dialogová listina
Nás sem vlastně zavedla náhoda, že jo -- když se to tak... -- vy už natáčíte?
Jak jsme přece v knihovně našli ten článek -- Paulo Coelho, to vám něco říká, to jméno?
- Jo, vím...
- Ne, že se vlastně zmiňoval o tom Pražským Jezulátku...
- ..to určitě, na tom nic špatnýho není.
- ... jako že měl za to, že to jeho dílo bylo ovlivněný...
- ... on se tady i prý modlil, aby byl slavným spisovatelem.
- ... A právě že se mu to...
- A že se mu to splnilo. Tak to je taky hezký.
- A jak se třeba pozná, že to Jezule nějak působí? To do člověka může vstoupit třeba prostřednictvím snu? Protože sen, to je takový to neutrální pole, taková ta záhada...
- Tak určitě i ve snu se nám někdy otevírají takový ty věci, který o sobě sami ani nevíme... Nebo na ně nechcem myslet. pak nám skrze ně může i Pánbůh něco ukázat, proč by ne?
Ale normálně myslím, že ty lidi přicházej a zastavěj se před tím Ježíškem, aby si připoměli Krista Pána.
- A ten Pánbůh, ten řídí třeba i to, co máme v mozku, nějakej dar, nějakou schopnost, to je taky jeho vůle, nebo tak?
Člověk k životu potřebuje vzduch, jakoby. Tak proč třeba to neudělal ten Pánbůh tak, že lidi a zvířata jsou třeba závislý jenom na tom vzduchu? Protože kdyby to tak bylo, tak by došlo k určitýmu míru automaticky. Tím jsem se taky jako zabýval ve své tvorbě.
- To není, že na to na všechno máme odpověď. Nevíme třeba proč to je zařízený tak, že se lidi živěj zvířatama...
- No né, že to je od toho Boha takový netaktní, když si to takhle zařídí. To je jako když si z lidí a ze všeho živýho dělá srandu. Že to spíš jako ovládá ďábel, nebo tak.
- Mně se zdá, že to spíš ovládá Pánbůh.
- A co teda myslíte, že nastane po smrti, až člověk dokončí bytí, což se stejně stane, tak jako tak?
- Já doufám, že nás Pánbůh přijme, tak jak to slíbil a život nám vrátí, dokonce i našemu tělu...
- Ne, váš názor!
- No dyť to říkám, to si myslím, doufám v to...
- A měl jste nějaký znamení, třeba od Pánaboha nebo tak, to byste tady jinak nebyl, že jo?
- Mám důvody si myslet, že křesťanství je pravda. Mám důvody si myslet, že Kristus opravdu z mrtvých vstal, ale to jsou věci, který jsem si v životě skládal jak nějakou mozaiku, není to, že bych to mohl vylíčit tak, abych vás tady na místě přesvědčil.
- Takže nějaký znamení, ve snu, nebo tak? Nic?! Já si třeba vzpomínám, že jsem...
- Tak myslím, že to všechno nevyřešíme dneska tady...!
- Jasně...
- Děkujeme mockrát.
- Já děkuju vám za přátelství.
- Takže žádný zdravotní potíže nemáte, teda?
- Já jsem bohudíky celkem zdravej člověk. To neznamená, že nemám nějakej malej problém.
- Takže to taky...
- Mám třeba velmi špatný oči, takže takhle jenom těžko poznám tvář.
- Takže to taky směřujete k Jezulátku.
- Ale jinak jsem...
- K Jezulátku, že jo?! Nějakým způsobem si snažíte namluvit...
- Já ho mám hrozně rád.
- Tak já to zkusim, když jsem tady.
- Řikal jsem obličej ne.
- Tak jo, tak dobře.
- Co je svět jinýho než informace?
- No tak emoce třeba...
- S těma neumím zacházet.
Já jim nerozumim.
- No, já jim nerozumim... heh
- To je jiný oddělení.
- Co mozek?! Přesunout vědomí na úplně jinou platformu. Organika potřebuje strašně moc sračiček okolo. Informace potřebuje něco, na čem může existovat. A je vcelku jedno, jestli to něco je organická neuronová síť, nebo křemíkovej čip.
- A jak by ses cejtil? Třeba kdybys byl připojenej k Internetu, tak...
- Předpokládám, že podobným způsobem, jako se cejtíš teď, akorát bys měl spoustu orgánů navíc.
- A byla by to ta dokonalost, kterou chceš?
- Nevim, ale určitě by to bylo zajímavý.
- Hele oni nám utíkaj! Hele, pojďte sem! Děti! Neutíkejte!
Hele, řekni mi jedno číslo od jedničky do dvanáctky.
- Pět.
- Čtyři.
- Osm.
- Od jedničky do dvanáctky číslo.
To sou bomby! Ty támhle, to asi nedoženeme, protože já mám ischias a ty blázne invalidní důchod. Tak musíme jít nazpátek. To bude...
Takže teď vstupujeme do školy. Dobrý den.
Takže můžete nám říct jedno číslo od jedničky do dvanáctky, když jste ze školy?
- A proč?
- Jen tak jako.
- Osum.
- Děkujeme. Já to chci udělat na muziku, víte? Pak podle těch číslíček budeme dělat tóny a budeme dělat muziku.
Takže to teď zkus chvilku vypnout...
Jo, to je struktura tónu. Když se na to podíváš, tak je to vlastně nějaký gesto nějakýho tónu. Jestliže mi ta slečna třeba řekla tón ááááá, tak začíná tady a je to á, pum, pum, buch, prostě když to potom převedu do numerických hodnot toho nástroje tak on si neumí, úúúúú, on umí ú - ú - ú.
FAMU
katedra dokumentární tvorby
uvádí
Je to strašlivě křehký, celý.
Já jsem Honza Šípek a chtěl jsem natočit film o třech svejch kamarádech, který jsou všichni tři pro mně hodně zásadní, inspirativní a s kterejma jsem strávil dost času. Chtěl jsem ukázat jejich svět. Jak je vnímám. Chtěl jsem se k nim dostat tím filmem co nejblíž, ale jak mi nakonec řekl jeden z nich, možná něco takovýho do filmu ani nepatří.
Taky jsem si myslel, že maj hodně společnýho a že se třeba v průběhu filmu seznáměj, a že by si mohli něco říct, ale vlastně o sebe neměli moc zájem. Tak jsem si uvědomil, že to jediný, co je spojuje, jsem vlastně já, tak jsem se stal vlastně čtvrtou postavou tohohlectoho filmu.
SOUBOJ S MOZKEM
- Mám prostě v sobě nějakou zvláštní věc, která mi je zároveň nepříjemná, no. To je to, že v hlavním záběru musím snímat tento svět. Ale nevím proč. Jestli je to nějaká daň, jestli jsem provedl něco v minulým životě špatně... jako jinou odpověď na to neznám. Kdybych jako skutečně byl ňákej spasitel, tak už by se to dávno projevilo. Že bych ty náměty dostal dřív, že by se dostaly do rukou každýho člověka na světě, že jo... Ale já nemám žádnou zázračnou moc.
V hlavním záběru filmuji tohoto člověka. V hlavním záběru filmuju tento strom. Nevim proč. Je to jenom prostě důkaz, že tato planeta je plně funkční a musí tady bejt člověk, kterej ji prostě vidí a filmuje pro nějaký jiný svět, který nevím, kde je.
KAMERA V HLAVĚ
VNITŘNÍ MOZKOVNA
MOZEK
Venda Hrdý
skladatel, spisovatel,
autor hudebních žánrů
EC Pop, EarthSynth,
literárního žánru
Think - Fan - Com - Real
a autor knihy
City Means - Město plné návratů.
POSTAVY
REALITA
- Ale já jsem hlavní kameraman! Proč zrovna já? Proč? Proč zrovna tenhle člověk, na kterým závisí, že všechno je vidět? Proč má takovýhle vize? Proč? Ty jsou automaticky daný! Já jenom plním příkazy vnitřní mozkovny! Víc nic! Rozumíš?!
- Všimni si, že to je dost jiný. Když se koukáš na svět, takhle ho vidíš vcelku...
- No to jsem přesně já!
- ...a když ho máš v záběru, tak to máš vždycky jenom výsek.
- Ale takhle přesně já reaguju. To jsem já, tahle obrazovka, v lidský podobě, dejme tomu, jako by. Teď tady předvádíš přesně mně, jakoby.
- Ale je to vždycky jenom kam to otočíš. Ty normálně vnímáš...
- No dobře, tak taky podle možností...
- ...vnímáš celej svět, ale když to otočím támhle do kouta, tak nic vidět není, protože je tady tma.
- Tak když bude tma, tak já taky nic neuvidim, to je to samý. Tady mám svůj zmenšenej prototyp.
- A jak bys to teď viděl?
- Přesně takhle! Tohle jsou mý oči. Moje hlava, můj mozek, tady, tady, že jo, přesně, to jsem já. Hlavní záběr má jenom jeden člověk, stejně jako hlavní záběr má jenom jedna kamera. Copak je to tak těžký pochopit?
- A teď sleduj, teď máš možnosti.
- Tak tohle už nedokážu.
- Detaily. A oni to jsou detaily, který člověku ulpěj v hlavě. Že se třeba koukáš támhletím směrem a...
- Hej ty taky věříš svý vnitřní mozkovně, co?
- Já nevim.
- Přeš se s ní někdy o něco?
- Přu.
- A o co třeba?
- Nóó....
- Ty právě dokážeš plno věcí proto, že tu kameru nemáš. V tom je ten vtip. Já si ji uvědomuju na každým rohu, což je špatně. Já bych ji potřeboval odpojit. Když někam jedu, tak tu cestu radši nevidět a zapnout ji až na tom místě, že jo? Takhle by uvažoval každej, kdo natáčí nějakej přenos. Zapne hlavní kameru až na tom místě a ne že bude filmovat celou cestu. V tom je ten vtip!
- Já zase něco vidim a mám pocit: tohle bych chtěl natočit. Já tu kameru v hlavě nemám ale mám neuvěřitelnou touhu to natočit. Vidim tady nějakýho Vaška, kterej mi něco řiká a já si řikám: to by bylo skvělý, kdyby to byl film.
- Jenom proto, že to chceš ty! Jenom co chci já a co chce druhej, to nikoho nezajímá!
- A dyk tebe to taky nezajímá, co chce druhej! Zajímá tě, co chci já?
- Chceš prostě ze mně vytáhnout nějakej dokument, abys měl klid v duši, že jo? Protože když to neudělám, tak se budeš kvůli tomu trápit, že jo?
Či či či či! Udělám dobrej skutek.
- Ale dyk neděláš dobrej skutek, dyk děsíš toho kocoura.
- Sem ho chtěl pohladit, že jo?
- Ale tím bys udělal dobrej skutek pro sebe.
- Ale i pro něj! Dal bych najevo, že mi je sympatickej.
- Ale dyk odchází!
- To je jeho věc, jeho chyba!
- Ale proč odchází? Protože se tě bojí, že jo?
- Tak jdem.
Po smrti se ukáže.
- Tak možná to je jedna motivace. Přiznávám. Ale druhá motivace je taky to...
- ... žes prostě nenašel nikoho jinýho na povídání, tak ses stavil u mě, že jo?
Kdyby sis tejden neměl s kym popovídat, tak bys zešílel ze samoty, že jo, to se dá logicky poznat! To si dokážu živě představit.
- A proč si nepřipustíš, že bys pro mně mohl bejt nějak důležitej? Rozumíš -- bavíme se od druháku na gymplu, tam o tobě všichni říkali, že seš nějakej divej...
- ... a kdo ti to řek, prosimtě? To ti řek jako každej druhej?
- Každej první.
- No jo jo, tebe bych bral domů, hele! Che che che. Jéje! Kocourek! Ty jsi krásnej!
- On si chce i hrát, viď?
- Nevýhoda mezi mnou a Mozartem je, že Mozart byl sice šílenec, ale dokázal dělat věci profesionálně a dokázalo ho to bavit. U mně je to taky tak. Já jsem geniální, mám geniální náměty, ale nedokážu je správně vypotit do reality, musím o ně bojovat.
Já bych prostě potřeboval ten přístroj, kterým by se převáděly myšlenky do reálu.
- City Means - Město plné návratů
- Ne, počkej, já to tak nemyslel, nechci z toho dělat nějakou humornou rošádu. Já si chci být jen definitivně jistý, jestli s tímhle kolem mám ještě šanci jezdit, já jen že nějaký další pád rozhodně riskovat nechtěl.
- Spíš mi přijde, že mně mí vrstevníci ve třídě přehlížejí, jako by si pořád dokola přehazovali moji klidnou povahu a neustále mně měli za takového toho outsidera, který se straní kolektivu. Jenže to není vůbec pravda! Proč bych se měl na přání jednoho klukovského intelektuála měnit v jeho prospěch? Vždyť bych se tím jen ztrapnil!
- Ty natáčíš?
- Hm!
- Nenatáčíš!
- Hm!
- Tak to máš říct, že jo?!
- Hm!
- To zas nebude slyšet!
- Ješně něco řekni, řekni něco nahlas.
- A co mám řikat?
- Dobrý asi.
Ty dycky tak trochu vykřikneš, zkus něco říct hlasitěj.
- Já tady nebudu řvát, rozumíš!
- Dobrý.
A co je na tomhletom světě teda blbě?
- Ty furt zabočuješ do nějakejch věcí, který se City Meansem vůbec nesouvisí. Co to máš pořád za zlozvyk, měnit téma?
- Protože mně to zajímá. Protože... Ten film by neměl bejt jenom o tý knize, ale i o tom, kdo ji napsal.
- Ale na tom nezáleží! Jde o děj, ne o to, kdo to napsal, že jo?
- Pro mně to je podstatný, vlastně...
- Pro mně to zas podstatný neni.
- Babička!
- Jednou se o tom budou muset dozvědět, viď...
- Venoušku!
- No!
- Hele pojďte se najíst! Můžete to na chvilku přerušit? Pojďte se najíst!
- Ale von nechce!
- Já jsem před chvílí jedl.
- Ale pojď! Venouškovi by to samotnýmu nechutnalo!
- To jsem tě měl asi poslat pryč, co?
- To je jedno, ne...?
- Házet do sebe třeba hordy jídla, snídaně, svačina, oběd, to mi přijde úplně strašný, jako... Strašná představa. Ještě z povinnosti, na nátlak vnitřní mozkovny...
- City Means -- Město plné návratů
- To asi evokuje nějakej svět, ve kterým bych chtěl být, no.
- No a máš už pro to nějaké vysvětlení, proč tě tak tví vrstevníci vlastně berou?
- Všechno to přikládám tomu svému nepříliš charizmatickému vzhledu a té své méně průbojné povaze.
Když se slyším třeba na kazetě nebo na videu, radši bych se v té chvíli vůbec neviděl.
- Ale to snad ani ne!
- Rozhodně bych si tím na tvém místě nelámala příliš hlavu. A to že se někdo chová zbrkle, to taky není nic ukrutně strašného.
- Slova Noly byla pro Martina jistým novým přínosem. Už dlouho se mu nestalo, aby mu někdo takhle zalichotil.
- No a co je tady na tom světě tvým pravým smyslem života, Martine? Máš nějaké své skryté přání, které bys za dobu své pozemské existence rád naplnil?
- Mám pocit, že mně někdo řídí, no. Prostřednictvím mně si vnitřní část mozku... jaksi hledá prostředky, aby byla v pohodě. Ale na můj úkor. Mozek mi vyčítá: copak ty seš nějakej tvůrce? Musím škemrat o každou stať, když se to tak veme, že jo?
- Říkal jsem obličej ne.
- Dyk obličej tam není, dyk jsem natáčel jenom ruce, neboj.
- Prej Jirka řikal, že na Internetu jsou nějaký metody, jak ovládat sny. To si dělal srandu, že jo, Jirka Kysela?
- Řiká se tomu myslím lucidní snění.
- Že se to dá naučit?
- Některý lidi říkaj, že to jde.
- To bych docela bral.
- Vidíš to?
- Co?
- Ten stín, jak je úplně... wow!
- Když tam vyhledám nějakou svou postavu, tak ona se prostě změní, nebo zmizí. Ale cítit tam doteky, když se do někoho zakusuju, nebo se někoho dotýkám, tak to tam cítím.
- Ve snu?
- Jo.
To je pěkná psychárna. To se nedá.
Venda Hrdý, autor City Meansu. A Sally Shapiro.
Ale zase si řikám, kdyby se obrazovka otevřela a já do ní vstoupil, tak na to nejsem ve skutečným světě vůbec připravenej.
Schválně, co dělaj VyVolení! (Big Brother)
Chytnu tě! Pojď sem! Pojď sem!
- Teď tam jsme. Ale je tam tma.
- Já tam nechci bejt!
- A nezkusíme vyvolávat duchy? To by bylo zajímavější!
Tady mám zrovna tu knihu.
Almanach Tajemna.
Věříš v UFO? Co?
- Nevim. Tohle vypadá trochu jako mrak.
- Tohle? Jak to? Dyk tady má něco oválnýho. To je asi nějakej meteorit.
- Mně by zajímalo, kde je ten panďulák.
- Ten talisman?
- No. Je někde schovanej.
Jestli ten přístroj nebude tady?
- Jakej? Aha! Já myslel přístroj na zhmotňování myšlenek.
- Obyčejnej panďulák.
- A fungoval?
- Jak by měl fungovat, dyk je to obyčejná věc.
- Jestli ti něco splnil.
- Copak něco splní? Panďulák?
- A proč to filmuješ? K čemu ti to bude? Nějakej duch, kdyby se tam aspoň zjevil, něco, co by ti vyrazilo dech!
- To je taky pěknej hlas! A tenhle já jsem právě někdy dávno sháněl.
- Teď můžeš pořád. A obměňovat s tou Sally. S tou Sally!
- Že by k tomu ten hlas šel blíž.
A máš třeba harfu. Prvek vážný hudby. Jako z hlediska možností.
- Viděls to? Hvězda! Padala...
- Hm... Támhle taky něco letí.
Ale vážně mi slib, že pokud se se mnou něco stane, tak že to skartuješ. Že si to nenecháš pro sebe. Jo? Slíbíš to! Ale opravdu! A dej mi na to ruku!
- Ruku na to.
- Když myslím skartovat, tak všechno z Internetu a od sebe, z počítače.
- Ale když si tu knížku někdo koupí, tak ho nedonutíme, aby ji zničil.
- Jasně! To ještě akceptuju, ale po mý smrti už ne. To ostatní.
- Ale po tvý smrti bude ta knížka taky existovat. Když si ji koupí sto lidi, tak ji sto lidí bude mít doma.
- Ale já v závěti uvedu, aby ji dál nešířili. Protože vím, jaký má Realita se mnou plány.
- Jaký?
- Prostě chce mý dílo zneužít po smrti. To je jasný! To už se jí nepovede. Proto taky ta poslední vůle. Nejsem blbej, abych to nechal napospas, že jo? A co je psáno, to je dáno. Já vám dám, někomu tady dělat figurku!
- Ale komu?
- No Realitě!
- Přesně: psychologická hra mezi osmičkou a devítkou, to je to samý! To je taková novinka, která trvá už přes dva roky. Hrajem psychologickou hru mezi osmičkou a devítkou, takže není přípustný, abych viděl někde osmičku... tady... nesmim vidět osmičku, pokud ji uvidím, musím ji přebít devítkou! To znamená, že tady musím chodit do tý doby, dokud nenajdu na modrý ceduli devítku. Už chápeš, jak tě psychika vydírá? Ale musim tu devítku najít tak, aby to nebylo, že ji vidím automaticky.
To jsem si ještě donedávna říkal, že hodiny ve mně ještě nic nevzbudily a mám to. To jsem dopad! Potom nemám klid. Když ji uvidím v noci, musím v noci vstát a na tu devítku počkat. Do tý doby nesmím usnout. Pokud to neudělám, tak mozek se mnou nebude komunikovat.
- No počkej, tak se zastav...
- ... a co?
- A stůj.
- ... a co?
- Poslouchej, co říká mozek. Nechoď nikam! Počkej! Zastav. Stůj!
- Co? Musím najít devítku!
- Nechoď nikam, jenom stůj!
- A co?
- A čekej.
- A na co?
- Co se bude dít s mozkem.
- Chce po mně devítku.
- Počkej, Vašku!
- Ty myslíš, že to dělám naschvál?
- Tak řekni mozku prostě: stůj!
- Ne! Já tu hru chci vyhrát! Co chce mozek, to je svaté.
- A neni tim tvým úkolem tady, ten mozek odvrhnout, pokusit se od něj osvobodit?
A jak? Myslíš, že dostanu nějaký zvláštní schopnosti?
- Nenatáčíš to doufám?
- Hm.
- Nenatáčíš?
- Jo.
- Natáčíš?
- Jo.
- Tak to vymaž.
- Že jsem si říkal, že každej z vás třech by na konci měl mít dvě minuty...
- Jako že by mu bylo vidět i do obličeje?
- Úplně jakkoliv.
- ...prostě dvě minuty, ve kterejch můžeš říct úplně co chceš k celýmu tomu filmu a bude to úplně na konci a já už do toho nebudu nijak zasahovat.
- Ale to tam dáš, co teď řeknu!
- To tam bude, povině.
- No, takže já se jmenuju Venda Hrdý, tady se teda prezentuju ve svém díle pod pseudonymem Tom Patrick a sepsal jsem dílo City Means. Vy si asi říkáte, co měl znamenat ten zmatečný dokument. Já jsem se tam vlastně pokusil zhmotnit Martina Ronského, jednoho z hlavních postav toho díla. On má prostě tajná přání, že jo, chce se setkat se svojí dívkou -- tu jsme tam třeba viděli v poloze té nahé dívky v tom Labi, má svoji kamarádku, Nolu Klemontovou, to byla třeba ta dívka, kterou představovala Lída a projížděla na kole. A já jsem se vlastně tímto prostřednictvím dokumentu ve své vlastní podobě snažil vlastně znázornit.... že jak je těžké upotřebit navenek svá přání a že by vlastně každý člověk měl mít svého průvodce.
Snažil jsem se vlastně naznačit, jak je to vlastně těžké navenek, že narozdíl třeba od Harryho Pottera nemusíte bojovat nutně se zlem, ale že už vlastně přání, skrytá přání, obyčejná, jako je naplnění vztahu, nebo mít kamaráda, nebo třeba upotřebit tu hudbu -- jak jsme tam slyšeli ty záblesky -- když se to neděje navenek a děje se to vnitřně, že by každý měl mít svého průvodce, popřípadě takzvaného spasitele, který by mu mohl pomoct. Takže narozdíl od Harryho Pottera poslání City Meansu je v tom mít průvodce, který člověku pomáhá, který mu splní jeho tajná přání, když na ně dotyčný nestačí. Čili fantasy, která pomáhá.
Pak jsme tam viděli něco z VyVolených, hlasy z té paní, to jsou zase věci, takoví šotkové, kteří to mohou narušovat a my jsme se to snažili zhmotnit vlastně dostupnými materiály, takže to dopadlo tak, jak jste to právě viděli.
Takže až si dílo City Means budete číst, tak to poslání mé snad najdete. Fantasy má pomáhat, ne vyloženě jen... ničit.
Děkuji za pozornost.
Shaddack
hacker v původním slova smyslu
NEPŘÍTEL
ZVÍTĚZIT
CHYTŘEJŠÍ
- Už jedeme záznam?
- Jo. Tak já myslim, že se do toho můžeme pustit.
- Testing: 1, 2, 3. Funguje?
- Výborný.
- Perfekt.
- Testing, 1, 2, 3. Testing, 1, 2, 3. Testing, 1, 2, 3.
- Když zakřičíš, tak to vyleze do červenýho.
- Testing, 1, 2, 3. Jo.
- Tyjo, to je z Dooma.
- Ano, průser?
- (druhá strana linky)
- Teď momentálně nejsem úplně doma. Naloguj se tam a zrestartuj si ho.
- (druhá strana linky)
- Máš certifikát.
- (druhá strana linky)
- Kurva! Počkáš do konce hodiny?
- Tak si to skoč zařídit...
- (druhá strana linky)
- Jo. Pokud to nebude chodit v nula sedm, tak mi zavolej.
- Tak si to skoč zařídit...
- Zatim ahoj.
Práce...!
- A jak často chodíš ven?
- Jednou za pár dní, když je něco potřeba, když někdo potřebuje mně, když já potřebuju něco koupit.... Nebo když jedu na letiště...
- Ten nápad jsem dostal ve chvíli, když jsem slyšel, jak Američani maj tendenci kontrolovat na hranicích laptopy, přenosný disky a podobně. Že máš normální flešku, strčíš ji do počítače a chová se jako fleška. Ale vyndáš ji z počítače, přiložíš magnet na určitý místo a ona je to jiná fleška!
- Použití?
- Třeba když cheš ze země propašovat videozáznam, co se tam dělo.
- Strávils někdy den bez počítače, v poslední době?
- Celej den?
- No.
- Ne!
- A kdy naposled?
- Pár let už to bude.
-Operation Stalker, time 19:46, monday.
Nyní jsme na cestě a pokračujeme směrem k ukrajinským hranicím.
Hodně dlouho mně zajímalo, jakým způsobem vyhrát proti silnějšímu protivníkovi, když seš slabší. Velkou inspirací pro mně byl Vietnam.
Jedeme záznam! Kolik máme kazety?
Někdo má Tádž Mahal, někdo má Černobyl!
- Karle, přestaň fotit a padáme!
- Vypadá to tam nádherně! Je tam klid!
Teďko je taková novinka. Amíci na tom dělaj vývoj. Reaktivní materiály. Kompozitní materiály, který maj v sobě uloženou energii. Není to vyloženě trhavina, nemá to výbušnej efekt, spíš je to podbnější termitu.
- Hm.
- Ukazoval jsem ti trinitit? Sehnal jsem to přes Internet. Pravej. Dokonce i geigra mi lehoučce roztikal. Sice ne moc, asi jenom o polovičku vejš, než pozadí, ta uranová dóza po babičce je podstatně zpívavější, ale dost na to, abych věřil, že je pravej. Je to sklo vzniklý z pouštního písku působením prvního umělýho slunce.
Znáš The Gadget? Trinity test?
- Ne.
- Alamogordo, Nový Mexiko?
- Hm..
- To už ti něco řiká?
Metro je dobrý na rychlost, ale nemám ho rád. Je to ďoura, moc lidí, malej prostor. Myší past.
Kofein je rutinní záležitost, ňáký benzodiazepaminový anxiolytka na úzkostný stavy nebo na paniky... ale ty prášky fungujou i když je neberu, prostě mám je k dispozici, takže nepanikařim...
- To že máš možnost si je vzít...
- Jo. Teď už ji ani nepotřebuju, asi mně to nějak přešlo.
(song, english version bellow)
Přistupte blíže, uživatelé, nadávejte, stěžujte si, bědujte,
řekněte sbohem mainframům, na kterých jste odrostli,
místo terminálu dostanete nějaké písíčko,
a jestli vám vaše soubory stojí za zachování,
udělejte si radši zálohy, nebo o ně přijdete,
neb soubory se mění.
Come gather round users, bitch complain and moan
Say goodbye to the mainframes with which you have grown
Instead of your VT you'll get some PC clone
If your files to you are worth savin'
Then you better make backups or you'll end up with none
For the files they are a-changing
To jo. Tohle je jako skvělý. Myslim, že seš nejlepší člověk, kterýho znám, na řešení technickejch problémů. Ale všude jinde mi přijde, že musíš bejt v háji.
- Taky že jo! Zase na druhou stranu jsem si získal schopnost transformovat skoro všechno na technickej problém.
- A funguje to vždycky?
- Vždycky ne, ale často. Dost často na to, aby to byla užitečná strategie. Ale řekl bych, že si úplně přesně dokážu přestavit situace, v kterejch to fungovat nemůže.
- Já taky.
Všechno je informace. Co je hmota? Nosič informace!
- Jsem si říkal, že takovýto přísně logický myšlení je vlastně doménou mužů. A že ženy fungujou víc třeba emočně, víc intuitivně...
- To je taky hardware.
- Jo?
- Jo.
- Drátovanej trošku jinak, ale taky je to železo. Proveď důkladný reverzní inženýrství a zjistíš, jak to funguje!
- Takže by vlastně šlo říct, že člověk je počítač.
- Jo! Koukni na různý úrazy mozku! Když máš dostatečně lokalizovanej úraz nebo nádor, tak může mít docela bizarní výpadky určitejch funkcí. Můžeš na něco koukat a nechápat, co to je, dokud si na to nešáhneš. Poškodíš hardware, vypadne příslušná část softwaru.
Ten kdo nezná technohudbu, soundsystémy masivní,
jako já, jako já,
ten kdo chce si něco užít, nebejt jenom pasivní,
ať se na CzechTek festival podívá.
Duc duc duc.
Ten kdo neprojížděj lesem, kamión když z cesty sjel,
málo zná, málo zná,
ten kdo neprošel tím děsem, že se strachem v noci chvěl,
ať se na CzechTek festival podívá.
Duc duc duc.
Dýdžej, techno tam hoď,
dnes bavíme se, na zejtřek dlabem.
Duc duc duc.
- Já mám ve strašně živý paměti, jak jsme jednou společně dobíhali to metro a jak jsi říkal, že se ti asi z toho zastaví srdce, nebo že z toho dostaneš infarkt.
- To jsem byl trochu netrénovanej. To jsem furt. Už to není tak zlý. Už přecejenom čas od času někam vylezu.
Hodilo by se míň spát, mít lepší koncentraci, lepší paměť... Víc rukou... Širší spektrální pásmo na vidění... Pokud možno od dlouhejch vln po tvrdý gamma... Ale spokojil bych se i s termálním, až po deset tisíc nanomentrů...
Všecko kovový...
- Máš?
- Teď už se nekazej.
- Úplně všechny zuby máš umělý?
- Hm!
- Fakt?
- Jo.
- Ve třiceti... kolik... dvou?
- Ještě dřív.
Tenhleten typ myšlení do určitý míry omezuje: já některý věci nevidím. Zase vidim některý věci, který nejsou vidět jinak. Holt, něco za něco.
- A co myslíš, že nevidíš?
- To já právě nevím.
To nevim, protože to nevidim.
- Tak celá sféra těch emocí, který lidi řešej úplně stejně...
- Já jsem tohle řešit nikdy pořádně neuměl...
Nedokážu přečíst ten výraz.
Jelikož čas od času nevidim, když se mně někdo snaží naštvat, tak jsem považovanej docela za kliďase.
Celý svět zívnul nad novinama,
atlantik přeletěl Air Force One,
nastalo po celé Praze drama,
Jirka Bush přišel k nám nepozván.
Chceme ho, nechceme, je to schíza,
radar maj postavit v horách Brd,
za stavbu obdržet máme víza,
nejspíš však dostanem zase prd.
Hlavounů kolona jede Prahou,
občané nesmějí z domů ven,
média sledují akci drahou,
provoz ve městě je ochromen.
Protože sedíš u toho počítače a čteš o tom světě, tak mu budeš rozumět líp, než kdyby jsi v něm fyzicky byl. Já mám trošku moc těch počítačů, ale přecijenom aspoň trošku tý reálný expozice mám. Ne tolik, kolik bych potřeboval, ale aspoň něco....
- Myslíš někdy nelogicky, jakoby mimo logiku?
- Ne moc. Pokud jo, tak jsem si vědomej, že je to nelogický.
- A kdy?
- To je složitý.
- Takhle? to co bych vyloženě chtěl, jsou 3D videobrejle -- kouknu na tebe a ono mi to řekne kdo seš podle rozpoznání xichtu. Koukneš na město -- okamžitě vidíš, kde seš. Koukneš na budovu, počítač udělá dotaz, vytáhne ti z telefonního seznamu, kdo je uvnitř. Koukneš na výrobek, koukneš na čárovej kód -- dotaz na server, odpověď ze serveru -- a popíše ti to, co je uvnitř. Kouknu na mapu a než někam jdu, tak se seznámím s okolím.
- Když vlastně budeš nahrazovat postupně všechny části těla a zbyde ti třeba jenom mozek, někde v nějaký vaně, v nějakým roztoku...
- A ten potom můžeš nahradit taky, když přijdeš na to, jak.
-Chceš říct, něco k tomu filmu, jak ses v něm cejtil, v kontextu celýho toho filmu?
- Nevim. Nemám představu.
- A kdyby ten... A odpovídá ta představa, nebo jak v tom filmu vypadáš, tomu, jak se sám cejtíš?
- Žádnej film nemůže tohle postihnout úplně přesně. Ale dá se říct, že máš přibližnou podobu.
- Co chybí k přesnosti?
- To je to, co se nedá popsat. Kdyby se to dalo popsat, tak se to dá udělat.
- Je tam něco, co bys nerad viděl v tom filmu?
- Mluvíš moc o emocích, moje použití psychofarmakologie taky nemusí bejt úplně veřejný a to, že mám umělý zuby, si taky můžeš nechat pro sebe.
- No sakra!
Teď to je dvojitě.
- Co je dvojitě?
- Teď to tam je dvakrát, umělý zuby.
- Takže musí stačit maximálně jednou. To kratší, to jenom naťuknutý.
Text v obraze:
Luboš byl několikrát za ředitelem Národní galerie Knížákem.
A prý mu vykládal o svých teoriích umění.
Chce u něj uspořádat disputaci nad Knížákovým obrazem.
Knížák je pro Luboše ikona.
Voice-over:
Písni, krtupane, čekám. Luboš.
Honzo, mám návrh. U Knížáka... Pro Knížáka... (zbytek nesrozumitelný).. realitě Přísečnice ... Korelace ... Knížáka.
- Tady ta abstraktní exprese je bipolární soustava... barevná, harmonická, kaligrafická, vůči tady tomu obrazu a že jsou tam doopravdy nějaký protipóly, který prostě... naznačujou, že může tam bejt nějaká džungle, nějakej chaos civilizace, vůči člověku, kterej do ní vstoupí z nějaký hloubky, nebo spíš člověk, kterej není zasaženej naší společností, že nemá vymytej mozek, že není racionalizovanej v nějakým směru. A je čistej, ale dopadl tak, jak dopadl, ten tlak civilizace ho naprostým způsobem zmuchlal.
- Já jsem autor, já o tom uvažuju zcela reálně, já své pocity při tom nezpytuji. Já samozřejmě jsem začal malovat... namaloval jsem toho hodně na tý levý straně, a už mi přišlo zbytečný to dodělávat napravo, poněvadž už tam toho bylo řečeno dost. Tak jsem toho řekl málo a všiměte si, že ta propracovanost toho obrazu jde odleva doprava, tak jak jsem to maloval, tak jsem to promalovával víc a pak mi přišlo, že už to stačí. Že už jsem toho řekl dost a že ten obraz už není třeba dokončovat. Pro mně tam není... Já tam nehledám žádnou...
Píseň:
Sudetama vede cesta pěkná
a vedle tý cesty
bože, teče voděnka
Text v obraze:
abstraktní exprese
geometrická abstrakce
Luboš
horník, hrobník,
muzikant, malíř,
a autor knihy
Pohádka pro funebráky
- Počkej! Netoč!
- Já si jenom ostřím, Lubo!
- Musíme dovézt Archu.
- Archu?
- Jo.
- Dobře. A co je Archa?
- Taková ta zmlácená loď, vole. Stará lodička!
- Šípku!
- Jo, zvuk by byl!
- Co to děláš, Šípku?
- Kouzlo takový, víš?
- Wir jetz muss fahren nach Sudetland.
- Sudetland...
- Zmijovka bere láhev becherovky. Jůlie je zabalená do celty. jde k ní. Opilým hlasem skřehotá: “Jůlie Hegerová! Já vzal jsem ti hrob a dávám ti novej.” Jemně jí vybaluje hlavu z celty. “Jůlie! On nebyl dobrej, ten hřbitov dole v Přísečnici. Nikdo by tam s tebou stejně nezůstal. Mně můžeš věřit holčičko, mně jo.
- Tak vás navočkuju stejně, jako mně naočkoval Zmijovka!
Já tady vodsaď vůbec nepocházim. Já to mám fakt jenom díky tomu Zmijovkovi. Víš, že jsem se s ním tady potkal.
Je těžko vyprávět o někom, kdo vybírá mrtvý z hrobů a vozí je někam do Vejprt.
- A on tam ten Zmijovka přišel vyloženě vykopat ten hřbitov, jo? On tam předtím nebydlel?
- Ne. On to byl jako brigádník. Ono ten hřbitov se likvidoval od šedesátýho asi druhýho nebo třetího roku do roku sedmdesát dva nebo tři. Dlouhý léta, než to vybrali a odvezli do Vejprt na hřbitov.
- Takže deset let?
- No! To nebylo během jednoho dne vybraný. To se dělalo postupně. Nenašel jsi vždycky vhodnýho člověka tady pro tu práci.
- Pasev, ty vole, Míšo, já tě zdravi! Hele, poslouchej mi! He he, ty vole, stejnej ksicht!
- Pojď dál!
- Dobrej... den!
- Pocem, prdelko! Miluju tě.
- A co to tady máte za...?
- Hele, ty nám budeš dělat vílu!
- Vílu?
- No!
- Budu! Můžu? Vílu!
- Já jsem ti to říkal, že tady v Sudetech jsou lidi normální!
- A kde ty vlastně děláš? Já jsem to slyšel...
- Já jsem na mateřský. A dělám teď hrobníka... ne hrobníka,
- ... těch je nedostatek...
- ...ve zvířáku ve Velkým Voseku. Kydám hnůj prasatům a vovcím a tak.
- Počkej, dyť děláš hrobníka, ne?
- No občas.... Jako... Já jsem v životě nedělal hrobníka, vole ale tam u obce musí bejt manuál, když někdo natáhne ráfy a nechce ho nikdo pochovat, tak obec má ze zákona povinnost nebožtíka pochovat, tak to je na mně.
- Máš tu funkci.
- Vykopat díru a uklidit neobžtíka. Zatím se mi to neposkytlo....
- (nesrozumitelné)... A tenhleten chlap, co to vyprávěl tomu Zmijovkovi na tom hřbitově, mu ukázal ten hrob tý Jůlie Hegerový a domluvil se s tím Zmijovkou, že ho nepošlou do Vejprt mezi ostatní lidi ale pohřbí ji jinde a usmysleli si, že ji pohřbí na Hasberku, a protože se tam nedalo nic vykopat, tak ji pohřbili na tom šutru. Teda zase to je jenom z vyprávění, viď...
- Sedneš si tam... na Hasberku je šutr, vyvřelina, milióny let stará vyvřelina...
- Tam jsem ještě nebyla.
- A na tom šutru se posadíš a díváš....
- A proč nejedete na Špičák?
- Prosimtě, podívej se na sebe...!
- Tam máš lepší vyvřeliny. Tam je čedič.
- Tam je čedič! Tam je spousta čedičů. Fakt!
- Ale tam je ta sedačka! Na tom Hasberku.
- ...tak támhle máš kytky....
- ...to je úplně úžasný....
- A ten Zmijovka, to byl kdo, teda?
- To potkáš člověka, bavíš se s ním hodinu, pak už ho nikdy nevidíš, ale on ti narve do hlavy takový věci.... Mně prostě narval do hlavy lásku k Přísečnici.
- Já jsem nevěděl, nakolik je to tvoje fikce, že do toho dáváš svoji zkušenost....
- Ne, to je jeho... realita... toho kluka.
- Zelený sudeťácký kytičky.
- Hele ty modrý jsou dobrý.
- Ježiš to je fantastický, tak je dej naruby!
- To mně bude kousat!
- Božínku!
- A jak to teda vypadá?
- Kdo tady natáčí ten film? Tak jakou máš představu? Já mám představu takovou, aby si Luboš vybral, ale dobrý, ne?
- Prdelky...
- Tak růžový šatičky a červený jeřabiny?
- To bude borges, ty blázne! Zlatý Sudety, ty blázne!
Moc hezký by bylo, kdyby tady paní Pasevová měla nějakou záclonu.
- Že bysme byli v zácloně? Zabalený? Já to nechápu...
- Zkus to normálně, vzít záclonu a takhle se obalit do záclony. Tohleto je moc moderní na vílu.
- Kde jste vzali v Sudetech víly?
- Tý krajině to je jedno. Ale já jsem v ní. Prostě tě osloví. Nějak tě osloví, mi řekl. A oslovila mně tak, že jsem napsal knížku. Oslovila mně tak, že třeba dělám muziku k tý knížce, že jí chci udělat multimediální, že chci namalovat obrázky. A ono už je celkem jedno, co si z tý krajiny vezmeš. A co si ty svým vlastním já, svým vlastním bytím oteplíš a dáš tomu nějakej rozměr, že to jiný lidi budou v tý knížce číst a že je to bude zajímat, kdo to byl nějakej Hugo Panhans.
- Jako sundat si ji má?
- Jo.
- To ztvrdlo přes noc.
- Pro boha živýho, tak si to rozňahněj.
- Ááááá!
- No vidíš, už to polevilo.
Ty, podívej se, jak je to smyslná ženská, když si udělá...
- Když mi nejde vidět do ksichtu.
- Hele, pojď sem, zaber to takhle, he he he....
Ty vole, podívej se na to, to je nádhera! Počkej... Já to měl udělat dřív... Ono to tam není vidět. Tys mi to vyhodila!
- Půjč to sem! Neumíš zacházet s foťákem. Já to vyfotim. Kozy... ven! Kozy ven!
- Tak dělej.
- Takovýhle pěkný víly jsme tu měli.
- Támhle v tý zátočině končila Přísečnice.
- A Rusová?
- Jak je ten zelenej pruh těch stromů, to je Rusová.
Vidíš to? Tady máš Hugo.... H - U - G - O P... Panhans, Donsdorf.
- Ale kdo ho sem vytesal?
- No ten Hugo Panhans!
Šetři si ten materiál, Šípek!
Proč je neberete, ty holky?
- Berem!
- On je dobrej...
- Ne tak je to dokument o něm, a on kecá, jako když tiskne, tak je to podle pravdy.
- Jako hele, na tý šachtě opravdu byli v čerpovně lidi, který byli vzdělaný, co jsem ti říkal...
- Šachta je pravda?
- Jo!
- Bordel je pravda?
- No!
- Jo?
- No!
- Všechno?
- Jo! Na šachtě byli vzdělaný lidi, doktoři...
- Hele, granát je pravda?
- Jo!
- Tesilové jsou pravda, jo?
- Jo!
- Honička s cikánama o holky je pravda?
- Jo! Dyk to prošlo i soudem. Zajedem na to zátiší, vole.
Píseň:
Včera byla neděle a mně se zdálo
včera byla neděle a Lucia
včera byla neděle Amore mia,
Amore mia, prima Lucia
Lucia!
La Lucia!
Ty vole, tady to vznikalo na šachtě, ty moje písničky...
- To jsi napsal tady, nebo vymyslel...
- Hodně, vole.
- Jo?
- Hm.
- Hele a kde tady byla pod zemí knihovna?
- Pod zemí knihovna?
- No.
- Nevim.
- Nikdo tady neměl knížky?
- Tady byly akorát mapy tak... Co si já pamatuju.
- No ne, já jsem říkal, že tady bylo spousta vzdělanejch lidí, rozumíš, viď? Takže když si se nudil, tak jsi zašel do čerpovny a kolega havíř ti vyprávěl třeba o medicíně, vole. Protože zrovna byl ten, kterej ji nemohl dělat. To byli uklizený lidi do šachty, no.
Ty vole, voni mi furt nevěřej, ten Šípek, vole.
Ty vole, cejtíte tu vůni? ty vole, typická vůně šachty! Ty vole, Honzíku, to je nádhera! Ty vole, to jsem necejtil už leta.
Honzíku, tady jsou háky s elektrikou, bacha na to, vole!
- Tady sis povídal se Zmijovkou?
- Tady ne, ten ještě neexistoval, ty vole. To bylo až na Přísečnici, jsem si ho vymyslel, vole.
- Je zajímavé, že když mi Zmijovka vypráví o šachtě, má v ruce světýlko. Elektrickou lampičku, co nosí s sebou havíři. Když si povídají, mávají místo neviditelných paží světýlkem. Světýlko v šachtě je jako ukazovátko. Hmatá po práci a myšlenkách.
Zmijovka má v ruce světýlko a mává s ním někam za mně, jako by kolem nás byla věčná temnota šachty.
šepot:
Jakmile se totiž ptáš, limituješ svět do své vlastní reality. Na šachtě nám uniklo mnoho kouzelného neboť to bylo hektické a nebyla to šachta moje, ale obecná. Chápeš?
Hej Honzi. Jsi sráč. Přinejmenším jsi stejnej sráč jako já. Jenže nyní bys měl udělat to, co já. Jenže ty Honzíku povídáš, že lžu v této věci.
text v obraze:
LUBOŠ MI VYHROŽOVAL SMRTÍ
Honzo, na šachtě ses ptal nějakých horníků...
- On měl takovou zvláštní filosofii, ten Zmijovka. Zaprvý a zadruhý byl havíř. Jak jsme měli spojený ten osud toho havíře, takže jsme si docela rozuměli. Ale to fakt bylo jenom... Já nevím, jakej čas jsem tady... jedno dopoledne jsem sem prostě přišel a bavil jsem se s ním.
- Ty jo, jak to může takhle krátká doba...
- Se divíš? Jako vono fakt je to tak, ale.
- Stačí?
- Dobrý, díky.
- Nojo, tak prosim.
- Hele já bych to fakt netočil, Honzíku, já potřebuju tak pět minut. Já nemám každej den čas mluvit s profesorem Knížákem.
- Lubo, brnkni prosímtě jenom...
- Pane profesore!
- No, je to dobrý, jedem!
- Mně napadly slova, že, který říkaj: “Povídal Ježíš, to je ta potíž, každej den bál neni. Jo to si letíš, najednou vrtíš držkou na zemi.” Prostě tu tóniku jsem si vzal z tohohle obrazu a vylezlo mi to jako rokenrol. A ta druhá část, která je abstraktní exprese, ta mi vyšla velice složitou harmonií, kterou na kytaru tady velice těžko zahraju, ale chtěl bych ji dodatečně udělat na varhany.
Povídal Ježíš, to je ta potíž,
každej den bál neni.
Jo to si letíš, najednou vrtíš
držkou na zemi.
Povídal Ježíš, to je ta potíž,
každej šéf není král,
to je ten velkej potud blbě
na humanitu hrál.
To je ta potíž, povídal Ježíš,
každej den bál neni.
Jo to si letíš, najednou vrtíš
držkou na zemi.
Povídal Ježíš, to je ta potíž,
každej bál není bál,
a když tě bratři fláknou na kříž,
zpívej si zase dál,
zpívej dáááállll!
Hej, Knížák, slyšíš?
- Bezva!
- Ty hele, Šípek, myslíš, že tam něco vlezlo? Vy jste mně vypli!
- Ale by si měl čumět na ten obraz. Hledat tam prostě ty reflexy. To jsou ty jemný reflexy tý kaligrafie, která tam nějakým způsobem....
Kde domov můj,
kde domov můj?
- Tak, teď jsem vyšťavenej úplně na nulu.
- Takže to pomalu zabalíme, protože já bohužel...
- Děkujem.
- Není zač.
Tady jsem pro vás připravil dvě knížky, chcete, abych vám je podepsal?
- Jasně!
Mám to všechno? Nemám asi...
Jenom může ještě podívat, pane profesore, jestli jsem tam něco nezapoměl?
Jako před muzikantem, jako jste vy, asi těžko něco provedu.
- Ne dobrý to bylo.
Není tady nic, všechno vzali kluci.
- Děkuju vám za ten obraz.
- To je dobrý.
- Ty vole, já to přežil!
Hele, šel tam dobře ten zvuk nějak, ta kytara?
- Supr.
- On je Knížák hrozně skromnej, ty vole. Já jsem právě chtěl, aby tady byli ty akademici, já jsem oslovil čtyři lidi celkem, aby k tomu... aby k tý hustý teorii barev třeba, k tý hustý teorii abstraktní exprese, aby něco řekli.
- A proč nepřišli?
- Protože oni se ho bojej.
- To je tak jako... Ale každej kdo tě potká, tak vidí... to je tak prohlídnutelný, že ty si vezmeš odborný slova, splácáš je dohromady, vezmeš nějakou banální informaci a zaobalíš to tak, aby to vypadalo učeně. Dyk sám musíš vědět, že to děláš. Dyk sám víš, že ty principy jsou banální, že jsou pochopitelný každýmu a děláš si copyright...
- A jaký třeba?
- Cokoliv z teorií, který mi vykládáš, tak jsou úplně jednoduchý. Ale přitom ty seš tak šikovnej! Ale při tom ten paradox, ty pořád zdůrazňuješ: já jsem ze šachty, já jsem vlastně hloupej, já kydám hnůj....
- Já neříkám, že jsem hloupej. Já jenom říkám, že se zabývám věcma, který přesahujou moje vzdělání, to je všechno.
- No tak do tebe šiju, abych se dozvěděl, kdo seš! Můžu říkat úplně, co chci. Ty si prostě vymyslíš Zmijovku, krmíš mně tři roky tím...
- Ne, Honzo, poslouchej mně. Jedna věc je jistá. Ty jsi mě oslovil, že bys chtěl o mně udělat dokument nějakej. Já jsem ti poslal po 14 dnech 125 stránkovej text, ve kterým jsem ti to vysvětlil, a tys to nečetl!
- Četl.
- Já jsem se tě ptal, jestli jsi to četl, ty jsi říkal, žes to četl, taks to musel pochopit.
- Lubo, tak dej takhle ruku na srdce a řekni: Když jsem Honzovi vyprávěl o Zmijovkovi, říkal jsem mu - a věděl jsem, že ví - že je fiktivní.
Lubo! Ty celou dobu hraješ na mně habaďůru, vykládáš mi věci, který nejsou, pak se přiznáš, že jsi lhal, ale lžeš vlastně dál...
- Já jsem to říkal jenom skrz Zmijovku. Ale vysvětloval jsem ti to, že to je součást mého bytí. Ty děláš dokument, Honzo...
- ... ale nemůžeš...
- Ty děláš dokument a děláš dokument o plástvích člověka. Já ti nelžu! Ty děláš dokument o plástvích člověka. A ty si to bereš sám k sobě, ten dokument. Ty... MNĚ.... ty mně sám hodnotíš nějakým způsobem. Ty neděláš dokument. Ty mně hodnotíš, Honzo. A já ti říkám, že mně hodnotíš v tom smyslu, že se ptáš nějakýho člověka, jestli byla někde nějaká knihovna v nějaký šachtě, tak ti řekne, že to neví z toho prostýho důvodu, že tam nikdy nebyl!
Když děláš na šachtě a... a to už deš ale jako moc do hlouby... když děláš na šachtě, a chceš studovat malířství a umění a oni tě hoděj do šachty k lopatě a děláš tam sám a děláš tam jeden den, dva dny, děláš tam tejden, děláš tam měsíc, děláš tam půl roku, děláš tam rok, tak ti z toho začne jebat, Honzo.
A ty v tý práci si vytvoříš kolegu. S tím kolegou se bavíš. Přijdeš na ten ort a řekneš “zdař Bůh” a on ti řekne “zdař Bůh”. A ty kopeš a vyprávíš si s nim. A rodí se ti lidi. A mně... jako, neříkám, že bych Zmijovku neznal, ale ten fenomén, kterej si vytvoříš, tak s tebou chodí. A ty se naučíš ten fenomén vnímat. Jdeš někam a on ti něco vypráví. A ty naskočíš a zeptáš se ho, co to je.
To není schíza! To je nějakej duchovní rozměr, kterej jsem si vytvořil. A vytvořil jsem si ho na šachtě.
Mně třeba zajímá, že se mnou zabýváš. A ten důsledek toho, že s tebou mluvim -- já jako fakt s nikym jiným nemluvim -- jde o to, Honzo, že tim časem, kdy se známe, nějakým způsobem rosteme. Já nevím, jestli ty, ale nějakým způsobem rostu. Něčeho chci dosáhnout, třeba. Rozumíš mi? Tak mně to hodně pomáhá.
To, co jsem napsal, jsem napsal až když jsem tě znal. To, co jsem napsal o Zmijovkovi, bylo až když jsem si přečetl tvoje texty třeba na netu...
- Dyks to řikal, žes to psal spoustu let...!
- Jo, jako píšeš nějakou záležitost ve smyslu toho, že to je sendvičová věc, to co jsem napsal. Týká se to víc oblastí. No ale některý jsem měl patnáct let napsaný... v hlavě.
- A kde byl ten Zmijovka, kdyžs ho potkal.
- A ten Zmijovka čoveče, jak máš ty stromy, tak tady přesně naproti mně byl kostel a tam je... základ toho kostela. Tak seděl na tom základu toho kostela.
- Ty jsi říkal, že ti řek čtyři věci a že mi je budeš říkat postupně.
- Ne ne ne ne ne. Jasně, ale to jsou... Na to teďkom nedozrává čas, vole. Von byl asi nejspíš nějakej šlehlej... ty vole... prostě nějakej duch hor, víš?
No ne, já jsem ti říkal o tý moudrosti -- ne moudrost, to je strašný slovo -- ale o tom, to jsem ti už říkal tu jednu: aby jsi pozoroval svět. A díval se někam, kam by ses normálně nepodíval. Třeba se zastavíš za sebe a podíváš se na ten strom v tý mlze a řekneš tomu svýmu rozumu vole: děkuju, žes mně zastavil, je fakt pěknej, ten strom. Že to tam je, víš? A stačí jednou v životě, když se ti povede, že tě ta palice někam nasměruje a ukáže ti něco. A ovlivní tě to na celej život. Tak třeba Zmijovka byla tady ten případ.
No tak to je jedna z těch moudrostí. Takže až potkáš něco tady tím stylem, tak ti řeknu druhou!
- To je náš táta!
- Von tam dá zase atomovou bombu.
- Hele můžeš toho natočit víc?
- Lubo, tak pojď, kurva vole!
- Neblbni vole.
- Nestyď se, vole!
- Vem si to a dej to pryč a nech to bejt.
- Ale proč, Lubo?
- Jsou to sračky.
- Ale jaký sračky? V jakým smyslu?
- Nech to bejt.
- Ne ne ne, vole!
- Já to musim slyšet! Lubo! Lubo!
- Neblbni, Šípku, vole. Já ti to řikám normálně zatim. Kurva, vem si to a jdi pryč, vole!
- Ale proč, Lubo?
- Vem si to a jdi pryč! Jsou to sračky s prominutím!
- V jakým smyslu?
- Jsou to sračky!
- Ale proč?
- Jsou to sračky!
- Ale v jakým smyslu?
- Nic, normálně to jsou sračky.
- Lubo, neser, ty vole.
Lubo, co blbneš,
- Jdi, Šípku, vážně. Jsou to sračky, já normálně nemůžu, vole, kdybych mohl, tak ti to omlátím o hlavu.
- Ale proč, dyks to ani neviděl.
- Ne, Šípku, já vidim ty dva vole, fakt jdi Šípku prosimtě vole.
- Já si myslim, že v tom filmu...
- Ale jsou to sračky.
- Tak mně nech doříct větu, kurva.
- Neblbni, vole, já ti to říkám normálně, že to jsou normálně jedovatý hnusný sračky, rozumíš, co tam plácáš.
- Tak řekni tady Vaškovi, že plácá sračky. Tak mu to řekni!
- Ale to je člověk! Je to člověk, rozumíš? Může si myslet, co chce.
- Dyk to je v pořádku, všichni si to myslíme.
- Tak ať si to myslí, vole. To neříká mně, vole, to říká tý kameře, vole.
- Jenom jsem ti chtěl říct, že si myslim....
- Ale jsou věci intimní a jsou věci, který maj svoji společnost s hrdostí člověka, ty vole. Intimní, vole. Do toho nemůžeš zasahovat, vole.
- Jenom jsem ti chtěl...
- Ty vole, ty děláš velkou chybu, Šípku, vole. Já jsem ti říkal už u toho Knížáka, že seš jako fízl. A ty seš fízl, vole.
- Nejsem fízl, proč bych byl fízl.
- Normálně vole, já ti říkám, zažil jsem toho dost, ty vole, a takhle jsem se málo na koho vytočil, vole. Fakt!
- Lubo neviděls to!
- Můžu ti říct, že normálně chlapa vemu a prohodim ho voknem, když mně hodně nasere, vole.
- Vašek byl se mnou.... a já jsem si říkal, že možná.... když bych si to možná ani nepřipustil... že možná je.... jednim z mejch nejbližších lidí.
Na silnici před náma ležel čmelák... Vašek vzal list trávy a dal ho z cesty... a pak řekl.... vidíš? udělal jsem dobrej skutek... zachránil jsem život čmelákovi.
Závěrečné titulky, píseň:
Sbohem galánečko,
já už musím jíti,
Sbohem galánečko,
já už musím jíti,
sosal bych vínečko,
sosal bych vínečko,
můj pager však svítí.
Displej na mne bliká,
z práce mne volají,
Displej na mne bliká,
z práce mne volají,
buďto spadly Windows,
buďto spadly Windows,
nebo je síť v háji.
KONEC