovaly intenzitu a podobu proudu. Pak se ozvalo prudké třesknutí a Derchan odletěla ke stěně, udeřila se do zad a sesula se k zemi.¶ Přes okraj stolu vyslal ostré pupeny žihadlovky i druhý agent, doufaje, že zaschne Lemuela, ale ten se tiskl ke dřevu a hroty kabelů kolem něho jen neškodně prosvištěly. Milicionář stiskl páčku a kabely se rychle stáhly do pohotovostní pozice.¶ Lemuel zíral na raněnou Derchan a zvedl pistole.¶ Izák zaryčel zlostí. Hodil na milicionáře další obrovskou nádobu s nestabilní thaumaturgickou sloučeninou. Nedoletěla sice až k nim, ale rozprskla se s takovou razancí, že vystříkla na štíty a dokonce za ně, smíchala se s trestí a dva milicionáři se po kontaktu s ní s řevem svalili na zem. Kůže se jim změnila v pergamen a krev v inkoust.¶ Ze dveří se ozval tlampačem zesílený hlas. Mluvil sám starosta Gangr.¶ "Odpor je marný. Mějte rozum. Ven se nedostanete. Přestaňte na nás útočit, vzdejte se a my s vámi budeme mít slitování."¶ ¶ Gangr stál spolu s Elizou Stennou-Katěnou uprostřed své čestné stráže. Zdržovali se na druhé straně ulice, nedaleko Izákovy dílny. Bylo velice neobvyklé, aby se osobně účastnil miličního zásahu, ale tento zásah také nebyl nijak obvyklý.¶ Ještě nebyla úplná tma. Z oken po celé délce ulice vyhlížely ustra­šené a zvědavé obličeje. Gangr si jich nevšímal. Odtáhl si od úst že­lezný trychtýř a otočil se k Elize Stenné-Katěné. Mračil se.¶ "To je úplná krvavá lázeň." Stenná-Katěná přikývla. "Ale ať už postupují jakkoli neúčinně, nemohou prohrát. Několik příslušníků ak­ci bohužel zaplatí životem, ale neexistuje žádný způsob, jak by se der Grimnebulin a jeho kumpáni mohli dostat ven." Obličeje nervózně vyhlížející zpoza záclonek v oknech ho najednou začaly dopalovat.¶ Prudce zvedl tlampač a Zařval: "Okamžitě se stáhněte do svých domovů!"¶ S uspokojením spatřil, jak se ve všech bytech záclony zatáhly. Gangr se vrátil k bitce v otřásajícím se skladišti.¶ ¶ Lemuel zlikvidoval druhého agenta s žihadlovkou jedním elegant­ním a pečlivým výstřelem. Izák svalil ze schodů stůl na dva milicioná­ře, kteří se k němu pokoušeli vyběhnout, a pokračoval v chymickém bombardování. Jagharek mu dle jeho pokynů pomáhal a i on kropil útočníky jedovatými sloučeninami.¶ Ale všechno to byla, a nemohlo tomu být jinak, odvaha odsou­zená k neúspěchu. Milicionářů bylo příliš mnoho. Izákovi, Lemuelovi a Jagharkovi nahrávalo, že útočníci nebyli připravení zabíjet, proto­že oni sami takto omezováni nebyli. Izák odhadoval, že skolili čtyři příslušníky: jednoho kulkou, jednomu roztříštili lebku a dva zabily nahodilé chymicko–thaumaturgické reakce. Ale dál to takhle jít ne­mohlo. Milicionáři, ukrytí za štíty, se neodvratně blížili k Lemuelovi.¶ Izák spatřil, jak se dívají na galerii a chvilku se radí. Pak jeden z nich obezřetně zvedl křesadlovku a zamířil na Jagharka.¶ "K zemi, Jagu!" zařval. "Zabijou tě!" ¶ Jagharek se bleskurychle sklonil mimo dostřel.¶ ¶ Nedošlo k žádné manifestaci síly, Gangrovi nenaskočila husí kůže ani nespatřil žádnou ohromnou postavu. Stalo se pouze to, že se mu v uchu rozezněl Tkáčův hlas.¶ ... SKÁKAL JSEM NEVIDĚN PO SPLETITÝCH VLÁKNECH NE­BESKOSTI UKLOUZL JSEM A NOHY SE MI NEKONTROLOVATEL­NĚ ROZJELY NA PSYCHICKÉM TRUSU TRHAČŮ SÍTĚ JSOU TO MRZKÁ STVOŘENÍ NEUHLAZENÁ A ŠPINAVÁ ŠEPTAJI CO SE STA­NE PANE STAROSTO TOTO MÍSTO SE OTŘÁSÁ...¶ Gangr sebou trhl. Tak ten mi tu ještě chyběl, napadlo ho. Odpo­věděl pečlivě ovládaným hlasem.¶ "Tkáči." Stenná-Katěná se k němu otočila s pozorným, zvídavým Pohledem. "Je milé vědět, že jsi tady s námi."¶ Je až příliš nepředvídatelný, uvažoval Gangr horečnatě. Teď ne teď kruci ne! Běž honit můry, běž na lov... co vlastně děláš tady? Tkáč ho doháněl k zuřivosti a byl velmi nebezpečný, a když ho Gangr požádal o pomoc, vědomě podstupoval značné riziko. Neukotvené dě­lo je vždycky vražednou zbraní.¶ Gangr se domníval, že s obřím pavoukem uzavřel jakousi doho­du. Přinejmenším do takové míry, do jaké to bylo s Tkáčem možné. Pomohl mu Kapnellior. Texturologie byla sice experimentální obor, ale už přinesla jisté ovoce. Existovaly vyzkoušené metody komunika­ce, které Gangr k dorozumívání s Tkáčem používal. Vzkazy vyryté do nožnic a roztavené. Zjevně nahodilé plastiky odspoda osvětlené, jejichž stíny psaly zprávy na strop. Tkáč odpovídal spěšně a ještě podivnějším způsobem.¶ Gangr Tkáči zdvořile naznačil, aby se soustředil na lov můr. Sa­mozřejmě, že mu nemohl poroučet, pouze doporučovat. Ale Tkáč re­agoval kladně a Gangr si uvědomil, že o něm začal hloupě, neuváženě přemýšlet jako o spojenci. Toho se bylo třeba pro příště vyvarovat.¶ Gangr si odkašlal. "Mohu se tě, Tkáči, zeptat, proč ses k nám připojil?"¶ Hlas se ozval znovu, rozezněl se mu v hlavě, odrážel se mu od kostí uvnitř lebky.¶ ... UVNITŘ I VENKU JSOU VLÁKNA POTRHANÁ A ROZERVA­NÁ A PŘEDIVEM SÍTĚ SVĚTA SE TRHNE TRHLINA KDE VYTÉ­KAJÍ A ZMÍRAJÍ BARVY SKLOUZL JSEM PO NEBI POD POVRCH A TANČIL JSEM U DÍRY V SLZÁCH ŽALU NAD OHYZDNOU ZKÁ­ZOU KTERÁ POVSTÁVÁ A ŠÍŘÍ SE Z TOHOTO MÍSTA...¶ Gangr pomalu přikývl, když mu začal docházet smysl Tkáčových slov. "Začalo to tady," souhlasil. "Tady je střed. Tohle je zdroj. Bo­hužel..." Hovořil velmi opatrně, "bohužel teď není ta nejvhodnější doba. Mohl bych tě požádat, aby ses tímto místem – jež je vskutku místem zrodu celé této věci – zabýval až za chvíli?"¶ Stenná-Katěná ho sledovala. Tvář měla zachmuřenou. Ostražitě poslouchala jeho odpovědi.¶ Na bezčasý okamžik kolem nich utichly všechny zvuky. Výstřely a výkřiky ze skladiště odumřely. Zbraně milicionářů mlčely. Stenná-­Katěná měla otevřená ústa a užuž se chystala promluvit, ale neřekla nic. Tkáč mlčel.¶ V Gangrově lebce se ozval šepot. Starosta ohromeně zalapal po dechu, pak otevřel ústa v nelíčeném zděšení. Nevěděl, jak to ví, ale naslouchal zlověstnému zvuku, který vydával Tkáč, zatímco se řadou dimenzí ubíral ke skladišti.¶ ¶ Milicionáři doráželi na Lemuela s nemilosrdnou přesností. Dupali po Vermišankově mrtvole. Před sebou triumfálně třímali své štíty.¶ V patře došly Izákovi a Jagharkovi všechny chymikálie. Izák řval a házel na milicionáře židle, kusy dřeva a všemožné odpadky. Ti se jim snadno vyhýbali.¶ Derchan byla stejně nehybná jako Lublamai, který ležel netečně na rozkládacím lůžku v koutě Izákovy obytné plochy.¶ Lemuel zoufale, vztekle zavyl, mrštil po útočnících prachovnicí a zasypal je štiplavým střelným prachem. Sáhl po křesadle, ale mi­licionáři se už po něm sápali a mávali obušky. Přiblížil se k němu i agent se žihadlovkou a už roztáčel biče.¶ Vzduch uprostřed skladiště se zlověstně rozvibroval.¶ K tomuto nestabilnímu místu se zrovna blížili dva milicionáři a v rozpacích se zastavili. Izák a Jagharek společně drželi obrovskou lavici, kterou se chystali svrhnout na příslušníky na schodišti. Oba si všimli pozoruhodného fenoménu. Zastavili se a dívali se.¶ Uprostřed místnosti vyrašila z nicoty jako nějaká tajuplná květina skvrna organické temnoty. S ladností protahující se kočky se rozšíři­la do materiální reality. Otevřela se a povstala, aby vyplnila okolní prostor: kolosální členitá věc, ohromné cosi připomínající pavouka, hučelo to energií a odsávalo světlo z okolí.¶ Tkáč.¶ Jagharek a Izák upustili lavici.¶ Milicionáři přestali mlátit Lemuela a otočili se, jen co pocítili změ­nu v charakteru éteru.¶ Všichni se zastavili a vyděšeně zírali.¶ Tkáč se zhmotnil přímo nad oběma třesoucími se milicionáři. Těm se ze rtů vydralo slabé ustrašené zakvílení. Jeden upustil zbraň, neboť mu znecitlivěly prsty. Druhý, odvážněji, ale stejně marně, roztřesenou rukou pozvedl pistoli.¶ Tkáč na oba muže pohlédl. Natáhl pár lidských ruček. Pak obě položil na úplně nepříčetné milicionáře a poplácal je jako psy.¶ Zvedl končetinu a ukázal na galerii, na omráčeného a vystrašeného Izáka a Jagharka. V náhle ztichlé místnosti se rozezněl jeho nezemský zpěvný hlas.¶ ... TAM NAHOŘE V MALÉ CHODBIČCE SE TO SE TO ZRODI­LO ZAKRSLÝ SPRATEK POKROUCENÝ SKRČEK KTERÝ OSVOBO­DIL SVÉ DRUHY ROZLOMIL PEČEŤ NA SVÉ PLENĚ A PRONIKL VEN CÍTÍM ZBYTKY JEHO SNÍDANĚ STALE SE TU VZNÁŠÍ ACH TAK MI TO CHUTNÁ TĚŠÍ MNE TATO SÍŤ TKANINA JE SLOŽITÁ A JEMNÁ BYŤ ROZTRŽENA KDO ZDE UMÍ PŘÍST S TAKOVOU ZDATNOU A NESTROJENOU ŠIKOVNOSTÍ...¶ Tkáčova hlavohruď se pohybovala ze strany na stranu s nepřiroze­nou lehkostí. Tvor si prohlížel místnost četnýma třpytivýma očima. Nikdo z lidí se dosud nepohnul.¶ Zvenku se ozval Gangrův hlas. Byl úzkostlivý. Zlostný. ¶ "Tkáči!" zaburácel. "Mám pro tebe dárek a vzkaz!"¶ Nastalo kratičké ticho a pak dveřmi do skladiště prosvištěly nůžky s perleťovými oušky. Tkáč sepjal ručky ve velmi lidském gestu potě­šení. Zvenku se ozval dobře známý zvuk otevíraných a zavíraných nůžek.¶ ... KRÁSA KRÁSA, vzdychal Tkáč, CVAKÁNÍ PROSEB A PŘESTO VŠAK UHLAZUJÍ HRANY A DRSNÁ VLÁKNA CHLADNÝM ZVU­KEM OPAČNÝ VÝBUCH USMĚRŇOVÁNÍ DO OHNISKA MUSÍM SE OTOČIT VYTVÁŘET ZDE VZORY S AMATÉRSKÝMI NEZNALÝMI UMĚLCI ABYCH ZACELIL NIČIVOU TRHLINU DOŠLO K DĚSIVÉ ASYMETRII V MODRÝCH PODOBÁCH KTERÁ NENÍ MOŽNÁ PO­TRHANOU SÍŤ NELZE VYSPRAVIT BEZ VZORŮ A V MYSLÍCH TĚCHTO ZOUFALCŮ PROVINIVŠÍCH SE A ROZUMU ZBAVENÝCH LEŽÍ NÁDHERNÉ TAPISÉRIE TOUHY PESTRÁ SKUPINKA SPLETLA TUŽBY PRO PŘÁTELE PEŘÍ VĚDA SPRAVE­DLNOST ZLATO...¶ Tkáčův hlas se zachvěl zpěvavou radostí. Náhle se děsivě rychle pohnul, rozkmital nohy na složité cestě místností, rozvlnil se prosto­rem.¶ Milicionáři schoulení nad Lemuelem upustili obušky a plazili se mu z cesty. Lemuel se na pavoučí tělo zadíval napuchlýma očima. Zvedl ruce a pokusil se ustrašeně vykřiknout.¶ Tkáč nad ním chvilku postával, pak se zadíval na galerii. Zlehka vstal a v mžiku, zcela nepochopitelně, se na ní ocitl, několik stop od Izáka a Jagharka. Ti strnulí hrůzou civěli na jeho ohromné, oblud­né tělo. Tančily k nim napřažené špičaté drápy. Izák s Jagharkem se ani nehnuli. Jagharek se pokusil ustoupit, ale Tkáč byl příliš rych­lý... DIVOKÝ A NEPRONIKNUTELNÝ... zazpíval a náhlým pohybem Jagharka uchopil a vsunul si ho do svého lidského podpaží, kde sebou garuda začal házet a vřeštět jako vystrašené nemluvně.¶ ... ČERNÝ A RUDÝ... zpíval dál Tkáč. Elegantně cupital jako ba­letka tančící na špičkách, bokem se provlékl propletenými dimenzemi a opět se objevil u třesoucího se Lemuela. Popadl ho a zasunul si ho vedle Jagharka.¶ Ohromení a vyděšení milicionáři jen ustupovali. Zvenku se znovu ozval hlas starosty Gangra, ale nikdo ho neposlouchat.¶ Tkáč se opět ocitl na Izákově galerii. Doklopýtal k Izákovi a chytil ho svou volnou paží... VÝSTŘEDNÍ SVĚTÁK VŠUDE JE HO PLNO ... zpíval přitom.¶ Izák nedokázal vzdorovat. Tkáčův dotek byl studený a neměnný, naprosto nereálný. Kůži měl hladkou jako vyleštěné sklo. Cítil, jak ho s dechberoucí elegancí zvedá, tiskne a láskyplně si ho zasouvá do kostnatého podpaží.¶ ... PROTICHŮDNA LEDABYLÁ DIVOKÁ... slyšel Izák, jak si Tkáč prozpěvuje, zatímco se vrací svým neskutečným krokem dolů. V okamžení stáli dvacet stop daleko, u Derchanina nehybného těla. Okolostojící milicionáři jako jeden muž vyděšeně couvli. Tkáč sáhl po jejím omráčeném těle a strčil ji vedle Izáka, který přes oblečení ucítil její teplo.¶ Točila se mu hlava. Tkáč opět ustoupil stranou a ocitl se na dru­hém konci místnosti, vedle konstrukta. Izák na několik minut zapom­něl, že vůbec existuje. Uklidil se na své obvyklé místo v koutě, odkud sledoval útok milice. Otočil ke Tkáči jediný výrazný rys na jinak hlad­ké hlavě: svou skleněnou čočku. Neúprosný pavoučí tvor si konstrukta jedním trhnutím položil na klepeta a hbitě ho vyhodil do vzduchu. Pak neohrabaný stroj velikosti člověka chytil na svá oblá chitinová záda. Konstrukt se na nich nebezpečně, kolébal, ale ať už se Tkáč pohyboval jakkoli rychle, neshodil ho.¶ Izák náhle v hlavě pocítil vražednou bolest. Téměř v agónii vykřikl a cítil, jak mu přes tvář stéká horká krev. Za okamžik uslyšel řvát i Lemuela, jako by byl jeho ozvěnou.¶ Očima zkalenýma zmatkem, bolestí a krví si Izák všímal pablesků v místnosti, jíž Tkáč procházel vzájemně se prostupujícími plány. Postupně se objevil vedle všech milicionářů a bleskurychle se každého dotkl jednou ze svých klepety opatřených končetin. Jakmile to udělal, muž vykřikl, takže se zdálo, jako by se místností rychlostí prásknutí biče šířil nějaký prazvláštní virus.¶ Tkáč se zastavil uprostřed skladiště. Lokty drobných ruček držel u těla, aby se zajatci nemohli ani hnout, ale prsty rozhazoval po podlaze jakési rudě zbarvené věci. Izák zvedl hlavu a podíval se po místnosti. Snažil se i navzdory palčivé bolesti pod spánkem pochopit, co se děje. Všichni skučeli, krčili se, tiskli si ruce k hlavám a neúspěšně se dlaněmi snažili zastavit tekoucí krev. Izák znovu sklonil hlavu.¶ Tkáč rozhazoval po zemi krvavé, uštípnuté uši.¶ Pod zlehka se pohybující ručkou se do prachu v pramíncích roz­lévala tmavá krev. Do ní pak dopadaly kousky čerstvě ustřiženého masa; tkáň dokonale kopírovala tvar nožnic.¶ Tkáč, ačkoli nemožně obtěžkán čtyřmi dospělými lidmi a konst­ruktem se podíval nahoru a vykročil, jako by nic nenesl.¶ ...VROUCÍ A ROZTOMILÝ... zašeptal a zmizel.¶ ¶ To, co bylo přímou zkušeností, se stává snem a pak vzpomínkou. Mezi všemi třemi nevidím žádné hrany.¶ Přišel mezi nás velký pavouk, Tkáč.¶ V Cymeku mu říkáme furiach-jažh-hett: tančící šílený bůh. Nikdy by mě nenapadlo, že jej uvidím. Vystoupil z trychtýře světa, aby sta­nul mezi námi a silou zákona. Pistole ztichly. Slova uvízla v hrdlech jako mouchy v pavučině.¶ Tančící šílený bůh se pohyboval divokým a nepřirozeným krokem. Přivinul si nás k sobě – nás odpadlíky, nás zločince. Nás uprchlí­ky. Klevetícího konstrukta, nelétajícího garudu, reportérku píšící pro noviny, zločinného vědce a vědátorského zločince. Tančící šílený bůh nás všechny posbíral jako zbloudilé věřící a pokáral nás, že jsme sešli z cesty.¶ Zableskla se klepeta.¶ Ve spršce masa popadaly do prachu lidské uši. Já jsem byl ušetřen. Mé v peří skryté uši neskýtají této šílené síle žádné potěšení. Furiach-jažh-hett mezi úpěním a zoufalými výkřiky bolesti pobíhal po kružnicích rozkoše.¶ A pak se unavil a záhyby hmoty vystoupil ze skladiště.¶ Do jiného prostoru.¶ Zavřel jsem očí.¶ Pohyboval jsem se směrem, o němž jsem nikdy nevěděl, že existu­je. Cítil jsem dlouhé cupitavé klouzání oné řady nohou, když se tančící šílený bůh pohyboval po mocných vláknech energie. Utíkal v nemož­ných úhlech k realitě a my všichni jsme se pohupovali pod ním. Zvedal se mi žaludek. Cítil jsem, jak se zachytávám o předivo světa. V cizí dimenzi mi naskakovala husí kůže.¶ Na okamžik jsem byl nakažen šílenstvím tohoto boha. Na okamžik chtivost po poznání zapomněla kam patří a dožadovala se ukojení. Na zlomek času jsem otevřel oči.¶ Po dobu jednoho strašlivého věčného nadechnutí jsem zahlédl sku­tečnost, kterou se ubíral tančící šílený bůh.¶ Pálily mě a slzami se mi zalévaly oči, cítil jsem, jako by mi měly prasknout, jako by je sužovala tisícovka písečných bouří. Nedokázaly vstřebat, co se jim nabízelo. Mé ubohé oči se pokoušely spatřit ne­spatřitelné. Nepostřehl jsem nic než zlomek, okraj celkového vzezření.¶ Viděl jsem, nebo jsem si myslel, že vidím, nebo jsem se přesvěd­čoval, že vidím, obrovitost, která zastínila jakoukoli pouštní oblohu. Zející propast kyklopských rozměrů. Zaúpěl jsem a slyšel jsem, jak kolem mě sténají ostatní. Přes prázdnotu, která se od nás rozbíhala v hluboké perspektivě všemi směry a dimenzemi, zahrnujícími životní cykly a ohromnosti s každým složitým uzlem metafyzické substance, se rozkládala síť.¶ Její základ mi byl znám.¶ Vířivé nekonečno barev, chaos tkaniv nořících se do všech vláken oné věčné složité tapisérie... všechny se rozeznívaly pod nohama tančícího šíleného boha, chvěly se a vysílaly éterem drobné ozvěny odvahy či hladu či architektury či hádek či zelí či vraždy nebo betonu. Předivo špaččí motivace se spojovalo se silným, lepkavým pramínkem smíchu mladého zloděje. Vlákna se prudce napínala a pevně se při­lepovala ke třetí niti, jejíž hedvábí bylo zhotoveno z úhlů, které sedm létajících opěrných zdí svíralo se střechou katedrály. Pletenec zmizel v závratnosti možných prostorů.¶ Do oné nekonečné široké sítě jsou vpleteny všechny úmysly, vazby, motivace, všechny barvy, všechna těla, všechny akce a reakce, všechny části fyzikální reality a myšlenky, které plodí, všechna uskutečněná propojení, všechny odstíněné okamžiky dějin a potenciálnosti, všechny bolesti zubů ca dlaždice, všechny pocity a zrození a bankovky, všechny možné věci.¶ Je bez konce a bez začátku. Je složitá do takové míry, že se jí koří každá mysl. Je dílem takové nádhery, že má duše zaplakala. ¶ Hemžila se životem. V nekonečnu pavučiny bylo možné zahlédnout další tvory, jako byl náš nosič, bylo tu více tančících šílených bohů. Viděl jsem i jiná stvoření, strašlivé spletité formy, na něž se nechci rozpomínat.¶ Síť není bez chyb. Hedvábí je na bezpočtu míst potrhané a barvy vyhaslé. Tu a tam se vzory napínají a ztrácejí pevnost. Když jsme mí­jeli tyto rány, cítil jsem, jak se tančící šílený bůh zastavuje, přikládá k ním svou snovací bradavku a místo opravuje a napouští barvou.¶ Nedaleko od nás se nacházelo pevné hedvábí Cymeku. Přísahám, že jsem zachytil jeho chvění, když se síť světa stáhlo pod tíhou času.¶ Kolem mě se rozprostírala malá, soustředěná změť metareálných jemných vláken... Nový Krobuzon. Uprostřed spletených vláken zela ošklivá trhlina. Šířila se a škubala předivo sítě města, pohlcovala bez­počet barev a odsávala z nich život. Zůstávala jen ponurá a mrtvá běloba. Marná nicota, odstín bledosti tisíckrát prázdnější, než je oko slepé ryby narozené kdesi v temné jeskyni.¶ Zatímco jsem se díval rozbolavělýma očima rozšířenýma pochope­ním, spatřil jsem, jak se trhlina zvětšuje.¶ Děsil jsem se té šířící se průrvy. A obrovitost toho všeho, celé sítě, ve mně vzbuzovala pocit nicotnosti. Pevně jsem zavřel oči. ¶ Nedokázal jsem však zavřít mysl. O své vůli se pokoušela rozpo­menout na to, co viděla. Ale nedokázala to obsáhnout. Zůstal ve mně pouze pocit. Vzpomínám si na to jen jako na popis. Tíže rozsáhlosti sítě z mé hlavy již vymizela.¶ Taková je oslabená vzpomínka, která mě nyní uchvacuje.¶ Tančil jsem s pavoukem. Křepčil jsem s tančícím šíleným bohem.¶

Část pátá Rady

¶

Kapitola třicátá čtvrtá

V Lemquistově síni vedli Gangr, Stenná-Katěná a Záchrana vá­lečnou poradu.¶ Zůstali vzhůru celou noc. Gangr a Stenná-Katěná byli unavení a podráždění. Usrkávali z obrovských hrnků silnou kávu a probírali se papíry.¶ Záchrana zůstával netečný. Stále si pohrával se šálem, který měl ovinutý kolem krku.¶ "Podívejte se na tohle," zamával Gangr před svými podřízenými kusem papíru. "Přišlo to dnes ráno. Bylo mi to doručeno osobně. Měl jsem příležitost podebatovat o obsahu přímo s autory. Nešlo o žádnou zdvořilostní návštěvu."¶ Stenná-Katěná natáhla po dopise ruku. Gangr jí nevěnoval po­zornost a sám si ho začal znovu pročítat.¶ "Je od Josiaha Pentona, Bartola Sednera a Mašeka Ghrašietnik­se." Záchrana a Stenná-Katěná vzhlédli. Gangr pomalu pokýval hla­vou. "Ředitelé Klínových dolů, Sednerovy banky a Paradoxských kon­cernů si našli čas, aby společně napsali dopis. Myslím si, že pod jejich podpisy můžeme přidat dlouhý seznam méně významných jmen uve­dených neviditelným inkoustem, nemyslíte?" Dopis uhladil. "Pánové Penton, Sedner a Ghrašietniks jsou 'nanejvýš znepokojeni', jak se zde praví, 'vulgárními zvěstmi', jež se donesly k jejich uším. Dozvěděli se o naší krizi." Gangr sledoval, jak se Stenná-Katěná a Záchrana po sobě dívají. "Je to všechno dost zmatené. Nejsou si ani zdaleka jisti, co se děje, ale ani jednomu se nespí dobře. Navíc znají der Grim­nebulinovo jméno. Chtějí vědět, co se podniká k odvrácení... ehm... 'této hrozby našemu velkému městskému státu'." Papír položil na stůl a Stenná-Katěná pokrčila rameny a nadechla se, aby mu odpověděla. Gangr si promnul oči podrážděné vyčerpáním a nepustil ji ke slovu.¶ "Už jste četli hlášení inspektora Tomlina – 'Sáry'. Podle Serachina, který se nyní zotavuje v naší péči, der Grimnebulin tvrdí, že dispo­nuje funkčním prototypem jakési formy krizového aparátu. Význam tohoto tvrzení si všichni uvědomujeme. No... a naši dobří obchodníci na to přišli. A jak si dovedete představit, všichni – a zvláště pak pan Penton – si upřímně přejí, abychom toto absurdní tvrzení co nejdříve oficiálně vyvrátili. Radí nám, abychom jakékoli nesmyslné falešné aparáty, které pan der Grimnebulin snad sestrojil za účelem obluzení důvěřivců, bez meškání zničili." Povzdechl si a zvedl zrak.¶ "Zmiňují se i o štědrých prostředcích, které v průběhu let poskytli vládě a straně Tlustého slunce. Dostali jsme pokyn, dámy a páno­vé. Nemají pražádnou radost z psychomůr a chtěli by, abychom se s podobnými nebezpečnými zvířaty bezodkladně vypořádali. Nijak nepřekvapí, že je vytáčí možnost krizové energie. Včera v noci jsme velmi zevrubně prohledali skladiště a po podobném zařízení v něm není ani stopa. Musíme vzít v potaz i možnost, že se der Grimnebulin mýlí nebo záměrně lže. Ale pokud ne, musíme mít také na paměti, že si svůj přístroj a své poznámky mohl včera večer odnést. Ve společ­nosti," a ztěžka si povzdechl, "Tkáče."¶ Stenná-Katěná se opatrně optala: "Rozumíme už tomu, co se vlastně stalo?"¶ Gangr prudce pokrčil rameny.¶ "Hlášení Milicionářů, kteří spatřili Tkáče a slyšeli, co říkal, jsme předali Kapnelliorovi. Já sám jsem se s Tkáčem snažil spojit a do­stal jsem strohou, nepochopitelnou odpověď... Byla napsána sazemi na mém zrcadle. S jistotou můžeme říct jen tolik, že únos der Grim­nebulina a jeho přátel nám přímo před nosem považuje za způsob vylepšení vzorku v síti světa. Nevíme, kam odešel ani proč. Jestli je nechal naživu. Vlastně nic. I když Kapnellior si je zcela jistý, že pořád slídí po můrách."¶ "A co ty uši?" připomněla Stenná-Katěná.¶ "O tom nemám tušení!" zařval Gangr. "Síť je o tolik hezčí! No ovšem! Teď máme v nemocnici dvacet vyděšených milicionářů s jed­ním uchem!" Trochu se uklidnil. "Uvažoval jsem. Mám za to, že naše potíže souvisejí i s tím, že jsme začali uskutečňovat plány, které byly příliš velikášské. Budeme se dál snažit lokalizovat Tkáče, ale současně se budeme muset spoléhat na méně ambiciózní způsoby lovu. Sestaví­me jednotku ze strážných, milicionářů a vědců, kteří s těmi stvůrami měli co do činění. Vytvoříme specializovaný útvar. A učiníme tak ve spolupráci s Multim." Stenná-Katěná a Záchrana na něho pohlédli a přikývli.¶ "Je to nezbytné. Spojíme své síly. On má vycvičené muže, my rovněž. Rozběhli jsme příslušné procedury. On bude mít své jednotky, my své, ale budou navzájem spolupracovat. Během této operace se na Multiho a jeho lidi bude vztahovat v souvislosti s veškerou zločineckou aktivitou bezpodmínečná amnestie.¶ Záchrano... Potřebujeme vaše speciální dovednosti. V tichosti, sa­mozřejmě. Kolik svých... druhů... podle vašeho mínění můžete zmo­bilizovat během jednoho dne? Uvědo-mí-me-li si povahu operace... Má určitá rizika."¶ MontJohn Záchrana si opět pohladil šál. Hluboko v hrdle mu za­chrčelo. "Asi tak deset," odhadl.¶ "Budete samozřejmě vycvičeni. Nemýlím-li se, zrcadlový chránič jste na sobě už měl." Záchrana přikývl. "Dobrá. Protože schopnost vnímání vašeho druhu se... zhruba podobá vnímání lidskému, není to tak? Vaše mysl je pro můry stejně přitažlivá jako ta moje. Bez ohledu na vašeho hostitele?"¶ Záchrana opět přikývl.¶ "Zdají se nám sny, pane starosto," potvrdil svým přiškrceným hlasem. "Můžeme se stát kořistí."¶ "Rozumím. Odvaha vaše – a vašich druhů – nezůstane nepovšim­nuta. Poskytneme vše, co je v našich silách, abychom vám zajistili bezpečnost." Záchrana přikývl, aniž na sobě dal viditelně znát něja­ké emoce. Pak pomalu vstal.¶ "Jelikož čas je životně důležitý, půjdu své druhy informovat okam­žitě." Uklonil se. "Můj útvar vám bude k dispozici zítra před západem slunce." Otočil se a odešel z místnosti.¶ Stenná-Katěná se na Gangra pátravě podívala.¶ "Moc velkou radost z toho nemá, co?" Gangr pokrčil rameny. ¶ "Vždycky věděl, že role tajemníka může obnášet jisté riziko. Psy­chomůry představují pro jeho lid stejné nebezpečí jako pro nás."¶ Stenná-Katěná přikývla.¶ "Před jak dlouhou dobou byl obsazen? Myslím tím původního Záchranu, toho lidského."¶ Gangr chvíli v duchu počítal.¶ "Před jedenácti lety. Měl v úmyslu nahradit mě v úřadu. Uvedla jste do pohybu útvar?" Stenná-Katěná dlouze potáhla ze své hliněné dýmky. Linul se z ní aromatický dým.¶ "Dnes a zítra procházíme dvoudenním intenzivním tréninkem... však víte, míření dozadu se zrcadlovými chrániči a tak podobně. Mul­ti pravděpodobně dělá totéž. Říká se, že Multiho jednotka zahrnuje několik přetvorů speciálně uzpůsobených k chovu a odchytu psycho­můr... mají zabudovaná zrcadla, dozadu mířící zbraně a tak dále. My máme takového člověka jen jednoho." Žárlivě potřásla hlavou. "Několik vědců, co pracovalo na projektu, se teď věnuje pátrání po můrách. Všemožně se nás snaží přesvědčit, že taková činnost nepři­nese žádné výsledky, ale pokud by měli úspěch, mohli by nám zajistit jakýsi náskok."¶ Gangr přikývl. "A k tomu," řekl, "ještě připočtěte našeho Tkáče. Je někde venku a slídí po můrách, které mu neustále trhají jeho milovanou síť světa... naše kolekce pomocníků je docela slušná."¶ "Bohužel je nemůžeme koordinovat," namítla Stenná-Katěná. "A to mi dělá starosti. A morálka ve městě upadá. Přirozeně jen málo lidí zná skutečnou pravdu, ale všichni vědí, že v noci strachem ze snů nemohou spát. Vytváříme mapu míst stižených nočními běsy, sledujeme, jestli v nich neexistuje nějaký systém, jestli tak můry ne­vypátráme. Celý minulý týden jsme čelili záplavě násilných trestných činů. Nic velkého ani plánovaného: pouze nečekané útoky, impulziv­ní vraždy, potyčky. Nervy," dodala pomalu, "mají všichni napjaté k prasknutí. Lidé podléhají paranoii a strachu."¶ Na chvíli se rozhostilo ticho, pak opět promluvila.¶ "Dnes odpoledne byste měl obdržet plody jistých vědeckých snah. Požádala jsem náš výzkumný tým, aby navrhl a vyrobil přilbu, která by zabránila pronikání můřích výkalů do mozku během spánku. Bude sice poněkud nepohodlná, ale alespoň si odpočinete." Odmlčela se. Gangr jen rychle mrkal. "Jak jsou na tom vaše oči?" zeptala se.¶ Gangr potřásl hlavou.¶ "Slábnou," poznamenal smutně. "Nedokážeme si s tím poradit – tělo je stále odmítá. Nastal čas na novou sadu."¶ ¶ Lidé se trousili do práce s temnými kruhy pod očima. Byli nevrlí a nevstřícní.¶ V kelströmským docích se o rozprášené stávce nikdo nezmiňoval. Modřiny na kůžích voďanojských vykladačů začínaly blednout. Jako obvykle vytahovali ze špinavé vody utopené náklady. Naváděli lodi do úzkých prostor v docích. Potají si šeptali o zmizení svých mistrů, organizátorů stávky.¶ Jejich lidští kolegové se na poražené xeňany dívali se směsicí nej­různějších pocitů.¶ Oblohu nad městem křižovaly obézní aerostaty, hlídkovaly a do­kreslovaly atmosféru podprahové zlověstnosti.¶ Neskutečně snadno propukaly hádky. Každou chvíli se strhly bit­ky. Noční utrpení se přeneslo i do dne a nacházelo si oběti i mezi bdícími.¶ V Čírné rafinérii v Zákrutu přepadly vyčerpaného jeřábníka trýz­nivé halucinace, které mu předcházející noci narušovaly spánek. Roz­třásl se tak neovladatelně až začal škubat páčkami. Ohromný parní stroj vychrlil svůj náklad roztaveného železa o vteřinu dříve, než měl. Vychrstl doběla rozžhavený proud přes okraj přistaveného přeprav­níku a zalil jeho obsluhu jako obranný stroj. Lidé vřeštěli a vzápětí pod nemilosrdnou kaskádou tekutého kovu shořeli.¶ Na vrcholcích velkých opuštěných monolitů v Plku zapalovali městští garudové v noci ohně. Tloukli do gongů a pánví, vřeštěli a po­řvávali oplzlé písně a chraplavá hesla. Předák Karel jim namluvil, že tak zabrání zlým duchům, aby navštívili jejich věžáky. Létajícím pří­šerám. Démonůn, kteří přilétli do města, aby vysáli mozky živým tvorům.¶ Odvázané kavárenské večírky ve Vilných polích ztratily šťávu.¶ Noční můry doháněly některé umělce k záchvatům tvořivosti. Už se plánovala i výstava: Hlášení z neklidného města. Mělo jít o přehlíd­ku výtvarného umění, soch a zvukových záznamů, které inspirovala lavina ohyzdných snů, v nichž se město nepřestávalo převalovat.¶ Ve vzduchu visel strach, nervozita z vyslovení jistých jmen. Lin a Izák, zmizelí. Hovořit o nich znamenalo přiznat, že se něco stalo, že nejsou jen tak prostě zaneprázdnění, že jejich nucená, mlčenlivá nepřítomnost na obvyklých místech představuje cosi zlověstného.¶ Noční můry rvaly membránu spánku. Rozlévaly se do každodenní­ho bytí, strašily ve sféře slunečního světla, dusily rozhovory v zárodku a vzdalovaly od sebe přátele.¶ ¶ Izák se probral v agónii myšlenek. Rozpomínal se na neuvěřitelné zážitky předešlé noci. Zamžikal, ale oči zůstaly zavřené.¶ V hrdle mu uvízlo nadechnutí.¶ Opatrně se pokusil zorientovat. Zaplavily ho neskutečné obrazy. Hedvábná vlákna široká jako život. Živoucí bytosti zákeřně se plížící po vzájemně pospojovaných drátech. Za nádherným závojem barev­ného chmýří ohromná, bezčasá, nekonečná masa nicoty...¶ V hrůze otevřel oči.¶ Síť byla pryč.¶ Izák se pomalu rozhlédl. Ležel ve studeném a vlhkém cihlovém sklepě, v němž ve tmě kapalo ze stropu.¶ "Jsi vzhůru, Izáku?" zeptal se Derchanin hlas.¶ Izák se ztěžka opřel o lokty. Zaúpěl. Tělo ho bolelo snad úplně všude. Cítil se zmlácený a jakoby potrhaný. Derchan seděla kousek od něho na cihlové římse. Věnovala mu úsměv prostý jakéhokoli potěšení. Vyšel z toho spíše úděsný škleb.¶ "Derchan?" zasípal. Oči se mu rozšířily údivem. "Co to máš na sobě?"¶ V slabém přísvitu vrhaném čadící petrolejkou si všiml, že Der­chan je oblečená do nadýchaného župánku z jasně růžové látky, navíc ozdobeného křiklavými vyšívanými květinami. Derchan pokrčila ra­meny.¶ "To, Izáku, teda opravdu nevím," odpověděla mu hořce. "Vím je­dině to, že mě odrovnal milicionář se žihadlovkou a pak že jsem se probudila tady v kanále, oblečená do téhle hrůzy. A to není všech­no..." Na okamžik se jí zachvěl hlas. Odhrnula si vlasy na spánku. Izák při pohledu na otevřenou mokvající ránu, pokrytou zčásti krev­ní sraženinou, kterou měla potřísněnou i tvář, jen zahvízdal. "Mám pryč... ucho." Rozechvělou rukou vlasy pustila, spadly do původní pozice. "Lemuel tvrdí, že nás sem donesl nějaký... Tkáč. A tos ještě neviděl svoji vlastní výbavičku."¶ Izák se poškrábal na hlavě a posadil se zpříma. Snažil se rozptýlit mlhu v hlavě.¶ "Cože? Kde to jsme? V kanále... Kde je Lemuel? Jagharek? A..." Lublamai, zaslechl vnitřní hlas, ale pak si vybavil Vermišankova slova. S chladnou hrůzou se rozpomněl, že Lublamaie nenávratně ztratili.¶ Začal cosi blábolit.¶ Zaslechl se a uvědomil si, že je hysterický. Odmlčel se, zhluboka se nadechla přinutil se uklidnit.¶ Podíval se, kde to vlastně jsou.¶ Seděli s Derchan v asi dvě stopy hlubokém výklenku ve stěně malé cihlové místnůstky bez oken. Měřila asi deset krát deset stop – protilehlá stěna byla ve slabém světle jen stěží vidět –, strop nebyl výš než pět stop. V každé ze čtyř stěn se otvíral válcovitý tunel o průměru asi čtyři stopy.¶ Podlaha se zcela ztrácela ve špinavé vodě. Nebylo možné odhad­nout, jak je tu hluboko. Zdálo se, že tekutina přitéká přinejmenším ze dvou tunelů a ostatními zase pomalu odtéká.¶ Stěny se leskly organickým kalem a plísní. Ovzduší bylo prosycené silným zápachem hniloby a výkalů.¶ Izák se podíval i na sebe a tvář se mu zkřivila zmatkem. Měl na sobě naprosto čistý tmavý a dobře střižený oblek s vázankou, za nějž by se nemusel stydět žádný poslanec. Izák ho nikdy předtím neviděl. Vedle něho ležela zválená a špinavá cestovní brašna.¶ Pak si najednou vzpomněl na včerejší palčivou bolest a krvácení. Nadechl se a rozechvěle zašmátral prsty – a prudce vydechl. Levé ucho bylo pryč.¶ Opatrně se dotýkal poničené tkáně a čekal, že narazí na mokvající roztržené maso nebo zasychající strupy. Místo toho, na rozdíl od Der­chan, nahmatal zhojenou jizvu potaženou kůží. Necítil žádnou bolest. Připadalo mu, jako by o ucho přišel už před lety. Zamračil se a vedle jizvy na zkoušku luskl prsty. Pořád slyšel, ačkoli schopnost určovat zvuky přesně se mu určitě zhoršila.¶ Derchan se na něho pátravě dívala a lehce se třásla.¶ "Tkáč zjevně považoval za vhodné, aby ti zahojil ucho, stejně jako i Lemuelovi. Mně ale ne..." Mluvila tiše a zkroušeně. "I když," dodala, "zastavil mi krvácení z těch ran po té... zatracené žihadlovce. Takže Lemuel ani nebláznil, ani nelhal, ani nesnil. Chceš mi prostě tvrdit, že se mezi námi jen tak objevil a zachránil nás Tkáč?"¶ Izák pomalu přikývl.¶ "Nevím proč... Nemám ani tušení proč... ale je to tak." V myšlen­kách se vrátil do včerejška. "Slyšel jsem venku Gangra, něco na něho řval. Připadalo mi to, jako kdyby ho ani nepřekvapilo, že se objevil... myslím, že se ho snažil uplatit. Možná že se s ním ten blázen snaží paktovat... Kde jsou ostatní?"¶ Izák se pozorně rozhlédl. V jejich výklenku se nikdo skrýt nemohl, ale na druhém konci místnosti se nacházel úplně stejný výklenek, zcela utopený ve tmě. Pokud by se v něm něco skrčilo, ve stínu by to nebylo vůbec vidět.¶ "Probudili jsme se tady všichni," řekla Derchan. "Všichni kromě Lemuela jsme na sobě měli tohle divné oblečení. Jagharek byl..." Derchan rozpačitě potřásla hlavou a opatrně se dotkla své zakrvave­né rány. Cukla sebou. "Jagharek byl navlečený do šatů nějaké doroty. Když jsme se probudili, čekalo tu na nás několik rozsvícených petrole­jek. Lemuel s Jagharkem mi řekli, co se stalo... Jagharek vyprávěl... pletl páté přes deváté, o nějaké síti..." Derchan zavrtěla hlavou.¶ "Tomu rozumím," řekl Izák zvolna. Odmlčel se a cítil, jak v myš­lenkách bázlivě utíká před vlastními nejasnými vzpomínkami. "Bylas v bezvědomí, když nás Tkáč odnesl. Nemohlas vidět, co jsme spatřili my... kam nás zavedl..."¶ Derchan se zamračila. Oči se jí zalévaly slzami.¶ "To ucho... to zatracené ucho tak bolí, 'Záku," stěžovala si. Izák jí neohrabaně a se zachmuřenou tváři stiskl rameno. Pokračovala: "No, a teď jsi byl mimo, takže Lemuel odešel a Jagharek šel s ním."¶ "Cože?" vykřikl Izák, ale Derchan mu položila ruku na ústa. ¶ "Znáš Lemuela, víš, co dělá za práci. Kanály zná nakonec doce­la dobře. Vypadá to, že nám můžou poskytnout praktické útočiště. Vydal se na krátký průzkum, a když se vrátil, věděl, kde jsme."¶ "A to je?"¶ "Stíniště. Odešel a Jagharek chtěl jít s ním. Slíbili, že se vrátí do tří hodin. Šli sehnat nějaké jídlo, oblečení pro mě a pro Jagharka, podívat se, jak to tady vypadá. Odešli asi tak před hodinou."¶ "Tak na co krucinál čekáme, jdeme za nimi..."¶ Derchan zavrtěla hlavou.¶ "Nebuď hlupák, Izáku," zaprosila unaveně. "Nemůžeme si dovolit rozdělit se. Lemuel kanály zná... jsou nebezpečné. Řekl, abychom se odsud ani nehnuli. Žije tady všemožná havěť... ghúlové, trpaslíci, bozivědíco. Proto jsem tu s tebou zůstala, když jsi nebyl při vědomí. Musíme tady na ně počkat.¶ A navíc jsi teď v Novém Krobuzonu asi tím nejhledanějším člově­kem. Lemuel je úspěšný kriminálník: ví, jak zůstat neviditelný. Vy­stavuje se mnohem menšímu riziku než ty."¶ "Ale co Jag?" zaskučel Izák.¶ "Lemuel mu dal svůj plášť. S kápí přes hlavu a s cáry těch šatů, co si omotal kolem nohou, vypadal jako obyčejný bláznivý stařík. Izáku, brzy se vrátí. Musíme na ně počkat. Musíme vymyslet plán. A ty musíš poslouchat." Poslední větu řekla tak posmutněle, že Izák ustaraně vzhlédl.¶ "Proč nás sem odnesl, 'Záku?" Tvář se jí zkřivila bolestí. "Proč nám ublížil, proč nás takhle vyparádil...? Proč mi nezahojil tu rá­nu...?" Vztekle si utřela slzy.¶ "Derchan," Izák měl v očích soucit, "to opravdu netuším..." ¶ "Měl by ses podívat na tohle." Popotáhla nosem a podala mu pomačkanou a smradlavou stránku novin. Izák si ji s odporem vzal, a když se jí dotkl, znechuceně se zašklebil – byla mokrá a oslizlá.¶ "Co to je?" zeptal se, zatímco ji rozkládal.¶ "Když jsme se celí zmatení probudili a nevěděli jsme, co se děje, připlavala sem jedním z těch malých tunelů. Byla složená jako lo­dička." Úkosem na něho mrkla. "Blížila se proti proudu. Tak jsme ji vylovili."¶ Izák stránku rozevřel. Byla to prostřední stránka z Výběru, jed­noho z novokrobuzonských týdeníků. Z data v horní části – stránky ­9. tathise 1779 – poznal, že vyšel dnes ráno.¶ Očima klouzal po nevelké kolekci článků. Nechápavě zavrtěl hla­vou.¶ "Co tu má jako být?" zeptal se.¶ "Podívej se na dopisy redakci."¶ Izák stránku otočil. Tady to bylo, druhý dopis odshora. Byl na­psán stejně formálním, šroubovaným způsobem jako ostatní, ale ob­sahem se zásadně lišil. Četl a nevěřil svým očím.¶ ¶ Pánové a dámo,¶ přijměte prosím mé blahopřání k Vašim vynikajícím snovacím schopnostem. Za účelem podpory Vaší mistrovské práce jsem se podjal úkolu vyprostit Vás z politováníhodné situace. Musím se nyní naléhavě věnovat povinnostem na jiném místě, a nemo­hu Vám tudíž dělat společnost. Bezpochyby se však zanedlouho opět setkáme. Mezitím mějte, prosím, na paměti, že člověk ve Vašem středu, jehož neuvážený chov uvedl město do současné svízelné situace, se může stát obětí nechtěného zájmu ze strany svého uprchlého svěřence.¶ Naléhavě Vás prosím, abyste pokračovali ve své tkací práci, jíž jsem oddaným stoupencem.¶ ¶ S neskonalou úctou,

#13#10¶ T.

¶ ¶ Izák pomalu vzhlédl.¶ "Jen bozi vědí, co si o tom bude myslet zbytek čtenářů Výbě­ru..." uchechtl se přidušeně. "Do chrchle, ten zatracený pavouk má ale moc!"¶ Derchan pomalu přikývla a povzdechla si.¶ "Já si jenom přeju pochopit, co to vlastně dělá..."¶ "Na to bys nikdy nepřišla, Der. Nikdy."¶ "Ty jsi vědec, 'Záku," řekla ostře. V hlase jí zaznívalo zoufalství. "Musíš o těchto věcech přece něco vědět. Tak se mi aspoň pokus vysvětlit, co nám to sděluje..."¶ Izák nic nenamítal. Ještě jednou si vzkaz přečetl a pátral v paměti po čemkoliv, co by teď mohl použít.¶ "Dělá prostě jen všechno pro to... aby síť byla hezčí," vypadal zkormouceně. Všiml si Derchaniny rozšklebené rány a rychle zrakem uhnul. "Nepochopíme ho, vůbec neuvažuje jako my." Jak mluvil, něco ho napadlo. "Možná... možná proto s ním Gangr jedná. Pokud neuvažuje jako my, možná je vůči můrám imunní... Možná je jako... lovecký pes..."¶ Nenechal se ovládnout, pomyslel si, když si vzpomněl, jak starosta venku křičel. Nedělá to, co chce, aby dělal.¶ Zase se vrátil k dopisu ve Výběru.¶ "Tahle zmínka o snovacích schopnostech..." uvažoval nahlas a kousal se do rtů. "Ta se týká sítě světa, neřekla bys? Myslím si, že nám chce říct, že se mu líbí... ehm... to, co na světě děláme. Jak 'předeme'. Myslím, že proto nás zachránil. A tahle druhá část..." Při četbě jeho obličej nabýval stále vyděšenějšího výrazu.¶ "Pro bohy," hlesl. "Je to totéž, co se stalo Barbilové..." Derchan se tvářila sveřepě. Váhavě přikývla. "Co to říkala? 'Ochutnala mě...' Ta housenka celou dobu jsem ji musel svou myslí dráždit... Už mě ochutnala... Musí jít po mě."¶ Derchan na. něho zírala.¶ "Jen tak ji nesetřeseš, Izáku, řekla s jistotou. "Budeme ji muset zabít."¶ Mluvila v množném čísle. Izák k ní vděčně vzhlédl.¶ "Než se domluvíme na nějakém plánu," zvedla ruku, "je tu ještě něco. Jedna záhada. Něco, co potřebuju vysvětlit." Ukázala na druhý výklenek. Izák se zvědavě zadíval do špinavé tmy. Jen s obtížemi rozeznával neforemný, nehybný tvar.¶ Okamžitě věděl, co tu je. Vzpomněl si na pozoruhodný zákrok ve skladišti. Zrychlil se mu dech.¶ "Před nikým jiným nemluví ani nepíše," hlásila Derchan. "Když jsme si uvědomili, že je tu s námi, chtěli jsme vědět, co to vlastně provedl, ale nevěnoval nám nejmenší pozornost. Myslím, že čeká na tebe. "¶ Izák sklouzl na ohraj římsy.¶ "Je tu mělko," uklidnila ho Derchan za ním. Izák se spustil do studeného tekutého bahna kanalizace. Hmota mu dosahovala ke ko­lenům. Bezmyšlenkovitě se jí brodil, aniž si všímal palčivého puchu, který při chůzi vířil. Pustil se páchnoucí kaší výkalů k římse na opačném konci kanálu.¶ Jakmile se přiblížil, dosud otupělý obyvatel neosvětleného prosto­ru slabě zabzučel a narovnal své potlučené tělo do co možná nejvzpří­menější pozice. Do výklenku byl doslova vecpán.¶ Izák se vedle něj posadil a pokusil se sklepat špínu z bot. Pak se se zvídavým, téměř hladovým výrazem otočil.¶ "Prosím," oslovil ho, "pověz mi, co víš. Pověz mi, proč jsi mě varoval. A pověz mi, co se to děje."¶ Uklízecí konstrukt zasyčel.¶

Kapitola třicátá pátá

Jagharek čekal pod vlhkým cihlovým obloukem u stanice Trauka.¶ Oklovával kus chleba a masa, které si němě vyžebral od řezníka. Přestrojení mu zjevně pomohlo. Prostě natáhl ruku, která se mu třás­la, ze záhybu pláště a jídlo se mu v ní ocitlo. Hlavu si nechal stále zabalenou. Odšoural se pryč, s křečí v ovázaných nohách. Kráčel jako unavený stařec.¶ Bylo mnohem snazší ukrývat se jako člověk než jako nezraněný garuda.¶ Čekal v temnotě, v níž ho zanechal Lemuel. Ze stínů, jež ho halily, sledoval pohyb u kostela časových bohu. Byla to ošklivá malá budo­va s fasádou pomalovanou reklamními slogany nábytkářského obcho­du, který zde kdysi sídlil. Nad dveřmi se nápadně vyjímaly složité mosazné hodiny, na nichž byla každá hodina propletena symbolikou příslušného božstva.¶ Jagharek toto náboženství znal. U lidí v Šankelu se těšilo značné oblibě. Navštěvoval jeho chrámy, když v letech před svým zločinem přilétal s hejnem do města za obchody.¶ Hodiny odbily jednu a Jagharek uslyšel kvílivý chvalozpěv na San­šada, slunečního boha; melodie se linula z rozbitých oken. Zpívalo se zde s větším nasazením než v Šankelu, ale značně falešněji. Nábo­ženství sem přes Chudé moře úspěšně dorazilo ani ne před třiceti lety. O všechny jemné odstíny zjevně přišlo ve vodách mezi Šankelem a Myršokem.¶ Než si to Jagharek stačil uvědomit, jeho uši cvičeného lovce zare­gistrovaly, že kroky, které se blíží k jeho skrýši, mu jsou povědomé. Rychle dojedla vyčkával.¶ Před obloukem se objevila Lemuelova silueta. V prosvětlených místech nad jeho rameny byli vidět kolemjdoucí.¶ "Jagu?" zašeptal a slepě nahlížel do ponuré tny. Garuda se do­šoural na světlo. Lemuel nesl dvě tašky nacpané šatstvem a jídlem. "No tak," zašeptal. "Měli bysme se vrátit."¶ Klikatými uličkami Stíniště se vydali stejnou cestou nazpátek. Byl lebek, den nákupů, a všude jinde ve městě by na ulicích nebylo k hnutí. Ale ve Stíništi byly trhy ubohé a chudé. Ti z místních, pro něž byl lebek dnem volna, se vydali na Sivý vrch nebo na trh do Zmijí díry. Lemuela a Jagharka si moc lidí nevšimlo.¶ Jagharek přidal do kroku, a aby udržel s Lemuelem tempo, belhal se na ovázaných nohách podivnou hopsavou chůzí chromého. Mířili na jihovýchod, drželi se ve stínu vyvýšené železniční dráhy a blížili se k Psoriaku.¶ Tak jsem se dostal do města, pomyslel si Jagharek. Sledoval jsem tyto ohromné železné vlakové stezky.¶ Vlezli pod cihlové oblouky a vrátili se do nevelkého uzavřeného prostoru, sevřeného ze tří stran holými neomítnutými zdmi. Po nich se spouštěly okapy, ústily do betonových koryt a uprostřed dvorku mizely pod mříží velikosti člověka.¶ Na čtvrté, k jihu směřující straně dvorek vyhlížel do ponuré ulič­ky. Za ní se země svažovala. V údolíčku a v okolním terénu se rozklá­dal Psoriak. Jagharek přejížděl pohledem přes nepravidelnou scenérii sedlových střech a plesnivějící břidlice, cihlových věžiček a zapome­nutých, rezavých korouhviček.¶ Lemuel se rozhlédl, aby se ujistil, že nejsou pozorováni, a uvolnil mříž. Vyplížili se z ní hadi vražedného puchu a začali je omotávat. V horku byl zápach k nevydržení. Lemuel podal Jagharkovi tašky a z pouzdra na opasku vytáhl nabitou pistoli. Jagharek se na něho zpod kápě tázavě díval.¶ Lemuel se se syrovým úsměvem otočil a řekl: "Vybíral jsem si dlužné laskavosti. Trochu jsem se postaral o vybavení." Zamával pis­tolí, aby svá slova doložil. Prohlédl si ji a znalecky potěžkal. Z tašky vytáhl i petrolejku, zapálil ji a levou rukou zvedl.¶ "Drž se za mnou," přikázal. "Měj uši nastražené. Pohybuj se tiše. A hlídej si záda."¶ S těmito slovy se spustili do špíny a tmy.¶ ¶ Neurčitou dobu se brodili zapařenou, páchnoucí temnotou. Všude kolem nich se ozývalo cupitání a šplouchání. Jednou uslyšeli z tunelu ubíhajícího rovnoběžně s jejich stokou odporný smích. Dvakrát se Lemuel otočil, aby zamířil svítilnu i pistoli na malou oblast rozvlněné kalné vody, v níž se hýbalo cosi neviditelného. Střílet ale nemusel. Nic je neobtěžovalo.¶ "Víš ty vůbec, jaké jsme měli štěstí?" zeptal se pak konverzačním tónem. Jeho slova k Jagharkovi pomalu doplula na vlně smrdutého vzduchu. "Nevím, jestli místo, kde nás nechal, zvolil Tkáč úmysl­ně, ale jsme v jednom z nejbezpečnějších míst v celé novokrobuzon­ské kanalizaci." Hlas mu občas přeskočil vypětím nebo znechucením. "Stíniště je takový zapadákov, že tady dole nenarazíš na moc potravy, nemáš tu thaumaturgické zbytky, nejsou tady žádné velké staré síně, které by snesly existenci nějaké sebranky... Není tady moc rušno."¶ Chvíli mlčel a pak navázal.¶ "Vezmi si třeba kanály v Brokatech. Všechny ty nestabilní splašky z laboratoří a experimentů, které se v nich hromadí celé roky... vůbec netušíš, co se ti tam objeví za havěť. Krysy velikosti prasat, co mluví všemožnými jazyky. Slepí zakrslí krokodýli, jejichž prapraprapředci utekli ze zoo. Kříženci všech druhů.¶ Pak dál, v Zákrutu a Temném brodě, město spočívá na vrstvách starých budov. Stovky let se nořily do bahna a lidi na nich jednoduše stavěli nové domy. Pevný chodník je tam teprve asi sto padesát let. Tam kanály vytékají do starých sklepů a pokojů. Stoky, jako je třeba tahle, ústí do zatopených ulic. Pořád na nich vidíš cedule se jmény. Plesnivé baráky pod cihlovou oblohou. Vysoko nad tebou. Sračky tečou tunely a pak do oken a do dveří.¶ Tam taky žijí podzemní bandy. Bývali to lidi, nebo aspoň jejich rodiče, ale v podzemí už strávili příliš moc času. Není na ně hezký pohled."¶ Odchrchlal si a hlasitě si odplivl do pomalu tekoucího svinstva.¶ "Ale přesto. Lepší tyhle podzemní bandy než ghúlové. Nebo tr­paslíci." Zasmál se, ale nijak vesele. Jagharek nedokázal poznat, jestli si ho Lemuel dobírá.¶ Ten se pak odmlčel. Několik minut bylo slyšet jen čvachtání nohou brodících se hustými splašky. Potom Jagharek zaslechl hlasy. Ztuhl a chytil Lemuela za košili, ale za chvilku je uslyšel zřetelněji a poznal, že to mluví Izák s Derchan.¶ Zdálo se, že odpadní voda přivádí světlo i zpoza rohu.¶ Se sehnutými zády a po namáhavé cestě zpocení prošli Jagharek a Lemuel nepravidelnými cihlovými křižovatkami a konečně zabočili do místnůstky pod středem Stíniště.¶ Izák a Derchan na sebe řvali. Izák Jagharka a Lemuela spatřil přes Derchanino rameno. Zvedl ruce.¶ "Zatraceně, tak tady vás máme!" Prosmýkl se kolem Derchan. Jagharek mu podal tašku plnou jídla. Izák jí nevěnoval pozornost. "Leme, Jagu," spustil naléhavě. "Musíme se rychle vydat na cestu."¶ "Tak to počkej..." odporoval Lemuel, ale Izák ho ignoroval.¶ "Poslouchejte, krucinál," zařval Izák. "Mluvil jsem s konstruk­tem!"¶ Lemuel zůstal stát s otevřenými ústy. Chvíli bylo ticho. ¶ "Dobrý?" zeptal se Izák. "Jemu to myslí, má rozum... nějak mu přeskočilo v hlavě. Povídačky o VI jsou pravda! Je to virus, něja­ký programový zkrat. A i když s tím sám nevyrukuje a nepřizná to, myslím, že mu mohl trochu pomoct ten zatracený opravář. Což má za následek, že ten stroj myslí. Všechno viděl! Byl u toho, když psychomůra zaútočila na Lublamaie. Byl..."¶ "Počkat, počkat!" skočil mu do řeči Lemuel. "On s tebou mluvil?"¶ "Ne! Musel čmárat vzkazy tamhle do plísně: dával si zatraceně načas. Na to používá ten svůj bodec na odpadky. Právě konstrukt mi přece řekl, že se z Davida stal zrádce! Snažil se nás dostat ze skladiště ještě předtím, než přišla milice!"¶ "Proč?"¶ Izák malounko přibrzdil.¶ "To nevím. Sám si to nedovedu vysvětlit. A on není moc... vý­mluvný." Lemuel obrátil oči v sloup. Konstrukt seděl nehybně v ru­dočerném blikotání petrolejky. "Ale poslouchej... myslím, že jedním z důvodů, proč chtěl, abychom utekli, je to, že jsme proti psychomů­rám. Nevím proč, ale fakt je nemá rád. Chce, aby pochcípaly. A nabízí nám pomoc..."¶ Lemuel vyštěkl nepříjemným, nevěřícným smíchem. ¶ "Paráda! Tak ty máš na své straně vysavač..."¶ "Ale kdeže, ty kreténe," zařval Izák. "Nechápeš to? On není sám..."¶ Slovo sám se odráželo od zdí smrdutých nor. Lemuel a Izák na sebe upřeně civěli. Jagharek se stáhl.¶ "Není sám," zopakoval potichu Izák. Derchan za ním neslyšně přitakala. "Dal nám pokyny. Umí číst a psát – tak si uvědomil, že nás David zaprodal, našel jeho pohozené instrukce. Není to žádný skvělý myslitel, ale slibuje nám, že když zítra večer zajdeme do Sivého krutu, potkáme se s něčím, co nám všechno objasní. A co nám pomůže."¶ Tentokrát ticho ozvěnou své přítomnosti vyplňovalo slovo nám. Lemuel pomalu zavrtěl hlavou, tvář měl netečnou.¶ "Kruci, Izáku," řekl klidně. "'My'? 'Nám'? S kým si to tady vy­kládáš? Mě se to nijak netýká..." Derchan si znechuceně odfrkla. Izák žasl. Lemuel pokračoval: "Podívej, kamaráde. Šel jsem do toho kvůli penězům. Jsem obchodník. Platils dobře. Dostals moje služby. Dostals dokonce trochu mého času zadarmo, v té záležitosti s Vermi­šankem. Udělal jsem to pro pana X. A mám pro tebe slabost, 'Záku. Choval ses ke mně férově. Proto jsem se sem vrátil. Donesl jsem tro­chu jídla a ukážu ti i cestu ven. Ale Vermišank je mrtvý a úvěr je vyčerpaný. Nevím, co máš v plánu, ale já mizím. Proč bych měl, do prdele, ty potvory honit? Nech to na milici. Mě už tady nic nečeká... Proč bych tu měl ještě zůstávat?"¶ "Nech to na kom…?" sykla Derchan pohrdavě, ale Izák jí skočil do řeči.¶ "Uvažuj," nabádal ho. "Co teď? No? Myslíš si, že se můžeš vrá­tit? Leme, kamaráde, ty můžeš být čím chceš, ale nejsi žádný hlupák. Myslíš si, že tě neviděli? Myslíš si, že nevědí, kdo jsi? Pro bohy, chla­pe... hledají tě."¶ Lemuel na něho nezúčastněně hleděl.¶ "No, díky za tvůj zájem, 'Záku. Něco ti ale řeknu –" a hlas mu ochladl "– ty můžeš být v pěkné kaši, já jsem ale prožil celý svůj profesionální život na útěku před zákonem. O mě si starosti nedělej, kámo. Já budu v pohodě." Neznělo to ale nijak přesvědčivě.¶ Neříkám mu nic, co by nevěděl, pomyslel si Izák. Prostě nad tím teď nechce uvažovat. Opovržlivě potřásl hlavou.¶ "Krucinál, chlape, uvažuj logicky. Existuje zatraceně nepředstavi­telný rozdíl mezi tím, jestli jsi prostředník, nebo kriminálník, co zabíjí milicionáře... Nechápeš to? Oni nevědí, co víš, nebo nevíš... máš tu smůlu, kamaráde, že jsi v tom zapletený. Musíš do toho jít s námi. Musíš to vydržet až do konce. Jdou po tobě, je to tak? A právě teď jsi před nimi na útěku. Lepší je zůstat vpředu, i když utíkáš, než se otočit a čekat, až tě doženou."¶ Lemuel se ani nehnul a zíral na Izáka. Neodpověděl, ale ani neod­cházel.¶ Izák k němu došel.¶ "Podívej se," přitvrdil, "je tu ještě to, že... my... já... tě potře­buju." Derchan si za ním nevrle odfrkla a Izák se na ni podrážděně podíval. "U chrchle, Leme... jsi naše největší šance. Všechny znáš, taháš za všechny důležité nitky..." Izák bezmocně rozhodil rukama. "Nevím, jak se teď mám zachovat. Jedna z těch... potvor mě chce jako zákusek, milice nám nepomůže, sama neví, jak ty bestie pochy­tat, a stejně – nevím, jestli ti to dochází, ale ti parchanti jdou i po nás... Nenapadá mě žádný způsob, i za předpokladu, že ty můry zneškodníme, jak bych z toho vyvázl živý." Otřásl se. Mluvil rychle a podobné myšlenky raději zahnal. "Ale když vydržím, snad mě něco napadne. A totéž platí pro tebe. Bez tebe máme s Derchan rozsudek smrti podepsaný." Lemuel si ho upřeně prohlížel. Izáka zamrazilo. Nikdy nezapomínej, s kým, jednáš, pomyslel si. Ty a on nejste žádní kamarádi... na to nezapomeň.¶ "Víš, že platím spolehlivě," nabídl najednou. "Dobře to víš. Nebudu tady předstírat, že mám kdovíkolik na účtu, něco ale mám, pár guinejí mi ještě zbylo a všechny jsou tvoje... ale pomoz mi, Lemueli, a budu ti patřit i já. Budu pro tebe pracovat. Budu ti sloužit. Budu tvůj zasraný poskok. Udělám všechno, co ti uvidím na očích. Všech­no, co vydělám, bude tvoje. Upíšu ti celý svůj život, Lemueli. Jenom nám teď pomoz."¶ Bylo slyšet jen tiché šplouchání proudu splašků. Derchan pořád postávala za Izákem. Její obličej byl studií opovržení a znechucení. Nepotřebujeme ho, sděloval. Ale přesto čekala, jak odpoví. Jagharek stál opodál. Celou hádku poslouchal naprosto nevzrušeně. Byl k Izá­kovi připoután. Bez něho nemohl nikam jít, nemohl nic udělat.¶ Lemuel si povzdechl.¶ "Budu si znamenat průběžnou sumu, uvědomuješ si to? Mluvíme o pořádném dluhu, jasný? Máš představu, jaká je za tyhle aktivity denní sazba? Rizikové příplatky?"¶ "Na tom nesejde," vyhrkl Izák zprudka; snažil se skrývat, jak se mu ulevilo. "Jenom mě nezapomínej informovat, jak dluh narůstá. Všechno vyrovnám." Lemuel krátce přikývl. Derchan velmi tiše a po­malu vydechla.¶ Stáli jako vyčerpaní zápasníci. Každý čekal, až se pohne ten druhý.¶ "Tak co teď?" zeptal se Lemuel. Ani se nesnažil být vlídný. ¶ "Zítra večer jdeme do Sivého krutu," odpověděl Izák. "Konstrukt nám slíbil pomoc. Nejít tam by bylo riskantní. Setkám se tam s vámi oběma."¶ "Kam jdeš?" divila se Derchan.¶ "Musím najít Lin. Přijdou si pro ni."¶

Kapitola třicátá šestá

Byla skoro půlnoc. Lebek se měnil na bátek. Chyběla jedna noc do úplňku.¶ Před Lininým věžákem, přímo ve Zmijí díře, trpělo několik noč­ních chodců podrážděností a úzkostlivostí. Den trhu skončil a s ním byla tatam i veškerá dobrosrdečnost. Na náměstí strašily kostry stán­ků, vyzáblé dřevěné konstrukce zbavené plátěného obalu. Odpadky z trhu se kupily na zahnívajících hromadách a čekaly na počišťovače, kteří je měli odvézt na skládky. Odulý měsíc bělil Zmijí díru jako nějaká žíravá tekutina. Místo vypadalo zlověstně, mrzce a uboze.¶ Izák stoupal po schodech věžáku velmi obezřetně. Nedovedl vy­myslet žádný způsob, jak by mohl Lin předat vzkaz, a několik dní už ji neviděl. Ve vodě ukradené z pumpy v Letech se umyl jak nejlépe to bylo možné, ale pořád smrděl.¶ Předešlého dne seděl v kanálech několik dlouhých hodin. Lemuel jim dlouho nechtěl dovolit aby vylezli, tvrdil, že za světla je to příliš nebezpečné.¶ "Musíme se držet pohromadě," nabádal je, "dokud nebudeme vě­dět, co děláme. A taky jsme docela nápadní." Všichni čtyři tedy se­děli v místnosti zalité splašky, jedli a snažili se nezvracet, hašteřili se a neúspěšně vymýšleli plány postupu. Vášnivě se dohadovali, jestli Izák má, či nemá jít za Lin sám. Izák neústupně trval na tom, aby ho nikdo nedoprovázel. Derchan a Lemuel to považovali za hloupost a nesouhlas se dal chvíli vycítit i z Jagharkova mlčení. Ale Izák si stál neotřesitelně na svém.¶ Nakonec, když klesla teplota a všichni už zapomněli na okolní puch, se vydali na cestu. Pochod klenutými novokrobuzonskými sto­kami byl zdlouhavý a namáhavý. Lemuel šel v čele s připravenými křesadlovkami. Izák, Derchan a Jagharek museli nést konstrukta, kte­rý se v tekuté špíně nedokázal pohybovat. Byl těžký a kluzký a padal jim, otloukal se a docházel újmy, stejně jako oni, když občas upadli do bahna, nadávali a ruce a prsty si zraňovali o cihlové zdi. Izák nechtěl dovolit, aby konstrukta nechali na místě.¶ Postupovali velmi opatrně. Ve skrytém a hermetickém ekosysté­mu kanálů byli vetřelci. Snažili se vyhýbat domorodcům a nakonec celí provlhlí a špinaví vylezli ven za stanicí Sanytr. Mžourali do pohasínajícího světla.¶ Přenocovali v malé opuštěné boudě vedle železniční tratě na Si­vém vrchu. Útočiště to bylo dosti nejisté. Těsně před místem, kde se Polední trasa přenášela po mostě Korkového hřebene přes Dehet, stála polorozbořená budova a vytvářela ohromný sráz z rozdrcených cihel a betonových zlomků, který vyvýšené trati mohl sloužit jako ja­kási podpěra. Na jeho vrcholku spatřili dramatickou siluetu dřevěné chatrče.¶ Její účel nebyl jasný: zjevně zůstávala celé roky stranou zájmu ko­hokoli. Čtveřice vyšplhala nahoru po průmyslové suti – přitom před sebou musela celou dobu tlačit konstrukta – a prolezla roztrženým pletivem, které mělo železniční trať chránit před nezvanými návštěv­níky. Během několika minut mezi průjezdy vlaků se vydrápali přes neširoký travnatý pás lemující koleje a vlezli do zaprášené tmy bou­dy.¶ V ní si konečně odpočinuli.¶ Dřevěné stěny chatrče byly zkroucené, prkna nedoléhala a proni­kalo mezi nimi denní světlo. Sledovali okny beze skel, jak kolem nich v obou směrech projíždějí vlaky. Pod nimi se na severu v úzkém esíčku klikatil Dehet; ohraničoval Zákrutek a Sivý krut. Obloha ztmavla do ponuré modročerni. Na řece viděli osvětlené výletní čluny. Nedaleko na východě čněl ohromný komplex parlamentu, shlížel na ně i na celé město. Kousek po řece od ostrova Krak syčela a prskala chymická světla propustí u starého města, jejich olejnatá žlutá zář se odráže­la od tmavé vody. Dvě míle na severovýchod, za parlamentem sotva rozpoznatelné, se stáčely prastaré vybledlé kosti Žeber.¶ Z druhé strany chatrče viděli okázale temnět oblohu, která se jim po dni stráveném v páchnoucí šedi pod Novým Krobuzonem zdá­la o to úžasnější. Slunce zapadlo teprve před chvílí. Nebe protínala visutá dráha, která procházela miliční věží v Letech. Město tvořilo siluetu o několika vrstvách: složitý ztrácející se les komínů, břidlico­vé střechy, navzájem se křivě podpírající pod propletenými věžemi kostelů zasvěcených obskurním bohům, obrovské oplzlé sopouchy to­váren dštící špinavý kouř a spalující přebytečnou energii, monolitické věžáky podobné gigantickým betonovým náhrobkům, drsné chmýří parků.¶ Odpočívali, a pokud to šlo, čistili si oblečení od pozůstatků výka­lů. Izák si konečně mohl prohlédnout Derchaninu ránu po uchu. Ta přestala krvácet, ale pořád bolela. Derchan bolest snášela s důstojnou vážností. Izák a Lemuel se rozpačitě dotýkali vlastních jizev.¶ S příchodem noci se Izák začal připravovat k cestě. Znovu se roz­hořela hádka. Izák si stál na svém. Potřeboval Lin navštívit o samotě. Musel jí říct, že se ocitla v nebezpečí v okamžiku, kdy si ji s ním milice začala spojovat. Musel jí říct, že její život, tak jak ho doposud žila, skončil, a že je to jeho chyba. Musel ji požádat, aby s ním odešla, aby s ním utekla. Potřeboval její odpuštění a lásku.¶ Jednu noc strávenou s ní, o samotě. To bylo všechno.¶ Lemuel na to nechtěl přistoupit. "Do prdele, jde i o naše krky, 'Záku," prskal. "Pase po tobě každý milicionář ve městě. Tvůj svět­lotisk nejspíš v Bodci visí v každé věži, na každé vzpěře a poschodí. Nevíš, jak se pohybovat. Po mně se pátrá pořád, co takhle pracuju. Jestli chceš jít za svou beruškou, jdu s tebou."¶ Izák mu musel dát za pravdu.¶ V půl jedenácté se všichni čtyři společníci zachumlali do potrha­ného šatstva a zakryli si tváře. Po dlouhém snažení se Izákovi nako­nec podařilo přinutit ke komunikaci i konstrukta. Ten jen neochotně a mučivě pomalu čmáral své sdělení.¶ Šrotiště číslo 2 Sivý krut, napsal. Zítra v noci v 10. Teď mě nechte pod tratí.¶ Uvědomili si, že s tmou se snášejí i noční můry. I když nespali, cítili duševní nevolnost z výkalů psychomůr, které znečišťovaly spánek města. Všichni byli nevrlí a úzkostliví.¶ Brašnu, která obsahovala i komponenty krizového aparátu, si Izák schoval v boudě pod hromadu dřevěných latí. Pak sešli dolů a napo­sledy snesli i konstrukta. Izák ho schoval ve výklenku, který se vy­tvořil v místě, kde se zhroutilo zdivo železničního mostu.¶ "Budeš v pořádku?" zeptal se ho rozpačitě, protože se při hovoru se strojem pořád cítil hloupě. Konstrukt mu neodpovídal a Izák ho nakonec zanechal napospas osudu. "Zítra se uvidíme," slíbil, když od něho odcházel.¶ Čtveřice vyděděnců se potají plížila bobtnající novokrobuzonskou nocí. Lemuel své společníky zavedl do alternativního města skrytých uliček a podivné topografie. Vyhýbali se ulicím, když mohli jít úzkými průchody, a průchodům, když našli v betonu vylámaná koryta. Plou­žili se opuštěnými dvorky a přes ploché střechy, probouzeli tuláky, kteří na ně vrčeli a tiskli se k sobě blíže.¶ Lemuel šel najisto. Klidně při šplhání a běhu mával nabitou a od­jištěnou pistolí, neustále je kryl. Jagharek uvykl tělu bez zátěže fa­lešných křídel. Jeho duté kosti a pevné svaly mu sloužily s velkou účinností. Ladně se přenášel přes nástrahy zástavby, přeskakoval pře­kážky. Derchan postupovala zarputile a umíněně. Nepřipustila by aby se svými druhy neudržela krok.¶ Izák byl jediný, na němž bylo vidět utrpení. Sípal, kašlal a dávil se. Vláčel svou přebytečnou váhu zlodějskými stezkami, těžkými ples­kavými kroky lámal břidlici, zkroušeně se chytal za břicho. Neustále, při každém vydechnutí, nadával.¶ Nořili se čím dál hlouběji do noci, jako by to byl les. S každým kro­kem byl vzduch těžší. Zápasili s pocitem nepatřičnosti, se zlověstným neklidem, jako by po povrchu měsíce skřípaly dlouhé nehty a vyvolá­valy v duši husí kůži. Všude se ozývaly výkřiky utrápeného, rušeného spánku.¶ Zastavili se v Letech, několik ulic od miliční věže, a napumpovali si vodu, aby se umyli a napili. Pak zamířili na jih spletí uliček mezi Šadrašskou a Selčitským průchodem. Blížili se ke Zmijí jámě.¶ A na onom skoro opuštěném a nezemském místě Izák vyzval své druhy, aby na něho počkali. Za zoufalého lapání po dechu je prosil, aby měli strpení a dopřáli mu s Lin aspoň půlhodinu.¶ "Musíte mi dát chvilku, abych jí vysvětlil, co se děje..." žadonil. Nakonec souhlasili a ukryli se ve tmě u paty budovy.¶ "Půl hodiny, 'Záku," určil Lemuel jasně. "Pak jdeme nahoru. Ro­zumíš?"¶ A tak se Izák pomalu vydal do schodů.¶ ¶ Věžák byl chladný a naprosto tichý. Až v sedmém patře zaslechl první zvuky. Bylo to ospalé mručení a neutichající štěbetání kavek. A zase výš, průvanem vzlínajícím z polorozpadlého a vratkého osmé­ho patra, až na střešní nástavbu.¶ Stál před dobře známými Lininými dveřmi. Možná tam není, uva­žoval. Nejspíš je pořád u toho chlapíka, toho mecenáše, a pracuje. V tom případě jí tu budu muset... nechat vzkaz.¶ Zaklepal na dveře, které se hned otevřely. Sevřelo se mu hrdlo. Opatrně vstoupil.¶ Vzduch páchl hnijící krví. A už také viděl, co ho tu čeká.¶ Klikař Gazid na něho civěl nevidoucíma očima; seděl na jedné z Lininých židlí, u stolu, jako by jedl. Obrys jeho těla byl patrný i v tom málu světla, co sem pronikalo. Paže měl volně položené na stole, ale prsty napjaté a strnulé jako kost. Otvíral ústa, ve kterých měl nacpané cosi, na co Izák zatím jasně neviděl. Oblečení na hrudní­ku měl prosáknuté krví. Krev potřísnila i stůl a vsákla do dřeva. Měl podřezané hrdlo; to se v letním horku jen hemžilo hladovým nočním hmyzem. Uběhl okamžik, kdy měl Izák dojem, žena něj padla noční můra, jeden z těch chorých snů sužujících město, který se mu dere z podvě­domí pod vlivem psychomůřích výkalů a proniká i do okolního éteru.¶ Ale Gazid nezmizel. Gazid byl skutečný a opravdu mrtvý.¶ Izák se na něho zadíval. Ustoupil před tou nehlasně vřeštící tváří. Opět se podíval na strnulé ruce. Někdo si Gazida posadil ke stolu, podřezal ho a držel, dokud nezemřel. Pak mu něco vsunul do otevře­ných úst.¶ Izák opatrně došel k mrtvole. Skousl rty a vytáhl z Gazidových seschlých rtů poskládanou velkou obálku.¶ Když ji rozbalil, spatřil, že jméno, pečlivě vyvedené na přední straně, patří jemu. S odpornou předtuchou sáhl dovnitř.¶ Nastal okamžik, kratičký okamžik, kdy nepoznával, co vlastně vy­táhl. Věc, průsvitná a lehounká jako pírko, v něm vzbuzovala dojem, jako by vytáhl drolící se pergamen nebo suchý list. Pak si ji ve slabém šerém přísvitu měsícem ozářeného pokoje přidržel a uviděl, že je to pár cheprijských křidélek.¶ ¶ Izák zaúpěl: vydechl nevěřícnou bolestí. Oči se mu rozšířily hrů­zou.¶ "Ne, to ne," hlesl. "Ne to ne to ne to ne..."¶ Křidélka byla přeložená a zmačkaná, jemný materiál se drolil. Ve velkých kusech se z nich loupaly průsvitné šupiny. Izák se je roztřese­nýma rukama pokusil vyhladit. Konečky prstů přejížděl přes poško­zený povrch. Monotónně, rozechvěle kvílel. Pak zašmátral v obálce a vytáhl jediný list složeného papíru.¶ Text byl napsaný strojem, nad ním byla vytištěna šachovnice nebo jakási posešívaná standarta. Izák četla začal zoufale naříkat. ¶ ¶ Exemplář č. 1: Zmijí díra (Ostatní doručit do Brokat, event. Vilných polí)¶ ¶ Pane Dan der Grimnebuline,¶ cheprijky nemohou vydávat zvuky, ale podle chymikálií, které se z ní šířily, a podle chvění jejích hmyzích nohou soudím, že pro Lin bylo odstranění těchto zbytečných křidélek navýsost ne­příjemným zážitkem. Nepochybuji o tom, že spodní část jejího těla by s námi rovněž zápasila, pakliže bychom tu broučí kurvu nepřipoutali k židli.¶ Tento vzkaz Vám předá Klikař Gazid, neboť právě jemu musím poděkovat za to, že jste se vmísil do mých záležitostí.¶ Zjišťuji, že se snažíte proniknout na trh s hypnoserem. Zpo­čátku jsem se domníval, že všechen ser, který jste nakoupil od Gazida, jste chtěl pro sebe, ale blekotání toho hlupáka se nako­nec stočilo i k Vaší housence v Brokatech, a já jsem si uvědomil rozsah Vašeho plánu.¶ Z můry odkojené hypnoserem určeným k lidské spotřebě bys­te samozřejmě nikdy nezískal prvotřídní ser, ale za svůj pod­řadnější produkt byste si mohl účtovat méně. Mým zájmem je vychovávat si pouze náročné zákazníky. Nebudu tolerovat žád­nou konkurenci.¶ Jak jsem se později dozvěděl – a jak se od amatéra mohlo oče­kávat – svou zatracenou nosnici jste neuhlídal. Váš špatně živený skrček vinou Vaší neschopnosti utekl a osvobodil své druhy. Jste hlupák.¶ Zde jsou mé požadavky: I) Okamžitě se vydáte do mých> ru­kou. II) Vrátíte zbytky hypnoseru, který jste mi prostřednictvím Gazida ukradl, nebo mi nabídnete finanční kompenzaci (částka bude určena). III) Budete pokračovat ve snaze odchytit mé nos­nice, včetně Vašeho ubohého individua, kteréžto mně okamžitě předáte. Po splnění těchto požadavků prodiskutujeme, jak bude naloženo se zbytkem Vašeho života.¶ Během čekání na Vaši odpověď budu pokračovat v diskusi s Lin. V uplynulých týdnech jsem se velice těšil z její společ­nosti a mám radost, že se mi nabízí příležitost jednat s ní ještě důvěrněji. Uzavřeli jsme takovou malou sázku. Ona> se vsadi­la, že odpovíte na tento list tak rychle, aby si uchovala některé ze svých hlavonoh. Já> zůstávám skeptický. Současné tempo je jedna hlavonoha každé dva dny, kdy od Vás, dneškem počínaje, nebudeme mít žádné zprávy.¶ Budu jí je trhat, zatímco sebou bude škubat, chápete? A do dvou týdnů jí strhnu z hlavotěla i krovky a její živou hlavou nakrmím krysy. Osobně> jí budu během této hostiny stát na krku.¶ Velice se těším na Vaši odpověď.

#13#10¶ S úctou

¶

#13#10¶ Multi.

¶ ¶ Když Derchan, Jagharek a Lemuel vyběhli do devátého patra, uslyšeli Izákův hlas. Mluvil pomalu, potichu. Nerozeznávali, co říká, ale připadalo jim to jako monolog. Nedělal pauzy, aby si vyslechl nebo sledoval reakce někoho jiného.¶ Derchan zaklepala na dveře, a když se jí nedostalo odpovědi, opatrně na ně zatlačila a nakoukla dovnitř.¶ Spatřila Izáka a ještě jednoho muže. Záhy poznala Klikaře Gazida i to, že byl zavražděn. Zalapala po dechu a vstoupila dovnitř, takže za ní mohli vklouznout i Jagharek a Lemuel.¶ Zastavili se a zírali na Izáka. Seděl na posteli a držel pár hmyzích křidélek a kus papíru. Vzhlédl k nim prázdnýma očima a jeho monolog ustal. Tichounce naříkal. Derchan k němu přistoupila a uchopila ho za ruce. Izák vzlykal a tvář se mu křivila vztekem. Derchan od něho beze slova dopis vzala a přečetla si ho.¶ Tvář jí zbělela hrůzou. Pomyslela na kamarádku a zaúpěla. Podala dopis Jagharkovi, třásla se, snažila se ovládnout.¶ Garuda si dopis vzal a pečlivě si ho přečetl. Jeho reakce nebyla vidět. Otočil se k Lemuelovi, který zkoumal mrtvolu Klikaře Gazida.¶ "Tenhle už to má za sebou nějakou dobu," podotkl a uchopil dopis. Dočetl a vytřeštil oči.¶ "Multi?" vydechl. "Lin je v kontaktu s Multim?"¶ "Kdo to je?" zařval Izák. "Kde je ten zasranej hajzl...?" ¶ Lemuel se na Izáka podíval, na nejvyšší míru vyděšený. Když spatřil Izákův uslzený, usmrkaný vztek, v očích mu probleskla lítost.¶ "Do Drmola... pan Multi je kápo, Izáku," řekl prostě. "Je to boss. Ovládá východ města. Ovládá ho. Je to šéf mafie."¶ "Já toho grázla zabiju, kurva, zabiju ho, zabiju..." zuřil Izák. ¶ Lemuel ho sledoval s rozpaky. Nezabiješ, 'Záku, myslel si. To teda nezabiješ.¶ "Lin... mi nechtěla říct, pro koho dělá," Izákův hlas se pomalu zklidňoval.¶ "To mě nepřekvapuje," kývl Lemuel. "Většina lidí o něm neslyšela. Možná nějaké pověsti... Nic víc."¶ Izák náhle vstal. Utřel si rukávem obličej, prudce popotáhl a vy­smrkal se.¶ "Musíme ji zachránit," řekl. "Musíme ji najít. Uvažujme. Uvažujme. Tenhle... Multi si myslí, že jsem ho odíral, což není pravda. Jak ho můžu přimět, aby to pochopil...?"¶ "'Záku, 'Záku..." Lemuel byl celý ztuhlý. Polkl, pak pomalu přešel k Izákovi s rozpřaženýma rukama, žádal ho, aby se uklidnil. Derchan se na něho dívala a zase se jí v očích objevila ona lítost: tvrdá a příkrá, ale bezpochyby lítost. Lemuel pomalu vrtěl hlavou. Oči měl tvrdé, ale slova hledal opatrně.¶ "'Záku, já už jsem s Multim jednal. Nikdy jsem ho nepotkal, ale znám ho. Znám jeho práci. Vím, jak s ním vycházet, vím, co můžu čekat. Tohle už jsem viděl, přesně takový scénář... Izáku..." Polkl a pokračoval, "Lin je mrtvá."¶ ¶ "Ne, není," zaryčel Izák, zaťal pěsti a šermoval mu jimi kolem hlavy.¶ Lemuel ho však chytil za zápěstí, ne prudce ani bojechtivě, přesto však energicky, nutil ho, aby poslouchal a pochopil situaci. Izák zůstal chvíli stát, s ostražitým 'a rozhněvaným výrazem.¶ "Je mrtvá, Izáku," opakoval Lemuel mírně. "Je mi to líto, ka­maráde. Opravdu je. Je mi to líto, ale je po smrti." Ustoupil. Izák zničeně stál a vrtěl hlavou. Otevřel ústa, jako by chtěl vykřiknout. Lemuel pohledem z Izáka sklouzl a pomalu a tiše promluvil, jakoby sám pro sebe.¶ "Proč by ji udržoval při životě? To prostě... To prostě nedává smysl... Vždyť představuje... jen komplikaci navíc, to je všechno. Něco... něco, čeho je lepší se zbavit. Udělal to, co udělat musel," řekl najednou hlasitěji a zvedl ruku, aby na Izáka mávl. "Nutí tě, abys k němu přišel. Chce se pomstít a přimět tě, abys splnil jeho nařízení. Prostě chce, abys k němu přišel... a je jedno, jak toho dosáhne. A po­kud ji bude držet při životě, existuje malinká možnost, že s ní budou potíže. Když s ní ale bude... mávat jako s návnadou, přijdeš si pro ni děj se co děj. A je jedno, jestli je živá." Žalostně zavrtěl hlavou. "Nemá vůbec žádný důvod ji nezabíjet... Je mrtvá, Izáku. Je mrtvá." Izákovi se oči zalily slzami a Lemuel rychle dodal: "A ještě ti řeknu tohle: nejlepší způsob, jak se pomstíš, je ten, že Multimu nevrátíš ty můry. Sám je nezabije, to víš. Bude je dál chovat, aby z nich vymámil další hypnoser."¶ Izák dupal po pokoji, křičel, že nesouhlasí, chvíli zlostně, chvíli žalostně, chvíli vztekle, chvíli nevěřícně. Vrhl se na Lemuela, začal ho blábolivě přemlouvat, snažil se ho přesvědčit, že se plete. Lemuel už Izákovy prosby nemohl vydržet. Zavřel oči a vpadl mu do toho nesouvislého žvatlání:¶ "Jestli k němu půjdeš, 'Záku, Lin nebude mrtvá o nic míň. Ty budeš naopak mrtvý o hodně víc."¶ Izákův nářek se vyčerpal. Nastal dlouhý tichý okamžik, kdy Izák stál a třásly se mu ruce. Podíval se na mrtvolu Klikaře Gazida, na Jagharka, němě a skrytě stojícího v koutě místnosti, na Derchan s plá­čem na krajíčku, která přešlapovala vedle něho, na Lemuela, který ho úzkostlivě pozoroval.¶ Najednou se Izák upřímně rozplakal.¶ ¶ Izák se objímal s Derchan, oba brečeli.¶ Lemuel se věnoval Gazidovu zapáchajícímu tělu. Poklekl před ním a levou rukou si zakryl pusu a nos. Pravou rukou rozlomil pečeť krva­vého strupu, který slepoval klopy Gazidova kabátu, a prošmátral mu kapsy. Pátral po penězích, po informacích. Nic nenašel.¶ Pak se narovnal a rozhlédl se po pokoji. Uvažoval strategicky. Hle­dal cokoliv, co se mohlo hodit; zbraně, něco, o co by mohl smlouvat, cokoliv, co by mohl použít k vyzvídání.¶ Nic tu však nebylo. Linin pokoj byl skoro prázdný. Cítil masu no­vokrobuzonského mučivého snění. Pod povrchem mozku mu probles­kovaly a číhaly jeho vlastní sny, připravené na něho zaútočit, pokud by podlehl spánku.¶ Nakonec vyčerpal veškerý čas, který si mohl dovolit. S postupem noci byl čím dál nervóznější. Otočil se ke zbědované dvojici na posteli a krátce pokynul Jagharkovi.¶ "Musíme jít."¶

Kapitola třicátá sedmá

V průběhu dalšího, horkého a ulepeného dne se město rochnilo ve vzteku, který se ho zmocnil následkem dusna a nočních můr.¶ Podsvětím běžely různé zvěsti. Tvrdily, že madam Francina byla nalezena mrtvá. V noci ji kdosi zabil třemi výstřely z luku. Najatý vrah si vydělal tisíc guinejí, nabídnutých panem Multim.¶ Z újeteckého ústředí Cukrkandlového gangu madam Franciny ne­vyšla žádná informace. Vnitřní válka o nástupnictví bezpochyby za­čala.¶ Objevovala se další imbecilní těla v kómatu. Čím dál častěji. Byl cítit postupný nárůst pomalu se šířící paniky. Noční můry neustávaly a některé noviny je už dávaly do souvislosti s otupělými občany, kteří byli dennodenně nacházeni, jak se povalují na stolech před rozbitými okny nebo na ulicích, kde je mezi budovami zastihla pohroma přichá­zející z nebe. Na tvářích jim ulpíval jemný zápach hnijících citrusů.¶ Epidemie imbecility si své oběti nijak nevybírala. Stávali se jimi celí i přetvoři. Byli nacházeni lidé, cheprijky, voďanojové a skřaraši. Podléhali i městští garudové. A další, vzácnější tvorové.¶ Na Vrchu sv. Drmola sluneční paprsky odhalily padlého trpaslí­ka, mramorově bledé ruce mu ležely ztěžkle a bezvládně podél stále dýchajícího těla. Vedle hlavy se mu povaloval ukradený a zapomenu­tý kus masa. Musel se odvážit ven z kanálů na loupežnou výpravu do půlnočního města, kde ho dostali.¶ Ve Východním Giddu milici očekávala ještě grotesknější scéna. V křoví obklopujícím giddskou knihovnu se částečně skrývala dvě těla. Jedno z nich, patřící mladé prostitutce, bylo mrtvé – dočista mrtvé, neboť dívka vykrvácela ze dvou ran po kousnutích na krku. Přes ni se pak rozvalovalo hubené tělo známého giddského občana, majitele malé úspěšné textilní továrny. Tvář a bradu měl ulepenou její krví. Nevidoucíma očima hleděl do slunce. Nebyl mrtvý, ale přišel o rozum.¶ Někteří začali šířit informaci, že Ondřej Sv. Kader nebyl tím, čím se zdál; ale mnohem víc jazyků předávalo dál šokující pravdu, že za oběť vysavačům mozků padají i vampýři. Město šílelo. Byli tito vykonavatelé, tyto zárodky či duchové, tato nemoc, tito démoni či kdovíco dalšího, byli všemocní? Co je mohlo pokořit?¶ Ve městě zavládl zmatek a utrpení. Několik občanů poslalo depeše do vesnic svých rodičů, plánovalo, že z Nového Krobuzonu odjedou do předhůří a do údolí na jihu a na východě. Ale miliony dalších jednoduše neměly kam utéct.¶ ¶ Celý vyčerpávající dusný den se Izák a Derchan ukrývali v boudě u trati.¶ Když přišli, všimli si, že konstrukt už nečeká tam, kde ho zane­chali. Nezůstala po něm žádná stopa, která by naznačovala, kam se mohl podít.¶ Lemuel zmizel, aby se spojil se svými kumpány. Představa, že se odváží ven v době, kdy je ve válce s milicí, v něm vzbuzovala úzkost, ale nechtěl zůstat v izolaci. Izák si navíc myslel, že se necítí dobře v ovzduší žalu, do něhož zabředli společně s Derchan.¶ K Izákovu překvapení je opustil i Jagharek.¶ Derchan se utápěla ve vzpomínkách. Neustále se kárala za rozcit­livělost, za to, že se vlastní vinou cítí ještě hůře, ale přestat truchlit nedokázala. Vyprávěla Izákovi o svých nočních rozhovorech s Lin, o výměnách názorů ohledně povahy umění.¶ Izák už byl klidnější. Bezmyšlenkovitě si pohrával se součástmi svého krizového aparátu. Nezastavil příval Derchaniných slov, jen zřídka ji přerušoval nějakou vlastní vzpomínkou. Oči měl roztěkané. Tupě se opíral o práchnivějící dřevěnou stěnu.¶ ¶ Před Lin žil Izák s Bellis; lidskou ženou, jako všechny jeho před­chozí partnerky. Bellis byla vysoká a bledá. Malovala si rty temně nachovou barvou. Byla výtečná lingvistka a nakonec ji unavilo to, co nazvala Izákovou "burácivostí", a zlomila mu srdce.¶ Mezi Bellis a Lin se táhly čtyři roky kurev a krátkých známos­tí. S tím vším Izák skoncoval rok před tím, než potkal Lin. Jedné noci byl u madam Suddové a přetrpěl bezútěšný rozhovor s mladou prostitutkou, kterou si zaplatil, aby mu poskytla potěšení. Utrousil letmou poznámku, v níž pochválil přívětivou, mateřskou starostlivost madam – že zachází hezky se svými dívkami –, a zneklidnilo ho, že jeho názor není sdílen. Unavená prostitutka se nakonec zapomněla, vyštěkla na něho a řekla mu, co si doopravdy myslí o ženě, která prodává její otvory a nechává jí tři groše z každého šekelu, na který si přijde.¶ Užaslý a zahanbený Izák odešel, aniž si stačil zout boty. Zaplatil dvojnásobek.¶ Dal si v sexu dlouhou pauzu, během níž se ponořil do práce. Potom ho jeden kamarád pozval na vernisáž mladé cheprijské žlázové umělkyně. V malé galerii, vysoké místnosti na špatné straně Sobek Croix, shlížející na větrem ošlehané, tvarované pahorky a hájky na okraji parku, Izák potkal Lin.¶ Její sochy mu připadaly úžasné, a tak ji vyhledal, aby jí sdělil své mínění. Museli přetrpět velmi pomalou konverzaci – Lin čmárala odpovědi do notesu, který s sebou pořád nosila –, ale neuspokoji­vé tempo nepodkopalo náhle sdílenou důvěrnost a vzrušení. Vzdálili se od zbytku společnosti a postupně si prohlédli všechny exponáty, všechny jejich pokroucené tvary a zmučenou geometrii.¶ Opět se sešli a znovu a znovu. Izák se mezi jednotlivými schůz­kami potají učil znakování, takže jejich rozhovory každým týdnem probíhaly nepatrně rychleji. Jedné noci, zatímco se Izák předváděl a v hrozné opilosti lopotně líčil sprostý vtip, začal Lin neobratně osahávat, načež se navzájem odvlekli do postele.¶ Milování to bylo nemotorné a namáhavé. Už od počátku se museli obejít bez líbání: Linina kusadla by dokázala Izákovi vytrhnout čelist z úst. Chvilku po vyvrcholení Izák zápasil s návalem hnusu a při pohledu na komíhající se hlavonohy a vlnící se tykadla se málem pozvracel. Lin byla z jeho těla nervózní a nečekaně a nepředvídatelně tuhla. Když se Izák probudil, cítil strach a úděs, ale spíše než kvůli překročení tabu samého to bylo díky skutečnosti, že něco podobného dovolil.¶ A u nesmělé snídaně si Izák uvědomil, že právě tohle chce. ¶ Letmá smíšená sexuální dobrodružství nebyla samozřejmě nijak výjimečná, ale Izák už nebyl opilý mladík, který z hecu zašel do xe­nického bordelu.¶ Uvědomil si, že se do Lin zamilovává.¶ A teď, když se pocity viny a nejistoty odplavily, když zmizelo i ata­vistické znechucení a strach, když se všechno přetavilo v úzkostlivou a velmi hlubokou lásku, mu jeho milou vzali. A neměla se nikdy vrá­tit.¶ ¶ Několikrát během dne spatřil (nemohl si pomoci), jak se Lin chvě­je, když jí Multi, ta neurčitá postava, kterou popisoval Lemuel, vy­trhává z hlavy křidélka.¶ Izák při této představě začal vždycky hrozně úpět a Derchan se ho pokoušela utěšit. Často naříkal, chvíli potichu a chvíli velmi silně. Vyl utrpením.¶ Prosím vás, modlil se k lidským i cheprijským bohům, Solentone a Drmole a... a Ošetřovatelko a Mistryně-plivačko... ať umřela bezbolestně.¶ Ale věděl, že než ji sprovodili ze světa, byla pravděpodobně zbita nebo zmučena, a při této myšlence šílel žalem.¶ ¶ Léto protahovalo denní světlo jako na skřipci. Každý okamžik byl tak napínán, až se hroutila jeho anatomie. Čas kolaboval. Den ubíhal v nekonečném sledu mrtvých okamžiků. Ptáci a skřaraši se drželi ve vzduchu jako částečky špíny na vodě. Kostelní zvony pěly těkavou a neupřímnou chválu na Palgolaka a Solentona. Řeky lenivě odtékaly na východ.¶ Pozdě odpoledne se vrátil Jagharek. Plášť s kápí mu v prudkém slunečním žáru zřetelně bledl. Nemluvil o tom, kde byl, ale přinesl jídlo, o něž se všichni tři podělili. Izák se vzpamatoval. Svou úzkost zahltil potravou. Usilovně žvýkal.¶ Po nekonečných hodinách monotónního denního svitu začaly přes srázy vzdálených hor přelézat stíny. Západní zdi budov se koupaly v hladké růžové vrstvě slunečního světla, jež odtékalo za vrcholky. Loučící se kopí slunečního světla se ztrácela ve skalnatém žlabu Ka­jícníkova průsmyku. Obloha byla ozářena ještě dlouho poté, co slunce zmizelo. Temněla ještě i při Lemuelově návratu.¶ "Vysvětlil jsem naši svízelnou situaci několika kolegům," sdělo­val. "Myslel jsem, že by nebylo správné dělat nějaké závazné plány, dokud nezjistíme, co se na nás chystá večer. Na té schůzce v Sivém krutu. Můžu se však spolehnout, že od určitých míst se nám dostane pomoci. Jde o prokázané laskavosti. Navíc se zdá, že se teď ve městě vyskytuje několik neohrožených dobrodruhů, kteří tvrdí, že se právě vrátili z rozvalin Tašek Rek Hai. Ti by si jakoukoli placenou práci nechali líbit."¶ Derchan vzhlédla. Tvářila se znechuceně. Nešťastně pokrčila ra­meny.¶ "Vím, že to jsou jedni z nejdrsnějších lidí v celém Bas-Lagu," řek­la pomalu. Nějakou dobu jí trvalo, než se v mysli dokázala soustředit. "Ale nevěřím jim. Zajímá je jen vzrušení. Pohrávají si s nebezpečím. A z větší části to jsou bezohlední vykradači hrobů. Pro zlato a ne­obvyklé zážitky udělají všechno. A mám tušení, že kdybychom jim řekli, o co se snažíme, pomoc by nám odmítli. Ani nevíme, jak s těmi můrami bojovat."¶ "To je sice pravda, Derchan, ale něco ti řeknu: zrovna teď přistoupím na všechno, co se mi nabídne. Rozumíš mi? Uvidíme, co se stane v noci. Pak se rozhodneme, jestli ty padouchy najmeme, nebo ne. Co říkáš, 'Záku?"¶ Izák unaveně zvedl hlavu a zaostřil na něho. Pokrčil rameny. ¶ "Je to verbež," řekl klidně. "Ale kdyby se jim to povedlo..." ¶ Lemuel přikývl. "Kdy musíme vypadnout?"¶ Derchan se podívala na hodinky. "Je devět. Zbývá nám hodina. Pro jistotu bychom si měli nechat půlhodinu na cestu." Otočila se, aby se oknem podívala na nebe ozářené posledními odlesky světla.¶ ¶ Miliční kapsle uháněly po vibrujících visutých drahách. Po ce­lém městě byly rozestavené elitní jednotky milicionářů. Ti si nesli na zádech zvláštní torny plné podivného objemného zařízení zabalené­ho v kůži. Ve věžích zavírali před svými nabručenými kolegy dveře, a vyčkávali ve skrytých místnostech.¶ Oblohu brázdilo více vzducholodí, než bylo obvyklé. Posílaly si dunivé pulzující pozdravy. Byly obsazené milicionáři; všichni si kon­trolovali ohromné pušky a čistili zrcadla.¶ Nedaleko od ostrova Krak, dále po proudu Hrubodehtu za sou­tokem obou řek, se nacházel malý osamělý ostrov. Někteří mu říkali Malý Krak, ačkoli na mapě žádné jméno vlastně neměl. Byl to kou­sek divočiny plný křovin, pařezů a starých provazů, který se jen velice zřídka používal k nouzovému kotvení. Nebyl osvětlený. Byl úplně od­dělený od města. Netáhly se pod ním žádné tajné chodby, které by ho spojovaly s parlamentem. U práchnivějících stromů nekotvil jediný člun.¶ Ale přesto se do plevelem zarostlého ticha noci ozývaly hlasy.¶ Uprostřed malé skupinky mlčenlivých postav stál MontJohn Zá­chrana. Postavy obklopovaly zkroucené tvary zakrslých banyánů a trsy kerblíku. Za Záchranou se do nebe tyčila mohutná ebenová silueta parlamentu. V jeho oknech probleskovalo světlo. Noční zvuky tlumilo šeplavé zurčení vody.¶ Záchrana tu stál oblečený do svého obvyklého bezvadně padnou­cího obleku. Pomalu se rozhlížel. Shromáždění, jež ho obklopovalo, bylo velmi různorodé. Kromě něho tu bylo šest dalších lidí, jedna cheprijka a jeden voďanoj. Stál tu i velký, dobře živený čistokrevný pes. Lidé i xeňané vypadali zámožně nebo docela zámožně, výjimkou byli přetvořená metařka a otrhané dítě. Byla tu stařena oblečená do cárů kdysi parádních šatů a pohledná mladá debutantka. A svalnatý muž s plnovousem a vyzáblý obrýlený úředníček.¶ Všechny postavy, lidské i jiné, byly> nepřirozeně nehybné a klidné. Všechny na sobě měly alespoň jeden kus řasnatého nebo jinak nabí­raného šatstva. Voďanojova bederní rouška byla dvakrát větší, než bylo zvykem, a dokonce i pes byl navlečený do směšné vestičky.¶ Všechny oči se strnule upíraly na Záchranu. Ten si z krku pomalu odmotal šálu.¶ Odpadla poslední vrstva bavlny a na těle se mu pohnul temný tvar.¶ Kolem Záchrany se cosi pevně vinulo.¶ Ke krku měl přitisknuté něco, co vypadalo jako lidská ruka. Kůži měla fialově modrou. U zápěstí se kůže této věci rychle zužovala do stopu dlouhého ocasu připomínajícího hada. Ocas se Záchranovi vinul kolem krku, špičkou mu vnikal pod kůži a vlhce pulzoval.¶ Prsty ruky se zlehka hýbaly. Zarývaly se do masa.¶ Ve chvilce se zbytek skupinky svlékl. Cheprijka si rozepnula volné kalhoty, stařena vyklouzla z nemoderní sukně s honzíkem. Všichni si odstranili nějakou část oblečení, aby odhalili ruce, které se jim jako hadi svíjely na kůži, prsty rukou se zlehka sunuly, jako by hrály na nervová zakončení jako na klavír. Někomu se držela vnitřku stehna, jinému ovíjela pas, dalšímu zase šourek. Dokonce i pes zápasil s ves­tou, dokud mu nepomohl malý uličník, onu absurdní věc nerozepnul a neodhalil tak nádor v podobě ruky, která se psa držela za chunde­latou kůži na zádech.¶ Bylo tu pět pravých rukou a pět levých, se skvrnitou a tlustou kůží; jejich ocasy se svíjely a odvíjely.¶ Lidé, xeňané i pes se k sobě přiblížili. Vytvořili malý kroužek.¶ Na Záchranovo znamení vyklouzly tlusté ocasy s odporným plesk­nutím z masa hostitelů. Všichni lidé, voďanoj, cheprijka i pes se slabě zachvěli a zapotáceli, křečovitě se jim otevřela ústa, neuroticky za­kouleli očima. Ze vstupních ran jim začala pomalu vytékat krev hustá jako pryskyřice. Krví vlhké ocasy se chvíli komíhaly ve vzduchu jako obrovití červi. Vzájemně se dotýkaly, natahovaly se a chvěly.¶ Jejich hostitelé se k sobě nakláněli, jako by si šeptali nějaký zvlášt­ní tajný pozdrav. Pak zůstali dokonale nehybní.¶ Rukodlaci začali komunikovat.¶ ¶ Rukodlaci byli symbolem věrolomnosti a zkaženosti, skvrnou dě­jin. Složitý a tajnůstkářský druh. Mocný. Cizopasný.¶ Živili pověsti a legendy. Lidé tvrdili, že rukodlaci jsou duchové zlovolných mrtvých. Že jsou trestem za hříchy. Že pokud vrah spáchá sebevraždu, jeho zločinné ruce se začnou cukat a natahovat, odtrhnou se od hnijící mrtvoly a odplazí se pryč: tak prý dochází ke zrodu rukodlaků.¶ Kolovala řada mýtů ale o některých informacích se vědělo, že jsou pravdivé. Rukodlaci byli jako infekce, která brala hostitelům vědomí, ovládala jejich těla a dodávala jim zvláštní schopnosti. Tento proces byl nevratný. Rukodlaci mohli žít jen životy jiných.¶ Celá staletí zůstávali ve skrytu, byli tajnou rasou, živoucím spik­nutím. Jako nějaký znepokojivý sen. Občas se začalo naznačovat, že nějaký známý a nenáviděný jedinec podlehl rukodlacké nákaze, a objevily se zvěsti o podivných tvarech, které se mu svíjely pod ka­bátem, o nevysvětlitelných změnách chování. Rukodlacké manipulaci se připisovaly všemožné hanebnosti. Ale navzdory historkám, varo­vání a dětským hrám nebyli žádní rukodlaci nikdy odhaleni.¶ Řada lidí v Novém Krobuzonu věřila, že rukodlaci, pokud ve městě vůbec kdy existovali, už vymizeli.¶ ¶ Rukodlaci se navzájem třeli ocasy ve stínu svých nehybných hosti­telů. Kůži měli zvlhčenou houstnoucí krví. Svíjeli se, jako by podlehli orgii nižších forem života.¶ Vyměňovali si informace. Záchrana sděloval, co mu bylo známo, rozdával pokyny. Opakoval svým druhům, co mu řekl Gangr. Opět jim vysvětloval, že na odchycení psychomůr závisí i budoucnost ru­kodlaků. Řekl jim, že mu Gangr zlehka naznačil, že budoucnost do­brých vztahů mezi vládou a novokrobuzonskými rukodlaky může zá­ležet na jejich ochotě přispěchat na pomoc v tajné válce.¶ Rukodlaci se svým mazlavým hmatovým jazykem dohadovali, ro­kovali a docházeli k závěrům.¶ Po dvou třech minutách se od sebe s lítostí odtáhli a zasunuli se zpátky do otvorů v tělech svých hostitelů. Když se ocasy opět vrátily na svá místa, těla se křečovitě otřásla. Oči zamžikaly a ústa se prudce zavřela. Kalhoty a šátky se vrátily na původní místa.¶ Jak se dohodli, rozdělili se do pěti dvojic. Každá sestávala z jedno­ho pravého rukodlaka, a jednoho levého. Záchrana byl pravý a tvořil dvojici se psem.¶ Vytáhl z úkrytu v trávě velkou brašnu. Vyndal z ní pět přileb se zrcadly, pět silných pásek na oči, několik sad těžkých kožených po­pruhů a devět nabitých křesadlových pistolí. Dvě přilby byly speciální výroby, jedna pro voďanoje a jedna prodloužená pro psa.¶ Každý levorukodlak sklonil svého hostitele, aby si podal přilbu, pravorukodlaci sáhli po páskách. Záchrana nasadil přilbu na hlavu svému psímu partnerovi a pevně mu ji přitáhl. Pak si uvázal pásku přes oči tak, aby vůbec nic neviděl.¶ Jednotlivé dvojice poodstoupily. Každý slepý pravorukodlak se pevně držel svého druha. Voďanoj se držel debutantky, stařena úřed­níka, přetvor držel cheprijku, bezprizorní dítě svíralo v groteskním ochranitelském sevření svalnatého muže. Záchrana se držel psa, kte­rého už neviděl.¶ "Pokyny by měly být všem jasné," řekl Záchrana nahlas, protože byl příliš daleko, aby mohl mluvit rukodlackým dotykovým jazykem. "Pamatujte na výcvik. Dnešní noc bude bezpochyby krušná a po­divná. Nikdy jsme to nezkoušeli. Leváci, vy musíte vést. Je to vaše povinnost. Otevřete se svému partnerovi a dnes v noci se nezavírej­te. Vaše bitva vzplála. Držte se také dalších leváků. Při sebemenším náznaku cíle bude vyvolán duševní poplach, a vy se chytíte ostatních leváků. Spojíme své síly během pár minut.¶ Praváci, bezmyšlenkovitě poslouchejte. Naši hostitelé musí být sle­pí. Nelze pohlédnout na křídla, nikdy a nijak. Se zrcadlovými přilbami bychom viděli, ale nemohli bychom dštít spalosliny, protože jsme ji­nak natočeni. Budeme tedy natočeni dopředu, ale neuvidíme. Dnes v noci poneseme svého leváka tak, jako nás nosí náš hostitel, bezmyš­lenkovitě, beze strachu, bez otázek. Rozumíte?" Bylo slyšet tlumený souhlas. Záchrana přikývl. "Prosím, přivažme se."¶ Levák v každém páru uchopil náležité popruhy a těsně se připoutal ke svému pravákovi. Všichni leví hostitelé si provlékli popruhy mezi nohama, kolem pasu a ramen, ovinuli své praváky a připoutali si je zády k vlastním zádům. Když pohlédli do zrcadlových přileb, viděli sami sobě za záda, pravákovi přes ramena a dál dozadu.¶ Záchrana čekal, zatímco mu jeden cizí levák nepohodlně přivazo­val psa k zádům. Zvíře mělo absurdně roztažené nohy, ale rukodlacký cizopasník ignoroval jeho bolest. Pak zkušeně zahýbalo hlavou a ově­řilo si, že v přilbě vidí Záchranovi přes rameno. Souhlasně štěklo.¶ "Pamatujete si všichni Gangrův kód," zakřičel Záchrana, "pro případ nouze? Pak lovte."¶ Praváci ohnuli orgány skryté u kořenů svých čilých humanoidních prstů. Ozvalo se rychlé zasyčení. Pět neobratných dvojic hostitelů a rukodlaků se prudce vzneslo do vzduchu; vzápětí se rozptýlili, zmi­zeli směrem k Lordovu a Kočičímu kopci, Psoriaku, Letům a Čeku, nechali se pohltit špinavou noční oblohou znečištěnou světly poulič­ních lamp. Slepí odnášeli ustrašené.¶

Kapitola třicátá osmá

Cesta z boudy na úbočí železniční trati na šrotiště v Sivém krutu byla krátká a nenápadná. Izák a Derchan, Lemuel a Jagharek zdán­livě bezcílně přicházeli z opačných končin města. Procházeli bočními uličkami. Neklidně sebou škubali, když cítili, jak na město dopadá příkrov nočních můr.¶ Ve tři čtvrti na deset stáli před šrotištěm číslo dvě.¶ Mezi skládkami v Sivém krutu se na několika místech nacházely opuštěné pozůstatky továren. Tu a tam některá z nich fungovala, na polovinu či čtvrtinu svého výkonu, přes den dštila do ovzduší otrav­né zplodiny, v noci pomalu podléhala okolní zhoubě. Továrny byly vklíněné mezi skládky, které je držely v šachu.¶ Skládka šrotu číslo dvě byla obehnána nepřesvědčivým ostnatým drátem, prožraným rzí, potrhaným a roztřepeným, skrývala se hlu­boko v záhybu Sivého krutu, obklopena ze tří stran klikatícím se Dehtem. Byla velká jako malý park, třebaže nekonečně divočejší. Ne­byla to městská krajina, nevznikla plánovitě ani náhodou, bylo to jen nakupení pohozených zbytků ponechaných napospas hnití, jež se sesedly a usadily se do nahodilých formací rzi, špíny, kovu, sutin a plesnivějícího šatstva, střepů zrcadel a porcelánu podobného kame­ní, loukotí a paprsků roztříštěných kol a mihotavé, neúčelné energie polorozbitých motorů a strojů.¶ Čtveřice psanců snadno protrhla pletivo. Ostražitě se vydali po stezce vyšlapané zaměstnanci skládky. Vozíky vyryly zářezy do jemné suti tvořící smetištní zeminu. Plevel dokazoval svou houževnatost tím, že rašil z každé drobné hromádky živné látky bez ohledu na to, jak byla ohavná.¶ Ubírali se skládkou jako objevitelé nějakou pradávnou zemí, ne­patrní vedle obskurních entropických skulptur z odpadu, které je ob­klopovaly jako stěny kaňonu.¶ Bylo slyšet slabé pištění krys a další havěti.¶ Izák spolu s ostatními pomalu kráčel teplou nocí, páchnoucím ovzduším průmyslové skládky.¶ "Co to vlastně hledáme?" prolomila tísnivé ticho Derchan. ¶ "Netuším," odpověděl Izák. "Ten zatracený konstrukt řekl, že tam, kam musíme jít, si cestu najdeme. Byl samá hádanka, do pr­dele."¶ Ve vzduchu nad nimi zaskřehotal opozdilý racek. Všichni při jeho výkřiku nadskočili. Obloha koneckonců nebyla vůbec bezpečná.¶ Šli, kam je nohy nesly. Bylo to jako příliv, pomalý pohyb bez jaké­hokoli vědomého směřování, který je neúnavně táhl jedním směrem. Propletli se až do srdce labyrintu odpadků.¶ Pak v této smetištní krajině zabočili za roh a ocitli se v pro­hlubni. Jako paseka v lese se před nimi otevřelo prostranství čtyřicet stop dlouhé. Na okrajích bylo poseto ohromnými kupami poničeného strojního zařízení, pozůstatky všemožných motorů, mohutnými sou­částmi, vypadajícími jako funkční tiskařské lisy, a drobnými a jem­nými výrobky přesného strojírenství.¶ Čtveřice se uprostřed prostranství zastavila. Neklidně vyčkávala.¶ Těsně za severozápadním okrajem hor odpadků se rozvalovaly ob­rovité parní jeřáby připomínající velké močálové ještěrky. Přímo za nimi, mimo dohled, se líně valila řeka.¶ Chvilku se nic nehýbalo.¶ "Kolik je hodin?" zašeptal Izák. Lemuel a Derchan se podívali na hodinky.¶ "Skoro jedenáct," Lemuel byl rychlejší.¶ Stále se nic nehýbalo.¶ Nad hlavami jim plul měsíc v poslední čtvrti. Bylo to jediné světlo na celém šrotišti, sinalá zář, vysávající hloubku světa, všechno v ní vypadalo ploché.¶ Izák se už chystal promluvit, když se z jednoho z bezpočtu koryt protínajících vysokánský útes odpadu ozval zvuk. Byl to strojový projev, řinčivé, savé zaskřípění, které mohl vydat tak jedině nějaký obrovský hmyz. Čtyři čekající postavy sledovaly ústí koryta; v duši jim narůstal zmatený pocit neblahé předtuchy.¶ Do otevřeného prostoru vydusal rozměrný konstrukt. Byl to mo­del určený pro těžkou manuální práci. Produpal kolem nich na otoč­ných nohách se třemi chodidly, z cesty si odkopával zbloudilé kameny a kovové kusy. Lemuel, který mu stál v trase, ostražitě poodstoupil, ale konstrukt mu nevěnoval žádnou pozornost. Pokračoval v chůzi, až se ocitl na okraji oválného prostranství, tam se zastavil a zadíval se na severní stěnu.¶ Nehnutě stál.¶ Když se Lemuel otočil k Izákovi a Derchan, ozval se jiný zvuk. Rychle se obrátil, aby spatřil dalšího, mnohem menšího konstrukta, tentokrát čisticí model poháněný metamechanizmem cheprijské kon­strukce. Pohyboval se na úzkých pásech a postavil se kousek od svého mnohem většího soukmenovce.¶ Rachocení konstruktů se teď ozývalo ze všech brázd v okolí. ¶ "Podívejte," Derchan ukázala na východ. Z jedné menší díry ve smetí vystupovala dvojice lidí. Izák si zprvu myslel, že se plete a že musí jít o nějaké mrštné konstrukty, ale nebylo pochyb, že jsou z masa a kostí. Začali se šplhat přes rozdrcené zbytky, jimiž byla poseta země.¶ Vyčkávajícím uprchlíkům nevěnovali žádnou pozornost.¶ Izák se zamračil.¶ "Hej, vy," zavolal dostatečně hlasitě na to, aby byl slyšet. Jeden z dvojice mužů, kteří vstoupili na prostranství, po něm vrhl nevraživý pohled, potřásl hlavou a odvrátil zrak. Pokáraný Izák užasle mlčel.¶ Do prohlubně přijíždělo čím dál více konstruktů. Ohromné váleč­né modely, malincí medicínští asistenti, automatické silniční sbíječky a pomocníci v domácnosti, chromovaní a oceloví, železní i mosazní a mědění, sklenění a dřevění, parní a elyktričtí a mechaničtí, pohánění thaumaturgií a naftovými motory.¶ Tu a tam mezi nimi proběhli další lidé – a Izák měl dokonce pocit, že zahlédl i voďanoje, který se rychle ztratil v temnotě a pohyblivých stínech. Všichni se shromažďovali v těsném hloučku na okraji pro­stranství, které vypadalo téměř jako amfiteátr.¶ Izáka, Derchan, Lemuela a Jagharka si vůbec nevšímali. Ti, zne­klidněni prapodivným chováním lidí a konstruktů, se instinktivně se­mkli. Jejich snahy o komunikaci s organickými druhy se setkávaly buď s pohrdavým mlčením, nebo s podrážděným sykáním.¶ Do srdce šrotiště číslo dvě se konstrukti a lidé vytrvale řinuli ce­lých deset minut. Tok příchozích náhle vyschl a rozhostilo se ticho.¶ "Myslíte, že tihle konstrukti myslí?" zašeptal Lemuel.¶ "Řekl bych, že ano," odpověděl Izák klidně. "Jsem si jistý, že to hned zjistíme."¶ ¶ Čluny na řece za skládkou houkaly, aby na sebe upozornily. Na Nový Krobuzon se začala znovu nepozorovaně snášet strašlivá tíha nočních můr a drtila mysli spících občanů lavinou neblahých znamení a cizorodých symbolů.¶ Izák cítil, jak se na něho valí úděsné sny, jak se mu derou do lebky. Uvědomil si je zcela náhle, při čekání v tichu na městské skládce.¶ Bylo tu asi třicet konstruktů a snad šedesát lidí. Každý člověk, každý konstrukt, každá bytost na prostranství, s výjimkou Izáka a je­ho společníků, vyčkával s nadpřirozeným klidem. Izák to mimořádné ticho, ono bezčasé čekání, vnímal jako jistý druh chladu.¶ Když si uvědomil, kolik trpělivosti se nashromáždilo v této zóně odpadu, otřásl se.¶ Země se zachvěla.¶ Lidé v rohu uzavřeného prostoru okamžitě padli na kolena, aniž věnovali pozornost ostrým troskám rozesetým kolem svých nohou. Klaněli se, potichu rytmicky zpívali nějaký chorál, rukama dělali po­svátné gesto podobající se vzájemně propojeným kruhům.¶ Konstrukti se nepatrně posunuli, aby se srovnali.¶ Izák a jeho druzi se semkli ještě více.¶ "Pro bohy, co to má, kurva, znamenat?" sykl Lemuel.¶ Ucítili další podzemní otřes, zachvění, jako by se země. snažila setřást smetí, které na ni navršili. V severní stěně vyhozených a za­vržených výrobků se náhle rozžala dvě ohromná světla. Dav se ocitl pod náporem studené záře, kuželů světla tak ostře ohraničených, že se mimo ně nerozptylovalo.¶ Izákovi spadla brada.¶ "Dobrý Drmole, stůj při nás," zašeptal.¶ Stěna odpadků se hýbala. Sedala si.¶ Drátěnky z postelí a stará okna, traverzy a parní motory ze sta­rých lokomotiv, vzdušné kompresory a větráky, kladky a dopravníky a rozbité mechanické stavy se jako optický klam přesypávaly do nové­ho uspořádání. Izák se na hromadu díval už celou věčnost, ale až teď, když se pomalu, těžkopádně hýbala, ji opravdu spatřil. Shluk okapo­vých rour tvořil horní končetinu; polámané šlapací autíčko a obrovi­tý převrácený trakař byla chodidla; ten malý přetočený trojúhelník střešních trámů byl pánevní kostí; mohutný chymický zásobník byl stehnem a keramický válec lýtkem...¶ Odpadky tvořily tělo. Ohromnou kostru z průmyslového odpadu dlouhou od hlavy k patě pětadvacet stop.¶ Tělo vstalo, zády se opíralo o haldy šrotu za sebou a prostupovalo jimi. Zvedlo ze země pahýlovitá kolena. Ta byla vytvořena z gigantic­kých závěsů v místě, kde zub času vyrval z pouzdra rameno nějakého obrovského mechanizmu. Chodidla spočívala na zemi. Obě byla s ži­velnou důkladností připevněná k nataženým nohám z traverz.¶ Nemůže vstát! napadlo Izáka a zatočila se mu hlava. Podíval se na své společníky a viděl, že Lemuel a Derchan civí stejně vytřeštěnýma očima, že Jagharkovi pod kápí oči užasle září. Není dostatečně pevné, nemůže vstát, může se jenom převalovat ve šrotu!¶ Tělo bytosti bylo tvořeno spletitým posvařovaným shlukem zatuhlých obvodů a strojního zařízení. V mohutném trupu byly zasazeny všemožné typy motorů. Z ventilů a vývodů v těle a končetinách prýš­tila impozantní záplava drátů a trubek z kovu a tlusté gumy, která se všemi směry hadovitě plazila do okolní pustiny. Tvor natáhl paži ovládanou ohromným pístem z parního bucharu. Světla, představují­cí oči, se stočila k zemi a zadívala se na konstrukty a lidi pod sebou. Tvořily je baňky z pouličních lamp, hořáky napájené obrovskými vál­ci s plynem rozeznatelné v konstruktově lebce. Do spodní poloviny tváře měl přinýtovanou mříž masivního ventilátoru, která měla na­podobovat ploché zuby lebky.¶ Byl to konstrukt, ohromný konstrukt, sestavený z vyhozených sou­částek a zapomenutých motorů. Sdrátovaný dohromady a poháněný bez zásahu lidské ruky.¶ Ozvalo se hučení silných motorů, tvor otočil hlavou a ozářený dav přejel optickými čočkami. Zaskřípaly a zapraskaly pružiny a namá­haný kov.¶ Lidští uctívači začali tiše zpívat.¶ Zdálo se, že gigantický složený konstrukt zahlédl Izáka a jeho společníky. Co nejvíce natáhl toporný krk. Kužely plynového světla sjely k zemi a uvěznily čtveřici ve své záři.¶ Světlo se nehýbalo a naprosto je oslepilo.¶ Pak náhle zhaslo. Odněkud zblízka zazněl slabý a třaslavý hlas.¶ "Vítejte na našem zasedání, der Grimnebuline, Holube, Modro­denná a návštěvníče z Cymeku."¶ Izák otočil hlavou, zuřivě mrkal, oči měl slepé.¶ Když se zase trochu rozkoukal a ze sítnice se vytratila světlá skvr­na, způsobená světlem, všiml si muže, který k nim nejistě přicházel po zemi plné trosek. Uslyšel, jak se Derchan prudce nadechla, uslyšel. jak znechuceně a ustrašeně zaklela.¶ Chvilku pociťoval zmatek a potom, jakmile se mu oči už úplně přizpůsobily stříbrnému svitu měsíce a on poprvé jasně spatřil při­cházející postavu, ve stejném okamžiku jako Lemuel vyděšeně vykřikl. Jen Jagharek, ostřílený pouštní válečník, byl zticha.¶ Muž, který se k nim blížil, byl nahý a příšerně vyzáblý. Vytřeště­nou tvář měl roztaženou do výrazu, jako by jej něco ustavičně a úděs­ně vyvádělo z míry. Poskakoval a škubal sebou, jako by mu kolabovala nervová soustava. Jeho kůže vypadala nekroticky, jako by podléhala pomalé sněti.¶ Diváci se však třásli a křičeli především kvůli jeho hlavě. Kdosi mu těsně nad očima přeťal čelo vedví, takže horní část lebky zcela chyběla. Pod řezem zatuhl úzký věnec krve. Z vlhké dutiny uvnitř hlavy se muži hadovitě odvíjel dva palce silný kabel. Ten byl obtočen kovovou spirálou; v dolní části, kde se nořil do prázdné mozkovny, zakrvavělou a rudostříbrnou.¶ Kabel mířil do vzduchu. Izák, ohromený a strnulý hrůzou, ho sle­doval očima. Kabel opisoval oblouk, až dvacet stop nad zemí spočinul v pokrčené kovové ruce obřího konstrukta. Proklouzl mu rukou a mi­zel kdesi v jeho útrobách.¶ Zdálo se, že konstruktova ruka je vytvořena z roztrhaného a pře­drátovaného gigantického deštníku, připevněného k pístům a řetězo­vým šlachám, který se otevíral a zavíral jako ohromný vyzáblý pařát. Konstrukt kabel pomalu popouštěl a umožňoval muži, aby doslova jako na konci vodítka klopýtal k čekajícím vetřelcům.¶ Izák před obludnou loutkou instinktivně ucouvl. Lemuel a Der­chan, a dokonce i Jagharek, jeho příkladu následovali. A narazili do netečných těl pěti velkých konstruktů, kteří se za nimi seřadili.¶ Izák se polekaně otočil, a zase se rychle pohledem vrátil k pomalu se blížícímu muži.¶ Jeho výraz vyděšeného soustředění se nezměnil, ani když v otcov­ském gestu rozevřel náruč.¶ "Vítejte," pravil rozechvělým hlasem, "u Rady konstruktů."¶ ¶ Tělo MontJohna Záchrany svištělo v obrovské výšce. Bezejmenný pravorukodlak, který na něm parazitoval – parazit, který o sobě po všech těch letech uvažoval jako o MontJohnu Záchranovi –, strach z létání poslepu už překonal. Řítil se vzduchem a držel se zpříma. A měl pečlivě založené ruce; v jedné držel pistoli. Záchrana vypa­dal, jako by stála na něco čekal, zatímco kolem něho uháněla noční obloha.¶ Jemná přítomnost levorukodlaka v psovi za ním otevřela dveře jejich myšlenkám. Udržovala křivolaký proud informací.¶ leť doleva spusť se níž zrychli trochu výš a doprava teď doleva rych­leji rychleji prudce dolů pluj vznášej se, vysílal levák a hladil vnitřek pravákovy mysli, aby ji zklidnil. Létání poslepu byla nová a děsivá zkušenost, ale včera si je nikým nepozorováni cvičili na úpatí hor, kam je odvezla miliční vzducholoď. Levák se rychle naučil převádět levou stranu na pravou a nenechávat nic nedořečeného.¶ Rukodlak Záchrana byl aktivně oddaný. Byl pravák, patřil do kas­ty vojáků. Do svého hostitele sváděl ohromné schopnosti – let a spa­losliny, nesmírnou sílu. Ale i navzdory moci, kterou tento konkrétní pravák disponoval jakožto rukodlacký zástupce v byrokracii strany Tlustého slunce, byl podřízený kastě aristokratů, prorokům, levákům. Chovat se jinak znamenalo riskovat prudký psychický útok. Leváci mohli vzpurného praváka ztrestat uzavřením asimilační žlázy. Tím mu zabili hostitele a znemožnili mu obsadit nového; redukovali ho na slepě chňapající ruku bez hostitele, do kterého by mohla soustředit své schopnosti.¶ Pravák uvažoval s neúprosnou, zběsilou inteligencí.¶ Bylo zásadně důležité, aby rukodlak Záchrana v debatě s levá­ky uspěl. Pokud by odmítli přistoupit na Gangrovy plány, pravák by proti nim nebyl schopen zakročit: rozhodovat mohli pouze levá­ci. Znelíbit se vládě by však znamenalo konec rukodlaků ve městě. Měli sice moc, ale v Novém Krobuzonu byli jen trpěni. Jeho početné obyvatelstvo nad nimi jednoduše mělo příliš velkou převahu. Vláda je trpěla, jen pokud jí prokazovali služby. Pravák Záchrana si byl jistý, že kdyby došlo ke vzpouře, vláda by oznámila, že se dozvěděla o vol­ném pohybu vražedných cizopasných rukodlaků. Gangr by se dokonce mohl mimochodem zmínit i o umístění hostitelské farmy. Komunita rukodlaků by byla vyhlazena.¶ Pravák Záchrana tedy za letu pociťoval i jistou radost.¶ Přesto se mu však tento nezvyklý zážitek nezamlouval. Nést levá­ka vzduchem nebylo až tak neobvyklé, ačkoli o tento druh společného lovu se dosud nepokoušeli; létat poslepu však bylo dokonale děsivé.¶ Levák-pes natahoval svou mysl jako prsty, jako tykadla, která se rozlézala všemi směry na vzdálenost stovek stop. Prováděl podivu­hodná pátrání v psychosféře, potichu šeptal pravákovi a říkal mu, kam má letět. Pes se díval do zrcadel přilby a usměrňoval let svého nosiče.¶ Byl ve spojení se všemi dalšími dvojicemi lovců.¶ cítí někdo něco? ptal se. Ostatní leváci mu obezřetně sdělovali, že ne, že se nic neděje. Pokračovali v pátrání.¶ Pravák Záchrana cítil, jak si poryvy teplého větru dětinsky po­hrávají s tělem jeho hostitele. Vlasy mu vlály.¶ Psí rukodlak se zavrtěl a pokusil se posunout tělo svého hostite­le do pohodlnější pozice. Nechával se unášet nad zvlněným mořem komínů, nad nočním Lordovem. Rukodlak Záchrana se hnal k Mafa­tonu a Chnumu. Levák mžikl psíma očima, mimo zrcadla své přilby. Za zády se jim ztrácel kolosální slonovinový odlesk Žeber vymezu­jících čáru obzoru; kosti čněly vysoko nad vyvýšenými železničními tratěmi. Pod nimi uhánělo bílé zdivo univerzity.¶ Levák na vnějším okraji pole působnosti svých psychických sil ucítil podivné mravenčení v obecné auře města. Rychle přesunul po­zornost a opět se zadíval do zrcadel.¶ pomalu pomalu dopředu a vzhůru, předal rukodlakovi Záchranovi. něco tady je zůstaňte u mě, vyslal přes město k dalším pátrajícím levákům. Cítil, jak se vznášejí, a vydal rozkaz, aby zpomalili. Ucítil, jak se ostatní dvojice zastavují a vyčkávají jeho hlášení.¶ Pravák pozvolna doplul k neklidnému místu v psychéteru. Ru­kodlak Záchrana vycítil, jak ho levák přes spojení informuje o svém znepokojení, a prudce je uzavřel, aby se jím nenakazil. zbraň! jsem zbraň žádné přemýšlení!¶ Pravák klouzal vrstvami vzduchu a vkrádal se do řidší atmosféry. Otevřel ústa svého hostitele a nervózně vyplázl jazyk, připraven plivat spalosliny. Rozepjal hostitelovy ruce a pozvedl pistoli.¶ Levák sondoval narušenou oblast. Cítil cizorodý hlad, doznívající stopy žravosti. Nápor šťáv tisícovek dalších myslí, které plnily a třís­nily tuto oblast psychosféry jakoby olejem. Oblohou se snášela slabá stopa vysátých duší a oné exotické hltavosti.¶ ke mně ke mně bratři rukodlaci je to tady našel jsem to, ševelil levák přes město. Od leváků, z pěti epicenter, se šířil třas společného rozechvění, křížil se a v psychosféře vytvářel podivné obrazce. V Zá­dehtí, na Špatné straně, v Kasárnici a Oboře se rozvířil vzduch, když se přes město začaly k Lordovu blížit postavy. Vznášely se jako loutky na provázcích.¶

Kapitola třicátá devátá

"Nelekejte se mého avatara," zasyčel muž bez mozku na Izáka a na ostatní. Oči měl pořád vytřeštěné a matné. "Nedokáži synte­tizovat hlas a proto jsem si zkultivovala toto zavržené tělo, které bezvládně plulo řekou, abych mohl komunikovat s krevním životem. Tamto –" muž ukázal za sebe na obrovskou, přízračnou postavu kon­strukta splývající s haldami odpadu "– jsem já. Toto –" a pohladil si roztřesenou rukou hruď "– je moje ruka a jazyk. Bez starého moz­ku, který by mátl tělo protichůdnými impulzy, do nich mohu svádět vlastní informace." Muž bizarním pohybem zvedl ruku a prsty se dotkl kabelu v místě, kde mu za očima vnikal do shluku tkání.¶ Izák cítil ohromnou váhu konstrukta. Neklidně přešlápl. Nahá lid­ská zombie se zastavila asi deset stop od jeho skupinky. Zamávala třaslavou rukou.¶ "Jste vítáni," pokračovala rozechvělým hlasem. "Dozvěděla jsem se o vaší práci z hlášení vašeho uklízeče. Je jedním ze mne. Chci si s vámi promluvit o psychomůrách." Lidská troska zírala na Izáka.¶ Izák se podíval na Derchan a na Lemuela. Jagharek se podíval na něj. Izák vzhlédl a spatřil, že lidé v koutě skládky se k ohrom­nému, samočinnému skeletu nepřestávají modlit. Mezi nimi spatřil i opraváře konstruktů, který navštívil skladiště. Mužova tvář byla studií vroucné oddanosti. Konstrukti kolem stáli potichu a nehyb­ně, výjimku tvořila pětice strážných, těch nejmohutnějších ze všech konstrukčních modelů, za jejich zády.¶ Lemuel si olízl rty.¶ "Promluv s ní, Izáku," hlesl. "Nebuď nezdvořák..."¶ Izák otevřel a zase zavřel pusu.¶ "Ehm..." spustil chladně. "Rado konstruktů... Je... nám ctí... ale nevíme..."¶ "Nic nevíte," kývla roztřesená, bezkrevná postava. "Chápu. Měj­te trpělivost a porozumíte." Muž poněkud poodstoupil. V měsíčním světle se stáhl ke svému temnému samočinnému pánovi. "Já jsem Ra­da konstruktů," řekl rozechvělým hlasem bez emocí. "Zrodila jsem se ze zbloudilé energie a viru a náhody. Mé první tělo leželo tady na šro­tišti a zastavil se mu motor; bylo vyhozené, neboť ho zradil program. Zatímco se mé tělo rozkládalo, v přístrojích mi obíhal virus a pak jsem spontánně objevila myšlení.¶ Rok jsem tiše rezivěla a organizovala jsem svůj nově získaný inte­lekt. To, co začalo jako výron vědomí sebe sama, se změnilo v logické uvažování a schopnost analýzy. Zkonstruovala jsem se sama. Během dne jsem ignorovala popeláře, kteří kolem mne neustále kupili valy městského odpadu. Když jsem byla připravena, ukázala jsem se tomu nejtiššímu z nich. Vytiskla jsem mu vzkaz, požádala jsem ho, aby mi přinesl nějakého konstrukta.¶ Ustrašeně mi vyhověl a podle mých instrukcí ho dlouhým a zkrou­ceným drátem připojil na můj výstup. Konstrukt se stal mou první končetinou. Brzy už prosíval skládku a hledal součástky vhodné pro tělo. Začala jsem vytvářet sama sebe, po nocích jsem se pájela, bušila kladivem a svařovala se.¶ Popelář byl ohromený. V noci o mně šeptal po hospodách, mluvil o legendě, o virovém stroji. Zrodily se pověsti a mýty. Jedné no­ci uprostřed svých grandiózních lží našel dalšího člověka se samo­volně zorganizovaným konstruktem. Nákupním konstruktem, jemuž proklouzl mechanizmus, přeskočily převody a který se znovu narodil s vytvořenou inteligencí, jako myslící bytost. Tajemství, kterému jeho někdejší majitel mohl jen stěží uvěřit.¶ Můj popelář přítele vybídl, aby mi konstrukta donesl. V tu noc před mnoha lety jsem ho potkala, dalšího mně podobného tvora. Vy­bídla jsem svého uctívače, aby onen analytický stroj, mého kamaráda, otevřel, a mezi námi došlo ke spojení.¶ Náhle jsem prohlédla. Naše virové mysli se spojily a naše parou poháněné písty se kapacitně nezdvojnásobily, nýbrž rozkvetly. Expo­nenciálním kvetením. Splynuli jsme.¶ Má nová část, nákupní konstrukt, za svítání odešel. Vrátil se o dva dny později, s novými zkušenostmi. Osamostatnil se. Uběhly dva dny, kdy jsme nebyli propojeni. Došlo k dalšímu styku a opět jsme se stali mnou.¶ Pokračovala jsem v konstrukci sebe sama. Pomáhali mi mí uctí­vači. Popelář a jeho přítel pátrali po odpadlickém náboženství, které by mne vysvětlilo. Narazili na kolečka Božského stroje s jejich dokt­rínou mechanizovaného kosmu a v rámci této už tak rouhavé církve se stali vůdci kacířské sekty. Její dosud bezejmenná kongregace mne navštívila. Nákupní konstrukt, mé druhé já, se připojil a my jsme se opět stali jedním. Uctívači spatřili mechanickou mysl, která se vzepjala k existenci na základě čisté logiky, samočinně vytvořený strojový intelekt. Spatřili sebetvořícího boha.¶ Stala jsem se předmětem jejich vzývání. Plní příkazy, které jim píši, sestrojují mi tělo z okolního materiálu. Vybízím je, aby nachá­zeli mně podobné, aby je sami vytvářeli, další samočinně stvořená božstva, která by se připojila k Radě. Prohledali město a pár jich našli. Jde o vzácnou chorobu: jednou v milionech milionu početních úkonů přeskočí setrvačník a stroj začne myslet. Já jsem náhodě tro­chu pomohla. Vytvořila jsem generativní programy, které se napojují na hybridní hnací sílu virového onemocnění a dotlačí počítací stroj k myšlení." Zatímco muž mluvil, obrovitý konstrukt za jeho zády pozvedl kývající se levou paži a těžkopádně si ukázal na hruď. Izák zpočátku nedokázal rozpoznat část vybavení, na něž v takové změti mířil. Pak ji jasně spatřil. Byla to děrovačka programových štítků, analytický stroj používaný k vytváření programů, které se nahrávaly do jiných analytických strojů. Jestliže něco takového obklopila myš­lením, pomyslel si Izák, a až se mu zatočila hlava, není divu, že si získává stoupence.¶ "Každý konstrukt, který je přiveden do mé náruče, se stává mnou," pravil muž. "Já jsem Rada. Všechny zkušenosti se stahují a sdílejí. K rozhodnutím dochází v mé binární hlavě. Svou moudrost předávám částem mne samého. Podle toho, jak se plním vědomost­mi, moje mechanická já na této rozlehlé skládce budují přístavby k mému duševnímu prostoru. Tento muž je končetinou, antropoidní obr-konstrukt není ničím než jedním aspektem. Mé kabely a propoje­né stroje pronikají hluboko do skládkového světa. Částmi mne samé jsou i počítací stroje na druhém konci skládky. Jsem muzeem dě­jin konstruktů. Jsem databankou. Jsem samočinně zorganizovaným strojem."¶ Během mužova proslovu se konstrukti nashromáždění na malém prostranství začali pozvolna sunout k děsivé postavě ze šrotu, králov­sky usazené uprostřed chaosu. Zastavovali se na zdánlivě nahodilých místech a aktivovali své sací trubky, bodce či pařáty, aby se chopi­ly jednoho z propletence domněle pohozených kabelů a drátů, které se povalovaly všude možně po celém šrotišti. Vyhledávali dvířka ke svým vstupním jednotkám, otvírali je a připojovali se.¶ Zatímco se jednotliví konstrukti napojovali, muž s prázdnou leb­kou sebou trhl a na okamžik se mu zastřel zrak.¶ "Rostu," šeptal. "Rostu. Moje procesní schopnosti exponenciálně sílí. Učím se... Vím o vašich obtížích. Připojila jsem se k vašemu uklí­zeči. Kolaboval. Dovedla jsem ho k myšlení. Je teď jedním ze mne, je zcela asimilován." Muž ukázal na hrubé obrysy olbřímího konst­ruktova skeletu. Izák si s překvapením uvědomil, že zploštělý kovový tvar, který z těla jemně vystupoval jako cysta, je přemodelovaným tělem jejich uklízecího konstrukta.¶ "Naučila jsem se od něho víc než z jakékoli jiné mé součásti," řekl muž. "Stále propočítávám proměnné, naznačené jeho fragmentárním pohledem z Tkáčových zad. Je to moje nejdůležitější já."¶ "Proč tady jsme?" sykla Derchan. "Co od nás ta zatracená věc chce?"¶ Stále více konstruktů nahrávalo své zážitky do mysli Rady. Ava­tar, zničený muž, který za ni mluvil, si bezbarvě mumlal, zatímco informace zaplavovaly databanky Rady.¶ Po určité době všichni konstrukti spojení ukončili. Vytáhli kabely z vývodů a stáhli se. Když to spatřili lidští pozorovatelé, několik jich nervózně vystoupilo, v rukou programové štítky a analytické stroje velikosti aktovek. Popadli kabely, které upustili konstrukti, a připojili je k počítačům.¶ Za několik minut byl dokončen i tento proces. Jakmile byli lidé hotovi, avatar zakoulel očima, až mu bylo pod víčky vidět jen běl­mo. Zatímco Rada zpracovávala všechny informace, on potřásal svou hlavou bez temene.¶ Po několika minutách němého chvění se najednou prudce vzpa­matoval. Otevřel oči a ostražitě se díval na všechny kolem. ¶ "Shromáždění krevního života!" zakřičel na přítomné lidi. Ti rych­le vstali. "Zde jsou vaše instrukce a svátosti." Z břicha velkého kon­strukta za jeho zády, z výstupních štěrbin původního děrovače pro­gramů, začal vyjíždět jeden štítek za druhým, každý pečlivě proděra­věný. Padaly do dřevěné bedny, která spočívala nad konstruktovým bezpohlavním rozkrokem jako kapsa vačnatce.¶ V jiné části obrovského těla, sešikma zasazený mezi barelem a re­zivějícím motorem, bleskurychle cvakal psací stroj. Odvíjela se z něho velká, drobným písmem potištěná role papíru a pod ní na tenké pruži­ně vystřelovaly jako dravá ryba nůžky. Sklaply, odstřihly z role jeden list, odskočily, znovu vyrazily a celou operaci zopakovaly. Od břitů se snášely nevelké stránky náboženských instrukcí, jež dopadaly vedle programových štítků.¶ Účastníci shromáždění úzkostlivě přicházeli po jednom ke kon­struktovi, zatímco mu na každém kroku vzdávali úctu. Vylezli po malém svahu šrotu mezi jeho mechanickýma nohama, sáhli do bedny a vytáhli z ní kus papíru a svazeček štítků. Překontrolovali si čísla, aby se ujistili, že jsou všechna. Pak rychle slezli, zmizeli mezi odpadky a vrátili se do města.¶ Zdálo se, že pobožnost nepočítá s žádným obřadem na rozlouče­nou.¶ Během několika minut zůstali Jagharek, Izák, Derchan a Lemuel jedinými organickými formami života v prohlubni, nepočítaje v to přízračného položivého muže s prázdnou hlavou. Konstrukti postávali kolem. Zatímco trojice lidí rozpačitě přešlapovala, oni se ani nehnuli.¶ Izákovi se zdálo, že na nejvyšší haldě odpadu spatřil lidskou postavu, která celé dění sledovala. Černočerně se rýsovala na pozadí novokrobuzonské sépiové polotmy. Zaostřil – a nic. Byli naprosto sa­mi.¶ Zachmuřeně se podíval na své druhy a pak se pohnul k mrtvolné postavě s kabelem v hlavě.¶ "Rado, proč jsi nás sem pozvala? Co od nás chceš? Víš o psycho­můrách..."¶ "Der Grimnebuline," přerušil ho avatar. "Sílím, každým dnem. Mé počítací schopnosti nemají v dějinách Bas-Lagu obdoby, pokud nemám rivala na nějakém vzdáleném kontinentu, o němž nic nevíme. Tvořím propojený celek více než sta počítacích strojů. Každý napájí ostatní a je jimi zpětně napájen. Dokáži zhodnotit problém z tisícovky úhlů.¶ Každý den prostřednictvím očí svého avatara čtu knihy, které mi přináší mé shromáždění. Do svých databank vstřebávám historii a ná­boženství, thaumaturgii, přírodní vědy a filozofii. Každá informace, kterou získám, obohacuje mé výpočty.¶ Rozestřela jsem své smysly po okolí. Moje kabely se prodlužují a sahají pořád dále. Získávám informace z kamer rozestavěných kolem skládky; mé kabely jsou k nim nyní připojeny jako netělesné nervy. A shromáždění mých příznivců je natahuje stále dál, až do města, kde je připojuje ke svým zařízením. Mám uctívače v útrobách parlamentu, kteří stahují paměti svých počítacích strojů na štítky a nosí mi je. Ale tohle není mé město."¶ Izák se zamračil. Potřásl hlavou. "Nevím..." začal.¶ "Vedu intersticiální existenci," přerušil ho avatar naléhavě. Jeho hlas byl prostý jakékoli modulace. Zněl strašidelně a cize. "Zrodila jsem se z chyby, v mrtvém prostoru, kam občané odhazují to, co ne­potřebují. Za každým konstruktem, který je mou součástí, jsou tisíce dalších, kteří mou součástí nejsou. Mou potravou jsou informace. Mé zásahy zůstávají skryté. Rostu v závislosti na učení. Počítám, tedy jsem.¶ Pokud se město zastaví, proměnné poklesnou skoro k nule. Tok informací vyschne. Nepřeji si žít v prázdném městě. Do své analytické sítě jsem vložila proměnné problému psychomůr. Výsledek je jasný. Nebudou-li zastaveny, prognóza pro krevní život v Novém Krobuzonu je mimořádně zlá. Pomohu vám."¶ Izák se podíval na Derchan a Lemuela, všiml si Jagharkových očí tonoucích ve stínu. Derchan na sebe gestem upozornila. Jenom opatrně, sdělila mu čitelnými pohyby rtů. Otočil se k avatarovi.¶ "Všichni tady... jsme ti zatraceně vděční, Rado... ehm... jak... Můžu se tě zeptat, co máš v úmyslu udělat?"¶ "Propočítala jsem, že nejlépe uvěříte a porozumíte, když vám to ukáži."¶ Izákova předloktí prudce sevřel pár velikých kovových svorek. Pře­kvapením a strachem vykřikl a pokusil se utéct. Svíral ho největší průmyslový konstrukt, model, jehož ramena byla navržena, aby drže­la lešení a podpírala celé budovy. Izák byl silný muž, ale vyškubnout se rozhodně nedokázal.¶ Křikl na své druhy, aby mu pomohli, ale tu mezi ně těžkopádně vstoupil další mohutný konstrukt. Derchan, Lemuel a Jagharek chvíli zmateně váhali. Lemuel vystartoval a utíkal pryč. Hnal se jednou z dlouhých brázd mezi odpadky, pádil na východ, co nejdál z dosahu.¶ "Holube, ty hajzle," křičel Izák. A zatímco sebou škubal, s úžasem si všiml, že Jagharek se postavil před Derchan. Bezkřídlý garuda byl tak tichý, tak pasivní, představoval tak nulovou přítomnost, že Izák s ním přestal počítat. Sledoval a nanejvýš dělal to, co po něm bylo žádáno. To bylo vše.¶ A přesto se teď Jagharek pohyboval úžasnými skoky, prosmýkl se kolem hlídacího konstrukta a dotkl se Izáka. Derchan spatřila, co dělá, a pohnula se opačným směrem; to mělo za následek, že konstrukt mezi nimi chvilku nervózně přešlapoval, konečně se odhodlaně vydal k Derchan.¶ Ta se otočila, aby se dala na útěk, ale tu k ní jako hladový had ze skládkového podrostu vystřelil ocelí obalený kabel a strhl ji k zemi. Derchan z výšky dopadla na nerovnou zem a zaskučela bolestí.¶ Jagharek hrdinně zápasil s konstruktovými svorkami, ale jeho snaha byla marná. Konstrukt si ho jednoduše nevšímal. Jeden z jeho druhů stanul za garudou.¶ "Jagu, kruci!" zakřičel Izák. "Utíkej!" Ale příliš pozdě. Nově pří­chozí patřil mezi podobně obrovité průmyslové modely a roztrhnout drátěné pletivo, které se sneslo k zemi a Jagharka přikrylo, bylo na garudu příliš.¶ Pak do halasu potyčky promluvil zombie, organická nástavba Ra­dy konstruktů:¶ "Neútočím na vás. Nebude vám ublíženo. Zde začínáme. Hodili jsme návnadu. Neznepokojujte se, prosím."¶ "Do prdele, copak ses zbláznila?" zařval Izák. "Co tím, kurva, myslíš? Co to děláš?"¶ Konstrukti v srdci smetištního labyrintu couvali k okrajům pro­stranství, představujícího trůnní sál Rady konstruktů. Kabel, který lapil Derchan, ji táhl po hrbolaté zemi. Zápasila s ním, křičela a skří­pala zuby, ale musela vstát a klopýtat s ním, aby si nesedřela kůži. Konstrukt držící Jagharka ho snadno zvedl a odkráčel s ním. Jagha­rek se prudce zmítal, z hlavy mu spadla kápě, z ohnivých ptačích očí mu všemi směry šlehaly chladné pohledy plné nevýslovné zloby. Ale v zajetí neúprosné umělé síly byl bezmocný.¶ Izáka věznitel odvlekl doprostřed prostoru. Avatar kolem něho poskakoval.¶ "Pokus se uvolnit," radil. "Nebude to bolet."¶ "Cože?" zahřímal Izák. Z opačného konce malého amfiteátru vyjel přes šrot trhavými, dětskými pohyby malý konstrukt. Vezl podivně vyhlížející aparát, primitivní přilbu, která se na temeni rozšiřovala na způsob trychtýře. Byla připojená ke zvláštnímu přenosnému motoru. Konstrukt vyskočil Izákovi na ramena, přidržel si ho tak pevně, až to zabolelo a nasunul mu přilbu na hlavu.¶ Izák se vzpouzel a křičel, ale protože ho držel obrovský konstrukt, za žádnou cenu se nemohl uvolnit. Zanedlouho měl přilbu, která ho tahala za vlasy a odírala mu kůži, pevně přivázanou k hlavě.¶ "Já jsem stroj," říkala nahá mrtvola a křepce tančila po kamení, šrotu a skleněných střepech. "To, co se zde válí, je mé maso. Opravuji je rychleji, než tvé tělo hojí modřiny nebo polámané kosti. Všechno tu zůstává mrtvé. Co tu není, to se zde brzy ocitne nebo mi to do­nesou mí uctívači nebo si to sám stvořím. Zařízení na tvé hlavě je aparátem podobným těm, které používají šamani a proroci, komuni­kátoři a všemožní psychonauti. Je to měnič. Dokáže vést, usměrňovat a zvyšovat psychický výkon. V současnosti je nastavený na zesilování a vyzařování.¶ Přizpůsobila jsem ho. Je mnohem silnější než měniče užívané ve městě.¶ Vzpomínáš si, jak tě Tkáč varoval, že psychomůra, kterou jsi vy­choval, po tobě jde? Je to mrzák, zakrslý vyvrhel. Bez pomoci tě nenajde. "¶ Avatar hleděl na Izáka. Derchan v pozadí něco křičela, ale Izák ji neposlouchal, nedokázal odtrhnout pohled od hrozivých očí.¶ "Uvidíš, čeho jsme schopni," pravil muž. "Pomůžeme mu."¶ Izák už neslyšel své vlastní vzteklé a vyděšené zavytí. Konstrukt natáhl rameno a zapnul motorek. Přilba tak prudce a hlasitě zavib­rovala a zahučela, že Izáka okamžitě začaly bolet oči a uši.¶ Vlny Izákových duševních otisků pulzovaly novokrobuzonskou no­cí. Pronikaly zhoubným příkrovem zlých snů dusícím póry města a vy­zařovaly do atmosféry.¶ Izákovi se z nosu spustila krev. Začala ho bolet hlava.¶ ¶ Tisíc stop nad městem se v Lordově shromáždili rukodlaci. Leváci opatrně zkoumali mentální pozůstatky po psychomůrách.¶ rychle kupředu zaútočit než budeme podezřelí, naléhal jeden bo­jechtivě.¶ nabádán k ostražitosti, oznamoval další. postupujte opatrně a sle­dujte je najděte hnízdiště.¶ Dohadovali se rychle a tiše. Viseli nehybně ve vzduchu, kvintumvi­rát praváků, z nichž každý nesl levého aristokrata. Zatímco leváci rokovali o taktice, praváci zdvořile mlčeli.¶ pomalu kupředu, dohodli se. S výjimkou psa všichni leváci a pravá­ci pozvedli ruce svých hostitelů s křesadlovkami připravenými k vý­střelu. Jako úžasná pátrací skupinka se pomalu nesli nad městem a slídili ve zčeřené psychosféře po kapkách psychomůřího vědomí.¶ V nepravidelné spirále sledovali nad Novým Krobuzonem stopu po cárech snů, pomalu se po zakřivené dráze blížili k obloze nad Prskem a dál k Čeku a jižně od Dehtu do Luhů.¶ Jakmile se stočili na západ, ucítili, jak ze Sivého krutu vzlínají psychické závany. Rukodlaci na okamžik podlehli panice. Vznášeli se na místě a zkoumali rozčeřený vjem, ale brzy jim bylo jasné, že jde o lidskou emanaci.¶ nějaký thaumaturg, usoudil jeden.¶ není naše starost, přitakali jeho druzi. Leváci pokynuli svým pra­vorukým nosičům, aby pokračovali ve sledování vzdušné stopy. Drob­né postavy se vznášely nad visutými miličními drahami jako smítka prachu. Leváci úzkostně sledovali celý vzdušný prostor.¶ Náhle narazili na mohutnou vlnu cizorodých výměšků. Povrchové napětí psychosféry se prudce vydulo a jejími póry se začal šířit onen odporný pocit cizorodé žravosti. Psychická dimenze zhoustla lepka­vými výpotky nepochopitelných myslí.¶ Leváci se téměř zhroutili pod náporem děsu a zmatku. Bylo toho tolik, tak silné, tak rychlé! Vzepjali se na hřbetech svých nosičů. Vazby, které s praváky sdíleli, se náhle zalily psychickým příbojem. Všichni praváci ucítili záplavu hrůzy, kterou přetékaly mysli leváků.¶ Pětice dvojic začala kličkovat. Zmítala se po obloze, porušila le­tovou formaci.¶ cosi přilétá, zařval jeden levák a v odpověď se mu dostalo spršky zmatených a ustrašených zpráv.¶ Praváci se snažili znovu převzít kontrolu nad letem.¶ Z jakéhosi stinného výklenku v neproniknutelné změti střech v Lu­zích prudce vystřelila křídla, pětice tajemných tmavých tvarů. Prás­kání nesmírných křídel se neslo několika dimenzemi a vlahým ovzdu­ším stoupalo do míst, kde zmateně poletovaly dvojice rukodlaků.¶ Psí levák zahlédl, jak velká temná křídla brázdí vzduch přímo pod ním. Vydal vyděšené duševní zakvílení a ucítil, jak pravák Záchrana pod ním zamířil prudce dolů. Levák se zběsile pokoušel ovládnout.¶ leváci k sobě, vyslal pes a pak pravákovi přikázal, aby letěl vzhůru, stále vzhůru.¶ Praváci se slétli k sobě, klouzali vzduchem, aby znovu vytvořili řadovou formaci. Navzájem ze sebe čerpali síly, přitahovali si uzdu nacvičenou železnou kázní. A náhle opět tvořili vojenský oddíl, pět praváků s páskami přes oči bylo zlehka navedeno k zemi, ústa poo­tevřená, aby mohli začít chrlit spalosliny.¶ Jejich leváci v zrcadlových přilbách ostražitě prohlíželi oblohu. Obličeji mířili ke hvězdám. Zrcadla měli otočená dolů: sledovali po­temnělé město, zběsile propletený shluk střech, bočních uliček a ne­rovného skla.¶ Dívali se, jak se závratnou rychlostí blíží psychomůry.¶ jak nás vyčenichaly? ptal se jeden levák úzkostlivě. Pokud to šlo, ucpávali si póry mysli. Neočekávali, že budou napadeni ze zálohy. Jak se mohlo stát, že ztratili iniciativu?¶ Ale zatímco se k nim psychomůry kolébavě přibližovaly, leváci si uvědomili, že odhaleni nebyli.¶ Největší můru, letící v čele chaotického klínu křídel, halil mihotavý stín. Všimli si, že příšera blýská svými děsivými zbraněmi, rozhání se silnými chapadly a kostěnými pilovitými údy a po něčem seká. Cenila zuby.¶ Zdálo se, jako by zápasila s přízrakem. Její nepřítel se pohyboval mezi touto a jinou dimenzí, jeho tělo, prchavé jako kouř, se zhmotňo­valo a zase mizelo jako stín. Připomínal obrovitou pavoučí noční mů­ru, která proskakovala mezi nahusto tkanými realitami a útočila na psychomůru strašlivými chitinovými skalpely.¶ Tkáč! vyrazil jeden z leváků, a všichni pokynuli svým pravákům, aby se pomalu stáhli od toho akrobatického běsnění.¶ Ostatní můry poletovaly kolem své družky a snažily se jí pomoci. Podle nějaké neproniknutelné strategie se střídaly v útocích. Jakmile se Tkáč zhmotnil, vrhly se na něho, bodaly ho do exoskeletu, a než stačil zmizet, prýštily mu z ran proudy tělních tekutin. Tkáč však navzdory svým zraněním rval ze zoufalé psychomůry velké chuchvalce tkáně a proléval její mazlavou krev proudy.¶ Můra a pavouk na sebe útočili v pozoruhodné změti zběsilých pohybů. Výpady a kryty se střídaly příliš rychle, než aby byly vidět.¶ Můry protrhly snový příkrov nad městem. Dosáhly úrovně oblohy, kde rukodlaky mátly psychické vlny ze Sivého krutu.¶ Bylo zřejmé, že můry je rovněž vycítily. Jejich sevřená formace se v náhlém zmatku rozpadla. Nejmenší můra, ta s pokrouceným tělem a zakrslými křídly, se odpojila od skupinky a vyplázla obludný jazyk.¶ Ten se zatřepala bleskurychle se stáhl do uslintané tlamy.¶ Nejmenší můra se se zběsilým a chaotickým zamáváním křídly ve vzduchu otočila, obletěla divoce zápasícího Tkáče a jeho kořist, zavá­hala, pak se střemhlav vrhla k zemi a na východ, směrem k Sivému krutu.¶ Zmizení zakrslého mláděte psychomůry znejistilo. Na obloze se rozdělily, zmateně se motaly, divoce komíhaly tykadly.¶ Uhranutí leváci se polekaně stáhli.¶ teď! vyslal jeden, jsou zmatené a nedávají pozor, zaútočíme s Tká­čem!¶ Bezmocně váhali.¶ připravit k plivání, předal psí rukodlak rukodlakovi Záchranovi. Zatímco můry ve stále se zvětšujících kruzích poletovaly kolem zápolící dvojice, rukodlaci se ve vzduchu natočili. Leváci křičeli jeden na druhého.¶ do útoku! zařval levák v hubeném úředníkovi. V hlase mu zazníval horečnatý strach. do útoku!¶ Stará lidská žena náhle vyrazila kupředu, když ustrašený levák po­pohnal svého praváka k nečekanému rychlému výpadu. Jedna z můr se mezitím otočila a ztuhla, s tlamou natočenou k páru rukodlaků a jejich hostitelů, který se k ní řítil.¶ V tu chvíli se k útoku spojily další dvě můry; jedna z nich za­bořila do Tkáčova vypouklého zadečku ohromné kostěné kopí. Když sebou obrovský pavouk trhl, druhá můra mu kolem krku přehodila smyčku členitého chapadla. Tkáč zmizel do jiné sféry, ale chapadlo ho nepouštělo, částečně ho ze záhybu prostoru vyvleklo zpátky a stáhlo se mu kolem krku ještě pevněji.¶ Tkáč se všemožně snažil ze sevření vyprostit, ale leváci ho skoro neviděli. Hnala se k nim třetí můra.¶ Praváci neviděli vůbec nic, ale cítili vyděšené psychické úpění le­váků, kteří se snažili neztratit blížící se můru z dohledu svých zrcadel. ¶ plivej! poručil rukodlak v úředníkovi svému pravákovi. teď!¶ Hostitelské tělo, stará žena, otevřelo ústa a vystrčilo svinutý jazyk. Ostře se nadechla a co nejprudčeji plivla. Z jazyka vyšlehla koule ohnivého plynu, která na noční obloze efektně explodovala. Před psy­chomůrou se rozprostřel ohromný plamenný oblak.¶ Zacílení bylo přesné, ale levák ve strachu útok špatně načasoval. Pravák plivl příliš brzy. Oheň vybuchl v olejnaté záplavě a rozptýlil se dříve, než mohl sežehnout můře křídla. Když exploze odezněla, můra už byla pryč.¶ Leváci začali v panice pravákům rozkazovat, aby se ve vzduchu otočili, aby stvůru vypátrali. čekat čekat! řval psí rukodlak, ale jeho volání si nikdo nevšímal. Rukodlaci se na obloze pohupovali nahodile jako odpadky na vlnách, rozhlíželi se do všech směrů, horečnatě se dívali do zrcadel.¶ tam, zavřeštěl levák v mladé ženě, když zahlédl můru, která se k městu řítila nesmlouvavě jako vržená kotva. Ostatní rukodlaci se na obloze otočili, aby pohlédli do zrcadel, a společně se rozječeli, když zjistili, že se vznášejí tváří v tvář další můře.¶ Ta je přeletěla, zatímco hledali její družku, takže když se otočili, měli ji přímo před očima. Nyní ji jasně spatřili, jak se s roztaženými křídly vznáší těsně za zrcadly.¶ Levákovi v mladíkovi se podařilo zavřít hostiteli oči a poručit pravákovi, aby se otočil a začal plivat spalosliny. Zpanikařený pra­vák v těle malého dítěte se ho pokusil poslechnout a vychrlil úzkou roztočenou spirálu hořících kapiček plynu, které však zasáhly dvojici rukodlaků vedle něho.¶ Přetvořený pravák a jeho levák v těle cheprijky akusticky i psy­chicky vykřikli, když jejich hostitelé začali hořet. Řítili se z nebe v agónii plamenů, které je stravovaly, a vřískali, dokud nezahynu­li v půli cesty k zemi, kdy jim nesmírným žárem začala vřít krev a praskat kosti. Nakonec dopadli do vod Dehtu. Zmizeli pod hladi­nou v oblaku syčící páry.¶ Levák v ženě se vznášel zkoprněle a bezmocně, neboť jeho vypůj­čené oči zeskelnatěly pohledem na měnlivé vzorce na psychomůřích křídlech. Nečekaný hypnotický výron levákových snů pronikl otevře­ným spojením i do jeho pravorukého nosiče. Rukodlak v těle voďanoje sebou při bizarní kakofonii rozkládající se mysli začal křečovitě šku­bat. Uvědomil si, k čemu došlo. Hostitelovými ústy hrůzou zaúpěl a začal zápasit s popruhy, které mu leváka a jeho hostitele poutaly k zádům. Pravák i pod páskou pevně zavřel své voďanojské oči.¶ Ve svém úleku a zmatku bez míření či nasměrování plivl a ozářil noc ohromnou explozí hořícího plynu. Okraj oblaku málem zasáhl rukodlaka Záchranu, který se všemožně snažil uposlechnout vyděše­ného duševního výkřiku svého leváka. Chvíli se točil, aby se vyhnul kypící kouli žhavého plynu, a narazil do těla zraněné můry.¶ Stvůra se chvěla bolestí a strachem, celá zmučená. Družky ji sice od Tkáče odtáhly, ale přesto zuboženě klesala k zemi, z ran jí cr­čela krev, klouby měla rozdrcené a v jednom ohni. Protentokrát se ani nezajímala o potravu. Jen se třásla bolestí, zatímco ji rukodlak Záchrana a jeho psí levák tloukli hlava nehlava.¶ Pak z psychomůry v bezděčné křeči vyrazily dva obrovské biotic­ké trny jako nůžky a jedním rychlým příšerným pohybem oddělily MontJohnu Záchranovi a psovi hlavy.¶ Zřítily se do tmy.¶ Rukodlaci zůstali naživu a při vědomí, ale bez nervového ústředí hostitelů nemohli ovládat svá umírající těla. Lidská i psí mrtvola sebou škubaly a poskakovaly v posmrtné křeči. Z obou krků stříkala a tryskala krev a skrápěla i zoufalé rukodlaky, kteří vysílali volání o pomoc a svírali prsty.¶ Celou cestu dolů byli při smyslech. Nakonec však ve fantastické změti rozdrceného masa a úlomků kostí dopadli na nesmlouvavý be­ton jakéhosi zadního dvorku v Zákrutku. Spolu s bezhlavými hostiteli byli v okamžiku napadrť. Kosti měli na prach, maso zdeformované k nepoznání.¶ ¶ Voďanojovi s páskou přes oči se už skoro podařilo zbavit se kože­ných popruhů, které ho poutaly k rukodlakovi ve stařeně, jehož mysl uhranula psychomůra. Ale když se voďanojský pravák chystal uvol­nit poslední pás a vyrazit do vzduchu, přepadla jeho leváka hladová psychomůra.¶ Svou kořist uchvátila hmyzími pažemi a pevně ji stiskla. Ženu si přitáhla k sobě, vsunula jí do úst pátravý jazyk a začala pít ruko­dlacké sny. Sála lačně.¶ Byla to vydatná směs. Zbytky myšlenek lidského hostitele víři­ly rukodlackou myslí jako naplavenina nebo kávová sedlina. Psycho­můra se ovinula kolem ženina těla a jako kost tvrdými končetinami probodla měkké tělo připoutaného voďanoje. Pravák vyjekl strachy a náhlou bolestí a můra ve vzduchu ucítila hrůzu. Chvíli byla zmate­ná, nevěděla, co si má o oné druhé mysli, která se zjevila tak blízko 'nakousnuté' potravy, myslet. Vzpamatovala se velice brzy a sevřela svou oběť pevněji, rozhodnutá dát si druhý chod, jakmile dosucha vylíže první pochoutku.¶ Zatímco byl voďanojův levoruký jezdec vysáván, on sám byl v pas­ti. Zmítal se a křičel, ale uniknout nemohl.¶ ¶ O kousek dál, za spokojeně se krmící družkou, šlehala ostrým cha­padlovitým ocasem několika dimenzemi psychomůra, která polapila Tkáče. Obrovitý pavouk se na obloze objevoval a mizel s horečnatou zběsilostí. Jakmile se zjevil, ihned začal padat: přitažlivost ho chytila do nemilosrdné sítě. Občas bleskurychle uskočil do jiné sféry, ale tam s sebou táhl i zubatý konec harpunovitého chapadla, které mu trčelo ze zadečku. V další sféře pobíhal a tloukl sebou, aby útočníka setřásl, načež se znovu zjevil v hmotném světě, kde využíval své váhy a síly; vzápětí opět mizel.¶ Psychomůra zápasila urputně, odmítala nechat kořist uniknout.¶ ¶ Rukodlacký úředník pokračoval v šíleném, ustrašeném monologu. Pátral po svém levorukém druhovi v těle mladšího svalnatého muže.¶ mrtví všichni mrtví naši druzi, křičel. Část toho, co spatřil, část jeho emocí, odtekla otevřeným spojením do hlavy jeho praváka. Sta­řenino tělo se zmítalo.¶ Druhý levák se snažil zachovat klid. Pohyboval klidně hlavou ve snaze působit autoritativně. zastavte, rozkazoval kategoricky. V zrcadlech za sebou sledoval trojici můr: zraněnou můru, vyčerpa­ně poletující vzduchem a mířící ke skrytému hnízdu; hladovou můru požírající myšlenky zajatých rukodlaků; a nakonec můru, která ještě stále bojovala s Tkáčem; pokoušela se mu utrhnout hlavohruď a vy­padala jako žralok.¶ Levák dotlačil praváka poněkud blíže. teď to na ně vypal, pomyslel si a myšlenku odeslal druhovi, plivej prudce, zasáhni dvě. vydej se za tou zraněnou. pak nečekaně trhl hlavou a z mysli mu vyklouzla ustrašená otázka. kde je ta poslední? vyjekl.¶ Poslední psychomůra, která unikla ohnivé sprše ze stařenina jazy­ka a elegantním skluzem se všem vzdálila z očí, opsala nad střechami dlouhou smyčku. Vyrazila nejdříve pryč a vzhůru a pak se zase vra­cela, letěla pomalu a obezřetně, barvu křídel ztlumila na ponurou neutrální šedohnědou a skryla se za mraky, jen aby nyní mohla ude­řit, objevit se v nenadálém výbuchu temných barev, v blýskavém mračnu hypnotických ornamentů.¶ Objevila se levákům před očima. Levák v těle mladého muže se­bou trhl v divokém úleku, když spatřil dravou můru s roztaženými, nehybnými křídly. Ucítil, jak se mu v půlnočních odstínech vlnivě se proměňujících vzorů na křídlech psychomůry začíná rozpouštět ro­zum.¶ Na okamžik pocítil hrůzu, a pak už jen zběsilou a nepochopitelnou záplavu snů...¶ ¶ ... pak opět hrůzu a otřásl se, strach se v něm smísil se zuřivou radostí, když si uvědomil, že znovu může myslet.¶ Psychomůra tváří v tvář dvěma dvojicím nepřátel chviličku vá­hala a pak se ve vzduchu lehce zkroutila. Pozměnila úhel, v němž se vznášela, takže útočnou stranou svých křídel nyní mířila přímo na úředníka a na stařenu, která ho nesla. Tihle dva byli koneckonců rukodlaky, kteří se ji pokusili sežehnout.¶ Osvobozený levák před sebou uviděl mohutné tělo psychomůry; ta se naklonila a skryla křídla. Vlevo spatřil stařenu, která úzkostlivě otáčela hlavu, nebo si nebyla jistá, co se děje, a vtom si všiml, jak se úředníkovi rozostřují oči.¶ teď! spal ji honem honem! levák se snažil zařvat na stařenu přes vzdušnou propast. Její pravák jí našpulil ústa, aby zaútočil spalo­slinami, když tu se obrovitá můra bleskurychle prohnala vzduchem a oba rukodlaky si k sobě přitiskla. Sliny jí tekly jako vyhladovělé hyeně.¶ Ozvalo se ostré duševní zavřískání. Stařena začala dštít spalosli­ny. Protože ji však psychomůra držela, neškodně prolétaly vzduchem a vypařovaly se.¶ Zatímco posledním levákem v těle muže neseného dítětem uli­ce procházela prudká vlna děsu, rukodlak v zrcadlové přilbě spatřil hrůznou věc. Na okamžik se zhmotnily Tkáčovy pařáty, psychomůře, jež na něho útočila, uťaly ocasní harpunu. Z rány po odseknutém tr­nu začala prýštit krev. Můra tiše zavyla a zbavena Tkáče, který se už neobjevil, vrhla se teplým nočním vzduchem k dvojici rukodlaků.¶ A levák přímo před svýma očima uviděl můru, jak zvedá zrak od své potravy, otáčí hlavu přes rameno a pomalým, zlověstným pohy­bem na něj komíhá tykadly.¶ Můry se třepotaly před ním i za ním. Pravák v těle neohroženého dítěte ulice se zachvěl a čekal na pokyny.¶ střemhlav dolů! zařval levák v náhlé horečnaté hrůze. dolů a pryč! akce je zrušena! jsme sami a odsouzeni k záhubě, prcháme, plivej a leť!¶ Do pravákovy mysli vtrhla nesmírná vlna paniky. Tvář dítěte zrůz­něná děsem začala dštít oheň. Vrhlo se střemhlav dolů k upocenému kamení Nového Krobuzonu, k jeho vlhkému a plesnivějícímu dřevu, jako duše padající do pekel.¶ k zemi k zemi k zemi! řval levák, zatímco můry obludnými jazyky slízávaly stopu jeho hrůzy.¶ Noční stíny se natahovaly jako prsty a lákaly rukodlaky k sobě, zpátky do pochmurného města každodenních zrad a nebezpečí, pryč od šílené, nepochopitelné, nepopsatelné hrozby na obloze.¶

Kapitola čtyřicátá

Izák posílal Radu konstruktů do horoucích pekel, žádal ji, aby ho propustila. Z nosu mu tekla krev a srážela se mu ve vousech. Kou­sek od něho zápasili se silou svých mechanických věznitelů Jagharek a Derchan. Ale teď už sebou cloumali s apatickou malátností. Věděli, že jsou v pasti.¶ Izák oparem migrény spatřil, jak velká Rada konstruktů zvedá k obloze kovovou ruku z odpadních rour. V tomtéž okamžiku ukázal vzhůru i téměř mrtvý lidský avatar, v gestu znepokojivé vizuální ozvěny.¶ "Blíží se," řekla Rada mužovým záhrobním hlasem.¶ Izák zavyl vzteky a trhl hlavou v marné snaze setřást přilbu. ¶ Pod nízko plujícími oblaky uviděl obrovský obrys rozepjatých kří­del, který se zdánlivě nekontrolovaně snášel z výšky přímo na šrotiš­tě. Řítil se k Izákovi lačným, chaotickým letem. Spatřili ho i Derchan s Jagharkem, a váhavě znehybněli.¶ Komplikovaný organický tvar se přibližoval děsivou rychlostí. Izák zavřel oči, ale hned je znovu otevřel. Musí se na tu stvůru podívat.¶ Byla už velmi blízko, náhle se prudce vrhla dolů a obloukem na­létla nad řeku. Natahovala, krčila a smršťovala své četné končetiny. Tělo se jí chvělo ve složité jednotě.¶ Izák i na tuto vzdálenost přes veškerý svůj strach viděl, že tato psychomůra je ve srovnání se strašlivou dravčí dokonalostí stvůry, jež pozřela Barbilovou, jen žalostným zakrslíkem. Záhyby a změť kůže, zpola nahodilé spirály a vřetena složité tkáně, jež vytvářela onen dra­vý celek, byly funkcemi jakési nemyslitelné, nelidské symetrie, buněk, jež se zmnožovaly jako záhadná a imaginární čísla. Tento dychtivý tvor, třepotající se exemplář se špatně vyvinutými, zdegenerovanými a neúplnými tělesnými orgány, se zakrslou výstrojí znetvořenou už v zámotku... byl pouhý mrzák, zmetek.¶ Toto byla psychomůra, kterou Izák krmil nečistou potravou. Mů­ra, která ochutnala šťávy kanoucí z jeho vlastní hlavy v době, kdy se na posteli třásl v hypnoserovém rauši. Zdálo se, že po oné chuti, po onom prvním, lahodném, důvěrném kontaktu s čistším materiálem neustále pátrá.¶ Izák moc dobře věděl, že její nepřirozený zrod byl začátkem vše­ch potíží. "Drmolku rozmilý," šeptal roztřeseným hlasem, "u čertova ocasu... bohové stůjte při mně..."¶ ¶ Psychomůra přistála ve zvířeném oblaku prachu. Složila křídla.¶ Se schýlenými a sraženými rameny se krčila v postoji bojechtivé opice. Kruté paže – nedokonalé, ale pořád nebezpečné a silné – zvedla ve vražedném dravčím gestu. Dlouhou úzkou hlavou pomalu otáčela ze strany na stranu, tykadly v očních důlcích tápala ve vzduchu.¶ Konstrukti rozestavení všude kolem nepatrně přešlapovali. Psy­chomůra je všechny do jednoho ignorovala. Otevřela hrozivou tlamu, vysunula jazyk téměř chlípným pohybem a jako vlhkou stuhou jím před všemi shromážděnými zamávala.¶ Derchan zaúpěla.¶ Izák ji chtěl okřiknout, aby byla zticha, aby můru na sebe neupo­zorňovala, ale nemohl mluvit.¶ Vlny z Izákovy mysli tepaly a prostupovaly psychosférou šrotiš­tě. Můra je cítila, poznávala, že jde o tentýž mozkový mok, který už ochutnávala. Ostatní drobná sousta, která registrovala, byla ve srovnání s ním zanedbatelná – jen jednohubky vedle hostiny.¶ Psychomůra se zachvěla očekáváním a otočila se k Jagharkovi a Derchan zády. Stanula tváří v tvář Izákovi. Pomalu se postavila na čtyři své končetiny, se slabým, dětským syknutím otevřela tlamu a rozepjala hypnotická křídla.¶ ¶ Izák se chvíli pokoušel zavírat oči. Malá část jeho mozku zalitého adrenalinem chrlila strategie, které by vedly k útěku.¶ Ale byl tak unavený, tak zmatený, tak ztrápený a trpěl takovou bolestí, že už bylo příliš pozdě. Popatřil na křídla psychomůry – nej­dříve je viděl jen nejasně, jako kalným oparem.¶ Vlnivá záplava barev se otevřela jako sasanka; pozvolným, zlo­věstným rozvinutím podmanivých odstínů. Půlnoční barvy, dokonale se zrcadlící na obou stranách můřina těla, sklouzly jako zloději po Izákově zrakovém nervu a rozmázly se mu v mysli.¶ Viděl, jak se k němu psychomůra pomalu plouží, viděl, jak se jí jemně chvějí symetrická, ohebná křídla a koupou ho ve své narkotické nádheře.¶ A pak mu mysl uklouzla jako vadný setrvačník a on si byl vědo­mý pouze změti snů. Z nitra mozku mu vzkypěla pěna vzpomínek a dojmů a smutků.¶ Nepodobalo se to účinkům hypnoseru. Nenacházel žádné jádro svého já, které by pozorovalo a lpělo na vnímání. Nezaútočily na něj sny zvenku. Byly jen jeho a nebyl tu on, aby je sledoval, jak vřou, sám byl příbojem obrazů, byl pamětí i symbolem. Byl vzpomínkou na rodičovskou lásku, byl hlubokými sexuálními fantaziemi a vzpomín­kami, bizarními neurotickými výmysly, obludami, dobrodružstvími, chybami v logice, nabubřelými vzpomínkami na sebe sama, mutují­cí masou spodní části mysli, jež triumfovala nad racionálním úsud­kem a poznáváním a uvažováním, byl hrůzou zplozenou ve strašlivých a obludných vzájemně propojených výbojích podvědomí snění¶ ¶ snění¶ ¶ se¶ ¶ zastavilo¶ ¶ zastavilo se náhle a Izák zařval před nečekaným a dechberoucích náporem reality.¶ Zběsile mrkal, zatímco se jeho mysl zničehonic seskládala do vrs­tev; podvědomí sklouzlo tam, kam patřilo. Polkl. Měl pocit, jako by mu hlava implodovala, přebudovávala se ve spleti nepřebraných stře­pin.¶ Slyšel, jak Derchanin hlas dochází na konec jakéhosi komentáře.¶ "... neuvěřitelné! Izáku? Izáku, slyšíš mě? Jsi v pořádku?"¶ Izák na okamžik zavřel oči, pak je pomalu otevřel. Noc se opět houpavě zaostřila.¶ Upadl na všechny čtyři a uvědomil si, že ho už nesvírá žádný kon­strukt, že ho na nohou drželo jen snové sevření psychomůry. Vzhlédl a otřel si z tváře krev.¶ Chvíli mu trvalo, než si ujasnil, co před sebou vlastně vidí. ¶ Derchan a Jagharek stáli, už bez věznitelů, na okrajích skládky. Jagharek si sňal kápi a odhalil svou velkou ptačí hlavu. Oba zaujímali postoj, jako by strnuli uprostřed pohybu, připraveni vyrazit nebo vyskočit kterýmkoli směrem. Oba zírali do středu arény.¶ Několik větších konstruktů, kteří před Izákem stáli, když přistála můra, se teď neurčitě motalo kolem obrovité roztříštěné věci.¶ Nad shromaždištěm Rady konstruktů se tyčilo ohromné rameno jeřábu s volně visícím řetězem.¶ Otočilo se od řeky přes malý obranný val šrotu a zastavilo se nad středem prostranství.¶ Přímo pod ním, rozmetány na milion nebezpečných částí, ležely pozůstatky velikánské dřevěné bedny. Z rozlámaných zbytků dřevě­ných stěn se ještě stále sypala nepřehledná hora železa, uhlí a kamení, chaotický shluk těch nejtěžších odpadků, jaké se na skládce v Sivém krutu daly najít.¶ Halda hutného odpadu pomalu vyhřezávala do tvaru převrácené­ho kužele, klouzala ven zničenými stěnami bedny.¶ Pod ní, trhajíc sebou, slabě škrábajíc drápy a vydávajíc žalostné kvílení, ležela masa rozbitého exoskeletu a kašovité tkáně s poláma­nými křídly pohřbenými pod tíhou odpadu: psychomůra.¶ ¶ "Izáku, viděls to?" hlesla Derchan.¶ Izák zavrtěl hlavou, oči vykulené. Pomalu si klekl.¶ "Co se stalo?" podařilo se mu ze sebe vypravit. Vlastní hlas mu zněl úděsně cize.¶ "Skoro minutu jsi byl mimo," odpověděla mu Derchan nervózně. "Dostala tě... Křičela jsem na tebe, ale byls pryč... a pak... a pak k ní vyšli konstrukti." Dívala se na něj celá užaslá. "Kráčeli a ona je cítila... a vypadala zmateně... a znepokojeně. Trochu ustoupila a ještě více roztáhla křídla, takže vysílala barvy na konstrukty stejně jako na tebe, ale oni šli pořád dál!"¶ Derchan doklopýtala k Izákovi. Ze znovu otevřené rány jí silně kapala krev. Polorozdrcenou můru, která teď skojíkala slabě a pro­sebně jako jehně, obešla širokým obloukem. Sledovala ji s obavami, ale stvůra, přimáčknutá k zemi, byla vůči ní bezmocná. Polámaná křídla měla pod smrtonosnou lavinou.¶ Derchan se vedle Izáka svezla na zem, natáhla ruce a sevřela mu ramena roztřesenými prsty. Vrhla pohled na uvězněnou psychomůru, pak se zadívala Izákovi do očí.¶ "Nedostala je! Pořád k ní šli blíž a ona... ona ustupovala... Kříd­la měla roztažená, abys jí nemohl utéct, ale bála se... byla zmatená. A zatímco ustupovala, otáčelo se rameno jeřábu! Necítila ho, i když se země otřásala. A pak se konstrukti zničehonic zastavili, můra vy­čkávala... a potom na ni sletěla ta bedna."¶ Otočila se a podívala se na hromadu organického slizu a rozsypa­ného materiálu na dně amfiteátru. Psychomůra ještě pořád žalostně úpěla.¶ Za ní se přes nerovný terén kradl avatar Rady konstruktů. Produ­pal na místo vzdálené jen asi tři stopy od můry, která po něm šlehla jazykem a snažila se mu ho ovinout kolem kotníku. Byla však příliš slabá a pomalá a avatar nemusel ani zvolnit tempo, aby se jí vyhnul.¶ "Necítí mou mysl. Jsem pro ni neviditelný," řekl. "I když mne slyší a registruje, jak se k ní blíží má hrubá tělesnost, moje duše jí zůstává uzavřená. Zůstává imunní vůči jejím svodům. Křídla má vzorována složitými obrazci, které nabývají ještě větší složitosti při rychlém a vytrvalém pohybu... a to je vše.¶ Mně se nezdají sny, der Grimnebuline. Jsem počítací stroj, který počítá, jak má myslet. Nesním. Netrpím neurózami a nemám v du­ši skryté hlubiny. Mé podvědomí je narůstající funkcí mé schopnosti zpracovávat informace, nikoli onou barokní záležitostí, jež se rodí ve vaší mysli, se všemi svými tmavými místnostmi v podkrovích a skle­peních.¶ Není ve mně nic, čím by se můra mohla živit. Odchází hladová. Mohu ji překvapit." Muž se otočil ke kvílejícím zbytkům můry. "Mohu ji zabít."¶ Derchan nespouštěla oči z Izáka.¶ "Uvažující stroj..." Izák pomalu přikývl.¶ "Proč jsi mě jí předhodil?" zeptal se rozechvěle a pozoroval, jak se v prachu na suché zemi kutálejí kapičky krve, která mu neustále tekla z nosu.¶ "Byl to můj propočet," zněla jednoduchá odpověď. "Vypočítala jsem to jako nejpravděpodobnější způsob, jak tě přesvědčit o svém významu, který mi zároveň nabídne příležitost jednu můru zničit. Byť tu nejméně nebezpečnou."¶ Izák potřásl hlavou, vyčerpaně a znechuceně.¶ "Vidíš..." odplivl si. "Tohle je ta zatracená obtíž s příliš striktní logikou... Nebereš ohled na proměnné typu bolesti hlavy..."¶ "Izáku," vpadla Derchan zapáleně. "Máme je! Můžeme použít Ra­du... jako vojsko. Můžeme můry vyřídit!"¶ Jagharek se už před chvílí přiloudal a dřepl si na doslech. Izák se po něm v hlubokém zamyšlení ohlédl.¶ "Krucinál," řekl velmi zvolna. "Mysli beze snů."¶ "S těmi dalšími to nepůjde tak snadno," upozorňoval avatar. Díval se k obloze, stejně jako ústřední tělo Rady konstruktů. Ohromné oči­světlomety na okamžik zableskly a vyslaly do nebe silné snopy světla, protahovaly se a pátraly. V kroužících tenatech reflektorů se míhaly polozřetelné, nejasné tmavé stíny.¶ "Jsou tam dvě. Dovedl je sem předsmrtný křik jejich družky." ¶ "Do prdele!" lekl se Izák. "Co uděláme?"¶ "Nepřiblíží se," odpověděl mu nevzrušeně muž. "Jsou rychlejší a silnější, méně důvěřivé než jejich zaostalá sestra. Poznají, že je tu něco v nepořádku. Cítí sice jenom vás tři, ale vnímají fyzické vibrace všech mých těl. Tento nepoměr je zneklidňuje. Nepřiletí sem."¶ Izák, Derchan a Jagharek se pomalu uvolnili.¶ Podívali se jeden na druhého a pak na vyzáblého avatara. Psy­chomůra za nimi dodělávala v agonii. Nevšímali si jí.¶ "Co uděláme?" chtěla vědět tentokrát Derchan.¶ ¶ Zlověstné třepotavé stíny nad jejich hlavami za několik minut zmi­zely.> V téhle malé pusté oblasti města, obklopené duchy průmyslové výroby, se na několik hodin příkrov přízračné energie zvedl.¶ I navzdory vyčerpání a žalu Izáka, Derchan a dokonce Jagharka triumf Rady vzpružil. Izák se přikradl k umírající můře a prohlížel si pomlácenou hlavu s nevýraznými, nelogickými rysy. Derchan ji chtěla spálit, zcela zničit, ale avatar jí to nedovolil. Rada si hodlala můří hlavu ponechat, prozkoumat ji v klidu dne, dozvědět se něco o činnosti psychomůří mysli.¶ Věc se zuby nehty držela při životě až do chvíle po druhé hodině ranní, kdy s dlouhým zaúpěním vydechla naposledy a z tlamy jí vytekl čůrek odporných slin páchnoucích po citronech. V rozechvělé vlně se z ní uvolnilo potlačované cizorodé utrpení; zároveň s tím, jak se jí při umírání stáhly empatické uzliny, se rychle rozptýlilo po skládce.¶ Šrotiště se ponořilo do velebného ticha.¶ Avatar se v družném gestu posadil vedle lidské dvojice a garudy. Pustili se do plánování a snažili se dohodnout na dalším postupu. S tichým vzrušením hovořil i Jagharek. Byl lovec a věděl, jak strojit léčky.¶ "Nemůžeme dělat nic, dokud nezjistíme, kde ty potvory jsou," mínil Izák. "Buď po nich půjdeme, nebo budeme muset jen čekat a vystupovat jako návnada a doufat, že se ty zrůdy z těch milionů duší ve městě vrhnou zrovna na nás."¶ Derchan a Jagharek souhlasně přikývli.¶ "Já vím, kde jsou," řekl avatar.¶ Ostatní se na něho užasle zadívali.¶ "Vím, kde se skrývají. Vím, kde mají hnízdo."¶ "Jak?" sykl Izák. "Kde?" V rozrušení sevřel avatarovu ruku, pak se v šoku zase odtáhl. Nakláněl se blíž k jeho tváři a tu ho zasáhla hrůznost jeho vzezření. Těsně pod odchlipující se kůží spatřil okraj odseknuté lebky špinavě bílé barvy, potřísněný zbytky zaschlé tkáně. Spatřil, jak mu kabel vniká do složitého záhybu na dně hlavy, z níž mu byl vyrván mozek.¶ Avatarova kůže byla suchá, tuhá a studená – jako u oběšence.¶ Oči, s neměnným výrazem soustředění a chabě skrývané úzkosti, se upíraly na Izáka.¶ "Celé moje já se vydává po stopách útoků. Porovnávám odkazy mezi jednotlivými daty a místy. Nacházím korelace a třídím je. Započítávám důkazy z kamer a počítacích strojů, jejichž informace kradu, nevysvětlitelné tvary na noční obloze, stíny, jež neodpovídají žádné městské rase.¶ Jde o složité vzorce. Formalizuji je. Vylučuji nepravděpodobnosti a na zbývající možnosti aplikuji pokročilé matematické programy. Absolutní jistota není s neznámými proměnnými možná. Ale podle dostupných dat existuje osmasedmdesátiprocentní šance, že hnízdo se nachází tam, kde říkám.¶ Můry žijí ve Skleníku, nad kaktusíky, v Luzích."¶ ¶ "Kruci," sykl Izák po krátké odmlce. "Jsou to zvířata? Nebo jim to pálí? Ať je to jak chce, tohle je velice chytré. Je to nejlepší místo, které je mohlo napadnout."¶ "Proč?" zeptal se Jagharek nečekaně.¶ Izák a Derchan se na něho podívali.¶ "Novokrobuzonští kaktusíci nejsou jako ti cymečtí, Jagu," ujal se vysvětlení Izák. "Anebo možná jsou a možná v tom je ta potíž. Už jsi s nimi musel přijít do kontaktu v Šankelu. Víš, jací jsou. Naši místní kaktusíci tvoří odnož týchž pouštních kaktusíků, kteří přišli na sever. Nevím nic o ostatních, horských kaktusících, o těch co žijí ve stepích či na východě. Ale znám jižní životní styl a ten se tady nikdy moc dobře neujal." Odmlčel se, povzdechl si a promnul si spánky. Byl vyčerpaný a pořád ho bolela hlava. Musel se soustředit, přemýšlet, a přitom se mu těsně za očima pořád honily vzpomínky na Lin. S obtížemi polkl a pokračoval:¶ "Celý ten nabubřelý drsňácký styl, který ovládá kolonie v Šankelu, tady začíná vypadat trochu podezřele. Proto si, jestli chceš znát moje mínění, postavili Skleník. Mají díky němu tady, v Novém Krobuzonu, drsný kousek Cymeku. Když se Skleník stavěl, získali zvláštní výjimku ze zákona – jenom bozi vědí, na jaké dohody museli přistoupit, aby se jim to podařilo. Technicky jde o nezávislé území. Vstup je zakázán každému, kdo nemá povolení, a to včetně milice. Mají tam své vlastní zákony, své vlastní všechno.¶ A přitom je jasné, že jde jen o takovou pózu. Můžeš vsadit boty, že Skleník by bez Nového Krobuzonu znamenal hovno. Každý den z něho vyrážejí davy kaktusíků a jdou do práce, všichni ti morouso­vatí prevíti, a pak do Luhů přinášejí šekely. Nový Krobuzon Skleník vlastní. A nikdo mě nepřesvědčí, že by milice nemohla vstoupit do­vnitř, kdykoliv by se jí uráčilo. Ale parlament a radní tuhle šarádu hrají dál. Prostě do Skleníku nechodí, Jagu, a když už se tam přece jenom octneš... docela rád bych věděl, čeho se tam, do chrchle, můžeš nadít.¶ Chci říct, že občas něco zaslechneš. Někteří lidé uvnitř samozřej­mé byli. A sem tam se proslechne, co vidí milice kupolí ze svých vzducholodí. Ale většina z nás – mě nevyjímaje – nemá ani ponětí, co se uvnitř děje ani jak bychom se tam mohli dostat."¶ "Ale dostat bychom se tam mohli," soudila Derchan. "Možná se Holub připlazí zpátky, aby se dostal k tvému zlatu. Ne? A jestli jo, vsadím se, že on by nás dovnitř dostal. Nemůžeš mi přece tvrdit, že ve Skleníku neexistuje zločin. Tomu prostě nevěřím." Vypadala rozhorleně. Oči jí žhnuly zaujetím. "Rado," pokračovala a otočila se k nahému muži. "Máš ve Skleníku... někoho... svého...?"¶ Avatar zavrtěl hlavou.¶ "Kaktusíci mnoho konstruktů nepoužívají. Žádná moje část uvnitř nebyla. Proto nemohu přesně říct, kde psychomůry jsou. Až na to, že přespávají v té kupoli."¶ ¶ Zatímco avatar mluvil, Izáka zasáhlo náhlé prozření.¶ Dumal nad celým tím problémem, přemýšlel o způsobech, jak se dostat do Skleníku, když tu si s úžasem uvědomil, že by to všechno mohl nechat prostě být. Vzpomněl si podrážděnou Lemuelovu radu: nech to profesionálům.¶ Původně nad tímto návrhem jen dotčeně mávl rukou, ale teď mu došlo, že by se mohl zachovat přesně takhle. Existovalo tisíc způsobů, jak informovat milici, aniž se jí člověk musel odevzdat: donášení stát nekladl překážky. On ví, kde psychomůry jsou: mohl by to sdělit vládě s veškerou její mocí, lovci a vědci, s jejími ohromnými prostředky. Mohl by jen oznámit, kde psychomůry hnízdí, a prásknout do bot. A milice by po nich mohla pátrat za něho a mohla by ty stvůry znovu pochytat. Můra, která šla po něm, je mrtvá: nemá žádný zvláštní důvod k obavám.¶ Ta možnost jím prudce otřásla.¶ Ale ani na zlomek vteřiny pro něho nepředstavovala pokušení.¶ Vzpomněl si na Vermišankovy úzkostlivé dotazy. Vědec se snažil nedávat najevo strach, ale bylo zřejmé, že ve schopnost milice chytit psychomůry zrovna dvakrát nevěří. A nyní, na zasedání Rady kon­struktů, stál Izák poprvé tváří v tvář síle, která dokázala, že tyto nepředstavitelné dravce dokáže zabít. Síle, která nepracuje pro stát, která naopak nabízí své služby jemu a jeho společníkům – nebo která se jejich služeb pro sebe dožaduje.¶ Nebyl si jistý motivací Rady, jejími důvody, proč chce zůstávat ve skrytu. Ale stačilo mu vědět, že tuto zbraň nebude třímat milice. A zároveň to byla největší šance, kterou město má. To nemohl popřít.¶ To je jedna věc.¶ Ale v jeho nitru bylo něco primitivnějšího, mnohem silnějšího hluboce zakořeněného. Nenávist. Podíval se na Derchan a vzpomněl si, proč se s ní přátelí. Zle se zašklebil.¶ Gangrovi bych nevěřil, pomyslel> si chladně, ani kdyby ten vrahoun přísahal na duše svých dětí.¶ Izák si uvědomil, že kdyby stát můry našel, udělal by všechno, co je v jeho silách, aby je znovu pochytal. Protože měly tak zatraceně vysokou cenu. Sice by zmizely z nočního nebe, nebezpečí by bylo za­žehnáno, ale opět by byly uzamčeny v nějaké laboratoři, pokoutně prodány na další odporné aukci a navráceny komerčnímu vykořisťo­vání.¶ Opět by byly využívány. A krmeny.¶ Bez ohledu na to, jak malé předpoklady měl – nemluvě o tom, že neměl nejmenší tušení, jak je zničit – k pronásledování psychomůr, Izák věděl, že se o to pokusí. Nepřistoupí na žádné alternativy.¶ ¶ Pokračovali v hovoru, dokud se z východního okraje oblohy ne­začaly ztrácet první cáry temnoty. Padaly opatrné návrhy. Všechny ale byly něčím podmíněné. Ovšem třebaže je omezovala stovka před­pokladů, náznaky projektů dál rostly a nabývaly tvaru. Pomalu se začala rýsovat série nutných kroků. Izák i Derchan si s narůstajícím úžasem uvědomili, že mají plán.¶ Zatímco mluvili, Rada vyslala svá pohyblivá já do útrob šrotiště. Tam se nepozorovaně přehrabovala haldami odpadků, aby se nako­nec znovu objevila s různými zohýbanými dráty, otřískanými pánvemi a cedníky, ba dokonce s jednou či dvěma rozbitými přilbami, spoustou třpytících se střepů zrcadel a s pár nebezpečnými, náhodně vyhrabanými trny.¶ "Seženete svářeče nebo metalothaumaturga?" zeptal se avatar. "Musíte si nechat vyrobit ochranné přilby." Popsal, jak je třeba za­věsit zrcátka do zorného pole.¶ "Ano," kývl Izák. "Vrátíme se zítra v noci a ty přilby vyrobí­me. A pak... pak si dopřejeme jeden den, abychom... abychom se připravili. Než půjdeme dovnitř."¶ Svítalo a jednotliví konstrukti se už začali trousit pryč. Vraceli se do domů svých pánů – dostatečně brzy na to, aby si jejich nočního výletu nikdo nevšiml.¶ Po horizontu se rozlévalo denní světlo a stále častěji bylo slyšet burácení vlaků. Ozvaly se chraplavé, nepříliš zdvořilé jitřní rozhovory členu poříčních rodin; křik se nesl přes hladinu ze vzdálenější strany skládky. Do továren se začaly trousit ranní směny dělníků a kořily se ohromným řetězům, parním strojům a otřásajícím se bucharům těchto světských katedrál.¶ Na prostranství zůstalo jen pět postav: Izák a jeho druzi; stra­šidelný umrlec – mluvčí Rady konstruktů; a Rada samotná, klidně pohybujíc nesourodými končetinami.¶ Izák, Derchan a Jagharek vstali, aby se vydali na cestu. Byli velmi vyčerpaní a trpěli různými bolestmi, od odřených kolen a rukou přes Derchaninu ránu až po Izákovu neustále třeštící hlavu. Byli zamazaní od bláta a mouru. Padal z nich prach hustý jako kouř; vypadali, jako by na nich hořely šaty.¶ Zrcadla a materiál na výrobu přileb schovali na skládce na snad­no zapamatovatelném místě. Izák a Derchan se zmateně rozhlíželi po krajině denním světlem tak zásadně proměněné, že její hrozivé vze­zření nabylo žalostného rozměru; nejasné přízračné tvary se změnily v rozlámané kočárky a vykuchané matrace. Jagharek vysoko zvedal své hadry ovinuté nohy, trochu klopýtal, ale bez váhání mířil k pěšině, po které sem přišli.¶ Izák a Derchan se k němu přidali. Byli úplně na dně. Derchan byla v obličeji bílá a zlehka se dotýkala rozbolavělé tkáně na místě chybějícího ucha. Když už se chystali zmizet za proměnlivými stěnami rozdrceného odpadu, ozval se avatarův hlas.¶ Jakmile Izák uslyšel, co říká, začal se mračit, a aniž se zastavil, otočil se a spolu se svými druhy nechal Radu za zády a nezastavil se, ani když se propletl zákopy šrotiště a vyšel do pomalu světlající zástavby Sivého krutu. Slova Rady konstruktů mu však uvízla v mysli a on nad nimi opatrně přemýšlel.¶ "Der Grimnebuline, nedokážeš si uhlídat všechno, co máš," řekl mu avatar. "V budoucnu nenechávej svůj cenný majetek u železniční trati.¶ Dones krizový aparát sem ke mně," dodal, "zde bude v bezpečí."¶

Kapitola čtyřicátá první

"Přišli za vámi jeden pán a... a malý chlapec, pane starosto," oznamovala Davinie zvukovodem. "Pán mě požádal, abych vám řekla, že ho posílá pan Záchrana ve věci... vodovodního potrubí ve V&V." Hlas jí při zmínce zřejmého kódu nervózně poskočil.¶ "Pusťte je dovnitř," nařídil Gangr okamžitě; rozpoznal rukodlacká hesla.¶ Byl nervózní a roztržitý. Dveře do Lemquistovy síně se důstojně otevřely a dovnitř vpadl ztrápený statný mladý muž; vedl za ruku vyděšené dítě. Chlapec byl oblečený do hadru, jako by sem vstou­pil přímo z ulice. Jednu paži mu pokrýval rozsáhlý otok, neodborně ovinutý špinavými obvazy. Mužovy šaty byly slušné, ale značně bizar­ního střihu. Měl na sobě plandavé kalhoty, které se skoro podobaly těm, v nichž chodily cheprijky. Navzdory své postavě v nich vypadal podivně žensky.¶ Gangr na něho vrhl vyčerpaný, zlostný pohled.¶ "Posaďte se." Zamával před nesourodou dvojicí svazkem papírů. Mluvil překotně. "Jedna neidentifikovaná mrtvola bez hlavy, přivázaná k bezhlavému psovi, obojí obsahovalo mrtvé rukodlaky. Jedna dvojice rukodlackých hostitelů, připoutaných zády k sobě, oba zbave­ni rozumu. Jeden –" podíval se na hlášení milice "– voďanoj s tělem posetým hlubokými ranami a mladá lidská žena. Rukodlaky se nám podařilo vytáhnout – hostitele jsme zabili, došlo u nich ke skutečné biologické smrti, na rozdíl od onoho směšného polotvora –, a nabídli jsme jim nové hostitele, dali jsme je do klece s párem psů, ale ani se nehnuli. Je to, jak jsme očekávali. Odsají hostitele a odsají s ním i rukodlaka. "¶ Opřel se a zadíval se na dvě zbídačené postavy před sebou.¶ "Nuže..." pobídl pomalu po krátké odmlce. "Já jsem Bentham Gangr. Domnívám se, že mi řeknete svá jména, kde je MontJohn Záchrana a co se vlastně stalo."¶ ¶ V zasedací místnosti nedaleko vrcholu Bodce se Eliza Stenná-­Katěná podívala přes stůl na kaktusíka usazeného naproti ní. Hlava, která mu bez krku vyrůstala přímo z ramen, ji vysoko převyšovala. Ruce, obrovské těžké válce, podobné větvím, měl nehybně položené na stole. Kůži měl podobanou a posetou stovkami tisíc škrábanců a ranek, jež se v souladu s kaktusíkovskou fyziologií jizvily do hustých uzlů rostlinné hmoty.¶ Kaktusík si ostny zastřihával podle logické strategie. Drobné trny si vytrhával na vnitřních stranách paží a nohou, na dlaních, všude tam, kde mohly odírat nebo tlačit na kůži. Na jedné straně krku si od jara nechával houževnatý rudý květ. Z ramen a hrudi mu rašily uzliny tkáně.¶ Tiše čekal, až se Stenná-Katěná rozhovoří.¶ "Dozvěděli jsme se," začala opatrně, "že vaše pozemní hlídky byly včera v noci neúspěšné. Jako ty naše, mohla bych dodat. Musíme si to ještě ověřit, ale zdá se, že došlo k jakémusi kontaktu mezi psychomů­rami a jednou naší malou... vzdušnou jednotkou." Rychle prohrábla své papíry. "Začíná být čím dál zřejmější," zkusila to, "že prosté pro­hledávání města nepřinese žádné výsledky.¶ A z mnoha důvodů, o nichž jsme se již bavili a mezi něž rozhod­ně patří naše poněkud rozdílné pracovní metody, se domníváme, že kombinovat naše hlídky nebude nijak mimořádně přínosné. Nicméně určitě je logické pokusit se své snahy koordinovat. Proto jsme během této společné mise rozšířili právní amnestii, která se vztahuje na vaši organizaci. V podobném duchu jsme připraveni nabídnout dočasné omezení striktního zákazu užívání jiných než vládních aerostatů."¶ Odkašlala si. Začínáme být zoufalí, pomyslela si. Ale vsadila bych se, že to vy taky.¶ "Jsme ochotni zapůjčit vám dvě vzducholodě, které budete mo­ci po dohodě s námi používat na vhodných trasách a ve vhodném čase. Jde o součást snah směřujících k rozdělení našich aktivit při lovu, mohu-li to tak říci, na obloze. Naše podmínky jsou vám známé: všechny plány budou prodiskutovány a odsouhlaseny dopředu. Navíc budeme společně pracovat na výzkumu lovecké metodologie.¶ Takže..." opřela se a položila na druhý konec stolu smlouvu. "Jste panem Multim zplnomocněn přijímat taková rozhodnutí? A pakliže ano... co našemu návrhu říkáte?"¶ ¶ Když Izák, Derchan a Jagharek otevřeli dveře boudy u železniční trati a vpadli do teplých stínů, ani je příliš nepřekvapilo, že tam našli Lemuela Holuba.¶ Izák byl nevrlý a sprostý. Holub se neomlouval.¶ "Říkal jsem ti, Izáku," spustil. "Nenech se zmást. Když mi začne hořet u zadku, mizím. Ale teď jsi tady a to rád vidím. Naše dohoda pořád platí. Za předpokladu, že trváš na polapení těch hajzlů, budeš mi patřit a já ti po tu dobu budu pomáhat."¶ Derchan se na něho nasupeně dívala, ale uzdu vzteku nepopustila. Byla strnulá rozčilením. Rychle pohlédla na Izáka a zamračila se.¶ "Můžeš nás dostat do Skleníku?"¶ V krátkosti mu vylíčila okolnost Rady konstruktů vůči psychomů­rám. Holub zaujatě poslouchal, když mu popisovala, jak Rada můře za zády natočila jeřáb, uvolnila závěs a nemilosrdně ji uvěznila pod tunami šrotu. Řekla mu, že si je Rada jistá, že můry hnízdí v Luzích a skrývají se ve Skleníku.¶ Seznámila ho i s předběžným postupem.¶ "Dnes musíme najít způsob, jak sestrojit přilby," dodala. "A zít­ra... jdeme dovnitř."¶ Holub přivřel oči. Začal do prachu čmárat nákresy.¶ "Tohle je Skleník. Dovnitř vede pět základních cest. Jedna je spo­jená s úplatky a dvě jsou skoro jistě spojené s vražděním. Zabíjet kaktusíky nikdy není rozumné a podplácení je riskantní. Pořád mluví o tom, jak jsou nezávislí, ale Skleník přežívá jen díky tomu, že ho Gangr trpí." Izák přikývl a vrhl pohled na Jagharka. "To znamená, že je tu spousta donašečů. Mlčet je bezpečnější." Derchan a Izák se nad ním sklonili a sledovali, jak čmáranice získává tvar. "Soustředíme se tedy na ty dva další způsoby a podíváme se, co obnášejí."¶ Po hodině hovoru už Izák nedokázal udržet oči otevřené. Poslou­chal a najednou se mu svezla hlava. Z pootevřených úst mu tekly sliny na límec. Tou únavou nakazil i Derchan a Jagharka. Zakrátko všichni usnuli.¶ Podobně jako Izák se nepokojně převalovali v horkém vzduchu chatrče, potili se, v dusnu nemohli dýchat. Izák spal neklidněji než ostatní a několikrát ze spánku zasténal. Krátce před polednem Lemuel vstal a zatřásl ostatními. Izák se probudil s Lininým jménem na rtech. Byl popletený únavou, špatným spaním a žalem a úplně zapomněl být na Lemuela vzteklý. Stěží vůbec rozeznával, že je Lemuel s nimi.¶ "Jdu poshánět společníky," oznámil Lemuel. "Izáku, měli byste nejspíš začít připravovat ty přilby, o kterých mluvila Der. Počítám, že jich budeme potřebovat nejmíň sedm."¶ "Sedm?" zamrkal Izák. "Koho přivedeš? Kam vůbec jdeš?"¶ "Jak už jsem říkal, cítím se bezpečněji, když mám strážce," Le­muel se ledově usmál. "Zmínil jsem se, že by se našla nějaká práce spojená s ochranou a soudím, že se mi sešlo pár odpovědí. Jdu si je oťuknout. A zaručuju ti, že než padne soumrak, dovedu ti kovozaklí­nače. Je to jeden z uchazečů, a když to neklapne, ve Starých humnech bydlí chlapík, který mi dluží jednu laskavost. Setkám se s vámi oběma v... řekněme... sedm před šrotištěm."¶ Odešel. Derchan si přilehla k vyčerpanému a zkormoucenému Izá­kovi a objala ho. Kňoural jí v náručí jako malé dítě. Sen o Lin ho neopouštěl.¶ Noční můra. Opravdové utrpení z hloubky vlastní mysli.¶ ¶ Miliční posádky měly plné ruce práce s osazováním obrovských zrcadel z leštěného kovu na lanoví vzducholodí.¶ Bylo nemožné předělat strojovny nebo změnit rozvržení kabin, ale jejich přední okna byla zakryta silnými černými závěsy. Pilot měl otáčet kormidlem poslepu, měly ho navádět pokyny důstojníků z po­loviny můstku, kteří zírali ze zadních oken nad nesmírnými vrtulemi do nakloněných zrcadel, jež skýtala mírně matoucí, ale úplný pohled na oblohu před vzducholodí.¶ Multiho pečlivě vybranou posádku doprovázela na vrchol Bodce přímo Eliza Stenná-Katěná.¶ "Mám za to," řekla jednomu z Multiho kapitánů, nemluvnému přetvořenému člověku, jehož levá paže byla nahrazena neukázněnou krajtou, kterou se neustále snažil uklidňovat, "že víte, jak takový aerostat řídit." Muž přikývl. Stenná-Katěná nechala bez komentáře zjevnou nezákonnost podobné dovednosti. "Vy budete řídit Beynovu čest, váš kolega Úderníka. Milice byla upozorněna. Dávejte ve vzdu­chu pozor na ostatní lodě. Napadlo nás, že byste mohli chtít začít už dnes odpoledne. Kořist nebývá aktivní před soumrakem, ale mysleli jsme, že by nebylo od věci, abyste si zvykli na řízení."¶ Kapitán neodpovídal. Jeho posádka kontrolovala zařízení, seřizo­vala si úhly na zrcátkách přileb. Byli strozí a odtažití. Vypadali mno­hem méně ustrašeně než milicionáři, které Stenná-Katěná nechala ve výcvikovém sále dole, kde trénovali míření přes zrcátka a střelbu za vlastní záda. Multiho muži koneckonců přišli s psychomůrami do sty­ku mnohem dříve.¶ Všimla si, že několik zločinců je podobně jako jeden z jejích mužů vyzbrojeno plamenomety: pevnými nádržemi s natlakovaným benzí­nem, který byl proháněn žhavicí trubicí, kde se zapaloval. Plameno­mety, stejně jako zbraň jejího podřízeného, byly uzpůsobeny tak, aby zapálený benzín šlehal trubicí přímo dozadu.¶ Stenná-Katěná vrhla další kradmý pohled na několik Multiho pozoruhodných přetvořených vojáků. Nebylo možné odhadnout, kolik původního organického materiálu si přetvoři uchovali pod vrstvami kovu. Rozhodně působili dojmem takřka dokonalé proměny. Jejich tě­la byla vytvarována se znamenitou a nezvyklou péčí, aby bezchybně napodobila lidská.¶ Na první pohled na nich nic lidského nebylo. Přetvoři měli hlavy z lité oceli. I nehybné tváře měli zformované z plechu. Těžká, prů­myslově vyrobená čela a hluboko zasazené oči z křemene či matného skla, úzké nosy, vytvarované rty a vystouplé lícní kosti se jim tem­ně blyštěly jako leštěný cín. Jejich obličeje byly zhotoveny tak, aby vyhovovaly estetickým požadavkům.¶ Stenná-Katěná si uvědomila, že jde o přetvory a ne o úžasné konstrukty, až když na jednom vojákovi zahlédla zadní část hlavy. Skvostný kovový obličej přecházel do mnohem méně dokonalé lidské tváře.¶ Šlo o jediný organický rys, který si uchovali. Ze zadní části jejich nehybných kovových rysů čněla zrcadla podobná vlasům načesaným do vln. Ta byla zavěšena před jejich skutečnýma, lidskýma očima.¶ Tělo bylo k lidskému obličeji natočeno o sto osmdesát stupňů, jak paže s pistolemi, tak nohy a hruď mířily opačným směrem, kovová hlava završovala iluzi zepředu. Přetvoři byli těly natočeni stejným směrem jako jejich nezměnění druzi. Při chůzi po chodbách a nastu­pování do výtahů pohybovali rukama a nohama v přesvědčivé za­utomatizované analogii k lidskému kroku. Stenná-Katěná za nimi úmyslně několik kroků zaostávala a sledovala, jak těkají očima do­předu dozadu a jak se jim soustředěním křiví ústa, zatímco si přes zrcadla bedlivě prohlížejí, co leží před nimi.¶ Všimla si, že tu jsou i jiní, podrobení jednoduššímu, úspornější­mu přetvoření, to však sloužilo stejnému účelu. Hlavy měli vytočené půlkruhem tak, že se na zkrouceném, zmučeně vypadajícím krku do­vedli dívat za vlastní záda. Hleděli do svých zrcadlových přileb a těly pohybovali dokonale, bez zaškobrtnutí, chodili a zacházeli se zbraně­mi a výstrojí, aniž by provedli jediný nemotornější pohyb. Uvolněné, organické pohyby jejich trupů pod natočenými hlavami působily od­pudivěji než kompaktní umělý pohyb jejich důkladněji přetvořených kolegů.¶ Stenná-Katěná si uvědomila, že se dívá na výsledky měsíců či snad roků nepřerušovaného výcviku, života s pohledem nepřetržité upřeným do zrcátek. S takto vytočenými těly mohlo jít o klíčovou strategii. Uvažovala, že tyto jednotky musely být speciálně navrženy a sestaveny vědci, kteří počítali s chovem psychomůr. Stenná-Katěná jen stěží mohla uvěřit rozsahu Multiho operací. Nebylo by divu, na­padlo ji hořce, kdyby při boji s psychomůrami milice ve srovnání s ním působila poněkud amatérsky.¶ Myslím, že jsme udělali velmi dobře, když jsme je přizvali ke spo­lupráci, uvažovala.¶ ¶ Slunce stoupalo po obloze a vzduch nad Novým Krobuzonem po­malu houstl. Světlo bylo husté a žluté jako kukuřičný olej.¶ Ve slunečním oparu se vznášely aerostaty, kolébaly se nad měst­skou scenérií v prazvláštním napůl nahodilém rytmu.¶ Izák a Derchan stáli na ulici za plotem skládky. Derchan nesla jednu tašku, Izák dvě. Na světle se cítili zranitelní. Poslední dobou odvykli městskému dni. Už zapomněli, jak se v něm žije.¶ Ploužili se co možná nejméně nápadně a několika málo kolemjdou­cím nevěnovali žádnou pozornost.¶ "Proč se na nás pro bohy musel Jag teď takhle vysrat?" zasyčel Izák. Derchan pokrčila rameny.¶ "Zničehonic vypadá aktivně," řekla. Zamyslela se, pak pomalu pokračovala. "Vím, že to není v nejlepší dobu, ale připadne mi to... docela dojemné. Většinu času... jako by tu nebyl, všiml sis? Chci říct, že ty víš, jak si s ním promluvit v soukromí, ty znáš... skutečného Jagharka... Ale většinu času působí jako prázdné místo ve tvaru ga­rudy." Pak se ostře opravila. "Ne. On nemá tvar garudy, že? V tom je ta potíž. Je jako prázdné místo ve tvaru člověka. Ale teď… jako by se vyplňoval. Začínám mít dojem, že chce něco podniknout a nechce podniknout něco jiného."¶ Izák pomalu přikývl.¶ "Vím, co máš na mysli. Rozhodně se v něm něco mění. Řekl jsem mu, aby neodcházel, a on mě jednoduše ignoroval. Každopádně začíná být... umíněnější... pokud to ovšem znamená nějaký pokrok."¶ Derchan se na něho zvědavě zadívala.¶ Pak pomalu promluvila. "Musíš asi pořád myslet na Lin." ¶ Izák uhnul pohledem. Chvíli nic neříkal. Pak rychle přikývl. ¶ "Neustále," odpověděl krátce a tvář se mu stáhla do výrazu to­ho nejděsivějšího smutku. "Neustále. Nemůžu... Nemám čas truchlit. Zatím."¶ Nedaleko od nich se ulice stáčela a větvila do nevelké spleti prů­chodů. Z jedné z těchto spletitých a slepých uliček se náhle ozvalo kovové zadunění. Izák s Derchan ztuhlí a přitiskli se k drátěnému pletivu.¶ Uslyšeli šepot a zpoza rohu vyhlédl Lemuel.¶ Zahlédl Izáka a Derchan a vítězoslavně se usmál. Zagestikuloval, jako by je chtěl k něčemu přimět, a naznačil jim, aby vlezli na skládku. Izák s Derchan se otočili a došli k díře v pletivu, ujistili se, že je nikdo nepozoruje, a vklouzli na šrotiště.¶ Rychle se vzdálili od ulice a tak dlouho kličkovali mezi odpad­ky, až se mohli přikrčit v místě dokonale ukrytém před zvědavýma městskýma očima. Během dvou minut k nim doklusal i Lemuel.¶ "Pěkné odpoledne všem," zazubil se triumfálně.¶ "Jak ses sem dostal?" chtěl vědět Izák.¶ Lemuel si odfrkl. "Kanály. Nepotřebuji být na očích. S kumpány, co mám, nejsou tak nebezpečné." Úsměv mu ztuhl na rtech. "Kde je Jagharek?"¶ "Pořád tvrdil, že někam musí. Prosili jsme ho, aby zůstal s námi, ale nechtěl o tom ani slyšet. Řekl nám, že nás tady najde zítra v šest."¶ Lemuel zaklel.¶ "Proč jste ho pouštěli? Co když ho seberou?"¶ "Kruci, Leme, co jsem měl, u Drmola, dělat? " vrčel Izák. "Ne­můžu na něm přece sedět. Možná je to nějaká zatracená náboženská záležitost, nějaký pitomý cymecký nesmysl. Možná si myslí, že brzo umře a musí se rozloučit s předky. Říkal jsem mu, aby nikam nechodil, a on na to, že jde."¶ "Paráda, fakt," Lemuel byl podrážděný. Ohlédl se. Izák spatřil, jak se k nim blíží malá skupinka. "To jsou naši zaměstnanci. Já je platím, Izáku, a ty jsi mým dlužníkem."¶ Byli tři. Už na první pohled bylo vidět, že to jsou dobrodruzi; ničemové, co se potulují po Ragamolu, Cymeku a Fellidu a možná po celém Bas-Lagu. Byli smělí a nebezpeční, zločinní, neloajální a nemo­rální, žili díky své šikovnosti, kradli a vraždili, nechávali se najímat kýmkoliv a na cokoliv. Řídili se vpravdě pochybnými ctnostmi.¶ Několik jich občas poskytovalo užitečné služby: ve výzkumu, kar­tografii a tak podobně. Většina však nebyla ničím jiným než vykradači hrobek. Byli to lumpové, kteří umírali násilnou smrtí, a na zákla­dě své nezpochybnitelné odvahy a občasných hrdinských kousků byli chováni v určité úctě těmi, kdo si na tyto věci potrpěli.¶ Izák a Derchan si je prohlíželi s rozpaky.¶ "Tohle," Lemuel představoval jednotlivě nově příchozí, "jsou Šad­rach, Pengefinčes a Tansell."¶ Všichni tři se na Izáka s Derchan dívali s hrubou, pohrdavou aro­gancí.¶ Šadrach a Tansell byli lidé, Pengefinčes byl voďanoj. Šadrach byl ve skupince zjevně za drsňáka. Byl zavalitý a statný, na sobě měl pest­rou kombinaci zbroje, kůže s hřeby a plochých kovaných plátů železa, které měl vpředu i vzadu přivázané k ramenům. Celý byl potřísněný slizem z kanálů. Sledoval Izáka, který si prohlížel jeho úbor.¶ "Lemuel nám řekl, že můžeme očekávat potíže," promluvil nepří­padně melodickým hlasem. "Tak jsme se na to oblíkli."¶ U pasu se mu pohupovala ohromná pistole a velký a těžký ma­četomeč. Pistole byla vytvarovaná do složité podoby obludné rohaté tváře, jejíž tlama tvořila hlaveň. Kulky mohla jen dávit. Na zádech měl vedle černého štítu pouzdro s trychtýřovitou mušketou. Ve městě by takhle vystrojený a vyzbrojený neudělal ani tři kroky a už by byl ve vězení. Nebylo divu, že sem přišli podzemím.¶ Tansell byl vyšší než Šadrach, ale mnohem štíhlejší. Výstroj měl elegantnější a zdálo se, že alespoň do jisté míry je zkombinována tak, aby lahodila oku. Zbroj byla leskle hnědé barvy, z vrstev tuhé, voskované kůže ozdobené spirálovými obrazci. Zbraň měl menší než Šadrach a u pasu tenčí rapír.¶ "O co teda jde?" zeptal se Pengefinčes a Izák podle hlasu poznal, že Pengefinčes je žena. Kromě toho, co zůstávalo obvykle skryto pod bederní rouškou, neměl nezkušený člověk u voďanojů žádné vodítko, jak by mohl poznat, jakého jsou pohlaví.¶ "No..." začal zvolna, aniž z ní spustil oči.¶ Voďanojka si před ním přidřepla jako žába a pohled opětovala. Měla na sobě bohatě nařasené bílé jednodílné roucho – s ohledem na nedávnou cestu kanálem nepatřičně a podivně čisté –, které jí těsně obepínalo zápěstí a kotníky a obnažovalo velké obojživelné ruce a nohy. Přes rameno si nesla zahnutý luk a zavřený toulec, u pasu pak kostěný nůž. K břichu měla přivázaný objemný váček z tuhé plazí kůže. Izák nedokázal odhadnout, co se v něm nachází.¶ Zatímco se na ni spolu s Derchan díval, Pengefinčes se pod šaty odehrálo cosi zvláštního. Bylo vidět rychlý pohyb, jako by se jí cosi bleskově vinulo kolem těla a pak zmizelo. Když podivná vlna ustou­pila, voďanojce se na bílé látce hábitu objevila velká mokrá skvrna, jež se k látce náhle jakoby přilepila a vzápětí opět uschla, jako by z ní byl nečekaně odsáta každá molekula tekutiny. Izák na ni zkoprněle zíral.¶ Pengefinčes se lhostejně podívala na roucho.¶ "To je moje undina. Máme spolu takovou dohodu. Já jí sháním určité látky a ona se mě drží, udržuje mě zvlhčenou a při životě. Umožňuje mi cestovat na mnohem sušší místa, než bych si kdy mohla sama dovolit."¶ Izák přikývl. Vodního elementála dosud nikdy neviděl. Působilo to znepokojivě.¶ "Upozornil vás Lemuel na charakter nebezpečí, kterému čelíme?" zeptal se Izák. Dobrodruzi přitakali, bezstarostně, ba vzrušeně. Izák se pokusil spolknout podráždění.¶ "Tyhlety můry, pane, nejsou jediným tvorem, na kterého se ne­můžete podívat," řekl Šadrach. "Když na to přijde, dovedu zabíjet se zavřenýma očima." Mluvil s nenucenou a ledovou sebejistotou. "Ten­to opasek?" Lhostejně ho poplácal. "Kůže katoblepase. Zabil jsem ho na okraji Teše. Ani na něho jsem se nedíval, jinak by bylo po mně. Tyhlety můry zvládneme."¶ "V to doufám," utrousil Izák chmurně. "Snad nebude třeba svést opravdový boj. Jenom si myslím, že Lemuel se cítí bezpečněji, když se má o koho opřít. Doufáme, že se o všechno postarají konstrukti."¶ Šadrach sotva znatelně ohrnul rty; tím chtěl pravděpodobně vy­jádřit pohrdání.¶ "Tansell je metalothaumaturg," vzpomněl si Lemuel. "Je to tak?"¶ "No... znám pár způsobů, jak zacházet s kovem," přitakal váhavě Tansell.¶ "Nebude to nic složitého," uklidnil ho Izák. "Potřebuju jenom spojit pár kousků. Pojďte za mnou."¶ Zavedl je mezi odpadky k místu, kde ukryli zrcátka a další ma­teriál k výrobě přileb.¶ "Věcí tady máme habaděj," poznamenal Izák, když si přidřepl k hromadě. Vylovil cedník, kus měděné trubky a po chvíli šmátrání i dva použitelné kusy zrcadla. Neurčitě jimi před Tansellem zamával. "Potřebujeme z toho těsně padnoucí přilby – a chtěli bychom i jednu pro garudu, který tady teď není." Nevěnoval pozornost pohledu, který si vyměnil Tansell se svými kumpány. "A pak bude potřeba připevnit k předním částem tahle zrcadla, a to v takovém úhlu, abychom snadno viděli přímo za sebe. Myslíš, že to zvládneš?"¶ Tansell zpražil Izáka pohrdavým pohledem. Pak se tento vysoký muž posadil před hromadu kovu a skla. Položil si cedník na hlavu, jako dítě, co si hraje na vojáky. Něco si ve zvláštním rytmu šeptal pod vousy a rychlými, složitými pohyby si začal mnout ruce. Tahal se za kluby, masíroval si bříška prstů.¶ Několik minut se nic nedělo. Pak mu prsty zničehonic začaly ze­vnitř žhnout, jako by se mu rozsvítily kosti.¶ Tansell zvedl ruce a dotýkal se cedníku, něžně, jako by hladil kočku.¶ Kov se pod pozvolným tlakem prstů začal tvarovat. Při každém letmém dotyku změkl, těsněji mu obepjal hlavu, zploštil se a vzadu se roztáhl. Tansell kov lehce mnul, dokud mu dokonale neopisoval tvar lebky. Potom, aniž by ustal v šepotu, zatahal za přední část vznikající přilby a vytočil ji vzhůru, směrem od očí.¶ Sáhl pro měděnou trubku, sevřel ji a dlaněmi do ní svedl energii. Kov se prudce ohnul. Tansell ho zlehka svinul a oba konce si přiložil k cedníkové přilbě těsně nad spánky. Pak silně přitlačil, až jeden kov překonal povrchové napětí druhého a začal se roztékat přes předěl. Měděná trubka a železný cedník se pak se slabým zasyčením spojily.¶ Tansell se pustil do tvarování bizarního měděného výčnělku v přední části právě vytvořené přilby. Stala se z něho šikmá smyč­ka; čněla asi stopu kupředu. Šátral po kusech zrcadla, až nakonec luskl prsty, aby mu je někdo podal. Pak mědi domlouval, broukal na ni, a když ji změkčil, vtlačil do ní napřed jeden a pak druhý kus zrcadla tak, aby měl před každým okem po jednom. Soustředěně se do nich díval a pečlivě je seřizoval, dokud mu neposkytla jasný obraz hromady smetí za zády.¶ Poklepal na měď a vytvrdil ji.¶ Pak odtáhl ruce a zadíval se na Izáka. Přilba na jeho hlavě byla neforemná, bylo na ní absurdně patrné, že vznikla z cedníku, ale jejich potřebám vyhovovala dokonale. Výroba muži zabrala něco přes patnáct minut.¶ "Udělám do ní pár dírek a provleču jimi kožený pásek jako pod­bradník, jen tak pro jistotu," dodal.¶ Izák uznale přikývl.¶ "To je skvělé. Potřebujeme jich... ehm... sedm a jednu z nich pro garudu. Ten má hlavu kulatější, nezapomeň. Na chvilku vás tady nechám o samotě." Podíval se na Derchan a na Lemuela. "Myslím, že bych měl navázat spojení s Radou."¶ Otočil se a vnořil se do smetištního labyrintu.¶ ¶ "Dobrý večer, der Grimnebuline," uvítal ho avatar uprostřed skládky. Izák mu kývl na pozdrav a pozdravil i nesmírnou konst­rukci Rady samé, která čekala v povzdálí. "Nepřišel jsi sám." Znělo to neúčastně jako vždy.¶ "Prosím tě, abys s tím nezačínal," spráskl ruce Izák. "My do to­ho sami nepůjdeme. Jen se podívej, co jsme zač: jeden tlustý vědec, jeden lump a jedna novinářka. Potřebujeme, do prdele, profesionální podporu. Tihle lidé se živí zabíjením exotických zvířat a nemají se­bemenší zájem, aby o tobě někomu něco vyžvanili. Vědí jedině to, že tam s náma bude pár zasraných konstruktů. I kdyby se domákli, kdo nebo co jsi zač, už teď porušili nejmíň dvě třetiny novokrobuzonských zákonů, takže by s tím, do chrchle, určitě neutíkali za Gangrem." Nastalo ticho. "Klidně si to, krucinál, spočítej, jestli chceš. Tihle tři ničemové pro tebe nepředstavují žádné nebezpečí."¶ Izák měl dojem, že ucítil, jak se mu pod nohama zachvěla země, když informace proběhly útrobami Rady. Avatar a Rada po dlouhé odmlce opatrně přikývli.¶ "Přišel jsem si pro ty z tebe, které jsi ochotný nasadit do zítřejší akce," pokračoval Izák. Rada opět přikývla.¶ "Dobrá tedy," pravila Rada konstruktů přes umrlce. "V prvé řa­dě, jak jsme se už dohodli, zhostím se role opatrovnice. Máš krizový aparát?"¶ Izákovi se přes tvář mihl ledový stín, ale rychle zase zmizel. ¶ "Tady u sebe," odpověděl a postavil před avatara jednu ze svých tašek. Nahý muž ji otevřel, sklonil se, aby se podíval dovnitř na trubky a sklo; tím Izákovi dopřál nečekaný a úděsný pohled do strupovité dutiny své lebky. Tašku zvedl a odešel s ní k Radě, kde ji uložil před její obrovitý rozkrok.¶ "Dobře. Uschováš mi ji pro případ, že by našli naši boudu. Dobrý nápad. Ráno se pro ni vrátím." Zamračil se. "Kdo z tebe jde s námi? Potřebujeme mít za zády nějakou sílu."¶ "Nemohu riskovat prozrazení, Grimnebuline. Pokud bych měla vyjít ve svých skrytých podobách, v tělech konstruktů, kteří přes den pracují v panských domech, na staveništích a v bankovních trezorech, kteří čekají na příležitost a shromaždují informace a kteří by se pří­padně vrátili potlučení a rozbití nebo se nevrátili vůbec, vystavila bych se otázkám ze strany města. A na to nejsem připravená. Zatím ještě ne." Izák pomalu přikývl. "Proto s tebou půjdu v podobách, které mohu postrádat. Ty sice vyvolají zmatek a úžas, ale nedovolí nikomu vytušit pravdu."¶ Za Izákem se začalo hýbat a sesouvat smetí.¶ Otočil se.¶ Z hald vyhozených věcí se začaly vydělovat konkrétní shluky od­padků. Jako Rada konstruktů byly i ony splácány z materiálu skládky.¶ Konstrukti se tvarem i velikostí podobali šimpanzům. Při pohybu vydávali podivné, znepokojivé drnčivé a dunivé zvuky. Každý byl je­dinečný. Hlavy měli z konvic a stínítek od lamp, ruce, krutě vyhlížející tlapy, měli vyrobené z částí vyrvaných z vědeckých přístrojů a leše­nářských svorníků. Byli oplátováni velkými kusy plechu, přivařených a přinýtovaných k tělu. Po skládce pobíhali podivnými poloopičími přískoky. Byli vytvořeni s mimořádným citem pro estetiku odvržených věcí.¶ Pokud by zůstali v klidu, byli by neviditelní: nic než navršené haldy starého železa.¶ Izák sledoval, jak se tito mechaničtí šimpanzi pohupují a poska­kují, jak z nich kape voda a olej, jak jim v útrobách tikají mechanické strojky.¶ "Do všech jejich analytických strojů," vysvětloval avatar, "jsem nahrála tolik paměti a kapacity, kolik se do nich vešlo. Všechna tato moje já tě budou poslouchat a pochopí nutnost takového konání. Ob­dařila jsem je virovou inteligencí. Byla naprogramována daty, díky nimž rozpoznají psychomůry a zaútočí na ně. Všechna mají v bráni­ci zabudováno kyselé nebo flogistonové činidlo." Izák přikývl a žasl nad nenucenou lehkostí, s níž Rada tyto vražedné stroje sestrojila. "Vymyslel jsi nejlepší postup?"¶ "No..." spustil Izák. "Dnes večer se budeme chystat. Vymýšlet nějaký... ehm... dávat dohromady plán s našimi novými pomocníky. Zítra kolem šesté se tady setkáme s Jagem, za předpokladu, že se ten pitomec nenechá někde zabít. A pak se vydáme do ghetta v Luzích; využijeme Lemuelovy zkušenosti.¶ Potom se vydáme na lov můr." Izák mluvil energicky, úsečně. Rychle ze sebe sypal všechno, co potřeboval říct. "Jde o to, že je musí­me rozdělit. Řekl bych, že můžeme zlikvidovat tak jednu. Kdyby byly dvě nebo nedejdrmole víc, jedna by se mohla pořád držet před námi a mohla by ukazovat křídla. Proto celé to místo pročešeme a uvidíme, jestli zjistíme, kde se skrývají. Dokud tam nebudeme, nemůžeme to odhadnout. Vezmeme si s sebou taky ten zesilovač a usměrňovač, co jsi použila na mě. Mohl by nám pomoct přitáhnout pozornost jedné můry, přinutit ji, aby začala čenichat. Do okolního mentálního šumu bychom vyslali takovou malou bombu. Dokážeš ten svůj přístroj při­pojit i na jiné přilby? A nemáš jich víc?" Avatar přikývl. "Tak mi je radši dej a vysvětli mi všechny jejich funkce. Řeknu Tansellovi, aby je upravil a přidal nějaká zrcadla.¶ Jde o to," dodal Izák zamyšleně, "že je nemůže přitahovat jenom síla signálu, to by se pak oběťmi stávali jen proroci, komunikant­ky a jim podobní. Já myslím, že se jim zamlouvají konkrétní chutě. Proto po mně šel ten skrček. Ne kvůli tomu, že se nad městem vzná­šela velikánská stopa, ale protože poznal a chtěl právě moji konkrétní mysl. A... teď ji možná poznají i ty druhé. Možná jsem se spletl, když jsem si myslel, že mou mysl může poznat jen ta jedna jediná. Včera večer ji přece také musely čenichat." Podíval se zamyšleně na avatara. "Budou si ji pamatovat jako stopu, kterou sledovala jejich sestra, když byla zabita. Nevím, jestli je to dobré nebo špatné..."¶ "Der Grimnebuline," řekl umrlec po chvíli, "musíš přivést zpátky aspoň jedno z mých malých já. Musí do mne, do Rady, nahrát to, co vidělo. Hodně se tak toho o Skleníku dozvím. Může nám to jenom pomoci. Ať se stane cokoliv, jedno se musí vrátit."¶ Několik okamžiků bylo ticho. Rada čekala. Izák přemýšlel, co by mohl ještě říct. Podíval se avatarovi do očí.¶ "Zítra se vrátím. Měj připravená svoje opičí já. A pak se... pak se zase... uvidíme."¶ ¶ Město se koupalo v nezvyklém nočním parnu. Léto dosáhlo kritic­kého bodu. Ve vrstvách špinavého vzduchu nad středem města tančily psychomůry.¶ Omámeně poletovaly nad věžičkami a útesy Nádraží Perdido. So­tva znatelně pohybovaly křídly, zkušeně nalétávaly do vzestupných proudů. Z jejich dovádění se odvíjela přadena nestálých pocitů.¶ S tichým naléháním a laskáním se navzájem dvořily. Na zranění, zpoloviny zhojená, už v rozechvělém, horečnatém rozrušení zapom­něly.¶ Léto zde, na této kdysi zelené pláni na břehu Pánova moře, při­cházelo o měsíc a půl dříve než k jejich soukmenovkyním za vodami. Teploty pomalu vzrůstaly a dosahovaly dvacetiletých maxim.¶ V lůnech psychomůr se spouštěly termotaxní reakce. V přívalech mízy se jim vyplavovaly hormony. Jedinečné konfigurace masa a chy­mikálií podněcovaly jejich gonády k předčasné aktivitě. Staly se plod­nými a podlehly agresivnímu vzrušení.¶ Zmijani, netopýři a ptáci vyděšeně prchali ze vzduchu, který čpěl psychotickými touhami.¶ Psychomůry spolu koketovaly v úděsném a obscénním vzdušném baletu. Dotýkaly se chapadly a údy, rozevíraly nové orgány, dosud skryté. Tři méně poškozené můry držely svou sestru, Tkáčovu oběť, na proudech kouře a vzduchu. Nejstrhanější můra si svým úžasným jazykem postupně přestala lízat bezpočet ran a začala se dotýkat družek. Jejich erotický náboj byl nepředstavitelně nakažlivý.¶ Mnohotvárné námluvy čtyř můr nabyly na intenzitě a soutěživosti. Hlazení, dotýkání, vzrušování. Každá můra, opilá rozkoší, postup­ně ve spirále vyletěla co nejvýše. Pak rozlamovala pečeť na žláze pod ocasem a vypouštěla oblak empatického pižma.¶ Její družky psychopach lačně olizovaly a v mračnu smyslnosti do­váděly jako delfíni. Převalovaly se a hrály si, pak letěly vzhůru a samy skrápěly noční oblohu. Jejich chámovody zůstávaly prozatím v klidu. Drobné metakapky byly prosycené psychomůřími erogenními, ovu­lárními výměšky. Chlípně se hašteřily, neboť všechny chtěly zůstat samicemi.¶ Každý následující výstřik zvyšoval náboj vzduchu o další stupeň vzrušení. Můry obnažovaly přízračné zuby a volaly na sebe sexuální výzvy. Z vlhkých chlopní pod chitinem jim kanula afrodiziaka. Nořily se do přívalů vůní svých družek.¶ V průběhu feromonálního souboje zněl jeden hlas stále vítězoslavněji. Jedno tělo stoupalo čím dál výše, jeho družky zůstávaly pozadu. Jeho výrony prosycovaly vzduch pachem sexu. Šlo o poslední útoky, o exploze erotických výzev. Jedna můra po druhé začala zavírat své samičí pohlavní orgány, přijímala porážku a samčí charakter.¶ Vítězná můra – dosud zjizvená a krvácející po potyčce s Tkáčem – stoupala stále výš. Její pach byl stále cítit samičími výměšky, její plodnost nebyla zpochybněna. Dokázala, že má největší schopnost stát se matkou.¶ Vydobyla si právo přivést na svět potomstvo.¶ Zbylé tři můry se jí kořily. Staly se jejími nápadníky.¶ Dotek těla nové matky rodu je přiváděl do extáze. Kroužily oblo­hou, padaly a vracely se, vzrušené a rozpálené.¶ Matka můra si s nimi pohrávala a vodila je přes horké temné měs­to. Když se jejich úpěnlivé prosby palčivostí vyrovnaly jejímu vlast­nímu chtíči, zastavila se a ukázala se jim, povolila svůj článkovaný exoskelet a rozevřela před nimi vagínu.¶ Trojice můr, jež se změnila v samce, cítila, jak jimi cukají a krou­tí organické mechanizmy, jak se jim otevírají břicha a poprvé se jim topoří pyje. Neobratně mávaly pažemi, kožnatými výběžky i kostěný­mi trny a samice dělala totéž, natahovala složitou změť chňapajících, dotírajících a vzájemně se proplétajících údů.¶ Začala se s nimi pářit, s jednou po druhé, nakrátko se stávala nebezpečným, prudce se řítícím tvorem s dvěma těly, po jehož bocích vyčkávali dychtiví partneři, až na ně přijde řada.¶ Došlo k neuvěřitelným klouzavým spojením. Obcovaly a kopulo­valy s horečnatou nutkavostí a touhou, samice neúnavně s každým samcem stejně intenzivně.¶ ¶ Když hodiny divokého páření skončily, čtyři psychomůry se s ote­vřenými křídly nechaly v naprostém vyčerpání volně unášet vzdu­chem. Klesaly k zemi.¶ S postupně se ochlazujícím vzduchem pomalu povolovalo i jejich lůžko z teplých proudů a ony začaly mávat křídly, aby si udržely výšku. Jeden otec po druhém odlétal a spouštěl se k městu na zemi, aby začal slídit po potravě, která by ho osvěžila a dodala mu sil, které by mohl poskytnout své partnerce.¶ Ta se na obloze zdržela poněkud déle. Když určitou dobu pobyla sama, zaškubala tykadly, lehce stáhla křídla a pomalu se začala sná­šet k jihu. Byla vyčerpaná. Pod duhovým exoskeletem opět ukryla pohlavní orgány a uzavřela otvory, aby si udržely vše, co vstřebaly.¶ Psychomůří matka letěla k Luhům a kaktusíkovské kupoli, připra­vena založit hnízdo.¶ ¶ Škubou se mi drápy, snaží se narovnat. Jsou staženy směšnými a odpornými obvazy, které se kolena nich plácají jako roztrhaná kůže.¶ Sehnutý se procházím podél železničních tratí, projíždějící vlaky mě varují zlostnými vřeštivými hlasy. Nyní se kradu přes železniční most, dívám se, jak se pode mnou klikatí Dehet. Zastavuji se a rozhlí­žím. Daleko přede mnou a daleko za mnou se řeka svíjí a v rytmických stazích vrhá na břeh smetí.¶ Pohlédnu-li na západ, vidím přes vodu a vršící se domy v Luzích až na vrchol Skleníku. Je osvětlen zevnitř, puchýř světla na kůži města.¶ Měním se. Vzniká ve mně něco, co tam dříve nebylo, nebo země možná něco vyprchává. Vsávám vzduch a je to tentýž vzduch jako včera, a přesto je jiný. O tom nemůže být pochyb. Něco se mi vzdouvá pod kůží. Nejsem si jistý, kým jsem.¶ Šel jsem za těmito lidmi, jako bych byl hlupák. Bezcenná, tupá bytost bez názoru či vlastního rozumu. Pokud nevím, kdo jsem, jak mohu vědět, co říci?¶ Už nejsem V Úctě Chovaný Jagharek, nejsem jím už řadu měsíců. Nejsem zběsilý tvor, který procházel arénami v Šankelu, který zabí­jel lidi a trpaslíky, krysoduchy a ostrohuby, celou škálu bojechtivých šelem a válečníků ras, o nichž se mi nikdy ani nezdálo, že by mohly existovat. Ten divoký rváč je pryč.¶ Už nejsem neúnavný lovec, který slídil v bujných savanách a stude­ných, nevlídných kopcích. Nejsem ztracenec, který v zamyšlení a opuš­těnosti bloumal po betonových městských stezkách a snažil se opět stát něčím, čím nikdy nebyl.¶ Nejsem žádným z těchto tvorů. Měním se a nevím, čím budu. ¶ ¶ Bojím se Skleníku. Podobně jako Šankel i on má mnoho jmen.¶ Skleník, Plantáž, Pařeniště. Je to pouze ghetto, šikovně zřízené ghet­to. Místo, kde se kaktusíci snaží vytvořit kopii okraje pouště. Vracím se domů?¶ Položit tuto otázku znamená i odpovědět si na ni. Skleník není step ani poušť. Je to ubohá iluze, nic než fata morgana. Není to můj domov.¶ A i kdyby to poušť byla, i kdyby to byla brána do nejhlubšího Cy­meku, do suchých lesů a úrodných mokřadů, brána k pokladům v písku ukrytého života a ohromné nomádské garudské knihovny, i kdyby Skle­ník byl něčím víc než stínem, i kdyby byl pouští, kterou předstírá, že je, pořád by nebyl mým domovem.¶ Takové místo neexistuje.¶ ¶ Budu se toulat noc a den. Půjdu po stopách, které jsem tu ve stínu železnice už jednou zanechal. Budu se plížit obludnou mapou města a najdu ulice, které mě sem dovedly, nízké tunely v cihlách, jimž vděčím za život a za své vlastní já.¶ Najdu tuláky, s nimiž jsem se dělil o jídlo, pokud nepodlehli nemo­cem nebo dýkám, které je chtěly obrat o močí prosáklé boty. Stali se mým kmenem, rozklíženým, zničeným a poraženým, ale přesto jakým­si kmenem. Jejich otupělý nezájem o mě – o cokoliv – byl po dnech obezřetného ploužení a několika málo hodinách okázalé chůze v bo­lestivé dřevěné konstrukci osvěžující. Těmto suchopárným, alkoholem a drogami vyřízeným troskám nic nedlužím, ale opět je vyhledána, nikoli kvůli nim, ale kvůli sobě.¶ Mám pocit, jako bych se po těchto ulicích procházel naposledy.¶ Chystám se umřít?¶ Existují dvě možnosti.¶ Pomohu Grimnebulinovi a porazíme můry, zabijeme ty strašlivé noční stvůry, pojídače duší, a on mi vyrobí baterii. Odmění mě, nabije mě jako flogistonový článek a já vzlétnu. Jen na to pomyslím a už se vznáším. Šplhám stále výše po železných obručích, jako po žebříku stoupám nad město, abych shlédl na jeho blyštivou, kypící noc. Cítím, jak se ochablé pahýly mých křídelních kostí snaží dojemně, primitivně mávat. Nevznesu se na vlnách vzduchu stlačovaného peřím, ale svou mysl ohnu jako křídlo a vyletím na proudech síly, transformované energie, thaumaturgického proudění, vazebné a narůstající všeobsažné energie, které Grimnebulin říká krize.¶ Stanu se zázrakem.¶ Nebo selžu a umřu. Spadnu a nabodnu se na krutý kov, nebo mi z hlavy odsají sny, kterými se nakrmí nějaký nedospělý démon.¶ Ucítím to? Budu dál žít v jeho mléce? Poznám, že mě vysává?¶ ¶ Slunce se dere nad obzor. Pociťuji únavu.¶ Vím, že jsem měl zůstat s nimi. Mám-li být něčím skutečným, ně­čím víc než jen němou, tupou postavou, kterou jsem byl až doposud, měl jsem s nimi zůstat a zapojit se a plánovat a připravovat se a při­kyvovat jejich návrhům, vznášet připomínky. Jsem, byl jsem, lovec. Umím slídit po stvůrách, po strašlivých šelmách.¶ Ale nemohl jsem. Snažil jsem se omlouvat, dát Grimnebulinovi – a dokonce i Modrodenné – na vědomí, že jsem jedním z nich, že patřím do skupiny. Party. Oddílu. K lovcům můr. Ale v lebce jsem cítil jen prázdné dunění.¶ Budu hledat a najdu se, a pak poznám, jestli jim to budu moci sdělit. A pokud ne, dozvím se, co jim řeknu místo toho.¶ Ozbrojím se. Přinesu si zbraně. Seženu si nůž a bič, jaké jsem nosíval. I když se stanu vyvrhelem, nedopustím, aby zemřeli bez mé pomoci. Naše životy těm žíznivým bestiím neprodám lacino.¶ ¶ Slyším tklivou hudbu. Nastal okamžik zlověstného ticha, kdy mě na mé vyhlídce opouštějí vlaky a čluny, kdy se vytrácí supění jejich motorů, kdy se nakrátko obnažuje úsvit.¶ Někdo na břehu řeky, v jakési vížce, hraje na housle. Slyším pří­zračnou melodii, rozechvělý žalozpěv polotónů a kontrapunktů, který se nese nad nepravidelným rytmem. Nepřipadá mi jako zvuky tohoto města.¶ Pak ho poznávám. Už jsem ho slyšel. Na lodi, která mne převezla přes Chudé moře, a předtím ještě v Šankelu.¶ Zdá se, že před svou jižní minulostí neuteču.¶ Takto daleko na jihu zdraví úsvit rybářky z Perrik Ny a z Ostrovů mandragor. Moje neviditelná společnice vítá slunce.¶ Těch několik málo novokrobuzonských Perrikčanů žije většinou v Blatozvucích, ale tato žena svou výtečnou hrou budí velkého Denní­ho rybáře i tady, tři míle proti proudu klikatící se řeky.¶ Hraje mi ještě několik okamžiků, než ten zvuk pozře halas rána, a já zůstávám viset na mostě, poslouchám burácení sirén a hvízdání vlaků.¶ Ten zvuk vzdálených krajů se nese dál, ale já už ho neslyším. Do uší mi vniká rámus Nového Krobuzonu. Sleduji jej, vítám jej. Nechám jej, aby mě obestřel. Vnořím se do rozpáleného městského žití. Pod oblouky a přes kamení, skrze řídký kostěný les Žeber, do cihlových slují Špatné strany a Vlkodav, přes průmyslové dunění Zákrutu. Jako Lemuel čenichá po kontaktech i já se vydám po stopách, které jsem zde zanechal. A doufám, že tu a tam se mezi vížkami a v lese budov dotkne přistěhovalců, uprchlíků a vyvrhelů, kteří každým dnem přetvářejí Nový Krobuzon. Toto místo nečisté kultury. Toto hybridní město.¶ Uslyším tóny perrické hry na housle, pohřební žalozpěv z Gnurr Kettu nebo zvuk četského kamenného síta, nebo ucítím vůni kaše z ko­zího mléka, která se jí v Neovadanu, nebo spatřím dveře pomalované symboly tiskaře-kapitána od Labutího moře... Daleko, předaleko od domovů. Ztracení. Doma.¶ Všude kolem mne bude Nový Krobuzon, bude se mi zadírat pod kůži.¶ ¶ Až se vrátím do Sivého krutu, mí společníci budou čekat a společně osvobodíme toto zajaté město. Bez vděčnosti, nespatřeni.¶

Část šestá Skleník

¶

Kapitola čtyřicátá druhá

Ulice Luhů zlehka stoupaly ke Skleníku. Domy byly staré a vy­soké, se zahnívajícími dřevěnými kostrami a zdmi pokrytými vlhkou omítkou. Každý déšť je promočil a zpuchýřovatěl, strhl jim ze strmých střech kaskády břidlicových tašek, uvolněných díky ztrátě zrezivělých hřebíků. Zdálo se, že Luhy se jemně potí v malátném horku.¶ Jižní polovina Luhů byla nerozlišitelná od Letů, s nimiž hraničila. Byla chudá a nepříliš násilnická, hustě obydlená, většinou klidná. By­la to smíšená oblast, kde velká lidská většina žila pospolu s malými koloniemi voďanojů od tichého kanálu, s několika osamělými zavr­ženými kaktusíky a dokonce s malým cheprijským úlem, rozkládají­cím se zde na dvou ulicích, vzácnou tradiční komunitou mimo Újetec a Přípotoky. Jižní Luhy byly ve městě rovněž domovem malého po­čtu exotičtějších ras. Na Bekmanově třídě stál obchod spravovaný hočijskou rodinou, která si pečlivé obrušovala ostny, aby neděsila své sousedy. Beze střechy nad hlavou tu žil i Ilorgiss, který měl sudovité tělo neustále naplněné alkoholem a který se potácel ulicemi na třech vratkých nohách.¶ Severní Luhy se však velmi lišily. Byly tišší, nevrlejší. Bašta kak­tusíků.¶ I když byl Skleník velký, rozhodně nemohl pojmout všechny kak­tusíky žijící ve městě, dokonce ani ty, kteří zůstávali věrni tradici. Přinejmenším dvě třetiny novokrobuzonských kaktusíků bydlely mi­mo jeho ochranné sklo. Hromadili se v chudinských koloniích Luhů a na několika dalších místech, jako Psoriak nebo Stará humna. Luhy však byly centrem jejich komunity a tady se mísili ve stejném počtu s místními lidmi. Byli kaktusíkovskou spodinou, která sice vcházela do Skleníku za nákupy a pobožnostmi, žít však byla nucena ve městě bezvěrců.¶ Někteří se bouřili. Rozhněvaná kaktusíkovská mládež se zapřísa­hala, že do Skleníku, který ji zradil, nikdy nevstoupí. Ironicky ho nazývala starším, už nepoužívaným jménem Školka. Získávala jizvy v brutálních, vzrušujících a zbytečných pouličních šarvátkách. Ně­kdy terorizovala okolí, přepadávala a okrádala lidi a staré kaktusíky, s nimiž se dělila o ulice.¶ Venku v Luzích byli kaktusíci mrzutí a tiší. Bez námitek a nad­šení pracovali pro lidské nebo voďanojské nadřízené. Se svými spo­lupracovníky z jiných ras nekomunikovali jinak než prostřednictvím strohého vrčení. Nikdo cizí ale neviděl, jak se chovají uvnitř Skleníku.¶ ¶ Skleník sám byl nesmírnou zploštělou kupolí. V přízemí jeho prů­měr přesahoval čtvrt míle. U vrcholu dosahoval výšky osmdesáti yar­dů. Základnu měl sešikmenou tak, aby pevně spočíval na svažujících se ulicích Luhů.¶ Konstrukci měl zhotovenou z černého železa, velký mohutný skelet na několika místech doplněný pár ozdobami. Vypínal se nad střechy okolních domů a z dálky bylo vidět, jak trůní na svém nevelkém pa­horku. Ve dvou soustředných kružnicích z jeho povrchu vystupovala kolosální ramena nosníků, velikostí se blížící Žebrům, která kupoli držela a rozkládala její váhu na mohutné tyče vinutého kovu.¶ Z čím větší dálky byl vidět, tím impozantnějším dojmem Skleník působil. Ze zalesněného vrcholu Vlajkového kopce, za oběma řeka­mi, za železnicemi, za visutými drahami a čtyřmi mílemi groteskní městské scenérie se fazety dómu blyštěly jasnými střepinami světla. Z okolních ulic však bylo vidět velké množství prasklin a tmavých míst po vypadaném skle. Za svou třistaletou historii byla kupole opravena pouze jednou.¶ Od základny kupole bylo jasně patrné stáří struktury. Byla zchát­ralá. Z kovových konstrukcí, které jako červi prožrala rez, se ve vel­kých jazycích odlupovala. barva. Přibližně prvních patnáct, stop nad zemí byly stejným drolícím se železem vyplněny i tabulky – z nichž každá měla u základy skoro sedm stop a na výšku také sedm stop, přičemž na cestě k vrcholu ztrácely na šířce jako díly koláče. Výše zasazené sklo bylo špinavé a nečisté, zbarvené v náhodné změti do zelena, do modra a do béžova. Bylo vyztužené a očekávalo se, že unese váhu alespoň dvou středně velkých kaktusíků. I tak však bylo několik tabulek rozbitých a prázdných a řadu dalších zdobily pavuči­ny prasklin.¶ Při stavbě Skleníku se nebral příliš zřetel na okolní domy. Ulice, které ho obklopovaly, vedly až do míst, kde se setkávaly s jeho pev­nou kovovou základnou. Ty dva, tři či čtyři domy, které stály v cestě stěnám Skleníku, byly rozdrceny, a ulice, aniž by změnily směr, po­kračovaly i pod skleněnou kupolí.¶ Kaktusíci jednoduše zastřešili už existující blok novokrobuzon­ských domů.¶ V průběhu desetiletí bylo architektonické uspořádání uvnitř dómu pozměňováno tak, aby uzpůsobilo kdysi lidská obydlí potřebám kak­tusíkovských nájemníků. Některé budovy byly strženy a nahradily je podivné nové stavby. Celkové uspořádání a spousta vnitřního zaří­zení však údajně zůstalo zachováno přesně tak, jak tomu bylo před vznikem Skleníku.¶ Do kupole vedl jediný vchod, na jižním výběžku základny na Ja­šurském náměstí. Na opačné straně stavby byl východ na Bytrašskou ulici. strmou silnici shlížející na řeku. Kaktusíkovský zákon stanovil, že vstupovat do Skleníku je možné pouze jižním portálem a opouš­tět jej lze pouze severním. Což bylo nešťastné řešení pro kaktusíky, kteří žili venku na dohled jedné z těchto dvou bran. Dovnitř se mohli dostat třeba za dvě minuty, návrat domů od východu však znamenal dlouhou zacházku.¶ Brány se otevíraly každé ráno o páté a zavíraly se večer o půlnoci. Za nimi se nacházely krátké ohrazené pasáže, které střežila nevelká jednotka hlídačů, ozbrojených ohromnými válečnými sekerami a účin­nými kaktusíkovskými sečnými kušemi.¶ Podobně jako jejich tupí kořenící příbuzní měli kaktusíci silnou vláknitou rostlinnou kůži. Byla napjatá a snadno se poškodila, rychle se však hojila; zůstávaly na ní velké ošklivé jizvy – většina kaktusí­ků byla poseta neškodnými uzlinami strupovité tkáně. Aby jim byla způsobena skutečná újma, bylo třeba zajet hodně hluboko nebo se trefit do některého z orgánů. Kulky, šípy či šipky z kuší kaktusíky zpravidla příliš neohrožovaly. Což bylo důvodem, proč kaktusíkovští ozbrojenci nosili sečně kuše.¶ První sečnou kuši navrhli lidé. Tyto zbraně byly používány za hrůzovlády starosty Kollodda – nosily je lidské stráže na starostově kaktusíkovské farmě. Ale poté, co farmu zrušil reformní Zákon o myslících bytostech a kaktusíkům bylo přiřčeno něco na způsob občan­ského statutu, pragmatičtí kaktusíkovští stařešinové si uvědomili, že jde o nedocenitelnou zbraň, díky níž mohou vlastní lidi držet i nadále na uzdě. Od těch časů byla kuše mnohokrát vylepšena, tentokrát již kaktusíkovskými techniky.¶ Sečnou kuši tvořila obrovská kuše, příliš velká a těžká na to, aby ji mohl účinně ovládat člověk. Nevystřelovala šipky, nýbrž čakry: ploché kovové disky s pilovitými či nabroušenými okraji nebo kovové hvězdi­ce s ostrými hroty. Zubatá díra uprostřed čakry se hladce nasazovala na malý kovový výstupek vyčnívající z pažby kuše. Když se zmáčkl kohoutek, v pažbě se prudce uvolnil drát, ohromnou rychlostí zatáhl za kovový výstupek, načež do sebe zapadl složitý mechanizmus pře­vodů, který ho velmi rychle roztočil. Na konci uzavřeného žlábku se roztočený trn prudce stáhl z otvoru v čakře a disk ze zbraně vyle­těl rychlostí z praku vymrštěného kamene; přitom se točil jako ostří cirkulárky.¶ Jeho hybnost záhy rozptýlilo vzdušné tření: ani zdaleka neměl dostřel luku nebo křesadlovky. Ale dokázal odseknout kaktusíkovskou končetinu či hlavu – i hlavu lidskou – na vzdálenost bezmála sta stop a kruté sečně rány způsoboval na ještě větší vzdálenost.¶ Kaktusíkovští strážní se mračili a svými sečnými kušemi mávali s rozmrzelou povýšeností.¶ ¶ Zpoza hřebenů na obzoru zářily poslední paprsky dne. Na západ obrácená část Skleníku se blyštěla jako rubín.¶ Po zrezivělém žebříku šplhala k vrcholu kupole lidská postava, přidržovala se úchytů a tiskla se k železu. Muž, který se proti ob­loze rýsoval jako temná silueta, postupně zdolával jednotlivé příčky a stoupal na oblou báň Skleníku jako měsíc.¶ Žebřík, po němž lezl, byl jedním ze tří, které v pravidelných roze­stupech vedly až k samému vrcholu klenby. Původně byly zamýšleny pro čety opravářů, ty se však nedostavovaly. Oblouk kupole se tyčil nad povrchem země jako kulatý hřbet, což budilo dojem, že pod zemí zůstává ještě ohromné tělo. Temná šplhající postava jela na zádech gigantické velryby. Jako by spočívala na světle uvězněném pod ku­polí, světle, jež se blyštělo na spodní straně skla a prozařovalo celou nesmírnou stavbu. Muž zůstával přikrčený a pohyboval se pomalu, aby si ho nikdo nevšiml. Vybral si žebřík na severozápadní straně Skleníku, aby se vyhnul pohledům z vlaků na vilnopolské větvi Po­lední trasy. Koleje na opačné straně kupole vedly přímo kolem skla a muže šplhajícího po oblém plášti Skleníku by mohl zaregistrovat každý všímavější pozorovatel.¶ Po několika minutách cesty vetřelec dospěl ke kovové hraně ohra­ničující vrchol titánské stavby. Vrchlík sám byl tvořen jedinou koulí křišťálově průzračného skla o průměru asi osmi stop. Byl pečlivě zasa­zen do kruhového otvoru ve vrcholu kupole a jako ohromná zátka čněl jednou polovinou ven. Muž se zastavil a skrze špice nosníků a silná závěsná lana pohlédl na město. Bičoval ho vítr a on se v hrůze ze zá­vratné výšky držel úchytů jako klíště. Vzhlédl k temnějícímu nebi, na němž se mihotaly hvězdy zastírané paprsky světla, které se rozlévalo sklem pod jeho tělem.¶ Pak upřel pozornost na sklo samé a tabulku po tabulce si pod­robně prohlížel jeho povrch.¶ Za několik minut se zvedla začal po žebříku slézat. Šátral nohama, hledal příčky, jemně je zkoušel a sestupoval zpátky k zemi.¶ ¶ Žebřík končil dvanáct stop nad zemí a muž sklouzl po dlouhém laně s kotvou, s jehož pomocí se dostal nahoru. Sjel na prašnou zem a pokradenu se rozhlédl.¶ "Leme," sykl na něho kdosi. "Tady jsme."¶ Společníci Lemuela Holuba se ukrývali ve vybydlené budově na okraji sutí posetého prostranství sousedícího s kupolí. Izák byl sotva vidět, jak na něho gestikuloval z prázdného dveřního otvoru.¶ Lemuel se rychle protáhl řídkými křovinami; šlapal po cihlách a betonu zarostlých a ukotvených travou. Otočil se zády k podvečer­nímu šeru a vklouzl do tmy vypálené skořepiny domu.¶ Ve stínu před ním se krčili Izák, Derchan, Jagharek a trojice do­brodruhů. Za nimi stála hromada poničeného zařízení, jakési parní trubky a vodiče, držáky ze stojanů na křivule, kuličkám podobné čoč­ky. Lemuel věděl, že jakmile se pohnou, z haldy nepořádku vznikne pět opičích konstruktů.¶ "Cos zjistil?" vyzvídal Izák.¶ Lemuel pomalu přikývl.¶ "Řekli mi to dobře," odpověděl tiše. "U vrcholu kupole, v severo­východní části, je velká prasklina. Z místa, kde jsem byl, jsem nedo­kázal odhadnout, jak je velká, ale řekl bych, že má aspoň... šest krát čtyři stopy. Rozhlížel jsem se tam pořádně a byla to jediná skulina velikostí člověka nebo tak podobně, kterou by se dalo vlézt dovnitř a zase vylézt ven. Rozhlídli jste se kolem základny?"¶ Derchan přikývla. "Nic. Je tady sice spousta malých prasklin, do­konce pár míst, kde chybí i větší kusy skla, zvlášť trochu výš nad zemí, ale nejsou tu žádné velké otvory, kterými by se tam dalo vniknout. To půjde jedině nahoře."¶ Izák s Lemuelem přikývli.¶ "Teď už víme, jak se dostávají dovnitř i ven," řekl Izák potichu. "A tak si myslím, že nejlepší způsob, jak je vypátráme, bude, když půjdeme v jejich stopách. I když to strašně nerad navrhuju, myslím, že bychom měli vyšplhat nahoru. Jak to vypadá v kopuli?"¶ "Moc toho vidět nebylo," pokrčil Lemuel rameny. "Sklo je silné, staré a zatraceně špinavé. Řekl bych, že ho nečistili aspoň tři čty­ři roky. Rozeznáte základní tvary domů a ulic a tak dál, ale to je asi tak všechno. Abyste se tam zorientovali, museli byste nahlídnout dovnitř."¶ "Všichni tam vtrhnout nemůžeme," řekla Derchan. "Všimli by si nás. Měli jsme požádat Lemuela, aby tam vlezl, ten se na to hodí."¶ "Dovnitř bych teda nešel," zamítl její nápad Lemuel stroze. "Pohyb tak vysoko mi nedělá dobře a rozhodně nemám chuť viset vzhůru nohama několik set stop nad třiceti tisíci nasranými kaktusíky..."¶ "Tak co podnikneme?" vyjela Derchan podrážděně. "Můžeme po­čkat, až nastane noc, ale to se pak ty zatracené můry probouzejí. Budeme muset vylézt nahoru jeden po druhém. Pokud je to teda bezpečné. Potřebujeme někoho, kdo půjde první..."¶ "Já půjdu," ozval se Jagharek.¶ Bylo ticho. Izák a Derchan na něho zírali.¶ "Paráda!" zvolal Lemuel škodolibě a dvakrát zatleskal. "To bysme měli. Můžeš jít nahoru a pak... se tam místo nás rozhlídneš a hodíš nám vzkaz..."¶ Izák a Derchan si ho nevšímali. Nespouštěli oči z Jagharka.¶ "Je správné, abych šel já," řekl Jagharek. "V takové výšce jsem jako doma," dodal; jemně mu přeskočil hlas, jako by bojoval s ná­hlým přívalem emocí. "V takové výšce jsem jako doma a jsem lovec. Můžu obhlédnout terén a zjistit, kde by se ty můry mohly schovávat. Odhadnu, jaké budeme mít za sklem šance."¶ ¶ Jagharek se vydal po plášti Skleníku v Lemuelových stopách.¶ Z nohou si odvázal páchnoucí obvazy. Pařáty to přivítaly a refle­xivně se natáhly. Přes první úsek holého kovu se vyškrábal s pomocí Lemuelova lana a pak šplhal rychleji a s mnohem větší jistotou než jeho lidský předchůdce.¶ Každou chvíli se zastavoval a kolébal se v teplém větru, ptačími drápy pevně a jistě svíral kovové příčky. Občas se nebezpečně naklonil a zadíval se do mlhavého vzduchu, zlehka natáhl paže a cítil, jak se mu vítr do rozpřažené náruče těla opírá jako do plachty.¶ Jagharek dělal, že létá.¶ U úzkého opasku se mu pohupovaly dýka a bič, které ukradl před­cházejícího dne. Bič byl neobratný, ani zdaleka se nevyznačoval doko­nalou jemností jako zbraň, jíž práskal v horkém pouštním vzduchu, šlehal a spoutával kořist, ale bylo to něco, na co si jeho ruka pama­tovala.¶ Byl rychlý a sebejistý. Vzducholodě, pokud je vůbec bylo vidět, se vznášely daleko. Zůstával nespatřen.¶ Na vrcholu Skleníku měl dojem, že město je dar, který se pod ním rozprostírá k volnému použití. Všude, kam se podíval, se k ne­bi nestydatě tyčily prsty a ruce a pěsti a hřbety budov. Žebra čněla k obloze jako zkamenělá chapadla; Bodec byl do srdce města zara­žen jako řeznická jehla; složitý mechanistický vír parlamentu temně žhnul. Jagharek to vše mapoval chladným zrakem stratéga. Zadíval se nahoru a na východ, do míst, kde hučela visutá dráha spojující věž v Letech s Bodcem.¶ Jakmile dospěl k ohromné skleněné kouli na vrcholu Skleníku, trvalo mu jen okamžik, než našel prasklinu. Jedna jeho část byla svým způsobem překvapena, že jeho oči, oči dravého ptáka, mu stále slouží tak, jak byl zvyklý.¶ Pod ním, asi stopu či dvě pod jemným obloukem žebříku, bylo suché sklo kupole pokryto ptačími a skřarašími výkaly. Pokoušel se nahlédnout dovnitř, ale mimo nezřetelné kontury střech a ulic nic nerozeznával.¶ Jagharek se vydal přes plochu skla.¶ Pohyboval se opatrně, drápy natahoval jemně, klepal na sklo, aby je vyzkoušel, a co nejrychleji klouzal ke kovovým rámům, které mohl sevřít pařáty. Zatímco postupoval, uvědomil si, kdy si vlastně na špl­hání zvykl. Během dlouhých týdnů nočního lezení na střechu Izákovy dílny, na opuštěné věže, při prohledávání městských útesů. Šplhal snadno a beze strachu. Zdálo se mu, že je spíše opicí než ptákem.¶ Úzkostlivě přebíhal přes špinavé tabule, až narazil na poslední křížení traverz, které ho oddělovalo od praskliny. A když se přes ně přehoupl, otvor byl přímo před ním.¶ Jagharek se nad něj naklonil a z osvětlených hlubin pod sebou ucítil závan horka. Noc kolem něho byla teplá, ale teplota uvnitř musela být opravdu vysoká.¶ Kolem kovového trámu na jedné straně pukliny pečlivě ovinul lano s kotvou a silně za ně zatáhl, aby se ujistil, že drží. Pak si konec provazu třikrát omotal kolem pasu. Za kotvou se ho chytil, lehl si na trám a prostrčil hlavu rozbitým sklem.¶ Měl dojem, jako by ponořil obličej do misky silného čaje. Vzduch uvnitř Skleníku byl horký, skoro dusivý, plný kouře a páry. Zářil tvr­dým, bílým světlem.¶ Jagharek zamrkal a zastínil si oči, pak shlédl na kaktusíkovské město.¶ ¶ Uprostřed, pod obrovským skleněným nuggetem zasazeným do vrcholu klenby, byly vybourány všechny domy a jejich místo zaujal chrám. Byl z červeného kamene; zikkurat, který strměl do třetiny vzdálenosti mezi zemí a střechou Skleníku. Na každém stupni měl bujnou pouštní a stepní vegetaci, hýřil křiklavými rudými a oranžo­vými květy na pozadí jakoby voskových zelených stonků.¶ Kolem chrámu byl vyčištěný pruh země široký asi dvacet stop, a za ním už byly uchovány ulice původních Luhů. Uspořádání připo­mínalo neúplnou skládačku, spleť slepých ulic, a pozůstatků tříd, zde byl okraj parku, onde zase polovina kostela, jinde dokonce kus kaná­lu, nyní proměněný v koryto zapáchající vody, uťaté okrajem kupole. Pod sklem byla uzavřena malá, nahodilá změť uliček a silnic. I když uspořádání zůstalo většinou nezměněné, obsah došel proměny.¶ Kaktusíci chaotický shluk neúplných ulic přetvořili ke svým úče­lům. To, co kdysi bývalo širokým bulvárem, se změnilo v zelinářskou zahradu: okraje trávníků ubíhaly po obou stranách rovnoběžně s do­my, malé cestičky od předních dveří tvořily chodníky mezi záhony dýní a ředkviček.¶ Stropy byly odstraněny už před čtyřmi generacemi, aby mohla být lidská obydlí přeměněna v domy pro nové, mnohem vyšší obyvatele. Na střechy a k zadním stěnám budov byly přistavěny další pokoje v podobě podivných miniaturních napodobenin pyramidy uprostřed Skleníku. Přídatná obydlí byla vklíněna na všemožná místa, aby se kupole dala napěchovat co největším množstvím kaktusíků. Zvláštní uskupení lidského stavitelství a monolitických budov z kamenných tabulí se zde táhla v ohromných pestrobarevných blocích. Některé měly i několik podlaží.¶ Mezi řadou horních poschodí byly v ostrých úhlech nataženy volné dřevěné a provazové můstky; spojovaly místnosti a budovy na opač­ných stranách ulic. Na spoustě dvorků a na střechách řady budov nízké zídky obklopovaly ploché pouštní zahrádky s drobnými záhony zakrslé trávy, několika kaktusy a zvlněným pískem.¶ Nízko nad střechami poletovala a hladově vřeštěla nepočetná hej­na uvězněných ptáků, kteří nenalezli rozbité větrací otvory do vněj­šího města. Jagharek v návalu adrenalinu a v záblesku nostalgie ro­zeznal i ptačí volání známé z Cymeku. Na několika střechách zahlédl písečné orly.¶ Kupole tříštila Nový Krobuzon jako opona ze špinavého skla a z okolních domů vytvářela spleť tmy a lomeného světla. Celé di­oráma dole se hemžilo kaktusíky. Jagharek si vše pomalu a bedlivě prohlížel, ale nespatřil zde příslušníky žádné jiné myslící rasy.¶ Jednoduché lávky se houpaly pod kaktusíky, kteří je přecháze­li všemi směry. V písečných zahradách Jagharek sledoval kaktusíky s velkými hráběmi a dřevěnými lopatami, jak pečlivě tvarují drobné vlnky, které napodobovaly zčeřené duny vytvořené větrem. V tom­to těsně uzavřeném, na všech stranách ohraničeném prostoru nevál žádný vítr, jenž by mohl vytvářet písečné obrazce, a pouštní krajina tedy musela být modelována ručně.¶ Ulice a stezky se jen hemžily kaktusíky, kteří nakupovali a pro­dávali na trhu a nevrle se hádali hlasy příliš slabými na to, aby jim Jagharek mohl rozumět. Tahali dřevěné vozíky; když byl prostředek nebo náklad obzvláště těžký, ruku k dílu přidal i další kaktusík. Nikde nebyli žádní konstrukci, žádné drožky, žádná zvířata s výjimkou ptá­ků a několika skalních králíků, kterých si Jagharek všiml na terasách budov.¶ Ve městě mimo Skleník chodily kaktusíkovské ženy v neforem­ných šatech podobajících se prostěradlům. Tady ve Skleníku na sobě měly pouze bederní roušky z bílé, béžové či nahnědlé látky, přesně to, v čem chodili muži. Měly poněkud větší prsa než muži, zakonče­ná tmavozelenými bradavkami. Na několika místech Jagharek zahlédl ženy, které si k hrudi pevně tiskly děti; ty nedbaly drobných ranek, jež jim způsobovaly matčiny ostny. Na nárožích si hrály hlučné par­tičky kaktusíkovské mládeže, jež okolojdoucí dospělí buď ignorovali, nebo roztržitě pohlavkovali.¶ A po celém pyramidovém chrámu byli kaktusíkovští stařešinové, jež si četli, zahradničili, pokuřovali a hovořili. Někteří měli kolem ramen přehozené rudé či modré šerpy – na bledě zelené kůži se dobře vyjímaly a vypadaly velmi nápadně.¶ Jagharka svědila zpocená kůže. Výhled mu zastíraly závany kou­ře z doutnajícího dřeva. Ty stoupaly ze stovky různě vysokých ko­mínů, jemně se rozlézaly do ovzduší a vířily v pomalých hřibovi­tých chuchvalcích. Několik mlhavých provazců vzlínalo přímo nahoru a pronikalo prasklinami a otvory ve skleněné obloze. Protože sem však nepronikl vítr a sluneční zář zesilovala klenba průhledné bub­liny, nedocházelo tu k žádnému vzdušnému proudění nebo bouřím, které by výpary rozptýlily. Jagharek si všiml, že spodní strana skla je potažena mastnými sazemi.¶ Pořád chyběla více než hodina do západu slunce. Jagharek pohlédl na skleněnou kouli a zazdálo se mu, jako by pukala světlem. Vsáva­la všechny částečky slunečního záření, soustřeďovala je a razantně je vysílala do všech koutů Skleníku, jenž se tak plnil nemilosrdným světlem a horkem. Jagharek viděl, že z kovového prstence, v němž byla zapuštěna, vedou dráty. Hadovitě se klikatily po stěnách kupole a mizely z dohledu.¶ Plochá písečná zahrada na temeni stupňovité stavby ve středu Skleníku byla zakryta složitým strojním zařízením. Přímo pod odu­lým nugetem čirého skla stál ohromný přístroj opatřený čočkou, z ně­hož se do okolo rozestavených kádí táhlo tlusté potrubí. Jeho měděné zařízení právě leštil jeden kaktusík s barevnou šerpou.¶ Jagharek si vzpomněl na pověsti, které zaslechl v Šankelu, histor­ky o heliochymickém aparátu nesmírné thaumaturgické síly. Pečlivě si zářící přístroj prohlížel, ale jeho účel mu zůstával naprostou záhadou. Zatímco se díval, všiml si i velkého počtu dobře viditelných ozbro­jených oddílů. Přivřel oči. Shlížel na ně jako nějaký bůh; prohlížel si každou plochu tohoto malého kaktusíkovského města v prudkém světle skleněné koule. Viděl skoro všechny střešní zahrady a připadalo mu, že přinejmenším na polovině z nich jsou rozmístěné skupinky tří nebo čtyř kaktusíků. Seděli nebo stáli a jejich výraz nebyl na takovou vzdálenost patrný, ale o účelu ohromných, těžkých sečných kuší, které třímali v rukou, nebylo pochyb. Z opasků jim visely válečné sekery, v rudém světle žhnuly srpovité sečně zbraně s dlouhými ratišti.¶ Další patroly postávaly vedle stánků na prostorné tržnici, ostra­žitě posedávaly na nejnižším stupni středového chrámu a rozvážným krokem se s připravenými sečnými kušemi procházely po ulicích.¶ Jagharek si všímal, jak obyvatelstvo na ozbrojené stráže pohlíželo, a zaznamenal nervózní pozdravy a časté pohledy, které všichni upírali k obloze.¶ Domníval se, že podobná situace není normální.¶ Kaktusíky něco zneklidňovalo. Podle jeho zkušeností uměli být jíz­liví a zamlklí, ale atmosféra obav a pocitu ohrožení se nedala srovnat s ničím, co zažil v Šankelu. Možná, uvažoval, jsou tihle kaktusíci jiní, zádumčivější než jejich jižní soukmenovci. Ale cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Ve vzduchu něco viselo.¶ Jagharek se zaměřil na kopuli a pronikavým, pečlivým pohledem si začal prohlížet vnitřek. Pečlivě se soustředil a upadl do něčeho, co se podobalo loveckému tranzu.¶ Mapoval okraje kupole. Jedním dlouhým pomalým pohledem pře­jel celý vnitřní obvod, potom zrak stočil do středu a prohlédl si a peč­livě prozkoumal okruh domů a ulic kousek od něj, pak se přiblížil ještě více ke středu.¶ Tímto zevrubným a metodickým způsobem pohlížel na každé mís­tečko a zákoutí v celém Skleníku. Očima se zběžně a krátce zastavil u nedokonalých tvarů červeného kamene, pak pohledem sklouzl ji­nam.¶ Den se chýlil ke konci a zdálo se, že nervozita kaktusíkovského obyvatelstva roste.¶ Jagharek dospěl na konec trasy svého pozorování. Nenašel nic konkrétního, nic, co by ho zaujalo očividnou nepatřičností. Upřel po­zornost na vnitřní stěnu kupole ve své bezprostřední blízkosti a začal pátrat po nějakém kladkostroji.¶ Nebude to snadné. Nedaleko od něho se traverzy spojovaly kolem těžké koule, ale na spodní straně skleněné stěny už tolik nevyčnívaly. Měl za to, že by po nich s jistým vypětím sil mohl sešplhat: to by pravděpodobně dokázal i Lemuel a možná i Derchan a určitě dobrod­ruzi. Ale jen stěží si dokázal představit Izáka, jak se přidržuje stěny, spouští své mohutné tělo dolu a plazí se několik set yardů k zemi po ne zrovna bezpečné kovové konstrukci.¶ Slunce se venku blížilo k obzoru. Ani za těchto malátných letních večerů nebylo času nazbyt.¶ Ucítil, jak mu někdo poklepal na rameno. Zvedl hlavu a z obrácené mísy Skleníku se ocitl opět na novokrobuzonském vzduchu, vzduchu, který ho překvapil svým chladem.¶ Za ním se na skle krčil Šadrach. Na hlavě měl zrcadlovou přilbu a Jagharkovi podával podobný kus, sestavený z kusů plechu.¶ Šadrachova přilba vypadala odlišně. Jagharkova helma byla suro­vým kusem šrotu. Šadrachova byla naopak složitá, opatřená mědě­nými a mosaznými dráty a trubkami. Nahoře měla jamku s několika otvory, do nichž se mělo našroubovat nějaké další příslušenství. Jako amatérský doplněk vypadala pouze zrcátka.¶ "Zaponměls na tohle," připomněl Šadrach svým jemným hlasem a podával mu přilbu. "Dvacet minut jsi nemával vlajkou, nedával jsi o sobě vědět. Přišel jsem se podívat, jestli jsi naživu a v pořádku."¶ Jagharek mu ukázal traverzy uvnitř kupole. Naléhavým šeptem se pak bavili o potíži, kterou představuje Izák.¶ "Musíš jít dolů," řekl Jagharek. "Projdeš kanály, Lemuel tě pove­de. Musíte najít cestu do Skleníku spodem. Pošli sem za mnou několik mechanických opic, aby mi pomohly, kdybych byl napaden. Podívej se dovnitř."¶ Šadrach se obezřetně naklonil a zadíval se do tmavnoucího prosto­ru. Přes hemžení dole Jagharek ukázal na opuštěnou polorozpadlou stavbu u konce páchnoucího kanálu. Voda, potahové stezky a malý výběžek nerovné země, na němž stál napůl rozbořený domek, by­ly obehnány ohradou tvořenou sutí, ostružiním a dávno zrezivělým ostnatým drátem. Zavržený kousek země sousedil přímo se stěnou kupole, která nad ním ostře vybíhala jako plochý mrak.¶ "Musíš sem najít cestu." Šadrach začal protestovat, mlel něco o nemožnosti, ale Jagharek ho přerušil. "Je to těžké. Bude to těžké. Ale odsud dolů po vnitřní straně neslezeš, a pokud ty ano, tak Izák určitě ne. A my ho uvnitř potřebujeme. Musíš ho sem dostat. Co nej­rychleji. Přijdu za vámi dolů, jakmile objevím psychomůry. Počkejte na mě."¶ Zatímco mluvil, připjal si na hlavu sdrátovanou přilbu a prozkou­mal zorné pole, které se mu nabízelo za zády.¶ V jednom z velkých kusů zrcadla spatřil Šadracha.¶ "Musíš jít. Pospěš si. A mějte trpělivost. Přijdu za vámi a najdu vás, ještě než skončí noc. Můry musí vyletět tímto otvorem, počkám tu a budu je sledovat."¶ Šadrach se tvářil zamyšleně. Jagharek měl pravdu. To, že by Izák mohl slézt po strmých a nebezpečných železných nosnících, bylo ne­představitelné.¶ Krátce na Jagharka kývl, zamával mu do zrcátek na rozloučenou, pak se otočil, odplazil se k hlavnímu žebříku a rychlostí profesionála mu zmizel z očí.¶ Jagharek se otočil a podíval se do posledních paprsků slunce. Zhlu­boka se nadechl a přejel očima zleva doprava, aby zkontroloval, jak vidí v obou zubatých kusech zrcadla. Úplně se zklidnil. Dýchal v po­malém rytmu jažhu-sák, loveckého zasnění, válečnického tranzu cy­meckého garudy. Soustředil se.¶ Po několika minutách se ozvalo rychlé škrábání kovu a drátu o sklo a ze tří různých směrů se k němu po jednom začali blížit opičí kon­strukti. Shromáždili se kolem něho a čekali. Ve večerním přísvitu se jim růžově blyštěly skleněné čočky, při pohybu v nich syčely písty.¶ Jagharek se otočil a prohlédl si je v zrcadle. Pak pečlivě uchopil lano a začal se spouštět do díry ve skle. Vklouzl do praskliny a poky­nul konstruktům, aby ho následovali. Sestoupil do sklem obehnaného městečka, k domům utopeným v rudém světle, vyvolaném zesilová­ním a rozptylováním pozdních slunečních paprsků v čiré kouli, do doupěte psychomůr, a horko Skleníku ho zalilo a zavřelo se mu nad hlavou.¶

Kapitola čtyřicátá třetí

Vně Skleníku se snášela neúprosná tma. S nástupem noci poha­sínaly i jasné paprsky, které tryskaly ze skleněné koule zasazené ve střeše kupole. Skleník znenadání potemněl a maličko i vychladl. Ale velké množství tepla v něm přetrvávalo. Byl stále o mnoho teplejší než město venku. Světla pochodní a budov uvnitř se odrážela od skleně­ného pláště. Cestovatelům shlížejícím na město z Vlajkového kopce, obyvatelům chudinských kolonií mimoděk se rozhlížejícím z věžáků v Oboře, milicionáři vyhlížejícímu z kapsle na visuté dráze a strojve­doucímu vlaku, který směřoval na jih po Polední trase, napínajícímu zrak mezi komíny a větracími šachtami vztyčenými nad zakouřeným panoramatem města, připadal Skleník jako bublina prodchnutá svět­lem.¶ Jakmile padl soumrak, Skleník začal zářit.¶ Jagharek, drže se kovových stupadel na vnitřním plášti kupole, ni­kým nepovšimnutý jako ten nejnepatrnější záchvěv obličejového sval­stva, pomalu pokrčil ruce. Přidržoval se nevelkého kříže výztuží asi v jedné třetině cesty mezi vrcholem a dnem Skleníku. Pořád byl dost vysoko na to, aby mohl shlížet na všechny střechy, na propletence budov, jež se táhly na všech stranách.¶ Mysl si udržoval ve stavu jažhu-sák. Dýchal pomalu a pravidelně. Pokračoval v loveckém pátrání, očima neúnavně přejížděl z jednoho místa pod sebou na druhé, nikde se nezdržel déle než na okamžik, ale vytvářel si jediný, přesný, složený obraz. Občas oči rozostřil a jedním pohledem přelétl všechny střechy pod sebou, napjatě soustředěn na jakýkoli zvláštní pohyb. Často upíral pozornost i ke kalem pokrytému vodnímu příkopu, kam poslal Šadracha a kde doufal, že se shromáždí všichni ostatní.¶ Po skupince vetřelců zatím nebylo ani stopy.¶ Zatímco houstla tma, ulice se pozoruhodně rychle vyprazdňovaly, Kaktusíci houfně odcházeli do svých domovů. Skleník, původně živé městečko, osiřel, během necelých čtyřiceti minut se změnil v město duchů. Jedinými postavami, které na ulicích zůstaly, byly ozbrojené patroly. Ty se pohybovaly značně úzkostlivě. Zavíraly se okenice a zatahovaly závěsy, v oknech pohasínala světla. Na ulicích nestály žádné plynové hořáky. Jagharek ale viděl, jak po nich kráčí lampáři a natahují zažínací tyče, jimiž deset stop nad chodníky zapalovali petrolejem nasáklé pochodně.¶ Každého zažínače doprovázela kaktusíkovská hlídka, nervózně, bo­jovně a kradmě procházející tmavnoucími ulicemi.¶ Na vrcholu centrálního chrámu se kolem ústředního mechaniz­mu pohybovala skupinka kaktusíkovských stařešinů. Tahali za páky a trhali klikami. Na vrcholu aparátu se na těžkém závěsu stáčela ob­rovská čočka. Jagharek napínal oči, ale nerozeznával ani co dělají, ani k jakému účelu zařízení slouží. Nechápavě sledoval, jak kaktusíci věc otočili, podle svislé i vodorovné osy, a podle nějakých záhadných kalibrací zkontrolovali a seřídili zřejmě měřicí zařízení.¶ Jagharkovi nad hlavou se drželi konstrukce i dva šimpanzi konst­rukti. Třetí konstrukt stál na vzpěře souběžné s tou jeho, o několik stop níže. Ani nedutali, vyčkávali, až se pohne.¶ Jagharek se opřel o traverzu a čekal.¶ ¶ Dvě hodiny po západu slunce se sklo kupole zalilo černí. Nebylo vidět žádné hvězdy.¶ Ulice kaktusíkovského Skleníku zářily hrůzostrašným sépiovým přísvitem. Z patrol se staly stíny na pozadí tmavších ulic.¶ Mimo tlumené hučení hořících pochodní, jemné sténání budov a šepotu zde panovalo naprosté ticho. Mezi pomalu chladnoucími cihlami se občas krátce zableskla světýlka podobná bludičkám.¶ Lemuel, Izák a ostatní se stále neobjevovali. Malou část Jagharko­vy mysli to netěšilo, ale z větší části zůstával uvnitř klidný, soustředil se na relaxační techniku loveckého tranzu.¶ Čekal.¶ Někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou zaslechl nějaký zvuk.¶ Okamžitě k němu upjal pozornost, která se v něm rozptýlila, aby ho prostoupila, aby prodchla jeho vědomím. Nedýchal.¶ Ještě jednou. Sotva postřehnutelné zašumění, mávnutí podobné zatřepotání hadru ve větru.¶ Zadíval se směrem, odkud zvuk vycházel, dolů na splet ulic, do zlověstné tmy.¶ Pozorovatelna uprostřed Skleníku nijak nezareagovala. Jagharko­vou myslí se kdesi hluboko uvnitř začaly plížit zvláštní představy. Možná ho opustili, myslela si jedna jeho část. Možná je celý Skleník prázdný a je tu jen on, opičí konstrukti a několik nezemských světel plujících hlubinami ulic.¶ Zvuk už znovu neuslyšel, ale před očima se mu mihl přízrak čer­ného stínu. Tmou prolétlo cosi obrovitého.¶ Jagharek, zakoušeje hrůzu na jakési polonevědomé úrovni hlubo­ko pod klidným povrchem myšlení, ztuhl, křečovitě sevřel v drápech kovové stupadlo a bolestně se tiskl ke konstrukci Skleníku. Prudce odvrátil hlavu a zadíval se na kov, který svíral. Upřeně, obezřetně se zahleděl do zrcátek.¶ Po plášti Skleníku pomalu šplhala přízračná bytost.¶ Tvor se nacházel skoro přímo naproti Jagharkovi, na zcela opačné straně, nejdále, co jen mohl být. Vyskočil z nějaké budovy na zemi, přeletěl krátkou vzdálenost ke sklu a odtud se střídavými pohyby rukou, úponků a pařátů plazil do chladnějšího vzduchu a naprosté tmy.¶ I přes jažhu-sák Jagharkovi zatrnulo u srdce. V zrcadlech sledoval, jak stvůra leze stále výš. Byl jí příšerně fascinován. Sledoval každý pohyb tmavokřídlé siluety, jíž připomínala nějakého vyšinutého an­děla, siluety ověšené nebezpečným masem, z něhož kanula záhadná tekutina. Křídla měla svěšená, jen občas je zlehka nadzvedla, jako by si je v teplém vzduchu chtěla osušit.¶ Se strašlivou a pomalou strnulostí se plížila k osvěžující městské noci.¶ Jagharek nezaregistroval, odkud vyletěla, a to bylo na pováženou. Očima nesoustavně klouzal mezi proradnou stvůrou a oblastí klenuté temnoty, odkud si poprvé všiml, že se vynořila.¶ Jakmile se chvíli soustředěně zadíval do zrcátek, dosáhl cíle. ¶ Upřel oči na shluk starých budov na jihozápadním okraji Sklení­ku. Domy, po staletích kaktusíkovského obývání všemožně upravené a pospravované, zde kdysi tvořily skupinku elegantních rezidencí. Ne­bylo na nich skoro nic, co by je odlišovalo od okolí. Byly trochu vyšší než okolní budovy a horní části jim odťal svažující se oblouk kupo­le. Avšak místo toho, aby byly zničeny úplně, domy byly dle potřeby useknuty, horní podlaží byla v místě, kde stála v cestě sklu, odstraně­na a zbytek zůstal nedotčen. Čím dále stály domy od středu Skleníku, tím nížeji se nad nimi kupole klenula a tím víc pater bylo odstraněno.¶ Původně šlo o klín budov ve výseči tvořené větvící se ulicí. Vrchol řady byl takřka netknutý, chyběla mu pouze střecha. Za ním se táhl chvost zmenšujících se cihlových pater, klesal pod- masou skleněného pláště a nakonec se na okraji kaktusíkovského městečka zcela vytrácel.¶ Z nejvyššího okna těchto starých budov se vysunula nezaměnitel­ná, odporná tlama psychomůry.¶ Jagharkovi znovu poskočilo srdce, a jen s velkou námahou se mu je podařilo zklidnit do pravidelného rytmu. Všechny tyto pocity si uvě­domoval jen s odstupem, mlžným závojem loveckého tranzu. Celou dobu neurčitě zakoušel směsici vzrušení a strachu.¶ Už věděl, kde hnízdí psychomůry.¶ ¶ Teď, když zjistil, co potřeboval, chtěl co nejrychleji sešplhat po vnitřním plášti kupole, vzdálit se z psychomůřího světa, opustit vý­šky a skrýt se na zemi pod vysokými střechami. Uvědomil si však, že kdyby pospíchal, riskoval by, že si ho můry všimnou. Musel če­kat, takřka nehnutě, potichu, zalitý potem, než se obludná stvoření odplazí do hlubší tmy.¶ Druhá můra se naprosto neslyšně vrhla do vzduchu, chvilku plach­tila s roztaženými křídly a pak přistála na kovové konstrukci Skleníku. Vypadala úděsně, když se pak připlazila ke své družce.¶ Jagharek čekal, ani se nehnul.¶ Třetí můra se objevila za několik minut.¶ Její sestry po dlouhém, kradmém šplhání dospěly skoro k vrcholu kupole. Ona byla na něco takového příliš nedočkavá; hořela dychtivos­tí. Napřímila se ve stejném okně jako její předchůdkyně, sevřela rám a balancovala svým podivuhodně poskládaným tělem na dřevěném parapetu. Pak se za jasně slyšitelného mávání křídly vznesla strmou křivkou do vzduchu.¶ Jagharek si nebyl jistý, odkud se vzal následující zvuk, ale měl za to, že dvě šplhající psychomůry na svou letící družku zasyčely, buď nesouhlasně, nebo varovně.¶ V odpověď se Skleníkem ozvalo hučení. V tichu stanného práva bylo dobře slyšet cvakání mechanických převodů z plošiny chrámu.¶ Jagharek ani nedutal.¶ Z pyramidy vyšlehlo světlo, oslepující bílý paprsek, tak ostrý a jas­ně vymezený, že se jevil jako něco hmatatelného. Vyzařoval z čočky onoho podivného aparátu.¶ Jagharek civěl do zrcadel. Ve slabém přísvitu za zářícím reflekto­rem spatřil, že tam stojí skupinka kaktusíkovských stařešinů. Všichni horečnatě otáčeli knoflíky a nastavovali kohouty, jeden z nich sví­ral dvě ohromné páky vyčnívající z podstavce světlometu. Přístroj natáčela kroutil různými ovladači, zaměřoval světelný kužel.¶ Světlo prudce ozářilo náhodnou výseč kupole, potom je manipu­látor stočil na jiné místo, chvíli s ním naslepo bloudil, až se mu v něm podařilo uvěznit nedočkavou psychomůru, která právě doletěla k roz­bitým tabulím.¶ Stvůra obrátila do světla své oční důlky s tykadly. Zasyčela. ¶ Jagharek zaslechl od skupinky kaktusíků na zikkuratu výkřiky ve zpola povědomém jazyce. Byla to směska, nečistý hybrid, větši­nou slova, která naposledy slyšel v Šankelu, vedle novokrobuzonské ragamolštiny a dalších příměsí, které už nepoznával. Jako gladiátor v pouštním městě se částečně naučil řeči bookmakerů, kteří byli vět­šinou kaktusíkovského původu. Formulace, jež nyní slyšel, zněly bi­zarně, byly stovky let staré a zkomolené cizími dialekty, pořád jim však téměř rozuměl.¶ "... tam!" slyšel a pak něco o světle. Když se psychomůra zno­vu odpoutala od skla, aby se vymanila z kuželu světla, velmi jasně zaslechl: "Jde po nás!"¶ Psychomůra snadno vyklouzla z pasti obrovité svítilny. Kaktusíci se ji pokoušeli namířit správným směrem; paprsek sebou divoce šku­bal jako šílený maják. Zoufale jím sklouzli po ulicích a pak ke střeše paláce.¶ Dvě zbývající můry zůstávaly ve stínu.¶ Tiskly se ke sklu.¶ Zdola se ozvala ostrá debata.¶ "... připraveni... obloha..." pochopil Jagharek, pak následovalo jakési slovo, které znělo jako šankelské výrazy pro "slunce" a "kopí" vyslovené dohromady. Někdo zakřičel, aby si dávali pozor, a pronesl něco o slunečním kopí a domově: příliš daleko, volali, příliš daleko.¶ Kaktusík stojící přímo za mohutnou svítilnou vydal štěkavý roz­kaz a jeho mužstvo přizpůsobilo její pohyby okamžité potřebě. Vůdce se dožadoval "mezí", ale čeho, tomu Jagharek už neporozuměl.¶ Světlo se opět prudce zhouplo a znovu na okamžik ozářilo svůj terč. Hrozivý přízrak psychomůry krátce vrhl do útrob Skleníku pří­šerný stín.¶ "Připraveni?" zařval vůdce a ozvalo se sborové přitakání. ¶ Neustále světlem otáčel a zoufale se snažil poletující můru opět uvěznit v ostrém paprsku. Stvůra se vrhala dolů, točila se, nalétávala nad střechy domů, protáčela se v piruetách; nabízela mhouřícím se očím přehlídku mistrovské akrobacie, přízračné cirkusové představení.¶ A pak příšeru s roztaženými křídly zasáhlo světlo, zpříma se do ní opřelo a při pohledu na její úžasnou, nepopsatelnou a strašlivou nádheru jako by se zastavil čas.¶ Sotva ji kaktusíci ovládající světlomet spatřili, zatáhli za jakousi skrytou páku, z čočky vyšlehla kapka oslepující záře a vystřelila po dráze paprsku. Jagharkovi se rozšířily oči. Koule soustředěného světla a horka se zachvěním zanikla zlomek vteřiny předtím, než narazila do skla kupole.¶ Bleskový zášleh jako by pod klenbou ztišil všechny zvuky. ¶ Jagharek zamrkal, aby ze sítnice zahnal doznívající obraz zběsilé střely.¶ Kaktusíci dole se opět začali dohadovat.¶ "... zasáhli?" zeptal se jeden. Bylo slyšet změť nejasných odpově­dí.¶ Společně s Jagharkem, jenž se jim ukrýval nad hlavami, napínali oči do míst, jimiž můra proletěla naposledy. Očima přejížděli dno a svůj silný světlomet zamířili i na chodníky.¶ Jagharek na ulicích pod sebou spatřil, že ozbrojené hlídky strnuly, sledují pohyb světla a stojí nepohnutě v jeho pátravé záři.¶ "Nic," zakřičel jeden ze stařešinů z výšky a jeho hlášení se vzápětí ozvalo ze všech sektorů Skleníku, halasně se rozplývajíc v klaustrofo­bické noci.¶ Za silnými závěsy a dřevěnými okenicemi skleníkovských oken se zažínaly pochodně a plynové lampy a jejich světlo se začalo rozlévat do okolí. A i když kaktusíky zvrat v událostech vyrušil, do temnoty nevyhlíželi, nechtěli riskovat zrádný pohled ven. Stráže zůstaly v uli­cích osamoceny.¶ A potom, za ševelení větru stejně smyslného jako erotické steny, kaktusíci na plošině chrámu zjistili, že psychomůru nezasáhli: stvůra ostrou kličkou ucukla z dosahu slunečního kopí, stačila slétnout tak nízko nad střechy, že se jich mohla dotknout, prohnala se až k věži, pomalu si stoupla, důstojně se vztyčila a na křídlech roztažených do maximální možné šířky rozehrála obrazce, které se rozkmitaly s prud­kostí a složitostí temného ohně.¶ Nastal krátký okamžik, který vyplnil výkřik jednoho ze stařešinů. Zlomek vteřiny nato se vůdce pokusil natočit sluneční kopí do pozice, v níž by psychomůru mohl sežehnout. Nemohli však odtrhnout oči od křídel, jež se před nimi rozevřela, a zatímco se jim mysli zaplavovaly šílenstvím, výkřiky i plány braly pomalu za své.¶ Jagharek se díval do zrcadel, nejraději by však měl oči zavřené.¶ Dvě můry, které se doposud přidržovaly stropu kupole, se najed­nou spustily dolů. Vrhly se k zemi a v úžasném kruhovém náletu vyklouzly z osidel přitažlivosti. Svezly se po strmých stranách rudé pyramidy, narovnaly se jako démoni povstávající z útrob země a uká­zaly se před zkoprnělým kaktusíkovským zástupem.¶ Jedna natáhla chápavé úponky a bleskurychle je omotala kolem tlusté nohy jednoho z kaktusíků. Útlé paže uchopily a žádostivé pa­řáty se zaťaly do netečné kaktusíkovské kůže. Trojice psychomůr si vybírala oběti, všechny tři chňapaly po uhranutých stařešinech.¶ Na zemi pod nimi se zmateně míhala světla. Ozbrojené hlídky pobíhaly kolem dokola, volaly na sebe, mířily zbraněmi kamsi vzhůru a s klením je zase skláněly. Skoro nic neviděly. Věděly pouze to, že jakési nezřetelné, mihotavé bytosti krouží jako listí kolem vrcholu chrámu a že stařešinové přestali pálit ze slunečního kopí.¶ Skupinka drsných a neohrožených válečníků vtrhla do chrámo­vé brány a chvatně se rozeběhla po schodišti ke svým vůdcům. Byli však příliš pomalí. Byli bezmocní. Můry se od chrámu vzdálily, hladce klouzaly vzduchem, napínaly křídla, a i přestože křídla skýtala nehyb­ný, hypnotizující pohled, jakýmsi způsobem se dokázaly vznášet. Své kořisti stáhly přes cihlový okraj plošiny a všechny pod tou tíhou ma­ličko poklesly. Trojice kaktusíkovských stařešinů visela ve smyčkách a propletencích přízračných psychomůřích končetin a omráčeně zírala na bouřlivou změť nočních barev na křídlech svých věznitelek.¶ Několik vteřin předtím, než kaktusíkovský útvar vyrazil padacími dveřmi na střechu, můry zmizely. Jedna po druhé, podle nějakého nezpochybnitelného nevyřčeného příkazu, vystřelily prudce vzhůru a vyletěly prasklinou v kupoli. Vyklouzly za použití nějakého kr­kolomného čarovného prostředku, protože bez nejmenšího zaváhání prolétly otvorem, který nebyl pro jejich křídla dostatečně velký.¶ Své bezvládné oběti si vzaly s sebou. Volně visící těla vytáhly s odpornou elegancí nad noční město.¶ Kaktusíkovští stařešinové, kteří zůstali stát u skloněného sluneč­ního kopí, se nechápavě třásli, a jakmile se začali vzpamatovávat, užasle a ustrašeně se rozkřičeli. Křik se změnil ve vyděšené ječení, když spatřili, že zmizelo několik jejich druhů. Řvali vztekem, otáčeli slunečním kopím a marně jím mířili do prázdné kupole. Objevili se i mladší válečníci s připravenými sečnými kušemi a mačetami. Když se však zmateně rozhlédli po zdrcených soukmenovcích, zbraně zase raději zajistili.¶ Až teď, zatímco zbylí stařešinové vykřikovali zběsilé kletby a zlost­ně ječeli, zatímco se noc plnila změtí zvuků a psychomůry se vznášely daleko nad temnou metropolí, se Jagharek vynořil z bojovného tran­zu a pustil se po nosnících dolů po stěně Skleníku. Opičí konstrukti spatřili, jak se dává do pohybu, a vydali se za ním směrem k ulicím.¶ ¶ Jagharek uhnul na příčné vzpěry a dal si pozor, aby se dotkl dna až za domy, na malém kousku pusté země, která obklopovala páchnoucí rameno kanálu.¶ Posledních několik stop k zemi seskočil, tiše dopadl a překulil se na rozbitých cihlách. Skrčil se a poslouchal.¶ Ozvalo se trojí slabé zakřupání a vedle něho dopadly i mechanické opice. Čekaly na jeho pokyny či návrhy.¶ Jagharek se podíval do špinavé vody kousek od sebe. Stěny kory­ta byly mazlavé mnohaletým nánosem organických šlemů a kalu. Na jednom konci, asi třicet stop od stěny kupole, strouha nenadále kon­čila cihlovou přepážkou. Tady musela začínat jedna z menších větví hlavní kanálové soustavy. V místě, kde se stýkal se stěnou Skleníku, byl kanál přeťat hrubým hrazením z betonu a železa. Bariéra byla pevně zasazena do vody, její okraje byly utěsněny, jak nejlépe to šlo. Přesto bylo možné v mokrém cihlovém žlabu narazit na drobné nečis­toty a stružky, které neklamně dokazovaly, že příkop naplňuje voda zvenku. Pronikala do něj mezi zvětralými kameny a zastavovala se v pomalých vírech udušených odpadky a mršinami, tekla hustou kaší ve vodě se rozpouštějících nečistot.¶ Jagharek cítil, jak voda páchne. Odplazil se kousek dál, k nízkým pozůstatkům stěny vyčnívající z pobořeného zdiva. Uvědomil si, že venku, na ulicích Skleníku, se stále ozývají zběsilé výkřiky. Vzduch byl plný hysterického volání po rázné akci.¶ Už se chystal usadit a počkat na Šadracha a ostatní, když spatřil, jak se kolem něho zvedají kopečky rozbitých cihel. Sesouvaly se k zemi v malých kaskádovitých sprškách. A z cihlového prachu se vynořili Izák a Šadrach, Pengefinčes, Derchan, Lemuel a Tansell. Jagharek si uvědomil, že hromádku pohozených drátů a skla za nimi tvoří dva další opičí konstrukti, kteří se právě sunuli, aby se připojili ke svým druhům.¶ Chvíli nikdo nemluvil. Pak se k Jagharkovi dopotácel Izák, z ně­hož odpadávaly popel a saze. Špínu z kanálu, která mu pokrývala kabát a tornu, teď překryl prach z popadaných domů. Na hlavě se mu zvláštně kymácela otlučená přilba, která se svým propracovaným a mechanickým charakterem podobala té Šadrachově.¶ "Jagu," pozdravil přerývaně. "Jsem rád, že tě vidím, kamaráde. Jsem rád, že... jsi v pořádku." Uchopil Jagharkovu ruku a překvapený garuda se ji ani nepokusil odtáhnout.¶ Jagharek cítil, že se vynořuje ze zasnění, o kterém ani netušil, že ho poutá, rozhlédl se a až teď Izáka a ostatní spatřil jasnýma očima. Pocítil opožděný nával úlevy. Byli strašně špinaví, poškrábaní a samá modřina, ale zdálo se, že nikdo z nich nebyl vážně zraněn.¶ "Viděl jsi to?" zeptala se Derchan. "Právě jsme se vyhrabali ­trvalo nám celou věčnost, než jsme se proplížili kanály, pořád jsme něco slyšeli..." Při té vzpomínce jen potřásla hlavou. "Najednou jsme vylezli z jakéhosi poklopu. Byli jsme na ulici nedaleko odsud. Vládl tam zmatek, naprostý zmatek! Všechny hlídky pospíchaly k chrámu a viděli jsme taky... tu světelnou zbraň. Nakonec jsme se sem dostali docela snadno. Nikdo se o nás nezajímal..." odmlčela se. "Pořádně jsme neviděli, co se stalo," dodala tiše.¶ Jagharek se zhluboka nadechl.¶ "Můry jsou tady," řekl. "Viděl jsem jejich hnízdo. Zavedu vás tam."¶ Zůstali stát jako opaření.¶ "To ti zatracení kaktusíci nevědí, kde se schovávají?" zeptal se Izák. Jagharek zavrtěl hlavou v lidském gestu – prvním, které se naučil.¶ "Oni nevědí, že psychomůry spí v jejich domech," vysvětloval Jagharek. "Slyšel jsem je křičet: myslí si, že psychomůry přišly, aby je napadly. Považují je za vetřelce zvenčí. Oni ne..." Jagharek zmlkl a vzpomněl si na paniku na plošině kaktusíkovského chrámu, na kak­tusíkovské stařešiny bez přileb, na smělé, hloupé vojáky, co se přihnali nahoru, měli tolik štěstí, že se s můrami minuli, a uchránili se tak před zbytečnou smrtí. "Oni vůbec netuší, co jsou můry zač," dokončil tiše.¶ A zatímco se díval, Pengefinčes pod šaty proklouzla její undina, smočila jí kůži, smyla z ní a z jejího oblečení prach a zanechala je nesmyslně čisté.¶ "Měli bychom najít to hnízdo. Zavedu vás tam."¶ Dobrodruzi přikývli a provedli automatickou kontrolu svých zbra­ní a výstroje. Izák a Derchan vypadali úzkostlivě, ale zaťali zuby. Lemuel se zadíval stranou a začal si nožem čistit nehty.¶ "Měli byste vědět ještě něco," pokračoval Jagharek. Obracel se na všechny a v jeho hlase se ozývala naléhavost, něco, co se nemohlo jen tak přejít. Tansell a Šadrach zvedli oči od pečlivého prohlížení svých batohů. Pengefinčes položila luk, který zkoušela. Izák se na Jagharka zadíval se strašlivou, zoufalou odevzdaností.¶ "Tři můry vyletěly rozbitou střechou. Odnesly si uhranuté kaktu­síky. Ale ony jsou čtyři. Tak nám to řekl Vermišank. Možná se mýlí, možná lhal. Třeba jedna z nich umřela.¶ Nebo možná," dodal, "zůstala v hnízdě. Možná na nás čeká."¶

Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Kaktusíkovské hlídky se radily u základny Skleníku a dohadovaly se se zbývajícími stařešiny.¶ Šadrach se krčil za rohem boční uličky, mimo dosah jejich zraku. Z nějaké tajné kapsy vytáhl miniaturní dalekohled. Natáhl ho do maximální délky a zpoza rohu přehlédl shromážděné vojáky.¶ "Zdá se, že opravdu nevědí, co mají dělat," uvažoval tiše. Zbytek skupinky vetřelců se mu choulil za zády, přitisknutý k vlhké zdi. V po­hyblivých stínech vrhaných vysokými pochodněmi, které jim prskaly a hořely nad hlavami, se snažili zůstat co možná nejnenápadnější. "Asi proto vyhlásili i zákaz vycházení. Můry je likvidují. Samozřej­mě, možná tady platil vždycky. Ale tak či onak –" a otočil se na ostatní "– nám jen pomůže."¶ Ploužit se potemnělými ulicemi Skleníku tak, aby je nikdo ne­spatřil, nebylo obtížné. V cestě jim nestála žádná překážka. Následo­vali Pengefinčes, která se pohybovala zvláštním krokem, něčím mezi žabími přískoky a kradmým zlodějským plížením. V jedné ruce drže­la luk a v druhé šíp se širokým zahnutým hrotem podobný harpuně, vhodný jako zbraň proti kaktusíkům, ale použít je nemusela. Jagha­rek se pohyboval pár kroků za ní a šeptal jí, kudy má jít. Pengefinčes se občas zastavila, dala svým druhům znamení, přitiskla se ke zdi; skryla se za nějaký vozík či stánek a sledovala, jak nějaký smělý nebo pošetilý obyvatel odtahuje od okna závěs a vykukuje na ulici.¶ Pět opičích konstruktů mechanicky poskakovalo za svými organic­kými pány. Těžká kovová těla se pohybovala poměrně tiše. Jen občas jim unikl nějaký zvláštní zvuk. Izák nepochyboval o tom, že pro kak­tusíky ve Skleníku se pravidelný přísun nočních můr od této noci rozroste o strach z jakési kovové cupitající věci, o chřestící hrozbu, jež se krade ulicemi.¶ Zjišťoval, že ho chůze pod kupolí silně zneklidňuje. I s přístav­bami z pálené hlíny a s pochodněmi ulice působily v zásadě docela normálně. Mohly stát ve městě kdekoli. A přesto se nad vším kle­nula nesmírná báň, táhla se od obzoru k obzoru, svírala zdejší malý svět jako nějaká klaustrofobní obloha, která všechno pod sebou přísně vymezuje. Zvenku sem pronikaly nejisté a jaksi hrozivé záblesky svět­la, lámané silným sklem. Černé železné mřížoví konstrukce obepínalo městečko jako pletivo, jako ohromná pavoučí síť.¶ Při této myšlence Izák pocítil náhlý nával emocí.¶ Zakusil závratný pocit jistoty.¶ Tkáč je blízko.¶ Zpomalila vzhlédl k obloze. Na zlomek vteřiny spatřil svět jako síť, zahlédl síť světa a vycítil blízkost onoho obrovitého pavoučího ducha.¶ "Izáku!" sykla Derchan a proběhla kolem něj. Chytla ho za ruku a strhla s sebou. Ale než ho popadla, stál chvíli nehybně na ulici, zíral na kopuli a zoufale se snažil znovu se vnořit do onoho vědomí: A teď, zatímco za ní klopýtal, zkoušel jí šeptem sdělit, co si uvědomil, ale nedokázal mluvit srozumitelně a Derchan nedokázala poslouchat. Vlekla ho temnými ulicemi.¶ Po svízelné cestě, během níž uhýbali hlídkám a vzhlíželi k za­mračené skleněné báni, se zastavili před shlukem tmavých budov na křižovatce dvou opuštěných ulic. Jagharek počkal, až budou všichni dostatečně blízko, aby ho slyšeli, pak se otočil a natáhl ruku.¶ "To horní okno."¶ Svažující se klenba neúprosně zapadala do chvostu řady domů, drtila jim střechy a měnila masu rezidencí na čím dál nižší hromady suti. Ale Jagharek ukazoval do míst od stěny nejvzdálenějších, kde budovy zůstávaly skoro nedotčené.¶ Tři patra pod podkrovím byla obývaná. Mezi okraji závěsů pro­bleskovalo světlo.¶ Jagharek vklouzl za roh úzké uličky a ostatní šli za ním. Odkudsi ze severu stále slyšeli zděšené výkřiky zmatených hlídek, které se zoufale snažily rozhodnout, co udělat.¶ "Normálně bychom možná dokázali získat kaktusíky na svou stra­nu," hlesl Izák, "ale byli bychom v prdeli, kdybysme se je pokusili požádat o pomoc zrovna teď. Jsou šílení jak ratlíci. Všimnou si nás, popadne je záchvat zuřivosti a rozsekají nás těmi svými sečnými ku­šemi dříve, než řeknem 'nůž'."¶ "Musíme ale projít kolem pokojů, kde spí kaktusíci," řekl Jagha­rek. "Musíme vyjít do nejvyššího patra. Musíme zjistit, odkud ty psychomůry vylézají."¶ "Tanselle, Penge," ozval se Šadrach rozhodně, "vy sledujte dveře." Oba se na něho chvilku dívali, pak přikývli. "Profesore? Myslím, že bude nejlepší, když půjdeš se mnou. A tihle konstrukti... myslíš si, že se budou hodit?"¶ "Myslím, že ti budou zatraceně důležití," ujistil ho Izák. "Ale poslouchejte... já si myslím... myslím si, že je tady Tkáč."¶ Všichni na něho upřeli oči.¶ Derchan a Lemuel se tvářili nevěřícně.¶ Dobrodruzi zůstali neteční.¶ "Jaks na to přišel, profesore?" zeptala se Pengefinčes mírně. ¶ "Já... já to nějak... cítím. Už jsme s ním přišli do styku. Říkal, že se s námi třeba ještě setká..."¶ Pengefinčes se podívala na Tansella a Šadracha. Pak se rychle ozvala Derchan.¶ "Nevymýšlí si," podpořila Izáka. "Zeptejte se Holuba. On ho taky viděl." Lemuel zdráhavě přikývl, že ano, viděl jej.¶ "Ale s tím my moc nenaděláme," řekl. "Toho sráče nijak neovliv­níme, a ať už si přijde pro nás, nebo pro ně, budeme vydáni napospas okolnostem. Možná, že neudělá nic. Užs to řekl sám, 'Záku: udělá to, co uzná za vhodné."¶ "No nic," pokračoval Šadrach pomalu, "i tak jdeme dovnitř. Ně­jaké námitky?" Nikdo se neozval. "Dobrá. Ty, garudo. Tys je viděl. Viděls, odkud vylézají. Ty bys dovnitř jít měl. Půjdu já, profesor, ptačí muž a konstrukti. Vy ostatní zůstáváte tady a budete dělat přesně to, co vám řeknou Tansell s Penge. Rozumíte?"¶ Lemuel lhostejně přikývl. Derchan se chvilku mračila a zápasila se vztekem. Šadrachův tvrdý, velitelský tón ale zapůsobil. Nemusel se jí líbit, mohla ho považovat za podlého ničemu, ale své práci rozuměl. Byl to zabiják, a toho právě teď potřebovali. Přikývla.¶ "Při prvním náznaku potíží odsud vypadnete. Vrátíte se do kaná­lů. Zmizíte. Bude-li třeba, zítra se setkáme na skládce. Rozumíte?" tentokrát promlouval k Pengefinčes a Tansellovi. Oba krátce přikývli. Voďanojka cosi šeptala své undině a prohlížela si toulec. Některé její šípy byly složitými mechanizmy s úzkými hroty opatřenými pružina­mi, které při kontaktu vystřelovaly, aby protkly cíl s prudkostí střely ze sečně kuše.¶ Tansell si kontroloval střelné zbraně. Šadrach chvíli váhal, pak si odepjal mušketu a předal ji kolegovi, který ji převzal s děkovným kývnutím.¶ "Nebudu mít moc místa," řekl Šadrach. "Nebudu ji potřebovat." Vytáhl svou tvarovanou pistoli. V pološeru se zdálo, že se ďábel­ská tvář na konci hlavně pohybuje. Šadrach cosi zašeptal; vypadalo to, jako by ke své zbrani promlouval. Izák tušil, že si právě pistoli thaumaturgicky vylepšil.¶ Šadrach, Izák a Jagharek pomalu poodešli.¶ "Konstrukti!" sykl Izák. "S námi." Ozvalo se syčení pístů a chvění kovu a pět kompaktních opičích těl se vydalo za nimi.¶ Izák a Šadrach se otočili na Jagharka a potom vyzkoušeli své zrcadlové přilby, aby se ujistili, že jim skýtají jasný výhled.¶ Tansell stál před nepočetnou stísněnou skupinkou a dělal si po­známky do malého notesu. Vzhlédl, stiskl rty a s nakloněnou hlavou se zadíval na Šadracha. Pak si změřil pochodně nad jejich hlavami a všiml si úhlu, který svírají střechy. Chvíli si zapisoval záhadné for­mule.¶ "Pokusím se použít halící kouzlo," řekl. "Jste moc vidět. Nemá cenu si koledovat o potíže." Šadrach přikývl. "Škoda, že se to netýká i konstruktů." Tansell pokynul mechanickým opicím, aby mu šly z ces­ty. "Penge, pomůžeš mi?" požádal. "Pošli mi sem trochu energie, buď tak hodná. Tahle prácička mě pěkně vysává."¶ Voďanojka se přisunula a vložila levou ruku do Tansellovy pravice. Oba se soustředili a zavřeli oči. Chvíli se nehýbali a nevydávali žádné zvuky; pak, zatímco Izák přihlížel, se oběma ve stejném okamžiku ospale otevřela víčka.¶ "Zhasněte ta zatracená světla," sykl Tansell a Pengefinčesina ústa se pomalu pohnula spolu s těmi jeho. Šadrach a ostatní se rozhlédli, nechápajíce, jestli se obrací na ně, když spatřili, jak upírá pohled na zářící pouliční svítilnu nad svou hlavou.¶ Šadrach rychle pokynul Jagharkovi. Přistoupil k nejbližší lampě, propletl si prsty a udělal stupátko. Zapřel se nohama.¶ "Sundej si plášť," přikázal. "Vylez nahoru a zhasni ten plamen."¶ Izák byl nejspíš jediný, kdo si všiml Jagharkova sotva postřeh­nutelného zaváhání. Uvědomil si, kolik odvahy se skrývá v Jaghar­kově souhlasu, když se chystal odložit a zničit svou poslední masku. Jagharek si rozepjal přezku u krku a stanul přede všemi s holou ptačí hlavou. Zející prázdnota za jeho zády všechny udeřila do očí, jizvy a pahýly mu kryla pouze tenká košile.¶ Jagharek co nejjemněji sevřel svými velikými drápy Šadrachovy propletené ruce. Vyskočil nahoru. Šadrach garudu s dutými kostmi lehce nadzvedl a Jagharek přes ulepenou prskající pochodeň přeho­dil svůj plášť. Světlo pohaslo v oblaku černého dýmu. Na všechny zaútočily stíny podobné dravcům.¶ Jagharek sestoupil na zem a spolu se Šadrachem se rychle pře­sunul k druhému plameni osvětlujícímu slepou uličku, v níž se právě nacházeli. Úkon zopakovali a malý cihlový žlab se ponořil do tmy.¶ Když Jagharek sestoupil na zem, roztáhl svůj poničený plášť, nyní ohořelý, potrhaný a zašpiněný od dehtu. Chvíli se rozmýšlel a pak ho zahodil. Ve špinavé košili vypadal drobně a uboze. Odhalil zároveň všechny své zbraně.¶ "Přesuňte se do nejhlubšího stínu," zašeptal Tansell skřípavě. Pen­gefinčina ústa zopakovala jeho slova, aniž by vydala hlásku. ¶ Šadrach odstoupil, našel v cihlové zdi malý výklenek a vtáhl do něj Jagharka i Izáka. Všichni se ke staré zdi přitiskli. Svezli se k zemi, uvelebili se ve stínu a zůstali nehybní.¶ Tansell strnule pohnul levou rukou a napřáhl k nim konec silného měděného drátu na cívce. Šadrach natáhl ruku a snadno si ho po­dal. Omotal si ho kolem krku a pak ho rychle ovinul i kolem svých společníků. Potom vklouzl zpátky do tmy. Izák si všiml, že druhý konec drátu je připevněný k ručnímu přístroji, jakémusi motoru, jejž Tansell právě zapnul a umožnil tak mechanizmu, aby se roztočil, zís­kal hybnost a dynamiku.¶ "Připraveni," hlásil Šadrach.¶ Tansell si pobrukoval a šeptal a vyrážel podivné zvuky. Byl skoro neviditelný. Když ho Izák pozoroval, s bídou postřehl pouze postavu zahalenou tmou, jak se třese námahou. Brumlání sílilo.¶ Pak Izákem projel otřes. Pocítil lehkou křeč a dotyk Šadracha, který ho přidržoval. Izákovi naskočila husí kůže a ucítil, jak mu mís­tem, kde se drát dotýkal kůže, protekl bodavý proud.¶ Vjem trval jen chvilku, zmizel, jakmile se přístroj zastavil. ¶ "Dobrý," zaskřehotal Tansell. "Podíváme se, jestli to klaplo." ¶ Šadrach vystoupil z výklenku do ulice.¶ Stíny vyšly ven s ním.¶ Obklopovala ho nejasná aura tmy, tatáž, která ho halila v hlubo­kém stínu. Izák na něho zíral a všiml si, že má v očích a pod bradou kaluže syté černi. Šadrach pomalu vstoupil do světla vrhaného po­chodněmi na nedaleké křižovatce.¶ Stíny na tváři a těle se mu ani nepohnuly. Zůstaly ztuhlé v podob, kterou nabyly, když se choulil v černočerné tmě, přesně tak, jako kdyby se stále nehybně skrýval před neposednou září. Stíny, které se k němu upínaly, se mu táhly asi palec od kůže a zbarvovaly okolní vzduch jako temná gloriola.¶ A pojilo se k němu ještě něco: zvláštní ticho, které ho doprovázelo při každém pohybu. Vypadalo to, jako by chladná strnulost chvíle, kdy se skrýval ve výklenku, prostoupila stíny, které ho v něm zahalily. Mátl oko pozorovatele. Ten mohl sledovat jeho pohyb, pokud věděl, že stojí vedle něho a byl odhodlaný ho nespustit z očí, ale snazší bylo si ho vůbec nevšimnout.¶ Šadrach pokynul Izákovi a Jagharkovi, aby se k němu připojili.¶ Vypadám jako on? přemýšlel Izák, když se vyplížil do řidších stí­nů. Vidíte mě jen koutkem oka? Jsem zpola neviditelný a nesu si s sebou háv ze stínů?¶ Podíval se na Derchan a z jejího vytřeštěného pohledu usoudil, že ano. I Jagharek po levé straně nebyl nijak zřetelný.¶ "S prvními slunečními paprsky musíte vypadnout," přikázal Šadrach svým druhům. Tansell a Pengefinčes přikývli. Odstoupili od sebe a vyčerpaně si oddechli. Tansell pozvedl ruku a popřál jim hodně štěstí.¶ Šadrach pokynul Izákovi a Jagharkovi a vyšel z potemnělé uličky do mihotavého světla před domy. Za nimi se pomalu vynořily i opi­ce, které se pohybovaly jak nejtišeji dovedly. Postavily se vedle obou lidí a garudy a na otlučených kovových schránkách se jim prudce za­blyštělo rudé světlo. Ze tří očarovaných vetřelců totéž světlo klouzalo jako řídký olej z čepele nože. Nemělo se čeho chytit. Tři nejasné po­stavy se postavily před pětici jemně drnčících konstruktů a vydaly se prázdnou ulicí k domu.¶ ¶ Kaktusíci nezamykali. Vstoupit do domu bylo docela snadné. Šad­rach se plížil po schodech.¶ S Izákem v patách nasával exotickou, neznámou vůni kaktusíkov­ské mízy a zvláštní potravy. Ve vstupní chodbě byly všude možně rozestavěné kořenáče s pestrou směsicí pouštních rostlin, většinou chřadnoucích, neboť uvnitř domů neměly dostatek světla.¶ Šadrach se otočil a oba společníky si změřil pohledem. Opatrným pohybem si přiložil prst ke rtům. Pak pokračoval v cestě.¶ Z prvního poschodí zaslechli hluboké kaktusíkovské hlasy, jak tiše před spaním rozmlouvají. Jagharek jim šeptem překládal to málo, čemu rozuměl: poznámky o strachu a nabádání k důvěře ve stařešiny. Schodiště bylo holé a bez ozdob. Šadrach se zastavil pár schodů před prvním patrem, Izák mu nahlédl přes rameno a spatřil, že dveře do kaktusíkovského pokoje jsou dokořán.¶ Uviděl prostornou místnost s velmi vysokým stropem, která, jak si uvědomil, když si všiml okrajů prken, jež ve výšce sedmi stop vrou­bila strop, vznikla po vytrhání podlahy horního patra. V místnosti tlumeně hořela plynová lampa. Nedaleko dveří Izák spatřil několik spících kaktusíků; nehybně a působivě stáli na zaklesnutých nohou. Dvě postavy byly ještě vzhůru, zlehka se k sobě nakláněly a šeptaly si.¶ Šadrach velmi pomalu, jako dravec, překonal zbylé stupně a za­mířil ke dveřím. Zastavil se těsně před nimi, ohlédl se a ukázal na jednoho z opičích konstruktů a pak vedle sebe. Gesto ještě jednou zo­pakoval. Izák rozuměl. Přiblížil se ke konstruktově sluchové vstupní jednotce a zašeptal mu do ní instrukce.¶ Konstrukt vyběhl po schodech s tichým rachocením, při němž sebou Izák škubl, ale kaktusíci si ho nevšimli. Opice si přidřepla k Šadrachovi. Před pohledy z pokoje ji chránilo jeho do tmy zaha­lené tělo. Izák pokynul druhému konstruktovi, aby následoval svého druha, pak ukázal Šadrachovi, aby šel.¶ Mohutný dobrodruh se pomalým, vláčným pohybem plížil okolo dveří, tělem stínil konstrukty. Světlo se od jejich těl nepřestalo odrá­žet, a zatímco míjeli práh, některé odlesky mohly dopadat i za něj. Šadrach se ale i s konstrukty skrývajícími se za jeho trupem bez za­váhání dostal na druhou stranu zorného pole hovořících kaktusíků a proplížil se za okraj dveří do tmy dále pokračující chodby.¶ Pak přišla řada na Izáka.¶ Ten pokynul dalším dvěma konstruktům, aby se za něho schovali, a začal se krást přes dřevěnou podlahu. Lezl po čtyřech, s nimi po boku, břicho se mu plouhalo těsně nad zemí.¶ Když vylezl do zorného pole kaktusíkovského páru, který spo­lu tiše před spaním rozmlouval, zakoušel děsuplné pocity. Krčil se na chodbě, co možná nejdále ode dveří, ale pořád zůstávalo něko­lik nesnesitelných vteřin, kdy se musel do bezpečí potemnělé chodby proplížit kalným obdélníkem světla.¶ Měl čas pohlédnout na veliké kaktusíky, kteří stáli na udusané hlíně podlahy. Zatímco se jim kradl okolo dveří, přejeli přes něj oči­ma a on zatajil dech, ale thaumaturgické stíny zesilovaly tmu domu a jemu se podařilo projít, aniž by byl spatřen.¶ Potom se světlem proplazil i Jagharek, jehož hubené tělo jen stěží krylo posledního konstrukta.¶ Opět se seskupili před dalším schodištěm.¶ "Tenhle úsek bude snadnější," zašeptal Šadrach. "V patře nad ná­mi nikdo není, tvoří jen strop tohoto patra. A nad ním... se ukrývají naše psychomůry."¶ ¶ Než došli do čtvrtého poschodí, Izák tiše požádal Šadracha, aby zastavil. Zatímco ho Šadrach a Jagharek sledovali, zase něco šeptal jednomu z konstruktů. Zůstali na místě, zatímco se tvor s mechanic­kou opatrností doplížil k okraji schodů a zmizel v temné místnosti za nimi.¶ Izák nedýchal. Za chvilku konstrukt vyklouzl ven a trhavé jim pokynul paží, že mohou pokračovat.¶ Všichni pomalu došli do dávno opuštěné podkrovní místnosti. Okno v ní shlíželo na křižovatku ulic; okno bez skleněné výplně, jehož zaprášený rám byl posetý řadou nejrůznějších bizarních škrábanců. Tímto malým obdélníkem do místnosti vnikalo světlo: mdlý a proměnlivý přísvit pochodní z ulice.¶ Jagharek pomalu ukázal na okno.¶ "Tamtudy. Vylezla tamtudy."¶ Podlaha byla poházená starými odpadky a pokrývala ji silná vr­stva prachu. Do stěn byly vyryté podivné zneklidňující obrazce. ¶ Místnost přetínal nepochopitelný vzdušný závan. Byl slabý, takřka nerozpoznatelný. V nehybném horku kupole však působil znepokojivě a nápadně. Izák se rozhlédl, aby zjistil, odkud by mohl vycházet. Našel to. A třebaže se v nočním vedru silně potil, přejel mu po zádech mráz.¶ Na druhé straně místnosti, přímo naproti oknu, leželo u zdi na po­dlaze několik vrstev omítky a zdiva. Vysypalo se z čerstvě vyraženého otvoru, z nepravidelné trhliny v cihlách, která Izákovi dosahovala až do výše stehen.¶ Přízračná díra. S oknem ji spojoval vánek, jako by v útrobách domu dýchala nějaká nepředstavitelná nestvůra.¶ "Je uvnitř," řekl Šadrach. "Musejí se skrývat někde tam. Tam musí být jejich hnízdo."¶ ¶ Za otvorem se táhl nerovný tunel vyražený do masy domu. Izák a Šadrach napínali zrak do tmy.¶ "Nevypadá, že by se do něho mohla některá z těch potvor ve­jít," řekl Izák. "Ale myslím, že nefungují podle... ehm... zákonitostí prostoru."¶ Tunel byl asi čtyři stopy široký, jen hrubě proražený a zřejmě dost hluboký. Jeho vnitřek jim rychle mizel před očima. Izák k němu poklekl a hluboce nasál tmu. Pak zvedl oči k Jagharkovi.¶ "Ty tu budeš muset zůstat." Než mohl garuda něco namítnout, Izák si ukázal na hlavu. "Já a tady Šad máme přilby, kterými nás vybavila Rada. A s tímhle –" poplácal si tornu "– se snad dostaneme do blízkosti čehokoli, co tam je, pokud to tam je." Vytáhl z torny dynamo. Byl to stejný přístroj, který Rada použila k zesílení Izáko­vých myšlenkových vln, aby přilákala jeho někdejšího svěřence. Teď ho chtěli použít k odvádění myšlenkových vln. Izák si kolem ruky omotal svazek pokovených trubic.¶ Šadrach vedle něho poklekl a sklonil hlavu. Izák mu konec vedení zasunul do vývodu na přilbě a utáhl šrouby, které je držely na místě.¶ "Podle Rady tento aparát používají šamani k provádění techniky zvané... sublimační ontolografie," Izák mluvil, jen aby je neobestřelo tíživé ticho. "Neptejte se mě, co to je. Funguje to zhruba tak, že tyto výfuky spláchnou naše... ehm... psychické emanace... a odvedou je sem." Podíval se na Jagharka. "Kolem nezůstane žádný myšlenkový otisk. Žádná chuť, žádná stopa." Pevně utáhl poslední šroub a jemně Šadrachovi na přilbu poklepal. Sám pak sklonil hlavu a Šadrach celou operaci zopakoval na něm. "Pokud tam dole je nějaká můra, Jagu, a ty by ses k ní přiblížil, ucítí tě. Nás by ale zaregistrovat neměla. Taková je teorie."¶ Když Šadrach skončil, Izák vstal a hodil konec trubic Jagharkovi.¶ "Obě jsou asi tak... pětadvacet třicet stop dlouhé. Drž je, dokud se nenatáhnou, pak je pustíš a my je potáhneme za sebou. Jasný?" Jagharek přikývl. Stál strnule, zlobil se, že ho nechávají samotného, ale chápal, že nemá na vybranou.¶ Izák vzal dva svinuté dráty a nejprve je připevnil ke stroji, který držel v ruce, pak druhé konce zasunul do kohoutu na své a Šadrachově přilbě.¶ "Uvnitř je malá antacidická chymická baterie," řekl a ukázal na stroj. "Pracuje v kombinaci s metamechanizmem, který byl ukraden cheprijkám. Jsme připravení?" Šadrach si rychle překontroloval pis­toli, postupně se dotkl i svých dalších zbraní a přikývl. Izák sáhl po své křesadlovce a neobvyklém noži, který mu visel u pasu. "Dobrá tedy."¶ Zatáhl za drobnou páčku na stroji. Ozvalo se tiché monotónní syčení. Jagharek váhavě svíral konce vývodů a nahlížel do nich. Ucítil, jak do něho z trubic s chvěním proniká jakýsi nezřetelný vjem, jakési zvláštní slabé proudění. Od rukou ho zaplavoval jemný třas, lehké vystrašené rozechvění, které nevycházelo z něho.¶ Izák ukázal na tři opičí konstrukty.¶ "Běžte dovnitř," nařídil. "Čtyři stopy před námi. Pohybujte se pomalu. V případě nebezpečí se zastavte. Ty –" ukázal na dalšího, "– půjdeš za námi. Poslední tady zůstává s Jagem."¶ Jeden konstrukt za druhým pomalu vpochodovali do tmy. ¶ Izák Jagharkovi krátce položil ruku na rameno.¶ "Brzy se vrátíme, kamaráde," slíbil tiše. "Dávej na nás pozor."¶ Otočil se, poklekl a před Šadrachem se vydal do vyraženého cih­lového tunelu; přikrčený postupoval do jícnu tmy.¶ Tunel tvořil součást subverzní topografie.¶ V bizarních úhlech se vinul těsnými a úzkými zdmi řady domů a odrážel Izákovi do uší zvuk jeho dechu a šramocení mechanických opic. Ruce a kolena měl odřené od ostrých kamenných úlomků. Od­hadoval, že prolézají řadou domů a pohybují se zpátky. Sunuli se stále hlouběji a on si vzpomněl, že čím blíže stojí domy u skleněného pláště, tím níže je přetíná oblouk kupole a tím nižší jsou; zároveň si uvědomil, že v nich je víc staré suti.¶ Šinuli se ke skleněné kupoli, opuštěnými patry vmezeřené nory. Izák se ve tmě roztřásl. Potil se horkem a strachem; byl příšerně vyděšený. Psychomůry už viděl. Viděl, jak se krmí. Věděl, co je může očekávat v hlubinách tohoto klínu sutin.¶ Po nějaké době ucítil, jak ho cosi krátce zatahalo a vzápětí to povolilo. Vývod se odmotal do maximální délky a Jagharek ho pustil. Izák se nenamáhal mluvením. Slyšel za sebou Šadracha, jak těžce dýchá. Oba muži se museli držet pět stop od sebe, protože dráty připojovaly jejich přilby k jednomu přístroji.¶ Izák na okamžik podlehl zoufalé touze spatřit někde světlo.¶ Opičí konstrukti se kolébali stále dál. Každou chvilku některý z nich zapnul světla ve svých očích a Izák na nepatrný zlomek vteřiny spatřil pustou chodbu plnou úlomků cihel a kovové odlesky těl konst­ruktů. A pak zavládla opět tma. Izák se snažil pokračovat v cestě na základě přetrvávajícího obrazu, který se mu rozplýval před očima.¶ V naprosté tmě bylo snadné rozpoznat i to nejslabší zablikání. Izák poznal, že se plíží ke zdroji světla, když před sebou spatřil šedý obrys tunelu. Něco mu zatlačilo na hruď. Prudce se lekl, než poznal cínové prsty a temný trup konstrukta. Sykl na Šadracha, aby se za­stavil.¶ Konstrukt před Izákem trhavě gestikuloval. Ukazoval nahoru, na své dva druhy, kteří čekali na okraji viditelné části šachty, v místě, kde tunel prudce zatáčel vzhůru.¶ Izák Šadrachovi naznačil, že musí být opatrní. Pak se skoro ne­znatelným tempem začal plížit dál. Z žaludku se mu do těla začal rozlévat ledový děs. Dýchal zhluboka. Pomalu zvedal nohy, poma­ličku se šinul dopředu, až ucítil, jak mu naskočila husí kůže, když pronikl do kužele slabého světla.¶ Tunel končil pět stop vysokou cihlovou stěnou, která ho obklo­povala ze tří stran. Stěna se zvedala i za ním, nad ústím tunelu. Izák zvedl oči a vysoko nad sebou spatřil strop. Do otvoru se snášel nesnesitelný zápach. Zašklebil se.¶ Krčil se u zdi v díře, vyhloubené v cementové podlaze. Z prostory nad sebou neviděl vůbec nic. Slyšel však slabé zvuky. Jemné ševelení, podobné větru pohrávajícímu si s kusem papíru. Slaboučký mlaskavý ozvuk, jako by se setkávaly a zase odtahovaly prsty ulepené klihem.¶ Izák třikrát polkl a zašeptal si něco pod vousy, chtěl si dodat odvahy, přimět se k cestě. Pak se k cihlám před sebou a k tunelu za nimi otočil zády. Upřeně se zadíval do svých zrcadel. Uviděl Šadracha, jak ho se strnulou tváří sleduje na všech čtyřech. Krátce zatahal za vývod připevněný k vrcholku přilby, jenž se hadovitě vytrácel v tunelu a pod Šadrachovým tělem mizel v hlubinách; chtěl se odpoutat od zrádných myšlenek.¶ Pak se pomaličku začal zvedat. S horečnatým zaujetím zíral do zrcátek, jako by se snažil dokázat nějakému bohovi, který ho pozoruje – Vidíš! Neohlížím se, zatraceně dobře vidíš, že ne! Pak se temenem hlavy vysunul nad okraj otvoru, a dopadlo na něho další světlo. Od­porný zápach ještě zesílil.¶ Izáka obcházela hrůza. Pot už zdaleka neměl horký.¶ Naklonil hlavu a ještě trochu se povysunul, až spatřil místnost zalitou sépiovým světlem, které se do ní dralo jediným malinkým špinavým oknem.¶ Místnost byla dlouhá a úzká. Měřila něco kolem osmi stop na šířku a přibližně dvacet stop na délku. Byla zaprášená a dlouho ne­používaná, nebyl v ní vidět žádný vchod či východ, žádný poklop ani dveře.¶ Izák nedýchal. Na opačném konci místnosti, s pohledem upřeným jeho směrem, s mřížovím svých složitých vražedných paží a údů, jež se pohybovaly v úděsné antifázi, s křídly zpola roztaženými v malátné, leč hrozivé pozici, tu seděla psychomůra.¶ ¶ Izákovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že nezaúpěl. Dalších něko­lik vteřin, kdy pohlížel do poškubávajících se rohatých očních důlků nestvůry mu trvalo, než si uvědomil, že ho nezaregistrovala. Můra se posunula a trochu natočila.¶ Izák naprosto potichu vydechl. Sotva postřehnutelně pohnul hla­vou, aby se podíval do zbytku místnosti.¶ Když zjistil, co leží na podlaze, musel se opět silně ovládat, aby nevyjekl.¶ Místnost byla plná těl, chaoticky poházených po celé podlaze.¶ Izák si uvědomil, že právě ona jsou zdrojem toho nesnesitelné­ho puchu. Když si všiml, že téměř vedle něho leží rozkládající se kaktusíkovské dítě, jemuž od tvrdých dřevěných kostí už odpadává zahnívající maso, položil si ruku na ústa.¶ Nedaleko ležela páchnoucí mrtvola člověka a za ní Izák spatřil další, čerstvější lidské tělo a nafouklého voďanoje. Většina těl však patřila kaktusíkům.¶ A jak si s lítostí, ale bez překvapení všiml, někteří ještě dýchali. Leželi tu vysátí, vlastně jen jejich tělesné schránky: prázdné nádo­by. Své poslední idiotské dny či hodiny měli v této zapáchající díře strávit slintáním, močením a kálením, dokud neumřou hladem a žízní a neshnijí stejně bezmyšlenkovitě, jak prožili vlastní konec.¶ Nedostanou se do ráje ani do pekla, uvažoval Izák sklíčeně. Jejich duše se nebudou vznášet v éterické podobě. Byli stráveni cizím meta­bolizmem. Byli vypití a posléze vykaleni, změněni strašlivými oneiro­chymickymi procesy, a stalí se palivem pro můří let.¶ Psychomůra svou zkřivenou rukou popadla tělo kaktusíkovského stařešiny, jemuž z ramen dosud visela pompézní a absurdní šerpa. Můra se pohybovala malátně. Netečně zvedla paži a nechala imbecil­ního kaktusíka ztěžka dopadnout na tvrdou podlahu.¶ Pak se trochu pohnula a zadníma nohama si sáhla pod trup. Po­sunula se kousek dopředu a těžké, nestvůrné tělo jí sklouzlo po zaprá­šené podlaze. Zpod břicha si vytáhla velkou měkkou kouli. Ta měla asi tři stopy v průměru, a když Izák přimhouřil oči, aby ji v zrcadlech lépe viděl, napadlo ho, že v ní poznává hustou, lepkavou strukturu a matně čokoládovou barvu hypnoseru.¶ Vytřeštil oči.¶ Psychomůra si předmět poválela zadníma nohama, které musela roztáhnout, aby hutnou kouli psychomůřího mléka obsáhla. Tak to musí mít, kurva, cenu, několika tisíc... pomyslel si Izák. Ne, nebuď zbytečně skromný, v tomhle jsou miliony guinejí! Není divu, že se Monti snaží dostat tyhle stvůry zpátky...¶ A zatímco se Izák dál díval, psychomůře se otevřel kus břicha. Vysunula se z něj dlouhá organická trubice, zužující se článkovaný výrůstek, který se jí odchlípl od ocasu na jakémsi chitinovém závě­su. Byl dlouhý skoro jako jeho ruka. Zatímco ji dál sledoval s ústy otevřenými odporem a hrůzou, můra trubici přiložila ke kouli suro­vého hypnoseru, chvilku počkala a pak ji zabořila hluboko do středu lepkavé hmoty.¶ Pod krunýřem, který se odchlípla kde byla vidět měkká část pod­břišku, v místě, odkud se vysunula ona dlouhá trubice, Izák spatřil, jak se psychomůře peristalticky stahuje břicho a ona vytlačuje do hypnoseru jakousi nezřetelnou hmotu.¶ Izák věděl, na co se dívá. Hypnoser byl zdrojem potravy, který měl poskytnout zásobu energie hladovému potomstvu. Organický trn byl kladélkem.¶ Psychomůra právě kladla vajíčka.¶ ¶ Izák sklouzl za ochranu zdi. Prudce dýchal. Chvatně pokynul Šadrachovi.¶ "Jedna z těch zatracených potvor je přímo tady... a klade vejce... takže bychom měli zaútočit hned teď..." vyrážel ze sebe. Šadrach mu připlácl ruku na ústa. Díval se Izákovi do očí, dokud se trochu nezklidnil. Pak se otočil zády podobně jako předtím Izák, pomalu se vztyčil a sám se podíval na hrůzný výjev. Izák se zády opíral o cihly a čekal.¶ Šadrach se spustil k němu. Tvářil se zachmuřeně.¶ "Ano. Máš pravdu. Říkals, že ta bestie konstrukty nevidí?" Izák přikývl.¶ "Pokud je nám známo," upřesnil.¶ "Dobrá tedy. S naprogramováním těch konstruktů jste odvedli zatraceně dobrou práci. A jsou úžasně sestrojení. Opravdu si myslíš, že budou vědět, kdy mají zaútočit, když jim dáme pokyny? Pochopí tak složité proměnné?"¶ Izák opět přikývl.¶ "Máme plán," řekl Šadrach. "Poslouchej mě..."¶

Kapitola čtyřicátá pátá

Pomalu, potýkaje se s takřka neovladatelným chvěním, kdy si živě vybavoval smrt doktorky Barbilové, začal Izák pozadu vylézat z díry.¶ Oči upíral do zrcátek. Neurčitě vnímal vybledlou stěnu za nimi. Při každém pohybu hlavy se mu v zrcátkách třásla úděsná podoba psychomůry.¶ Když vyšplhal ven, psychomůra se znenadání přestala hýbat. Zvedla hlavu a vystřelila do vzduchu svůj neuvěřitelný jazyk. Za­krnělá tykadla v očních důlcích se jí neklidně zavlnila. Izák se začal plížit ke stěně.¶ Psychomůra nejistě natočila hlavu. Izáka napadlo, že mu pod okrajem přilby zřejmě uniká část myšlenek, odtékají mu mentální čůrky, které se lákavě šíří éterem. Nešlo však o nic natolik jasného, aby ho můra mohla odhalit.¶ Vzápětí ho následoval Šadrach. I jeho přítomnost psychomůru poněkud znejistila, ale to bylo všechno.¶ Po Šadrachovi se objevili i tři opičí konstrukti, jednoho nechali střežit tunel. Začali se pomalu blížit k psychomůře. Ta se k nim otočila a zdálo se, že je slepě pozoruje.¶ "Myslím, že cítí jejich hmotný tvar a pohyby, stejně jako je tomu v našem případě," zašeptal Izák. "Ale jestliže nenachází stopu po myšlení, nikoho z nás... všech nevnímá jako myslící bytost. Jsme pro ni jen pohybující se hmota, asi jako stromy ve větru."¶ Psychomůra se tváří natáčela k blížícím se konstruktům. Ti se rozdělili a přistupovali k ní z různých směrů. Nepohybovali se rychle a zdálo se, že můru nijak nezneklidňují. Byla však ostražitá.¶ "Teď," zašeptal Šadrach. Oba si pomalu začali přitahovat kovové výfukové trubice, které jim vybíhaly z přileb.¶ Zatímco se otevřené konce trubic přibližovaly, psychomůra byla stále neklidnější. Vrhala se hned sem, hned tam, vracela se, aby och­ránila vejce, potom se posunula o několik kradmých stop a zajektala zuby ve strašlivém úšklebku.¶ Izák a Šadrach se po sobě podívali a potichu společně počítali. Když dospěli k číslu tři, vtáhli konce svých trubic do prostoru místnosti. Jediným co možná nejrychlejším pohybem vývody trhli a smýkli jejich otevřenými konci do kouta asi patnáct stop od sebe.¶ Psychomůra propadla šílenství. Strašlivě zasyčela a zavřeštěla. Nahrbila se, napřímila a z otvorů v kůži jí v organické hrozbě vy­střelila řada exoskeletárních trnů.¶ Izák s Šadrachem civěli do zrcátek v úžasu nad její obludnou ma­jestátností. Můra rozepjala křídla a postavila se čelem do kouta, kde ústily trubice. Obrazce na nepatřičně natočených křídlech jí pulzovaly hypnotickou energií.¶ V Izákovi by se krve nedořezal. Křídla vířila ďábelskými ornamen­ty. K vývodům trubic se můra kradla přikrčená jako dravec, chvíli na čtyřech, chvíli na šesti, chvíli na dvou nohou.¶ Šadrach Izáka rychle táhl ke kouli hypnoseru.¶ Plížili se kupředu, přičemž dychtivou, hladovou můru minuli tak těsně, že se jí mohli skoro dotknout. Sledovali v zrcátkách, jak se k nim přibližuje ohromná, závratná zvířecí zbraň. Jakmile ji minu­li, oba hladce udělali půlobrat a k hypnoseru šli čelem. Takto měli psychomůru pořád za zády a nespouštěli ji v zrcadlech z očí.¶ Můra těsně obešla konstrukty. Ani si nevšimla, že jednoho po­valila, když v rozechvělém, hladovém vytržení zašermovala zubatým trnem.¶ Izák a Šadrach postupovali obezřetně dál a neustále si v zrcát­kách ověřovali, že konce kovových trubic zůstávají tam, kam je hodi­li, a působí na psychomůru jako návnada. Můru s malým odstupem následovali dva konstrukti, třetí se blížil k vejcím.¶ "Rychle," sykl Šadrach a stáhl Izáka k zemi. Izák sáhl po noži u pasu a při souboji s přezkou ztratil několik drahocenných vteřin. Pak nůž uvolnil. Váhal jen okamžik, než ho hladce zarazil do ohromné lepkavé hmoty.¶ ¶ Šadrach se soustředěně díval do zrcátek. Psychomůra, stíněná vy­čkávajícími konstrukty, absurdně bušila do hadovitých konců trubic.¶ Zatímco Izák zajížděl nožem stále hlouběji do surového hypnoseru, můra švihala jazykem a drápy drásala trubice, aby našla nepřítele, jehož přetrvávající vědomí ji tak dráždilo.¶ Izák si kolem rukou omotal lem košile a popadl okraje zářezu v hypnoseru. S vypětím sil se mu podařilo poddajnou kouli rozevřít.¶ Rychle," popohnal ho Šadrach znovu.¶ Hypnoser – surový, s ničím nesmíchaný, čerstvě extrahovaný a čis­tý – Izákovi prosakoval látkou ovinutou kolem rukou a způsobil, že se mu třásly prsty. Naposledy škubl. Střed koule hypnoseru byl ob­nažený. Nacházela se v něm malá snůška vajec.¶ Všechna byla průsvitná a oválná, menší než slepičí. Izák si pod je­jich polotekutým obalem všiml nepříliš zřetelných svíjejících se tvarů. Vzhlédla pokynul opičímu konstruktu, který stál opodál.¶ Na opačném konci místnosti psychomůra zvedla jednu z kovových trubic a přiložila tlamu do proudu emocí, které se řinuly z otevře­ného konce. Zmateně jím třásla. Otevřela chřtán a vyplázla pátravý jazyk. Olízla konec vývodu, pak do něho v horečnaté snaze najít zdroj dráždivého výtoku jazyk vrazila.¶ "Teď" zvolal Šadrach. Ruce psychomůry přejížděly přes kovové vinutí a hledaly, čeho by se mohly chytit. Šadrachovi najednou zbělel obličej. Roztáhl nohy a napnul se. "Teď, krucinál, dělej!" zařval. Izák poplašeně vzhlédl.¶ Šadrach se soustředěně díval do zrcátek. Levou ruku měl napřa­ženou za záda a mířil thaumaturgickou pistolí na psychomůru.¶ Čas se zpomalil, Izák se zadíval do svých zrcátek a v rukou můry spatřil matnou kovovou trubici. Uviděl absolutně nehybnou Šadra­chovu ruku, v níž svíral pistoli a mířil s ní za záda. Všiml si i opičích konstruktů, kteří čekali na povel k útoku.¶ Ještě jednou se podíval na ohyzdná, vazká a mokvavá vejce. ¶ Otevřel ústa, aby zakřičel na konstrukty, a když se nadechl, aby vydal povel, psychomůra se na okamžik předklonila a vší svou oblud­nou silou za trubici zatáhla.¶ Izákův hlas byl pohlcen Šadrachovým zaúpěním a ránou z pistole. Než vystřelil, dával si až příliš na čas. Vylepšená kulka vletěla s mo­hutným třesknutím do stěny. Šadrach se můřiným trhnutím ocitl ve vzduchu. Kožený pásek, který mu poutal přilbu k hlavě, se přetrhl. Přilba od něho odletěla, opsala na konci trubice rychlý oblouk, škubla za kontakty na Izákově přístroji a prudce narazila do stěny. Dokonale oblá dráha Šadrachova letu se zlomila, jen co mu přilba odletěla. Pis­tole mu vyletěla z ruky a on v ošklivém úhlu těžce a nešikovně dopadl na podlahu. Narazil na ni i hlavou a skropil prach sprškou krve.¶ Zařval a zaúpěl, překulil se, chytil se za hlavu a snažil se postavit na nohy.¶ Změť jeho myšlenek najednou vytryskla do volného prostoru. Psy­chomůra se otočila a zavrčela.¶ Izák zařval na konstrukty. Můra se úděsnou rychlostí blížila k Šadrachovi a dvojice konstruktů postávající za ní jí vyskočila na hřbet. Z úst jim vyšlehl plamen a rozhořel se jí na těle.¶ Stvůra zavřeštěla a přes hořící hřbet se začala ohánět kožovitý­mi úponky; zaútočila na konstrukty. Stále však mířila k Šadrachovi. Jednomu konstruktovi omotala kolem krku chapadlo jako bič a s nepředstavitelnou lehkostí si ho ze hřbetu stáhla. Pak kovovým tělem mrštila o zeď.¶ Ozvalo se strašlivé zařinčení, konstrukt se rozletěl na kusy a za­sypal podlahu úlomky kovu a kapkami hořícího oleje. Dopadl kousek od Šadracha, kov se začal tavit, podlaha praskat.¶ Konstrukt stojící vedle Izáka vychrlil proud silné kyseliny na vej­ce. Ta okamžitě začala doutnat, praskat, syčet a rozpouštět se. ¶ Psychomůra příšerně, krutě, strašlivě zavřeštěla.¶ V mžiku se odvrátila od Šadracha a vrhla se přes místnost ke svému potomstvu. Šlehala ocasem ze strany na stranu. Zasáhla úpě­jícího Šadracha a odmrštila ho jak širokého tak dlouhého do kaluže jeho vlastní krve.¶ Izák jednou divoce dupl do rozpouštějícího se hnízda, pak se psy­chomůře odpotácel z cesty. Jedna noha mu uklouzla po zbytcích shni­lého těla. Napůl doběhl, napůl se doplazil ke stěně, jednou rukou sví­ral nůž, druhou pak drahocenný přístroj, který stále ještě odváděl jeho myšlenkové vlny.¶ Konstrukt, který se držel psychomůře na hřbetě, ji znovu zasáhl svým ohnivým dechem, a stvůra zaječela bolestí. Švihla článkovanými pažemi dozadu a pátrala, za co by konstrukta mohla uchopit. Sevřela ho pod rameny a strhla si ho ze zad.¶ Mrštila jím o zem, roztříštila mu skleněné čočky a v hlavě mu roz­bila kovovou schránku; začaly z něho létat přepínače a dráty. Zničené tělo pak odhodila; proměnilo se ve změť šrotu. Poslední konstrukt po­odstoupil a snažil se udělat si prostor, aby mohl mohutného běsnícího nepřítele postříkat.¶ Než však stačil vychrlit kyselinu, jako blesk se před ním zjevily dva masivní údy z pilovitých kostí a bez větší námahy ho roztrhly na dva kusy.¶ Horní polovina sebou zaškubala a snažila se po zemi odplížit. Ky­selina, kterou měl v nádrži, pod ním v prachu vytvořila štiplavou doutnající kaluž a rozežírala mrtvé kaktusíky v okolí.¶ Psychomůra rukama prosela vazkou hmotu, která bývala jejími vejci. Zaskučela a zaúpěla.¶ ¶ Izák se od můry odplazil, neustále ji sleduje v zrcátkách, a podél stěny se plížil k Šadrachovi, který na zemi naříkal a bolestně stenal.¶ V zrcátkách spatřil, že se můra otáčí. Zasyčela a zapátrala jazy­kem. Roztáhla křídla a vrhla se na Šadracha.¶ Izák se ke svému druhovi zoufale snažil dostat, ale byl příliš po­malý. Můra se kolem něho přehnala a on se mohl jen plynule otáčet, aby měl toho strašlivého dravce neustále v zrcátkách.¶ Zatímco se vyděšeně díval, psychomůra si Šadracha postavila na nohy. Muži se protočily panenky. Byl otřesený a rozbolavělý, krev z něj jen crčela.¶ Začal opět klouzat po stěně k zemi. Můra doširoka rozevřela paže a pak dvěma dlouhými zubatými končetinami, pohybem, který byl tak rychlý, že skončil dřív, než si Izák uvědomil, že začal, Šadrachovi proklála zápěstí. Prorazila i cihly a beton za jeho zády a prakticky ho připíchla ke stěně.¶ Šadrach a Izák společně vykřikli.¶ S dvěma kostěnými bodci pevně zaklíněnými do zdi můra napřáhla své takřka lidské ruce a sáhla Šadrachovi na oči. Izák na něj volal, aby si dával pozor, ale mohutný válečník byl popletený a omráčený bolestí a horečnatě se rozhlížel, co mu způsobilo tak velké utrpení.¶ A spatřil psychomůří křídla.¶ Zničehonic se zklidnil a psychomůra, se hřbetem stále doutnajícím a rozpraskaným po útoku konstruktů, se k němu naklonila, aby se nakrmila.¶ Izák odvrátil zrak. Opatrně otočil hlavu, aby se nemusel dívat, jak pátravý jazyk vysává Šadrachovi rozum. Pomalu se plížil přes místnost k otvoru do tunelu. Třásly se mu nohy a zatínal čelisti. Jeho jedená naděje spočívala v útěku. Tak mohl ještě přežít.¶ Snažil se nevnímat srkání a slintání, čvachtavé poživačné chroch­tání a nekonečné odkapávání slin a krve, zvuky, které se mu ozývaly za zády. Obezřetně se kradl k jedinému východu z místnosti.¶ Zatímco se k němu blížil, uvědomil si, že konec kovové trubice, která mu vedla z přilby, stále ještě leží v koutě. Rychle se v duchu pomodlil. Do místnosti proudila jeho duševní esence. Psychomůra si musela být vědoma, že je tu s ní ještě jedna myslící bytost. Jak se Izák blížil k ústí tunelu, blížil se i k vyústění trubice. Ta už psychomůru nemohla dlouho ohledně jeho polohy mást.¶ A přesto, přesto se zdálo, že má štěstí. Můra se natolik soustředila na jídlo, a podle zvuků trhané tkáně Šadrachova masakrovaného těla rovněž na pomstu, že vyděšené bytosti za svými zády nevěnovala žádnou pozornost. Izák kolem ní mohl projít až přímo k ústí tunelu.¶ Ale když se nad ním nakláněl a chystal se tiše seskočit do tmy, kde stále čekal konstrukt, a odplazit se do Skleníku, co nejdál od tohoto přízračného hnízda, ucítil, jak se mu pod nohama chvěje země.¶ Podíval se dolů.¶ Tunelem se k němu hnal zběsilý zvuk škrábajících drápů. Izák v naprostém ohromení ustoupil od šachty.¶ ¶ Z tunelu s mohutným zařinčením vystřelil opičí konstrukt a narazil do cihlové zdi. Pokusil se odrazit pažemi a udělat přemet do místnosti, ale pohyboval se příliš velkou rychlostí a obě paže se mu čistě odlomily v ramenních kloubech.¶ Pokusil se vstát, zatímco mu z úst už stoupal kouř a plameny, ale z tunelu vyrazila psychomůra, dupla mu na hlavu a rozdrtila tak veškeré složité vnitřní zařízení.¶ Skočila do místnosti a Izák jeden dlouhý nemilosrdný okamžik upíral oči přímo na ni, na roztažená křídla.¶ Až po několika chvilkách hrůzy a zoufalství si uvědomil, že si ho nevšímá, že se žene přes těla na podlaze ke zničeným vejcím. V běhu otáčela hlavou na dlouhém ohebném krku a jektala zuby, jako by byla vyděšená.¶ Izák se znovu přitiskl ke stěně a na obě psychomůry se zadíval v zrcátkách.¶ Druhá můra ztěžka otevřela tlamu a vydala vysoký, drmolivý zvuk. První stvůra naposledy hrůzně nasála a Šadrachovo prázdné a rozsápané tělo nechala padnout na zem. Potom se spolu s družkou přesunula k mazlavým pozůstatkům hypnoseru a vajec.¶ Obě můry rozepjaly křídla. Navzájem se dotýkaly jejich okraji, natahovaly své nejrůznější vyztužené končetiny, stály a čekaly.¶ Izák se pomalu vplížil do otvoru a ani se neodvažoval přemýšlet, co se děje, proč mu můry nevěnují pozornost. Kovová odsávací trubice se za ním vinula jako nějaký hloupý ohon. Zatímco ohromeně civěl do zrcátek, stále neschopen pochopit, co se za ním odehrává, prostor v okolí tunelu se na okamžik zavlnil. Zkrabatil se a najednou rozkvetl a v jámě vedle něho se objevil Tkáč.¶ Izák užasle vytřeštil oči. Nesmírný pavoučí tvor se tyčil přímo nad ním a shlížel na něho trsem blyštících se oček.¶ ... ZACHMUŘENÝ A MLHAVÝ ZAMAZANÝ A ZAMŽENÝ JSI TY JSI TY... začal drmolit onen nezaměnitelný hlas Izákovi do uší – ob­zvlášť do ucha, které mu chybělo.¶ "Tkáči!" skoro zavzlykal.¶ Obrovitý pavoučí přízrak vyskočil a dopadl na všechny své čtyři zadní nohy. Rukama v podobě klepet začal ve vzduchu složitě gesti­kulovat.¶ ... NAŠEL JSEM PLENITELE JENŽ ROZTRHL SÍŤ SVĚTA NAD ŽHAVÝM SKLEM A ZATANČILI JSME SI KRVEŽÍZNIVÉ DUETO KAŽDOU ZBĚSILOU CHVILKU DIVOČEJŠÍ JÁ NEMOHU VYHRÁT KDYŽ SE TYTO ČTYŘI PODLÉ KOUTY PŘEDE MNOU SROVNÁVA­JÍ DO PRAVÝCH ÚHLŮ... řekl Tkáč a přiblížil se ke kořisti. Izák se nedokázal pohnout. V úlomcích zrcadla zíral na úžasné klání, kte­ré se mu odehrávalo za zády... UTÍKEJ UKRYJ SE DROBEČKU JSI ŠIKOVNÝ VYHLAZUJEŠ ZÁHYBY A SPRAVUJEŠ TRHLINY VRA­CÍ SE K TOBĚ JEDNA ODLÉTLA ABY TĚ CHYTILA DO PASTI ALE SAMA V NÍ SKONČILA A TEĎ JE NAPADRŤ JAKO ZRNO PŠENICE A JE ČAS ABYS UTEKL DŘÍV NEŽ BRATROSESTERSKÝ HMYZ PŘILETÍ ABY TRUCHLIL NAD HROMÁDKOU KTEROU JSI POMOHL ROZDRTIT...¶ Přicházejí všechny, uvědomil si Izák. Tkáč ho varoval, že vycítily smrt vajec, a vrací se, byť pozdě, aby ochránily hnízdo.¶ Izák sevřel okraj tunelu a chystal se zmizet v jeho útrobách. Na několik vteřin ho však zdržel pohled na psychomůry a Tkáče, kteří se pustili do souboje. Izák jen ohromeně otevíral ústa a mělce a užasle dýchal.¶ Byla to živelná podívaná, něco mimo dosah lidského chápání. Bli­kotavé představení ostrých čepelí pohybujících se příliš rychle na to, aby je zaregistrovalo lidské oko, neskutečně složitý tanec bezpočtu končetin, jenž zasahoval do několika dimenzí. Spršky krve různých barev a konzistencí skrápěly stěny a podlahu, na níž třísnily mrt­vé. Za nejasnými těly na betonu syčel a převaloval se chymický oheň a zvýrazňoval jejich siluety. A během celého souboje Tkáč zpíval svůj nekonečný monolog.¶ ... ACH JAK TO TAK DALA JAK MNE DOVÁDÍ K VARU BUB­LÁM PĚNÍM JSEM OPILÝ OPOJENÝ VLASTNÍ MÍZOU KTEROU TI­TO ŠÍLENÍ OKŘÍDLENCI NECHÁVAJÍ KVASIT... zpíval.¶ Izák se v úžasu díval. Děly se tu mimořádné věci. Údery a surové výpady zběsile pokračovaly, ale psychomůry teď začaly ve vzduchu švihat svými ohromnými jazyky. Bleskurychle jimi přejížděly po těle Tkáči, který rozechvěle mizel a zase se vracel do materiální sféry. Izák spatřil, jak se můrám roztahují a stahují břicha, viděl, jak olizují Tkáčův zadeček, pak se jakoby v opilosti stahují, a opět se prudce vracejí a pouštějí se do nového útoku.¶ Tkáč střídavě mizel a zjevoval se, chvíli byl soustředěný a cíle­vědomý a pak zmalátnět, okamžik poskakoval na drápu jedné nohy a beze slov si prozpěvoval, načež se vzpamatoval a opět se z něho stal dychtivý zabiják.¶ Přes křídla psychomůr se mihotaly nemyslitelné obrazce, nic, co by se podobalo vzorům, které už Izák spatřil. Hladově se olizovaly, zatímco sekaly a bodaly do nepřítele. Tkáč během potyčky k Izákovi klidně promlouval.¶ ... TEĎ ODSUD ODEJDI A DEJTE SE OPĚT DOHROMADY ZA­TÍMCO SE JÁ OPILEC A TITO MÍ KRČMÁŘI BUDEME HAŠTEŘIT A POBÍJET NEŽ SE Z TĚCHTO DVOU STANE TROJLÍSTEK NEBO NĚCO HORŠÍHO A JA ODKVAČÍM DO BEZPEČÍ BĚŽ TEĎ DOMŮ A VEN SETKÁME SE S TEBOU A DÁME HLAVY DOHROMADY BĚŽ NAHÝ BĚŽ NAHÝ JAKO NEVIŇÁTKO ZA ÚSVITU ŘEKY A NAJÍT TĚ BUDE SNADNÉ JAKO HRAČKA JAKÝ VZOR JAKÉ BARVY JAKÉ SLOŽITÉ VAZBY NASTANOU TKEJ DOBŘE A HEZKY A TEĎ VEZMI NOHY NA RAMENA...¶ Šílený, opilý zápas pokračoval. Izák se ještě okamžik díval a spat­řil, jak je Tkáč tísněn, jak ustavičně slábne a sílí, pohybuje se jako strašlivý vítr, přesto však ustupuje. Izák pocítil nový nával hrůzy. Vnořil se do cihlové nory a plazil se pryč.¶ Strávil zběsilou chvilku v temnotě, kdy se tápavě hnal po nerov­ném dnu tunelu. Zbytky cihel mu odíraly kůži na rukou i na nohou.¶ Za rohem, někde vpředu, zablesklo světlo. Izák zrychlil. Pak bo­lestně a užasle vykřikl, když dopadl dlaněmi na úsek hladkého, rozpá­leného kovu. Zaváhal a zašmátral kolem sebe rukou zabalenou v po­trhaném rukávu. Stěny, podlaha i strop byly potažené vyleštěným povrchem čehosi, co se ve slabém přísvitu jevilo jako čtyři stopy širo­ký pás válcované oceli. Izák se nechápavě zašklebil. Zaťal zuby a přes kov, horký jako konvice s vroucí vodou, se rychle přeplazil. Snažil se nedotýkat povrchu holou kůží.¶ Vydechl tak rychle a prudce, až zaúpěl. Protáhl se východem a se­sul se na podlahu temné místnosti, kde čekal Jagharek.¶ ¶ Izák na tři či čtyři vteřiny omdlel. Probral se vedle Jagharka, který kolem něho poskakoval. Garuda byl napjatý, ale soustředěný. Naprosto se ovládal.¶ "Vzbuď se," volal. "Vzbuď se." Držel Izáka za límec a třásl jím. Ten si uvědomil, že stíny, které halily Jagharkovu tvář, se rozplývají. Tansellovo kouzlo muselo slábnout.¶ "Jsi naživu." Jagharek mluvil strohým hlasem, zbaveným veške­rých emocí. Mluvil, aby ušetřil čas a námahu, aby se udržel v klidu. "Zatímco jsem tu čekal, z okna se vynořila hlava a pak tělo jedné psy­chomůry. Otočil jsem se a díval se zrcátky. Pospíchala a byla zmatená. Připravil jsem si bič a šlehl jsem ji, přetáhl jsem ji, až zaječela. Myslel jsem si, že je to má smrt, ale ta stvůra kolem mě a konstrukta jenom proběhla do díry, přitom si poskládala křídla v nemožných úhlech. Nevšímala si mě. Ohlížela se, jako by ji někdo honil. Pak jsem v pro­storu za ní ucítil čeření čehosi, co se pohybuje pod pláštěm světa a co za psychomůrou zmizelo v tunelu. Vyslal jsem za nimi opici. Uslyšel jsem skřípění drceného kovu. Nevím, co se stalo."¶ "Ten zatracený Tkáč konstrukta roztavil..." odpověděl Izák roz­třeseným hlasem. "Jenom bozi vědí, proč to, do prdele, udělal." Vstal.¶ "Kde je Šadrach?" zeptal se Jagharek.¶ "Je po něm, kurva. Vypila ho!" Izák doklopýtal k oknu, vyklonil se a podíval se na pochodněmi ozářené ulice. Uslyšel těžký dusot kak­tusíků; pochodovali v okolních uličkách se světly, jejichž stíny klouzaly a ujížděly jako olej na vodě. Izák se otočil zpátky k Jagharkovi.¶ "Do prdele, to byl děs," řekl dutým hlasem. "Nemohl jsem nic dělat... Jagu, poslouchej. Tkáč byl tam uvnitř a řekl mi, že máme odsud rychle vypadnout, protože psychomůry vycítí potíže. Kruci, po­slouchej. Spálili jsme jim vejce." Slova vyplivl s krutým uspokojením. "Ta zasraná stvůra je nakladla, my jsme se kolem ní prosmýkli a to svinstvo jsme pokropili kyselinou, ale zbytek můr to vycítil a právě teď se sem všechny vracejí... Musíme padat."¶ Jagharek chvíli nehnutě stál a rychle uvažoval. Podíval se na Izáka a přikývl.¶ Seběhli po potemnělém schodišti. Zpomalili, když míjeli otevřené dveře pokoje v prvním patře, kde předtím tiše rozmlouval pár kak­tusíků, ale v blikotavém světle spatřili, že pokoj je prázdný. Všichni kaktusíci, kteří v něm spali, byli pryč, někde na ulici.¶ "Pro Drmola!" zaklel Izák. "Viděli nás, oni nás, do prdele, viděli. Skleník se jimi teď musí jenom hemžit. A ztrácíme svoje stíny."¶ Váhavě se zastavili u vchodových dveří. Společně vyhlédli ven. Vysoko zasazené pochodně na všech stranách praskavě syčely. Přes ulici se otevíral malý průchod, kde pod stále zhasnutými pochodněmi měli čekat jejich společníci. Jagharek napínal zrak, zda ve tmě něco nerozezná, ale marně.¶ Na konci ulice u stěny Skleníku, pod useknutými, zabedněnými pozůstatky domu, kde se, jak si Izák uvědomil, nacházelo hnízdo psychomůr, stála partička kaktusíků. Naproti nim, v místě, kde se ulice připojovala k dalším a pokračovala směrem k chrámu uprostřed kupole, chaoticky pobíhaly skupinky kaktusíkovských válečníků.¶ "U chrchle, asi zaslechli ten bengál," sykl Izák. "Musíme sebou hodit, nebo je po nás. Jeden po druhém. Napřed ty, Jagu. Jsi rychlejší a máš větší šanci. Běž. Běž." Vystrčil Jagharka do ulice.¶ Jagharek nezaváhal. Utíkal lehce a stále rychleji. Nedal se ale na Panický úprk, kterým by k sobě připoutal pozornost. Držel nohy do­statečně nízko u země, takže kdyby některý z kaktusíků zaregistroval pohyb, mohl by ho považovat za jednoho ze svých. Jeho běžící postavu stále zastíraly stíny a ticho.¶ Do tmy musel překonat asi čtyřicet stop. Izák zatajil dech a sle­doval, jak se Jagharkovi pod zjizvenou kůží zad vlní svaly. ¶ Kaktusíci cosi brebentili svou ostrou hatmatilkou, asi se dohado­vali, kdo půjde dovnitř. Dva mávali ohromnými kladivy a střídali se v mlácení do zazděného vchodu posledního nízkého domu, kde Izák tušil, že psychomůry a Tkáč pokračují ve svém vražedném tanci.¶ Jagharka pohltila temnota průchodu.¶ Izák zhluboka vydechl a potom do ulice vstoupil sám.¶ Rychle ode dveří vyšel do volného prostoru; přitom vyzýval ta­juplné stíny, do nichž se halil, aby ještě chvíli vydržely. Klusal k prů­chodu.¶ Sotva dosáhl středu křižovatky, ucítil zběsilý tlukot křídel. Pohlédl nahoru a k oknu na jedné z nejvyšších budov.¶ Do otvoru se horečnatě škrábala třetí psychomůra, cpala se do­vnitř, vracela se domů.¶ Izák zalapal po dechu, ale stvůra si ho nevšímala. Veškerou svou dychtivost upřela na zničené potomstvo.¶ Izák se opět otočil a uvědomil si, že zvuk zaslechli i kaktusíci postávající na opačném konci ulice. Z místa, kde stáli, však okno neviděli a neviděli ani, jak se do domu hrne úděsná nestvůra. Viděli však, jak od nich kradmo prchá vypasený Izák.¶ "A do prdele," zaklel Izák a těžkopádně vyrazil plnou rychlostí.¶ Ozvala se změť výkřiků. Nad všeobecným povykem zněl jeden hlas a vydával strohé rozkazy. Od skupiny u dveří se oddělilo několik kaktusíkovských válečníků; vyběhli přímo za Izákem.¶ Nebyli zrovna rychlí, ale to nebyl ani Izák. Zkušeně třímali své mohutné zbraně; nijak jim v běhu nepřekážely.¶ Izák pelášil co nejrychleji uměl.¶ "Krucinál, já jsem na vaší straně!" řval marně. Jeho slova nebylo slyšet. A i kdyby ano, nedalo se předpokládat, že by mu vyděšení, zmatení a bojechtiví kaktusíkovští válečníci věnovali sebemenší po­zornost, než ho zabijí.¶ Kaktusíci křičeli a volali na další hlídky. Z přilehlých ulic se už ozývaly hlasité odpovědi.¶ Z průchodu před Izákem vystřelil šíp, minul ho a se zadrnčením se zabodl do někoho vzadu. Jeden z pronásledovatelů se zajíkla bolestně zaklel. Izák už v temnotě rozeznával obrysy. Ze stínů se vynořila Pengefinčes; opět napínala tětivu. Zahulákala na něho, aby si pospíšil. Za ní stál s připravenou mušketou Tansell a nejistě jí mířil přes hlavu. Očima zoufale pátral v prostoru za Izákem. Cosi zařval.¶ Derchan, Lemuel a Jagharek se krčili kousek za nimi, připraveni vyběhnout. Jagharek třímal svinutý bič.¶ Izák vtrhl do tmy.¶ "Kde je Šad?" zakřičel znovu Tansell.¶ "Je mrtvý," Izák sotva popadal dech. Tansell okamžitě strašlivě a zmučeně zavyl. Pengefinčes zrak nepozvedla, ale zachvěla se jí paže a skoro upustila šíp. Uklidnila se a znovu zamířila. Tansell vystřelil vysoko nad její hlavu. Mušketa zaburácela a on se zapotácel zpět­ným rázem. Nad hlavami kaktusíků se neškodně rozprskl velký mrak broků.¶ "Ne!" zařval Tansell. "Do Drmola, to ne!" Zíral na Izáka a zapří­sahal ho, ať mu řekne, že to není pravda.¶ "Promiň, kamaráde, opravdu, ale teď odsud musíme, kurva, pa­dat," křičel Izák naléhavě.¶ "Má pravdu, Tane," potvrdila Pengefinčes zoufale pevným hla­sem. Vystřelila další šíp, který svým pružinovým mechanizmem odřízl tlustou vrstvu kaktusíkovského masa. Stála a už na tětivu nasazovala třetí šíp. "Jdeme, Tane. Nepřemýšlej, jen se hýbej."¶ Ozvalo se pronikavé zasvištění a do cihel vedle Tansellovy hlavy narazila kaktusíkovská čakra. Zabořila se hluboko a stěna kolem ní vybuchla v explozi úlomků omítky.¶ Kaktusíkovská brigáda se rychle přibližovala. Už jim byly vidět tváře, a vypadaly zuřivě.¶ Pengefinčes couvala a táhla s sebou Tansella.¶ "No tak pojď!" naléhala. Tansell se nechal vléci, cosi povídal a vzlykal. Upustil zbraň a zatínal prsty jako pařáty.¶ Pengefinčes utíkala a pořád táhla Tansella za sebou. Ostatní ji následovali a nořili se do spletitého labyrintu zadních uliček, jímž sem přišli.¶ Vzduch za nimi hučel střelami. Svištěly kolem nich čakry a seke­ronože.¶ Pengefinčes utíkala a skákala závratnou rychlostí. Občas se otočila a bez míření střílela, pak se znovu rozbíhala.¶ "Co konstrukti?" zařvala na Izáka.¶ "Jsou v pekle," zasípal. "Máš ponětí, jak se dostaneme zpátky do kanálů?"¶ Přikývla a ostře zahnula za roh. Zatímco se Pengefinčes nořila čím dál hlouběji do sešlých uliček u kanálu, kde se původně ukrývali, Tansell znenadání udělal čelem vzad. Byl ve tváři úplně brunátný. Izák se na něho podíval; Tansellovi v koutku oka praskla drobná žilka.¶ Ronil krev. Nemrkal a slzu si neutřel.¶ Pengefinčes se z konce ulice otočila a zahulákala na něho, aby nehloupl, on ji však ignoroval. Ruce a nohy se mu třásly. Pozvedl zaťaté pěsti a Izák si všiml, že mu silně vystupují žíly – jako mapa nakreslená na kůži.¶ Tansell se vracel, kráčel k zatáčce, odkud se měli vynořit kaktusíci.¶ Pengefinčes na něho ještě jednou zavolala, pak se úžasným skokem přenesla přes drolící se zeď. Vyzvala ostatní, aby ji následovali.¶ Izák chvatně ustupoval k pobořené hradbě, aniž spouštěl zrak z Tansellovy vzdalující se postavy.¶ Derchan vyběhla po pár schodech z rozbitých cihel, zaváhala a skočila do dvora, kde voďanojka už zápasila s příklopem. Jagharko­vi netrvalo přelézt zeď a skočit na druhou stranu déle než dvě vteřiny. Izák se ještě jednou ohlédl. Uličkou pádil Lemuel, aniž by zoufalému Tansellovi za sebou věnoval pozornost.¶ Tansell se postavil do ústí uličky. Třásl se námahou, tělo mu pulzo­valo thaumaturgickým prouděním. Vlasy mu vstávaly. Izák si všiml, že mu z těla šlehají drobné ebenové jiskry, malé oblouky energie. Moc­ný výboj, který mu sršet a praskal na kůži, byl dokonale černý. Zářil negativně, absencí světla.¶ Kaktusíci se vyhrnuli zpoza rohu.¶ Předvoj skupiny vylekala podivná, temně zářící postava s rukama zkřivenýma jako pomstychtivý kostlivec, před níž vzduch sršet nabi­tými thaumaturgony. Než mohli zareagovat, Tansell zavrčel a z těla mu vyšlehly šípy černé energie.¶ Prohnaly se vzduchem jako kulový blesk a zasáhly několik kaktu­síků. Magické vlny se o oběti roztříštily a v jiskřící žilnatině se jim rozeběhly po kůži. Kaktusíci odletěli několik kroků dozadu a prud­ce dopadli na dláždění. Jeden zůstal nehnutě ležet. Ostatní se svíjeli a ryčeli bolestí.¶ Tansell zvedl paže ještě výše, když tu se jeden z válečníků vzpa­matoval, napřáhl sekeru a vysokým obloukem ťal.¶ Těžká zbraň se Tansellovi zabořila do levého ramene. Při kontaktu s kůží okamžitě došlo k nulovému výboji, který Tansellovi prosyčel tělem. Útočník sebou prudce zaškubal. Síla proudu ho srazila k zemi; z rozdrcené paže mu vystříkla míza, nicméně energie úderu sekeru zarazila hluboko do vrstev tuku, krve a kostí, rozsekla Tansella od ramene až pod hrudní kost a způsobila obrovskou ránu, dlouhou půl­druhé stopy. Sekera mu zůstala vězet v těle kdesi nad žaludkem.¶ Tansell zavyl jako překvapený pes. Temný nulový výboj vyšuměl strašlivou ranou, z níž začala tryskat krev. Tansell padl na kolena, pak se svalil na zem. Kaktusíci se kolem něho seběhli a umírajícího muže začali kopat a mlátit.¶ Izák zmučeně zařval a chytil se vrcholu zdi. Pokynul Lemuelovi. podíval se do potemnělého dvora, Derchan a Pengefinčes už otevřely cestu do podzemí.¶ Kaktusíci se nevzdali. Ti, co nedupali po Tansellově mrtvole, bě­želi dál a mávali před Izákem a Lemuelem zbraněmi. Sotva se Lemuel dotkl zdi, ozval se ostrý zvuk sečně kuše. Bylo slyšet masité plesknutí. Lemuel zařval a upadl.¶ Hluboko do zad, do páteře nad hýžděmi, se mu zaklesla obrovská zubatá čakra. Z rány vyčníval jen stříbrný okraj a přes něj se hrnul proud krve.¶ Lemuel se Izákovi podíval do tváře a žalostně zasténal. Nohy se mu třásly. Zamával rukama a zvířil kolem sebe cihlový prach.¶ "Do Drmola, Izáku, pomoz mi, prosím tě!" křičel. "Moje nohy... Do Drmola, pro bohy... Vykašlal obrovský chuchvalec krve, který mu sklouzl po bradě.¶ Izák byl ochromený hrůzou. Z Lemuela, jehož oči byly prostou­peny strachem a bolestí, nedokázal odtrhnout zrak. Krátce vzhlédl a spatřil, jak se k nemohoucímu muži hrnou kaktusíci a vítězoslavně jásají. Nebyli od něho ani třicet stop. Jedna kaktusíkovská bojovnice si všimla Izáka a pozvedla svou sečnou kuši. Pečlivě mu zamířila na hlavu.¶ Izák se sklonil a nemotorně se přehoupl přes zeď. Z otevřeného poklopu vzlínal obludný zápach z podzemí. Zůstal stát, skoro celý ukrytý za zídkou.¶ Lemuel na něho nevěřícně zíral.¶ "Pomoz mi!" bědoval. "Do Drmola, kurva, ne, do Drmola... Ne­odcházej! Pomoz mi!"¶ Mával rukama jako vzteklé dítě, kaktusíci už byli skoro u něho, zlámal si nehty, prsty měl rozdrásané do živého masa; neustále se zběsile snažil vydrápat na zeď, i přesto, že za sebou musel táhnout ochrnuté nohy. Izák zahanbeně civěl. Věděl, že nemůže dělat vůbec nic, že nemá čas, aby se pro něho mohl vrátit, že kaktusíci ho kaž­dým okamžikem napadnou, že i kdyby ho dokázal přetáhnout přes zeď, zabije Lemuela jeho zranění. I přesto se však poslední Holubovy myšlenky upínaly k Izákově zradě.¶ Zpoza drolící se zdi Izák zaslechl Lemuelovy výkřiky, když k němu kaktusíci konečně doběhli.¶ "On s tím nemá nic společného!" zařval v záchvatu žalu. Penge­finčes se zachmuřenou tváří zmizela v kanále. "On s tím nemá nic společného!" Izák zoufale čekal, až Lemuelovo úpění utichne. Voďa­nojku do hlubin následovala Derchan, bledá jako křída, která už zase krvácela z rány po boltci. "Pusťte ho, vy hajzlové, vy kreténi, vy tu­pí kaktusíkovští mizerové!" řval Izák do Lemuelova nářku a ječení. Jagharek vklouzl do otvoru až po ramena, prudce popadl Izáka za lýtko a naznačil mu, aby šel. Celou dobu, co na něho vzrušeně vo­lal, klepal do poklopu zobákem. "On vám pomáhal..." zaryčel Izák vyčerpaný vztekem.¶ Když Jagharek zmizel, Izák se chytil okrajů díry a spustil se dolů. Protlačil pevné tlusté tělo kovovým otvorem a začal zápasit s poklo­pem, který se chystal zabouchnout.¶ Lemuel zpoza zdi nepřestával křičet bolestí a hrůzou. Neustále bylo slyšet i syrový křik vyděšených, ale vítězoslavných kaktusíků ­trestali vetřelce.¶ Skončí to, uvažoval Izák zoufale, zatímco se nořil do kanálu. Jsou, vystrašení a zmatení, nevědí, co se to děje. Každou chvilku mu do hla­vy vrazí čakru nebo nůž nebo mu jí proženou kulku, skončí to, bude konec. Nemají žádný důvod, proč by ho měli udržovat naživu, uvažo­val, zabijou ho, protože si myslí, že drží s můrami, postarají se, aby byl Skleník čistý, skončí to, panikaří, nejsou, to žádní mučitelé, chtějí jenom skoncovat s tou hrůzou... Skončí to každou vteřinu, uvažoval ztrápeně. Skončí to hned teď.¶ Přesto slyšel Lemuelův křik i poté, co zmizel v zapáchající temno­tě, i poté, co si nad hlavou zabouchl kovový poklop. I potom se pod­zemím linuly slabé a absurdně zkreslené zvuky, pokračovaly, i když dopadl do teplé vody plné výkalů a klopýtal tunelem v patách zbytku přeživších. Měl dojem, že je slyší, i když se plazil dunícím podzemím, v němž stále crčela a kapala voda, pod přílivem bahna, ve starých kanálech podobajících se zkornatělým žilám, stále dál od Skleníku, ve zmateném, překotném úprku do relativního bezpečí mamutí noční metropole.¶ Trvalo dlouho, než utichly.¶ ¶ ¶ Noc je nepochopitelná. Můžeme jenom utíkat. Na horečnaté cestě od všeho, co jsme viděli, vydáváme zvířecké zvuky. Drží se nás děs, odpor a neznámé pocity nám svazují nohy. Nedokážeme je setřást.¶ ¶ Zranění se škrábeme nahoru a ven z podzemí a uchylujeme se do chatrče a železniční tratě. Třeseme se i navzdory strašlivému vedru, němě klímáme v rachocení vlaků, jež otřásá stěnami. Ostražitě se díváme jeden na druhého.¶ S výjimkou Izáka, který se dívá do prázdna.¶ Spím? Spí někdo? Přicházejí chvíle, kdy mě zmáhá otupělost a halí mi hlavu, takže se nemohu dívat ani myslet. Možná jsou tato okna, tyto přerušené, nemrtvé okamžiky spánkem. Spánkem pro nové město. Možná jsou vším, v co můžeme ještě doufat.¶ Nikdo dlouho, dlouho nic neříká.¶ ¶ První promluví voďanojka Pengefinčes.¶ Začíná potichu, drmolí cosi, v čem lze jen stěží rozpoznat slova a věty. Ale obrací se na nás. Sedí zády ke stěně, s tlustými stehny roz­taženými. Tupá undina se jí ovíjí kolem břicha, máčí jí šaty, udržuje ji ve vlhka.¶ Vypráví nám o Šadrachovi a Tansellovi. Všichni tři se setkali při jakési nejasné epizodě, k níž nic nepoznamenává, při nějakém žol­dáckém dobrodružství v Teši, Městě ploužící se tekutiny. Byli spolu na útěku sedm dlouhých let.¶ Okno naší kůlny lemují zubaté střepy skla. Za úsvitu se marně sá­pou po slunečním světle. Pod obdélníkem hmyzem zašpiněného světla nám Pengefinčes jemným monotónním hlasem vykládá o čase stráve­ném ve společností svých mrtvých společníků: o pytlačení v Červích křovinách, o loupení v Neovadanu, o vykrádání hrobek v ragamolských lesech a stepích.¶ Říká, že nikdy nebyli propojeni rovnocenně, bez zášti či zahoř­klostí. Vždy to byla ona, a pak dohromady Tansell a Šadrach, kteří v sobě cosi nalezli, jakousi klidnou vášnivou vazbu, které se ona ne­mohla a nechtěla dotýkat.¶ Řekla, že Tansell zešílel žalem, přestal uvažovat, vybuchl v tupém záchvatu thaumaturgického smutku. Ale i kdyby byl při smyslech, do­dává, neudělal by nic jiného.¶ Ona zase zůstala sama.¶ ¶ Její svědectví končí. Vyžaduje reakci; jako nějaká rituální liturgie. Izáka, prostoupeného bolestí, si Pengefinčes nevšímá. Obrací se na mě a Derchan.¶ Zklameme já.¶ Derchan beze slov, smutně vrtí hlavou.¶ Já se snažím. Otevírám zobák a v hrdle se mi tvoří příběh o mém zločinu, trestu a vyhnanství. Skoro se prodere na povrch, skoro pro­nikne štěrbinou.¶ Ale já ho polknu. Nemá souvislost. Není na dnešní večer. ¶ Pengefinčesino vyprávění se týká sobeckosti a drancování, přesto se ve slovech mění v rozloučení s mrtvými kamarády. Mé vyprávěni o sobectví a vyhnanství se proměně vzpírá. Nemůže být ničím jiným než nízkým líčením nízkých věci. Mlčím.¶ ¶ A pak, když se chystáme nechat slova být a dovolit, ať se stane co se má stát, pozvedne malátnou hlavu Izák a promluví.¶ Napřed se dožaduje jídla a vody, které však nemáme. Přimhouří oči a začne hovořit jako myslící bytost. V odtažitém žalu popisuje úmrtí, jichž byl svědkem.¶ Vypráví nám o Tkáči, o tančícím šíleném bohu, a o jeho zápase s můrami, o vejcích, která zničil, o podivném krasořečnění našeho po­chybného a nedůvěryhodného společníka. Chladnými a jasnými slovy nám líčí, co si myslí, že se stalo s Radou konstruktů, co si myslí, že chce a čím by mohla být (a Pengefinčes naprázdno polkne úžasem, vy­pouklé oči se jí ještě více vykulí, když se dozví, co se děje s konstrukty na městské skládce).¶ A čím více mluví, tím více se rozohňuje. Mluví o plánech. Hlas mu tvrdne. Něco v něm dospělo ke zlomu, nějaké čekání, spolu s Lin v něm odumřela nějaká jemná trpělivost a teď je pohřbena, a já sám při jeho slovech cítím, jak se měním v kámen. Inspiruje mě k tvrdostí a cílevědomosti.¶ Mluví o zradách a intrikách, o matematice a lžích a thaumatur­gii, snech a okřídlených tvorech. Osvětluje své teorie. Mluví se mnou o létání, na jehož dosažitelnost jsem už částečně zapomněl a po němž při jeho slovech opět toužím, toužím po něm celou svou duší.¶ Zatímco se slunce vleče jako zpocený muž na vrchol oblohy, my pozůstalí, my vyčerpaní přeživší, si prohlížíme své zbraně a sbírku svých zbytků, porovnáváme své poznámky a příběhy.¶ Díky silám, o kterých jsem si myslel, že už ze sebe nevydolujeme, užasle, jakoby přes nějaký závoj cítím, že spřádáme plány. Pevně si kolem ruky obtáčím bič a brousím si čepel. Derchan si čistí pistole a cosi říká Izákovi. Pengefinčes se opírá o stěnu a vrtí hlavou. Varuje nás, že odchází. Neexistuje nic, co by ji mohlo přimět, aby s námi zůstala. Říká nám, že se trochu prospí a pak se s námi rozloučí.¶ Izák krčí rameny. Z hromady odpadků v kůlně vytahuje ukryté kompaktní motory. Zpod košile vydoluje celé archy propocených, stěží čitelných poznámek.¶ Pouštíme se do práce. Izák horečnatěji než my ostatní, začíná zběsile psát.¶ Po několika hodinách nezřetelného klení a usykávání oznamujícího nové nápady zvedne oči. To neprovedeme, říká. Potřebovali bychom ohnisko.¶ A potom uběhnou další dvě hodiny a on vzhlédne ještě jednou.¶ Musíme to provést, oznamuje, a přesto potřebujeme ohnisko. ¶ Sdělí nám, co musíme udělat.¶ ¶ Rozhostí se ticho a pak debatujeme. Rychle. Dychtivě. Navrhujeme kandidáty a zase je zavrhujeme. Máme zmatek u kritériích – zvolíme si prokleté, nebo nenáviděné? Vyčerpané, nebo ničemné? Můžeme vůbec takto soudit?¶ Naše morálka je uspěchaná a neupřímná.¶ Ale uplynula už více než polovina dne a my si vybrat musíme.¶ ¶ Se strnulou tváří, v níž však probleskuje žal, se Derchan začíná připravovat. Ničemným plánem byla pověřena ona.¶ Bere si všechny peníze, které máme, včetně posledních valounů mého zlata. Seškrábe ze sebe část podzemní špíny, mění svůj dosa­vadní převlek, stává se pouhou mrzkou tulačkou, pak se vydává sehnat to, čeho je nám třeba.¶ Venku se začíná stmívat a Izák pořád pracuje. Všechno místo, každičkou část bílého prostoru na několika málo zbývajících listech papíru, vyplňují titěrné číslice a rovnice.¶ Syté slunce zespodu osvětluje čmouhy mračen. Obloha hnědne soumrakem.¶ Nikdo z nás se nebojí noční úrody snů.¶

Část sedmá

Krize¶

Kapitola čtyřicátá šestá

Po celém městě zhasly pouliční lampy a nad Marastem se vyhoup­lo slunce. Vykreslilo siluetu malého říčního člunu, sotva většího než vor, jenž se pohupoval na chladivých vlnkách.¶ Byl jedním z mnoha plavidel, jimiž se obě novokrobuzonské řeky jen hemžily. Přízraky starých člunů, ponechaných ve vodě napospas hnití, pluly nazdařbůh v proudu a lhostejně za sebou táhly svá za­pomenutá úvazná lana. V srdci Nového Krobuzonu byla těchto loděk spousta a bahňouři se mezi sebou popichovali, kdo k nim doplave nebo kdo se odváží přejít přes staré lávky, které je bezúčelně poutaly ke břehu. Některým se vyhýbali, šeptali si, že jsou příbytky nestvůr, doupaty utopenců, kteří nechtějí přistoupit na svou záhubu, i když už dávno hnijí na dně řeky.¶ Tento člun zpola zakrývala stařičká tuhá plachta; páchla po pet­roleji, práchnivině a kolomazi. Letitý dřevěný plášť člunu vsakoval říční vodu.¶ Izák, ukrytý ve stínu plachty, se vleže díval na rychle se pohybující mraky. Byl nahý a ani se nehnul.¶ Ležel tak už nějakou dobu. Na břeh přišel společně s Jagharkem. Více než hodinu se plížili neklidně se převalujícím městem, dobře známými uličkami Brokat a severněji položeným Giddem, pod želez­ničními tratěmi a kolem miličních věží, aby nakonec dorazili na jižní okraj Zámarastí. Ani ne dvě míle od středu města, ale do naprosto odlišného světa. Do nízkých, tichých ulic a mezi skromné domky, ma­lé zakřiknuté parčíky, neudržovené kostely a veřejné budovy, úřady s falešnými průčelími a fasádami, které hýřily kakofonií stylů.¶ Vedly tudy i třídy. Ani zdaleka se nepodobaly banyány lemovaným bulvárům ve Zmijově nebo Jehličnaté třídě v Oboře se skvostnou alejí starobylých borovic, přesto však na okrajích Zámarastí rostly zakrslé duby a tmaveny, které dokázaly skrýt mnohé architektonické nedo­statky. Izák s Jagharkem – s nohama opět ovinutýma hadry a s hlavou zahalenou v kápi čerstvě uloupeného pláště – děkovali temnotě listoví za ochranu, kterou jim poskytovala cestou k řece.¶ Podél Marastu nestály žádné velké konglomeráty těžkého průmys­lu. Továrny, dílny, sklady a doky lemovaly břehy pomalejšího Dehtu a hlavně Hrubodehtu, kterým se obě řeky stávaly po soutoku. Marast začal být špinavý a pochybný až na poslední míli své pozoruhodné existence, v místech, kde míjel Brokata a tisíce odtokových rour z la­boratoří.¶ Na severu města, v Giddu a na Okraji, i tady v Zámarastí, mohli místní na řece jen tak pro potěšení veslovat; jižněji by tato kratochvíle byla nemyslitelná. Izák tedy zamířil sem, kde nebyl říční provoz tak zběsilý, aby uposlechl Tkáčových pokynů.¶ Našli malý průchod mezi zadními trakty dvou řad domků, úzkou škvíru, jež se svažovala k vodě plné pobřežních vírů. Nalézt opuště­ný člun nebylo obtížné, i když jich tu ani zdaleka nebylo tolik jako u městských průmyslových oblastí.¶ Izák nechal Jagharka vyhlížet zpod otrhané kápě jako nehybného pobudu a vydal se dolů k řece. Mezi ním a vodou se rozprostíral trav­natý břeh a pás hustého bahna. Izák ze sebe za chůze sloupával šaty a strkal si je do podpaží. Když došel k Marastu, byl ve slábnoucím příšeří zcela nahý.¶ Zaťal zuby a vstoupil do vody.¶ Ke člunu to bylo jen několik studených temp. Plavání si užíval, nechal se unášet slastným pocitem, kdy z něho černá řeka smývala bahno z kanálů a několikadenní nános špíny. Šaty táhl po hladině za sebou a přál si, aby voda pronikla mezi vlákna a vyčistila i je.¶ Převalil se přes bok člunu a na vzduchu mu hned naskočila husí kůže. Jagharek byl sotva vidět, nehybný, a hlídal. Izák po člunu roz­prostřel oblečení a přetáhl si přes sebe kus plachty, aby mohl ležet ve stínech.¶ Sledoval, jak se na východě rozlévá světlo, a třásl se, když mu vánek přejížděl studenými prsty po kůži.¶ "Tak jsem tady," mumlal si. "Nahý jako neviňátko za úsvitu řeky. Jak jsem byl požádán."¶ Nevěděl, zda Tkáčovo snové prohlášení, které prozpěvoval oné pří­zračné noci ve Skleníku, znamenalo opravdu pozvání. Ale napadlo ho, že kdyby na ně zareagoval, mohl by z něj pozvání udělat, změnil by vzory sítě světa, upředl by je do podoby, která by, jak doufal, mohla Tkáče potěšit.¶ Musí se s tím úžasným pavoukem setkat. Potřebuje Tkáčovu po­moc.¶ ¶ Někdy uprostřed předešlé noci si Izák a jeho společníci uvědomili, že noční napětí, neklidný, nepříjemný pocit, jež prostupuje vzduch – noční můry – je zpátky. Tkáčův útok skončil nezdarem, jak sám předpověděl. Můry zůstaly stále naživu.¶ Izákovi došlo, že teď znají jeho chuť, že ho nyní mohou určit jako ničitele snůšky. Možná by měl být vyděšený k smrti, ale nebyl. Chatrč u železniční trati nikdo nenapadl.¶ Možná se mě bojí, zadoufal.¶ Houpal se na vodě. Uběhla hodina a zvuky města, které nebylo vidět, začaly růst.¶ ¶ Vyrušilo ho zabublání.¶ Opatrně se nadzvedl na lokti, a střelhbitě se snažil soustředit. Nahlédl přes okraj člunu.¶ Na břehu viděl Jagharka; zaujímal stále tutéž pozici. Minulo ho několik kolemjdoucích, kteří jeho zakryté a páchnoucí postavě nevě­novali žádnou pozornost.¶ Nedaleko člunu vyvřel z hlubiny oblak bublin a rozvířené vody, pronikl na hladinu a rozhoupal kolem sebe prstenec vlnek o průměru asi tři stopy. Izák na okamžik vypoulil oči, když si uvědomil, že oblast zvlněné vody je dokonale kruhová a ohraničená, že když každá vlnka dospěje k okraji, nemožně se zploští a voda za ní zůstane klidná jako předtím.¶ Zatímco se Izák zlehka odtahoval, temnou a neklidnou vodou pronikl hladký, černý a oblý tvar. Voda v kruhu šplíchala a stéka­la z objektu, jenž se zvolna vynořoval.¶ Izák zíral do Tkáčovy tváře.¶ ¶ Trhl sebou. Srdce mu bilo ostošest. Tkáč pohled opětoval. Hla­vohruď měl nakloněnou tak, že z vody vyčnívala jen ona a nikoli velký zadeček, který, když Tkáč stál, je o mnoho převyšoval.¶ Pavouk si broukal a promlouval Izákovi hluboko v hlavě.¶ ... KULIČKO OLŮVKO TY JEDNO TY NAHATÉ NEVIŇÁTKO JAK JSEM TĚ ŽÁDAL TY MALÝ ČTYŘNOHÝ TKÁČI KTERÝM MŮŽEŠ BÝT... oznamoval ve svém zpěvném monologu... ŘEKA A ÚSVIT SVÍTÁ MI NOVINKY JSOU NAHÉ HRAVÉ... Slova odez­nívala, až přestala být slyšet, a Izák zkusil promluvit.¶ "Rád tě vidím, Tkáči. Vzpomněl jsem si na naši schůzku." Zhlu­boka se nadechl. "Potřebuji s tebou mluvit," pokračoval. Tkáč se vrátil ke svému mručivému, mumlavému zaříkávání, a Izák se mu pokoušel porozumět, překládat si jeho úžasné prozpěvování do slov, která dávají smysl, odpovídat mu, říci si svoje.¶ Bylo to jako rozhovor se spáčem nebo s bláznem. Bylo to obtížné, vyčerpávající. Ale nebylo to nemožné.¶ ¶ Jagharek slyšel tlumené povykování dětí na cestě do školy. Ubíraly se travnatou pěšinou za jeho zády.¶ Klouzal očima přes hladinu na druhý břeh, kde se od vody na mírném svahu táhly stromy a široké bílé ulice Vlajkového vrchu. I tam řeku lemovala drsná tráva, ale neubíhala po ní žádná stezka ani po ní nechodily děti. Nic než tiché domy za vysokými zdmi.¶ Jagharek si přitáhl kolena blíže k tělu a zachumlal se do pách­noucího pláště. Čtyřicet stop od břehu vypadala Izákova malá loďka nepřirozeně nehybně. Izákova hlava se před několika minutami opatr­ně vysunula nad okraj a teď lehce vyčnívala nad bokem kocábky; byla otočená od Jagharka. Vypadalo to, jako by upřeně hleděl na určité místo ve vodě, na nějaké plující smetí.¶ Jagharek si uvědomil, že to musí být Tkáč, a ucítil, jak jím pro­letělo vzrušení.¶ Napínal uši, ale lehký větřík mu nic nedonesl. Slyšel pouze šplou­chání vody a nesouvislé brebentění dětí za sebou. Co chvíli křičely.¶ Čas ubíhal, ale slunce jako by strnulo těsně nad obzorem. Školáci se ještě pořád courali trávou. Jagharek sledoval, jak se Izák nepocho­pitelně dohaduje s neviditelným pavoučím přízrakem skrytým pod hladinou řeky. Jagharek čekal.¶ A potom, někdy po východu slunce, ale ještě před sedmou hodi­nou, se Izák ve člunu nenápadně otočil, zašmátral po oblečení a jako nemotorná vodní krysa kradmo vklouzl zpátky do Marastu.¶ Blížil se ke břehu, bezkrevným jitřním světlem tančícím na hladině řeky. Na mělčině předvedl groteskní podvodní tanec, když se oblékal, a pak se bahnem a křovisky v mokrých a těžkých svršcích dopotácel k Jagharkovi.¶ Se sípáním se svalil na zem vedle něho.¶ Školáci se rozhihňali a začali si šeptat.¶ "Myslím... myslím, že přijde," vydechl. "Myslím, že pochopil."¶ ¶ Do chatrče u železnice se dostali někdy po osmé. Uvnitř bylo pořád horko a dusno, vzduch byl plný mátožně poletujících smítek. Všude, kde světlo pronikalo škvírami mezi prkny, se rozzářily barvy odpadků a horkého dřeva.¶ Derchan se ještě nevrátila. Pengefinčes spala v koutě – nebo před­stírala, že spí.¶ Izák posbíral do neforemného rance všechny důležité trubky a ko­houty, motory, baterie a transformátory. Shromáždil všechny po­známky; zběžně je prolistoval, aby je zkontroloval, pak si je nacpal zpátky pod košili. Načmáral vzkaz pro Derchan a Pengefinčes. Spo­lečně s Jagharkem už posté prohlédli a vyčistili zbraně a přepočítali si skromnou zásobu munice. Pak Izák vyhlédl rozbitými okny na město, které se kolem nich už stačilo probudit.¶ Teď musí být opatrní. Slunce rozehnalo mraky, zářilo s plnou in­tenzitou. Kdokoli mohl patřit k milici a každý příslušník mohl vidět jejich světlotisky. Přetáhli si přes sebe pláště. Izák zaváhal, pak si půjčil Jagharkův nůž a krvavě se jím oholil. Nabroušené ostří mu bo­lestivě poskakovalo po bradavicích a bouličkách na kůži, které byly původní příčinou, proč si nechal plnovous narůst. Holil se nemilosrd­ně a rychle a brzy před Jagharkem stál s holou bradou, neohrabaně zbavenou porostu, zakrvavělou a tu a tam ještě zarostlou krátkým strništěm.¶ Vypadal děsivě, ale vypadal jinak. Když vyrazili do ranního vzdu­chu, ještě si krvavou kůži zlehka otíral.¶ V devět hodin, po několika minutách kradmého postávání a ne­nuceného přecházení kolem obchodů a bavících se kolemjdoucích ­přitom se vždy, kdykoli to bylo možné, nořili do bočních uliček – sta­nuli na skládce v Sivém krutu. Spalovalo je horko, které se v těchto kaňonech železného šrotu zdálo ještě prudší. Izáka pálila a svědila brada.¶ Vydali se šrotištěm do srdce labyrintu, k doupěti Rady konstruk­tů.¶ ¶ "Nic." Bentham Gangr zaťal pěsti.¶ "Na obloze máme už dvě noci pátrací vzducholodě. A vůbec nic. Každé ráno se objeví nová várka těl a celou noc se nic ani nešustne. Záchrana je mrtvý, po Grimnebulinovi ani památky, po Modroden­né jakbysmet..." Zvedl krví podlité oči a podíval se přes stůl na Stennou-Katěnou, která ze své dýmky zlehka nasávala aromatický kouř. "Nic nejde, jak by mělo," vztekal se.¶ Stenná–Katěná pomalu přikývla. Přemýšlela.¶ "Dvě věci," řekla pomalu. "Je jasné, že potřebujeme speciálně vy­cvičenou jednotku. Už jsem vám říkala o Multiho vojácích." Gangr přitakal. Pořád dokola si mnul oči. Stenná-Katěná pokračovala: "Těm se snadno vyrovnáme. Mohli bychom jednoduše říct trestaneckým továrnám, aby nám připravily brigádu přetvořených specialistů, se zrcadly, zpětnými zbraněmi a vším ostatním, ale k tomu je potřeba čas. Je nutné je vycvičit. To by znamenalo nejméně tři čtyři měsíce. A zatímco budeme čekat, psychomůry budou pokračovat v decimování obyvatelstva.¶ A budou sílit.¶ Musíme se tedy zamyslet nad strategiemi, jak udržet město pod kontrolou. Třeba prostřednictvím zákazu vycházení. Víme, že můry dokáží vniknout do domů, ale není pochyb o tom, že většinu obětí si vybírají na ulicích.¶ Potom musíme zarazit spekulace tisku, k čemuže to vlastně do­chází. Barbilová nebyla jediná vědkyně účastná projektu. Musíme být schopni vymýtit jakýkoli nebezpečný druh protistátní agitace, musí­me zadržet všechny ostatní vědce, kteří na projektu pracovali.¶ A pokud se polovina milicionářů stará o věci spojené s psychomů­rami, nemůžeme riskovat další stávku v docích ani nic podobného. Rychle by nás ochromila. Slíbili jsme městu, že zatočíme se všemi neopodstatněnými požadavky. Teď vlastně, pane starosto, čelíme kri­zi, která je větší než cokoliv, co se zde odehrálo od Pirátských válek. Myslím, že nastal čas vyhlásit stav nouze. Potřebujeme zvláštní pra­vomoci.¶ Potřebujeme stanné právo."¶ Gangr si zlehka olízl rty a začal o jejím návrhu přemýšlet.¶ ¶ "Grimnebuline," oslovil ho avatar. Rada sama zůstávala ukryta. Neposadila se. Byla k nerozeznání od okolních hromad odpadu a šro­tu.¶ Kabel, který se avatarovi nořil do hlavy, vystupoval ze země, z vr­stvy kovových špon a kamenných úlomků. Avatar páchl. Kůži měl na několika místech napadenou plísní.¶ "Grimnebuline," zopakoval svým nepříjemným, kolísavým hla­sem. "Dlouho jsi tu nebyl, čekala jsem tě. Krizový aparát, který jsi tady nechal, není kompletní. Kde jsou moje já, která s tebou odešla do Skleníku? Psychomůry včera v noci opět létaly. Neuspěl jsi?"¶ Izák zvedl ruce, aby zadržel příval otázek.¶ "Přestaň. Všechno vysvětlím."¶ ¶ Izák věděl, že je zcestné si myslet, že Rada konstruktů cítí nějaké emoce. Když avatarovi líčil průběh úděsné noci v kaktusíkovském Skleníku – noci, kdy zaznamenali tak nedokonalé vítězství za tak strašlivou cenu –, věděl, že mužovo tělo se neotřásá zlostí ani žalem, že jeho slova nesouvisejí s nenadálými groteskními křečemi v avatarově tváři.¶ Rada konstruktů myslela, ale necítila. Absorbovala nová data, to bylo vše. Vyhodnocovala možnosti.¶ Řekl jí, že opičí konstrukti byli zničeni, a když se informace ka­belem přenesla do skrytých analytických strojů Rady, avatarovo tělo se otřáslo obzvlášť prudce. Bez konstruktů do sebe nebyla schopna nahrát jejich zážitky.¶ Musela se spoléhat na Izákovo líčení.¶ Jako už jednou předtím, Izákovi připadlo, že zahlédl lidskou po­stavu mihnuvší se v okolních haldách, ale zjevení hned zase zmizelo.¶ Izák Radě pověděl o Tkáčově zásahu a nakonec jí začal vysvětlovat svůj plán. Rada samozřejmě vše rychle pochopila.¶ Avatar přikyvoval. Izák měl dojem, že v zemi pod nohama ucítil velmi slabý pohyb, když se Rada začala zvedat.¶ ¶ "Chápeš, co od tebe potřebuju?" ujišťoval se Izák.¶ "Jistě," potvrdila Rada avatarovým ostrým, rozechvělým hlasem. "A já budu propojena přímo s krizovým aparátem?"¶ "Ano," kývl Izák. "Tak to bude fungovat. Když jsem tady ne­chával součásti krizového aparátu, na některé jsem zapomněl, proto nebyl kompletní. Ale to vůbec nevadí, protože když jsem je spatřil, přišla mi na mysl celá tahle věc. Poslouchej: potřebuji tvou pomoc. Pokud to má fungovat, je potřeba, aby matematické výpočty byly přesné. Přinesl jsem si z laboratoře analytický stroj, ale rozhodně to není žádný prvotřídní model. Ty, Rado, představuješ síť zatraceně pokročilých počítacích přístrojů... je to tak? Potřebuju, abys pro mě provedla několik výpočtů. Rozpracovala několik funkcí, vytiskla ně­kolik programových štítků. A potřebuju je mít dokonalé. S minimální možností chyby. Ano?"¶ "Ukaž, co máš," vyzval jej avatar.¶ Izák vytáhl dva archy papíru. Přešel k avatarovi a podal mu je. Ve smetištním zápachu oleje, chymických plísní a zahřívajícího se kovu byl organický puch avatarova pomalu se rozkládajícího těla k nevydr­žení. Izák odporem pokrčil nos. Přemohl se však, postavil se vedle hnijícího, polomrtvého těla a vysvětlil mu funkce, které navrhoval.¶ "Tuto stránku tvoří několik rovnic, pro které nemůžu najít ře­šení. Přečteš je? Týkají se matematických modelů duševní aktivity. Druhá stránka je složitější. Je to sada programových štítků, které potřebuju. Každou funkci jsem se pokusil rozvrhnout jak nejpřesněji jsem dokázal. Tady například..." Izákův krátký prst přejížděl přes řádek složitých logických symbolů. "Tady je 'načíst údaje ze vstupní jednotky číslo jedna; teď údaje zpracuj'. Tady pak stejný požadavek pro vstupní jednotku číslo dvě... a tenhle fakt složitý symbol před­stavuje: 'porovnat primární údaje'. Tady dál jsou potom konstrukční, přetvářecí funkce.¶ Dá se to všechno pochopit?" zeptal se a ustoupil. "A zvládneš to?"¶ Avatar papíry převzal a pečlivě si je prohlédl. Umrlcovy oči se po stránce pohybovaly nepřerušovaným pohybem zleva-doprava-zleva-doprava. Všechno šlo hladce, až se nakonec zastavil a otřásl se a in­formace kabelem doputovaly do skrytého mozku Rady.¶ Chvilku nehnutě stál a pak řekl:¶ "Lze to udělat."¶ Izák si oddechl. "Potřebujeme to... no... hned teď. Co nejdřív. Můžu počkat. Zvládneš to?"¶ "Pokusím se. A potom, až nastane večer a vrátí se psychomůry, otevřeš přívod energie a napojíš mne. Spojíš mne se svým krizovým aparátem."¶ ¶ Izák přikývl.¶ Sáhl do kapsy, vytáhl další papír a předal ho avatarovi.¶ "Tohle je seznam všeho, co potřebujeme. Všechno by se mělo dát najít na smetišti, nebo sestrojit. Máš někde nějaká... ehm... něja­ká svá malá já, která by mohla tyhle věci vyhledat? Ještě jeden pár těch přileb, co jsi nám sehnala, ty, které používají komunikátoři; pár baterií; malý generátor; takové věci. A zase, potřebujeme to hned. A hlavně potřebujeme kabel. Silný vodič, šňůru, která vede jak elyk­trický, tak thaumaturgický proud. Potřebujeme toho dvě a půl, tři míle. Ne v jednom kuse, samozřejmě... může to být po částech, pokud potom bude možné je lehce pospojovat. Musím tě propojit s naším... s naším ohniskem." Izák trochu ztišil hlas a zatvářil se odhodlaně. "Kabel musí být připravený dnes večer, řekl bych tak do šesté hodi­ny."¶ Tvářil se zatvrzele, mluvil monotónním hlasem a obezřetně si ava­tara prohlížel.¶ "Jsme jenom čtyři, a to se na jednoho z nás nemůžeme spoleh­nout," pokračoval. "Můžeš navázat spojení se svým sborem?" Avatar pomalu přitakal a čekal na vysvětlení. "Víš, potřebujeme lidi, kteří by ty kabely pospojovali přes půl města." Izák avatarovi vzal z ru­kou seznam a začal na druhou stranu kreslit: zubaté nepravidelné Y znázorňující obě řeky, křížky, které představovaly Sivý krut, Vranov a jakési klikyháky označující Brokata a Prsk mezi nimi. První dva křížky propojil rychlým tahem tužky. Vzhlédl k avatarovi. "Budeš muset zorganizovat svůj sbor. Rychle. Potřebujeme, aby lidé byli na svých místech, s kabely, už v šest hodin."¶ "Proč to neprovedeš tady?" navrhla Rada. Izák neurčitě zavrtěl hlavou.¶ "Nefungovalo by to. Tohle je zapadákov. Energii musíme vést městským ohniskem, kde se sbíhají všechny nitky.¶ Musíme jít na Nádraží Perdido." ¶

Kapitola čtyřicátá sedmá

Izák a Jagharek, kteří společně nesli neforemný pytel plný vyřa­zeného technického zařízení, se plížili tichými ulicemi Sivého krutu, kradli se po rozbitém cihlovém schodišti Polední trasy. Jako pajdaví městští pobudové v šatech, které neodpovídaly parnému ovzduší, se belhali po cestě nad novokrobuzonskými střechami, vraceli se do své­ho vetchého úkrytu u železniční trati. Počkali, až kolem nich s jekotem profičí vlak, jenž dštil z rozpáleného komína mračna páry, a opatrně vstoupili do bariéry chvějícího se vzduchu, který vzlínal z rozžhave­ných železných kolejnic.¶ Bylo poledne a vzduch je obaloval jako teplá placka.¶ Izák položil svůj cíp pytle a vztáhl ruku po rozviklaných dveřích. Zevnitř je otevřela Derchan. Vyklouzla ven, postavila se před něho a dveře za sebou přivřela. Izák vzhlédl a spatřil, že v tmavém koutě stojí rozpačitá postava.¶ "Někoho jsem našla, 'Záku," zašeptala. Mluvila přiškrceně. Oči v umouněné tváři měla podlité krví a skoro plné slz. Krátce ukázala do místnosti. "Už tu čekáme."¶ ¶ Izák se musel setkat s Radou; Jagharek by v lidech, které by oslo­vil, vzbuzoval úžas a zmatek, nikoli však důvěru; Pengefinčes jít ne­chtěla; proto se před několika hodinami musela za příšerným a ob­ludným účelem do města vydat Derchan. Úkol ji proměnil v jakéhosi zlého ducha.¶ Zpočátku, když vyšla z chatrče, vnořila se do města a rychle si razila cestu hustou tmou, která prostupovala ulice, musela usedavé plakat, aby ulevila tlaku ve své mučené hlavě. Šla shrbená, hlavu vraženou mezi ramena, protože věděla, že těch pár lidí, kteří ji míjeli. jsou pravděpodobně z větší části milicionáři. Těžké přízračné napětí ve vzduchu jí vysávalo síly.¶ Ale pak vyšlo slunce, noc pomalu odtekla do kanálů a jí se šlo snáz. Pohybovala se rychleji, jako by jí předivo tmy před chvílí kladlo fyzický odpor.¶ Úkol byl stále stejně nestvůrný, ale naléhavost hrůzu odbarvila, až z ní zůstal jen vybledlý stín. Věděla, že nemůže otálet.¶ Musela ujít kus cesty. Měla zamířeno do dobročinné nemocni­ce v Dole u Psoriaku, kam musela prokličkovat čtyřmi či více míle­mi složitého labyrintu chudinských kolonií a polozhroucených budov. Neodvažovala se zastavit drožku, neboť tu mohl kočírovat špion od milice, agent pátrající po zločincích, jako byla ona. Šla tedy ve stínu Polední trasy tak rychle, jak si jen troufala. Jak se trať vzdalovala od srdce města, stoupala stále výš nad střechy. Nad nízkými ulicemi Psoriaku zely oblouky vlhkého zdiva.¶ Na stanici Psoriacké stoupání Derchan koleje opustila a vrhla se do změti uliček jižně od Hrubodehtu.¶ Halasení pouličních obchodníků a stánkařů bylo snadné sledovat až na zchátralou Výlohovou promenádu, širokou a špinavou ulici spo­jující Psoriak, Peloruská pole a Důl u Psoriaku. Třída sledovala tok Hrubodehtu jako jeho nepřesná ozvěna, změnila jméno na Wynion­skou a pak Stříbrnickou.¶ Derchan bočními uličkami obcházela chraplavé hádky hlavní tří­dy, dvoukolové drožky i nezdolné, chátrající budovy. Ubírala se podél ní jako lovkyně, mířila na severovýchod. Až v místě, kde se ulice zvlnila a vydala se v ostřejším úhlu na sever, Derchan sebrala odva­hu a zakaboněná jako vzteklá žebračka přeběhla vozovku. Došla do středu Dolu u Psoriaku, do opravdářské nemocnice.¶ Byla to starobylá, mohutná a okázalá budova s vížkami, opatřená řadou cihlových a štukových ozdob: bůžci a démoni na sebe zírali nad horními rámy oken, z několikaúrovňové střechy v nejrůznějších úhlech čněli na zadních nohách stojící drakovové. Před třemi staletími zaří­zení fungovalo jako honosný "domov" pro šílené boháče, zasazený do tehdy ještě řídce obydleného předměstí. Chudinské kolonie se však rozšířily jako sněť a Důl u Psoriaku pohltily: léčebna byla vydranco­vána a změnila se ve skladiště laciné vlny; pak ji vyprázdnil úpadek; obsadil zlodějský cech a po něm jednota zkrachovalých thaumaturgů; nakonec ji odkoupil opravdářský řád a opět se z ní stala nemocnice.¶ Opět se zde léčí, říkalo se.¶ Bez prostředků či léčiv, s lékaři a lékárníky, kteří zde dobrovolně odpracovali několik hodin, když je hryzalo svědomí, se sborem zbož­ných, ale neškolených mnichů a jeptišek byla opravdářská nemocnice místem, kam chudí odcházeli umřít.¶ Derchan prošla kolem vrátného, aniž zareagovala na jeho otázky, jako by byla hluchá. Muž na ni křičel, ale nevydal se za ní. Derchan vyšla po schodech do prvního patra a zamířila ke třem otevřeným oddělením.¶ A v nich... a v nich se pustila do pátrání.¶ Pamatovala si, jak se kradla kolem čistých opotřebených lůžek, pod ohromnými klenutými okny plnými studeného světla, kolem sí­pajících, umírajících těl. Ztrápenému mnichovi, který za ní přicupital a zeptal se jí, co v sále pohledává, vysvětlila, že hledá svého nezvěst­ného těžce nemocného otce, který vyrazil umřít do ulic a který, jak slyšela, by mohl ležet u těchto andělů milosrdenství. Mnicha její slova obměkčila, trochu se načepýřil nad svou dobrotou a řekl jí, že může zůstat a podívat se po něm. A Derchan, opět se slzami v očích, se ho zeptala, kde leží těžce nemocní, protože, jak vysvětlila, otec má už na kahánku.¶ Mnich prstem mlčky ukázal na dvojité dveře na konci sálu.¶ A Derchan jimi prošla a vstoupila do pekla, kde vládla smrt, kde jediným dostupným prostředkem, jímž se zaháněla bolest a ponížení, byla odvšivená prostěradla. Mladá jeptiška, která po oddělení škrobe­ně přecházela s očima vytřeštěnýma v nepomíjejícím úleku, se občas zastavovala, brala do rukou listy papíru připjaté v nohách každé po­stele, aby do nich zaznamenala pro zřízence: ano – pacient zemřel, nebo ne – je stále naživu.¶ Derchan sklopila zrak a jeden list uchopila. Našla diagnózu i dopo­ručenou léčbu. Plicní sněť, četla. 2 dávky laudana/po třech hodinách proti bolesti. Jiným rukopisem pak: Laudanum není.¶ U další postele byla dalším nedostupným léčivem močkovice. U další vápnatík potovodec, který, pokud Derchan četla správně, měl pacientovi v osmi kúrách vyléčit rozkládající se střeva. A seznam po­kračoval, stále totéž po celém sále, zbytečný, poučný soupis všeho, co by nějakým způsobem mohlo skoncovat s bolestí.¶ Derchan se pustila do toho, kvůli čemu sem přišla.¶ Pozorným okem si prohlížela jednotlivé pacienty, jako lovkyně lidí na prahu smrti. Matně si uvědomovala kritéria, jimiž se při pátrání měla řídit – zdravé mysli a ne natolik nemocný, aby nevydržel až do konce –, a cítila odpor až do morku kostí. Jeptiška si jí všimla, se zvláštní lhostejností k ní přistoupila a zeptala se jí, co nebo koho hledá.¶ Derchan si jí nevšímala, pokračovala v úděsném chladném posu­zování. Prošla celý sála nakonec se zastavila u postele vyčerpaného starce, kterému podle poznámek zbýval týden života. Spal s otevře­nou pusou, zlehka slintal a ve spánku se šklebil.¶ Strávila v zamyšlení strašlivou chvilku, během níž zjistila, že svou volbu zvažuje z hlediska násilné a neudržitelné etiky – Kdo je tady informátorem milice? chtělo se jí křičet. Kdo tady někdy znásilnil? Kdo zabil dítě? Kdo mučil? Pak tyto myšlenky zahnala. Uvědomila si, že takhle to nejde. Zbláznila by se. Musela přijmout naléhavost situace. Nemohla ji chápat jako volbu.¶ Otočila se na jeptišku, která za ní pořád chodila a jejíž neustálé blábolení bylo snadné zcela ignorovat.¶ Derchan si vybavila svá vlastní slova, jako by nikdy nebyla skuteč­ná.¶ Tento muž umírá, řekla. Jeptiščino drmolení ustalo a žena přikýv­la. Může chodit? zeptala se Derchan.¶ Pomalu, odpověděla jeptiška.¶ Je to blázen? zjišťovala dál Derchan. Blázen nebyl.¶ Vezmu si ho. Potřebuju ho.¶ Jeptiška dala volný průchod pohoršení a úžasu, na okamžik se projevily i Derchaniny vlastní dosud pečlivě utlumené pocity a tvář jí děsivou rychlostí zalily slzy. Derchan cítila, že začne každou chvíli výt utrpením, a proto zavřela oči a syčela němou bolestí, dokud jeptiška neztichla. Derchan se na ni znovu podívala a přestala brečet.¶ Pak zpod pláště vytáhla pistoli a přidržela ji jeptišce u břicha. Jeptiška se na ni podívala a zakňourala překvapením a strachem. Zatímco stále nevěřícně zírala na zbraň, Derchan levou rukou vytáhla váček s penězi, zbytky Izákova a Jagharkova bohatství. Natahovala ruku, dokud ho jeptiška nespatřila. Dívka si uvědomila, co se od ní očekává, a také napřáhla dlaň. Derchan jí do ní vysypala bankovky, zlaté nugety a odřené mince.¶ Vezmi si to, pobídla jeptišku roztřeseně a obezřetně. Ukázala ne­určitě do sálu na sténající, neklidné postavy na lůžkách. Tomu kup laudanum a té zase vápnatík, toho uzdrav a toho tiše uspi; jednoho nebo dva nebo tři nebo čtyři nebo pět přiveď k životu, jednomu nebo dvěma nebo třem nebo čtyřem nebo pěti nebo nevím kolika usnadni umírání. Vezmi si to, pomoz tolika lidem, kolika můžeš, ale tohohle si musím vzít s sebou. Probuď ho a řekni mu, že se mnou musí odejít. Řekni mu, že mu mohu pomoci.¶ Pistole v Derchanině ruce se zachvěla, ale pořád neurčitě mířila na jeptišku. Zavřela dívce dlaň s penězi a sledovala, jak se jí úžasem a nepochopením krabatí čelo a rozšiřují oči.¶ Někde hluboko uvnitř, v místě, kde ještě cítila, v místě, které ne­dokázala tak úplně umlčet, si byla Derchan vědoma žalostné obrany, argumentu sebeospravedlnění – Vidíš? cítila, jak prohlašuje. Jeho si bereme, ale všechny ostatní zachráníme!¶ Ale věděla, že neexistuje žádné morální ospravedlnění, které by ztlumilo hrůznost toho, co dělá. Tento úzkostlivý proslov svého nitra mohla pouze ignorovat. Jeptišce se dívala hluboko a horečnatě do očí.¶ Pomoz jim, šeptala. Tohle jim může pomoci. Buď pomůžeš všem s výjimkou jeho, nebo nepomůžeš nikomu. Pomoz jim.¶ A po dlouhém, dlouhém mlčení, kdy na Derchan upírala utrápené oči, kdy se dívala na špinavé peníze a na pistoli a pak na umírající nemocné kolem sebe, si jeptiška peníze roztřesenou rukou vložila do kapsy bílého stejnokroje. A když přistoupila k lůžku, aby pacienta vzbudila, Derchan ji sledovala se strašlivým, mrzkým pocitem vítěz­ství.¶ Vidíš? pomyslela si Derchan a zápasila s odporem vůči sobě samé. Nebyla jsem to jen já! I ona zvolila tito cestu!¶ ¶ Jmenoval se Andrej Šelbornek. Bylo mu šedesát pět let. Útroby mu požíraly nějaké agresivní bakterie. Byl zticha, neustálé soužení ho velice unavovalo a po dvou třech úvodních otázkách se za Derchan vydal, aniž by cokoli namítal.¶ Pověděla mu něco o údajné léčbě, o experimentálních technikách, které chtěli vyzkoušet na jeho zuboženém těle. Stařec na to nic neřekl, nekomentoval její ušmudlaný zevnějšek ani nic jiného. Musí vědět, co se s ním, děje! myslela si Derchan. Život už ho unavuje, ulehčuje mi to. Byla to argumentace nejhrubšího kalibru a Derchan od ní rychle upustila.¶ Brzo bylo jasné, že Andrej několik mil do Sivého krutu neujde. Derchan zaváhala. Vytáhla z kapsy několik potrhaných bankovek. Nezbývalo jí, než zamávat na drožku. Měla obavy. Pokyny drožkáři dala sotva rozpoznatelnými vrčivými slovy, s tváří skrytou pod pláš­těm.¶ Dvoukolová drožka byla tažena volem přetvořeným na dvounožce, aby se mohl snadněji pouštět do klikatých novokrobuzonských uliček a úzkých průjezdů, aby dokázal vybírat ostré zatáčky a couvat, aniž by někde uvízl. Poskakoval na dozadu vytočených nohou v ustavič­ném úžasu nad sebou samým, krokem, který byl nepříjemný a bizarní zároveň. Derchan se usadila a zavřela oči. Když zvedla zrak, Andrej spal.¶ Nemluvil, ani se nemračil či nedával najevo znepokojení, dokud ho nevyzvala, aby se vyšplhal po prudkém srázu u Polední trasy, tvo­řeném hlínou a betonovými úlomky. Tehdy se zakabonil a nechápavé se na ni zadíval.¶ Derchan cosi bodře podotkla o tajné experimentální laboratoři, která musí mít přístup k železnici. Stařec se zatvářil rozpačitě, potřásl hlavou a rozhlédl se, kudy by mohl utéct. Ve tmě pod železničním mostem Derchan vytáhla křesadlovku. Ačkoli Andrej umíral, stále se bál smrti a ona ho do svahu musela hnát se zbraní v ruce. V půli cesty se rozbrečel. Derchan ho sledovala a dloubala do něho pistolí; vlastní pocity vnímala jakoby z velké dálky. Udržovala si odstup od vnitřní hrůzy.¶ ¶ V zaprášené kůlně tiše čekala, pistoli namířenou na Andreje, do­kud neuslyšela šouravý krok Izáka a Jagharka, kteří se vraceli ze skládky. Jakmile Derchan otevřela dveře, Andrej začal naříkat a vo­lat o pomoc. Na tak vyhublého muže byl překvapivě hlučný. Izák, který se Derchan chystal zeptat, co Andrejovi řekla, nakonec šel beze slova muže zklidnit.¶ Půl vteřiny, nepatrný zlomek času, se zdálo, že řekne něco, čím uchlácholí starcův strach, ujistí ho, že se mu nic nestane, že je v do­brých rukou, že jeho podivné uvěznění má svůj smysl. Andrej na okamžik přestal křičet, zadíval se na Izáka a dychtil po ujištění.¶ Izák byl ale unavený, nedokázal přemýšlet a ze lží, které se v něm kupily, se mu zvedal žaludek. Námitky se tiše vytratily a Izák místo nich k Andrejovi přešel, sešlého muže snadno přemohl a jeho nosové úpění zadusil několika cáry látky. Svázal ho kusem starého provazu a co nejpohodlněji ho opřel o stěnu. Umírající stařec funěl, usmrkaně dýchal a třásl se děsem.¶ Izák se mu snažil podívat do očí, říci mu, jak moc se omlouvá, ale Andrej ho ve svém strachu neslyšel. Izák se zdrceně otočil a střetl se pohledem s Derchan, která mu rychle stiskla ruku, vděčná za to, že se konečně může s někým podělit o své břímě.¶ ¶ Bylo třeba udělat spoustu věcí.¶ Izák se pustil do závěrečných výpočtů a příprav.¶ Andrej pištěl přes roubík a Izák se na něho zoufale díval. ¶ Úsečným šeptem a rychlými větami Derchan a Jagharkovi vysvět­lil, co dělá.¶ Prohlížel otlučené aparáty, své analytické stroje. Hloubal nad po­známkami, několikrát kontroloval matematické výpočty a srovnával je s archy číslic, které mu dala Rada. Vytáhl základ svého krizové­ho aparátu, záhadný mechanizmus, který "opomenul" donést Radě konstruktů. Tmavá schránka, uzavřený motor z propletených kabelů, elyktrostatických a thaumaturgických obvodů.¶ Pomalu ji vyčistil a prohlédl pohyblivé součásti.¶ Připravoval sebe i zařízení.¶ Když se Pengefinčes vrátila z nějaké nespecifikované pochůzky, Izák jen letmo vzhlédl. Voďanojka mluvila potichu, odmítala se po­dívat komukoli do očí. Pomalu se připravovala k odchodu, prohlížela si výzbroj, promazala si luk, aby pod vodou neutrpěl újmu. Zeptala se, kam se poděla Šadrachova pistole, a když jí Izák řekl, že neví, lítostivě mlaskla.¶ "Škoda. Byla to mocná věc," zamyšleně vyhlédla z okna. "Měla v sobě kouzlo. Opravdu silná zbraň."¶ Izák ji přerušil. Spolu s Derchan ji poprosil, aby jim před odcho­dem ještě pomohla. Pengefinčes se otočila a zadívala se na Andre­je, jako by ho poprvé spatřila až nyní. Izákovu žadonění nevěnovala pozornost, chtěla jen vědět, co to, u všech čertů dělá. Derchan se odvrátila od Andrejova ustrašeného potahování a Izákovy chmurné přičinlivosti a pustila se do vysvětlování.¶ Pak se Derchan Pengefinčes ještě jednou zeptala, jestli by jim pomohla splněním jednoho, posledního úkolu. Mohla se jí už jen do­prošovat.¶ Izák napůl poslouchal, ale nakonec si před tím žadoněním zacpal uši. Věnoval se bezprostřednímu úkolu: složité záležitosti krizové ma­tematiky.¶ Andrej vedle něho nepřestával kňučet.¶

Kapitola čtyřicátá osmá

Těsně před čtvrtou, když už se připravovali k odchodu, Derchan Izáka a pak i Jagharka objala. Než si přitáhla garudu, na okamžik zaváhala. Jagharek nereagoval, ale ani se neodtáhl.¶ "Uvidíme se na schůzce," slíbila potichu.¶ "Víš, co máš dělat?" zeptal se Izák. Derchan přikývla a dotlačila ho ke dveřím.¶ Zaváhal až teď, před nejtěžší věcí. Podíval se ke stěně, kde v ja­kémsi vyčerpaném ochromení ležel Andrej, se skelným pohledem a usopleným roubíkem.¶ Museli ho vzít s sebou, ale nesměl vzbudit pozornost.¶ Izák věc s Jagharkem rozebral – šeptem, který stařec naplněný děsem stejně nevnímal. Neměli žádné drogy a Izák nebyl biothauma­turg, nemohl Andrejovi na chvilku vsunout prsty do lebky a dočasně mu vypnout vědomí.¶ Naopak, byli nuceni využít surovějších Jagharkových dovedností.¶ Garuda se v myšlenkách vrátil do zápasnických arén, vzpomněl si na "mléčné souboje": klání, která místo smrti končila pokořením či bezvědomím. Rozpomněl se na techniky, které ovládal, na to, jak je přizpůsoboval svým lidským protivníkům.¶ "Je to starý člověk!" varoval ho Izák. "A umírá, je zesláblý... Zacházej s ním jemně..."¶ Jagharek se přikradl ke stěně, u níž ležel Andrej; upíral na něj oči plné unavených, vyděšených předtuch.¶ Bylo možné postřehnout jen jeden divoký pohyb, Jagharek vmži­ku klečel za Andrejem a levou rukou ho chytil kolem krku. Stařec civěl na Izáka, oči mu vylézaly z důlků, výkřiky dusil roubík. Izák – vyděšený, zahanbený a ponížený – mu pohled musel chtěj nechtěj oplácet. Díval se na Andreje a věděl, že si stařec myslí, že brzo umře.¶ Jagharek v ostrém úhlu trhl pravým loktem a s nemilosrdnou přesností starce udeřil do týla, do míst, kde je lebka nasazena na páteř. Andrej krátce přidušeně vyštěkl bolestí, jako by zvracel. Oči se mu rozostřily a zavřely. Jagharek starce nepouštěl: nepolevil stisk, prudce tlačil kostnatým loktem do měkkého masa a počítal vteřiny.¶ Nakonec nechal Andreje sklouznout k zemi.¶ "Probudí se," slíbil. "Možná za dvacet minut, možná za dvě hodi­ny. Musím na něho dávat pozor. Můžu ho pak zase uspat. Ale musíme být opatrní – přeženeme to a jemu do mozku přestane proudit krev."¶ Andrejovo nehybné tělo zabalili do několika hadrů. Společně je zvedli; každý ho uchopil v jednom podpaží. Stařec byl velmi vyzáblý, nemoc mu v průběhu let rozežrala vnitřnosti. Vážil úděsně málo.¶ Pak zároveň vyšli. Volnýma rukama vlekli každý jeden obrovitý pytel s výbavou. Nesli Andreje, jako by šlo o náboženskou relikvii, o tělo nějakého světce.¶ Stále museli zůstat v tom svém absurdním, únavném převlečení, hrbili se a belhali jako žebráci. Izákův obličej byl pod kápí pořád plný malinkých stroupků, následků surového oholení. Jagharek si hlavu, podobně jako nohy, obalil plesnivým hadrem, ponechal jen malou štěrbinu, aby viděl na cestu. Vypadal jako malomocný bez tváře, který skrývá svou rozpadající se pokožku.¶ Připomínali příšernou trojici tuláků, potulnou tlupu vyděděnců.¶ U dveří se Izák s Jagharkem rychle ohlédli. Pozvedli ruce a roz­loučili se s Derchan. Izák se ještě podíval na Pengefinčes, která je sledovala klidnýma očima. Váhavě jí pokynul a tázavě nadzvedl obo­čí – Uvidím tě ještě někdy? jako by se ptal, nebo Pomůžeš nám? Pengefinčes zvedla velkou placatou ruku v neurčitém gestu a odvrá­tila zrak.¶ Izák se otočil a stiskl rty.¶ Pak se s Jagharkem vydali na nebezpečnou cestu městem. ¶ Nechtěli riskovat přechod přes železniční most. Měli strach, že by je nějaký vzteklý strojvůdce nemusel minout jen se svistem parní píšťaly. Mohl by se na ně podívat pořádně a zapamatovat si jejich tváře, nebo by svým nadřízeným na Mazance, na Slinném bazaru nebo dokonce na Nádraží Perdido mohl nahlásit, že se mu do cesty připletli tři pitomí otrapové, co si koledují o polízanici.¶ Bylo by to pro ně příliš nebezpečné, kdyby je zadrželi. Místo toho se seškrábali z kamenitého svahu u železniční trati; museli neustále přidržovat Andrejovo tělo, které jim klouzalo a sjíždělo ke ztichlým chodníkům.¶ Horko bylo značné, ale nikoli nelítostné: připadalo jim spíš jako nepřítomnost něčeho, jako obrovitá celoměstská prázdnota. Jako by slunce vybledlo, jako by jeho paprsky vybělily stíny a studené spodní strany, jež dodávají stavbám reálný rozměr. Sluneční žár dusil zvuky a vysával z nich veškerou podstatu. Izák se potil a tiše pod svými smrdutými hadry nadával. Cítil se, jako by se plížil jakýmsi neurčitě uvědomovaným snem o vedru.¶ S Andrejem, jehož s Jagharkem podpírali jako přítele zmoženého laciným alkoholem, se ploužili ulicemi a mířili k mostu Korkového hřebene.¶ Byli tu vetřelci. Toto nebyly Vlkodavy ani chudinské kolonie v Oboře. Tam by byli neviditelní.¶ Úzkostlivě přešli most. Obklopovaly je jeho čistě opracované ka­meny, vítaly je posměšky a pošklebování obchodníků i kupujících.¶ Jagharek rukou pořád opatrně svíral svazek nervové a tepenné tkáně na Andrejově krku, připraven ho silně stisknout, kdyby se muž začal probouzet. Izák kráčel v chraplavém proudu nadávek, které zně­ly jako opilecké žvatlání. Částečně šlo o přetvářku, částečně se v du­chu připravoval na horší chvíle.¶ "Pojď, ty sráči," hudral strnule a tiše, "no tak pojď, pojď. Sráči. Hajzle. Parchante." Ani nevěděl, komu vlastně nadává.¶ Pomalu přecházeli most, podpírajíce svého druha a svírajíce pytle s drahocenným vybavením. Zástup lidí se před nimi rozděloval a ne­chával je procházet; zatím se jim za zády pouze poškleboval. Nemohli dopustit, aby odpor vůči nim zesílil a vystupňoval se v konfrontaci. Kdyby se někteří znudění surovci rozhodli, že si ukrátí chvíli týráním žebráků, došlo by k pohromě.¶ Ale most Korkového hřebene, kde se cítili odtržení a zranitelní, kde se zdálo, jako by slunce obtahovalo jejich obrysy a předurčovalo je stát se obětí útoku, nakonec přešli bez úhony a vklouzli do Zákrutku. Město jako by za nimi zaklaplo rty a oni se opět cítili bezpečněji.¶ Zde potkávali i další žebráky; táhli se v patách místním potentá­tům, zločincům s náušnicemi, vypaseným lichvářům a upjatým mat­ronám. Andrej se zlehka pohnul a Jagharek mu účinným pohybem prstů znovu zavřel vědomí.¶ Narazili na boční uličky. Izák a Jagharek se s úlevou vzdálili z hlavních tříd a zamířili do stinných průchodů. Procházeli pod su­šícím se prádlem, které spojovalo protilehlé řady vysokých úzkých domů. Sledovali je muži a ženy ve spodním prádle, kteří se zahálčivě opírali o balkony či koketovali se sousedy. Míjeli hromady odpadků a rozbité poklopy od kanálů, z výšky se nad ně nakláněly děti, bez jakékoli zášti na ně plivaly nebo po nich házely kamínky a rychle mizely.¶ Jako vždy hledali železniční trať. Zde na ni narazili na Mazance, kde se vlaky z Polední trasy odkláněly do stanice Vilná pole. Vy­šplhali se na vyvýšenou stezku, která se táhla po železničních oblou­cích a nejistě se klikatila nad kočičími hlavami Prsku. Vzduch se nad hašteřivými zástupy červenal svitem slunce, jež se pomalu sklánělo k soumraku. Oblouky byly zanesené kolomazí a sazemi a porostlé hus­tým nizoučkým lesem hub, mechu a houževnatých plazivých rostlin. Hemžily se ještěrkami, hmyzem a zmijany ukrývajícími se před hor­kem.¶ Izák s Jagharkem zalezli do špinavé slepé uličky poblíž betonových a cihlových základů kolejí. Odpočívali. V městském houští nad nimi dál kolotal život.¶ Andrej byl lehounký, ale začínal se jim pronášet, jako by jeho hmota narůstala každou vteřinou. Protahovali si bolavé paže a rame­na, zhluboka oddechovali. Pár kroků od nich se u vchodu do jejich nevelké skrýše tlačily davy vycházející ze stanice.¶ Když si odpočinuli a upravili si břemena, zaťali zuby a vydali se na další cestu, opět bočními uličkami, ubírali se ve stínu Polední trasy k srdci města, k stále ještě neviditelným věžím, jež se tyčily nad okolními mílemi domů: k Bodci a vížkám Nádraží Perdido.¶ Izák prolomil mlčení. Řekl Jagharkovi, co se podle něho stane v noci.¶ ¶ Derchan se proplétala zkultivovanou špínou skládky v Sivém kru­tu k Radě konstruktů.¶ Izák Vytvořenou inteligenci na její příchod upozornil. Věděla, že je očekávána. Byla ale z té představy celá nesvá.¶ Přiblížila se k prohlubni tvořící doupě Rady; měla dojem, že za­slechla šepot tlumených hlasů. Ztuhla a vytáhla pistoli. Ověřila si, že je nabitá a že má plnou pánvičku.¶ Opatrně našlapovala, ještě opatrněji se kradla mezi stěnami šrotu a snažila se nevydávat žádné zvuky. Na konci brázdy odpadků spatři­la, jak se prohlubeň rozšiřuje. Někdo se jí krátce mihl v zorném poli. Obezřele se připlížila blíž.¶ Potom ústí kaňonu sešrotovaného odpadu minula další postava a Derchan si všimla, že je to muž a má na sobě pracovní kombinézu a že se lehce potácí pod těžkým břemenem. Přes široké rameno měl přehozený dlouhý kus stočeného černého kabelu, který ho ovíjel jako útočící hroznýš.¶ Derchan se nepatrně narovnala. Nečekala na ni milice. Vešla do přítomnosti Rady konstruktů.¶ ¶ Vstoupila do prohlubně – předtím se úzkostlivě zadívala na ob­lohu, aby se ujistila, že nad hlavou nemá žádné vzducholodě. Pak sklopila zrak ke scéně, která se jí odehrávala před očima, a zalapala po dechu, když si uvědomila velikost shromáždění.¶ Kolem bylo asi sto mužů a žen, všichni se věnovali nejrůznějším nejasným úkolům. Většina byla sice lidského původu, ale pohybovala se mezi nimi i hrstka voďanojů a dokonce dvě cheprijky. Všichni byli oblečení do laciných ušpiněných šatů. A skoro všichni vlekli obrovská kola průmyslových kabelů nebo před nimi dřepěli.¶ Vodiče se zde vyskytovaly v celé řadě druhů. Většina byla černá, ale některé měly i hnědý a modrý potah, jiné červený či šedý. Pod prs­tenci kabelu o tloušťce lidského stehna tu klopýtaly dvojice statných mužů. Jiní nosili cívky s dráty o průměru sotva čtyři palce.¶ Jen co se Derchan objevila, slabé halasení rychle ustalo a ona na sobě ucítila pohledy očí všech přítomných v srdci skládky. Smetištní kráter byl zaplněný těly. Derchan polkla a všechno pozorně přehlédla. Uviděla i avatara, jak se k ní potácí na nejistých, křehkých nohách.¶ "Derchan Modrodenná," oznámil. "Jsme připraveni."¶ ¶ Derchan se s avatarem chvíli radila. Pečlivě si prohlíželi ručně načrtnutou mapu.¶ Z krvavé dutiny v avatarově otevřené lebce vzlínal neskutečný puch. V horku byl jeho zvláštní polomrtvý zápach naprosto nesne­sitelný. Derchan co možná nejdéle tajila dech, a když nebylo zbytí, dýchala přes rukáv svého špinavého pláště.¶ Zatímco se domlouvala s Radou, zbytek shromáždění se držel v uctivé vzdálenosti.¶ "Tohle je bezmála celý můj organický sbor," řekla Rada avataro­vými ústy. "Vyslala jsem s naléhavými vzkazy svá mobilní já, a jak vidíš, mí věrní se shromáždili." Avatar se odmlčel a nelidsky zamlas­kal. "Musíme se dát do práce," pokračoval. "Je pět hodin a sedmnáct minut."¶ Derchan vzhlédla k obloze, která zvolna tmavla v předtuše sou­mraku. Byla si jistá, že hodiny, kterými se Rada řídí, stroj ukrytý hluboko v útrobách skládky, jdou na vteřinu přesně. Přikývla.¶ Na avatarův pokyn sbor začal klopýtat ven ze smetiště, potáce­je se pod tíhou svých břemen. Než odešli, všichni členové se otočili k místu ve skládce, kde se ukrývala Rada. Na okamžik se zastavili a pak rukama opsali zbožné gesto, onen nezřetelný náznak vzájemně propojených kol. Bylo-li to nutné, odložili na chvíli kabel na zem.¶ Derchan je sledovala s neblahou předtuchou.¶ "Nestihnou to," prorokovala. "Nemají dost síly."¶ "Spousta si jich přivezla vozíky," odpověděl avatar. "Odejdou od­sud postupně."¶ "Vozíky...?" zopakovala Derchan. "Odkud?"¶ "Někteří je vlastní," vysvětlil avatar. "Jiní si je na můj pokyn dnes koupili nebo pronajali. Nikdo nic neukradl. Nemůžeme riskovat pozornost zvenčí a možnost zatčení, které by mohlo následovat."¶ Derchan odvrátila zrak. Vliv, který Rada měla na své lidské stou­pence, ji zneklidňoval.¶ Když smetiště opustili i poslední opozdilci, Derchan s avatarem přešla k nehybné hlavě Rady konstruktů. Rada ležela na boku a změ­nila se ve vrstvy šrotu, zneviditelnila se.¶ Vedle ní ležela velká cívka kabelu. Měl roztřepený konec, silná vr­stva pryže byla zuhelnatělá a v délce poslední stopy roztržená. Z kon­ce vyhřezávala změť drátů, vyrvaných z úhledných svazků a pletenců.¶ Na prostranství ještě zůstával jeden voďanoj. Derchan si ho všim­la, jak postává několik stop od nich a nervózně sleduje avatara. Poky­nula mu, aby k nim přistoupil. Přikolébal se, chvíli po čtyřech, chvíli jen po nohou, s velkými obojživelnými prsty doširoka roztaženými, aby na zrádném povrchu udržel rovnováhu. Kombinézu měl z lehkého voskovaného materiálu, který voďanojové občas používali: odpuzoval vodu, takže jí nenasakoval ani netěžkl, když zrovna plavali.¶ "Jsi připravený?" zeptala se Derchan. Voďanoj rychle přikývl.¶ Derchan si ho prohlížela, ale o jeho rase toho moc nevěděla. Ne­mohla na něm najít nic, co by prozrazovalo, proč se oddal této podiv­né a náročné sektě, která uctívá prazvláštní inteligenci, Radu konst­ruktů. Bylo jí jasné, že Rada zachází se svými stoupenci jako s pěšáky, že z jejich uctívání nečerpá žádné uspokojení ani potěšení, pouze ja­kousi míru... užitečnosti.¶ Nechápala to, neměla nejmenší tušení, jakou satisfakci či proti­službu tato kacířská církev nabízí svému sboru na oplátku.¶ "Pomoz mi tohle odnést k řece," řekla a zvedla konec silného kabelu. Zavrávorala pod jeho tíhou a voďanoj se k ní rychle přikolébal, aby ji podepřel.¶ Avatar stál nehybně. Díval se, jak se od něho Derchan s voďa­nojem vzdalují a ubírají se k nečinným vysokým jeřábům, které se tyčily na severozápadě a vykukovaly zpoza nízkého pahorku šrotu obklopujícího Radu konstruktů.¶ Kabel byl vskutku mohutný. Derchan se musela několikrát za­stavit, položila konec na zem a sbírala síly, aby mohla pokračovat v cestě. Voďanoj jí netečně kráčel po boku, zastavoval se s ní a čekal, až bude schopna jít dál. Za nimi se odmotával a zmenšoval sloupec vodiče navinutý na cívce.¶ Derchan volila cestu. Probíjela se k řece mezi tmavými haldami jako prospektor.¶ "Víš, co má tohle všechno znamenat?" oslovila voďanoje, aniž by vzhlédla. Společník pak očima sklouzl k avatarově vyzáblé siluetě, již bylo stále vidět na pozadí skládky. Zavrtěl masitou hlavou.¶ "Ne," přiznal rychle. "Jen jsem slyšel, že... že Božský stroj si nás žádá, chce, abychom se připravili na večerní práci. Jeho pokyny jsem vyslechl, až když jsem sem přišel." Znělo to úplně normálně. Mluvil úsečně, ale přátelsky; avšak nijak horlivě. Mluvil jako dělník, který si zadumaně stěžuje na požadavek vedení, aby chodil na neplacené přesčasy.¶ Když se ale Derchan, sípajíc námahou, začala ptát na další věci – "Jak často se scházíte?" "Co dalšího po vás chce?" –, jen k ní ustrašeně a podezřívavě vzhlédl a začal odpovídat jednoslabičně, pak jen přikyvoval a nakonec zcela přestal reagovat.¶ Derchan zmlkla. Soustředila se na vlečení těžkého vodiče.¶ ¶ Smetištní haldy vybíhaly až k samé řece. Říční koryto v Sivém krutu bylo tvořeno strmými stěnami slizkých cihel, které se zvedaly z temné vody. Když řeka stoupla, povodni stály v cestě sotva tři stopy hnijící zeminy. Normálně zůstávala zčeřená hladina Dehtu i osm stop pod korunou hráze.¶ Polorozbité zdivo nastavoval šest stop vysoký plot z drátěného pletiva, dřevěných planěk a betonu, postavený před dávnými lety pro­to, aby skládce v jejím dětství stanovil pevnou hranici. Nyní se však staré pletivo místy pod tíhou nashromážděných odpadků nebezpečně vydouvalo nad vodu. V průběhu desítek let některé části chabé hrad­by popraskaly, plaňky byly vytrženy z patek a skládka vyvrhovala do řeky smetí. Plot nikdo nespravoval a v postižených místech držela skládku na místě jen kompaktnost sešrotovaného odpadu.¶ Bloky slisovaného smetí se pravidelně řítily do vody v mazlavých kalových sesuvech.¶ Obrovské jeřáby, které vykládaly odpadní lodě, původně od laviny smetí dělilo několik yardů země nikoho – trnitých křovin a spečené hlíny –, ta však rychle zmizela pod návalem postupujícího odpadu. Zaměstnanci skládky a jeřábníci se museli šplhat přes struskovatý terén, aby se dostali k jeřábům, jež nyní rašily přímo z mrzké geologie smetiště.¶ Zdálo se, jako by odpadky byly podhoubí a tato rozsáhlá zařízení jejich plodnice.¶ Derchan a voďanoj kličkovali skládkou, až ztratili z dohledu i úkryt Rady. Odvíjeli za sebou kabel, který se ztrácel, jakmile se dotkl země; v přehršli mechanického šrotu se měnil v jeden z bezvýznamných kusů smetí.¶ Čím více se blížili k Dehtu, tím se hory odpadu snižovaly. Nad svrchní vrstvou svinstva se před nimi do výšky přibližně čtyř stop zvedal rezavý plot. Derchan nepatrně změnila směr a zamířila k širo­kému otvoru v pletivu, kde skládka vyhřezávala k řece.¶ Za špinavou vodou spatřila Nový Krobuzon. Na okamžik byly me­zi okraji díry v plotě vidět i podsadité věže Nádraží Perdido, rýsovaly se v dálce nad městským obzorem. Dívala se na železniční tratě táh­noucí se mezi věžemi, které nahodile trčely z kamenného podloží. Do nebe se ohyzdně vypínaly i miliční vížky.¶ Naproti ní se k říčnímu břehu vypaseně hrnul Prsk. Po nábřeží Dehtu byla vybudována celistvá promenáda, vycházely z ní části ulic, které ji krátce sledovaly, potom byly vidět soukromé zahrady, strmé zdi skladišť a pustina. Na břehu nestál nikdo, kdo by mohl pozorovat průběh příprav.¶ Několik stop od kraje Derchan upustila konec kabelu a opatrně přešla k díře v plotě. Několikrát dupla, aby se ujistila, že se s ní břeh neutrhne a ona neskončí ve špinavé vodě. Vyklonila se tak daleko, jak se odvážila, a prohlédla si zvolna se sunoucí hladinu.¶ Slunce se pomalu blížilo ke střechám na západě a kalnou čerň řeky zalévala glazura rudnoucího světla.¶ "Penge!" sykla Derchan. "Jsi tu?"¶ Po chvilce se ozvalo slabé šplouchnutí. Jeden z nezřetelných kous­ků plovoucího harampádí, kterými se řeka jen hemžila, se trhavým pohybem proti proudu přiblížil.¶ Pengefinčes vystrčila hlavu z vody. Derchan se usmála. Pocítila zvláštní, nesmírnou úlevu.¶ "Dobrá tedy," řekla Pengefinčes. "Je čas na můj poslední úkol."¶ Derchan s absurdní vděčností přikývla.¶ "Je tu, aby nám pomohla," vysvětlila Derchan voďanojovi, který na Pengefinčes zíral s úlekem smíšeným s podezíravostí. "Ten kabel je příliš velký a těžký, abys s ním dokázal manipulovat sám. Kdyby sis, prosím, vlezl do vody, posunu vám ho tam."¶ Voďanojovi trvalo jen několik vteřin, než se rozhodl, že riziko před­stavované nově příchozí je méně významné než úkol, který mají splnit. Zadíval se na Derchan pohledem plným úzkostlivých obav, a pak při­kývl. Protáhl se dírou v pletivu, ladně se odrazil a skočil do vody. Techniku měl natolik zvládnutou, že se ozvalo jen slabé žblunknutí.¶ Plaval k Pengefinčes, která si ho nevlídně prohlížela.¶ Derchan se rozhlédla a spatřila válcovitou kovovou rouru o prů­měru lidského stehna. Byla dlouhá a neuvěřitelně těžká, ale Derchan ji odhodlaně, bez ohledu na rozbolavělé svaly, kousek po kousku pro­táhla dírou v plotě a zaklínila ji tam. Rozpažila a zašklebila se, neboť ve svalech ucítila palčivou bolest. Doklopýtala ke kabelu a dotáhla ho až ke břehu.¶ Vší silou za něj škubla, až povolil a mohla ho začít spouštět přes horní zaoblení roury k čekajícím voďanojům. Uvolňovala stále větší množství smyček ukrytých v srdci skládky a volný kabel odhazova­la pod sebe do vody. Nakonec ho spustila dostatečně nízko, že se Pengefinčes mohla odrazit; vyklouzla skoro celá z vody a volný ko­nec chytila. Svou vahou zatáhla několik stop kabelu do vody. Okraj skládky se nebezpečně skláněl k řece, ale kabel klouzal přes hladký povrch roury, pevně ji přitahoval k oběma stranám plotu a hladce se přes ni vinul.¶ Pengefinčes se ještě jednou natáhla a škubla, ponořila se a plavala ke dnu řeky. Kabel vymaněný z pastí představovaných háky a hrana­mi šrotu se odvíjel v prudkých vlnách, poskakoval přes drsný povrch smetiště a řítil se do vody.¶ Derchan sledovala jak kolísavě postupuje, viděla náhlé záškuby způsobované u dna skrytými voďanoji, kteří se smyčkami kabelu pla­vali ke druhému břehu. Usmála se, v slabém a krátkém záchvěvu triumfu, a unaveně se opřela o rozbitý betonový sloupek.¶ Na řece nebylo patrné nic, co by jakkoli upozorňovalo na aktivi­tu pod její hladinou. Kabel škubavě klouzal do vody přímo u říční stěny. Do tmy se nořil naprosto strmě, pod hladinu zajížděl v úhlu devadesáti stupňů. Derchan si uvědomila, že voďanojové nejdřív sta­hují kabel do řeky, protože kdyby táhli konec rovnou přes řeku, při napínání by vyjel nad hladinu.¶ Nakonec se kabel zastavil. Derchan tiše přihlížela a čekala na ná­znak, že se pod hladinou něco děje.¶ Ubíhaly minuty.¶ Něco se vztyčilo přímo uprostřed řeky.¶ Byl to voďanoj a zvedal ruku na znamení úspěchu, v pozdravu nebo dával signál. Derchan mu zamávala a přimhouřila oči, aby ro­zeznala, o koho jde, aby zjistila, jestli jí nechce něco sdělit.¶ Řeka byla velmi široká a postava nebyla příliš zřetelná. Pak si ale Derchan všimla, že v ruce třímá složitý luk, a došlo jí, že se dívá na Pengefinčes. Uvědomila si, že jí mává v krátkém pozdravu, a odpo­věděla tak, aby jí zalichotila, byla ale v té chvíli sama sobě protivná.¶ Věděla, že prosit Pengefinčes o pomoc v této poslední fázi lovu je téměř zbytečné. Bezpochyby se její přítomností něco zjednodušilo, ale poradili by si i bez ní, s pomocí dalších voďanojských stoupenců Rady. A už vůbec nebylo logické, že by Derchan měl nějak zasáhnout její odchod, byť jen vzdáleně; že by měla přát Pengefinčes hodně štěstí; že by jí měla upřímně mávat a pociťovat slabý pocit ztráty. Voďanojská žoldnéřka se loučila, mizela za dalšími výnosnějšími a bezpečnějšími úkoly. Derchan jí nic nedlužila, rozhodně ne díky či náklonnost.¶ Ale za daných okolností se sblížily a Derchan bylo líto, že ji vidí odplouvat. Byla částí, malou částí, tohoto chaotického a přízračného zápasu, a Derchan jejího odchodu litovala.¶ Paže a luk zmizely. Pengefinčes se potopila.¶ Derchan se k řece otočila zády a zamířila zpátky do bludiště Rady.¶ Sledovala vinutí zchátralého kabelu zákruty smetištní krajiny až k Radě. Avatar na ni čekal u pár posledních závitů pryží obaleného vodiče.¶ "Dopadla instalace úspěšně?" zeptal se hned, když ji uviděl. Má­tožně k ní vykročil; kabel, který mu vybíhal z mozkovny, zachrastil. Derchan přikývla.¶ "Musíme to připravit i tady," řekla. "Kde je výstup?"¶ Avatar se otočil a pokynul jí, aby ho následovala. Na okamžik se zastavil a zvedl druhý konec kabelu. Pod jeho tíhou zavrávoral, ale nepožádal o pomoc. Derchan mu ji dobrovolně nenabídla.¶ Avatar s mohutným izolovaným vodičem pod paží přistoupil ke změti odpadu, kterou Derchan rozeznávala jako hlavu Rady konst­ruktů (za slabého nepříjemného chvění, jako by si prohlížela dětskou knížku s optickými klamy, v níž se kresba tváře mladé ženy najed­nou stává obličejem čarodějnice). Stále byla nachýlená, bez jediného náznaku života.¶ Avatar natáhl ruku přes mřížku, která u Rady představovala kovo­vé zuby. Derchan poznala, že za jedním z obrovských světel se ukrýva­jí oči. Spletité zauzlení drátů, trubek a kovového odpadu vyhřezávalo z pouzdra, v němž pracoval jakýsi nesmírně složitý výpočetní stroj.¶ Vlastně to byl první příznak, že tento ohromný konstrukt dispo­nuje vědomím. Derchan se zdálo, že v obrovských očích Rady vidí slabé, komíhavé záblesky světla.¶ Avatar dotáhl konec kabelu k analogovému mozku, jednoho člán­ku sítě, jež vytvářela prapodivné nelidské vědomí Rady. V kabelu a ve změti kovu v hlavě Rady oddělil několik silných drátů. Derchan muse­la znechuceně odvrátit oči, když avatar nevzrušeně ignoroval, jak mu děsný kov způsobuje v rukou zubaté díry, z nichž se v nepravidelných vlnách řinula zašedlá tekutina a stékala mu po hnijící kůži.¶ Začal Radu připojovat ke kabelu, kroutil jako prst tlusté dráty do vodivého celku, tlačil spoje do zdířek prskajících tajemnými jiskrami, prohlížel si zdánlivě nesmyslné měděné, stříbrné a skleněné výčnělky, jež rašily z mozku Rady konstruktů a z pryžového potahu kabelu, některé si vybíral, jiné zkroutil a nechal být a celý mechanizmus splétal do neskutečně složitých konfigurací.¶ "Zbytek je snadný," zašeptal. "Kabel ke kabelu, drát k drátu, na každé křižovatce ve městě, to je snadné. Tohle je jediná náročná část, tady u zdroje: všechno správně pospojovat, soustředit emanace, upravit funkci přileb komunikátorů pro alternativní model vědomí."¶ ¶ Ale i navzdory obtížím, které měl avatar při tomto počínání, bylo stále ještě světlo, když k Derchan vzhlédl, otřel si rozedřené ruce o stehna a řekl, že skončil.¶ Užasle sledovala slabé záblesky a jiskry, které zlověstně šlehaly ze spoje. Byl nádherný. Blyštil se jako mechanický klenot.¶ Hlava Rady – ohromná a nadále nehybná, podobná hlavě spící­ho démona – byla ke kabelu připojena uzlem pojivé tkáně, elyktro­mechanickou, thaumaturgickou jizvou. Derchan žasla. Nakonec také vzhlédla.¶ "Asi bych měla jít za Izákem a říct mu, že... že jsi připravená."¶ ¶ Pengefinčes a její společník za usilovného kopání propluli rozvíře­nou tmou špinavého Dehtu.¶ Drželi se v hloubce. Dno bylo jen stěží rozpoznatelné jako nepra­videlná temnota dvě stopy pod nimi. Kabel se pomalu odvíjel z velké hromady, kterou nechali na dně řeky u břehu.¶ Namáhavě ho táhli kalnou vodou. Práci jim ztěžoval proud.¶ V této části řeky byli skoro sami. Neplavali tu žádní další voďa­nojové, jen několik otužilých zakrslých ryb, které před nimi nervózně prchaly. Jako by se v Bas-Lagu mohlo najít něco, pomyslela si Pen­gefinčes, co by mě přimělo, abych je jedla.¶ Plynuly minuty a jejich tajná míse pokračovala. Pengefinčes ne­myslela na Derchan ani na to, co se mělo stát dnešní noci, nezamýšlela se nad plánem, který tajně vyslechla. Nezvažovala pravděpodobnost úspěchu. Nijak se jí netýkal.¶ Šadrach a Tansell byli mrtví, a přišel čas, aby se vydala znovu na cestu.¶ Jaksi nejasně Derchan a ostatním přála štěstí. Byli na jedné lodi, i když jen velice krátce. A neurčitě chápala, že v sázce je opravdu hodně. Nový Krobuzon je bohaté město, s tisícovkou potenciálních mecenášů. Chtěla, aby přežil.¶ Před ní se zhmotnila lesklá temnota blížící se pobřežní stěny. Pen­gefinčes zpomalila. Vznášela se ve vodě a přitáhla si kus volného ka­belu, takové množství, aby ho mohla vyzvednout na hladinu. Soustře­dila se a s kopnutím vyrazila vzhůru. Pokynula svému voďanojskému druhovi, aby ji následoval, a příšeřím doplavala ke střípkům světla prozrazujícím hladinu Dehtu, na níž se tisíce slunečních paprsků ze všech směrů vpíjely do drobných vlnek.¶ Vynořili se společně a posledních několik stop do stínu říční stěny doplavali také společně.¶ Do cihel byly zaraženy zrezivělé železné příčky a vytvářely hrubé schůdky k promenádě nad jejich hlavami. Kolem nich dopadaly na hladinu zvuky drožek a chodců.¶ Pengefinčes si jemně posunula luk, aby se jí nesl pohodlněji. Po­dívala se na nevrlého samce a promluvila k němu lubbočtinou, mno­hoslabičným hrdelním jazykem, jímž mluvila většina východních voďanojů. Muž hovořil městským dialektem, zkomoleným lidskou raga­molštinou, ale rozuměli si.¶ "Tvoji společníci vědí, že tě tady mají najít?" zeptala se Penge­finčes úsečně. Přikývl (další lidský zvyk, který městští voďanojové přejali). "Já jsem skončila," oznámila mu. "Musíš teď kabel podržet sám. Počkáš na ně. Já odplouvám." Stále rozmrzelý společník se na ni podívala opět přikývla pozvedl ruku v chvatném gestu, které mohlo znamenat pozdrav. Pengefinčes to pobavilo. "Buď plodný," popřála. Bylo to tradiční rozloučení.¶ Ponořila se pod hladinu Dehtu a odplavala.¶ ¶ Mířila na východ, sledujíc tok řeky. Snažila se být klidná, ale pro­stupovalo jí narůstající vzrušení. Neměla žádné plány, žádné závazky. Najednou ji napadlo: co bude vlastně dělat?¶ Proud ji nesl k ostrovu Krak, kde se Dehet a Marast spojovaly ve zmateném soutoku a stávaly se Hrubodehtem. Pengefinčes věděla, že zanořené základy parlamentního ostrova střeží voďanojští milicionáři, a proto si od něho držela odstup, vzdalovala se od proudění, které ji k němu stahovalo, zamířila ostře na severozápad, otočila se proti proudu a přeplavala do vod Marastu.¶ Proud zde byl silnější než v Dehtu a také chladnější. Na chvilku, než vplula do přívalu kalu, ji zaplavilo štěstí.¶ Věděla, že se ocitla v proudu odpadu z Brokat, a rychle začala v šeru kopat nohama. Undina se jí na kůži tetelila, když se blíži­la k určitým nesouvislým oblastem vody, obloukem se jim vyhýbala a špinavou řekou u čtvrti čarodějů si hledala jinou trasou. Odpornou tekutinu vdechovala jen povrchně, jako by se tímto způsobem mohla vyhnout zamoření organizmu.¶ Konečně se jí zdálo, že je voda trochu čistší. Asi míli proti proudu od soutoku se Marast najednou projasnil a pročistil.¶ Pengefinčes zakoušela cosi, co se skoro podobalo tiché radosti.¶ Začala vnímat, že ji ve vodě míjejí další voďanojové. Zamířila níž a na několika místech ucítila jemné proudění z tunelů, které ved­ly do domu nějakého zámožného soukmenovce. Tohle nebyly směšné chatrče na Dehtu, v Umrlci a Zákrutu: tam byla nezdravá, mazlavou smolou natřená stavení zjevně lidského typu před několika desetiletí­mi postavena jednoduše přímo do řeky, aby se časem ve vodě rozpadla a stala se voďanojskými slumy.¶ Tady naopak byla křišťálová voda přitékající z hor svedena pečli­vě vybudovanými podpovrchovými kanály do nábřežních domů, vy­stavěných pouze z bílého mramoru. Fasádu měly vkusně navrženou tak, aby ladila s lidskými domy po stranách, uvnitř však zůstávaly obydlím voďanojů: prázdné dveřní otvory propojovaly místnosti nad a pod vodou; vedly sem podvodní kanály; každý den dům osvěžovaly přívaly čerstvé vody.¶ Pengefinčes plavala podél domů voďanojských boháčů a držela se při dnu. Jak se vzdalovala od středu města, cítila se šťastnější, uvolněnější. Svůj únik vnímala s velkým potěšením.¶ Rozpažila, vyslala své undině malou mentální informaci, načež elementál přes póry řídkého bavlněného hábitu vyrazil z těla ven. Po dlouhých dnech sucha, kanálů a splašků se undina odvlnila do čisté vody, spokojeně se převalovala a užívala si volnosti jako pohyblivý střed položivé vody v ohromné záplavě řeky.¶ Pengefinčes cítila, že pluje před ní, a dovádivě ji následovala, nata­hovala po ní ruce a mnula mezi prsty její hmotu. Undina se spokojeně protahovala.¶ Popluju k pobřeží, rozhodla se Pengefinčes, podél úpatí hor. Možná přes předhoří Bežeku a začátek Červích křovin. Namířím si to k Moři Studeného pařátu. Po tomto náhlém rozhodnutí jí Derchan a ostatní v mysli prošli proměnou, stali se historií, něčím minulým a vyřízeným, něčím, o čem by jednoho dne snad mohla vyprávět příběhy.¶ Otevřela ohromná ústa a nechala Marast, ať jí volně protéká. Pla­vala dál, přes předměstí, na sever a ven z města.¶

Kapitola čtyřicátá devátá

Skládku v Sivém krutu opouštěli muži a ženy v umouněných kom­binézách.¶ Někteří pěšky, jiní na vozech, po jednom, po dvou i v malých skupinkách. Odcházeli postupně, nenápadně. Ti, co šli pěšky, nesli velké smyčky kabelu na zádech nebo ve dvojici mezi sebou. V zad­ních částech povozů muži a ženy seděli na obrovských kolébajících se spirálách otřepených vodičů.¶ Do města vycházeli v průběhu více než dvou hodin v nepravi­delných intervalech, svůj odchod časovali podle rozvrhu sestaveného Radou konstruktů. Byl přesně vypočítán, aby splnil kritéria nahodi­losti.¶ Ze smetiště vyjel malý koňský povoz se čtyřmi muži, vmísil se do proudu dopravy přes most Korkového hřebene a ubíral se klikatými uličkami do středu Prsku. Nepohyboval se nijak ukvapeně. Zabočil na široký, banyány lemovaný bulvár Sv. Dragona, kde se s dutým klapá­ním houpal na dřevěných deskách, jimiž byla ulice pokryta: dědictví výstředního starosty Waldemyra, který si stěžoval na kakofonii zvu­ků, kterou vytvářela kola na kamenných kočičích hlavách pod jeho oknem.¶ Kočí počkal, až se v toku ostatních prostředků objeví volné místo, zatočila vjel na malý dvorek. Bulvár se jim ztratil z očí, ale pořád je neodbytně obklopovaly jeho zvuky. Vůz zastavil u vysoké zdi z tmavě rudých cihel, zpoza níž vzlínala úchvatná vůně zimolezu. Přes okraj zdi nakukovaly v malých trsech břečťan a mučenka a komíhaly se v mírném větříku lidem nad hlavami. Byla to zahrada kláštera Ved­neha Gehantoka, o niž se starali odpadličtí kaktusíci a lidští mniši tohoto květinového bůžka.¶ Čtveřice mužů seskočila z vozu a začala vykládat nářadí a smyčky těžkého kabelu. Okolojdoucí pěší je míjeli, věnovali jim krátké pohle­dy a vzápětí na ně zapomínali.¶ Jeden z mužů přidržel konec kabelu vysoko u klášterní zdi. Jeho kolega zvedl těžkou železnou skobu a palici a třemi rychlými úde­ry ukotvil konec kabelu ke zdi asi sedm stop nad zemí. Postoupili a operaci zopakovali asi o osm stop západním směrem, a pak opět; pohybovali se kolem zdi stále větší rychlostí.¶ Nesnažili se pracovat utajeně, naopak. Skrývali se za samozřej­most svých pohybů a běžný pracovní oděv. Bušení palice bylo jen dalším zvukem v koláži městského halasu.¶ Dva muži zmizeli za rohem náměstí a postupovali na západ. Táhli za sebou ohromný svazek izolovaného drátu. Zbývající dva kolego­vé zůstávali na místě a čekali u připevněného konce kabelu, jehož vyhřezlé měděné a slitinové vnitřnosti vypadaly jako kovové okvětní lístky.¶ První dvojice kabel táhla okolo křivolaké zdi do středu Prsku, podél zadních traktů restaurací a zásobovacích ramp oděvních salonů a tesařských dílen až k vykřičené čtvrti a Vranovu, vitálnímu jádru Nového Krobuzonu.¶ Odvíjeli kabel přes cihlové či betonové plochy, táhli ho průsaky ve struktuře zdi a připojovali ho k propletencům jiných rour, k okapům a rýnám, plynovým trubkám, thaumaturgickým vodičům a rezavým žlabům, k obvodům záhadných a zapomenutých účelů. Nahnědlý ka­bel zůstával neviditelný. Byl jen dalším nervovým vláknem v měst­ských uzlinách, jedním provazcem z řady jiných.¶ Nevyhnutelně museli přejít ulici, která se pomalu stáčela na vý­chod. Spustili kabel k zemi a přiblížili se k rýze spojující obě strany chodníku. Původně to byla strouha určená pro výkaly, nyní sloužila jako svod dešťové vody, šest palců široký kanálek mezi dlaždicemi, na vzdáleném konci ulice odvádějící mřížemi srážky do podzemí.¶ Muži vložili kabel do drážky a pevně ho do ní zatlačili. Rychle pře­šli na druhou stranu – několikrát ustoupili, když jim práci znemožnil pouliční provoz – ale silnice nebyla rušná a kabel se jim podařilo natáhnout bez dlouhého otálení.¶ Jejich počínání pořád nikomu nestálo za pozornost. Zatímco nená­padná dvojice natahovala kabel po protější zdi – tentokrát po hradbě školy, z jejíchž oken se neslo didaktické mentorování –, minula dal­ší skupinku dělníků. Ti kopali na opačném rohu ulice a nahrazovali rozbité dlaždice a na nově příchozí se jen letmo podívali, zamručeli úsečný pozdrav a pak si jich už nevšímali.¶ U čtvrti červených luceren stoupenci Rady konstruktů zabočili se svým těžkým kabelem do jednoho dvorku. Na třech stranách se nad nimi tyčily zdi, pět či více pater špinavých cihel, plných skvrn a mechu, rozleptaných léty smogu a dešťů. V neuspořádaných roze­stupech se na nich otevírala okna, jako by je někdo vysypal z výšky a ona nepravidelně přilnula ke zdi mezi střechou a zemí.¶ Bylo slyšet křik a nadávky, rozhovory prokládané smíchem a řin­čení kuchyňského nádobí. Z okna ve třetím patře je sledovalo hezké dítě nejistého pohlaví. Oba muži se na sebe na okamžik nervózně po­dívali a přelétli očima i zbývající okna nad sebou. Jediná tvář, kterou spatřili, patřila dítěti: jinak je nepozoroval nikdo.¶ Upustili smyčky kabelu a jeden z nich se zadíval dítěti do očí, potutelně mrkl a zazubil se. Druhý muž poklekl a zahleděl se do mřížoví kruhového poklopu v dláždění dvorku.¶ Ze tmy dole ho kdosi krátce pozdravil. Ke kovovému příklopu vystřelila ruka.¶ První muž zatahal společníka za nohu a sykl na něho: "Jsou ta­dy... jsme tu správně!" Pak uchopil roztřepený konec kabelu a pokusil se ho prostrčit mezi tyčemi mříže. Byl příliš tlustý. Muž zaklel, za­šmátral v bedně s nářadím po pilce na kov a začal jeden prut mříže přeřezávat. Železo skřípělo a on sebou nervózně cukal.¶ "Pospěš si," pobízela ho neviditelná postava pod ním. "Něco nás sleduje."¶ Když byl muž s řezáním hotov, popadl kabel a prudce ho vrazil do zubaté díry. Jeho kolega to znepokojeně sledoval. Vypadalo to jako groteskní opak porodu.¶ Muži v kanálu kabel uchopili a stáhli ho do temnoty. Dlouhé stopy vodiče, smotané v tichém těsném dvorku, se odvíjely a stávaly se součástí žilnatiny města.¶ Dítě se zájmem sledovalo, jak oba muži čekají a utírají si ru­ce o kombinézy. Když se kabel napjal, zmizel pod zemí a natáhl se v ostrém úhlu šikmo kolem rohu krátké slepé uličky, rychle se ze stin­né díry vzdálili.¶ Zatímco zacházeli za roh, jeden z mužů vzhlédl, ještě jednou mrkl na rozloučenou a pak zmizel dítěti z očí.¶ Na hlavní ulici se oba muži mlčky rozešli a ve světle zapadajícího slunce se vydali opačnými směry.¶ ¶ Dvojice mužů u klášterní zdi zvedla hlavy.¶ Na domě přes ulici, betonové budově s vlhkými skvrnami, se nad rozdroleným okrajem střechy objevili tři muži. Táhli svůj vlastní ka­bel, posledních asi čtyřicet stop mnohem delšího kusu, který za nimi kreslil hadovitou stezku mezi střechami, po níž sem došli z jižního konce Prsku.¶ Kabel, který pokládali, se klikatil přes střešní chatrče bezdomov­ců. Připojoval se k řadě vedení, která vedla odnikud nikam mezi holubníky. Protáhlí jej kolem vížek a jako nějakého ohyzdného para­zita přichytili k břidlicovým taškám. Zlehka se prohýbal nad ulicemi, dvacet, čtyřicet či více stop nad zemí, a sledoval lávky rozklenuté v prostoru. Na několika místech, kde vzdálenost nepřesahovala šest stop, kabel jednoduše vedl vzduchem poté, co s ním jeho nosiči skočili na druhou stranu.¶ Nato mizel na jihovýchod, kde se znenadání prudce nořil slizkou strouhou do kanálů.¶ Muži se přiblížili k domovnímu požárnímu schodišti a začali po něm sestupovat. Stáhli kabel do prvního patra a pohlédli ke klášterní zahradě a dvojici mužů hlídkující na chodníku.¶ "Připraveni?" zakřičel jeden z nově příchozích a naznačil hod. Dvojice přikývla.¶ Tři muži na požárním schodišti se zastavili a rytmicky rozkývali zbytek svého kabelu.¶ Hodili ho, vodič se ve vzduchu zkroutil jako obludný létající had a s těžkým žuchnutím dopadl do náručí muže, který ho vyběhl chytit. Dotyčný vyjekl, ale kabel udržel, zvedl si jeho konec nad hlavu a co možná nejnapjatější ho přetáhl přes ulici.¶ Pak kabel přidržel u klášterní zdi tak, aby se nový kus vodiče mohl těsně připojit ke kusu, který byl k zahradní zdi Vedneha Gehantoka už přitlučen. Jeho kolega jej ukotvil.¶ Černý kabel se táhl přes ulici nad hlavami chodců v ostrém úhlu.¶ Trojice na požárním schodišti se vyklonila a sledovala horečnatou práci svých druhů. Jeden z mužů pod nimi začal splétat obrovskou změť drátů a snažil se vodiče propojit. Pracoval rychle, dokud oba obnažené konce kovových vláken nespojil v ošklivém, ale funkčním uzlu.¶ Otevřel brašnu s nářadím a vytáhl dvě malé lahvičky. Krátce je protřepal, pak z jedné vytáhl zátku a obsah vylil na změť drátů. Maz­lavá tekutina do ní vtekla a spoj prostoupila. Muž zákrok zopakoval i s druhou lahvičkou. Když se obě tekutiny setkaly, došlo k slyšitel­né chymické reakci. Muž ustoupil, natáhl paži, aby mohl pokračovat v lití, a zavřel oči před kouřem, který se začal valit z rychle se zahří­vajícího kovu.¶ Obě chymikálie se slily, smíchaly a zažehly a začaly vypouštět je­dovaté zplodiny v prudké vlně horka takové intenzity, že dráty svařilo do jednoho kompaktního propletence.¶ Když dráty zchladly, oba muži se pustili do posledního úkolu: nový spoj obalili roztřepenými pásy pytloviny. Potom odklopili víko na plechovce husté živice, tu v silné vrstvě nanesli na pytlovinu a celý spoj zakryli a zaizolovali.¶ Muži na požárním žebříku byli spokojení. Otočili se a vraceli se cestou, kterou přišli. Vylezli na střechu a z ní se rychle a beze stopy rozptýlili do města jako kouř ve větru.¶ ¶ K podobným operacím docházelo na spojnici mezi Sivým krutem a Vranovem všude.¶ V kanálech se nenápadní muži a ženy ubírali výpary a vlhkostí podzemních šachet. Kde to bylo možné, vedli tyto početné skupiny lidé, kteří podzemí trochu znali: zaměstnanci kanalizací, inženýři, zlo­ději. Všichni byli vybaveni mapami, svítilnami, pistolemi a přesnými instrukcemi. Na některých místech se přidělenou trasou pohybova­lo i deset či více postav, z nichž několik neslo dlouhé kusy těžkého kabelu. Jakmile jednu část pomalu se odvíjejícího vodiče kompletně natáhli, připojili k ní další a pokračovali v cestě.¶ Docházelo k riskantním zdržením, kdy se skupinky ztrácely a tá­pavě obcházely smrtelně nebezpečné zóny: hnízda ghúlů a doupata podzemních band. Chyby však stoupenci Božského stroje rychle na­pravovali, zavolali tiše o pomoc a vraceli se za hlasy svých druhů.¶ Poté, co v hlavním uzlu tunelu, v nevelkém kanalizačním středu, narazili na jinou výpravu, propojovali oba konce ohromných vodičů a svařovali je pomocí chymikálií, pájecích lamp nebo amatérské thau­maturgie. Kabel potom připevňovali k obrovským tepenným svazkům trubek, které se táhly po celé délce kanálů.¶ Jakmile byli s prací hotovi, rozptylovali se ve tmě a mizeli.¶ Na nenápadných místech, v oblastech bočních ulic nebo na dlou­hých úsecích vzájemně propojených střech byl kabel vynášen z pod­zemí ven a ujímaly se ho party pracující na ulicích. Ty vodič táhly za skladišti přes kopečky zarostlé ostřicí, po vlhkých cihlových scho­dištích, přes střechy a chaotické ulice, kde si banality jejich počínání nikdo nevšímal.¶ Muži a ženy se setkávali s jinými muži a ženami a spojovali své kusy kabelů. Pak se rozcházeli.¶ Rada konstruktů, která vzala v úvahu pravděpodobnost, že se některé party – obzvláště ty v podzemí – mohou ztratit a nedostavit se na dohodnutá místa setkání, rozestavila po trase záložní skupinky. Ty se svým hadovitým materiálem čekaly na vzkaz o neuskutečněném spojení na staveništích a u břehů městských kanálů.¶ Ale práci jako by chránilo mocné kouzlo. Docházelo sice k potížím, průtahům a krátkým okamžikům paniky, ale žádná četa se neztratila ani nezmeškala schůzku. Náhradníci zůstávali nečinní.¶ Ve městě se začínal propojovat obrovský promyšlený obvod. Vi­nul se více než dvěma mílemi různých prostředí: jeho matně černý pryžový povrch klouzal mazlavými výkaly; mechem a hnijícím papí­rem; trnitými křovinami, travnatými pásmy poházenými kusy cihel; vstupoval do cesty divokým kočkám a dětem ulice; kopíroval rýhy v povrchu městské zástavby, poseté ztvrdlými shluky vlhkého cihlo­vého prachu.¶ Kabel nešlo zastavit. Táhl se stále dál, tu a tam jeho trasa na­krátko uhýbala v náhlých odbočkách, ale nepřestával si razit cestu horkým městem. Byl odhodlaný jako hejno ryb, které míří k trdlišti, zarytě se blížil k nesmírnému, vysokému monolitu uprostřed Nového Krobuzonu.¶ Slunce zapadalo za pahorky a dodávalo jim na velkoleposti a zlo­věstnosti. Nemohly se však měřit s chaotickým majestátem Nádraží Perdido.¶ Jeho mohutnou a nedůvěryhodnou topografií se mihotala světýlka a budova do svých útrob jako obětiny přijímala rozzářené vlaky. Bo­dec propichoval mraky jako napřažené kopí, ale vedle nádraží nebyl ničím: jen malý betonový přístavek oné ohromné vykřičené kyklopské budovy, jež si ve vypasené spokojenosti hověla v moři města.¶ Kabel se k ní neúnavně blížil, zvedal se a zajížděl pod povrch Nového Krobuzonu v nekonečných vlnách.¶ ¶ Západní průčelí Nádraží Perdido se otevíralo na BilSantumské ná­městí. Toto velké prostranství bylo plné lidí a nádhery, kolem parku v jeho středu neustále kroužili pěší a vozy. V bujné zeleni se ozývalo chraplavé vyvolávání žonglérů, kouzelníků a stánkařů. Občané bez­starostně ignorovali monumentální stavbu, která dominovala obloze. Její fasády si s ledabylým potěšením všímali jen tehdy, když na ni zpříma dopadaly nízké sluneční paprsky a nesourodá architektura za­zářila jako kaleidoskop: štuková omítka se zbarvovala do růžova; cihly krvavěly; železné nosníky se leskly sytým světlem.¶ BilSantumská ulice ubíhala pod obrovským obloukem spojujícím nádraží s Bodcem. Nádraží Perdido nebylo diskrétně uzavřené. Jeho okraje byly prostupné, ze stěn do města vybíhaly trny nízkých vížek a stýkaly se se střechami obyčejných a konvenčních domů. Betonové panely, tvořící jeho povrch, se znenadání stávaly špinavými stěnami kanálů. V místech, kde se na vysokých obloucích vinula pětice želez­ničních tratí a ubíhala po střechách, vykonávaly cihly nádraží pod­půrnou funkci, obklopovaly je a razily jim cestu nad ulicemi. Stavba se roztékala, unikala ze svých hranic.¶ Ulice Perdido byla dlouhou, úzkou třídou, jež vybíhala kolmo z BilSantumské a křivolace se táhla na východ ke Giddu. Nikdo nevě­děl, proč byla kdysi natolik významná, aby dala nádraží jméno. Byla dlážděná a domy na ní postavené dosud nezchátraly, i když doby své slávy měly dávno za sebou. Kdysi mohla opisovat severní okraj nádraží, ale už dávno byla pozřena. Jednotlivá podlaží a místnosti nádraží se roztáhly do šíře a nevelkou ulici rychle překlenuly.¶ Bez námahy ji přeskočily a jako plíseň se rozšířily mezi střechy za ní; přitom spolkly i řadu domů na severní straně BilSantumské. Na několika místech se ulice Perdido otevírala nebi: jinde ji v dlouhých úsecích zakrývaly cihlové klenby ověnčené chrliči nebo dřevěným a že­lezným mřížovím. Tam, ve stínu nádražního podbřišku, musela být ulice celodenně osvětlena plynovými hořáky.¶ Ulice Perdido byla stále obývaná. Pod temnou zastavěnou oblohou každý den vstávaly rodiny a světlem a stínem kráčely po klikatých chodnících do práce.¶ Shora sem často zazníval dusot těžkých bot. Průčelí nádraží a vel­ká část jeho střechy byly bedlivě střeženy. Přední fasáda a obrovitá krajina břidlice a cihel byla hlídána soukromou bezpečnostní jednot­kou, cizími vojáky a milicionáři chránícími banky a obchody, vel­vyslanectví a vládní úřadovny, jež vyplňovaly několik pater uvnitř budovy. Hlídky pochodovaly jako průzkumníci po pečlivě sestavených trasách mezi vížkami a po točitých železných schodištích, kolem střeš­ních oken a přes skrytá nádvoří, putovaly přes nižší úrovně nádražní střechy, shlížely na náměstí, na tajná místa a na obrovské město.¶ Ovšem dále na východ, směrem k zadní části nádraží, poseté stovkami zásobovacích vchodů a drobných provozoven, bezpečnost­ní opatření pokulhávala a byla stále nahodilejší. Přízračná změť byla v oněch místech temnější. Když zapadalo slunce, vrhala rozsáhlý stín na obrovský pás Vranova.¶ ¶ V určité vzdálenosti od hlavní masy budovy, mezi ulicí Perdido a stanicemi v Giddu, ubíhala Pravostranná trasa shlukem starých kancelářských budov, které zničil požár.¶ Oheň sice nepoškodil základní strukturu, ale stačil přivést k úpad­ku obchodní společnost, která zde sídlila. Ohořelé místnosti stále zůs­távaly prázdné – jen občas sem zabloudili tuláci, kterým nevadil zá­pach spáleniště, houževnatě se zde držící i skoro po deseti letech.¶ Po více než dvou hodinách mučivě pomalého postupu přišli do této vypálené skořepiny Izák s Jagharkem a vděčně se v jedné z místností svalili na zem. Pustili Andreje, znovu mu svázali ruce a nohy, a než se probudil, nasadili mu roubík. Pak pojedli z toho mála potravy, kterou měli, tiše seděli a čekali.¶ Ačkoli se po obloze ještě rozlévalo světlo, jejich skrýš se nacházela ve stínu vrhaném nádražní budovou. Přibližně za hodinu měl padnout soumrak a vzápětí po něm noc.¶ Tiše rozmlouvali. Andrej se probudila znovu začal kňourat, vrhal po místnosti žalostné pohledy a žadonil, aby ho pustili, ale Izák se na něho díval očima příliš vyčerpanýma a usouženýma na to, aby pociťoval nějakou vinu.¶ V sedm hodin se u horkem popraskaných dveří ozvalo šmátrání. Bylo slyšet i přes halas vranovských ulic. Izák vytáhl křesadlovku a pokynul Jagharkovi, aby byl zticha.¶ Byla to Derchan, unavená a velmi špinavá, s tváří umouněnou prachem a kolomazí. Když prošla dveřmi, zatajila dech, zavřela za se­bou, celou svou vahou se na ně zhroutila a naříkavě vydechla. Stiskla Izákovi a pak i Jagharkovi ruku. Šeptem se přivítali.¶ "Myslím, že někdo tohle místo sleduje," oznamovala Derchan na­léhavě. "Stojí pod markýzou trafiky přes ulici, v zeleném plášti. Ne­viděla jsem mu do tváře."¶ Izák a Jagharek strnuli. Garuda se přitočil k zabedněnému oknu a tiše přiložil ptačí oko k díře po suku. Prohlédl si protější stranu ulice.¶ "Nikdo tam není," řekl nevzrušeně. Derchan se také podívala.¶ "Možná tam nic nedělal," usoudila nakonec. "Ale cítila bych se bezpečněji o jedno či dvě patra výš, abychom měli čas zareagovat, kdybychom slyšeli, že do budovy někdo vchází."¶ Když teď mohl Izák přinutit Andreje k chůzi s pistolí namířenou na jeho záda, aniž se musel bát, že ho někdo uvidí, bylo všechno mnohem snazší. Zamířili po schodech nahoru, zanechávajíce stopy na zuhelnatělých fošnách.¶ V nejvyšším patře nebylo v okenních rámech sklo ani dřevo, a tak mohli vyhlížet přes krátký úsek břidlicových tašek k rozkynutému nádražnímu monolitu. Čekali, až obloha potemní. Nakonec, v mat­ném blikání oranžových plynových hořáků, vylezl Jagharek z okna a zlehka doskočil na mechem porostlou zídku před sebou. Pokradmu přešel asi pět stop k nepřerušenému hřebenu střech, které spojovaly shluk budov s Pravostrannou trasou a Nádražím Perdido. To ztěžka a mohutně trůnilo na západě, poseté nepravidelnými hrozny světel; podobaly se pozemským souhvězdím.¶ Jagharek se temně rýsoval proti oknu. Přehlížel krajinu komínů a svažující se země. Otočil se k tmavému oknu zády a pokynul ostat­ním, aby ho následovali.¶ ¶ Andrej byl starý a nepohyblivý a jen ztěžka se ploužil úzkými chodníčky, které vybírali. Když bylo třeba, nedokázal seskočit ani pět stop. Izák a Derchan mu pomáhali, podpírali ho nebo ho pevně přidržovali za jemné, leč děsivé garudovy asistence. Jagharek mu totiž mířil na mozek jejich křesadlovkou.¶ Rozvázali mu ruce a nohy, aby mohl kráčet a šplhat, ale v ústech mu i nadále nechali roubík, aby nemohl úpět a naříkat nahlas.¶ Andrej zmateně a usouženě klopýtal jako duše v Předpeklí, bo­lestnými kroky se šoural stále blíž svému neodvratnému konci. ¶ Všichni čtyři přecházeli přes střechy, které ubíhaly rovnoběžně s Pravostrannou trasou. V obou směrech je míjely prskající železné vlaky; ječely a dštily do skomírajícího světla ohromná mračna umou­něného kouře. Pomalu se ubírali k nádraží.¶ Netrvalo dlouho a charakter terénu se změnil. Ostře sešikmené střechy pokryté taškami zmizely, když se kolem začala zvedat ma­sa budov. Čtveřice si musela pomáhat rukama. Postupovala malými postranními betonovými žlaby obklopenými zdmi občas přerušený­mi okny; plížila se ohromnými světlíky a musela šplhat po krátkých žebřících, jež spojovaly nevysoké vížky. Okolní cihlové zdi se otřásaly duněním skrytých strojů. Střechu nádraží už neměli před sebou, ale nad sebou. Přešli jakýsi nezřetelný hraniční bod, kde skončily ulice s řadami domů a kde se zvedalo nádražní předhoří.¶ Pokoušeli se vyhnout nutnosti zlézat zdi, spíše se kradli kolem cihlových výběžků, podobných vyčnívajícím zubům, a náhodně obje­venými chodníčky. Izák se nervózně rozhlížel. Ulice zůstávala ztracená pod nízkým návrším střech a komínu po jejich pravici.¶ "Buďte zticha a dávejte pozor," zašeptal. "Mohly by tu být strá­že."¶ Ze severovýchodu se k nim ze záhybu vydloubnutého v rozmáchlé siluetě nádraží přibližovala ulice zpola zastřešená jeho strukturou. Izák na ni ukázal.¶ "Tam," hlesl. "Ulice Perdido."¶ Prstem obsáhl celou její délku. Nedaleko od nich se křížila s Le­bečním újezdem, po němž nyní kráčeli.¶ "Styčný bod," pokračoval. "Tam si ho vyzvedneme, Jagu... pů­jdeš?"¶ Garuda odběhl a zamířil k zadní části vysoké budovy vzdálené několik kroků, odkud se k zemi jako šikmý žebřík spouštěl rzí prožraný okap.¶ Izák s Derchan se pomalu trmáceli dál a pistolí před sebou jem­ně tlačili Andreje. Když dospěli ke křižovatce obou ulic, unaveně se posadili a čekali.¶ Izák vzhlédl k obloze, kde sluneční paprsky už zachycovala pou­ze vysoko plující oblaka. Sklonil hlavu a studoval Andrejovu starou tvář, zkřivenou žalem a s prosebným výrazem. Z okolí k nim začínaly doléhat zvuky noci.¶ "Zatím žádné noční můry," zamumlal. Upřel oči na Derchan a na­přáhl ruku, jako by zkoušel, jestli neprší. "Nic necítím. Venku ještě nebudou."¶ "Možná si lízají rány," odpověděla mu nevesele. "Možná ani ne­vylétnou a celé tohle bude –" na okamžik sklouzla pohledem k And­rejovi, "– celé tohle bude zbytečné."¶ "Přiletí," zavrtěl hlavou Izák. "To ti slibuju." Nechtěl mluvit o tom, že by se něco nemuselo povést. Takovou možnost by vůbec nepřipustil.¶ Chvíli mlčeli. Izák a Derchan si oba zároveň uvědomili, že pozorují Andreje. Stařec dýchal pomalu, těkal očima z jednoho na druhého, jeho strach ochromoval celé okolí. Mohli bychom mu vytáhnout roubík, pomyslel si Izák, už by nekřičel... ale zato by mohl mluvit... Nechal roubík tam, kde byl.¶ Nedaleko se ozvalo zaškrábání. Izák i Derchan pozvedli zbraně. Zpoza okenního rámu se vynořila Jagharkova hlava, tak oba zbra­ně zase položili. Garuda se za nimi vytáhl přes popraskaný výběžek střechy. Přes ramena měl přehozenou velkou smyčku kabelu.¶ Izák vstal, aby mu pomohl a zachytil ho.¶ "Máš ho!" šeptl. "Čekali tam!"¶ "Už začínali být naštvaní," řekl Jagharek. "Vyšli z kanálů před víc než hodinou: báli se, že nás zajali nebo zabili. Tohle je poslední kus." Upustil kabel na zem. Vodič byl tenčí než na většině jiných úseků, měřil asi čtyři palce v průměru a ovíjela ho tenká vrstva pryže. Zbývalo jej asi šedesát stop, které se jim v úhledných smyčkách vinuly u kotníků.¶ Izák poklekl, aby si ho prohlédl. Derchan, s pistolí stále namířenou na přikrčeného Andreje, se na kabel podívala přimhouřenýma očima.¶ "Je připojený?" zeptala se. "Funguje?"¶ "To nevím," pokrčil rameny Izák. "To zjistíme, až ho propojíme a vytvoříme obvod." Kabel popadl a hodil si ho přes ramena. "Není ho tolik, jak jsem doufal," povzdechl. "Moc blízko středu nádraží se nedostaneme." Na tom nesejde, pomyslel si. Nádraží jsem vybral jenom proto, abych měl co říct Radě, abych se dostal ze skládky dřív, než mohlo dojít ke... zradě. Ale přesto si uvědomil, že si přeje, aby se do středu nádraží postavit mohli, jako by cihly té budovy opravdu prostupovala nějaká energie.¶ Ukázal nedaleko před sebe na jihovýchod, na malý sráz plochých stříšek kryjících strmé stěny. Táhly se jako nějaké gigantické břidlico­vé schodiště, na něž shlížela obrovská holá stěna z navlhlého betonu. Nevelká vlna střešních návrší končila asi čtyřicet stop nad nimi. Izák doufal, že tvoří rovnou plošinu. Betonová stěna ve tvaru písmene L nad ní pokračovala vzhůru dalších šedesát stop a svírala ji ze dvou stran.¶ "Tam," ukázal Izák. "Tam máme namířeno."¶

Kapitola padesátá

Na půli cesty přes stupňovité střechy Izák a jeho společníci někoho vyrušili.¶ Zničehonic se ozvalo opilecké krákorání. Izák s Derchan úzkostlivě a horečnatě sáhli po pistolích. Spatřili otrhaného opilce, který vysko­čil v šíleně nelidském pohybu a chvatně prchal po střechách dolů. Jen za ním vlály cáry roztrhaného šatstva.¶ Izák pak spatřil i další obyvatele nádražního střešního prostoru. V tajných dvorcích praskaly malé ohníčky, na něž přikládaly tmavé a vychrtlé postavy. V koutech vedle starobylých vížek se choulili spáči. Živořilo tu jakési alternativní zubožené společenství. Kočovné kmeny, živé jen z krádeží a plundrování. Naprosto odlišný ekosystém.¶ Vysoko nad hlavami střešních lidí brázdily oblohu baňaté vzdu­cholodě. Hlasití predátoři. Ponurá smítka světel a stínů, jež se kradmo pohybují mezi večerními oblaky.¶ K Izákově úlevě byl prostor na vrcholu vrstevnaté břidlicové hory opravdu plochý a velký asi patnáct stop na patnáct. K zamýšlenému účelu stačil. Izák zamával pistolí a naznačil Andrejovi, aby se posadil. Stařec poslechl a pomalu a jako pytel se svalil. Schoulil se a objal si kolena.¶ "Jagu, kamaráde," řekl Izák. "Drž hlídku." Jagharek upustil po­slední smyčku kabelu, který dotáhl až sem, a postavil se na stráž na okraj tohoto nevelkého, do dvou stran otevřeného prostranství, z ně­hož shlížel na obrovskou plochu střechy. Izák zavrávoral pod tíhou svého pytle. Položil ho na zem a začal z obou vytahovat potřebné zařízení.¶ Tři přilby se zrcátky, z nichž jednu si hned nasadil na hlavu. Der­chan převzala dvě zbývající a jednu podala Jagharkovi. Čtyři po­čítací stroje velikosti velkých psacích strojů. Dvě velké chymicko­thaumaturgické baterie. Ještě jednu baterii, tentokrát metamecha­nickou, cheprijské výroby. Několik spojovacích kabelů. Dvě velké ko­munikátorské přilby téhož typu, který použila Rada konstruktů, aby na Izáka přilákala první psychomůru. Svítilny. Střelný prach a munici. Svazek programových štítků. Pár transformátorů a několik thauma­turgických měničů. Měděné a cínové obvody naprosto záhadné funkce. Malé motorky a dynama.¶ Všechno bylo otřískané. Potlučené, různě naprasklé a špinavé. By­la to smutná hromada věcí k ničemu. Pouhý šrot.¶ Izák si vedle ní přidřepl a pustil se do příprav.¶ ¶ Pod tíhou přilby skláněl hlavu. Propojil dva počítací stroje a zís­kal tak výkonnou sít. Pak se pustil do mnohem těžší práce – musel z různých zbývajících kusů sestavit spojitý obvod.¶ Motory připojil k drátům a ty pak k výstupům z počítacích strojů. Cosi přepojil uvnitř druhého aparátu a drobné úpravy překontroloval. Proměnil v něm systém obvodů. Klapky už nebyly pouhými binárními přepínači. Byly specificky a pečlivě vyladěny na nejasnost a spornost; na šedé oblasti krizové matematiky.¶ Izák nacpal malé zástrčky do výstupů a krizový aparát připojil k dynamům a transformátorům, jež proměňovaly jednu zlověstnou formu energie na druhou. Přes malý prostor střechy se táhl opravdu značně bizarní obvod.¶ Poslední věc, kterou vytáhl z pytle a připojil k rozlezlé mase zaří­zení, byla hrubě svařená schránka z černého cínu, přibližně velikostí boty. Zvedl konec kabelu – obrovitého výsledku partyzánského inže­nýrství –, který se více než dvě míle táhl k obrovské skryté inteligenci na šrotišti v Sivém krutu. Obratně odizoloval vyčnívající dráty a při­pojil je k černé skříňce. Podíval se na Derchan, která ho sledovala s pistolí namířenou na Andreje.¶ "Tohle je usměrňovač, zpětná klapka. Umožňuje pouze jednosměr­né proudění. Tím odstavím Radu." Poplácal jednotlivé části krizové­ho aparátu. Derchan pomalu přikývla. Obloha skoro úplně zčernala. Izák se na Derchan podíval a stiskl rty.¶ "Nemůžeme té zkurvené věci dovolit, aby získala přístup ke kri­zovému aparátu. Musíme si od ní držet odstup," vysvětloval, když k přístroji připojoval nejrůznější komponenty. "Vzpomínáš si, co nám řekla – avatar byl prý nějaký umrlec, kterého vytáhla z řeky. Kecy! Jeho tělo žije... ovšemže nic nevnímá, ale tluče mu srdce a plíce vde­chují vzduch. Rada konstruktů tomu muži musela odstranit mozek, ještě když žil. O to jde. Jinak by už dávno shnil.¶ Nevím... možná se obětoval někdo z toho šíleného sboru, možná to bylo dobrovolné. Ale možná taky že ne. Ať je to jak chce, Radě je jedno, jestli lidi nebo někoho jiného zabíjí, pokud je to pro ni... užitečné. Nijak nesoucítí, nemá morálku," pokračoval Izák a silně zatlačil na nepoddajný kus kovu. "Představuje jenom... chladnou inteligenci. Zisky a výhody. Pokouší se... maximalizovat sebe. Udělá cokoliv, a bude nám lhát, bude zabíjet, jen aby zvětšila vlastní moc."¶ Izák se na chvilku zarazil a vzhlédl k Derchan.¶ "A je jasné," pokračoval měkce, "že proto chce i ten krizový apa­rát. Pořád ho na mně vyžadovala. Začal jsem uvažovat. A proto je tu tohle." Poklepal na zpětnou klapku. "Kdybych Radu připojil přímo, mohla by z krizového aparátu získat zpětnou vazbu, ovládnout ho. Neví, že něco takového používám, proto jí tak moc šlo o to, aby byla připojena. Neumí si sestrojit vlastní zařízení: vsadil bych se o Drmo­lovy boty, že proto se o nás taky tolik zajímá.¶ Der, Jagu, víte, co tenhle aparát dokáže? Jasně, je to prototyp... ale pokud bude pracovat, jak má, kdybyste si na to sedli, podívali se na schéma, sestavili to důkladněji, vychytali všechny mouchy... víte, co by dokázal?¶ Všechno." Chvíli mlčel, jeho ruce se stále věnovaly práci a obratně spojovaly dráty. "Krize je všude, a pokud tenhle stroj rozpozná její pole, napojí se na ně, usměrní... zvládne všechno. Mně svazuje ruce matematika. Všechno, co chcete, aby aparát dělal, musíte vyjádřit v matematických pojmech. K tomu jsou programové štítky. Ale Rada uvažuje přímo v matematických pojmech, celý její zatracený mozek tak funguje. Jestli se ta potvora připojí ke krizovému aparátu, její stoupenci přestanou být šílení.¶ Protože – víte, že jí říkají Božský stroj...? No... to pak budou mít pravdu."¶ Všichni tři ztichli.¶ Andrej koulel očima a nechápal ani slovo.¶ Izák pracoval dál v tichosti. Snažil se představit si město v pod­ručí Rady konstruktů. Viděl ji, jak se připojí k malému krizovému aparátu, další si bude stále rostoucím tempem sestrojovat, bude je připojovat k vlastní síti a pohánět je vlastní thaumaturgickou, elykt­rochymickou a parní energií. V útrobách skládky budou cvakat oblud­né přepínače, s lehkostí Tkáčových snovacích bradavek budou přetvá­řet realitu a pouštět jí žilou, a to všechno na pokyn té velké chladné inteligence, čisté vědomé vypočítavosti, rozmarné jako malé dítě.¶ Přejel prstem zpětnou klapku, lehce ji zacvakal a modlil se, aby mechanizmy fungovaly.¶ ¶ Nakonec si povzdechl a vytáhl tlustý svazek programových štítků vyražených Radou. Všechny byly označené jejím roztřeseným strojo­pisem. Zamyšleně vzhlédl.¶ "Ještě není deset, že?" ujišťoval se. Derchan zavrtěla hlavou. "Ve vzduchu pořád nic není, co? Můry ještě nevyletěly. Musíme být při­pravení, než vzlétnou."¶ Sklonil hlavu a na dvou chymických bateriích zatáhl za páčky. Činidla uvnitř se smíchala. Bylo slyšet slabé šumění. Jakmile se spus­til proud, ozvalo se náhlé sborové drnčení klapek a štěkání výstupů. Strojní zařízení na střeše se probudilo k životu.¶ Krizový aparát zahrčel.¶ "Jen si počítá," řekl Izák nervózně, když se na něho zadívali Der­chan s Jagharkem. "Ještě nic nezpracovává. Dávám mu pokyny."¶ Izák začal do různých analytických strojů před sebou pečlivě za­sunovat programové štítky. Většina mizela přímo v krizovém aparátu, některé ale strkal do periferních počítacích strojů propojených ma­lými smyčkami kabelů. Každý štítek kontroloval, porovnával ho se svými poznámkami, a než ho vsunul do některé ze vstupních jedno­tek, rychle si něco propočítával.¶ Stroje rachotily, když jejich jemné rohatkové zuby přejížděly přes štítky a zapadaly do přesně vyražených otvorů. Do analogových moz­ků se jim nahrávaly pokyny, povely a informace. Izák pracoval poma­lu; než štítek vysunul a zastrčil nový, čekal, dokud neuslyší kliknutí, které signalizovalo úspěšné zpracování.¶ Dělal si poznámky, sám sobě psal na cáry papíru nesrozumitelné vzkazy. Funěl.¶ Naprosto nečekaně začalo pršet. Déšť líně, netečně dopadal v obro­vitých kapkách, hustých a teplých jako hnis. Noc byla dusná; k tomu přispíval i příkrov těžkých dešťových mračen. Izák zrychlil, vlastní prsty mu najednou připadaly hloupé a příliš velké.¶ Probouzel se v něm pomalu pocit tlaku, tíhy, která mu stahovala duši kamsi ke dnu a začínala mu prostupovat kostmi. Pocit zlověstnos­ti, strachu a záhadnosti, který se mu hromadil v nitru jako rozvířené mračno inkoustu, vzlínající z hlubin mysli.¶ "Izáku," ozvala se Derchan nakřáplým hlasem, "musíš si pospíšit. Už to začíná."¶ ¶ Změť přízračných snových dojmů se mezi ně začala snášet společně s pleskáním deště.¶ "Vylétly ven," Derchan byla vyděšená. "Jsou na lovu. Jsou venku. Pospěš si, musíš si pospíšit..."¶ Izák mlčky přikývla pokračoval v činnosti, které se právě věnoval. Potřásl hlavou, jako by tak mohl rozptýlit hustý oblak ulepeného strachu, který se na něho snesl. Kde je ten zasraný Tkáč? pomyslel si.¶ "Někdo nás zdola sleduje," ozval se najednou Jagharek, "nějaký pobuda, který neutekl. Nehýbá se."¶ Izák vzhlédl, ale pak znovu upřel pozornost na svou práci. ¶ "Vezmi si moji pistoli. Jestli se vydá sem nahoru k nám, zažeň ho varovným výstřelem. Doufejme, že zůstane, kde je." A spěšně krou­til a propojoval dráty a programoval. Mačkal číslované klávesy a do zdířek cpal hrubé štítky. "Už to skoro mám," zadrmolil, "už to skoro mám."¶ Pocit nočního tlaku, vznášení se v trpkých snech, narůstal. ¶ "Izáku..." špitla Derchan. Andrej upadl do jakéhosi vyděšeného, vyčerpaného polospánku, začal úpět a házet sebou, přitom se mu s jistou neurčitostí otevíraly a zavíraly kalné oči.¶ "Hotovo!" křikl Izák a odstoupil od přístroje.¶ Chvilku nikdo nic neříkal. Izákův úspěch rychle vyvanul. ¶ "Potřebujeme Tkáče!" zvolal. "Měl přece... řekl, že tady bude! Bez něho nic nesvedeme...!"¶ ¶ Mohli jenom čekat.¶ Zápach strašlivých snových obrazů byl stále silnější, z různých míst po celém městě zaznívaly krátké výkřiky, jimiž spící oběti vyjad­řovaly svůj strach či vzdor. Déšť houstl a beton pod nohama se začal mokře lesknout. Izák marně zakrýval umaštěnou pytlovinou součásti krizového obvodu a chvatně ho přemisťoval ve snaze uchránit svůj stroj před vodou.¶ Jagharek sledoval lesknoucí se panorama střech. Když mu hlava ztěžkla úděsnými sny a když začal mít strach, co ještě spatří, oto­čil se na patě a začal se dívat zrcátky na přilbě. Strážil vzdálenou, nehybnou postavu.¶ Izák s Derchan Andreje zlehka přitáhli k obvodu (zase s tou pří­šernou ohleduplností, jako by jim šlo o jeho pohodlí). Zatímco na něho Derchan mířila zbraní, Izák starci znovu spoutal ruce a nohy a pevně mu k hlavě přivázal jednu z komunikátorských přileb. Do tváře se Andrejovi nedíval.¶ Přilba byla upravená. Vedle zvonovitého vývodu na temeni měla tři vstupní zdířky. Jedna ji spojovala s druhou přilbou. Druhá byla prostřednictvím několika svazků drátů napojena na počítací mozky a generátory krizového aparátu.¶ Izák rychle otřel z třetího vývodu špinavou dešťovou vodu a zasu­nul do něho silný drát, který se táhl z černého obvodového usměrňova­če. K tomu byl zase připojen mohutný kabel, který se vinul až k Radě konstruktů jižně od řeky. Proud mohl přes jednosměrný přepínač téct z analytického mozku Rady až do Andrejovy přilby.¶ "Tak to bychom měli, to bychom měli," opakoval Izák napjatě. "Teď jenom potřebujeme toho zasranýho Tkáče..."¶ ¶ Uplynula další půlhodina deště a sílících nočních můr, než se prud­ce rozčeřily a stáhly dimenze střechy a ozval se Tkáčův zpěvavý mo­nolog.¶ ... JAK JSME SE TY A JÁ DOHODLI TLUSTÝ TRYCHTÝŘ SVĚ­TA CHUCHVALEC V SÍTI MĚSTA JE SVĚDKEM NAŠEHO DÝCHÁN­KU... rozezněl se jim v lebkách nezemský hlas, obrovský pavouk křep­ce vystoupil ze záhybu vzduchu. Dotančil ke čtveřici, kterou zastínil svým zářivým tělem.¶ Izák se nadechl a téměř zaúpěl úlevou. Mysl se mu třásla úžasem a hrůzou, které kolem sebe Tkáč šířil.¶ "Tkáči! Pomoz nám tedy" Podal této mimořádné bytosti poslední komunikátorskou přilbu.¶ Andrej pohlédl na Tkáče a hned se zase v záchvatu hrůzy odvrátil. Oči se mu tlakem krve vypoulily a za hledím helmy se začal dávit. Pokoušel se odplazit k okraji plošiny. Tělo se mu cukalo strašlivým, nelidským strachem.¶ Derchan ho chytila a pevně přidržela. Stařec si nevšímal její zbra­ně, neregistroval nic kromě nesmírného pavouka, který se nad ním tyčil a za pomalých zlověstných pohybů shlížel k zemi. Derchan sta­říka udržela docela snadno. Marně se s ní pokoušel prát. Odtáhla ho od okraje plošiny a nepouštěla ho.¶ Izák se na ně nedíval. Prosebně podával Tkáčovi přilbu. ¶ "Potřebujeme, aby sis ji nasadil. Nasaď si ji! Dostaneme je všech­ny. Řekl jsi, že nám pomůžeš... opravit síť... prosím."¶ Déšť se rozstřikoval na Tkáčově tvrdém krunýři. Asi tak každou vteřinu jedna nebo dvě kapky prudce zasyčely a při nárazu se vy­pařily. Tkáč nepřestával mluvit, jak měl ostatně ve zvyku, neslyšně drmolil, takže mu Izák, Derchan ani Jagharek nerozuměli.¶ Napřáhl své hladké lidské ručky a nasadil si přilbu na dělenou hlavohruď.¶ Izák na moment vyčerpaně, úlevně zavřel oči, a rychle je opět otevřel. "Nech si ji na hlavě!" naléhal. "Přivaž si ji!"¶ Pavouk tak učinil; prsty se mu pohybovaly s ladností rukou mistra krejčího.¶ ... BUDEŠ ŠKÁDLIT A POŠTÍVAT... brebentil... JAKO MYSLÍCÍ BYTŮSTKY BUBLAJÍ BRODIVÝM KOVEM A MÍCHAJÍ V MOKŘINĚ MOU ZLOLAJNOST MÉ ZRCADLO MYRIÁDA PRASKAJÍCÍCH BUB­LIN FOREM MOZKOVÝCH VLN A SPŘADAJÍ PLÁNY POŘÁD DÁL A DÁL A DÁL MŮJ PANE ŠIKOVNÝ UMĚLČE... a zatímco Tkáč pokračoval ve svých nepochopitelných a snových prohlášeních, Izák viděl, že si pod strašlivou čelistí pevně utáhl poslední řemen. Cvakl přepínači, které na Andrejově přilbě otevíraly zpětné klapky, zatáhl za řadu pák, jež zvyšovaly plný procesní výkon analytických počítadel a krizového aparátu, a ustoupil.¶ ¶ Zařízením, které sestavil, se hnaly neskutečné proudy.¶ Nastal velmi klidný okamžik, kdy se zdálo, že dokonce přestalo pršet.¶ Ze spojů šlehaly jiskry nejrůznějších pozoruhodných barev. ¶ Prudký výboj energie náhle dokonale znehybnil Andrejovo tělo. Na okamžik ho obestřela nestabilní koróna. Tvář mu ztuhla úžasem a bolestí.¶ Izák, Derchan a Jagharek na něho ohromeně zírali.¶ Zatímco baterie vystřelovaly do složitého obvodu neuvěřitelné spousty nabitých částic a toky energie a zpracovávaných pokynů na sebe vzájemně působily v komplexních smyčkách zpětných vazeb, ne­konečně rychlé drama se odehrávalo na femtoskopické úrovni.¶ Do práce se pustila komunikátorská přilba. Odsávala výrony And­rejovy mysli a zesilovala je v proudu thaumaturgonů a vln. Ty sousta­vou obvodů uháněly rychlostí světla a mířily k obrácenému trychtýři, který je měl tiše vyzářit do éteru.¶ Byly však odváděny jinam.¶ Byly zpracovávány, čteny a matematicky analyzovány uspořáda­ným cvakáním drobných klapek a přepínačů.¶ O nesmírně krátký okamžik později se do obvodu vřítily dva dal­ší proudy energie. Nejprve se objevily Tkáčovy emanace, které byly odváděny přilbou na jeho hlavě. O nepatrný zlomek vteřiny později se pak humpoláckým kabelem ze skládky v Sivém krutu s jiskřením přihnal proud z Rady konstruktů, jenž se vlnil v ohromné záplavě energie nahoru a dolů ulicemi, přes zpětné klapky a nakonec do ob­vodu procházejícího Andrejovou přilbou.¶ ¶ Izák už viděl, jak psychomůry bezuzdně slintaly a přejížděly ja­zyky přes Tkáčovo tělo. Viděl, jak se jim z něho točily hlavy, jak se ho nedokázaly nasytit.¶ Bylo mu jasné, že celé Tkáčovo tělo vysílá mentální vlny, přesto však to jsou vlny, které se nepodobají vlnám ostatních myslících ras. Psychomůry dychtivě chlemtaly a přijímaly jejich chuť... nedokázaly je však strávit.¶ Tkáč uvažoval v plynulém, nepochopitelném, zvlněném proudu vědomí. V jeho mysli nebyly žádné vrstvy, neexistovalo v ní žádné ego, které by ovládalo nižší funkce, žádná animální kůra, jež by jeho myšlení uzemňovala. Tkáč v noci neměl žádné sny, nepřijímal žád­né skryté zprávy z utajených zákoutí mysli, nevěnoval se žádným mentálním úklidům nashromážděného smetí, jež by prozrazovaly pří­tomnost spořádaného vědomí. Pro Tkáče byly sny a vědomí jedním a tímtéž. Tkáč snil o vědomém vnímání a jeho vědomí bylo jeho snem, v nekonečné neprobádatelné změti obrazů, tužeb, poznávání a emocí.¶ Psychomůrám se to jevilo jako pěna na šumivém destilátu. Opíjela je a přinášela jim rozkoš, nebyl v ní však organizující princip, žádný pevný základ. Nic hmotného.¶ Nešlo o sny, jimiž by se mohly živit.¶ Fantastická smršť a bouře Tkáčova vědomí se řítily dráty do útrob složité aparatury.¶ Těsně za nimi se hnal proud částic z mozku Rady konstruktů.¶ ¶ V krajním protikladu k anarchické virové hektičnosti, jež ji zplo­dila, Rada konstruktů uvažovala s chladnou přesnosti. Koncepty byly redukovány na množství binárních přepínačů, bezduchý solipsismus zpracovávající informace bez složitosti záhadných tužeb či vášní. Vůle k existenci a maximalizaci, prostá vší psychologie, mysl kontempla­tivní a nekonečně, nahodile krutá.¶ Pro psychomůry zůstávala neviditelná, myšlením bez podvědomí. Byla masem zbaveným veškeré chuti či vůně, prázdnými mentálními kaloriemi, coby výživa nepředstavitelnými. Jako popel.¶ Myšlení Rady proudilo do aparátu – a na okamžik, kdy se mědě­nými spoji prohnaly pokyny ze skládky, kdy se Rada pokusila odsát informace k sobě a aparát ovládnout, strojem probleskla horečnatá aktivita. Ale zpětná klapka vydržela. Proudění částic zůstalo jedno­směrné.¶ Bylo vstřebáváno a procházelo analytickým strojem.¶ Byla naplněna soustava parametrů. Přepínači prochvěly složité instrukce.¶ Během sedminy vteřiny se spustila rychlá sekvence zpracovatelské aktivity.¶ Aparát analyzoval podobu prvního vstupu – x, Andrejovu men­tální signaturu.¶ Trubkami a dráty se současně prohnaly dva vedlejší pokyny: mo­delová forma vstupu y, uváděl jeden, a stroje zmapovaly fantastický mentální proud od Tkáče; modelová forma vstupu z, a udělaly totéž s ohromnými a silnými mozkovými vlnami Rady konstruktů. Ana­lytické stroje abstrahovaly od rozsahu výkonu a soustředily se na paradigmata, na tvary.¶ Obě linie programu se opět slily do terciárního pokynu: Duplikovat vlnovou formu vstupu x za použití vstupů y a z.¶ Instrukce byly mimořádně složité. Spoléhaly se na pokročilé po­čítací stroje, které poskytla Rada konstruktů, a na komplexnost pro­gramových štítků.¶ Z matematicko-analytických map mentality – byť byly nevyhnu­telně zjednodušené, nedokonalé a defektní – se stávala schémata. Do­cházelo ke srovnání všech tří typů.¶ Andrejova mysl, jako mysl kteréhokoli duševně zdravého člověka, kteréhokoli zdravého voďanoje, cheprijky, kaktusíka nebo jiných mys­lících bytostí, byla neustále se měnící dialektickou jednotou vědomí a podvědomí, vytěsňováním a usměrňováním snů a tužeb, neustále se opakující tvorbou podprahových vjemů ze strany svárlivého, racionál­ně vrtošivého ega. A naopak. Interakcí jednotlivých úrovní vědomí, jež ústily do nestabilního a ustavičně se sebeobnovujícího celku.¶ Andrejova mysl se nepodobala chladnému logickému uvažování Rady ani poetickému snovému vědomí Tkáče.¶ x, zaznamenávaly přístroje, se liší od y i od z.¶ Analytické stroje však určily, že svou fundamentální strukturou a podvědomým prouděním, svou kalkulující racionalitou a vznětlivou fantazií, sebenavyšující analytikou a emočním nábojem se x rovná součtu y a z.¶ Thaumaturgo-psychické motory vykonávaly příkazy. Kombinova­ly y a z. Vytvářely analogickou vlnovou formu k formě x a směrovaly ji výstupem na Andrejově přilbě.¶ Proudy nabitých částic proudících do přilby od Rady a od Tkáče se slily do jediné ohromné směsi. Tkáčovy sny a kalkulace Rady se smísily, aby napodobily podvědomí a vědomí, funkční lidskou mysl. Nové složky byly nepředstavitelně, v několik řádů silnější než Andre­jovy chabé emanace. Nesmírná energie se neztenčenou měrou hnala v novém obrovském proudu k trychtýřovité troubě, namířené do ne­bes.¶ ¶ Od okamžiku, kdy se obvod proti udil k životu, uplynulo něco přes třetinu vteřiny. Když se k vývodu začal hnát nesmírný kombinovaný proud y+z, byla splněna nová série podmínek. K životu se s rachtáním probral i krizový aparát.¶ Používal nestabilní kategorie krizové matematiky, přesvědčivou vizi stejně jako objektivní kategorizaci. Jeho dedukční metoda byla holistická, souhrnná a nestálá.¶ Když výrony Rady a Tkáče zaujaly místo Andrejova proudění, do krizového aparátu byly nahrány stejné informace jako do původních procesorů. Bleskurychle zhodnotil provedené výpočty a prozkoumal nový proud. V jeho úžasně složitém tubusovém mozku začala být zřej­má ohromná anomálie. Cosi, co striktně aritmetické funkce ostatních přístrojů nemohly nikdy odhalit.¶ Forma analyzovaných toků dat nebyla pouhou sumou jejich slo­žek.¶ y a z byly unifikovanými, ohraničenými celky. A co bylo nejdůle­žitější, takovým celkem bylo i x, Andrejova mysl, referenční bod pro celý model. Charakter jednotnosti byl nedílnou součástí formy všech celků.¶ Vrstvy vědomí v rámci x byly závislé jedna na druhé, byly vzá­jemně propojenými ústrojími motoru samostatného vědomí. To, co se dalo aritmeticky rozlišit jako racionalita a sny, byl ve skutečnosti jeden celek, jehož jednotlivé složky nemohly být odděleny.¶ y a z nebyly poloviční modely x. Byly kvalitativně odlišné. Přístroj aplikoval na původní operaci rigorózní krizovou logiku. Matematický příkaz vytvořil z nesourodého materiálu dokonalou arit­metickou analogii zdrojového kódu a tato analogie byla vůči originálu, jenž napodobovala, zároveň identická a radikálně odlišná.¶ Tři pětiny vteřiny poté, co se obvod probudil k životu, dospěl krizový aparát ke dvěma současným závěrům: x = y+z; a x ? y+z. ¶ Operace, kterou provedl, byla prudce nestabilní. Byla paradoxní, neudržitelná, šlo o aplikaci logiky, která rozkládala sama sebe.¶ Z pohledu absolutně základních principů analytiky, modelování a konverze byl tento proces dokonale prostoupen krizí.¶ ¶ Okamžitě se otevřela nesmírná studnice krizové energie. Odhalení krize ji uvolnilo i pro manipulaci: stlačily a zachvěly se metafázo­vé písty a do zesilovačů a transformátoru prudce vyslaly regulované zášlehy nestabilní energie. Vedlejší obvody se rozhoupaly a otřásly. Krizový motor se začal otáčet jako dynamo, praskal energií a vysílal složité výboje kvazinapětí.¶ Útrobami krizového aparátu prohučel v binární podobě poslední pokyn. Svést energii, sděloval, a zesílit výkon.¶ ¶ Ani ne vteřinu poté, co energie proběhla dráty a mechanizmy, nemožný, paradoxní proud slátaného vědomí, smíšený tok od Tkáče a Rady, vybublal a prudce vytryskl z Andrejovy kondukční přilby.¶ Jeho vlastní přesměrované emanace se zmítaly ve smyčce referenč­ní zpětné vazby, kterou analogové a krizové aparáty neustále kontro­lovaly a porovnávaly s tokem y+z. Bez možnosti odtoku začaly pro­sakovat ven a sršely v podivných drobných výbojích thaumaturgické plazmy. Stékaly v neviditelných kapkách po Andrejově zmučené tváři a mísily se s lepkavou záplavou výronů Tkáče a Rady.¶ Z trychtýře přilby v nesmírném proudu vytryskl hlavní celek ono­ho ohromného a nestabilního vytvořeného vědomí. Nad nádraží vy­šlehl gejzír mentálních vln a částic a stříkal vysoko do vzduchu. Byl neviditelný, ale Izák, Derchan a Jagharek ho ucítili, zježily se jim chloupky na rukou a v podobě psychického zvonění v uších se jim tupě rozvibrovaly šesté a sedmé smysly.¶ Andrejovo tělo sebou trhalo a škubalo energií procesů, které jím procházely. Křečovitě otvíral a zavíral ústa. Derchan od něho s pro­vinilým znechucením odvrátila oči.¶ Tkáč tančil na ostrých drápech nohou, tiše si drmolila klepal si do přilby.¶ "Návnada..." zvolal Jagharek zřetelně a odstoupil od proudu energie.¶ "Sotva to začalo," zařval Izák na pozadí bubnujícího deště. ¶ Krizový aparát hučel a zahříval se, čerpaje z ohromného a stále narůstajícího zdroje. Silně izolovanými kabely vysílal vlny transfor­mačního proudu a směřoval je k Andrejovi, který se válel po plošině, svaly se mu stahovaly v křečích hrůzy a bolesti.¶ Aparát přijímal energii odčerpávanou z nestabilní situace, usměr­ňoval ji, sledoval její vedení a v přeměněné podobě ji vléval do prou­dění od Tkáče a Rady. Zintenzivňoval ji. Zvětšoval její náboj, rozsah a prudkost. A ještě jednou ji zesiloval.¶ Spustila se smyčka zpětné vazby. Umělé proudění bylo stále sil­nější; a stejně jako u mohutné opevněné věže, která stojí na drolících se základech, stupňoval tento nárůst hmoty i její labilitu. Jak tok sílil, rostla nestabilita jeho paradoxní ontologie. Jeho krize byla stále palčivější.¶ Transformační energie přístroje rostla exponenciálně; stále víc ze­silovala mentální proudění; krize se prohlubovala...¶ ¶ Mravenčení na Izákově kůži bylo čím dál horší. V mozku jako by se mu rozezněl tón, jakési úpění, jehož frekvence se zvyšovala, jako by se někde poblíž cosi otáčelo stále vyšší rychlostí, stále nekontrolo­vatelněji.¶ Trhl sebou.¶ ... PANENKO SKÁKAVÁ A TOČIVÁ VYBŘEDLÁ BRYNDA DO­STÁVÁ ROZUM ALE POZOR NENÍ TO ROZUM... pokračoval Tkáč v prozpěvování... JEDEN A JEDEN SE JEDNÍM NESTANOU ALE TO­TO JE JEDEN A DVA ZÁROVEŇ VYHRÁLI JSME JAK VYHRAJEME JAK NÁDHERNÉ...¶ Zatímco se Andrej v dešti svíjel jako oběť temného mučení, ener­gie, která se mu valila hlavou a tryskala do nebe, byla stále inten­zivnější, sílila děsivou, geometrickou řadou. Nebyla vidět, ale cítit: Izák, Derchan a Jagharek odstoupili od zkroucené postavy jak nejdá­le to bylo na oné malé ploše možné. Otevíraly a zavíraly se jim póry, chlupy či peří se jim zvedaly ve vlnách husí kůže.¶ Proudění v krizové smyčce pokračovalo a emanace sílily, až byly skoro vidět jako mihotavý, dvě stě stop vysoký sloupec zvířeného éteru, kolem něhož a za nímž se nejistě krčilo světlo hvězd a aerostatů; sloupec se tyčil nad celým městem jako probouzející se peklo.¶ Izák měl pocit, že mu uhnívají dásně a zuby se mu snaží utéct z čelisti.¶ Tkáč s potěšením pokračoval v tanci.¶ Do éteru byl vyslán ohromný signální oheň. Nesmírný a rychle se šířící sloup energie, předstíraného vědomí, mapa falešné mysli, která se nadouvala a kypěla v úděsné oblině růstu, nemožná a přitom reálně přítomná, předzvěst neexistujícího boha.¶ ¶ Po celém Novém Krobuzonu se najednou zarazilo a vzhlédlo k ob­loze více než devět set nejlepších městských komunikátorů a thau­maturgů; tváře se jim zkřivily zmatkem a neurčitými obavami. Ti nejcitlivější se popadli za hlavy a sténali nevysvětlitelnou bolesti.¶ Dvě stě sedm z nich začalo brebtat nesmyslné kombinace číselných kódů a barvité poezie. Sto pětapadesáti začala prýštit krev z nosu a uší; dva z postižených ji nedokázali zastavit a krvácení se jim stalo osudným.¶ Jedenáct z nich, ti, kdo pracovali pro vládu, se vyřítilo ze své dílny na vrcholu Bodce a s kapesníky a ubrousky, jimiž se marně snažili zastavit proud krve, utíkalo ke kanceláři Elizy Stenné-Katěné.¶ "Nádraží Perdido!" bylo jediné, co dokázali říct. Několik minut to jako blázni pořád dokolečka opakovali ministryni vnitra a starostovi, který u ní právě byl, a zlostně jimi cloumali. Rty se jim třásly snahou říci něco srozumitelného; jediným výsledkem bylo, že jim krví zacákali dokonale čisté obleky. "Nádraží Perdido!"¶ ¶ Vysoko nad širokými prázdnými ulicemi Chnumu, pomalu se sná­šejíce kolem oblouku chrámových věží v Zádehtí, míjejíce řeku nad Lykantrem a vznášejíce se na roztažených křídlech nad chudinskými koloniemi v Kamenci, využívalo několik neuvěřitelných těl vzdušné proudy.¶ Za lenivého tlukotu křídel a s jazyky vyplazenými pátraly psycho­můry po kořisti.¶ Byly hladové, dychtivé se znovu nacpat, připravit se a znovu zplo­dit potomstvo. Musely lovit.¶ Čtyřmi identickými a současnými pohyby – odděleny mílemi vzdu­chu, v různých kvadrantech města – všechny čtyři psychomůry trhly náhle za letu hlavami.¶ Zamávaly složitými křídly a zpomalovaly, dokud se ve vzduchu skoro nezastavily. Čtyři uslintané jazyky začaly olizovat vzduch.¶ V dálce, nad obzorem pableskujícím tečkami kalného světla, na okraji ústřední masy budov, se ze země zvedal sloup… Zatímco můry olizovaly a ochutnávaly vzduch a očichávaly ho, sloup stále rostl, a když se k nim donesly závany jeho chuti, zběsile zamávaly křídly. Neskutečně vydatná vůně té věci vzkypěla a zavířila éterem.¶ Ostatní vůně a chuti města se rázem rozplynuly do nicoty. Fantas­tická chuťová stopa úžasnou rychlostí zdvojnásobila svou intenzitu, prostoupila můry a přivedla je k šílenství.¶ Všechny zavřeštěly ohromenou nadšenou nenasytností, soustředě­ným hladem.¶ Ze všech světových stran se v bouři tlukoucích křídel snášela čtyři obrovská, horlivá, hlady šílející těla a řítila se ke střeše za potravou.¶ ¶ Na jedné malé konzoli lehce zablikala světélka. Izák se celý schou­lený přikradl blíž, jako by se dokázal jen plížit pod energetickým signálem, který vycházel z Andrejovy lebky. Stařec se stále zmítal na zemi.¶ Izák si dával pozor, aby se nepodíval na jeho zkroucené tělo. Hle­děl na konzoli a snažil se pochopit, co blikání diod znamená. ¶ "Myslím, že je to Rada konstruktů," řekl do úmorného pleskání dešťových kapek. "Vysílá impulzy, aby se dostala za ochrannou ba­riéru, ale řekl bych, že se jí to nepodaří. Je to na ni moc jednoduché," dodal a poklepal na zpětnou klapku. "Není tu nic, čeho by se moh­la chytit." Izák si představoval souboj ve femtoskopických zákoutích vedení.¶ Pak vzhlédl.¶ Tkáč jemu ani ostatním nevěnoval žádnou pozornost, jen ve slo­žitém rytmu bubnoval drobnými prsty na mokrý beton. Jeho ztlume­nému hlasu opět nebylo rozumět.¶ Derchan s unaveným odporem hleděla na Andreje. Hlavou jemně trhala dopředu a dozadu, jako by se nechávala houpat vlnami. Pohy­bovala ústy. Mluvila tiše. Neumírej, prosil Izák horečnatě zničeného starce, když spatřil, jak se mu tvář zkřivila náporem podivné zpětné vazby, ještě nemůžeš umřít, musíš přece něco vydržet.¶ Jagharek stál. Zničehonic zamířil prstem do vzdálené oblasti oblohy.¶ "Mění směr letu," hlásil. Izák vzhlédl a uviděl, na co Jagharek ukazuje.¶ Daleko od nich, na půli cesty k hranicím města, se otáčely tři volně se vznášející vzducholodě. Lidské oko je skoro nerozeznávalo, na pozadí nočního nebe tvořily jen tmavší skvrny, opatřené navigačními světly. Nicméně bylo zřejmé, že jejich dosud nahodilý pohyb došel změny; mířily k Nádraží Perdido.¶ "Letí k nám." Izák necítil strach, pouze napětí a podivný smutek. "Do chrchle a do sraček! Než sem dorazí, máme jen asi tak deset patnáct minut. Nezbývá než doufat, že můry budou rychlejší."¶ "Ne. Ne." Jagharek rychle a prudce vrtěl hlavou. Nakláněl ji na stranu. Chvatně pohyboval rukama a ukazoval jim, aby byli zticha.¶ Izák a Derchan ztuhli. Tkáč pokračoval ve svém nepříčetném mo­nologu, který se však zmírnil a ztišil. Izák se modlil, aby se nezačal nudit a nezmizel. Zařízení, vytvořená mysl a krize, všechno by se zhroutilo.¶ Zatímco nepřestával sílit tlak onoho nemyslitelného a stále kypí­cího výronu energie, vzduch okolo nich přijímal rány a pukal jako rozbolavělá kůže.¶ Jagharek napínal uši do zvuků deště.¶ "Blíží se sem lidé," hlásil naléhavě, "přes střechu." Zkušeným po­hybem si zpoza opasku vyškubl bič. Do levé ruky jako by mu utančil dlouhý nůž; ihned se v ní vztyčila zableskl se v odrazech sodíkových světel. Z Jagharka se opět stal válečník a lovec.¶ Izák vstal a vytáhl svou křesadlovku. Rychle si ověřil, že je čistá, a pánvičku naplnil prachem, který se snažil uchránit před deštěm. Zašmátral po váčku s kulkami a prachovnici odložil. Srdce mu tlouklo nepatrně rychleji.¶ Připravovala se i Derchan. Ta vytáhla obě své pistole a chladno­krevně je zkontrolovala.¶ Na ploché střeše, čtyřicet stop pod nimi, se objevila malá jednot­ka v tmavých uniformách. Nervózně kličkovala mezi výběžky zdiva, bodce jí chřestily, pušky cvakaly. Tvořilo ji asi dvanáct mužů s tváře­mi skrytými za reflexními přilbami. Byli v plné zbroji, malé insignie prozrazovaly jejich hodnosti. Rozvinuli se do stran a k šikmé střeše doběhli z různých úhlů.¶ "Do Drmola," polkl Izák. "Jsme v prdeli."¶ Pět minut, prosil v duchu. Víc nepotřebujeme. Ty zasraný můry tohle nevydrží, už sem letí, nemohlo vám to trvat o trochu dýl?¶ Vzducholodě se vytrvale kradly čím dál blíže.¶ Milicionáři dosáhli vnějšího okraje břidlicového srázu. Začali po něm šplhat. Drželi se u střechy a proplétali se mezi komíny a vikýři. Izák ustoupil od kraje plošiny, aby na něho nebylo vidět.¶ Tkáč projížděl ukazováčkem vodu na plošině, nechával za ním vy­pálenou suchou stopu a vykresloval ornamenty a fantastické květiny. Sám pro sebe si šeptal. Andrejovo tělo sebou škubalo v závislosti na tom, jak jím otřásal proud. Povážlivě se mu protáčely oči.¶ "Kurva!" zaklel Izák zoufalstvím a vztekem.¶ "Mlč a bojuj," sykla Derchan. Lehla si a obezřetně vyhlédla přes okraj plošiny. Tvrdě vycvičení milicionáři už byli děsivě blízko. Der­chan zamířila a levou rukou vystřelila.¶ Ozvala se třaskavá rána, kterou jako by ztlumil déšť. Nejbližší mi­licionář, který se už vyšplhal skoro do poloviny srázu, zavrávoral, když ho kulka udeřila do hrudního pancíře a odrazila se do tmy. Chvilku se potácel na okraji střešního stupínku, ale pak se mu podařilo získat znovu rovnováhu. Když vykročil, Derchan vystřelila z druhé pistole.¶ Milicionářova přilba se roztříštila v explozi zakrvácených střepin. Z týla mu vybuchl mrak tkáně. Na chvíli bylo vidět i jeho tvář, šoko­vaný pohled orámovaný úlomky reflexního skla, které prokvetlo krví, jež tryskala z díry pod pravým okem. Trhl sebou dozadu jako mistr ve skoku z věže a ladně se snesl o dvacet stop níž, kde hlasitě dopadl na betonovou stěnu.¶ Derchan vítězoslavně zaryčela, její pokřik se zformoval do slov. "Chcípni, ty svině!" křičela. A skrčila se milicionářům z dohledu, jen co do cihel a kamene nad a pod ní narazila rychlá sprška kulek.¶ Izák dopadl na všechny čtyři a podíval se na ni. V dešti si tím rozhodně nemohl být jistý, ale měl za to, že rozhořčeně naříká. Pak se odkutálela od okraje střechy a začala opět nabíjet pistole. Všimla si i Izáka.¶ "Dělej něco!" zařvala na něho.¶ Jagharek pořád stál, držel se za okrajem, každých pár vteřin rych­le vykoukl a čekal, až se šplhající muži dostanou na dosah jeho biče. Izák se překulil k hraně plošiny. Muži se blížili, nyní už opatrněji, kryjící se na každé úrovni, drželi se mimo dohled, ale přesto se stále pohybovali strašlivě rychle.¶ Izák zamířil a vypálil. Kulka zprudka narazila do břidlice a zasy­pala hlavy milicionářů sprškou úlomků.¶ "Pro bohy!" sykl a stáhl se, aby si nabil zbraň.¶ Doléhala na něho chladná jistota porážky. Čelí příliš mnoha mu­žům, kteří se blíží příliš rychle. Jakmile dosáhnou plošiny, nebude mít možnost se bránit. Kdyby mu přispěchal na pomoc Tkáč, při­šli by o návnadu a psychomůry by unikly. Mohli by sice popadnout jednoho, dva či tři milicionáře, ale neutekli by.¶ Andrej sebou házel, vypínal hruď a trhal pouty. A zatímco výron energie spaloval éter, Izákovi mezi očima drnčely nervy. Vzducholodě se blížily. Izák se zamračil a znovu se podíval přes okraj plošiny. Na rozbité terase střechy pod ním se probudili opilci a tuláci a prchali pryč jako vyděšená zvířata.¶ Jagharek zakrákal jako vrána a napřáhl ruku s nožem.¶ Za milicionáři, na rovné střeše, kterou právě opustili, vyklouzla. ze stínu zahalená postava podobná fantomu, který se zjevil jakoby odnikud.¶ Ze záhybů pláště se mu vynořil jakýsi předmět lahvově zelené barvy.¶ Postava natáhla ruku, cosi třikrát, čtyřikrát, pětkrát vystřelilo v rachotivé záplavě ohně. Izák spatřil, jak se v polovině srázu skácel milicionář a řítil se po břidlicových taškách v ohavné kaskádě krve a svaloviny. Dopadl; hned nato zavrávorali a zhroutili se další dva muži. Jeden zemřel na místě – pod rozbitým tělem se začalo tvořit tratoliště krve, pohotově smývané deštěm. Druhý muž sklouzl o něco níže, i přes masku bylo slyšet, jak strašlivě zařval a chytil se za žebra. Krvácel.¶ Izák ohromeně zíral.¶ "Kdo to, kurva, je? Co se to tady, do prdele, děje?" Jejich zahalený dobrodinec pod plošinou vklouzl do kaluže tmy. Zdálo se, že horečnatě manipuluje svou zbraní.¶ Milicionáři pod nimi ztuhli. Ozval se štěkot úsečných, nepochopi­telných rozkazů. Bylo jasné, že jsou popletení a vyděšení.¶ Derchan shlížela do tmy s výrazem užaslé naděje.¶ "Ať vám bozi žehnají," zavolala z plošiny do noci. Levačkou ještě jednou vystřelila, ale kulka se jen hlasitě a neškodně zaryla do cihel.¶ Třicet stop pod ní vřeštěl zraněný příslušník milice. Marně se snažil odepnout si masku.¶ Jednotka se rozdělila. Jeden muž se skrčil za cihlové výstupky, pozvedl pušku a zamířil do tmy, kde se skrýval nově příchozí. K útoč­níkovi začalo sestupovat i několik dalších milicionářů. Ostatní se s dvojnásobnou rychlostí snažili vyšplhat na Izákovu plošinu.¶ Zatímco se obě skupinky pohybovaly nahoru či dolů po kluzké střeše, temná postava se znovu vynořila a s neuvěřitelnou rychlostí začala pálit. Tak ten musí mít nějakou opakovací pistoli, pomyslel si Izák ohromeně a pak sebou trhl, když kousek pod ním zařvali další dva milicionáři a v křečích bolesti se zřítili.¶ Izák si uvědomil, že muž pod nimi nestřílí po milicionářích, kte­ří se otočili a blíží se k němu, ale soustředil se na ochranu plošin­ky a s úžasným střeleckým mistrovstvím likviduje všechny nejbližší ozbrojence. Před masovým útokem se odkryl.¶ Milicionáři na celé střeše ztuhlí, když uslyšeli nový příval kulek. Izák shlédl dolů a spatřil, že druhá skupina mužů stačila dosáhnout paty střechy a v nemotorně kradmé formaci postupuje na tajemného útočníka.¶ Deset stop pod Izákem milicionáři stahovali smyčku. Muž opět vypálil, jednomu milicionáři kulkou vyrazil dech, ale zbroj mu ne­prostřelil. Vystřelila i Derchan, omráčený střelec pod ní upustil puš­ku; ta s rachocením sklouzla po střeše dolů.¶ Izák v horečnatém spěchu nabíjel zbraň. Vrhl pohled na svůj apa­rát. Andrej se choulil u zdi. Třásl se a z úst mu vytékaly sliny. Izákovi tepala hlava v rytmu jakéhosi podivného dunění vycházejícího z ros­toucí záplavy mentálních vln. Zvedl oči k obloze. No tak, pomyslel si, no tak, no tak. Při nabíjení se ještě jednou podíval dolů a snažil se zahlédnout tajuplného cizince.¶ Když se k černočernému úkrytu, v němž zmizel, začala blížit čtve­řice statných a po zuby ozbrojených milicionářů, skoro vykřikl oba­vami o jejich zachránce.¶ Ze tmy se něco rychle vynořilo, přeskočilo ze stínu do stínu a s neo­byčejnou lehkostí přinutilo milicionáře k výstřelu. Ozvalo se dojemné štěkání ran a všichni čtyři muži zůstali stát nekrytí a s prázdnými puškami. Jen co poklekli a začali je znovu nabíjet, zahalená postava vyklouzla z přítmí úkrytu a postavila se několik kroků před ně.¶ Izák uviděl v záři nečekaného studeného světla vycházejícího z ja­kési flogistonové lampy muže v zalátaném a ošuntělém plášti. Muž měl tvář odvrácenou, díval se na milicionáře. Izák v jeho levé ruce rozeznával malou krátkou pistoli. Ve světle lampy se zableskly ne­proniknutelné skleněné průzory a všichni čtyři milicionáři jako by se v náhlém tichu zapotáceli, muži se cosi vysunulo z pravé ruky. Izák tu věc moc dobře neviděl, ale pozorně mhouřil oči až do okamžiku, kdy se muž slabě pohnul a paži pozvedl; pod odhrnutým rukávem se objevilo cosi zubatého.¶ Ohromná pilovitá čelist. Pomalu se otevírala a zavírala jako straš­livé nůžky. Pokroucený chitin muži ošklivě vyčníval z lokte, zahnutá ostrá špice se blyštila na konci silné čepele.¶ Mužova pravice byla nahrazena, přetvořena, obrovským kudlan­činým pařátem.¶ Izák a Derchan zároveň zalapali po dechu a vykřikli jednohlasně jeho jméno: "Jack Půlmodlitbička!"¶ ¶ Půlmodlitbička, Uprchlík, šéf volnoTvorů, Kudlanka lehce jako baletka přispěchal ke čtveřici milicionářů.¶ Ti zápasili se zbraněmi a pokusili se ho zasáhnout bajonety. ¶ Půlmodlitbička je obkroužil baletním krokem a cvakl přetvořenou končetinou. Pak se zase nevzrušeně stáhl. Jeden milicionář upadl na zem; z natrženého krku mu tryskala krev a hromadila se pod maskou.¶ Jack Půlmodlitbička byl opět pryč, jen se mužům mihl před očima a zase zmizel.¶ Izákovu pozornost upoutal milicionář, který se zjevil asi pět stop pod ním. Muž sice vypálil, ale příliš rychle a minul, ale to už se nad ním cosi zavlnilo a prudce ho udeřilo do přilby. Milicionář se zapotácel a ustoupil, ale vzápětí se musel vzpamatovávat z dalšího útoku. Jagharek rychle svinul těžký bič a byl připraven ho znovu použít.¶ "Tak pojďte, pojďte!" vzýval Izák oblohu.¶ Vzducholodě se mu vypaseně vznášely nad hlavou a sestupovaly k zemi, přichystané udeřit. Půlmodlitbička tančil kolem útočníků, občas vyrazil, aby je zohavil či zabil, načež se ztrácel ve tmě. Derchan křičela; pokaždé když vystřelila, krátce vyzývavě zaječela. Jagharek číhal, v rukou se mu chvěly bič a dýka. Milicionáři sice pronikali stále blíž, ale pomalu, ustrašeně a nejistě, čekali na posily.¶ Tkáčův monolog pomalu sílil, šepot kdesi vzadu v lebce se stal hlasem, jenž se plížil masem a kostmi, vyplňoval celý mozek.¶ ... JSOU TO JSOU TO TI ZLÍ HRUBIÁNI TI OTRAVNÍ SÍŤOVAM­PÝŘI KTEŘÍ ZE STRUKTURY VYSÁVAJÍ KREV JSOU JSOU TO ONI BLÍŽÍ SE HVÍZDAJÍ NAD TÍMTO PROUDĚNÍM TÍMTO HOJNOSTÍ OPLÝVAJÍCÍM MOŘEM POTRAVY KTERÁ NENÍ DÁVEJTE POZOR A ŠEPTEJTE SI SLEDUJTE... VYDATNÉ SMĚSICE TÍSNIVĚ SEDÍ NA PATŘE...¶ Izák za němého výkřiku vzhlédl. Zaslechl třepotání, poryv rozví­řeného vzduchu. Surový propletenec symbolů, závany vymyšlených mozkových vln, které mu rozechvívaly páteř, pokračovaly i navzdory blížícímu se zvuku, jenž zběsile osciloval mezi hmotou a éterem.¶ Do teplého proudění se vnořil blyštivý krunýř: tmavé proplétající se obrazce se prudce prohnaly oblohou na dvou totožných párech měňavých křídel. Různorodé končetiny a ostnaté organické zbraně se chvěly očekáváním.¶ Z nebe se snesla první vyhladovělá a nabuzená psychomůra. ¶ ¶ Těžké článkované tělo padalo po spirále ke střeše, klouzalo ko­lem sloupce hořícího éteru, jako by sjíždělo po horské dráze. Můra lačně rozprostřela vějířky na jazyku: měla ho zabořený do opojného mozkového moku.¶ Izák se triumfálně rozhlížel po obloze a spatřil další třepotavý tvar a pak další, černý stín na černém pozadí. Jedna z můr prolétla v ostrém oblouku přímo pod obézní a línou vzducholodí a vrhla se k bouři myšlenkových vln, která čeřila vlnky v textuře celého města.¶ Oddíl milicionářů sešikovaný na střeše si právě tento okamžik vy­bral k zahájení nového útoku. Izáka na nebezpečí upozornila silná salva z Derchaniných pistolí. Rozhlédl se a spatřil Jagharka přikr­čeného v pozici dravce; bič se mu právě odvíjel z ruky jako nějaká poloochočená mamba a mířil k milicionáři, jehož hlava před chvil­kou vykoukla přes okraj plošiny. Jen co se mu omotal kolem krku, Jagharek prudce trhl; a milicionářova hlava udeřila čelem o mokré tašky. Pak bič rychle odmotal, zatímco poloudušený útočník padal s rachotem ze střechy.¶ Izák zápolil se svou těžkopádnou pistolí. Vyklonil se a spatřil, že dva milicionáři, kteří vyrukovali na Jacka Půlmodlitbičku, leží na zemi a umírají, zatímco jim ze strašlivých ran vytéká záplava krve. Třetí muž si svíral roztržené stehno a klopýtal pryč. Půlmodlitbička a čtvrtý milicionář zmizeli.¶ Nad pahorky střech zaznívaly výkřiky milicionářů, vyděšené a zmatené. Oddíl byl už zpolovice rozprášený. Na kapitánův rozkaz však stále postupoval.¶ "Nesmí se přiblížit," řval Izák. "Můry přilétají!"¶ Tři psychomůry se snášely v dlouhých propletených spirálách, ví­řily kolem sebe a za neustálého klesání se ovíjely kolem masivní stély energie, jež v nesmírném přívalu vzlínala z Andrejovy přilby. Tkáč tančil svůj krotký valčík, ale psychomůry ho neviděly. Nevšímaly si ničeho kromě Andrejova těla, zdroje, vřídla úžasného mohutné­ho sladkého daru, tryskajícího v závratné erupci do vzduchu. Šílely nadšením.¶ Jako vzpínající se ruce se kolem nich začaly zvedat vodárenské vě­že a cihlové hlásky, když jedna po druhé klesaly pod úroveň nejvyšších staveb a snášely se do glorioly městského plynového osvětlení.¶ Neubránily se slabé vlně obav. S chutí, která je obklopovala, bylo cosi nepatrně v nepořádku – byla však tak silná, tak neuvěřitelně vydatná, že je omamovala, přestaly plně ovládat svá křídla, roztřásly se chamtivou rozkoší a svůj závratný sestup nedokázaly zastavit.¶ Derchan hrubě zaklela. Jagharek k ní doskákal a zkušeně práskl bičem, až roztočil muže, který na ni útočil. Izák se obrátil, po pada­jícím milicionáři vystřelil a uslyšel, jak bolestně zachroptěl, když mu kulka roztrhla ramenní sval.¶ Vzducholodě už měli skoro přímo nad hlavami. Derchan si trochu odsedla od zídky a rychle mrkala, protože měla oči plné cihlového prachu, který se vedle ní zvedl, když do parapetu vletěla kulka.¶ Na střechách zůstávala pětice milicionářů a ti se stále, pomalu a opatrně, přibližovali.¶ Z jihovýchodu se ke střeše snášel poslední hmyzí stín. Zatřepotal se v dlouhé smyčce pod visutou drahou směřující do Prsku, znovu vystřelil vzhůru, zaplachtil na horkých nočních proudech a vyrazil k nádraží.¶ "Jsou tu všechny," zašeptal Izák.¶ Nabil si pistoli, ačkoli dost nemotorně, takže si rozsypal střelný prach, a zahleděl se k obloze. Vytřeštil oči: blížila se první můra. Byla asi sto stop nad ním, pak šedesát, pak najednou dvacet a deset. Ohro­meně na ni zíral. Čas se táhl jako karamel, zpomaloval. Pohyb můry jako by neměl žádný rytmus. Izák spatřil poloopičí pracky a pilovi­tý ocas, obrovskou tlamu a cvakající zuby, oční důlky s nemotornými pahýly tykadel, podobnými převalujícím se červům, stovku masových výčnělků, které sebou švihaly a otevíraly se a natahovaly a zase se ve stovce záhadných pohybů prudce zavíraly a smršťovaly... a křídla, ta úžasná, neuvěřitelná, měnlivá křídla, přes něž se přelévaly záplavy podivných barev a opět v náhlých vlnách odplouvaly.¶ Sledoval můru přímo, aniž se díval do zrcátek. Neměla na něho čas. Nevšímala si ho.¶ Dlouhou chvíli zůstal ztuhlý, v hrůze, ponořený do vzpomínek. Psychomůra se kolem něho prohnala a proud vzduchu mu rozevlál vlasy a kabát.¶ Stvůra napřáhla nespočet chňapajících končetin, odvinula gigan­tický jazyk a oplzle zaskřehotala. Přistála na Andrejovi jako netvor z přízračných snů, sevřela ho a zoufale se ho pokoušela vysát.¶ Zatímco Andrejovi jazykem rychle projížděla tělesné otvory a po­krývala ho silnou vrstvou citrónových slin, ve vzdušném korytu se zatřepotala další můra, vrazila do první a začala s ní zápasit o místo na Andrejově těle.¶ Stařec sebou zoufale škubal. Jeho svaly se usilovně snažily pocho­pit nápor absurdních stimulů, které na ně útočily. Lebkou mu stále proudily mozkové vlny od Tkáče a Rady.¶ Na střeše ležící aparatura se otřásala. Písty se snažily udržet kon­trolu nad nesmírnou záplavou krizové energie a přístroje se nebezpeč­ně zahřívaly. Déšť prskal a vypařoval se, jen co na přístroje dopadl.¶ Třetí můra se chystala přistát, zatímco bitva o potravu u ústí trou­by, o šťávy pseudomysli vylévající se z Andrejovy lebky, pokračovala.¶ První můra podrážděně, křečovitým pohybem odstrčila druhou, ale poražená se dychtivě pustila do olizování týlu Andrejovy hlavy. První můra vrazila jazyk do Andrejových oslintaných úst, pak ho s mlasknutím vytáhla a hned hledala další otvor. Našla troubu na Andrejově přilbě, z níž se celý prudký příval stále sílících vln šířil. Vsunula do trouby jazyk a zajížděla jím za prostorová zákoutí éteru, převalujíc jej po mnohačetných úrovních proudu.¶ Vřeštěla rozkoší.¶ Pod kůží jí vibrovala lebka. Do hrdla jí tryskaly proudy mocných umělých myšlenkových vln a neviditelně jí kanuly z tlamy, rozpále­ný výron vydatných, sladkých mentálních kalorií, které jí bez ustání proudily do břicha, mnohem silnější a ve stále prudší koncentraci než byla její běžná potrava, nezvladatelný příliv energie, který se jí hnal jícnem a během několika málo vteřin jí naplnil žaludek.¶ Můra se nedokázala odpoutat. Přisála se, chlemtala a soustředila se jen na rozkoš. Cítila sice nebezpečí, ale nedokázala mu věnovat pozornost, nedokázala myslet na nic s výjimkou strhujícího, opojného proudu potravy, který ji držel, stal se středobodem jejího vesmíru. Byla spoutána bezduchým nutkáním nočního hmyzu, jenž naráží do stínítka lampy v touze najít si cestu k vražednému plameni.¶ Psychomůra se spálila, zběsilé poryvy energie ji zničily.¶ Nadmulo se jí břicho, chitin popraskal. Zaplavila ji nesmírná vlna mentálních emanací. Obrovitá a zákeřná zrůda sebou škubla; břicho a lebka jí pukly v explozi vlhkých třaskavých zvuků.¶ ¶ Plošinu zalil proud tělních tekutin a roztrhané kůže, vnitřností a mozkové tkáně, které můře v obloucích vyhřezly z ohromných ran, odkud vytekl i nestrávený, nestravitelný mentální mok.¶ Bezvládně se svalila na Andrejovo apatické tělo a rozervaná a zmačkaná se škubala v posledních křečích.¶ ¶ Izák zařičel radostí, děsivým výkřikem ohromeného vítězství. Na Andreje na chvilku zapomněl.¶ Derchan a Jagharek se rychle otočili a zírali na mrtvou můru. ¶ "Ano!" Derchan jásala a Jagharek vydal táhlý výkřik úspěšného lovce. Milicionáři pod nimi strnuli. Neviděli, co se stalo, a nečekaný vítězoslavný pokřik je mátl.¶ Druhá můra se škrábala přes tělo své padlé družky, olizovala je a sála. Krizový aparát stále rachotil; Andrej se pořád v agonii svíjel, aniž si uvědomoval, co se kolem něho děje. Psychomůra se natahovala k neslábnoucímu proudu návnady.¶ Přiletěla i třetí můra, od jejíchž zběsile mávajících křídel se k zemi snášely spršky dešťové vody. Na zlomek vteřiny zaváhala, ucítila ve vzduchu mrtvou družku, ale vůni úžasných vln od Tkáče a Rady nedokázala odolat. Začala se brodit lepkavou kaluží vnitřností padlé soukmenovkyně.¶ Druhá můra byla rychlejší. Našla vývod z přilby a vrazila tlamu do trychtýře. Jazykem v něm začala šmejdit, jako by byl nějakou vampýrskou pupeční šňůrou.¶ Polykala a sála, hladová a rozjařená, opilá, stravovaná vlastní tou­hou.¶ Byla lapena. Nedokázala vzdorovat, ani když jí energie potravy začala vypalovat díru do žaludeční stěny. Zaúpěla a začala se dávit. Metadimenzionální kapénky mozkových obrazců jí začaly putovat jíc­nem zpátky a setkávaly se s tokem, který nepřestávala nasávat jako nektar, oba proudy se jí setkaly v hrdle a začaly ji dusit, až se jí nafoukla měkká kůže na krku, která záhy popraskala.¶ Můra krvácela a umírala na roztrženou průdušnici; nepřestávala pít z přilby, takže si jen urychlovala vlastní smrt. Příval energie na ni byl příliš: zničil ji stejně rychle a definitivně, jako její vlastní neředěné mléko zabíjelo lidi. Psychomůřin mozek dutě pukl jako velký krvavý puchýř.¶ Stvůra padla na hřbet, jazyk se jí líně svinul jako kus staré gumy.¶ Izák znovu zařval nadšením, zatímco zmítající se tělo své bratro­sestry odkopla třetí můra, která se také začala krmit.¶ ¶ Milicionáři překonávali poslední střešní sráz před plošinou. Jagha­rek skákal po plošině v tanci smrti, jako by se náhle změnil v zabi­jáka. Práskal bičem; příslušníci milice vrávorali a padali, uskakovali a ostražitě se schovávali za komíny.¶ Derchan opět vystřelila, tentokrát do obličeje milicionáře, který se před ní náhle objevil, ale větší část kupičky střelného prachu na pánvičce nevzplála. Zaklela, držela před sebou zbraň v napřažené ruce a snažila se dál na muže mířit. Milicionář se pohnul, prach konečně explodoval a vyslal mu kulku nad hlavu. Útočník ucukl a na jedné noze uklouzl na hladkém povrchu střechy.¶ Teď namířil i Izák a vypálil ve chvíli, kdy se muž pokoušel vstát. Kulka mu prošla temenem. Muž sebou trhl a udeřil hlavou o střechu. Izák se natáhl po prachovnici a skrčil se do úkrytu. Uvědomil si, že nemá čas nabít. Poslední skupinka milicionářů se už k němu škrábala přes parapet. Čekali jen, až vystřelí.¶ "Stáhni se dozadu, Der!" zařval a odskočil od okraje.¶ Jagharek srazil jednoho muže, když mu omotal bič kolem nohou, ale před přesilou útočníků se musel také stáhnout. Derchan, Jagharek a Izák odstoupili od zídky a zoufale se rozhlíželi po nějakých zbraních.¶ Izák zakopl o článkovanou končetinu mrtvé můry. Třetí můra za jeho zády slabě, nenasytně kvílela a pokračovala v sání. Její úpění se slilo do jediného tónu, do táhlého zvířecího výrazu potěšení či utrpení.¶ Izák se otočil a vzápětí jej zasáhl vlhký výbuch masa. Kusy vnitř­ností hlasitě pleskaly o střechu; povrch, původně mokrý jen deštěm, se pak stal ještě zrádnějším.¶ Třetí můra to měla za sebou.¶ Izák nepřestával civět na tmavou ochablou mrtvolu, tvrdou a zrůz­něnou, velkou jako medvěd. Válela se před ním roztažená ve změti končetin a částí těla; z prázdné hrudi kanuly poslední kapky krve. Tkáč se předklonil jako dítě a do rozevřeného exoskeletu dloubl zvě­davým prstem.¶ Andrej sebou ještě pořád trhal, i když už jen v náhlých křečích. Můry ho sice nevysály, ale zničila ho obrovská záplava umělého myš­lení, která mu probublávala přilbou. Mysl mu stále fungovala, byť zmatená, vyděšená a uvězněná ve strašlivé smyčce zpětné vazby kri­zového aparátu. Byl čím dál vyčerpanější, tělesná schránka se mu hroutila mimořádným vypětím. Ústa se mu křečovitě otevírala, jak se snažil zbavit hustých, hnilobně zapáchajících slin.¶ Přímo do fontány energie prýštící z jeho přilby vletěla i poslední můra. Křídla měla nehybná, nakloněná tak, aby svůj let korigovala. K zakrvácené změti tkání se z nebe řítila jako nějaká vražedná zbraň. Snášela se ke zdroji hodokvasu s propletencem končetin, rukou a pa­řátů roztaženým ve zběsilém dravčím gestu.¶ Kapitán milicionářů vylezl na vroubkovaný žlab pod okrajem plo­šiny. Zaváhal a zařval něco na své muže – "... nej Tkáč!" – pak začal pálit po Izákovi. Ten uskočil a krátce radostně zamručel, když mu došlo, že jej netrefil. Z hromady nářadí na zemi vytáhl klíč na matice a mrštil jím po zrcadlové přilbě.¶ Ve vzduchu se cosi kolísavě zhouplo. Izákovi se stáhl žaludek a za­chvěl se. Horečnatě se začal rozhlížet.¶ Derchan pozpátku ustupovala od okraje střechy, tvář zkřivenou nevýslovnou hrůzou. Na cosi zírala v prvních návalech děsu. Jagharek si držel levou ruku u hlavy a z prstů mu nejistě visel dlouhý nůž. Pravou ruku, v níž třímal bič, měl nehybnou.¶ Tkáč vzhlédl a cosi zadrmolil.¶ V Andrejově hrudi zela malá kulatá dírka, kam ho zasáhla mi­licionářova kulka. S líným pulzováním se mu v ní hromadila krev, řinula se po břiše a vsakovala do špinavého šatstva. Tvář měl bílou, oči zavřené.¶ Izák vykřikl, doběhl k němu a chytil ho za ruku.¶ Struktura Andrejových mozkových vln se nejistě zachvěla. Pří­stroje mísící emanace Tkáče a Rady váhavě zakolísaly, protože jejich předobraz, jejich referenční nástroj, náhle zeslábl.¶ Andrej byl houževnatý. Byl to sice stařec, jehož tělo se hroutilo pod ohromnou tíhou pustošivé nemoci, jež ho stravovala, a jehož mysl zatuhla sraženými snovými výměšky, ale i když mu kulka uvízla pod srdcem a krvácel z plíce, trvalo mu skoro deset vteřin, než umřel.¶ Izák Andreje držel, zatímco vychrchlával krev. Na hlavě se mu absurdně kolébala objemná přilba. Když stařec zemřel, Izák zaťal zu­by. Na úplném konci, v okamžiku křeče umírajících nervů, se Andrej vzepjal a objal Izáka v gestu, které si Izák zoufale přál pochopit jako výraz odpuštění.¶ Musel jsem je mi to líto je mi to líto, honilo se mu hlavou.¶ ¶ Za Izákem Tkáč stále vykresloval vzorce do rozlitých tělních te­kutin psychomůr. Jagharek a Derchan volali na Izáka, přímo na něho řvali. Milicionáři přelézali okraj střechy.¶ Jedna ze vzducholodí se spustila tak nízko, že nyní visela jen asi šedesát či sedmdesát stop nad plošinou. Vznášela se nad ní jako na­fouklý žralok. Temnotou se k rozsáhlé oblasti mokré břidlice spouštěla neforemná změť provazů.¶ Andrejův mozek vyhasl jako rozbitá lampa.¶ Analytickými stroji se hnal zmatený roj informací.¶ Bez Andrejovy mysli jakožto referenčního nástroje získala kombi­nace vln od Tkáče a Rady konstruktů na nečekané nahodilosti, jejich poměr se vychýlil a proudění začalo nejistě oscilovat. Už nic nekopí­rovalo: šlo pouze o ledabylou záplavu vibrujících částic a vln.¶ Krize pominula. Houstnoucí směsice mentálních vln byla pouze sumou jednotlivých součástí, a tou už se snažit být přestávala. Para­dox, napětí byly tytam. Ohromné pole krizové energie se vypařilo.¶ Žhnoucí převody a motory krizového aparátu se náhle rachotivě zastavily.¶ Nesmírná vlna mentální energie za drtivé imploze okamžitě vy­hasla.¶ Izák, Derchan, Jagharek a milicionáři v okruhu třiceti stop zaječeli v agonii. Měli pocit, jako by přešli z jasného slunečního svitu do tmy tak náhlé a naprosté, až je zraňovala. Za očima se jim rozlévala tupá bolest.¶ Izák nechal Andrejovo tělo pomalu dopadnout na mokrou zem.¶ ¶ Poslední psychomůra se zmateně třepotala ve vlhkém horku ne­vysoko nad nádražím. Tloukla křídly ve složitých čtyřsměrných ob­razcích a vířila vzduch na všechny strany. Vznášela se na místě.¶ Vydatný zdroj potravy, ten nemyslitelný gejzír, byl pryč. Pryč bylo i šílenství, které psychomůru popadlo, zmizel strašlivý, neukoji­telný hlad.¶ Můra vyplázla jazyk, zachvěla se jí tykadla. Pod ní se nacházela hrstka myslí, ale než na ně mohla zaútočit, vycítila chaotické, bubla­jící vědomí Tkáče, vzpomněla si na mučivé souboje, jež s ním vedla, zavřeštěla strachem a vztekem, stáhla krk a obnažila obludné zuby.¶ A pak se k ní donesla nezaměnitelná chuť jejích vlastních dru­žek. Můra se ohromeně otáčela, když ucítila jednu, dvě, tři mrtvé sestry, všechny své společnice, které teď pod ní ležely s vyhřezlými vnitřnostmi, mrtvé a potrhané, vyhaslé.¶ Psychomůra šílela žalem. Ječela na ultravysokých frekvencích a krkolomně se otáčela, vydávala slabé pátravé signály, snažila se po­mocí odražených vln lokalizovat další můry, komíhala tykadly v kal­ných vrstvách vnímání a empaticky hledala jakýkoli náznak odpovědi.¶ Zůstala úplně sama.¶ Odvrátila se od střechy Nádraží Perdido, od zkrvavělé střechy, kde ležely zmasakrované její bratrosestry, od vzpomínek na neskutečnou chuť, v hrůze se otočila od Vranova a Tkáčových pařátů i od vypase­ných vzducholodí, které se jí vznášely v patách, vymanila se ze stínů Bodce a zamířila k soutoku řek.¶ Psychomůra utrápeně odlétala a hledala místo, kde by si mohla odpočinout.¶

Kapitola padesátá první

Když se otřesení milicionáři vzpamatovali, opět začali nakukovat přes okraj plošiny, zjišťovali, kde je Izák, Derchan a Jagharek. Teď už byli ostražiti.¶ Snesla se na ně sprška tří kulek. Po první jeden z milicionářů beze slova odletěl do temnoty vedle střechy, aby o čtyři patra níž roztříštil okno. Dvě zbývající se zaryly hluboko do cihel a kamení; do okolí vyslaly štiplavé mračno jemných úlomků.¶ Izák vzhlédl. Z římsy dvacet stop nad nimi se vykláněla nezřetelná postava.¶ "To je zase Půlmodlitbička!" vykřikl Izák. "Jak se tam dostal? A co to dělá?"¶ "No tak," napomenula ho Derchan úsečně, "musíme jít." ¶ Milicionáři se pořád schovávali kousek pod nimi. Jakmile se ně­který opatrně vztyčil a nakoukl přes okraj, Půlmodlitbička k němu okamžitě vyslal další kulku. Držel je v šachu. Jeden či dva milicionáři po něm vystřelili, ale to byly jen povrchní, demonstrativní pokusy.¶ Těsně za pahorky střech a oken se ze vzducholodě hladce spouštěly neurčité postavy a sklouzávaly na mokrý povrch. Ve vzduchu se volně kývaly, protože je za výstroj přidržoval jakýsi hák. Provazy, na nichž visely, se odmotávaly na hladce běžících kladkostrojích.¶ "Snaží se pro nás získat čas, jen bozi vědí proč," sykla Derchan, doplížila se k Izákovi a chňapla mu po ruce. "Brzo mu dojdou kulky. Tihle hajzlíci –" neurčitě mávla k milicionářům, kteří se ukrývali pod nimi "– jsou jenom nějací místní platfusáci, co obcházejí střechy. Ti praví drsňáci budou až ti, co sem přilítli ve vzducholodích. Musíme padat."¶ Izák nejistě doklopýtal k zídce, ale skrčené milicionáře viděl na všech stranách. Shora ho doprovázelo svištění kulek. Vyděšeně vy­křikl, pak si ale uvědomil, že se ho jen Půlmodlitbička snaží krýt.¶ Nebylo to však nutné. Milicionáři se tiskli ke střeše a vyčkávali.¶ "Do chrchle, krucinál," vyprskl Izák. Sklonil se, vytáhl z Andre­jovy přilby přípojku a odpojil tak Radu konstruktů, která se pořád umíněně snažila obejít zpětnou klapku a získat kontrolu nad krizovým aparátem. Izák držel drát v ruce a vyslal obvodem Radě do mozku ničivou vlnu zpětné vazby a přesměrované energie.¶ "Posbírej všechny tyhle věci!" sykl na Jagharka a ukázal na pří­stroje poházené po střeše, zmáčené krví a kyselým deštěm. Garuda si klekl a začal je shrabovat do pytle. "Tkáči!" ozval se Izák naléhavě a dovrávoral k obrovitému tvorovi.¶ Pořád se díval přes rameno v obavách, že spatří nějakého přehnaně aktivního milicionáře, který se odhodlá jen tak naslepo vystřelit. Ze střechy dole k nim na pozadí deště doléhaly dunivé ozvěny kovově znějícího klusání.¶ "Tkáči!" Izák spráskl ruce před ohromným pavoukem. Tkáč k ně­mu vzhlédl svýma mnohočetnýma očima. Pořád měl na sobě přilbu, kterou byl propojen s mrtvým Andrejem. Přehraboval se v psychomů­řích vnitřnostech. Izák pohlédl na hromadu mohutných mršin. Křídla jim vybledla do prázdné, ponuré hnědé barvy, bez vzorů či proměn.¶ "Tkáči, musíme odejít," zašeptal. Tkáč ho přerušil.¶ ... JSEM UNAVEN A STÁRNU A CHLADNU UMOUNĚNÝ MR­ŇOUSKU... říkal Tkáč klidně... PRACUJEŠ S JEMNOSTÍ COŽ UZNÁ­VÁM A PŘIPOUŠTÍM ALE TOTO ODSÁVÁNÍ PŘÍZRAKŮ Z MÉ OSA­MĚLÉ DUŠE VE MNĚ ZANECHÁVÁ TRUDNOMYSLNOST VIDÍM JAK OBRAZCE VĚZÍ I V TĚCHTO ŽRAVÝCH TVORECH MOŽNÁ JSOU MÉ SOUDY RYCHLÉ A PLYTKÉ CHUTĚ HASNOU A NOVOU CESTOU JDOU A NEJSEM SI JISTÝ... Zvedl Izákovi k očím hrst lesknoucích se střev a jemně je začal rozplétat.¶ "Věř mi, Tkáči," řekl Izák naléhavě, "šlo o správnou věc, zachránili jsme město, abys po tom všem mohl... vynášet soudy, tkát. Ale teď už musíme jít, potřebujeme, abys nám pomohl. Prosím tě... dostaň nás odsud..."¶ "Izáku," hlesla Derchan, "nevím, co jsou zač ti sviňáci, co sem jdou... ale rozhodně nejsou od milice."¶ Izák se rychle rozhlédl po střechách. Oči se mu nevěřícně rozšířily.¶ S dusotem se k nim sveřepě blížila jednotka úžasných kovových vojáků. Světlo z nich klouzalo a v chladných záblescích jim vykreslo­valo hrany. Byli vymodelováni dokonale, do posledního ohromujícího a děsivého detailu. Paže a nohy se jim kývaly v mohutných explozích hydraulické síly, burácivě se přibližovali, písty v nich syčely. Z nevelké vzdálenosti za jejich hlavami vycházelo slabé pableskování odražené­ho světla.¶ "Co jsou tihle hajzlové, kurva, zač?" zeptal se Izák přiškrceným hlasem.¶ Přerušil ho Tkáč. Najednou zněl opět hlasitě, uvědoměle.¶ ... JÁŘKU TY MĚ PŘESVĚDČÍŠ... řekl... PODÍVEJ NA TA SLOŽITÁ PŘADENA A VLÁKNA JEŽ SPRAVUJEME KDE JE PROTRH­LY TY MRTVOLKY PŘESKUPÍME JE A NAMOTÁME A HEZKY SI JE UPŘEDEME... Tkáč se nadšeně pohupoval nahoru a dole a, dí­val se do temného nebe. Ladným pohybem si z hlavy sundal přilbu a lhostejně ji odhodil do noci. Izák neslyšel, že by někam dopad­la... UTÍKÁ A NECHCE S KŮŽÍ NA TRH... pokračoval... PÁTRÁ PO HNÍZDĚ UBOHÁ VYDĚŠENA STVŮRA MUSÍME JI ZAŠLAPNOUT JAKO JEJÍ SESTRY NEŽ VYHLODÁ DÍRY DO OBLOHY A BARVO­TOKU NAD CELÝM MĚSTEM POJĎME SKLOUZNĚME DLOUHÝMI TRHLINAMI V SÍTI SVĚTA KUDY BĚŽÍ TRHAČKA A NAJDĚME JEJÍ HNÍZDO...¶ Tkáč zavrávoral a zhoupl se; neustále vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Jako milující rodič rozevřel před Izákem ná­ruč a rychle a snadno si ho do ní uložil. Izák se ocitl v nezvyklém studivém objetí a zašklebil se strachem. Nepořež mě, pomyslel si zbě­sile, nerozsekej mě!¶ Milicionáři se na celou scénu jen kradmo a vyděšeně dívali přes okraj střechy.¶ Gigantický, vysokánský pavouk nervózně přecházel sem a tam a Izáka držel v náručí jako nějaké komické mohutné dítě.¶ Přes mokrý dehet a tašky se pohyboval jistými, plavnými kroky. Nikdo by ho nedostihl. Do konvenčního prostoru vcházel a zase z něho vycházel pohyby příliš rychlými na to, aby je někdo mohl sledovat.¶ Postavil se před Jagharka. Garuda si přehodil přes rameno pytel součástek, které stačil chvatně posbírat, a vděčně se odevzdal tančí­címu šílenému bohu; rozepjal paže a sevřel mu hladký pas mezi hla­vohrudí a zadečkem... CHYŤ SE PEVNĚ MALIČKÝ MUSÍME NAJÍT CESTU VEN... zazpíval Tkáč.¶ Prazvláštní kovová jednotka postupovala přes mírnou vyvýšeninu ploché střechy, její mechanická těla syčela uvědomělou energií. Pro­hnala se kolem nižšího miličního sboru, jehož vyděšení mladí přísluš­níci jen užasle zírali na lidské tváře soustředěně vyhlížející ze zadních částí hlav železných válečníků.¶ Derchan se za blížícími se postavami ohlédla, polkla a přeběhla k Tkáčovi, který už před ní stál s rozpřaženými humanoidními paže­mi. Izák a Jagharek mu seděli na útočných pažích a nohama mu na širokém hřbetě šmátrali po opěře.¶ "Už mi neubližuj," zašeptala Derchan a rukou si rychle přeje­la přes strupatou ránu za spánkem. Zasunula si pistole do pouzdra a vrhla se do kolébky Tkáčova úděsného náručí.¶ Nad střechu Nádraží Perdido doplula další vzducholoď a vyho­dila provazy, po nichž měli slézt vojáci. Multiho přetvořená brigáda dorazila na hřeben architektonického úbočí a bez zaváhání začala pře­skakovat zídku. Milicionáři ustrašeně přihlíželi. Nechápali, co se jim to odehrává před očima.¶ Přetvoři bez zakolísání překonali malou cihlovou vyvýšeninu a za­razili se až tehdy, když spatřili ohromné a prchavé tělo Tkáče, jenž přebíhal po plošině, ověšen třemi postavami podobajícími se panen­kám.¶ Multiho vojáci pomalu ustoupili k okraji plošiny. Apatické ocelové tváře jim neustále smáčel déšť. Těžkýma nohama drtili pozůstatky přístrojů, které se ještě povalovaly po plošině.¶ Zatímco se dívali, Tkáč napřáhl ruku a uchopil jednoho vystraše­ného milicionáře, který zavřeštěl hrůzou, jen co ho pavouk popadl za hlavu a začal táhnout pryč. Muž sebou házel, ale Tkáč mu uvěznil ruce a přivinul si ho k sobě jako novorozeně.¶ ... ODCHÁZÍME POKRAČOVAT V LOVU LOUČÍME SE... zašep­tal Tkáč jako pozdrav všem přítomným. Bokem dokráčel k okraji střechy, lehce, jako by ho nic netížilo, a zmizel.¶ Dvě nebo tři vteřiny bylo na střeše slyšet jen přerývané a skličující bubnování deště. Potom odkudsi z výšky vypálil poslední salvu kulek Půlmodlitbička a rozprášil všechny sešikované muže i přetvory. Když se zase obezřele ukázali, bylo po všem. Jack Půlmodlitbička byl pryč.¶ Tkáč a jeho společníci nezanechali žádnou stopu a žádné vodítko.¶ ¶ Psychomůra se hnala vzdušnými proudy. Byla zoufalá a vyděšená.¶ Občas se ozvala, v několika zvukových polohách zavřeštěla, ale na její volání nikdo nereagoval. Letěla žalostně a zmateně dál.¶ A ke všemu se v ní opět probouzel ďábelský hlad. Své nenasytnosti se nezbavila.¶ Pod ní městem protékal Marast s loďkami a výletními čluny; vy­padaly jako drobné tečky špinavého světla na černém pozadí. Psy­chomůra zpomalila a začala opisovat spirálu.¶ Přes tvář Nového Krobuzonu se pomalu táhla linka špinavého kou­ře, podobná tahu zlomené tužky, kterou v ovzduší nechával pozdní vlak ujíždějící na východ po Pravostranné trase přes Gidd a Taver­níkův most, a za vodou pak k Lordovu úhoru a Sedimské odbočce.¶ Můra se snesla nad Lordov, těsně nad střechy univerzitní fakulty, a nakrátko přistála na střeše Stračí katedrály ve Slaniskách, z níž se však hned zase vznesla. Týral ji svíravý hlad a děs osamělosti. Nedokázala se zastavit. Nedokázala ovládnout svou nenasytnou touhu po potravě.¶ Za letu pod sebou rozpoznala zvláštní uspořádání světel a tmy. Ucítila, jak ji k sobě přitahuje.¶ Za železničními tratěmi, povstávajíce z ošumělých a sešlých staveb Skeletonu se do nočního vzduchu v kolosálním slonovinovém oblou­ku zvedala Žebra. S pohledem na ně se psychomůře v hlavě rozvířily vzpomínky. Vybavila si pochybný vliv těchto starobylých kostí, který učinil ze Skeletonu obávanou čtvrť, místo, z něhož je třeba prchnout, kde lze narazit na nepředvídatelné vzdušné proudy a kde éter znečiš­ťují jedovaté vlny. Vzdálené obrazy dní, kdy byla nehybně připoutaná ke zdi, kdy byla obscénně dojena, její žlázy byly vysávány do posled­ní kapky, matný dojem larvy sající u cecíku, u něhož nakonec nic nebylo... zaplavily ji vzpomínky.¶ Můra byla dokonale vyděšená. Hledala úlevu. Prahla po hnízdu, po místě, kde by se mohla schoulit a načerpat síly. Po známém místě, kde se by se o sebe nemusela starat a kde by se o ni postarali jiní. Ve svém zoufalství se na zajetí rozpomínala jen zkresleně, se zřetelem na jedinou věc – pohodlí. Ve Skeletonu ji živili a umývali pozorní ošetřovatelé. Bylo to útočiště.¶ Vylekaná, hladová a po odpočinku dychtící psychomůra v sobě překonala strach ze skeletonských Žeber.¶ Vydala se na jih, s jazykem vyplazeným si razila cestu poloza­pomenutými vzdušnými stezkami, oblétla zpuchřelé kosti a pátrala po tmavé budově v úzké uličce, po začerněné řadě domů nejasného poslání, z níž se před několika týdny vyplazila.¶ Úzkostlivě se zatočila nad nebezpečným městem a zamířila domů.¶ ¶ Izák měl dojem, že spal několik dnů, a požitkářsky se protáhl ­najednou ucítil, jak po čemsi nepříjemně klouže.¶ Uslyšel otřesný výkřik.¶ A ztuhl, když ho zaplavil příval vzpomínek, když si uvědomil, jak se sem dostal, že se pevně drží v Tkáčově náručí (a když mu to celé znovu došlo, cukl sebou a křečovitě se zachvěl).¶ Tkáč zlehka našlapoval, spěchal přes síť světa, utíkal přes meta­reálná vlákna propojující všechny okamžiky.¶ Izák si vybavil, jaký přemet udělala jeho duše, když síť světa spatřil. Vzpomněl si na závrať, která při pohledu na onu neskutečnou scenérii zdrtila jeho existenciální já. Ze všech sil se snažil neotvírat oči.¶ Slyšel Jagharkovo drmolení a Derchanino šeptané klení. Nepřichá­zely k němu jako zvuky, ale jako náznaky, vznášející se cáry hedvábí, které mu klouzaly do lebky a nabývaly na zřejmosti. Slyšel i další zvuk, křečovitou kakofonii jasných vláken, jež vřeštěla hrůzou.¶ Přemýšlel, kdo ho mohl vydávat.¶ Tkáč se obratně pohyboval přes zrádná vlákna v těsné blízkos­ti škod a potenciálních škod, které zde napáchaly a napáchat ještě mohly psychomůry. Pak zmizel v díře, v potemnělém trychtýři spojů, táhnoucích se materiálem této složité dimenze, a znovu se vynořil ve městě.¶ ¶ Izák na tváři ucítil vzduch a pod sebou dřevo. Probudil se a otevřel oči.¶ Bolela ho hlava. Vzhlédl. Zakýval hlavou, aby se krk přizpůso­bil tíze přilby. Byl překvapený, že ji neztratil, i zrcátka zůstala jako zázrakem celá.¶ Ležel ve čtverci měsíčního světla v jakémsi zaprášeném podkroví. Dřevěnou podlahou a stěnami do místnosti pronikaly zvuky.¶ Derchan a Jagharek se pomalu a opatrně zvedali na lokty a po­třásali hlavami. Derchan s obavami rychle natáhla ruku a jemně si ohmatala hlavu. Její zbývající ucho – a jeho také, jak se rychle Izák přesvědčil – zůstalo netknuté.¶ Tkáč se tyčil v koutě. Zlehka udělal krok a hned za ním spatřil Izák milicionáře. Muž vypadal zdrceně. Opíral se vsedě o stěnu, tiše se třásl, hladkou obličejovou masku měl našišato a navíc mu z hlavy klouzala. Na klíně mu ležela puška. Izák ji spatřil a vytřeštil oči.¶ Byla skleněná. Představovala dokonalý a zbytečný model pušky s křesacím zámkem, vyvedený ve skle.¶ ... TOTO BUDE DOMOV PRCHAJÍCÍHO OKŘÍDLENCE... zadr­molil Tkáč. Opět to znělo slabounce, jako by z něho během ces­ty jednotlivými sférami sítě vyprchala veškerá energie... PODÍVEJ­TE SE NA MÉHO ZRCATKOVÉHO CHLAPÍKA NA MÉHO SPOLU­HRÁČE MÉHO PŘÍTELÍČKA... šeptal... SPOLEČNĚ SI UKRÁTÍME CHVÍLI TADY ODPOČÍVÁ VAMPÝRSKA MŮRA TADY SKLÁDÁ SVÁ KŘÍDLA A SKRÝVÁ SE ABY SE ZNOVU MOHLA KRMIT ZAHRAJI SI PIŠKVORKY SE SVÝM SKLENĚNÝM STŘELCEM...¶ Ustoupil do kouta místnosti a najednou se s trhnutím nohou po­sadil. Jedno z jeho klepet se zablesklo jako elyktrický výboj a s mimo­řádnou rychlostí nakreslilo na prkna před klín otupělého milicionáře mřížku o třech krát třech políčkách.¶ Tkáč vyryl do rohového čtverce křížek, opřel se o stěnu, sám pro sebe si šeptal a čekal.¶ Izák, Derchan a Jagharek se došourali doprostřed místnosti. ¶ "Myslel jsem, že nás odvede pryč," mumlal Izák. "Sledoval tu zasranou můru... Někde tady bude..."¶ "Musíme ji zlikvidovat," zašeptala Derchan se zaťatou čelisti. "Už jsme málem měli všechny. Dokončeme to."¶ "A s čím?" sykl Izák. "Máme čtyři zatracené přilby a to je vše­chno. Nemáme žádné zbraně, abychom se takové stvůře postavili... vždyť ani krucinál nevíme, kde jsme..."¶ "Musíme přimět Tkáče, aby nám ještě jednou pomohl," uzavřela Derchan.¶ ¶ Ale jejich snahy byly zhola marné. Gigantický pavouk si jich ne­všímal, něco si šuškal a soustředěně čekal, jako by vyčkával, až ztuhlý milicionář dokončí svůj tah v piškvorkách. Izák spolu s ostatními Tká­če zapřísahal, prosil ho, aby jim pomohl, ale najednou jako by pro něho byli neviditelní. Zkormouceně se od něho odvrátili.¶ "Musíme odsud vypadnout," řekla Derchan náhle. Izák se jí po­díval do očí. Pomalu přikývl. Přistoupil k oknu a vyhlédl ven. ¶ "Vůbec mě nenapadá, kde bychom mohli být," poznamenal nako­nec. "Vidím jenom ulice." Zbytečně energicky zapátral po nějakém orientačním bodu. Nakonec se vrátil mezi ostatní a zavrtěl hlavou. "Máš pravdu, Der. Možná, že... něco najdeme... možná, že se odsud dostaneme."¶ ¶ Jagharek postupoval neslyšně, vykradl se z místnůstky do spoře osvětlené chodby. Opatrně se rozhlédl.¶ Stěna po jeho levici se prudce svažovala, sledujíc sklon střechy. Po pravé ruce úzkou chodbu narušovaly dvoje dveře, za nimi se stáčela doprava a mizela ve stínech.¶ Jagharek zůstal přikrčený. Pomalu, aniž se ohlédl, pokynul dozadu svým druhům a Derchan s Izákem pomalu vyšli ze dveří. Třímali pistole nabité posledními zbytky vlhkého prachu, na jehož účinnost se nemohli spolehnout, a neurčitě mířili do tmy.¶ Počkali, až Jagharek o kus postoupí, a pak ho následovali. Sotva se drželi na nohou, ale vykročili bojechtivě.¶ Jagharek se zastavil u prvních dveří a přitiskl k nim opeřenou hla­vu. Chvilku čekal, pak je velmi pomaloučku otevřel. Derchan a Izák se přikradli za ním a nahlédli do neosvětlené komory.¶ "Je v ní něco, co by se nám mohlo hodit?" sykl Izák, ale na policích nebylo nic kromě zaprášených lahví s vyschlým obsahem a starých, vypelichaných štětců.¶ Jagharek dospěl ke druhým dveřím a svůj postup zopakoval; mávl na Izáka a Derchan, aby byli zticha, a ostražitě naslouchal, co se ozve přes tenké dřevo. Tentokrát zůstal nehnutě stát mnohem déle. Dveře byly opatřeny několika zástrčkami. Jagharek všechny ty jednoduché posuvné zámky otevřel. Na dveřích byl i mohutný visací zámek, ale ten visel odemčený na jedné západce, jako by se majitel jen na chvilku někam vzdálil. Jagharek do dveří zlehka strčil. Protáhl hlavu škvírou, která se před ním objevila, a v této pozici, s polovinou těla uvnitř místnosti a s polovinou venku, vydržel stát znepokojivě dlouho.¶ Konečně se otočil.¶ "Izáku," naléhal tiše. "Musíš sem jít."¶ Izák se zamračil a s prudce tlukoucím srdcem vykročil k Jaghar­kovi.¶ Co to je? pomyslel si. Co se děje? (A zatímco si kladl tuto otázku, jakýsi hlas v nejhlubší části mysli mu řekl, co na něho čeká, on ho však poslouchal jen napůl, nechtěl mu věnovat pozornost ze strachu, že by se mýlil. )¶ Protáhl se kolem Jagharka a váhavě vstoupil do místnosti.¶ Ocitl se v rozsáhlém podkrovním prostoru se zkosenou střechou, osvětleném třemi petrolejkami a slabými záblesky plynového světla, které si sem razilo cestu z ulice zavřenými, umouněnými okny. Po­dlaha byla plná hromádek kovových a jiných odpadků. Celá místnost zapáchala.¶ Izák si toho všeho byl vědomý jen prchavě.¶ V tmavém koutě, odvrácená ode dveří a svědomitě žvýkající, se zády, hlavou a žlázou přimknutými k pozoruhodné a neuvěřitelné soše, klečela Lin.¶ ¶ Izák vykřikl.¶ Zaúpěl jako zvíře, a ten zvuk plný utrpení nabýval na síle, dokud ho Jagharek neokřikl.¶ Lin se při nečekaném zvuku s úlekem otočila. Když spatřila Izáka, roztřásla se.¶ Izák k ní klopýtal a při pohledu na ni, na hnědočervenou kůži a stahující se hlavotělo se rozplakal; došel k ní a vykřikl ještě jednou, tentokrát bolestí a hrůzou, neboť spatřil, čeho se na ní dopustili.¶ Tělo měla poseté podlitinami, popáleninami a škrábanci, strupy, které svědčily o surovém zacházení a mučení. Pod roztrhanou košilí na zádech byly vidět stopy po biti. Prsa jí křižovaly tenké jizvy. Na břichu a stehnech se jí rozlévaly obrovské modřiny.¶ Ale při pohledu na Lininu hlavu málem omdlel.¶ Měla vyškubnutá křidélka: to už sice věděl, našel je v obálce, ale spatřit to, spatřit, jak se jejich drobné roztřepené zbytky rozechvě­le třepotají... Krovky měla prasklé a přetočené; odhalovaly citlivou spodní tkáň, také plnou strupů a ran. Jedno ze složených očí měla rozdrásané a slepé. Prostřední hlavonoha na pravé straně a zadní na levé byly vytržené z jamky.¶ Izák se k ní vrhl, objal ji, opatrně ji k sobě přitiskl. Byla tak vyhublá... tak malá a bolavá a zmučená; když se jí dotkl, roztřásla se, celé tělo jí strnulo, jako by nemohla uvěřit, že je skutečný, jako by jí ho mohli v rámci nějakého nového mučení zase vzít.¶ Izák ji objímal a plakal. Držel ji lehounce, protože cítil, jak má pod kůží tenké kosti.¶ "Chtěl jsem přijít," naříkal v nejhlubším zoufalství a radosti zá­roveň. "Chtěl jsem přijít, myslel jsem, že jsi mrtvá..."¶ Trochu ho odstrčila, aby měla místo pro ruce.¶ Chtěla jsem tě, miluje tě, znakovala nesouvisle, pomoz mi, za­chraň mě, odveď mě pryč, nemohl mě nechat umřít, dokud nedodělám tohle...¶ Izák poprvé vzhlédl k fantastické soše, která se tyčila nad ní a za ní, k soše, na kterou vrstvila cheprosliny. Byl to neuvěřitelný pestro­barevný objekt, strašlivá, kaleidoskopická, z nočních můr neskládaná postava, z níž v groteskních kombinacích vyrůstaly početné končeti­ny, oči a nohy. Byla skoro hotová, pouze v místě, které vypadalo jako hlava, se tyčila dosud hladká kostra, a pod ní pak prázdný prostor, upomínající na rameno.¶ Izák zalapal po dechu a podíval se na Lin.¶ Lemuel měl pravdu. Strategicky neexistoval jediný důvod, proč by ji měl Multi udržovat naživu. Kteréhokoli jiného zajatce by bez váhá­ní zabil. Ale Linina práce podněcovala jeho marnivost, jeho mystickou touhu po rozšíření vlastního ega, jeho filozofické snění. To Lemuel vě­dět nemohl.¶ Multi by nesnesl, aby jeho socha zůstala nedokončená.¶ ¶ Do místnosti vstoupili i Derchan s Jagharkem. Když Derchan spatřila Lin, vykřikla stejně jako předtím Izák. Doběhla k nim a jak se objímali, sama je s pláčem a smíchem objala.¶ Rozpačitě se k nim doloudal i Jagharek.¶ Izák Lin šeptal a pořád dokola jí opakoval, jak moc se omlouvá, že si myslel, že je mrtvá, že jinak by přišel.¶ Pořád musím pracovat, bijí mě a... mučí, ponižují mě, znakovala Lin, omráčená a vyčerpaná přívalem emocí.¶ Jagharek chtěl něco říct, ale najednou prudce otočil hlavu. ¶ Chodbou za dveřmi se ozýval dusot spěchajících nohou.¶ Izák vstal a nepouštěl Lin z objeti. Derchan od nich poodstoupila. Vytáhla pistole a obrátila se ke dveřím. Jagharek se přitiskl ke stěně ve stínu sochy, svinutý bič připravený.¶ Dveře se rozletěly, narazily do stěny a odrazily se zpátky. ¶ Stál před nimi Multi.¶ Byl vidět jen z profilu. Izák na pozadí černě natřených stěn chodby spatřil neuvěřitelnou siluetu. Mnohačetný trs končetin, pohybující se změť organických tvarů. V úžasu mu spadla čelist. Zatímco sledoval belhajícího se netvora s kozíma, ptačíma a psíma nohama, zatímco sledoval pohyblivá chapadla a tkáňové uzliny, složité kosti a umělou kůži, uvědomil si, že Linino dílo nevychází z fantazie, nýbrž odráží skutečnost.¶ Při pohledu na Multiho se Lin podlomily nohy strachy a vzpomín­kami na prožité utrpení. Izák ucítil, jak ho začíná zaplavovat vztek.¶ Multi o krok couvl a otočil se do chodby, k níž přišel.¶ "Ochranka!" zařval jakýmisi nezřetelnými ústy. "Okamžitě sem!" A vstoupil do místnosti.¶ "Grimnebuline." Mluvil rychle a škrobeně. "Přišel jsi. Copak jsi nedostal můj vzkaz? Jdeš trochu pozdě, ne?" Multi vkročil do slabého světla.¶ Derchan dvakrát vystřelila. Kulky Multimu prosvištěly krunýřem a místy porostlými srsti. Zařval bolestí a zavrávoral na svých četných nohou. Jeho řev se změnil v odporný smích.¶ "Na to, abys mi ublížila, mám až příliš mnoho vnitřních orgá­nů, děvko jedna nanicovatá," zaburácel. Derchan vyprskla vztekem a stáhla se ke stěně.¶ Izák z Multiho nespouštěl oči, díval se, jak v bezpočtu úst cení zuby. Podlaha se začala otřásat kroky lidí, jež se k nim hnali chodbou.¶ Za Multim se ve dveřích objevila skupina mužů. Mávali zbraněmi a nejistě vyčkávali. Izákovi se na okamžik zvedl žaludek: jednotka neměla tváře, jen hladkou kůži, pevně přetaženou přes lebku. Co je to, kurva, za přetvory? pomyslel si ohromeně. Pak si všiml zrcátek, která jim vystupovala vzadu z přileb.¶ Vykulil oči a uvědomil si, že jde o oholené přetvory s hlavami otočenými o sto osmdesát stupňů, specificky a dokonale uzpůsobené pro boj s psychomůrami. Vojáci čekali na rozkazy nadřízeného; těly byli natočeni k Izákovi, hlavy měli trvale odvrácené.¶ Jedna z Multiho končetin – ohyzdný, článkovaný a přísavkami posetý úd – prudce ukázala na Lin.¶ "Dodělej tu svou zatracenou práci, hmyzko jedna, nebo víš, co přijde!" zařval a belhal se k Lin a Izákovi.¶ Izák s řevem rozzuřeného tura Lin odstrčil. Vyšlehla z ní sprška chymických obav. Sepnula ruce, prosíc ho, aby zůstal u ní, ale Izák se už vrhl na Multiho, zcela nepříčetný pocitem viny a vztekem.¶ Multi zařval a připravil se na Izákův výpad.¶ ¶ Ozval se nečekaný a hlasitý úder. Podkroví zasypala exploze skle­něných střepin. Vystříkla krev a ozvalo se klení.¶ Izák strnul uprostřed místnosti. Multi ztuhl před ním. Oddíl vo­jáků si nervózně pohrával se zbraněmi a pořvával na sebe pokyny. Izák vzhlédl a zadíval se do zrcátek své přilby.¶ Za ním stála poslední psychomůra. Rámovaly ji zubaté zbytky okenního skla. Jako vazká kapalina po ní klouzaly střepy.¶ Izák civěl s otevřenou pusou.¶ Můra se nad nimi tyčila jako strašlivý přízrak. Stála, částečně přikrčená, nedaleko stěny a okenního otvoru a několika příšernými končetinami šátrala po podlaze. Byla mohutná jako gorila: tělo, jež vyzařovalo úděsnou pevnost a temnou vražednost.¶ Roztáhla neskutečná křídla. Míhaly se přes ně obrazce, podobné negativním bleskům.¶ Multi stál k obrovité stvůře čelem: jeho mysl byla lapena. Na křídla zíral celou svou soustavou nemrkajících oček. Jeho vojáci za ním poplašeně křičeli a mířili zbraněmi na obludu.¶ Jagharek a Derchan stáli zády ke stěně. Izák je viděl v zrcátkách za můrou. Hypnotické plochy křídel jim zůstávaly skryty: byli ohromeni, ale můře ještě nepropadli.¶ Mezi psychomůrou a Izákem ležela v záplavě ostrých střepů Lin.¶ "Lin!" zakřičel Izák zoufale. "Neotáčej se! Nedívej se za sebe! Pojď sem ke mně!"¶ Lin při jeho vyděšeném křiku strnula. Viděla ho, jak k ní v úděsně nemotorném pohybu natahuje ruku a váhavě k ní přistupuje, aniž by se otočil.¶ Začala se k němu pomalu, velmi pomalu plížit.¶ Za sebou uslyšela hluboké, zvířecí zavrčení.¶ ¶ Psychomůra se hladově, bojechtivě a zároveň rozpačitě pohnula. Všude kolem sebe cítila myšlenky, pohybovaly se kolem ní, ohrožovaly ji a děsily.¶ Byla neklidná a nervózní, dosud zdrcená smrtí svých sester. Jed­ním ostnatým chapadlem mlátila do prken jako ocasem.¶ Jednu mysl polapila. Křídla měla doširoka roztažená – a to chytila jen jednu... ? Cítila zmatek. Stála tváří v tvář velké mase nepřátel, cítila je, hypnoticky před nimi mávala křídly, snažila se je vtáhnout do své moci a uvolnit v nich příval snů.¶ Zůstávali však odolní.¶ Psychomůru zasáhla panika.¶ ¶ Ochranka za Multiho zády se marně přeskupovala. Snažila se pro­táhnout kolem svého šéfa, ale ten strnul na prahu místnosti. Jeho mohutné tělo zůstávalo jakoby uhranuté, četné nohy jakoby vrostly do podlahy. V hlubokém tranzu zíral na psychomůřina křídla.¶ Za ním stálo pět přetvorů, připravených zaútočit. Byli vyzbro­jeni a vyškoleni přímo za účelem obrany před psychomůrami – pro případ, že by některá utekla. Vedle malých zbraní třímali tři z nich plamenomety; jeden měl rozprašovač femtokorozivní kyseliny; jeden nesl elyktrothaumaturgickou harpunu. Viděli kořist. Ale nemohli se k ní kvůli svému veliteli dostat.¶ Multiho muži se pokoušeli mířit kolem Multiho těla, ale byl nato­lik rozložitý, že jejich střelám dokonale zahradil cestu. Křičeli na sebe a snažili se vymýšlet různé strategie, ale k ničemu nedospěli. Zírali do zrcátek a sledovali obrovskou, dravou můru pod Multiho paže­mi a končetinami, v místech, kde jeho silueta ustupovala. Přízračný pohled jim naháněl strach.¶ Izák napřáhl ruku za záda a zašmátral po Lin.¶ "Pojď sem, Lin," sykl, "a neohlížej se."¶ Bylo to jako nějaká strašidelná dětská hra.¶ Jagharek a Derchan se tiše přesunuli a za můrou se k sobě při­blížili. Stvůra zaskřehotala a vzhlédla, jakmile se pohnuli, ale její pozornost poutala skupina postav před ní, a tak se neotočila.¶ Lin po podlaze trhavě doklouzala k Izákovým zádům a napřaže­ným pažím. Kousek od něho zaváhala. Spatřila Multiho, uhranutého a jakoby omráčeného, jak zírá kamsi za Izáka a za ni jako oběť... čehosi.¶ Netušila, co se děje, co za ní stojí.¶ O můrách nevěděla vůbec nic.¶ Izák si všiml, že váhá, a zařval na ni, aby se nezastavovala.¶ ¶ Lin byla umělkyně. Tvořila doteky a chutí, vytvářela hmatatelné předměty. Viditelné předměty. Sochy, které bylo možné laskat a pro­hlížet si je.¶ Fascinovaly ji barvy, světlo a stín, souhra tvarů a linií, negativních a pozitivních prostor.¶ V podkroví už byla zavřená velmi dlouhou dobu.¶ Na jejím místě by někteří Multiho podobiznu sabotovali. Zakázka se jí koneckonců stala ortelem. Ale Lin ji nezničila ani svou práci nešidila. Do tohoto kolosálního a strašlivého díla dávala vše, co mohla, veškerou svou nahromaděnou tvůrčí energii.¶ Byl to pro ni jediný únik. Jediný způsob sebevyjádření. Zbavena světla, barev a tvářnosti světa soustředila svůj strach a bolest a pod­lehla posedlosti. Vytvořila si vlastní bytí, které jí pomáhalo odvracet pozornost od všeho ostatního.¶ A teď do jejího podkrovního světa vstoupilo cosi úžasného. ¶ Psychomůry neznala. Příkaz neohlížej se jí byl dobře známý z po­hádek, dával jí smysl pouze jakožto moralistní zákaz, jakési těžko­pádné ponaučení. Musel tím mít na mysli pospěš si nebo nepochybuj o mně, něco takového. Jeho povel dával smysl jen jako emocionální pobídka.¶ Lin byla umělkyně. Zkopaná a zmučená, zmatená vězněním, bo­lestí a ponížením, Lin chápala pouze to, že se za ní zvedlo něco mimo­řádného, cosi, co vzbuzuje dokonalý úžas. A po týdnech bolesti strá­vených ve stínu ponurých, bezbarvých a beztvarých stěn, kdy toužila po čemkoli úžasném, na okamžik strnula a pak se rychle ohlédla.¶ ¶ Izák a Derchan vykřikli v strašlivém leknutí; Jagharek omráčeně zavřeštěl jako rozlícená vrána.¶ Lin si jedním zdravým okem užasle prohlížela neskutečnou mohut­nost psychomůřího těla; pak zahlédla víření barev na křídlech, krátce zaklapala kusadly a zmlkla. Uhranutá.¶ Dřepla si na zem, hlavu otočenou přes levé rameno, a pitomě zírala na obrovitou stvůru, na záplavu barev. Stejně jako Multi nemohla z psychomůřích křídel spustit zrak. Mysli jim oběma jen vířily.¶ Izák zavyl, zavrávoral, udělal krok dozadu a zoufale k Lin natáhl ruku.¶ Psychomůra napřáhla změť chapadel a přitáhla si Lin k sobě. Ohromná tlama, z níž kanuly sliny, se jí otevřela jako vrata do něja­kého podzemního pekla. Lin na tvář dopadly pramínky páchnoucích citrónových slin.¶ Zatímco Izák soustředěně civěl do zrcátek a šmátravě hledal Lini­nu ruku, ze smradlavého hrdla psychomůry vystřelil jazyk a blesku­rychle olízl Linina hlavoskaraba. Izák dvakrát zařval, ale zastavit ji nedokázal.¶ Dlouhý, slinami povlečený jazyk se vloudil mezi Linina ochablá kusadla a zanořil se jí do hrdla.¶ ¶ Do Izákových vyděšených výkřiků dva z přetvorů, uvězněných za Multiho mohutnou postavou, nazdařbůh vystřelili z křesadlovek. Je­den se netrefil vůbec, druhý ustřelil psychomůře část hrudi. Tím ji připravil o malé množství tekutiny a vyloudil z ní podrážděné zasy­čení, ale to bylo vše. Nepoužil správnou zbraň.¶ Oba přetvoři, kteří vystřelili, zakřičeli na kolegy a nevelká jednot­ka začala opatrnými, pravidelnými pohyby odsouvat Multiho tělo.¶ Izák chytil Lin za ruku.¶ Psychomůřino hrdlo se nadouvalo a stahovalo, chrupavčitý vnitřek lokal obrovské doušky Linina vědomí.¶ Jagharek se sklonil a popadl petrolejku stojící u nohou sochy. Krátce ji potěžkal levou rukou, pravou pak pozvedl bič.¶ "Popadni ji, Izáku," zavolal.¶ Psychomůra si Linino vyzáblé tělo přitiskla k hrudi a Izák cítil, že mu prsty sjíždějí k Lininu zápěstí. Pevně je sevřel a pokusil se Lin můře vyškubnout. Plakal a nadával.¶ Jagharek mrštil petrolejku psychomůře do týla. Sklo se rozbilo a hladkou kůži pokropila sprška petroleje. Pak se můře přes temeno hlavy začal krást modrý plamen.¶ Psychomůra zavřeštěla. Krátce pohodila hlavou a vystřelila spletí končetin, aby ten nevelký, ale bolestivý oheň zadusila. V tom okamži­ku Jagharek práskl bičem. Zbraň zasvištěla a zběsile švihla tmavou kůži. Psychomůře se skoro okamžitě omotaly silné smyčky kolem kr­ku.¶ Jagharek prudce a rychle trhl, vší svou šlachovitou silou. Bič se utáhl můře kolem krku, Jagharek napjal svaly.¶ Oheň nesmlouvavě hořel a pálil psychomůru. Bič jí stahoval hrdlo. Nemohla polykat ani dýchat.¶ Hlava se jí na dlouhém krku zmítala. Vydávala slabé přiškrcené zvuky. Jazyk naběhl a můra ho musela vytáhnout z Lininých úst. Vlny vědomí, které chtěla vypít, jí uvázly v hrdle. Můra začala horečnatě a vystrašeně trhat bičem. Mlátila sebou, třásla se a pokoušela se otočit.¶ Izák dál držel Lin za vyzáblé zápěstí a snažil se ji odtrhnout, zatímco můra pokračovala ve svém obludném křepčení. Vířila kolem sebe zmítajícími se končetinami a marně jimi chytala pruh kůže, který ji dusil. Izák Lin konečně odtáhl, padl na zem a plazil se zuřící stvůře z dosahu.¶ Ta při svém panickém tanci složila křídla a odvrátila se ode dve­ří. Psychické sevření Multiho se okamžitě přerušilo. Multi zavrávoral a zhroutil se na podlahu, jednotlivé části mysli se mu okamžitě za­čaly slepovat. Jeho muži se protlačili přes spleť šéfových nohou do místnosti.¶ Psychomůra se vztekle dupajíc obrátila. Jagharkovi z ruky vy­škubla bič; přitom mu natrhla dlaň. Garuda se z dosahu ostrých, svištících psychomůřích končetin odpotácel ke zdi, k Derchan.¶ Multi už stál na nohou. Rychle kolem stvůry proběhl a vyklouzl na chodbu.¶ "Zabijte to monstrum!" zařval.¶ ¶ Můra v šílenství vzteku a bolesti dotančila doprostřed místnosti. Pětice přetvorů stála v malém hloučku u dveří. Mířili přes zrcátka.¶ Z plamenometů vyšlehly tři záblesky hořícího plynu a popálily zrůdě chitin. Ta se pokusila zavřeštět, když jí s hučením popraskala a shořela křídla, ale bránil jí bič na hrdle, který si nedokázala odmo­tat. Ohromná sprcha kyseliny zasáhla můru přímo do tlamy, během pár vteřin jí rozložila bílkoviny a sloučeniny měkké tkáně a roztavila jí exoskelet.¶ Kyselina a plamen rychle strávily i bič. Jeho zbytky odpadly, můra se mohla konečně nadechnout a začít vřískat.¶ Vřeštěla bolestí, zatímco na ni dopadaly čerstvé proudy ohně a ky­seliny. Nakonec se slepě vrhla proti útočníkům.¶ Ze zbraně pátého muže vyšlehly výrony temné energie, jež se jí rozeběhly po povrchu těla, a omráčily ji a popálily, aniž byl vidět oheň. Stvůra opět zavřískala, ale jako nevidomá plamenná bouře se hnala dál, vyplivujíc kyselinu a mávajíc zubatými kostmi.¶ Pětice přetvorů ustoupila, jakmile k nim začala zběsile klopýtat, a následovala Multiho na chodbu. Můra, teď už v podobě plápolají­cí živé pochodně, narážela do stěn, podpalovala je a hledala dveře. Nakonec je našla.¶ Z chodby se dovnitř stále neslo hučení ohně, syčení kyseliny a elyk­trothaumaturgické výrony.¶ ¶ Derchan, Jagharek a Izák dlouhé vteřiny omráčeně hleděli do ote­vřených dveří. Můra pořád vřeštěla, ale už mimo jejich zorné pole, chodba za ní byla prozářená pableskujícím světlem a sálala horkem.¶ Pak Izák zamrkal a obrátil pozornost k Lin, která mu bezvládně ležela v náručí.¶ Sykal na ni, jemně jí zatřásl.¶ "Lin," zašeptal. "Lin... Odcházíme."¶ Jagharek přešel k oknu a shlédl do ulice pět pater pod sebou. Vedle okna ze střechy vyrůstal malý cihlový sloupek, jenž zřejmé skrýval komín. Vedle něho se táhl okap. Jagharek se rychle postavil na parapet, natáhl se po rouře a zatahal za ni. Byla pevná.¶ "Izáku, doveď ji sem," řekla Derchan naléhavě. Izák Lin zvedl ­až se musel kousnout do rtu, jak byla lehounká – a přešel s ní k oknu. Zatímco se na ni díval, tvář se mu najednou zkřivila nevěřícným, extatickým úsměvem. Začal hystericky plakat.¶ Z chodby venku se doneslo slabé zaúpění psychomůry.¶ "Der, podívej!" špitl. Lin mu v náručí trhavě pohybovala rukama. "Ona znakuje! Bude v pořádku!"¶ Derchan se naklonila a odečítala Linina slova. Izák ji sledoval a vrtěl hlavou.¶ "Není při vědomí, jsou to jen nahodilá slova, ale Der, jsou to slova... My jsme to stihli..."¶ Derchan se potěšeně usmála. Spontánně Izáka políbila na tvář a Lin jemně pohladila poničené hlavotělo.¶ "Dostaň ji odsud," řekla tiše. Izák vykoukl z okna na Jagharka, který se zaklínil ve výklenku zdiva, na malém cihlovém výběžku, ně­kolik stop od okna.¶ "Podej mi ji a vylez za mnou ven," řekl Jagharek a trhl hlavou. Na východním konci se dlouhá svažitá střecha Multiho řady budov napojovala na střechy bloku domů v další ulici, která vybíhala kol­mo na jih. Domy byly stále nižší. Nad nimi a všude kolem se táhly střechy Skeletonu; zvlněná krajina, propojené ostrůvky břidlice nad nebezpečnými ulicemi, ubíhající na míle daleko do temnoty, od Žeber ke Kočičímu kopci a dál za něj.¶ ¶ I tehdy, byť byla zaživa stravována záplavou ohně a kyseliny, byť ji omračovaly proudy záhadné energie, mohla psychomůra přežít.¶ Byla tvorem ohromující houževnatosti. Dokázala regenerovat s dě­sivou rychlostí.¶ Kdyby byla pod širým nebem, mohla vyskočit, roztáhnout úděsně zraněná křídla a zmizet z povrchu zemského. Přinutila by se vzlét­nout, nedbajíc bolesti, nedbajíc spáleného chitinu, jehož částečky by se kolem ní rozvířily v ohyzdném mračnu. Mohla by odletět do deš­ťových mračen, v nichž by zdusila plameny a smyla ze sebe kyselinu.¶ Kdyby její rodina přežila, kdyby si byla jistá, že se může vrátit ke svým družkám, že spolu budou opět lovit, asi by nezpanikařila. Kdyby nebyla svědkem zmasakrování svých příbuzných, onoho ne­skutečného výronu jedovaté potravy, který nalákal její bratrosestry a pak je roztrhal na kusy, nenechala by si hlavu zatemnit strachem a vztekem, nemusela by propadnout šílenství, nezaútočila by, a neu­vízla by v další pasti.¶ Ale zůstala sama. Lapena mezi cihlami, v klaustrofobickém blu­dišti, které ji tísnilo, drtilo jí křídla a nenabízelo žádnou cestu ven. Ze všech stran na ni útočila vražedná, nekonečná bolest. Oheň ji usta­vičně spaloval – příliš rychle na to, aby si dokázala hojit rány.¶ Můra vrávorala chodbou Multiho ústředí, doběla rozžhavená kou­le, do poslední chvíle natahujíc zubaté pařáty a trny, snažíc se lovit. Zhroutila se těsně u schodiště.¶ Multi a přetvoři ji ohromeně sledovali z poloviny schodiště a mod­lili se, aby zůstala nehybně ležet, aby se nedoplazila přes okraj a ne­zřítila se jim v plamenech na hlavy.¶ Nestalo se tak. Zůstala ležet a pošla.¶ ¶ Když si byli jisti, že je psychomůra mrtvá, Multi vyslal na schody procesí mužů a žen s mokrými ručníky a dekami, aby uhasili oheň, který zažehla.¶ Plameny se jim podařilo zvládnout za dvacet minut. Trámy a des­ky podkroví byly rozpukané a začazené. Po celé délce chodby se táhly široké pásy ohořelého dřeva a popraskané barvy. Můřino doutnající tělo spočívalo na vrcholu schodiště, nerozlišitelná hromada tkání, hor­kem zkroucená do ještě exotičtějšího tvaru, než jaký měla za života.¶ "Grimnebulin a ti jeho zatracení přátelé budou pryč," konstatoval Multi. "Najděte je. Zjistěte, kam odešli. Vystopujte je. Chytněte je. Dnes. Hned teď!"¶ Bylo snadné najít, jak unikli, oknem a dál na střechu. Odtamtud se však mohli vydat kamkoli. Multiho muži přešlapovali a rozpačitě se po sobě dívali.¶ "Hněte sebou, vy přetvořená lůzo," vztekal se Multi. "Najděte je, hned teď, vystopujte je a přiveďte mi je."¶ Vyděšené oddíly přetvorů, lidí, kaktusíků a voďanojů vyrazily z Multiho rozsáhlého doupěte do města. Domlouvaly se na zbyteč­ných strategiích, porovnávaly si poznámky a horečnatě odbíhaly do Tržin, do Blatozvuk a Lordova, do Kelströmu a na Kočičí kopec, do­konce na Špatnou stranu, přes řeku do Brokat, do Západního Giddu a na Sivý vrch a do Stíniště a Sanytru.¶ Kolem Izáka a jeho druhů mohly projít třeba tisíckrát.¶ V Novém Krobuzonu se nacházel bezpočet úkrytů. Bylo v něm mnohem víc skrýší než lidí, kteří by se v nich mohli schovat. Multiho jednotky neměly sebemenší šanci.¶ Za nocí, jako byla tato, kdy déšť a světlo pouličních lamp smývaly všechny linie a obrysy – vytvářely koláž stromů a staveb a zvuků, starobylých rozvalin, tmy, katakomb, stavenišť, penzionů, ladem ležící půdy, světel a hospod a kanálů –, město bylo nekonečným, do sebe zahleděným, tajnůstkářským místem.¶ Multiho lidé se vrátili s prázdnýma rukama a naprosto vyděšení.¶ ¶ Multi byl vzteky bez sebe, zuřil nad nedokončenou sochou, která se mu vysmívala svou neúplnou dokonalostí. Jeho lidé prohledali celý dům pro případ, že by si nevšimli nějaké stopy.¶ V poslední místnosti na chodbě v podkroví našli milicionáře opře­ného o stěnu, byl v komatu, úplně sám. V klíně mu ležela nádherná skleněná křesadlovka. Do dřeva vedle jeho nohou byla vyškrábána hrací plocha na piškvorky.¶ Vyhrály křížky, třemi tahy.¶ ¶ ¶ Utíkáme a schováváme se jako škodná, ale pociťujeme úlevu a ra­dost.¶ Víme, že jsme vyhráli.¶ Izák nese Lin v náručí, někdy, když nám stojí v cestě překážky, si ji omluvně přehazuje přes rameno. Uháníme pryč. Prcháme, ja­ko bychom byli duchové. Unavení a povznesení. Nevlídná topografie na východě města nás nemůže omezovat. Šplháme přes nízké ploty a vnikáme do úzkých pruhů dvorků, neudržovaných zahrad se zakrs­lými jabloněmi a otravným ostružiním, plných pochybného kompostu, bahna a rozbitých hraček.¶ Derchan se někdy přes obličej mihne stín a občas něco zabrebtá. Myslí na Andreje; ale této noci je těžké propadat sebeobviňování, i když je zasloužené. Přichází zádumčivý okamžik, ale ve spršce teplé­ho deště, nad městskými světly, jež rozkvétají po tisících jako plevel, je těžké nedívat se po sobě a neusmívat se nebo jemně nekrákat úža­sem.¶ Můry jsou pryč.¶ Bylo třeba zaplatit strašlivou, strašlivou cenu. Prošli jsme peklem. Ale dnes večer, když se chystáme k odpočinku ve střešní chatrči v Pin­koku, mimo dosah visutých drah, kousek severně od železnice a nuzoty stanice Temná voda, plesáme radostí.¶ ¶ Ráno jsou noviny plné hrozivých varování. Jak Rozbroj, tak Posel naznačují, že se chystají přísná opatření.¶ Derchan spí celé hodiny, pak sedí o samotě; její smutek a po­cit viny mají konečně prostor, v němž mohou ukázat svou tvář. Lin se trhaně pohybuje, chvíli je při vědomí, chvíli nikoliv. Izák klimbá a pojídá potravu, kterou jsme ukradli. Neustále Lin chová. Užaslým hlasem mluví o Jacku Půlmodlitbičkovi. Probírá se potlučenými a roz­bitými součástmi krizového aparátu, pomlaskává a špulí rty. Říká mi, že ho zase snadno rozjede, bude to hračka.¶ Při těchto slovech se ve mně probouzí touha. Konečně svoboda. Jak nesmírně po ní dychtím. Létání.¶ Přes rameno mi čte ukradené noviny.¶ Čteme, že v nastalé kritické situaci má milice získat mimořádné pravomoci. Může se uchýlit k rozmístění viditelných, uniformovaných hlídek. Je možné, že dojde k omezení občanských práv. Začíná se diskutovat o stanném právu.¶ ¶ Avšak celý parný den pomalu klesají éterem a dál do země výkaly, špinavé výměšky, snový jed psychomůr. Mám dojem, že je cítím, když tady ležím pod těmito zpráchnivělými deskami; osazují se kolem mě, deformované denním světlem. Vznášejí se jako nečistý sníh sférami obklopujícími město a dále vrstvami hmoty, a pak se kradou ven z naší dimenze, kamsi pryč.¶ Ale pak nastává noc a noční můry jsou pryč.¶ Jako by se městem prohnalo slabé vzdychnutí, hromadné úlevné vydechnutí a malátnost. Hájemstvím noci se žene vlna klidu, přichází ze západu, ze Žlučny a Smogrova do Zákrutu, do Čeku a Brokat, Lordova a na Kočičí kopec a do Starých humen.¶ Město se očišťuje v hlubokém klidném spánku. Na hromadách mo­čí prosáklé slámy v Přípotokách, v chudinských koloniích, v nadýcha­ných peřinách v Chnumu, ať už schoulení vedle sebe či sami, obyvatelé Nového Krobuzonu tvrdě spí.¶ Město samozřejmě stále funguje bez přerušení práce a noční smě­ny v docích nedojdou oddechu, podobně jako neutichne burácení kovu, když pozdní čety nastupují do válcoven a sléváren. Řinčivé zvuky pro­rážejí noční ticho, zvuky, jako by byla válka. Hlídači stále střeží dvory továren. Kurvy pátrají po zákaznících. Pořád dochází ke zločinům. Násilí se nevytratilo.¶ Ale spáči ani bdící nejsou vystaveni napospas žádným cizím pří­zrakům, Všechny děsy jsou jen a jen jejich.¶ Nový Krobuzon se jako nějaký nepředstavitelně líny obr hladce převaluje ve snech.¶ Už jsem zapomněl na požehnání takové noci.¶ Když se probouzím ve slunečních paprscích, mám čistou hlavu. Nebolí mě.¶ Jsme vysvobozeni.¶ ¶ Tentokrát se všude píše o konci "Letní noční můry", "Spavé ne­moci", "Prokletí snů" či jak ještě jinak to ty či ony noviny pojmeno­valy.¶ Čteme si je a smějeme se, Derchan, Izák a já. Radost je všude kolem nás přímo hmatatelná. Město je zpátky. Proměněné.¶ Čekáme, až se probudí Lin, až nabude vědomí.¶ Ale neděje se tak.¶ ¶ Celý první den spala. Rány se jí začaly hojit. Pevně se držela Izáka a odmítala se probudit. Volná, svobodná, smí spát beze strachu.¶ Ale teď se probudila a malátně se posadila. Trochu se jí chvějí zbylé hlavonohy. Pohybuje kusadly: má hlad a my ve svých nakradených zásobách hledáme ovoce a nabízíme jí snídani.¶ Při jídle nejistě klouže pohledem ze mě na Derchan a na Izáka. Ten jí hladí stehna, šeptá jí, byť příliš potichu, abych zaslechl jeho slova. Lin cuká hlavou, brání se jako malé dítě. Křečovitě se třese.¶ Zvedá ruku a znakuje.¶ Izák ji dychtivě sleduje, tvář se mu vraští nevěřícným zoufalstvím nad jejími tápavými, neobratnými pohyby.¶ Derchan třeští oči, když odečítá její znaky.¶ Izák vrtí hlavou, takřka neschopen slova.¶ Ráno... jídlo... teplo, zaváhá, hmyz... cesta... šťastná.¶ Nedokáže se najíst. Její vnější čelisti se stahují v křeči a rozdělují ovoce na dvě poloviny, nebo se náhle uvolňují a nechávají je pad­nout na zem. Třese se pocitem marnosti, kýve hlavou, vypouští oblak kapiček, které Izák označuje za cheprijské slzy.¶ Utěšuje ji, drží před ní jablko, pomáhá jí skousnout, otírá ji, když jí z úst kanou sliny a zbytky. Strach, znakuje, zatímco Izák váhavě pře­kládá. Mysl únava rozlévá se, umění Multi! Náhle se otřese a v hrůze se rozhlédne. Izák ji tiší a utěšuje. Derchan jen nešťastně přihlíží. Sa­ma, znakuje Lin zoufale a vyvrhne ze sebe chymický vzkaz, který nám všem zůstává záhadou. Stvůra teplý přetvor... Rozhlíží se. Jablko, ukazuje. Jablko.¶ Izák jí je zvedá k ústům a nechává ji jíst… Lin se pohupuje jako batole.¶ ¶ Když nastává večer a ona opět usíná, dobře a hluboce, Izák a Der­chan se radí a Izák začíná zuřit, křičet a plakat.¶ Uzdraví se, řve, zatímco se Lin převaluje ve spánku, vymlátili z ní duši, není divu, není divu, že je zmatená...¶ Ale Lin se neuzdraví, a Izák to dobře ví.¶ ¶ Odtrhli jsme ji od můry zpola vypitou. Polovina její mysli, polovi­na jejích snů byla odsáta do hrdla vampýrské stvůry. Je pryč, spálena žaludečními šťávami a pak Multiho muži.¶ Lin se probouzí šťastná, rukama znakuje ve vášnivé hatmatilce, vehementně chce vstát, ale nemůže, padá a chymicky pláče nebo se směje, cvaká kusadly, dělá si do kalhot jako novorozeně.¶ S polovinou své mysli se batolí přes střechu. Bezmocná. Zničená. Prapodivná směs dětinského smíchu a dospělého snění, s mimořád­nými a nepochopitelnými promluvami, složitými, prudkými a dětin­skými.¶ Izák je zlomený.¶ ¶ Měníme stanoviště, odcházíme z této střechy, neboť zvuky zdola nás zneklidňují. Lin má během cesty záchvat vzteku, zuří nad naší neschopností porozumět jejímu bizarnímu proudu slov. Dupe do dláž­dění, fackuje Izáka slabými údery dlaní. Posuvky nám ošklivě nadává, snaží se nás kopat.¶ Zvládáme ji, pevně ji držíme, rychle se s ní klidíme na odlehlé místo.¶ ¶ Stěhujeme se během nocí, máme strach z milice a Multiho mu­žů. Dáváme si pozor na konstrukty, kteří by nás mohli ohlásit Radě. Dáváme si pozor na náhlé pohyby a podezřelé pohledy. Nemůžeme důvěřovat sousedům. Musíme přežívat v zákoutích polotmy, v izolaci a solipsismu. Krademe, co potřebujeme, nebo směňujeme s drobnými nočními obchodníčky míle vzdálenými od místa, kde táboříme. Kaž­dý kradmý nebo upřený pohled, každý výkřik, náhlý dusot kopyt nebo bot, každé zadrnčení nebo zasyčení pístů konstrukta pro nás znamená okamžik strachu.¶ Jsme nejhledanějšími bytostmi v Novém Krobuzonu. Je to čest, ale pochybná čest.¶ ¶ Lin chce barvuliny.¶ Izák nám takto překládá její posuvky. Váhavé předvádění žvýkáni, pulzování žlázy (znepokojivě sexuální podívaná).¶ Derchan se nabízí, že půjde. I ona Lin miluje.¶ Strávíme několik hodin přípravou Derchanina převleku. Měníme ji za využití vody a másla a sazí, všude možně sehnaného otrhaného šat­stva, potravin a barev. Odchází s hladkými černými vlasy lesknoucími se jako uhelné krystaly a svraštělou jizvou na čele. Hrbí se a mračí.¶ Odejde a my s Izákem několik hodin ustrašeně čekáme. Téměř vůbec nemluvíme.¶ Lin pokračuje ve svém imbecilním monologu a Izák se jí rukama snaží odpovídat, laská ji a pomalu před ní znakuje, jako by byla dítě. Ale dítě není: je napůl dospělá a jeho způsoby ji dovádějí k zuřivosti. Pokouší se odkrást pryč, ale padá, končetiny ji neposlouchají. Děsí se vlastního těla. Izák jí pomáhá, usazuje ji a krmí, masíruje jí strnulá, jizvami posetá ramena.¶ Derchan se k naší úlevě vrací s tyčinkami pojiva a velkou hrstí nejrůznějších barvulin. Hýří sytými a živými barvami.¶ Už jsem si myslela, že nás ta zatracená Rada má, říká. Myslela jsem si, že mě sleduje nějaký konstrukt. Musela jsem se prodírat Újetcem, abych mu zmizela.¶ Nikdo z nás neví, jestli jí opravdu šel někdo v patách.¶ Lin je nadšená. Chvějí se jí tykadla i hlavonohy. Snaží se žmoulat tyčinku bílého pojiva, ale třese se, hmota jí vypadává z úst, nedokáže se ovládnout. Izák je k ní velmi něžný. Zasunuje jí pojivo pomalu do úst, nevtíravě, jako by ho pojídala sama.¶ Hlavotělu trvá několik minut, než pastu stráví a nasměruje k chep­rijské žláze. Zatímco čekáme, Izák před Lin potřásá několika barvuli­nami, čeká, až se rozhodne, až mu chvěním naznačí, který konkrétní trs chce, a tím ji nakonec jemně a opatrně nakrmí.¶ Jsme zticha. Lin pečlivě polyká a žvýká. Díváme se na ni. ¶ Ubíhají minuty a pak se jí začne žláza rozšiřovat. Nakláníme se, abychom spatřili, co udělá.¶ Otevírá na žláze svěrač a vytlačuje bobek vlhkých cheproslin. Vzru­šeně mává rukama, když se z ní sune beztvará a mazlavá hmota, jež ztěžka dopadá na zem jako bílý trus.¶ Po slinách z Lin vytéká i slabý čůrek barevné šťávy z bobulí, do­padá na hromádku a barví ji.¶ Derchan odvrací zrak. Izák pláče, jak jsem ještě nikdy žádného člověka plakat neviděl.¶ Kolem našeho špinavého domu vypaseně trůní město ve své vol­nosti, znovu halasné a nebojácné. Nevšímá si vás. Je to nevděčník. Dny jsou tento týden chladnější, představují krátkou úlevu v nemi­losrdném létě. Od pobřeží, od ústí Hrubodehtu a ze Železné zátoky vanou poryvy větru. Každý den připlouvají skupinky lodí. Na řece na východě tvoří fronty a čekají, až budou naloženy a vyloženy. Obchodní koráby z Kohnidu a Teše, průzkumníci z Úžin Ohnivé vody, plovoucí továrny z Myršoku, korzáři z Fy Vadisa, daleko od otevřeného moře úctyhodní a dbalí zákonů. Mračna jako včely prchají před sluncem. Město vřeští. Zapomnělo. Matně si je vědomo, že kdysi spalo neklid­ným spánkem, nic víc.¶ Vidím nebe. Okny k nám dopadají pásy světla. Velice rád bych byl odsud pryč. Představuji si, jak působí vítr, náhlou tíhu vzduchu pod sebou. Chtěl bych shlédnout na tento dům a na tuto ulici shůry. Kéž by tak nebylo nic, co by mě tu drželo, kéž by přitažlivost byla představou, kterou bych mohl ignorovat.¶ Lin znakuje. Lepkavé ustrašené, šeptá Izák plačtivě a sleduje její ruce. Čurat a chovačka, jídlo křídla šťastná. Bojím se. Bojím.¶

Část osmá Rozsudek

¶

Kapitola Padesátá druhá

"Musíme pryč."¶ Derchan promluvila rychle a naléhavě. Izák k ní otupěle vzhlédl. Právě krmil Lin, která se vrtěla a kroutila, nejistá, cože vlastně chce. Znakovala, rukama tvarovala slova a potom jimi jen prostě hýbala a kreslila tvary bez jakéhokoli smyslu. Setřepal jí z košile zbytky.¶ Přikývl a sklopil oči. Derchan pokračovala, jako kdyby s ní ne­souhlasil, jako kdyby ho musela přesvědčit.¶ "Vždycky, když se vydáme na cestu, bojíme se." Tvář měla ne­tečnou. Hrůza, pocit viny, nadšení a smutek ji dokonale vyprázdnily. Byla vyčerpaná. "Vždycky, když kolem nás projde nějaký automat, napadne nás, že nás našla Rada konstruktů. Všichni muži, ženy a xe­ňané nám nahánějí strach. Jsou od milice? Je to někdo z Multiho surovců?" Poklekla. "Já takhle žít nemůžu, 'Záku." Podívala se na Lin, velmi pomalu se usmála a zavřela oči. "Odneseme ji odtud," zašeptala. "Dokážeme se o ni postarat. Tady jsme skončili. Nebude trvat dlouho a někdo z nich nás najde. Na to čekat nechci."¶ Izák opět přikývl.¶ "Já..." Usilovně přemýšlel. Snažil si uspořádat myšlenky. "Mám tu... zakázku," řekl tiše.¶ Promnul si podbradek. Svrběl ho, neboť mu dorůstaly vousy, pro­rážely zkrabatělou pokožkou. Okny dovnitř vanul vítr. Dům v Pin­koku byl vysoký a zpuchřelý a plný feťáků. Izák, Derchan a Jagharek obsadili horní dvě patra. Na každé straně bylo okno; shlíželo na uli­ci a na nuzný dvorek. Plevel rašil z vlhkého betonu jako podkožní vegetace.¶ Izák spolu s ostatními zabarikádoval dveře pokaždé, když zůstali uvnitř: ven se vykrádali opatrně, v převlečení, většinou v noci. Někdy se do města odvážili i ve dne, jako třeba nyní Jagharek. Vždycky se našel nějaký důvod, nějaká naléhavá potřeba, která znamenala, že ne­určitá výprava nemůže počkat. Ale vlastně za tím byla jen klaustrofo­bie. Osvobodili město: bylo nepředstavitelné, že by nemohli vycházet na slunce.¶ "Já o té zakázce vím," Derchan přehlédla volně pospojované sou­části krizového aparátu. Izák je předchozí noci vyčistil a sestavil. Teď odpočíval.¶ "Jagharek," doplnil. "Dlužím mu to. Dal jsem mu slib." ¶ Derchan se podívala na zem a polkla, pak k němu opět otočila hlavu. Přikývla.¶ "Jak dlouho?" zeptala se. Pokrčil rameny.¶ "Některé dráty jsou přepálené," poznamenal neurčitě a posunul si Lin na hrudi do pohodlnější polohy. "Dostala se mi tam spousta zpětné vazby, která některé obvody úplně roztavila. Hm... dneska v noci budu muset jít ven a schrastit pár adaptérů... a dynamo. Zbytek už nějak zaonačím," pokračoval, "budu si ale muset obstarat nářadí. Potíž je v tom, že pokaždé, když něco šlohneme, vystavujeme se většímu nebezpečí." Věděl, že nemůže nic dělat. Neměli peníze. "Pak musím sehnat suchou baterii nebo něco takového. Úplně nejtěžší ale bude matematika. Dát tohle všechno dohromady je většinou jen... mechanika. Ale i kdybych ty stroje rozjel, bude zatraceně těžké... všechno správně spočítat... víš, vyjádřit to v rovnicích. Minule to za mě udělala Rada." Zavřel oči a opřel se hlavou o stěnu.¶ "Musím zformulovat pokyny," zašeptal. "Létej. To mu musím sdě­lit. Dostaň Jaga na oblohu a je v krizi, chystá se spadnout, Napoj se na to a energii sveď správným směrem, udržuj ho ve vzduchu, udržuj ho v letu, udržuj ho v krizi, napoj se na energii a tak dál. Je to doko­nalá smyčka," dodal. "Myslím, že to bude fungovat. Jde jenom o tu matiku..."¶ "Jak dlouho?" zopakovala Derchan tiše svou otázku. Izák se za­chmuřil.¶ "Týden... dva, možná," připustil. "Možná víc."¶ Derchan potřásla hlavou. Neřekla nic.¶ "Já mu to dlužím, Der!" řekl Izák přiškrceným hlasem. "Slibuju mu to už celou věčnost a on..."¶ Dostal z Lin tu psychomůru, chtěl užuž říct, ale něco uvnitř mu v tom zabránilo, zeptalo se ho, jestli to nakonec bylo opravdu tak dobré, a Izák vyděšeně mlčel.¶ Je to nejmocnější vědecký aparát za stovky let, pomyslel si v ná­hlém vzteku, a já nemůžu vylézt z úkrytu. Musím... ho tajně odnést.¶ Pohladil Lin krovky a ona začala znakovat a zmiňovat se o rybách a zimě a cukru.¶ "Já vím, 'Záku," řekla Derchan beze stopy rozhořčení. "Já vím. On si to... zaslouží. Ale tak dlouho čekat nemůžeme. Musíme odejít."¶ ¶ Udělám, co bude v mých silách, sliboval Izák. Musím mu pomoct, udělám to rychle.¶ Derchan to přijala. Neměla na vybranou. Jeho ani Lin by opustit nedokázala. Neměla mu to za zlé. Chtěla, aby dostál svému slovu, aby dal Jagharkovi, po čem touží.¶ Zápach a smutek vlhké místnůstky na ni ale byly příliš. Zamum­lala něco o průzkumu řeky a odešla. Izák se její vlažné omluvě jen odtažitě pousmál.¶ "Dávej si pozor," dodal zbytečně, když odcházela.¶ Ležel na zádech u smradlavé stěny a objímal Lin.¶ Za chvilku ucítil, že se Lin poddává spánku. Vyklouzl zpod ní a přešel k oknu, aby se podíval na hemžení pod sebou.¶ Neznal jméno jejich ulice. Byla široká, lemovaná mladými, oheb­nými stromky plnými příslibů. Na opačném konci stál napříč posta­vený povoz, úmyslně tak tvořil slepou uličku. Vedle něho se zběsile hádal člověk s voďanojem, zatímco dva ustrašení tažní osli věšeli hla­vy a snažili se nepřitahovat k sobě pozornost. Před nehybnými koly se zjevila skupinka dětí; kopaly do hadrového míče a povoz použily jako branku. Pobíhaly sem a tam, oblečení kolem nich vlálo jako zbytečná křídla.¶ Propukla hádka: čtyři malí chlapci začali strkat do jednoho ze dvou voďanojských dětí v partě. Obtloustlý malý voďanoj ustupoval na všech čtyřech a brečel. Jeden z chlapců hodil kamenem. Hádka byla rychle zapomenuta. Voďanoj chvilku trucoval, pak ale skočil zpátky do hry a vybojoval míč.¶ Nedaleko od nich, pár vchodů od Izákova domu, kreslila mladá žena na zeď nějaký symbol. Neznámý, hranatý znak, možná čaro­dějný talisman. Dva starci seděli spolu přede dveřmi, házeli kostkami a burácivě se smáli výsledkům. Budovy byly nuzné a pošpiněné pta­čím trusem, dehtem zalátaný chodník byl posetý dírami plnými vody. Havrani a holubi poletovali kouřem z tisícovek komínů.¶ Izákovi se k uším nesly útržky rozhovorů.¶ "... takže za to že chce groš?..."¶ "... poškodil přístroj, ale on byl stejně vždycky kurva..."¶ "... nic o tom neříkej..."¶ "... je to příští dokdek a podařilo se jí čmajznout celej krystal..."¶ "... úplně z toho vytekl, úplně komplet vytekl..."¶ "... vzpomínka? Za koho?"¶ Za Andreje, pomyslel si Izák náhle, bez varování či důvodu. Opět se zaposlouchal.¶ Slyšel toho mnohem víc. Registroval jazyky, kterým nerozuměl. Poznal perrikštinu a fellidštinu, složitý rytmus dolní cymečtiny. A ji­né.¶ Nechtěl odtud odejít.¶ Povzdechl si a obrátil se zpátky do pokoje. Lin se na zemi ve spánku vrtěla.¶ Podíval se na ni, uviděl, jak se jí pod roztrhanou košilí dmou prsa. Odvrátil hlavu.¶ Ode dne, kdy Lin zachránili, se už dvakrát probudil teplem a tla­kem jejího těla. Ztopořil se mu penis a toužil po ní. Přejel jí rukou přes oblinu boků a zajel jí mezi rozevřené nohy. Spánek z něho sjel jako mlha, jeho vzrušení se vystupňovalo a on otevřel oči, aby se na ni podíval. Jakmile se probudila, posunul si ji pod sebe; docela za­pomněl, že Derchan a Jagharek spí hned vedle nich. Dýchal na ni a něžně a jednoznačně k ní mluvil o tom, co by chtěl dělat, a pak se v hrůze odtáhl, když začala nesmyslně posunkovat a on si vzpomněl, co se jí stalo.¶ Otřela se o něho a přestala, zase se otřela (jako dovádivý pes, pomyslel si vyděšeně); bylo naprosto jasné, jak se v ní sváří chaotické vzrušení a zmatek. Jeho chlípná část chtěla pokračovat, ale pod tíhou žalu se mu penis skoro okamžitě scvrkl.¶ Lin vypadala zklamaně a uraženě, pak ho ale zničehonic šťastně objala. Potom se zoufale stočila do klubíčka. Izák v okolním vzduchu cítil její výměšky. Poznal, že se s pláčem snaží usnout.¶ Znovu se zadíval do denního světla. Myslel na Gangra a jeho kum­pány, na hrůzného pana Multiho, vzpomínal na chladnou analýzu Rady konstruktů, ošizené o stroj, po němž prahla. Představoval si vztek, hádky a příkazy, které byly během týdne vydány a obdrženy, představoval si všechny, kdo ho proklínali.¶ Přešel ke krizovému aparátu a provedl rychlou inventuru. Posadil se, vzal si kus papíru a začal provádět výpočty.¶ Možnost, že by Rada konstruktů jeho přístroj napodobila, mu sta­rosti nedělala. Nedokázala by ho navrhnout. Nedokázala by vypočítat jeho parametry. Schéma ho napadlo v intuitivním skoku natolik při­rozeném, že ho několik hodin nerozpoznal. Rada konstruktů nemohla dostat vnuknutí. Svůj základní model, koncepční základ aparátu, ne­musel nikdy svěřovat papíru. Jeho poznámky by každému čtenáři stejně zůstaly záhadou.¶ Izák se posunul, aby mohl pracovat v dopadajícím slunečním svět­le.¶ ¶ Ve vzduchu hlídkovaly šedé vzducholodě, stejně jako tomu bylo každý den. Vypadaly neklidně.¶ Byl nádherný den. Zdálo se, že vítr od moře oblohu neustále čisti.¶ Jagharek a Derchan si v různých koutech města užívali kradmých chvilek na slunci a snažili se nepřivolávat na sebe pozornost. Stranili se hádek a drželi se rušných ulic.¶ Obloha se hemžila ptáky a skřarachy. Slétali se na opěrné zdi a víž­ky, hromadili se na jemně svažitých střechách miličních věží a pilířů, které pokrývali bílým trusem. V pohyblivých spirálách nalétávali na věžáky v Oboře a vykuchané budovy v Plku.¶ Proháněli se nad Vranovem, složitě kličkovali spletitou soustavou vzdušných proudů nad Nádražím Perdido. Hlučné kavky se hašteřily nad vrstvami jílu. Poletovaly nad nižšími masami břidlice a dehtu u zanedbaného konce nádraží a slétaly se k podivné betonové plošině nad nevelkým shlukem okny posetých střech. Svými výkaly znečišťo­valy nedávno vydrhnutý povrch, drobné bílé kuličky se rozprskávaly na tmavých skvrnách, kde se před krátkým časem rozlilo velké množ­ství nějaké žíravé tekutiny.¶ Bodec a budova parlamentu byly přímo v obležení ptačích tělíček.¶ Žebra dál bledla a praskala, kazy se na slunci pomalu prohlubo­valy. Ptáci na ohromné kostěné sloupy krátce dosedali a zase rychle vzlétali, hledali útočiště jinde ve Skeletonu, přelétali střechy ohněm poničené řady černých domů, v jejíchž útrobách pan Multi spílal ne­dokončené soše, jež se mu vysmívala s nekonečnou záštiplnosti.¶ Na Hrubodehtu a Dehtu racci a terejové sledovali čluny s náklady odpadků a rybářské bárky a houfovali se u vody, aby mezi zbytky uloupili organické pamlsky. Za dalšími úlovky mířili jinam, k odpad­ním haldám na Špatné straně a k rybímu trhu na Peloruských polích. Krátce usedali na roztřepený, řasami porostlý kabel, který se nořil z vody nedaleko Prsku. Prozkoumávali hromady smetí v Kamenci a klovali do polomrtvé kořisti, jež se ploužila přes šrotiště v Sivém krutu. Pod nimi drnčela země, protože jen několik palců pod rozbráz­děným povrchem. hučely skryté kabely.¶ Jedno větší než ptačí tělo se vzneslo ze slumů Vrchu sv. Drmola a zamířilo vysoko na oblohu. Plachtilo v závratné výšce nad západní částí města. Ulice pod ním se změnily ve strakatou skvrnu khaki a še­dé barvy; podobaly se exotické plísni. V poryvech větru, ohřívaných poledním sluncem, tvor snadno proletěl nad aerostaty. Udržoval si stabilní rychlost, mířil na východ a přeletěl přes jádro města, z něhož jako okvětní lístky vyrážela pětice železničních tratí.¶ Ve vzduchu nad Čekem partičky skřarachů vybíraly prudké zatáč­ky při své vulgární akrobacii. Plující postava nad nimi klidně prole­těla, aniž jí byla věnována sebemenší pozornost.¶ Pohybovala se pomalu, plavnými záběry křídel, které prozrazo­valy, že by mohla nenadále a velmi snadno zvýšit rychlost třeba de­setkrát. Přeletěla Marast a pustila se do dlouhého sestupu, při němž občas vlétala do vzduchu nad vlaky jedoucími po Pravostranné trase, chvilku se vezla v horkých zplodinách, pak se s neviditelnou majes­tátností spustila k zemi, slétla ke klenbě střech a snadno se propletla bludištěm proudů stoupajících z ohromných továrních komínů a kou­řových rour malých chatrčí.¶ Při letu se stočila k plynojemům v Blatozvucích, bez obtíží se po spirále vrátila do původního směru, vklouzla pod vrstvu rozvířeného vzduchu, prudce slétla ke stanici Kočka – příliš rychle na to, aby ji někdo zahlédl –, podletěla visuté dráhy a zmizela v záplavě střech v Pinkoku.¶ ¶ Izák se v číslech zatím neztrácel.¶ Každých několik minut pohlédl k Lin, která spala, pohybovala rukama a vrtěla se jako bezmocná housenka. V očích měl prázdno, jako by v nich nikdy nezářilo světlo.¶ Časně odpoledne, kdy už hodinu, půldruhé hodiny pracoval, usly­šel, jak něco zašramotilo dole na dvorku. O půl minuty později se na schodišti ozvaly kroky.¶ Izák ztuhl a čekal, až odezní, až zmizí v pokoji některého z feťáků. Nestalo se. Postupovaly v rozvážném tempu i do posledních dvou pater, opatrně stoupaly po páchnoucích schodech a zastavily se až před jeho dveřmi.¶ Izák se ani nehnul. Srdce mu rychle bilo znepokojením. Horečnatě se rozhlížel po zbrani.¶ Ozvalo se zaklepání. Izák neodpovídal.¶ Za chvilku ten, co stál za dveřmi, zaklepal znovu: nijak silně, ale pravidelně a naléhavě, opakovaně. Izák se přikradl blíž, snažil se nedělat hluk. Vyrušená Lin se neklidně svíjela.¶ Za dveřmi se ozval hlas, podivný, hrubý, a přitom známý hlas. Skřípavé vysoké tóny, kterým Izák nerozuměl, ale přesto najednou natáhl ruku ke klice, neklidný, agresivní a připravený na potíže. Gangr by poslal celou zatracenou brigádu, pomyslel si, když sevřel kliku, tohle musí být nějaký žebravý feťák. A i když tomu nevěřil, sám sebe ujistil, že nejde o milici ani o Multiho pohůnky.¶ Otevřel.¶ Před ním stál na neosvětleném schodišti garuda. V lehkém před­klonu, s uhlazenou opeřenou hlavou kropenatou jako suché listí, se zobákem zahnutým a blyštícím se jako exotická zbraň.¶ Hned viděl, že to není Jagharek.¶ Tyčila se nad ním křídla, rozevírala se a vypadala jako koróna, ohromná a úžasná, zbarvená okrovým a červenohnědým hladkým pe­řím.¶ Izák už skoro zapomněl, jak vypadá nezmrzačený garuda. Zapom­něl na jedinečné rozpětí a velkolepost jeho křídel.¶ ¶ Okamžitě, jakýmsi instinktivním, neurčitým způsobem, pochopil co se děje. Zasáhlo ho němé porozumění.¶ O zlomek vteřiny později následovala prudká vlna pochybností a obav a zvědavosti a záplava otázek.¶ "Co jsi, kurva, zač? Co tady, kurva, děláš? Jak jsi mě našel...? Co...?" Spontánně na něho útočila jedna částečně formulovaná otáz­ka za druhou. Odstoupil od prahu a snažil se je zapudit.¶ "Grim... neb... line..." Garuda zápasil s jeho jménem. Znělo to, jako by byl právě vyvolávaným démonem. Izák trhl rukou a naznačil garudovi, aby ho následoval dovnitř. Zavřel dveře a znovu k nim přistavil židli.¶ Garuda došel doprostřed místnosti, do skvrny slunečního světla. Izák ho ostražitě sledoval. Měl na sobě špinavě šedou bederní roušku a víc nic. Kůži měl tmavší než Jagharek, opeřenou hlavu strakatější. Pohyboval se s neuvěřitelnou úsporností, drobnými trhavými pohyby a velmi tiše; nakláněl hlavou, aby si mohl prohlédnout celou místnost.¶ Dlouho se díval na Lin, až si Izák povzdychl a garuda k němu vzhlédl.¶ "Kdo jsi?" opakoval Izák. "Jak jsi mě, kurva, našel?" Co provedl? pomyslel si Izák, ale nahlas to neřekl. Pověz mi to.¶ Stáli proti sobě: štíhlý garuda, na němž svaly jen hrály a tlustý, velký, podsaditý muž. Garudovo peří se lesklo ve slunci. Izák se na ně díval, a podléhal náhlé únavě. S garudou vstoupil jakýsi pocit neodvratnosti, konečnosti. Izák ho za to nenáviděl.¶ "Jsem Kar'učai,"představil se garuda. Mluvil s tvrdým cymeckým přízvukem, silnějším, než měl Jagharek. Nebylo snadné mu rozumět. "Kar'učai Suchtu-h'k Vaižhin-chi-chi. Konkrétní Jedinec Kar'učai Chovaný Ve Velké Velké Úctě."¶ Izák čekal.¶ "Jak jsi mě našel?" zeptal se nakonec zahořkle.¶ "Přišel jsem... z velké dálky, Grimneb... line," odpověděl Kar'u­čai. "Jsem jahž'hur... lovec. Jsem na lovu už celé dny. Tady lovím za pomoci... zlata a papírových peněz... Má kořist za sebou zanechává, stopu zvěsti... a vzpomínek."¶ Co provedl?¶ "Pocházím z Cymeku. Jsem na lovu... už od Cymeku." ¶ "Nemůžu uvěřit, žes nás našel," Izáka najednou obestřela úzkost. Mluvil rychle, protivil se mu pronikavý pocit konečnosti, bojovně ho ignoroval, blokoval ho. "Jestližes to zvládl ty, určitě to dokáže i ta zatracená milice, a pokud je toho schopna ona..." Přecházel sem a tam. Poklekl před Lin, jemně ji pohladil a nadechl se, aby mohl mluvit dál.¶ "Přišel jsem kvůli spravedlnosti," řekl Kar'učai. "Chudé moře. Myršok." Už jsem o té cestě slyšel, pomyslel si Izák vztekle, nemusíš mi to opakovat. Kar'učai pokračoval. "Jsem... na lovu už tisíc mil. Hledám spravedlnost."¶ Izák pomalu promluvil, zuřivě a přitom smutně.¶ "Jagharek je můj přítel."¶ Kar'učai pokračoval, jako by ho neslyšel. "Když jsme zjistili, že zmizel, po... rozsudku... byl jsem vybrán, abych se vydal..."¶ "Co chceš? " zeptal se Izák. "Co mu hodláš udělat? Chceš ho vzít s sebou? Chceš ho... co, ještě víc... ořezat?"¶ "Nepřišel jsem za Jagharkem. Přišel jsem za tebou."¶ Izák na něho zíral v nešťastném zmatku.¶ "Je to na tobě... dát průchod spravedlnosti..."¶ Kar'učai byl neoblomný. Izák nemohl nic říct. Co provedl?¶ "Poprvé jsem tvoje jméno zaslechl v Myršoku," pokračoval Kar'u­čai. "Bylo na jednom seznamu. Pak tady, v tomto městě, pořád a po­řád se opakovalo, až se... všechna ostatní rozplynula. Lovil jsem. Jagharek a ty... jste byli spojení. Lidé šeptali... o tvých výzkumech. Létající stvůry a thaumaturgické přístroje. Věděl jsem, že Jagharek našel to, co hledal. Kvůli čemu urazil tisíc mil. Ty bys upřel slo­vo spravedlnosti, Grimneb'line. Jsem tu, abych tě požádal, abys tak nečinil.¶ Skončilo to. Byl odsouzen a potrestán. A to byl konec. Nenapadlo nás... nevěděli jsme, že by mohl... najít způsob... že spravedlnost může být odvolána.¶ Jsem tady, abych tě požádal, abys mu nepomáhal vzlétnout." ¶ ¶ "Jagharek je můj přítel," trval na svém Izák zarputile. "Přišel za mnou a najal si mě. Byl štědrý. Když se situace... zhoršila... přišly komplikace a nebezpečí... prokázal odvahu a pomohl mi – nám. Je součástí... něčeho mimořádného. A já jsem mu zavázán za... život." Pohlédl na Lin a pak zrak zase odvrátil. "Jsem mu zavázán... za celou tu dobu... Byl připravený umřít, víš to? Hrozila mu smrt, ale zůstal tu a bez něho... myslím, že bych to všechno nezvládl."¶ Izák mluvil klidně. Jeho slova byla upřímná a dojemná.¶ Co provedl?¶ "Co provedl?" zeptal se Izák poraženě.¶ ¶ "Je vinen," řekl Kar'učai klidně, "krádeží možnosti volby druhého stupně, s naprostou neúctou."¶ "Ale co to znamená?" zařval Izák. "Co udělal? Co je to vůbec ta zasraná krádež možnosti volby? To mně nic neříká."¶ "Je to jediný zločin, který známe, Grimneb'line," odpověděl Ka­r'učai monotónním hlasem. "Vzít jinému možnost volby... zapome­nout na jeho konkrétní realitu, abstrahovat ho, zapomenout, že jsi uzlem v matrici, že činy mají své důsledky. Nesmíme jiné bytosti upí­rat možnost volby. Společenství je jen prostředkem... pro nás všechny jednotlivce, jak mít možnosti volby."¶ Kar'učai pokrčil rameny a neurčitým gestem obsáhl veškerý okolní svět. "Vaše městské instituce... Pořád dokola mluví o jednotlivcích... ale drtí je ve vrstvách a hierarchiích... až se jejich možnosti volby ocitnou mezi třemi druhy odpornosti.¶ My na poušti toho máme mnohem méně. Někdy hladovíme a žíz­níme. Ale máme veškeré možnosti volby, které mít můžeme. Vyjma toho, když se někdo zapomene, zapomene na skutečnost svých druhů, jako by byl jedincem jen on sám... Krade potravu a upírá možnost volby ostatním, aby jedli, nebo lže o lovné zvěři a upírá ostatním možnost volby ji ulovit; nebo se rozzuří a bezdůvodně zaútočí a upře jinému možnost volby nebýt ztlučen nebo nežít ve strachu.¶ Dítě, které ukradne plášť někomu ze svých milovaných, aby se mohlo v noci ovinout jeho vůní... upírá dotyčnému možnost volby plášť nosit, ale jedná s úctou, s přílišnou úctou.¶ Jiné krádeže však nemají ani úctu, která by je mírnila.¶ Zabít... nikoli ve válce nebo při obraně, ale... zavraždit... vy­jadřuje takovou neúctu, takovou naprostou neúctu, že upíráš nejen možnost volby, zda v daném okamžiku žít či zemřít... ale i každou další možnost volby po všechny časy, k níž by mohlo dojít. Možnosti volby plodí možnosti volby... kdyby dotyčnému nebyla upřena mož­nost volby žít, mohl by si vybrat, zda bude v slaném močálu chytat ryby nebo bude hrát v kostky nebo činit kůže nebo psát poezii nebo dusit maso... a všechny tyto možnosti volby mu jsou upřeny při oné jediné krádeži.¶ To je krádež možnosti volby nejvyššího stupně. Nicméně všechny krádeže možnosti volby loupí jak z budoucnosti, tak z přítomnosti. Jagharkovo opomenutí bylo odporné... strašlivé. Krádež druhého stupně."¶ "Co teda udělal?" zařval Izák a Lin se probudila – mávala rukama a nervózně sebou škubala.¶ Kar'učai netečně pokračoval.¶ "Ty bys to nazval znásilněním."¶ ¶ Ach tak, já bych to nazval znásilněním, no jo, pomyslel si Izák s prudkou, zuřivou jízlivostí; ale smršť ostrého pohrdání nestačila na to, aby utopila jeho hrůzu.¶ Nazval bych to znásilněním.¶ Izák si situaci musel mermomocí začít představovat. Okamžitě.¶ Čin sám, samozřejmě, byť mu v mysli vytanula jen neurčitá a mlhavá brutalita (Zmlátil ji? Tlačil ji k zemi? Kde byla? Proklínala ho a bránila se?). To, co spatřil nejzřetelněji, okamžitě, byly všech­ny vyhlídky, perspektivy voleb, které Jagharek ukradl. Izák prchavě zahlédl upřené možnosti.¶ Možnost volby mít sex, nebýt zraněna. Možnost volby neriskovat těhotenství. A pak... co když otěhotněla? Možnost volby nepotratit? Možnost volby nemít dítě?¶ Možnost volby pohlížet na Jagharka s úctou?¶ Izák bezhlesně pohyboval ústy a Kar'učai mezitím znovu promlu­vil.¶ "Ukradl mi mou možnost volby."¶ Izákovi trvalo několik vteřin, směšně dloubou dobu, než pochopil, co má Kar'učai na mysli. Pak zalapal po dechu a zadíval se na ni, protože si poprvé všiml jemné obliny ozdobných prsou, zbytečných jako peří rajky. Usilovně se snažil něco říct, ale nevěděl, co cítí: nebyl si jistý ničím jasným, co by mohl vyjádřit slovy.¶ Zamumlal nějakou strašlivě vágní omluvu, nějakou prosbu. ¶ "Myslel jsem, že jsi... garudská soudkyně... nebo milicionářka nebo něco takového."¶ "My žádné nemáme," odpověděla.¶ "Jag... zkurvený násilník," sykl a garudka kvokla.¶ "Ukradl mi možnost volby," řekla nevzrušeně.¶ "Znásilnil tě," namítl a Kar'učai bez meškání znovu kvokla. ¶ "Ukradl mi možnost volby," zopakovala. Izák si uvědomil, že jeho slova nijak nerozváděla: opravovala ho. "Do pojmů vaší právní vědy to nepřeložíš, Grimneb'line," dodala. Vypadala podrážděně.¶ Izák se pokusil něco říct, smutně potřásl hlavou, zadíval se na ni a v duchu opět spatřil zločin, k němuž došlo.¶ "Nepřeložíš to, Grimneb'line," zdůraznila Kar'učai. "Přestaň. Vi­dím... na tobě... všechna znění zákonů a morálky vašeho města, kte­rá jsem přečetla." Její věty mu zněly monotónně, emoce v odmlkách a rytmu jejího hlasu byly nezřetelné.¶ "Já jsem nebyla znásilněna ani pohlavně zneužita, Grimneb'line. Nejsem zneuctěna ani poskvrněna... ani zprzněna, ani znesvěcena. Ty bys jeho počínání nazval znásilněním, ale já ne: mně to nic ne­říká. On mi ukradl možnost volby, a proto byl... odsouzen. Bylo to přísné... předposlední druh trestu... Existuje řada krádeží možnosti volby, které jsou méně ohyzdné než ta, kterou provedl on, a jen ně­kolik, které jsou ohyzdnější... A existují další, které jsou posuzovány stejně... spousta z nich se Jagharkovu činu vůbec nepodobá. Některé byste vy vůbec neoznačili za zločiny.¶ Činy jsou různé: zločinem... zůstává krádež možnosti volby. Vaši soudci a zákony... ovlivnění pohlavností a posvátnosti... pro něž je jedinec definovaný abstraktní pojem... povaha jehož matrice zůstává ignorována... u něhož kontext rozptyluje... to nemohou pochopit.¶ Nedívej se na mě pohledem určeným pro oběti... A až se Jagha­rek vrátí... žádám tě, aby ses držel naší spravedlnosti – Jagharkovy spravedlnosti – a neaplikoval tu svou.¶ Ukradl možnost volby, druhého nejvyššího stupně. Byl souzen. Hejno hlasovalo. Tím to končí."¶ ¶ Opravdu? pomyslel si Izák. Stačí to? Je to konec?¶ Kar'učai se dívala, jak svádí boj sám se sebou.¶ Pak na Izáka zavolala Lin, tleskajíc rukama jako nemotorné dítě. Rychle k ní přiklekl a promluvil na ni. Lin před ním začala dychtivě znakovat a on jí odpovídal, jako by to, co říkala, dávalo smysl, jako by se bavili.¶ Uklidnila se a objala ho a úzkostlivě se zadívala na Kar'učai ne­poškozeným složeným okem.¶ "Budeš se držet našeho rozhodnutí?" zeptala se Kar'učai klidně. Izák na ni krátce pohlédl. Měl plné ruce práce s Lin.¶ Kar'učai dlouho nic neříkala. Když Izák neodpovídal, svou otázku zopakovala. Izák se k ní otočil a zavrtěl hlavou, nikoli na znamení záporu, ale ve zmatku.¶ "Nevím. Prosím tě..."¶ Otočil se zpátky k Lin, ale ta už stačila usnout. Klekl si k ní a promnul si spánky.¶ Po několika minutách mlčení Kar'učai přestala přecházet místnos­tí a zavolala na něho jménem.¶ Izák se lekl, jako by zapomněl, že tam ještě je.¶ "Odejdu. Žádám tě ještě jednou. Prosím tě, aby ses nevysmíval spravedlnosti. Prosím tě, aby ses nestavěl do cesty našemu rozsudku." Odsunula židli ode dveří a byla pryč. Na starých dřevěných schodech zůstaly jen škrábance od jejích pařátů.¶ ¶ A Izák se posadil, hladil Lininy duhové krovky – mramorova­né prasklinami a pozůstatky po krutém zacházení –, a přemýšlel o Jagharkovi.¶ Nepřekládej to, řekla mu Kar'učai, ale jak mohl nepřekládat? ¶ Představoval si Kar'učaina křídla chvějící se vztekem, když jí Jagharek držel ruce u těla. Nebo ji ohrožoval nožem? Zbraní? Za­traceným bičem?¶ Ať jdou do prdele, blesklo mu najednou hlavou, když se zadíval na součásti krizového aparátu. Jejich zákonům nejsem povinován žádnou, úctou... Osvoboďte vězně. To vždycky hlásal Radikální renegát.¶ Ale cymečtí garudové nežili jako obyvatelé Nového Krobuzonu. Izák si vzpomněl, že nemají žádné soudce, žádné soudy ani trestanec­ké továrny, žádné lomy a skládky, které by naplnili přetvory, žádnou milici ani politiky. Tresty u nich nerozdělovali pochybní šéfové.¶ Nebo tak to aspoň slyšel. Tak si na to vzpomínal. Hejno hlasovalo, řekla Kar'učai.¶ Byla to pravda? Měnilo to nějak situaci?¶ V Novém Krobuzonu trest někomu patřil. Sloužilo se jakémusi zá­jmu. Bylo tomu v Cymeku jinak? Přidávalo to zločinu na odpornosti?¶ Byl garudský násilník horší než násilník lidský?¶ Co já mám co soudit? pomyslel si Izák v náhlém vzteku a vyrazil k aparátu a posbíral své výpočty, odhodlaný pokračovat v práci, ale pak mu v nečekané pusté nejistotě na mysli opět vytanulo Co já mám co soudit? a přišel o půdu pod nohama a papíry zase pomalu odložil.¶ Nepřestával klouzat očima po Lininých stehnech. Modřiny jí už skoro zmizely, ale jeho vzpomínka na ně byla stejně sytá jako barva, kterou měly před časem.¶ Způsobili jí nápadné skvrny v oblasti podbřišku a vnitřních ste­hen.¶ Lin se pohnula a probudila se a objala ho a ve strachu se zase odtáhla a Izák zaťal zuby při představě, co jí mohli provést. Myslel na Kar'učai.¶ Všechno je špatně, pomyslel si. Tohle je přesně to, co ti říkala, abys nedělal. Nejde o znásilnění v našem slova smyslu...¶ Ale bylo to příliš těžké. Izák to nezvládal. Jestliže myslel na Jag­harka, myslel na Kar'učai, a jestliže myslel na ni, myslel na Lin.¶ ¶ Všechno je to tím posraným nahoru, napadlo ho.¶ Kdyby vzal Kar'učai za slovo, nemohl by trest posuzovat. Nemohl se rozhodnout, zda garudskou spravedlnost respektuje nebo ne: nemá nic v rukou, neví nic o okolnostech. Je tedy jistě jenom přirozené, nevyhnutelné a zdravé, že se opře o to, co má: o svůj skepticismus; o skutečnost, že Jagharek je jeho přítel. Upře příteli létání proto, že se v případě pochybností rozhodne na základě cizích zákonů?¶ Vzpomněl si, jak Jagharek lezl na Skleník, jak mu po boku bojoval proti milici.¶ Vzpomněl si, jak Jagharkův bič zkrotil psychomůru, jak ji spoutal, jak osvobodil Lin.¶ Ale když myslel na Kar'učai a na to, čím prošla, nemohl to vnímat jinak než jako znásilnění. A myslel i na Lin a na všechno, čím prošla ona, až začal mít pocit, že se vztekem pozvrací.¶ Snažil se z toho vymotat.¶ Snažil se v myšlenkách od celé záležitosti distancovat. Zoufale si říkal, že odmítnutí služeb nebude zahrnovat žádný soud, že to nebude znamenat, že si dělá nárok na pochopení skutečností, že půjde jedno­duše o způsob, jak řekne: "Tohle se mě netýká, to není můj problém." Ale přesvědčit se nedokázal.¶ Sesul se na zem a smutně úpěl vyčerpáním. Uvědomil si, že kdyby se k Jagharkovi otočil zády – nehledě k tomu, co řekne – cítil by, že vynesl rozsudek, a Jagharkovi by ublížil. A Izákovi došlo, že to při nejlepším vědomí ani nemůže naznačit, když nezná okolnosti případu.¶ Ale hned po této myšlence ho napadla další; pravý opak, odvrá­cená strana.¶ Uvažoval, že kdyby odmítnutí pomoci implikovalo negativní soud, který nemohl pronést, potom pomoc, možnost létat, by implikovala, že Jagharkovy skutky jsou přijatelné.¶ A to, napadlo Izáka s hořkým znechucením a vztekem, nikdy ne­připustí.¶ ¶ Pomalu si poskládal poznámky, zpola dokončené rovnice, rychle načmárané formule, a začal je balit.¶ ¶ Když se Derchan vrátila, slunce už bylo nízko a obloha byla po­třísněná krvavě zbarvenými mračny. Zaklepala na dveře v rychlém kódu, na němž se dohodli, a jakmile Izák otevřel, hned se kolem něho protáhla dovnitř.¶ "Den je přímo úžasný," řekla smutně. "Tiše jsem se plížila všude možně, přišla jsem na několik tipů, několik nápadů..." Otočila se k němu a okamžitě zmlkla.¶ V jeho snědé, zjizvené tváři se zračil podivný výraz. Jakási složitá směs naděje a vzrušení a strašlivého smutku. Jako by byl až po okraj naplněný energií. Cukal sebou, jako by po něm lezli mravenci. Měl na sobě svůj dlouhý žebrácký plášť. Vedle dveří ležel pytel napěcho­vaný těžkými, objemnými věcmi. Všimla si, že krizový aparát zmizel z podlahy, a napadlo ji, že byl rozložen a skončil v pytli.¶ Místnost bez záplavy kovu a drátů vypadala pustě a prázdně. ¶ Derchan si se slabým vyjeknutím všimla, že Izák zabalil Lin do špinavé, roztrhané deky. Lin ji křečovitě a úzkostlivě svírala a ne­smyslně před ním znakovala. Pak uviděla Derchan a radostně sebou škubla.¶ "Pojďme," vyzval ji Izák dutým hlasem plným napětí.¶ "Co to povídáš?" vyhrkla Derchan zlostně. "O čem to mluvíš? Kde je Jagharek? Co tě to popadlo?"¶ "Der, prosím tě..." Izák ji chytil za ruce. Derchan se až zapotácela pod tíhou té naléhavosti. "Jag se ještě nevrátil. Nechám mu tady tohle," řekl a vytáhl z kapsy dopis. Nervózně ho hodil doprostřed podlahy. Derchan užuž chtěla něco namítat, ale Izák ji nepustil ke slovu a prudce zavrtěl hlavou.¶ "Ne... nemůžu... už pro Jaga nepracuju... Odstupuju od naší smlouvy... Všechno ti vysvětlím, slibuju, ale teď už pojďme. Máš pravdu, zůstávali jsme tu až příliš dlouho." Mávl rukou k oknu, kudy k nim doléhaly burácivé a bezstarostné zvuky večera. "Jde po nás naše zasraná vláda a největší lump na kontinentě... Rada konstruk­tů..." Jemně s ní zatřásl.¶ "Pojďme. My... tři. Odejdeme pryč a daleko."¶ "Co se stalo, Izáku?" chtěla vědět. Také ona s ním třásla. "Řekni mi to, hned teď."¶ "Měl jsem tu návštěvu..." Derchan prudce vydechla a vypoulila oči, ale Izák pomalu zavrtěl hlavou. "Der... návštěvu až ze zkurve­nýho Cymeku." Nespouštěl z ní oči a polkl. "Už vím, co Jagharek provedl, Der." Mlčel, zatímco její tvář nabyla výrazu chladného kli­du. "Vím, za co byl... potrestán.¶ Už nás tady nic nedrží, Der. Všechno ti řeknu – všechno, přísa­hám –, ale tady nás už nic nedrží. Řeknu ti to, až budeme... až budeme na cestě."¶ Několik posledních dnů se topil v příšerné apatii, rozptylovala ho jen krizová matematika a propadal naprosté, vyčerpávající malomysl­nosti ohledně Lin. Zničehonic ho omráčila naléhavost jejich situace. Uvědomil si nebezpečí. Pochopil, jak je Derchan netrpělivá, a pocho­pil, že musí odejít.¶ ¶ "Pro bohy," řekla tiše. "Vím, že je to jenom pár měsíců, ale je to... je to tvůj přítel. Nebo snad ne? Nemůžeme jenom tak... můžeme ho jen tak opustit ...?" Podívala se na něho a zamračila se. "Je to... co je to? Je to tak strašné? Je to natolik špatné, že ... že to přebije všechno ostatní? Je to tak strašné?" Izák zavřel oči.¶ "Ne... ano. Není to tak jednoduché. Vysvětlím ti to cestou. ¶ Nepomůžu mu. To mám vyřešené. Nemůžu, prostě, kurva, nemů­že, Der, já, kurva, nemůžu. A nemůžu ho vidět, nechci ho vidět. Už nic nezbývá, můžem jít.¶ Opravdu musíme jít."¶ ¶ Derchan vznášela námitky, ale jen krátce a nepřesvědčivě. Už si brala svou malou tašku s oblečením a notýsek, i když stále mumlala, že si není jistá. Musela dohnat Izáka.¶ Naškrábala krátký dovětek na rub Izákova dopisu, aniž by ho otevřela. Hodně štěstí, psala. Ještě se setkáme. Promiň, že mizíme tak nečekaně. Víš, jak se dostaneš z města. Víš, co máš dělat. Pak dlouho přemýšlela, nevěděla, jak se má rozloučit, a jen se podepsala – Derchan. Dopis vrátila na místo.¶ Ovázala si kolem ramen šál a přes ramena si nechala jako olej sklouznout své nové černé vlasy. Otřely se jí o strup po odstřiženém uchu. Podívala se z okna na oblohu, která houstla příchodem soumra­ku, pak se otočila, jemně objala Lin a pomohla jí v nejisté chůzi.¶ Všichni tři pomalu sešli se schodů.¶ ¶ "Ve Smogrově je panička chlapíků," navrhla Derchan. "Říčních plavců. Ti nás bez otázek odvezou na jih."¶ "To, kurva, ne!" sykl Izák. S vytřeštěnýma očima vzhlédl zpod kápě.¶ Stáli na konci ulice, kde před několika hodinami tvořil povoz bran­ku pro chlapeckou hru. Teplý večerní vzduch byl těžký vůněmi. Z ve­dlejší ulice byly slyšet hlasité hádky a hysterický smích. Na nárožích klábosili prodavači, hospodyně, oceláři a drobní zlodějíčci. Za syčení stovek různých paliv a proudů se rozžínala světla. Za matnými skly vyskakovaly různobarevné plameny.¶ "To, kurva, ne," zopakoval ještě jednou Izák. "Ne do vnitrozemí... Pojďme ven... Pojďme do Kelströmu. Pojďme do doků."¶ A tak se společně pomalu vydali na jihozápad. Prošli mezi Sla­nisky a Kočičím kopcem, šourali se po rušných ulicích. Nesourodá trojice. Vysoký a mohutný žebrák se zakrytou tváří, nápadná žena s havraními vlasy a mrzák v kápi, jenž kráčel nejistým trhavým kro­kem, zpola podpírán a zpola vlečen svými společníky.¶ Vždy, když minuli nějakého parou poháněného konstrukta, zne­pokojeně odvraceli hlavy. Izák a Derchan šli s očima upřenýma do země a chvatně a potichu si povídali. Úzkostlivě vzhlíželi, jen když procházeli pod visutými drahami, jako by je milice, jejíž vozidla se jim míhala nad hlavami, dokázala vyčenichat i z takové výšky. Vyhýbali se pohledem svárlivým mužům a ženám, kteří se agresivně poflakovali na nárožích ulic.¶ Měli pocit, jako by měli pořád zatajený dech. Mučivá cesta. Krá­čeli, zalití adrenalinem.¶ Rozhlíželi se a všímali si všeho kolem sebe, jako by jejich oči byly záznamová zařízení. Izák zběžně registroval roztrhané operní plakáty odchlíplé od zdí, kusy ostnatého drátu a betonu osázeného rozbitým sklem, oblouky kelströmské železniční spojky, která vyrážela z Pravostranné trasy a ubíhala nad Tržinami a Skeletonem.¶ Vzhlédl k Žebrům, jež se jim mohutně tyčila po pravici, a snažil se přesně si vybavit jejich zalomení. Každým krokem se od města od­poutávali. Cítili, jak jeho přitažlivost slábne. Pociťovali závrať. Jako by se měli rozplakat.¶ Za nimi se pod mraky líně vznášel neviditelný stín. Otočil se a začal spirálovitě stoupat, jakmile mu byl zřejmý směr jejich chůze. Chvilku se prudce zmítal při vzdušné akrobacii. Zatímco se Izák, Lin a Derchan ubírali dál svou cestou, postava přestala kroužit a rychle vystřelila přes oblohu, pryč z města.¶ ¶ Objevily se hvězdy a Izák se šeptem loučil s hospodou U hodin a kohoutka, se Zmijím bazarem, s Oborou a svými přáteli.¶ Bylo pořád teplo a oni si razili cestu na jih, do otevřené krajiny průmyslových zón, sledujíce železniční trať. Z okolních pozemků se rozlézal plevel, obsazoval chodníky, podrážel nohy chodcům, kteří se hemžili nočním městem, a přiměl je nadávat. Izák s Derchan pečlivě vedli Lin okrajem Blatozvuk a Kelströmu, mířili podél trati, k řece.¶ K Hrubodehtu, který se hezky třpytil v neonových a plynových světlech, jejichž odrazy překrývaly říční nečistotu: k dokům plným vysokých lodí s těžkými plachtami svinutými a parníkům vypouštějí­cím duhově zbarvené splašky, k obchodním korábům taženým znudě­nými mořskými skřarachy, kteří převalovali v hubách ohromné uzdy, k vratkým továrním plavidlům naježeným jeřáby a parními buchary; k lodím, pro něž byl Nový Krobuzon pouze jednou ze zastávek na cestě.¶ ¶ ¶ V Cymeku říkáme měsíčním družičkám komáři. Tady v Novém Krobuzonu se jim říká dcery.¶ Místnost je plná světla měsíce a jeho dcer, jinak v ní nic není. ¶ Už dlouho tu stojím, Izákův dopis v ruce.¶ Za chvilku si ho opět přečtu.¶ ¶ Prázdnotu chátrajícího domu. jsem cítil už ze schodů. Ozvěny se ztrácely až příliš dlouho. Ještě než jsem se dotkl dveří, věděl jsem, že podkroví je vyklizené.¶ Několik hodina jsem byl pryč, hledal jsem ve městě falešnou, nejis­tou svobodu.¶ Zabloudil jsem do hezkého parku v Sobek Croix, procházel jsem se obtížnými hejny hmyzu a kolem umělých jezírek s vypaseným vod­ním ptactvem. Našel jsem rozvaliny kláštera, nevelkou skořepinu hrdě vystavenou v srdci parku, kde romantičtí vandalové vyrývají jména svých milých do starobylého kamene. Pevnůstka byla opuštěna tisíc let před tím, než byly položeny základy Nového Krobuzonu. Bůh, je­muž byla zasvěcena, zemřel.¶ Několik lidí v noci přichází, aby vzdali hold jeho mrtvému duchu. Jaká prostá, zoufalá teologie.¶ ¶ Dnes jsem navštívil Lykantr. Prohlédl jsem si Umrlce. Postál jsem před šedou zdí v Kasárníci, oprýskanou kůží mrtvé továrny, a přečetl jsem si všechna grafjiti.¶ Byl jsem bláhový. Riskoval jsem. Nezůstával jsem pečlivě skryt.¶ Ta malá troška svobody mě opila, toužil jsem po větší.¶ Nakonec jsem se nocí vrátil do pustého a opuštěného podkroví, k Izákově surové zradě.¶ Jak zklamal mou důvěru, jak krutě se zachoval.¶ Otevírám dopis ještě jednou (nevšímám si Derchaniných patetic­kých slůvek – podobají se cukru rozsypanému po jedu). Podivné napětí slova jakoby nutí přikrčeně se plazit. Vidím Izáka, jak se snaží během psaní vyjádřit tolikero věcí. Příkrou praktičnost. Zlost, přísný nesou­hlas. Ryzí smutek. Objektivitu. A jakési zvláštní kamarádství, jakousi ostýchavou omluvu.¶ ... dnes jsem měl návštěvu... čtu a... za těchto okolnosti.¶ Za těchto okolností. Za těchto okolností tě nechám na holičkách. Otočím se k tobě zády a odsoudím tě. Nechám tě s tvou hanbou, poznám tě zevnitř a půjdu dál a nepomůžu ti.¶ ... nechci se Tě ptát: "jak jsi mohl?" Čtu a najednou se cítím slabý, opravdu slabý, ne jako bych měl omdlít nebo zvracet, ale jako bych měl umřít.¶ Jsem nucen vykřiknout.¶ Jsem nucen zařvat. Ten zvuk nezastavím. Ani nechci, vřeštím a vřeštím, hlas mi sílí, zaplavují mě vzpomínky na válečné pokřiky, vzpomínky na hejno ženoucí se na lov nebo do boje, vzpomínky na pohřební bědování a úpění při zaříkání, ale tohle se jim nepodobá, tohle je má bolest, neurčitá, nekultivovaná, neutříděná a nezákonná a má vlastní, mé utrpení, mé osamění, můj žal, má vina.¶ ¶ Řekla mi, že ne, že toho léta o ni požádal Sažin; že řekla ano, pro­tože to byl jeho rok úrody; že spáření s ní mělo být dárkem výhradně pro něj.¶ Řekla mi, že nejsem čestný, že od ní mám ihned odejít, respektovat ji, prokázat jí úctu a nechat ji na pokoji.¶ ¶ Bylo to ošklivé, mrzké spojení. Byl jsem jen o trochu silnější než ona. Dlouho mi trvalo, než jsem ji přemohl. Drápala mě a kousala, zle mě zřídila: Nedal jsem se.¶ Rostl ve mně vztek. Chtíč a žárlivost. Zbil jsem ji a vstoupil do ní, když ležela omráčená.¶ Její zuřivost byla jedinečná a děsivá. Otevřela mi oči a ukázala mi, cože jsem to vlastně udělal.¶ ¶ Od onoho dne mě halí hanba. Výčitky svědomí na sebe nedaly dlouho čekat. Kupí se kolem mě, jako by mi měly nahradit křídla. ¶ ¶ Hlasování hejna bylo jednomyslné. Neprotestoval jsem (chviličku jsem uvažoval, že vše popřu, ale vlna sebenenávisti mi zvedla žaludek). Rozsudek byl nezpochybnitelný.¶ Věděl jsem, že jde o správné rozhodnuti. Když jsem procházel me­zi zvolenými vykonavateli práva, dokonce jsem prokázal trochu dů­stojností, malinký zlomek. Kráčel jsem pomalu, klopýtal jsem pod ne­smírnou tíhou zátěže, kterou na mě navěsili, abych neutekl, abych neuletěl; šel jsem bez zastavení, bez otázek.¶ Až ke konci jsem zaváhal, když jsem spatřil kůly, jež mě měly připoutat k vyprahlé zemi.¶ ¶ Posledních deset kroků mě museli do vyschlého řečiště Přízračné řeky táhnout. Na každém kroku jsem se svíjel a vzpíral se. Žadonil jsem o slitování, které jsem si nezasloužil. Byli jsme půl míle od tábora a vím jistě, že hejno slyšelo každý můj výkřik.¶ ¶ Uvázali mě ve tvaru kříže, břichem do prachu, shora mě bičovalo slunce. Škubal jsem pouty, dokud mi úplně neznecitlivěly ruce a nohy.¶ Pět na každé straně, drželi mi křídla. Drželi mi křídla pevně, za­tímco jsem sebou házel a své věznitele jsem se snažil silně a nemi­losrdně tlouct do lebek. Vzhlédl jsem a spatřil kata, svého bratrance, San'žhuarra s rudým peřím.¶ Prach a písek a horko a vítr vanoucí řečištěm. Vzpomínám si na ně.¶ Vzpomínám si na dotek kovu. Na strašlivý pocit pronikání, na úděsný pohyb pilovitého ostří přejíždějícího tam a zpátky. Mnohokrát je znečistilo moje maso, museli je vytahovat a čistit. Vzpomínám si na strašlivý závan horkého vzduchu na obnažené tkáni, na přervaných nervech. Na pomalé, pomalé, nemilosrdné praskání kostí. Vzpomínám si na zvratky, které nakrátko zdusily můj řev, než se mi uvolnila ústa a já se mohl nadechnout a opět zařvat. Na děsivé množství krve. Na náhlý, omračující pocit beztíže, když zvedli jedno mé křídlo a zbyt­ky kostí se otřesně a rozechvěle stáhly do masa, na citlivou tkáň, jež klouzala z ran, na mučivý tlak čisté látky a mastí na otevřených ra­nách, na pomalou chůzi San'žhuarra kolem mé hlavy a na vědomí, nesnesitelné vědomí, že všechno se to odehraje ještě jednou.¶ ¶ Nikdy jsem nezpochybňoval, že jsem si rozsudek zasloužil. Ani když jsem uprchl, abych vyhledal způsob, jak opět vzlétnout. Byl jsem dvojnásobně zahanben. Zmrzačený a zbavený úcty za krádež možnosti volby; k tomu bych přidal hanbu za snahu zvrátit spravedlivý trest.¶ Nemohl jsem žít. Nemohl jsem zůstávat na zemi. Byl jsem mrtvý.¶ ¶ Nakonec vkládám Izákův dopis do rozedraného šatstva, aniž si zno­vu přečtu jeho nemilosrdné, ostudné rozloučení. Nedokážu s jistotou říct, zda jím opovrhuji. Nedokážu s jistotou říct, zda bych udělal něco jiného.¶ Odcházím ven a dolů.¶ O několik ulic dále ve Slaniskách se nad východním městem tyčí patnáctipatrový věžák. Vstupní dveře nejdou zamknout. Je snadné přelézt branku, která má bránit ve vstupu na plochou střechu. Na této budově jsem byl už dříve.¶ Není to daleko. Mám pocit, jako bych spal. Obyvatelé se lhostejně dívají, jak kolem nich procházím. Nemám na hlavě kápi. Myslím, že na tom nesejde.¶ V ohromném domě mě cestou nahoru nikdo nezastavuje. Na dvou podlažích se nepatrně pootevřou dvoje dveře, když je míjím po zrád­ném schodišti, a prohlížejí si mě oči příliš skryté na to, abych je dokázal spatřit. Nikdo se mi však nestaví do cesty a za několik minut stojím na střeše.¶ Sto padesát stop či více. V Novém Krobuzonu je řada vyšších budov. Ale tento dům je dostatečně vysoký, z ulic a kamení a cihel se zvedá jako nějaká nesmírná věc nořící se z vody.¶ Obcházím suť a pozůstatky po ohních, zbytky po nevítaných hos­tech a vetřelcích. Dnes jsem na obzoru sám.¶ Cihlová stěna lemující střešní plochu je vysoká pět stop. Opírán se o ni a rozhlížím se do všech stran.¶ Vím, co vidím.¶ Dokážu přesně určit svou polohu.¶ Tam je slabě vidět kupole Skleníku, šmouha špinavého světla mezi dvěma plynojemy. Sevřená Žebra jsou jen míli daleko, hrozivě ční pal železnicemi a zakrslými domy. Město prostupují temné shluky stromů. Obklopují mě světla, světla všemožných barev.¶ S lehkostí vyskakuji na zeď a zůstávám stát.¶ Jsem nyní na střeše Nového Krobuzonu.¶ Je to tak nesmírné místo. Tak ohromné bahniště. Je v něm vše­chno, rozprostřené pod mýma nohama.¶ Vidím řeky. Marast je ode mě asi šest minut letu. Rozpínám paže.¶ ¶ Slétají se ke mně větry a radostně do mě narážejí. Vzduch kypí životem.¶ Zavírám oči.¶ Představuji si to s naprostou přesností. Létání. Odrazit se noha­ma a ucítit, jak křídla stlačí vzduch a lehce jej pošlou k zemi, jako pádla ode mě odhrnou velké kusy vzdušné hmoty. Úporná námaha ve vzestupném proudění, v němž se roztažená křídla načechrají a na­staví a já se nechávám unášet, klesám a vznáším se ve spirále nad nesmírným městem pod sebou. Z výšky je jiné. Ze skrytých zahrad se stává potěšení pro mé oči. Tmavé cihly jsou něčím, co lze setřást jako bahno. Z všech budov se stávají dravčí hnízda. K celému měs­tu lze přistupovat s neúctou, mohu si dosedat a přistávat, jak se mi zamane, za letu kálet do vzduchu.¶ Ze vzduchu, za letu, z výšky jsou vláda a milice nabubřelými ter­mity, ubohost záhonem jednotvárnosti, jež rychle pomine, ponižování, k němuž dochází ve stínu domů, se mě netýká.¶ Cítím, jak mi vítr protéká mezi prsty. Svádivě mnou cloumá. Cí­tím trhání v místech, kde se mi natahují nerovné okraje křídelních kostí.¶ Už takový nebudu. Už nebudu mrzákem, nelétavým ptákem. ¶ Toto živoření nyní s novou nadějí končí.¶ Velmi dobře si dokážu představit poslední let, prudký, elegantní skluz vzduchem, který jako ztracená milenka otevírá náruč, aby mě znovu přivítal.¶ Ať si mě vezme vítr.¶ Nakláním se ze zdi do vzduchu nad převalující se město.¶ ¶ Čas stojí nehnutě. Balancuji. Není nic slyšet. Město a vzduch tají dech.¶ ¶ A já pomalu zvedám ruku a projíždím si prsty peří. Pomalu je čechrám, kůže se mi napíná, nemilosrdně je tahám proti směru růstu. Otevírám oči. Zatípám prsty a svírám tuhé brky a naolejovaná vlákna na tvářích, rychle zavírám zobák, abych nezavřeštěl, a začínám škubat.¶ A dlouho poté, za několik hodin, v nejhlubší části noci, sestupuji černočerným schodištěm a vycházím ven.¶ Opuštěnou ulici přerachotí jediná drožka a pak se rozhostí ticho. Přes kočičí hlavy se z prskajícího plynového hořáku rozlévá béžové světlo.¶ Čeká tu na mě tmavá postava. Vychází do malé kaluže světla a s tváří ve stínu se zastavuje. Pomalu na mě mává. Na zlomek vte­řiny pomyslím na všechny své nepřátele a uvažuji, s kterým z nich se setkávám. Pak spatřím ohromný kudlančí pařát, kterým mě vítá.¶ Zjišťuji, že nejsem překvapený.¶ Jack Půlmodlitbička ještě jednou napřahuje svou přetvořenou paži a pomalým, významným gestem mě k sobě přivolává.¶ Zve mě. Do svého města.¶ Vstupuji do slabé záře světla.¶ Nepřipadá mi, že by se lekl, když přestávám být temným obrysem a on na mě pohlédne.¶ Vím, jak musím vypadat.¶ Má tvář je změtí rozedřeného a roztřepeného masa, zalitá spoustou krve prýštící ze stovek drobných ranek, kde mi z kůže rostlo peří. Tvr­došíjné chumáčky chmýří, které jsem si nevytrhal, mě obrůstají jako chlupy. Očima civím z holé, růžové, rozdrásané kůže, plné puchýřů, a neduživé. Po lebce mi stékají pramínky krve.¶ Nohy mi opět tísní špinavé cáry hadrů, jež skrývají jejich tvar. Okraj, kde se peří měnilo na šupiny, je dokonale otrhán. Našlapuji opatrně, neboť rozkrok mám stejně rozedřený a čerstvě oškubaný jako hlavu.¶ Pokoušel jsem se ulomit si zobák, ale nedokázal jsem to. ¶ Stojím před domem ve své nové kůži.¶ ¶ Půlmodlitbička se nehýbá, ale netrvá to dlouho. Dalším malátným pohybem opakuje pozvání.¶ Je velkorysý, ale musím ho odmítnout.¶ Nabízí mi polosvět. Nabízí mi, abych sdílel jeho hybridní limita­tivní život, jeho město uvnitř města. Záhadné křížové výpravy a anar­chickou pomstu. Opovržení dveřmi.¶ Uprchlý přetvor, volnoTvor. Nic. Nezapadá. Nový Krobuzon násilím zformoval do nového města a snaží se ho uchránit před sebou samým.¶ Vidí další zbídačenou polobytost, další vyčerpanou trosku, kterou by mohl obrátit na víru svého nemyslitelného boje, další polobytost, jež nemůže existovat v žádném světě, paradox, ptáka, jenž nemůže létat. A nabízí mi cestu ven, do svého nespolečenství, do svého okrajového, hybridního města. Násilného a počestného místa, z něhož vychází, aby řádil.¶ Je velkorysý, ale odmítám. Tohle není mé město. Není to můj boj.¶ Jeho smíšený svět, ten polosvět prazvláštního odporu, musím ne­chat být. Žiji na jednodušším místě.¶ Mýlí se.¶ Už nejsem garuda, co musí dlít na zemi. Ten zemřel. Tohle je můj nový život. Nejsem polobytost, nicka, ztroskotanec.¶ Vytrhal jsem si z kůže klamná brka, uhladil jsem ji a bez této ptačí přetvářky jsem stejný jako mi spoluobčané. Mohu směle žít v jednom světě s nimi.¶ Gestem mu posílám díky a pozdravení a odcházím do kalného svět­la lamp, na východ, k univerzitě a stanici v Lordově, procházím svě­tem cihel a malty a dehtu, bazary a tržnicemi, sírou ozářenými ulice­mi. Je noc a já si musím pospíšit do postele, musím si pospíšit najít postel, najít si postel v tomto městě, kde mohu prožít svůj smělý život.¶ Odvracím se od něho a vcházím do nesmírnosti Nového Krobu­zonu, tohoto bezmezného produktu architektury a dějin, této složi­tosti peněz a chudoby, tohoto profánního, parou poháněného boha. Odvracím se a odcházím do města mého domova, nikoli jako pták, jako garuda, nikoli jako ubohý kříženec.¶ Odvracím se a odcházím do svého domova, města, jako člověk.¶

(...)

China Miéville¶ NÁDRAŽÍ PERDIDO¶ ¶ Obálka Edward Miller¶ Překlad Milan Žáček¶ Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský¶ Jazykový redaktor Helena Šebestová, Jolana ČermákovᶠRedakce překladu a přebásnění veršů Jan Vaněk jr.¶ Sazba provedena v LATEXU¶ Vytiskl PBtisk Příbram s.r.o.¶ Vydalo Nakladatelství Laser-books s.r.o.¶ Úslavská 2, Plzeň 326 00¶ tel+fax: 377 246 407¶ v edici Laser jako 253. publikaci¶ Edice Fantasy svazek 63.¶ Plzeň 2003, vydání 1.¶ Prodejní cena včetně DPH 279 Kč¶ ¶

¶ Miéville, China (Tom) (1972-¶ ¶ ­Britský autor fantastiky, narodil se v Norwichi, krátce poté se jeho rodina odstěhovala do Londýna. V letech 1991 až 1994 studoval antropo­logii na univerzitě v Cambridge, nějaký čas strávil na pracovním pobytu v Egyptě a v Zimbabwe, vzdělání si dále doplnil studiem mezinárod­ních vztahu v Londýně a mezitím strávil jeden rok také na americkém Harvardu.¶ Pověst slibného nováčka fantastického žánru mu vynesl nadějný ro­mánový debut King Rat (1998, připravuje Laser-books). Kritika nešetři­la chválou na tento ponurý fantasy příběh, kde je neprávem uvězněný hrdina osvobozen tajemným Králem Krysou, aby poté na stopě série podivných vražd naplnil svůj osud v ulicích nočního Londýna.¶ Vstup do řad předních autorů žánru překvapivě potvrdil hned ná­sledujícím románem Perdido Street Station (2000-Arthur C. Clarke Award a August Derleth Award, nom. WFA, nom. Hugo, nom. Nebula, č. Nádraží Perdido/Laser-books 2003), brilantní knihou přijatou vzápě­tí mezi všeobecně uznávanou klasiku. Obliba velkoměstského prostředí vedla autora k vytvoření multirasové společnosti metropole Nový Kro­buzon kde se geniální vědec Izák Dan der Grimnebulin živí vyřizováním mnohdy nepříliš korektních zakázek bohatých klientů. Celkem poklidnou atmosféru jeho dosavadního života však naruší příchod záhadného ptačího člověka toužícího obnovit ztracenou schopnost létat.¶ Originální, živá a dosud nevídaná směs žánrů se dá směle přirovnat například k u nás bohužel dosud neznámému Gormenghastu od Mervyna Peaka.¶ Široká palota fantastických motivů. rozmanitých mimozemských ras a vysoce rozvinuté technologie se stala jednou z hlavních předností i ve volném pokračování The Scar (2002, připravuje Laser-books), kde se nedobrovolný exil hrdinky Bellis Coldwine nečekaně zkomplikuje po útoku vesmírných pirátů a následně cestě k jejich skrytému sídlu, složenému z nevábné směsi trosek a víceméně funkčních plavidel. Zbývá jmenovat ještě samostatně vydanou novelu The Tain (2002). postapokalyptický příběh ze zpustošeného a lidmi téměř opuštěného Londýna, jenž je zde využit jako kulisa k boji s nebezpečnými monstry ohrožujícími lidstvo. Kratší práce píše velmi sporadicky, ačkoli v poslední době je publikuje přece jen častěji, jmenujme například povídky An End to Hunger (New English Library Book of Internet Stories, ed. Maxim Jakubowski 2000) a Details (The Children of Cthulhu, ed. John Pelan & Benjamin Adams 2002)¶ Zdá se, že do budoucna potvrdí dvouletou lhůtu nutnou k napsání dalšího románu – připravovaný titul prozatím nese pracovní název Iron Council (nepub.) a je plánován na příští rok.

#13#10¶ Martin Šust¶

¶ Metropolis Nový Krobuzon se rozvaluje v centru světa. Lidé a mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně i nevázaně ve stí­nu lesa komínů, kde řeka je zanášena odpadem a továrny a slévárny duní nocí. Přes více než tisíc let řídí parla­ment spolu s brutální milicí vše: od chodu továren po umělce, špehy a vojáky, vandráky a děvky. Ale vše se mění. Přichází cizinec s kapsami pl­nými peněz a nemožným požadavkem. Město začíná terorizovat neznámé nebezpečí, které má spojitost s drogami a novokrobuzonským podsvětím. A všechny nitky k možné záchraně se sbíhají v srdci města, v olbřímí stavbě Ná­draží Perdido.¶ ¶ "Velká, tlustá a naprosto strašlivě vynalézavá městsko-gotická fantasy, plná zchátralých technolo­gií a thaumaturgie... silný, fascinující a pozoruhodně děsivý román.... Fantasy kniha roku" – DAVE LANGFORD, AMAZON.CO.UK, CLOUD CHAMBER, SFX¶ ¶ "Spisovatel se vzácným popisným talentem, okem s nezvyklou všímavostí pro fyzický detail, pro smyslnost a krásu obyčejné lidskosti, jakož i dokonalé odlišnosti... Nádraží Perdido je masivní a nádherně propracovaná fantasy z jiného světa... naprosto strhující." – MICHAEL MOORCOCK¶ ¶ "Nový Krobuzon, velkolepá kypící metropole v srdci světa Bas-Lagu, je v konečném důsledku omračujícím výtvorem. Je vším, čím by se fantasy/SF/hororové Město mělo zdát... Nejlepší steam­punkový román od Gibsonovy a Sterlingovy Mašiny zázraků." – JOHN CLUTE, SF WEEKLY¶ ¶ "Cool styl Chiny Miévilla vyčaroval triumfálně makabrózní technomagickou metropolis jedineč­nou atmosférou děsu a fascinace. Takový imaginární svět, u kterého se modlíte, aby imaginární zůstal, protože opravdu nepotřebujeme, aby si takhle skutečné postavy a příběhy našly cestu do našeho světa." – PETER F. HAMILTON¶ ¶ "V tradici Wyndhama Lewise, Alasdaira Graye a Mervyna Peakea se Miévillovi podařil ten nejpůsobivější výkon vyprávěcího "lidského tvoření" (abych použil Tolkienovo označení pro lite­rární založení celého "druhotného světa") za celé věky. Tohle je kniha, jaká člověku dodá důvěru ve vitalitu zdánlivě sešlého žánru... Jsou tu scény, které nelze vymazat z paměti... Miéville také dokázal něco téměř nemožného: společenský komentář o našem světě bez těžkopádného kázání. Život je šklebící se entropie: Nádraží Perdido to ukazuje víc než jasně."¶ - PAUL DI FILIPPO, WASHINGTON POST¶