Skladba (syntax)
- je jazykovědná disciplína, která se zabývá gramatickou a sémantickou stavbou vět a souvětí

Věta 
- abstraktní, v komunikaci (komunikační situaci) nezakotvená jazyková jednotka, jejímž nejdůležitějším prvkem je přísudek (v podobě určitého = finitního tvaru)
- má stránku mluvnickou (gramatickou) - je uspořádána jako určitá struktura, vnitřně organizovaná, mezi jejími členy existuje soustava vztahů

Výpověď
- jednotka komunikace zakotvená (pronesená nebo napsaná) v konkrétní komunikační situaci. Nejčastěji bývá vyjádřena ve formě věty.

Skladba (syntax) - základní pojmy:

Subjekt - podmět
Predikát - přísudek
Objekt - předmět
Atribut - přívlastek
Adverbiale (loci/temporis/modi) - příslovečné určení (m/č/z)
Atribut verbální - doplněk (Otec se vrátil z nemocnice zdráv.)


Základní syntaktické vztahy:
Syntaktické vztahy: 
· DOMINANCE (subordinace) - hypotaxe (podřadné)
· ZMNOŽENÍ (koordinace a adordinace) - parataxe (souřadné)

Způsoby vyjádření:
· KONGRUENCE (shoda)
· REKCE (řízenost) 
vychází ze slovesa (píše dopis) a příd. Jména (určený čtenářům)
· PŘIMYKÁNÍ (adjunkce)
Pracuje spolehlivě, jízda autem
· JUXTAPOZICE, ASYNDETON (spojení bezespojkové)
Jdi do zámku sám, to budou strážci spát.
· DETERMINACE (určování)
· PREDIKACE (přisuzování)


Podmět (subjekt)
· valenční (základový) větný člen
· primárně je to výraz ve tvaru nominativu (1.p)
· při elementárním výkladu nemá smysl spojovat definici podmětu se sémantikou - vede to k omylům (když např. v pozici podmětu stojí jiný slovní druh než substantivum). 
· původce děje, nositel vlastnosti nebo stavu (Sníh je bílý.)
· podmětem je výraz, na který se lze ptát otázkou KDO - CO + přísudek
· subjekt může být i v jiných pádech:

1, Genitiv záporový
Nebylo tam ani človíčka.
Nezaznělo ani slova o dřívější dohodě.
Není dalších připomínek.

Genitiv záporový je v podstatě sémantickou variantou nominativu, může být nominativem 
nahrazen. V dnešní češtině je knižní, udržuje se ve frazeologizovaných spojeních (Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Neminulo dne ani hodiny)
Záporový genitiv se objevuje i v infinitivních konstrukcích se slovesem BÝT v platnosti vedlejší věty podmínkové. (Nebýt babičky, zůstal by dům do večera nezamčený.)

Pozor ! Neřekl ani slovíčka. Nenašli ani jediné stopy. Genitiv záporový zde nahrazuje akuzativ, tedy předmět.

2, Genitiv partitivní
V potoku ubylo vody.
Letos se nám urodilo jablek !
Rodičům přibylo starostí.

Genitiv partitivní je také variantou nominativu (vyjadřuje množství) a může být nominativem nahrazen. Důležitou variantou genitivu partitivního je numerativ - genitiv počítaného předmětu u číslovek, pokud se jedná o přibližnost a podílnost … např. Na drátě sedělo pět vrabců. Ve třídě je osmadvacet žáků. Přišlo jen málo z pozvaných. Číslovka je zde chápána jako přívlastek kvantitativní.

Pozor ! Přisypal si cukru. Přidej mi polévky. Genitiv partitivní nahrazuje akuzativ předmětu.

Primárním vyjádřením podmětu je substantivum, funkci podmětu však může plnit kterýkoli slovní druh. Podmět může zůstat nevyjádřen. Od nevyjádřeného podmětu je třeba odlišovat:

a, podmět všeobecný
objevuje se hlavně u přísloví, rčení, návodů, apod.
Jak si usteleš, tak si lehneš. Nůž držíme v pravé ruce, vidličku v levé.

b, podmět neurčitý
Jde o věty, u nichž je jasné, že podmět mají, mluvčí jej však v daném okamžiku nechce nebo nemůže pojmenovat.
Říkali to včera v televizi. V sousední ulici zvonili poledne. Ve vedlejší ulici vykradli byt.


Podmět věty hlavní může zastupovat i vedlejší věta. Ta může být
a, vztažná - Kdo se bojí, nesmí do lesa.
b, spojková - používáme převážně spojek aby, že …. Není možné, abys mu všechno věřil.

Podmět může být i několikanásobný - otec a matka, Pavel s Jirkou, …


Přísudek (predikát)
· valenční (základový) větný člen
· nezávislý na jiném větném členu
· vyjadřuje to, co podmět dělá (děj)
· nejčastěji to bývá slovesný tvar ve tvaru jednoduchém nebo složeném

· slovesný tvar jednoduchý (vyjádřený jedním slovem) Studujeme. Bratr studuje.
· slovesný tvar složený:

a, vyjádřený více slovy: Bratr by studoval. Bratr bude studovat.
b, vyjádřený způsobovým slovesem s infinitivem: Nemůže psát.
c, vyjádřený fázovým slovesem s infinitivem: Začíná psát.
d, přísudek slovesně jmenný, jmenný se sponou, verbonominální: Velryba je savec.


Pomocná slovesa:
Způsobová (modální) slovesa: muset, moci, smět, mít, chtít
sloveso mít je - způsobové ve spojení s infinitivem mám chodit včas
- plnovýznamové mám peníze
- sponové Evičku máme nemocnou.

Fázová slovesa: začít, započít, začínat, počínat, přestat, přestávat, ustat, ustávat, apod.

Přísudek slovesný (verbální): vyjádřen slovesem
Přísudek jmenný (neslovesný): vyjádřen jiným slovním druhem
a, se sponou (např. být, bývat, stát se, stávat se) Počasí bude příznivé. Sportovec je obratný.
b, beze spony (spony si můžeme doplnit) Vstup volný. Sliby - chyby.

Přísudek může být vyjádřen citoslovcem.

Přísudek je
· holý: Studuje.
· rozvitý: Dobře studuje.
· několikanásobný: Voda se vzdouvala, čeřila a pěnila

Několikanásobný přísudek:
- slovesa se společnými rozvíjejícími členy Ovce žerou a spásají všechnu zelenou trávu.
- synonymní nebo významově blízká slovesa Hosté se radují a jásají.
- doplňující se a překrývající se významy sloves Chůva princeznu česala a hladila.
- stupňující se výrazy Jeho svaly rostly, sílily a mohutněly

Za souvětí považujeme:
- spojení sloves samostatně rozvitých Hned po výstřelu vyrazili závodníci vpřed a řítili se nezadržitelně do cíle …
- spojení sloves s různými významy Televize informuje, vzdělává a baví.
- sloves v jiném významovém poměru než slučovacím Odjíždíme, neboť musíme.

Určitý slovesný tvar = Verbum finitum


Předmět (objekt, komplement objektový)

· valenční doplnění slovesa nebo adjektiva (dějového) - pravovalenční pozice slovesa
· u slovesa je základovým větným členem
· rozvíjející větný člen
· závislost je vyjádřena rekcí
· ptáme se na něj pádovými otázkami mimo 1. a 5.pádu
· u adjektiva však objekt větným členem základovým není, jde o výsledek transformace
· vyjadřuje se primárně substantivem, často se vyjadřuje i vedlejší větou

Nařídil jim, aby mlčeli. Nařídil jim mlčet. (nominalizace)
Slíbil, že přijde. Slíbil přijít. (nominalizace)
Navrhl, abychom udělali přestávku. Navrhl přestávku. (kondenzace)

1. Předmět je primárně vyjádřen akuzativem (4.p), akuzativ je objektový pád. Některá slovesa vyžadují předmět v akuzativu - nazývají se tranzitivní (přechodná).

Četl knihu. Vymalovali byt. Pozorovali hmyz. Uslyšeli jsme výkřik. 

Za akuzativní předmět se považuje i SE u tzv. reflexiv vlastních - česat se, vidět se (v zrcadle), koupat se. SE je zvratným zájmenem, může být nahrazeno substantivem v akuzativu - česat dítě, vidět dům, koupat psa. 

Pozor ! Objektem není SE u reflexiv tantum (sloves pouze zvratných) - BÁT SE, SMÁT SE, DÍVAT SE, …

Za variantu předmětového akuzativu považujeme také genitiv záporový (Neměl ani vindry.) a genitiv partitivní (Nasypala jim ořechů.)

2. Předmět může být vyjádřen i v jiných pádech, např. v genitivu. Genitivní vazba sloves na předmět není tak častá, většinou se objevuje u sloves zvratných.

Dotknout se stěny, dovolávat se svých práv, dožadovat se pozornosti, chopit se zbraní, zmocnit se tajemství, dosáhnout vrcholu, bát se tmy …

U některých nereflexivních sloves je původní genitivní předmět v češtině jen knižní variantou akuzativu, který proniká na jeho místo. Dobýt města / město. Užívat nástrojů / nástroje.

3. Další možností využití předmětu v jiných pádech je tvar dativu. Někdy se označuje jako tzv. druhý předmět, společně s akuzativním předmětem obsahuje pravovalenční pozici slova.

Daroval bratrovi knihu, zatajit nám havárii, smát se vtipům, sloužit státu, vládnout poddaným, podobat se matce, naslouchat radám.

Od dativního předmětu se odlišuje i tzv. dativ volný. Sloveso nevyžaduje jeho přítomnost, vyjadřuje spíše příslovečné, i když se označuje jako předmět. U volného dativu rozeznáváme 
čtyři základní varianty:

a, dativ prospěchový (něco se děje v něčí prospěch nebo neprospěch)
Připravili dětem překvapení. Objednali návštěvníkům ubytování. Zlomil mu ruku.

b, dativ přivlastňovací (posesivní)
Šlápl mi na nohu. Posekal babičce zahradu. Uklidili mi pokoj. Prší nám do pokoje.

V některých případech nejde přesně odlišit dativ prospěchový od posesivního. Např. Trhal babičce na zahradě květiny. (trhal růže pro babičku, kradl / na zahradě).

c, dativ zřetelový - vyjadřuje příslovečné určení zřetele
Mamince to bylo trapné. Státu tím vzniká škoda. Dětem je to lhostejné.

d, dativ etický - má kontaktovou funkci
To vám byla krása. A on vám mu nalil do ucha jed. To ti byl zase kravál.

4. Předmět může být vyjádřen i intrumentálem. Instrumentál je primárně pádem, který vyjadřuje významy příslovečné. Vést přesnou hranici mezi předmětem v instrumentálu a příslovečným určením není možné.

Třást stromem, lomcovat dveřmi, krčit rameny, lomit rukama, potěšit se hudbou, uklidnit se chůzí, zabývat se jazykem.

Dům zněl zpěvem. objekt / příslovečné určení způsobu
Posypal chodník pískem. objekt / příslovečné určení prostředku
Je cítit tabákem. objekt / příslovečné určení původu

Vladimír Šmilauer se pokusil stanovit pravidla, jak odlišit předmět v intrumentálu od příslovečných určení:
Kde vedle vazby s intrumentálem existuje synonymní vazba s akuzativem, tj. jednoznačným objektem, považuje intrumentál také za předmět.

Hodit míčem po kamarádovi. / Hodit míč po kamarádovi. objekt
Uhodit někoho míčem. přísl. urč. prostředku
Napustit příkop vodou. / Napustit vodu do příkopu. objekt

5. Předmět může být i v předložkovém pádě. Stejně jako intrumentál i předložkové pády vyjadřují významy příslovečné, o předmětu uvažujeme, spojuje li se sloveso pouze s jednou předložkou.

Vžít se do role, zaposlouchat se do hudby, ustoupit od požadavků, bát se o děti.

Určitou roli při rozlišování hraje i význam předložky. 
Sáhl si na kapsu. (objekt)
Sáhl si do kapsy. (př.urč.místa)

Předmět lze vyjádřit i vedlejší větou. Vedlejší věty předmětné mohou být spojkové nebo vztažné:

spojkové:
Vyprávěl, že se o prázdinách dostal až do Turecka. Žádal, aby se vchod zamykal.
Zaručuji se, že ten kluk už nic neprovede.

vztažné:
Ptal se, kdy přijedou ostatní. Věděl, kam schováváme klíč.



Zvláštnosti a nepravidelnosti větné stavby:

A, odchylky, které nepovažujeme za chyby

1.Elipsa (výpustka)
nevyjádření slova, které náleží do větného schématu, nebrání to však srozumitelnosti
Vlak odjíždí v deset (hodin) patnáct (minut).
Máte (knihu) Babičku ?
Musím (jít) brzo domů.
Neví, co (mám) dělat.

2.Apoziopeze - (nedokončená) výpověď
označuje se několika tečkami
motivovaná (mluvčím chtěná) - Jdi do …, Ať už jsi pryč, nebo tě …
nemotivovaná (výpověď přerušena partnerem dialogu) - Rád bych ti vysvětlil, že … Nic mi neříkej, nezajímá mě to.

3. Atrakce (skladební spodoba)
v ustálených vyjádřeních
Je širší než delší (dlouhý).
Vezmi kde vezmi (vezmeš).

B, odchylky, které jsou syntaktickými chybami

1.Anakolut (vyšinutí z větné vazby)
začátek větné konstrukce, přerušení a přechod k jiné konstrukci

Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí.
(správně: 
Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí.
Člověku, když není opatrný,se hned něco ztratí.)

Kdo se přihlásí na zájezd, je třeba, aby zaplatil zálohu.
(správně:
Kdo se přihlásí na zájezd, musí zaplatit zálohu.
Je třeba, aby ten, kdo se přihlásí na zájezd, zaplatil zálohu.)

2, Zeugma (nedbání, zanedbání dvojí vazby)
dva větné členy se spojují společnou vazbou, ač každý z nich vyžaduje jinou vazbu

Udržujte čistotu uvnitř i před budovou.
(správně:
Uvnitř budovy i před ní)
Národ chtěl a volal po nové vládě.
(správně:
Národ chtěl novou vládu a volal po ní)

3, Kontaminace (směšování, křížení vazeb)
správná vazba je zaměněna s jinou, převzatou od slova podobného významu

cenit si něco - vážit si něčeho -> cenit si něčeho
zamezit něco - zabránit něčemu -> zamezit něčemu


Věty podle postoje mluvčího

Každá výpověď je mluvčím formulována tak, aby něco sdělovala (zjišťovala) o skutečnosti, aby vyjádřila vůli či záměr mluvčího.

Záměr mluvčího je vyjádřen různým typem vět:

1, věty oznamovací
- vyjadřují oznámení, tvrzení, prosté sdělení či informaci
- v písmu bývají označeny zpravidla tečkou
- z hlediska fonetiky a fonologie se realizují kadencí (klesavou intonací)

Dnes proběhne hokejový zápas. Večer půjdeme do kina. Vlak uhání krajinou.

2, věty tázací
- vyjadřují otázku, dotaz
- v písmu bývají označeny zpravidla otazníkem
- realizují se antikadencí či polokadencí (intonace stoupavá či stoupavě klesavá)
- v promluvě se uplatňují v podobě otázek doplňovacích či zjišťovacích
- 
a, otázky doplňovací - obsahují tázací slovo a nelze na ně odpovědět ano/ne
Kdo to udělal? Proč jsi ji uhodil? Kdy uděláš oběd?

b, otázky zjišťovací - lze na ně odpovědět ano/ne
Zabil jsi ho? Nešel bys do kina? Máš hlad? Dáš si sklenku?

c, otázky vylučovací - ptají se na možnosti, odpovídáme na ně částí otázky
Půjdeš do kina, nebo se budeš učit?

d, otázky řečnické - otázky, na něž neočekáváme odpověď
Jak je to jen možné?

e, otázky rozvažovací - obracejí se na mluvčího, ptáme se sami sebe
Kam jsem to jen dal?

3, žádací (rozkazovací) věty
- vyjadřují žádost jako přímý rozkaz, zákaz či vybídnutí pomocí imperativu (rozk. způsobu) slovesa (Zavři!), infinitivu (Neručit! Nekouřit!), případně oznamovacího způsobu (Tam si sedneš.).
- bývá zakončena vykřičníkem
- intonace je klesavá (kadence) nebo stoupavě klesavá

Napiš ten úkol! Nerušte výuku! 

Všechny druhy vět, které vyjadřují citový vztah, nazýváme věty zvolací. V písmu končí vykřičníkem, v mluveném projevu mají zesílenou intonaci (důraz). Jak je dnes krásně! Ty máš strach?

4, věty přací
- vyjadřují přání nebo žádost, uskutečnění nezávisí na mluvčím ani příjemci
- graficky bývají zakončeny vykřičníkem
- intonace je klesavá (kadenční)

Kéž by se nám to podařilo! Ať ti všechno vyjde!




Základy valenční skladby

Valence - schopnost přísudkových výrazů vázat na sebe určitý počet větných (valenčních) členů. Souhrn valenčních doplnění (zleva a zprava - valenční svahy) se nazývá valenční pole

Organizačním centrem celé věty je přísudek, zejména sloveso v určitém (finitním) tvaru (VF). Tento slovesný tvar je nadřazen ostatním větným členům, protože nemůže být ve větě nevyjádřen nebo z věty vypuštěn.

Nejdůležitějším pojmem valenční skladby je základní (základová) větná struktura ZVS, která je v podstatě základní páteří věty (= nejmenší část věty, která si ještě zachovává smysl). Základní větná struktura se zapisuje pomocí gramatických větných vzorců (GVV).

Do základní větné struktury se zapisují pouze větné členy, které jsou nutným doplněním slovesa, která sloveso k doplnění významu potřebuje. Nazývají se základovými (konstitutivními) větnými členy. Patří k nim podmět, předmět a příslovečná určení.

Ostatní větné členy (nejsou nezbytné k vytvoření smysluplné věty) jsou nezákladové (fakultativní). Je to zejména přívlastek a většina příslovečných určení.

Vlevo od přísudku (VF) (=levovalenční pozice) zapisujeme podmět (je jeho nejdůležitějším valenčním doplněním). Značíme ho písmenem S (subjekt). V pravovalenční pozici stojí předmět, příslovečné určení a doplněk.

Valence slovesa poskytuje volná místa, jejichž obsazením vznikají konkrétní věty.

Př. Můj tatínek sleduje fotbalový zápas. GVV: S - VF - O (přívlastky do ZVS nezapisujeme) 

Nejčastější GVV českých vět:
S - VF (Petr jede.)
VF (Sněží.)
VF - O (Pomohla mu.)
VF - O - O (Koupila mu knihu.)
VF - O - Adv (Bolí ho v zádech.)
VF - Adv (Za domem svítá.)
S - VF - Adv (Táta vaří oběd.)
S - VF - Atv (Děvčata tančila bosa.)
S - VF - O - Adv (Petra položila klíče do zásuvky.)
S - VF - O - O (Martina koupila Honzovi dárek.)