Včerejší den se mohl stát pro některé z nás docela výjimečným. Po několika měsících se na veřejnoprávní ČT2 objevil pořad, který měl potenciál skutečně zaujmout. Ve zcela neadekvátním, nočním čase, v rámci takzvaného Dokumentárního klubu, se odvysílal Souboj s mozkem, vítězný film loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Téměř devadesát minut dlouhý trojportrét v nejjednodušším chápání ukazuje nevšední životy jeho ještě nevšednějších protagonistů. Divák je po prvotním seznámení s aktéry vhozen do prostředí, ve kterém sám žije, avšak které může najednou fungovat jinak, být postaveno na docela jiných principech a prioritách. Dochází tak k zesílení nejistot a otázek, které existují i v 21. století, a otevírá se prostor pro naznačení možností, jak s nimi nakládat.
[...]
Když se na dokument podíváme podruhé, můžeme jej začít sledovat ne jen jako prezentaci prazvláštních lidí, kterých bychom si na ulici ani nevšimli, ale jako široce zabírající reaktivní snahu o hlubší zobrazení trojice velice kreativních postav, s jejich alter-egy a specifickým vnímáním a hodnocením světa. Nejde o ukazování vzorů nebo nalezení ideálního způsobu života, ale o vykreslení dalších možných cest. Což je vždycky přínosné a obohacující.
„Já jsem Honza Šípek a chtěl jsem natočit film o třech svých kamarádech, kteří jsou pro mě zásadní a inspirativní a s kterými jsem strávil hodně času.“ Těmito slovy uvádí režisér snímek Souboj s mozkem. Je to pokus proniknout do myslí mužů, jež většinová společnost škatulkuje jako podivíny. Venda Hrdý je introvertní autor knihy City Means: Město plné návratů. Hrdinou téhle „fantasy, která má pomáhat“ je jeho alter ego Martin, citlivý outsider vyrovnávající se s tím, že nezapadá mezi lidi. Vendův svět řídí „vnitřní mozkovna“, těžký soupeř, nad nímž není snadné vyhrát. Hacker Shaddack mluví o mozku jako o hardwaru. Prakticky nevychází ze svého malého klaustrofobního bytu. Přemýšlí přísně logicky a přiznává, že neumí občas ze tváře odečíst emoční rozpoložení člověka, s nímž se baví. Horník a hrobník Luboš má umělecké ambice. Hraje na kytaru, píše, komentuje výtvarná díla. Jaký je ale uvnitř? A co mají znamenat bájivé historky o imaginárním kolegovi Zmijovkovi? Zábavný i melancholický film o lidech, kteří jsou všechno jiné než průměrní, získal na loňském festivalu dokumentů v Jihlavě Zvláštní uznání.
"Poslední český film, který podle tohoto zcela subjektivního výběru stál v roce 2009 za zhlédnutí, je Souboj s mozkem Jana Šípka. Celovečerní film studenta dokumentární tvorby na FAMU získal zvláštní uznání na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, avšak kromě projekcí v několika pražských kinech se zatím do širší kinodistribuce nedostal. Dokumentární trojportrét, který má závratnou stopáž osmdesáti minut, ovšem vzbuzuje spíše očekávání neúnosnosti pro nedostatek či spíše absenci dramatického vývoje.
Šípkovo subtilní a zároveň konfrontační zkoumání světonázoru a podstaty existence tří postav nehodících se do své doby je však napínavou cestou, na jejímž konci má divák dostatek materiálu k dalšímu přemýšlení o tom, co znamená „já“. Artikulovaný vnitřní souboj se společností, jejími dominantními diskurzy, hodnotami a pravidly mladého spisovatele sci-fi, počítačového génia a excentrického umělce a performera v Šípkově snímku vytyčuje hranice normality v očích těch, kdo se cítí být na jejím okraji. Zkoumavá a bloudivá Šípkova kamera vychází meditativnímu tónu filmu vstříc."
"Média jako by nenašla cestu k dokumentárním filmům, které neobsahují jasně ohraničitelné a výslovně společenské téma a politický náboj. [...]
Právě to se týká i letošních vítězů Jihlavy. Snímek Mám ráda nudný život Jana Gogoly ml. přímočaře nenabízí používání atraktivních a drama slibujících slov jako „rozkrývá“, „kritizuje“, „odhaluje“, „zpochybňuje“, „analyzuje.“ Je to film intimní, celý svět hledá v jednom jediném domě a smysl existence nachází v pohledu zprostředkovaném deníkem ženy, jež v domě žije. Všechno šílenství tekutého a třeskutého světa se v její každodennosti zastavuje a vše najednou dává smysl, díky zdánlivě obyčejnému a banálnímu pohledu pravidelné pisatelky deníku. Film Souboj s mozkem Jana Šípka je zase celovečerním trojportrétem tří mužů cítících se na okraji společnosti, ve smyslu zneuznání toho, co sami považují za důležité. Jeden žije u matky a píše knihy, druhý žije mezi jedničkami a nulami a vztahuje je ke společnosti, třetí je excentrický umělec. Ani jeden neumí jasně definovat své cíle či smysl svého snažení, jak ale velí kánon doby. Režisér se snaží dobrat podstaty jejich světonázoru, důvodu jejich perifernosti, a proto neustále naráží na podstatu i své vlastní pozice. Oba filmy jsou zahloubané, melancholické, intimní. Ani jeden však zdaleka nepostrádá drama či reflexi toho, z jakých částic se skládá naše chatrná konstrukce reality. V subtilní formě oba filmy pronikají k podstatě fungování společnosti jako k poněkud arbitrárnímu konsensu.
Ignorance médií vůči těmto filmům může být nahlédnuta jako nezájem o taková témata obecně. Jako by byla příliš civilně natočena a zároveň nesla příliš abstraktní sdělení, míříce k podstatě existence, bytí, smyslu, pozice ve společnosti, tázání se, co společnost vůbec je a co jsem ve vztahu k ní. Nenabízejí možnost označit něco jako dobro či zlo a vymezit to vůči jasně identifikovatelnému opaku. Jednoduše to není jejich tématem a takové rozlišení není jejich cílem. Neumožňují novináři naplňovat předepsaný počet znaků recenze prostým popisem děje či zaujímáním polemiky s postavami dokumentu – což je vůbec jedním z aktuálních a tragických nešvarů psaní o dokumentárním filmu. Vyžadují takový způsob přemýšlení, jaký vyplývá z metody, skrze kterou byly natočeny. To je vlastně těžká práce, protože vyžaduje vcítění se."
"Vzato s odstupem, nejvíc jsem letos žasnul nad celovečerní esejí Jana Šípka Souboj s mozkem -- v Jihlavě dostal zvláštní cenu poroty. Mozek je neviditelný pro druhé stejně jako sám pro sebe -- a tvář k němu cestu jen naznačuje. Tento film dokázal otevřít více než životy čtyř hlavních protagonistů (počítám i režiséra)." -- Vít Janeček
"Pak mi hlasitě zní v hlavě Souboj s mozkem Honzy Šípka a ještě pořád nezmizela Ivetka a hora Víta Janečka -- v obou případech filmová magie, každá jiná a pokaždé neočekávatelná." -- Martin Řezníček
Tak originální film jsem už dlouho neviděla. Tak vnitřní průnik do těch charakterů a zároveň ten Honza, kdykoliv oni nejsou sami sebou, tak se do nich pouští a snaží se odhalovat ty skrytý vrstvy tý osobnosti. Úžasnej film. Mně úplně zasáhl, nečekaně. --Lucie Králová
"Ukázalo se, že jsou jenom dva filmy, které byly většinově do diskuse, a mezi nimi jsme se v podstatě nedokázali rozhodnout, ten druhý byl film Jana Šípka s titulem Souboj s mozkem, což je v nemenším slova smyslu zjevení, vlastně ještě mnohem syrovější a méně uchopitelnější, než ten Gogolův film [...]. V té charakteristice se objevuje základní výzkum a je to zjevení i ve formální rovině. Způsob, jakým on komponuje nějaké spolubytí se třemi zajímavými a zároveň velmi excentrickými lidmi, a jakým způsobem to dává do celku, nějakého rámu výpovědi o lidské existenci -- to je něco, co se nedá říct takhle pár slovy. A já doufám, že ten film se dostane -- je to vlastně celovečerní dokument -- i dál k divákům."
--Vít Janeček
"Ten film mne fascinoval v tom, jak nabourává naše tradiční paradigma. To, jak se na věci díváme, jak jsme schopni se na ně dívat. Ty jeho tři kamarádi reprezentují něco, co bychom normálně označili jako nenormalitu nebo abnormalitu, jako něco, co nepatří do světa, ve kterém se pohybujeme, to znamená do našeho paradigmatu. Dokonce by se dalo použít i nějaké klinické označení, že třeba ten první hrdina, možná by někdo řekl: to je schizofrenik, ten druhý, počítačový blázen, je autista a ten třetí, to je bájivý lhavec, který se taky malinko uzavírá do svého světa, čili na hraně autismu a tak dál. Ovšem právě ten film Honzy Šípka ukazuje, že jakmile začneme používat tyhle nálepky, tak se nám vlastně ztrácí ten svět, který tyhlety nálepky reprezentují. A vůbec ho nevidíme. A ten Honza Šípek udělal to, že velmi citlivým přístupem k těm klukům z nich právě dostal tu zprávu o světě. O tom, jak jsou ty neuronové sítě v jejich mozku strukturované, respektive, jak se projevují ve vidění toho světa. A to je najednou setkání, které je opravdu na rovině zjevení, protože tohle běžně neumíme ani v hraném filmu ani v literatuře. Tady měl člověk pocit, že s nimi žije. Čili tam bych vyzdvihnul tu neuvěřitelnou citlivost. A Honza Šípek potom hovořil o křehkosti celé té věci a ta z toho pravdu byla cítit, ale zároveň měl člověk pocit, že je ve světě, který by zrovna tak mohl být jeho, protože ty neuronové sítě nejsou pro jednou uspořádané tak, jak jsme si zvykli říkat: tohle je normální. "
-- Petr Fischer
"Také o oceněných českých filmech by se dalo bez větší nadsázky prohlásit, že vznikly na nepsanou objednávku jihlavského festivalu. Souboj s mozkem studenta FAMU Jana Šípka dostal čestné uznání a veterán Jihlavy Jan Gogola si odnesl hlavní cenu za film Mám ráda nudný život."
„V oblasti vědy mnozí těžko chápou rozdíl mezi výzkumem aplikovaným a základním – přičemž v poli toho druhého se rodí převratné a nečekané objevy. Tento film je v nejlepším slova smyslu základním výzkumem v oblasti umění. Při zdánlivě osobním tématu proniká do nadosobních paradoxů lidské existence a k pramenům lidské tvořivosti,“ usnesla se porota MFDF Jihlava.