Kapitola 1

Nikdo si nepamatuje první dny svého života. Matky a tety nám vyprávějí o době, kdy nás kojily a o začátcích našeho dětství. Doufají při tom, že nezapomeneme, že jsme kdysi byli úplně v jejich rukou a tajně se modlí, abychom je zahrnuli do naší budoucnosti.

Nevěděla jsem ani to nejmenší o svém narození až do svých sedmi let. Tenkrát jsem žila v Coffee Hollow, venkovské díře u Yorku v Pensylvánii. Nedlážděná cesta spojovala domy polepené dehtovými papíry plné dětí s ušmudlanými tvářemi. Ve vzduchu byl pořád cítit zápach kávových zrnek z malých, čerstvě vymalovaných sušíren, podle kterých se to tam jmenovalo. Jedním z těch dětí byl Brockenwurst Detwiler, krátce Broccoli. On mi řekl, že jsem bastard. Broccoli to vlastně nevěděl, ale rozjeli jsme tenkrát obchod, který mě připravil o nevědomost.

Jeden chladný zářijový den jsme byli na cestě domů ze školy ve Violet Hill.

“Molly, musím čůrat, chceš se podívat?”

“Jasně Brocu.”

Šel ke křoví a rozepnul si zip.

“Broccoli, co je to za kůži, co máš na pinďourovi?”

“Máma říká, že ještě nejsem obřezaný.”

“Co to znamená obřezaný?”

“Říká, že někteří lidé si nechávají udělat takovou operaci a tu kůži uříznout. Má to něco společného  s Ježíšem.”

“Člověče, jsem šťastná, že mě nikdo nebude ořezávat.”

“To si myslíš ty. Mojí tetě uřízli prso.”

“Nemám prsa.”

“Budeš mít. Takový tlustý, povislý věci jako moje matka. Visí ven z výstřihu a při chůzi se houpají.”

“Mně ne, tak nebudu nikdy vypadat.”

“Ale jo, budeš. Všechny holky tak vypadají.”

“Sklapni nebo ti rozbiju hubu, Broccoli Detwilere.”

“Budu držet hubu, když mi slíbíš, že nikomu neřekneš, že jsem ti ho ukazoval.”

“Co je tu k vyprávění? Všechno co dole máš, je hromada třesoucích se růžových faldů. Je to ošklivý.”

“Není ošklivý.”

“Je. Vypadá ošklivě. Tobě se líbí, protože je tvůj. Nikdo nemá takovýho pinďoura. Můj bratranec Leroy,  Ted, nikdo. Vsaď se, že jsi jediný na světě. Můžem na tom vydělat peníze.”

“Peníze? Jak můžeme vydělat peníze na mém pinďouru?”

“Po škole vezmeme děti s sebou a ukážeme jim co máš a jedno kouknutí bude stát cent.”

“Ne, nebudu ho ukazovat lidem, když se budou smát.”

“Podívej Brocu, peníze jsou peníze. Nech je ať se smějou. Ty budeš mít peníze a pak se můžeš smát jim.  Pojedeme půl na půl.”

Příští den o přestávce jsem tu zprávu rozhlásil. Broccoli mlčel. Už jsem se bála, že se z toho chce  vyvléct, ale vydržel. Po škole pochodovalo asi jedenáct dětí ven k lesíku mezi školou a sušárnami a tady  se Broc ukázal. Byl to obrovský úspěch. Většina děvčat nikdy opravdového pinďoura neviděla, a ten  Broccoliho byl tak hnusný, že křičely odporem. Broc měl něco zeleného v koutku úst, ale statečně ho nechal  tak dlouho viset venku, až si ho každý pořádně prohlédl. Byli jsme o 55 centů bohatší.

Zpráva dorazila do ostatních tříd a asi týden jsme měli skvělý kšeft. Koupila jsem si červenou lékořici a  rozdělila se všemi svými přáteli. Peníze znamenají moc. Čím víc lékořice máte, tím máte víc přátel. Můj  bratranec Leroy se chtěl zapojit do obchodu a ukazovat se, ale nešlo to, protože neměl žádnou kůži. Aby  zůstal v náladě, dala jsem mu 15 centů z našeho denního výdělku.

Nancy Cahillová přišla jednoho dne do školy podívat se na Broccoliho, který se mezitím stal pro všechny  “nejzvláštnějším pinďourem na světě”. Počkala až všichni odejdou. Nancy byla pihovatá od slunce a  kostnatá. Vždycky když viděla Broccoliho chichotala se a ten den se zeptala, jestli si může sáhnout.  Broccoli řekl ano. Nancy po něm hrábla a vykvikla.

“OK, OK, Nancy to stačí. Mohl by zvadnout a my musíme uspokojit ještě další zákazníky.”

To jí vzalo vítr z plachet a odešla domů.

“Poslouchej Broccoli, co si sakra myslíš, nechat Nancy sahat zadarmo. Mohlo to být za deseticent. Můžeme  za to vybírat deset centů a Nancy si s tebou může hrát zadarmo, jestli chceš, až když budou ostatní pryč.”

“Domluveno.”

Tenhle nový nápad přivedl do lesíka půlku školy.

Všechno běželo dobře než nás odhalil Earl Stambach se slečnou Martinovou, učitelkou. Slečna Martinová se  spojila s Carrie a Broccoliho matkou a kouzlo bylo pryč.

Když jsem ten večer přišla domů, ještě jsem ani neprošla dveřmi a Carrie už řvala: “Molly, hned sem pojď.”  Tón jejího hlasu mi řekl, že mě čeká pěkný výprask.

“Už jdu mami.”

“Co jsem to o tobě slyšela? Hrála sis venku v houští s tím… Brockhursta Detwilera? Teď mi nelži. Earl řekl  slečně Martinové, že jsi byla tam venku každý večer.”

“Já ne mami, já si s ním nehrála.”

To byla pravda.

“Nelži mi, ty hubatá děvko. Já vím, že jsi byla venku a tomu troubovi ho vyhonila, a to před všemi děvkami  v Hollow.”

“Ne mami, opravdu ne, já ne.” Bylo nesmyslné jí vyprávět, co jsem opravdu dělala. Nevěřila by mi. Carrie  byla přesvědčená, že všechny děti lžou.

“Znemožnila jsi mě před všemi sousedy, a já mám chuť tě vyhodit. Ty a tvoje nafoukaný manýry, pluješ si  domem dovnitř a zase ven, jak se ti zatraceně zlíbí. Ty s tím svým čtením knih, myslíš si, že jsi něco  zvláštního. Ty jsi ta pravá, slečno povětrná, být domýšlivá a pak si hrát v lese s něčím ocasem. No, mám  pro tebe skvělou zprávu, ty špinavej dobytku, když si myslíš, že jsi tak chytrá. Nejsi nic tak skvělýho  jak si myslíš, a moje dítě taky nejsi. Chceš vědět, kdo jsi, ty chytráku? Jsi nemanželská dcera Ruby  Drollingerové, to jsi. Chci vidět, jestli budeš ještě teď mít nos tak nahoru.

“Kdo je Ruby Dillingerová?”

“Tvoje opravdová matka, to byla a byla to coura, slyšíš mě slečno Molly? Obyčejná, nepořádná coura, Která  to dělala se psem, když správně kroutil zadkem.”

“To je mi jedno, nezáleží na tom, kde jsem se tu vzala. Jsem tu, ne?”

“Záleží na tom moc. Všichni, kdo se narodili v manželství, mají boží požehnání, a nemanželský jsou jako  bastardi prokletí. To jseš ty.”

“Je mi to jedno.”

“To by ti ale nemělo být jedno, ty proklatče. Uvidíš, jak daleko tě tvoje okázalé chování a knihy  přivedou, když lidi venku zjistí, že jsi bastard. A ty se jako bastard taky chováš. Krev je víc než voda.  Paličatá jako Ruby a honí ho venku v lese tomu Detwilerovic idiotovi. Bastarde!”

Obličej měla rudý jako rak, a žíly jí vystupovaly na krku. Vypadala jako příšera z hororu, mlátila do  stolu a mlátila taky do mě. Chytla mě za rameno a třásla mnou, jako pes třese hadrovou panenkou.

“Domýšlivej bastard. V mém domě, pod mojí střechou. V sirotčinci bys byla už dávno mrtvá, kdybych si tě  nevzala a celé hodiny tě neošetřovala. Přijdeš sem, nacpeš si břicho a necháš mě kolem sebe celej den  běhat, a pak jdeš ven a znemožníš mě. Musíš se polepšit děvče, nebo tě strčím zpátky, odkud jsi přišla.”

“Dej ze mě ruce pryč. Když nejsi moje opravdová matka, tak ze mě dej ty svoje zatracený ruce pryč.” Běžela  jsem ke dveřím a pak celou cestu přes pšeničné pole k lesíku. Slunce zrovna zapadlo a na nebi ještě svítil  růžový záblesk. A co má být, že jsem bastard. Nestarám se o to. Ať mě zkusí zastrašit. Vždycky mi zkoušeli  nahnat strach. K čertu s ní a k čertu se všemi ostatními, kteří to zařídili. Zatracený Broccoli Detwiler a  jeho hnusnej, odpornej pinďour. Pěkně mi zavařil a zrovna když jsme vydělali nějaké peníze, muselo se to  stát. Chtěla jsem se pomstít Earlovi Stambachovi, tak že mu bude přecházet sluch i zrak, i kdyby to měla  být poslední věc, kterou udělám. Jo, máma mi kvůli tomu utrhne uši. Zajímalo by mě, kdo ještě ví, že jsem  bastard. Vsadím se, Mouth, “Rypák” to ví, a když Florence, “Hlásná trouba” ví, ví to celý svět. No, domů,  kde se mi smějou a civí na mě jako bych byla obluda, se nevrátím. Zůstanu tady v lese a zabiju Earla.  Doprdele, jestlipak to Broc taky schytal? Řekne, že jsem ho k tomu přemluvila. Zbabělec. Každý s pinďourem  musí mít plné kalhoty.

Ptala jsem se sama sebe, jestli někdo z ostatních dětí něco ví. Chtěla jsem se matce a Mouth postavit, ale  ne proti celé tlupě. Teď, když to skončili, můžou jít taky k čertu. Nechápu, proč z toho dělají takový  problém. Koho zajímá, jak jsi se sem dostal? Mě je to jedno. Opravdu, mě je to jedno. Narodila jsem se,  nic jiného se nepočítá. Jsem tady. Nevrátím se tam, když to takhle dopadlo, pořád by mi to vyčítali. Tak  jako mi vyčítali, že jsem šlápla babičce Boltové na holenní kost, když mi bylo pět. Zůstanu tady v lese.  Můžu se živit oříšky a bobulemi, akorátže nemám ráda bobule, jsou často špinavé. Z nouze můžu žít jenom  z oříšků. Možná si chytím kachničku, ano, ale Ted mi řekl, že kachničky jsou plné červů. Červi, ještě jsem  nejedla žádné červy. Zůstanu tady v lese a umřu hlady, ano to udělám. Pak to bude mámu mrzet, že na mě tak  křičela a dělala takový rozruch kolem toho, jak jsem se narodila. A říkat mojí opravdové matce coura - jak  asi moje opravdová matka vypadala? Snad uvidím někoho podobného. Nepodobám se nikomu v našem domě, nikomu  z Boltů ani Wiegenliedsů, nikomu z nich. Mají všichni bílou pleť a šedé oči. Němci, jsou to všichni Němci.  A jak je na to Carrie pyšná. Že všichni ostatní jsou špatní, Řekové a Židi a celý zbytek světa. Proto mě  nenávidí. Určitě moje matka nebyla Němka. Moje matka ze mě nemohla mít radost, když mě přenechala Carrie.  Provedla jsem tedy tenkrát něco špatného? Proč se na mě vykašlala? Teď, ano teď by mě možná měla opustit,  potom co jsem ukazovala Broccoliho pimpase, ale jak jsem mohla udělat něco špatného, když jsem byla  mimino? Přála jsem si, abych o té věci nic nevěděla. Přála jsem si, aby Carrie Boltová umřela. To je  všechno, co si přeju. Nikdy se nevrátím.

Noc spadla na les a malá, neviditelná zvířata běhala ve tmě. Měsíc nesvítil. Černota naplnil moje nosní  dírky a vzduch byl plný šelestů, divných tónů. Mrazivý chlad vanul od starého rybníka pod jedlemi. Také  jsem nemohla hledat oříšky, protože byla příliš tma. Všechno, co jsem našla byla pavoučí síť. Ta pavučina  mě dorazila. Rozhodla jsem se jít domů, ale jen co budu dost stará, abych si mohla najít místo, tak z toho  vězení uteču. Klopýtajíc jsem našla cestu domů a otevřela rozbité síťové dveře. Nikdo na mě nečekal.  Všichni už byli v postelích.      
 


 
Kapitola 2

Leroy seděl v bramborovém poli a sundaval si klíšťata z pupku. Vypadal jako Baby Huey z komiksu a nebyl o moc chytřejší, ale byl můj bratranec, a já ho měla ráda. Poslali nás sem sbírat mandelinku bramborovou, ale slunce stálo vysoko a nás práce nebavila. Dospělé ženy byly doma a muži byli v práci. Bylo to v létě 1956 a my jsme byli tak chudí,že jsme museli bydlet společně s Denmanovými v Shilohu. Bylo mi to jedno, neměla jsem ani ponětí, že jsme na tom tak špatně, kromě toho mě bavilo trávit čas venku s Leroyem, Tedem a zvířaty.

Leroyovi bylo 11, stejně jako mně. Byl taky stejně vysoký, jenom trochu tlustší, já byla hubená jako tříska. Tedovi, to byl Leroyův bratr, bylo 13. Ted pracoval u benzínky Esso, takže mandelinky zbyly na mě s Leroyem.

„Molly, mě už nebaví sbírat ty brouky. Máme už dva plné košíky, pojď, zaběhneme si k paní Hershenersové a dáme si něco studeného.“

„Dobře, ale musíme to vzít přes příkop, jinak nás uvidí moje máma a pošle nás zpátky do práce.“

Proplížili jsme se příkopem kolem rezavého traktoru a pak jsme běželi celou cestu až k malému krámku paní Hershenersové. Na dveřích měl reklamu na sodovku s teploměrem.

„A, to jsou Molly a Leroy. Pomáhali jste maminkám nahoře na kopci?“

„Ano paní Hershenerová“, zadrmolil Leroy, „pomáhali jsme celý den, sbírali jsme mandelinky, aby brambory dobře rostly.“

„Jste zlatíčka. Co takhle pro každého jeden čokoládový preclík?“

„Děkujeme paní Hershenerová,“ řekli jsme jednohlasně.

„Můžu si vzít radši kopeček malinové zmrzliny?“

Lapla jsem svoji zmrzlinu a vyšla na červnové slunce. Leroy se přidal a pak jsme seděli na vyhřáté verandě a mlsali.

Mezi blýskajícími se cáry lepenky, která spadla ze střechy jsem vypátrala prázdnou krabičku od hrozinek. Až na roztržené víčko byla v pořádku.

„K čemu to potřebuješ?“

„Něco mě napadlo, počkej a uvidíš.“

„No tak, Moll, řekni mi to a já ti s tím pomůžu.“

„Teď ti nemůžu nic říct, tamhle jde Barbara Spangenthauová, a víš jaká je.“

„Dobře.“

„Ahoj Barbaro, co tu děláš?“

Barbara zamumlala něco o bochníku chleba a šla do krámu. Barbara byla židovka a Carrie nechtěla, abychom se s ní bavili. Nikdo ani neměl chuť si s Barbarou hrát, protože měla pořád ruce v kapsách a navíc smrděla. Až do patnácti jsem si myslela, že být židovka znamená chodit pořád s rukama v kapsách.

Barbara se vyvalila z krámu. Byla ještě tlustší než Leroy, ruce plné chleba a chystala se odejít.

„Hele Barbaro, nevidělas dneska Earla Stambacha?“

„Byl u rybníka, proč?“

„Protože pro něj mám dárek. Jestli ho uvidíš, řekni mu, že ho hledám, jo?“

Barbara, celá pryč ze svého nového poslání, klusala dolů ulicí. Protože bydlela blízko Stambachových, měla velkou šanci, že ho splní.

„Proč chceš dát Earlovi dárek? Myslel jsem, že ho nemáš ráda.“

„To teda nemám a ten dárek, co pro něj mám, je něco hodně speciálního. Chceš být u toho, až mu ho budu dávat?“

Leroy byl zvědavostí úplně mimo a celou cestu vedle mě cupital jak malé dítě a dumal, co to může být za  dárek. Přišli jsme k houští a já začla prohledávat zem. Leroy taky zíral pod nohy, i když nevěděl, co má vlastně hledat.

„Jo. Našla jsem to. Teď mu připravím něco speciálního.“

„Vidím jenom pár králičích bobků.Co s nimi chceš dělat? No tak, řekni mi to.“

„Dívej se a drž pusu.“

Nasbírala jsem hrst krásných, lesklých bobků a strčila je do krabičky od hrozinek.

„Rozeznal bys je od hrozinek, co Florence suší na verandě? Běž a nasbírej jich hrst a pak se hned vrať.“

Leroy vyrazil jak těžkotonážní náklaďák a jeho masívní postava se rýsovala proti odpolednímu slunci. Za deset minut byl zpátky s plnou hrstí pravých hrozinek. Nasypala jsem je do krabičky a pořádně jí protřepala. Pak jsem donutila Leroye přísahat, že bude mlčet a vyrazili jsme hledat Earla Stambacha. Našli  jsme ho u rybníka. S klackem místo rybářského prutu v ruce seděl a čekal, až kolem poplave nějaká ryba a chytne se na háček, na kterém nebyla návnada. Earl byl prostě blbec. Dokončil s námi jenom čtvrtou třídu. My jsme teď chodili do šesté a on byl pořád ve čtvrté. Florence vždycky říkala, že je to proto, že Stambachovi mají moc dětí a nemají pro ně dost jídla a proto měl Earl vyhladovělý mozek. Proč je hlupák mi  bylo úplně jedno, měla jsem dost práce se svojí nenávistí k němu. Pořád na mě ve škole žaloval. Posledně, když jsem kvůli němu zase musela do kanceláře pana Beaverse - bylo to týden před koncem roku - mě kvůli  tomu málem nenechali postoupit z páté třídy. Earl byl možná hloupý, ale učil se přežít. Jenže se učil na  můj účet, prevít.

Earl nás slyšel přicházet a zvedl hlavu. Stín zděšení mu přelétl tváří. Musel si myslet, že ho chci zmlátit. Jenom jsem se usmála a řekla: „Ahoj Earle, chytils něco?“

„Ne, ale něco mi před chvílí sežralo návnadu. Musel to být obrovský tuňák.“

„Opravdu? Ty musíš být skvělý rybář.“

Earl se chichotal a levé oko mu cukalo. Nevěděl, co dělat.

„Earle, tak si myslím, že nemá cenu, abychom se prali. Víš, že nesnáším, když mě špehuješ a já vím, že ty nesnášíš, když na tebe číhám na cestě ze školy. Proč nevyhlásit klid zbraní, můžeme být kamarádi. Nechám  tě na pokoji, pokud ty necháš mě. Škola brzo začne.“

„Jasně Molly. Budu rád, když z nás budou kamarádi a přísahám na bibli, že už tě nechám na pokoji.“

„Tak dobře, přinesla jsem ti malý dárek na usmířenou. Zrovna jsem to koupila u paní Hershenerové, protože vím, že máš hrozinky rád.“

„Díky, mockrát děkuju!“ earl chňapl po hrozinkách, roztrhl krabičku, otevřel pusu, nasypal do ní hrozinky a všechny najednou je snědl. Leroy se začal chechtat. Chytla jsem ho za ruku a zmáčkla jí tak, že zmodral jako švestka. „Drž pusu, nebo bude zle“, zasyčela jsem.

„Neboj Molly, už se nebudu smát.“

„O čem si vy dva povídáte?“

„Zrovna jsme se divili, jak rychle jíš Earle. Nikdy jsme neviděli nikoho, kdo by byl tak rychlý. Musíš být nejrychlejší jedlík v celém okrese. Vsadím se, že sníš zbytek dřív než za půl vteřiny. Co myslíš Leroyi?“

„Ano, Earl Stambach je určitě rychlejší jedlík než můj otec.“

Earl se naparoval ve vší té chvále. „Zvládnu to ještě rychleji, koukejte.“ Jedno mohutné polknutí a zbytek hrozinek zmizel v jeho břiše. Earl si odkrkl a cítil se jako král.

„Earle, jak ti ty hrozinky chutnaly?“

„No, jako hrozinky, jenom některé byly trochu hořké.“

„Hořké? Není to divné?“

Leroy vybuchl smíchy a složil se do trávy.

„Earle, ty jsi tak hloupý. Ty jsi vážně tak hloupý. Molly ti dala krabičku plnou králičích bobků smíchaných s hrozinkami.“

Earlův obličej se protáhl.

„To jsi přece neudělala, že ne?“

„No jasně, že jsem to udělala, ty hnusnej prevíte. Jestli mě budeš ještě otravovat, provedu ti něco ještě  mnohem horšího. Takže mě radši nech na pokoji Earle Stambachu. Tohle byla lekce!“ Výhrůžně jsem se k němu  přiblížila, ale Earl byl úplně zelený a bylo mu to úplně jedno.

„Nechám tě na pokoji, slibuju, slibuju. Přísahám, ať na místě umřu, jestli ne.“

„Umřeš, to je správné slovo, hochu. Zavři pusu a jestli někde budeš něco vyprávět o králičích bobcích, jsi vyřízenej. Pojď Leroyi, jdem.“

Běželi jsme přes jedlový háj a Leroy se pořád musel smát až se za břicho popadal. Otočila jsem se a viděla, jak Earl zvrací u stromu. Dostala jsem ho, opravdu si to zasloužil, říkala jsem si. Zvláštní bylo, že mi ho v té chvíli bylo trochu líto.

„Už tě nechá na pokoji Molly, má dost.“

„Drž klapačku Leroyi, mlč.“

Leroy se na chvíli zastavil a překvapeně se na mě díval, pak pokrčil rameny a řekl: „Radši se vrátíme  dřív, než nás začnou Carrie a Rypačka hledat.“      


Kapitola 3

Léto mé pomsty bylo to stejné léto, ve kterém byla velmi malá úroda a kdy zemřela Jennifer. Jennifer byla Leroyova matka. Byla vysoká a měla tvář dámy z učebnic pro církevní školy. Měla tak velké oči, že když se na někoho dívala, neviděl nic jiného. Říkala jsem jí teta Jenna, i když nebyla moje pravá teta, ale v té rodině vlastně nikdo nebyl můj příbuzný. V to léto se staly samé špatné věci a začalo to tím, že Epa pořezali.

Pár dní potom, co jsem si vyřídila účty s Earlem, přišel Ep, manžel Jennifer, domů celý od krve. Krev mu tekla po hustých, kudrnatých, blonďatých vlasech, po obličeji a zastavila se až na jeho mohutných prsou. Jennifer začala ječet, když ho viděla, Florence běžela do kuchyně pro studenou vodu. Florence měla mnoho chyb, ale vždy první pochopila situaci a správně reagovala. Můj otec Carl se ještě nevrátil domů, takže jsme tam byli jenom my děti a ženy, a Ep, který byl tak rozčílený, že se mi zdálo, že exploduje. Leroy vytřeštil oči z důlků, když uviděl svého pořezaného starého pána. Ep si nás nevšiml, neviděl, jak tam stojíme a třeštíme oči na tu krev. Ted posadil svého otce na židli a Florence přiběhla s ručníky. „Zakloň hlavu Epe, teď ti musím umýt obličej. Molly, běž pro dezinfekci. Leroyi, dones další vodu. Jennifer, sedni si, vypadáš jako strašidlo. Epe, seď klidně. Já vím, že to bolí, ale nesmíš se hýbat. Teď to nebude bolet tolik, jako když se to stalo.“

Ep jí dovolil, aby ho umyla, ale pokaždé, když se ručník dotknul jeho rány, ucuknul. Rána nebyla tak strašná, jak na první pohled vypadala. „Epe“, ptala se Jennifer, „miláčku, co se ti stalo? Zase jsi se pral?“

Ep, už klidnější, jí odpověděl: „Ano, ztratil jsem hlavu, ale nešlo to jinak. Ale nepil jsem, ani jednu skleničku.“

Florence se na něho přísně podívala a pokračovala v rozdělování úkolů: „Molly, běž za Jennifer, ukáže ti, jak připravit obvazy. Připravte jich hodně. Ty rány jsou velké.“

Leroy se vrátil do pokoje a postavil vodu na plastikovou desku stolu. „Hele, tati, vrátíš to tomu, kdo ti to udělal? Vrátíš mu to?“

„Leroyi, přála bych si, abys neměl  takovou radost, když se na to ptáš.“ prosila Jennifer. Vypadala stará a teď zvlášť. Barva z jejího obličeje někam zmizela. Kolem  horního rtu se jí vytvořily vrásky a to dodávalo jejímu obličeji zvláštní výraz. Do narození jejího dalšího dítěte zbývaly asi dva týdny. Vypadala jako babička, která spolkla balón. Carrie říkala, že Jennifer je jenom třiatřicet.

„O co šlo?“ ptala se.

„Pral jsem se s tím bastardem Laytonem, kvůli chlapcům.“

Při tom slově jsem sebou škubla. Jak to, že lidi každému, kdo je naštve říkají bastard? Cítila jsem horko v obličeji, neodvážila jsem se zvednout oči od obvazů, aby si někdo nevšiml, jak jsem zrudla.

„Ten všivák Layton přišel a chlubil se, že jeho syn jde do vojenské školy, prý ho vzali do West Pointu. Byl z toho úplně mimo. Pak si mě všiml a ptal se jak je to s mými syny. No, řekl jsem mu, že Ted a Leroy taky půjdou do West Pointu. Jsem přece válečný veterán, mám medaili za zranění, takže moje syny musejí vzít. Nemůžou odmítnout syny muže, kterého postřelili při službě vlasti. V tom se začal Layton smát, prý to, že jsem byl tak blbej a nechal se postřelit, ještě neznamená, že moje syny vezmou na vojenskou školu. Řekl, že každý tady ví, že moji chlapci jsou tak hloupí, že si nerozeznají hlavu od zadku. To bylo na mě, Jenno, už moc. Až příliš. Řekl jsem mu, že jeho syn nepatří do armády, protože je teplej a sedí, když jde čůrat. Pak jsme se začali prát. Já ho praštil a on mě pořezal. To je všechno.“

„Ale není“, dodala Florence. „Přijdou poldové a seberou tě, když se budeš takhle prát. Jak je na tom Layton? Doufám, že jsi ho nezabil.“

„Ne, nezabil jsem ho, i když jsem chtěl, ale Carl nás zastavil. Zůstal tam a snaží se uzavřít s Laytonem mír. Víš, že Carl se dokáže usmířit s každým. Poslal mě raději domů, abych mu při tom nepřekážel.“

Jennifer vstala a šla se podívat na fazolky, které právě vařila. Ep seděl se skloněnou hlavou a prohlížel si svoje špinavé boty. „Lásko,“ volal, „naši synové nejsou hloupí. Ještě všem ukážou, uvidíš. Když uvidím, že jsou úspěšní, bude to pro mně větší radost, než rozbít Laytonovi hubu.“

Jennifer nechala vařící vodu vodou, vrátila se do pokoje, aby ho políbila. „Jasně, že všem ukážou, ale myslím, že jim nedáváš dobrý příklad, když se tolik pereš.“ Epovi přeběhla po tváři přihlouplá grimasa, položil svou ruku na její nafouklé břicho a její ruku políbil.

V tom okamžiku Carl vstoupil do dveří a dramaticky hodil svou šedivou pracovní čepici na věšák. Trefil se a všichni mu zatleskali. Přinesl velký kus masa zabalený v papíru. Smál se a jeho zlatý zub házel prasátka po místnosti.

„Bude dobrá večeře, lidi. Přineste celer a mrkev, uděláme si guláš. Bude to paráda.“ Carrie šla hned ke Carlovi a něco mu šeptala do ucha. Chytil ji kolem ramen a řekl, že všechno bude v pořádku. Přiběhla jsem k němu a dala mu ruce kolem krku. „Zatoč mě táto, chci lítat!“

„No dobře! První a druhý pilot - nástup.“ Carl těžce pracoval, měl silné svaly, i když i něm bylo vidět, že předčasně stárne, jinak než Jennifer, ale přesto.

Zatočil se mnou a pak šel k Epovi a ptal se ho, jak se má. Ep se na Carla podíval, jako se chlapci dívají na otce, i když Carl byl jen o deset let starší než on.

„Večeře bude hned. Okamžitě ukliďte ze stolu ty krvavé hadry,“ volala Carrie o něco později. Za chvíli už byl guláš na stole a Leroy a já jsme zápasili o místo vedle Carla. Jennifer a Ep seděli mlčy vedle sebe a Florence vykládala a vykládala, ale tentokrát nebyla v jejím hlase obvyklá trpkost. Leroy zapomněl ukrást maso z mého talíře. Carl mluvil víc než obvykle a Carrie se smála všemu, co řekl. Vyprávěl o kolegovi z práce a dělal vtipy o prezidentovi Spojených států. Dospělí se těmhle vtipům smáli víc než čemukoliv jinému, ale já jsem jim nerozuměla. Ve škole nám říkali, že náš prezident je ten nejlepší muž v celé naší zemi, ale já jsem věděla, že nejlepší muž v celé zemi je můj otec, jenomže nikdo jiný v celé zemi o tom nevěděl. To je všechno. Myslela jsem, že je to v pořádku, když Carl dělal vtipy o prezidentovi. Mimo to, jak jsem mohla vědět, že ten prezident skutečně existuje? Nikdy jsem ho neviděla, jenom obrázky v novinách a ty by mohly být jen vymyšlené. Jak může člověk vědět, že někdo skutečně existuje, když ho v životě neviděl?

***

Jennifer byla čím dál hubenější místo toho, aby přibírala, jak to má být, když člověk čeká miminko, ale den jejího porodu už se blížil, takže o tom nikdo příliš nepřemýšlel, až na Carrie. Nakonec ten den přišel, Jennifer odvezli do nemocnice George Street Hospital a zdálo se, že všechno půjde normálně. Miminko se narodilo a dostalo jméno Carl po mém otci, ale přežilo jen dva dny. Jennifer se domů už nikdy nevrátila. Dospělí si nás vůbec nevšímali. Když jsem se tenkrát večer vrátila domů, zůstala jsem raději na verandě, protože jsem slyšela, že Florence, Carrie a Ep vedou vážný rozhovor. Ta noc byla horká, dusná. Leroy také seděl na verandě a plival kolem sebe semena z melounu. Seděli jsme a poslouchali. Epův hlas zněl jakoby z rádia. Znělo to ještě hůř, než když byl pořezaný. „Carrie, neřekla mi, že má bolesti. Vůbec nic mi neřekla. Kdybych věděl, jak jí je, šel bych s ní k doktorovi.“ Florence mu odpověděla klidným, ale přísným hlasem: „Moje dcera Jennifer nikdy nemyslela na sebe. Myslela si, že doktoři jsou příliš drazí a že všechno, co se s ní dělo, mělo něco společného s jejím těhotenstvím a že to brzy skončí. Neměj výčitky svědomí, Epe. Udělala to, co považovala za správné - Bůh ví, že i když všichni pracujeme, nevyděláváme dost ani na to, aby nás to pořádně uživilo. Jennifer si to uvědomovala.“

„Já jsem její manžel, měla mi to říct. Měl jsem právo to vědět.“

Pak jsem slyšela Carrie: „Ženy mají často potíže, které před svými muži tají. U Jennifer to platí dvojnásob. Mě říkala, že má bolesti, ale jak jsem mohla vědět, že jí rakovina úplně zžírá. Ona sama to nevěděla. To nemohl vědět nikdo.“

„Zemře. Vím, že zemře. Když má tělo prolezlé rakovinou, nedá se to přežít.“

„Ne, už se nedá ni dělat. Tyhle věci jsou v rukou Božích.“ Florence s tím byla smířená. Osud je osud. Když Bůh chce Jennifer, dostane ji. Carrie měla stejný názor: „Bůh dal, Bůh vzal! Takové věcí jako narození a smrt jsou mimo nás. Musíme to přijmout a jít dál.“

Leroy se na mne díval a chytil mě za ruku. „Molly, Molly, co to znamená, že maminka má rakovinu? O čem to mluví? Řekni mi to!“

„Nevím, Leroyi, říkají, že teta Jenna nám zemře.“ Cítila jsem, jak mě pálí v krku. Držela jsem Leroye za ruku a šeptala jsem mu: „Nesmíš na sobě dát znát, že jsme poslouchali. Budeme dělat, že nic nevíme a počkáme, co bude. Třeba je to všechno nějaký omyl a teta se brzy vrátí domů. Lidi se často pletou.“ Leroy začal vzlykat a tak jsem ho vytáhla ven, aby nás nikdo nemohl slyšet. Leroy plakal: „Nechci, aby maminka umřela.“ Plakal až z toho usnul. Ani komáři ho nerušili. Za nějakou chvíli nás volala Carrie, abychom šli dovnitř. A tak jsem ho probudila a táhla toho tlustého Leroye do jeho železné postele. Leroy spal ve stejném pokoji jako Ted, a já u Carrie s Carlem ve vlastní posteli. Chtěla jsem raději zůstat s Leroyem, ale řekli mi, že se to nehodí. Nechápala jsem to. Zejména ten večer ne. „Mami, dovol mi, abych zůstala u Leroye. Jen tu jednu noc, prosím, mami.“

„Ne, nemůžeš spát u chlapců. Zvlášť u Teda, který už je tak velký, že se mu začíná měnit hlas. Běž tam, kam patříš! Až budeš starší, pochopíš to.“ Táhli mě pryč. Ještě jednou jsem koukla na chudáka Leroye, na jeho červené, oteklé a jakoby skleněné oči. Byl ale příliš unavený,  než aby protestoval. Usnul zase jako mrtvý. Zřejmě ale ještě něco řekl Tedovi, protože ten byl ráno ještě uzavřenější než obvykle a také měl červené oči.

Během týdne bylo po Jennifer. Všichni obyvatelé Hollow přišli na pohřeb a byli překvapeni množstvím kytek. Ep koupil rakev za všechny peníze, co měl. Koupil to nejlepší a nikdo ho od toho nemohl odradit. Když už jeho žena musí být mrtvá, říkal, ať je v tom nejlepším. Florence se o všechno postarala. Leroy, Ted a já jsme se příprav nesměli účastnit, naštěstí. Každý se nastrojil, aby mrtvé vzdal čest. Leroy měl motýlka, Ted pletenou vázanku, tatínek a Ep měli dlouhé kravaty i kabáty, které se sice nehodily ke kalhotům, ale byly to přece jenom kabáty. Carrie mě strčila do strašných šatů se spodničkou, která škrábala a do lakovaných kožených bot. Jennifer aspoň už takové příšerné šaty nemusela snášet. Mě se zdálo, že jsem na tom hůř, než ta mrtvola. Mše ne a ne skončit. Kněz to prodlužoval tím, že mluvil o radostech v nebi. Jak spustili tu lesklou rakev do země, vykřikla Florence: „Moje dítě!“ a omdlela. Carl ji zvedl a podepřel. Ep držel Teda i Leroye za ruku a nehýbal se. Jenom čuměl do díry a neřekl ani slovo. Leroy se snažil, aby se nerozbrečel a já jsem se dívala na konečky jeho kudrnatých vlasů, abych také nezačala plakat. V těch šatech to šlo těžko, nevím sice proč, ale rozplakat se je v šatech mnohem snadnější.

Jakmile byla rakev dole, šli jsme všichni domů. Sousedé i příbuzní přišli až z Harrisburgu a přinesli s sebou jídlo. Nevím proč, protože nikdo z nás neměl na jídlo chuť. Ep přivítal všechny ty lidi s bolestí a respektem, a Florence si sice užívala pozornosti, které se jí dostalo jako matce zemřelé, ale přesto jí bylo hluboce smutno. Florence mívala často takové smíšené pocity.

Když se začalo stmívat, lidé odcházeli a my jsme zůstali sami. Carrie připravila stůl, abychom se my děti mohly najíst. Carl nechal kolovat ovocný koláč a kus mi dal na talíř. „Ty malé červené kousky jsou kandované třešně, zkus to, je to opravdu dobré.“

„Nechci jíst, tati, nemám hlad.“ Postrkovala jsem jídlo po talíři, aby to vypadalo, že jsem něco snědla. Po jídle jsme uklidili stůl a šli jsme do postelí.

Než jsem došla do svého pokoje, zastavila jsem se v pokoji Leroye a Teda. Mezi jejich postelemi visel vyšívaný barevný kus saténu z rakve. „Maminka“, tam bylo napsáno a okolo vyšité červené růže. Leroy ležel pod dekou, byly vidět jen jeho velké oči, Ted seděl na posteli.

„Ahoj, kluci, chtěla jsem vám jen popřát dobrou noc. Ten závěs vypadá dobře. Zítra bychom mohli jít k rybníku nebo něco takového. Mohli bychom něco podniknout.“

Ted se na mě podíval, oči měl jako kdyby naráz zestárnul. „Jasně. Řekli mi, že zítra nemusím k benzínce. Jdu s tebou k rybníku.

Leroy neříkal nic a začal zase plakat. „Chci svou mámu. Říkali, že Bůh ji zavolal k sobě. Ale to je jen hromada keců. Bůh by nic tak ošklivého neudělal. A jestli ano, nemám ho už rád. Jestli je opravdu hodný, musí mi mou maminku vrátit.“ Pokračoval takhle dál, až k němu přispěchala Carrie. Posadila se k němu na postel, vzala ho do náruče a uklidňovala ho. Povídala mu všechny ty blbosti o Bohu, že my jeho plány neznáme, protože jsme jenom lidé, kteří jsou hloupí, na rozdíl od Boha. Leroy přestal plakat. Carrie vstala a řekla mi: „Do postele a kluky nech o samotě.“

Leroy na mě koukal, ale já jsem mohla jenom bezmocně pokrčit rameny, protože mi nechtěli dovolit, abych tam zůstala. Ted ležel v posteji se zavřenýma očima a vypadal, jakoby mu bylo sto let. Carrie povolila žárovku, aby přestala svítit a pak už nebylo slyšet nic.

V posteli jsem nezůstala dlouho. Nemohla jsem usnout, pořád jsem musela myslet na tetu Jenny, jak leží pod zemí. Co by se stalo, kdyby otevřela oči a viděla jen tmu a cítila jen satén v rakvi? To by dostala takový strach, že by jistě zemřela podruhé. Odkud můžeme vědět, že mrtví už neotevřou oči a nevidí? O smrti nevíme vůbec nic. Snad bychom je měli místo do země posadit na gauč. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla mrtvou krávu a začaly mě napadat ještě strašlivější myšlenky. Bude teta Jenna tak opuchlá, jako byla ta kráva, bude černá a páchnoucí a plná červů? Nemohla jsem na to už myslet, bylo mi z toho špatně od žaludku. To jsou zvířata, nic takového se lidem nemůže stát, že ne? Anebo se to jednoho dne stane i mě? Ne, mě ne. Nezemřu, je jedno co všichni říkají, já nezemřu. Nebudu v nekonečné tmě ležet pod zemí. Já ne. Nebudu zavírat oči. Když je jednou zavřu, nemusela bych je už otevřít. Carrie spala, tak jsem vyklouzla z postele a po čtyřech jsem se chtěla dostat ven a koukat na hvězdy. Ale nešlo to, protože Ep a Carl byli v obýváku a Carl držel Epa v náručí. Držel ho oběma rukama a sem tam pohladil Epa po vlasech, nebo po tváři. Ep plakal úplně stejně jako Leroy. Špatně jsem rozuměla, co si říkali. Párkrát jsem slyšela jak Carl říkal Epovi, že musí vydržet, to je všechno, co se dá dělat. Vydržet. Měla jsem strach, že vstanou a uvidí mě, proto jsem se vrátila do svého pokoje. Nikdy předtím jsem neviděla dva muže objímat se. Myslela jsem si, že si smějí jen podat ruku, nebo se prát. Ale když Carl držel Epa v náručí, tak to snad nebylo proti pravidlům. Nebyla jsem si však jistá, proto jsem se rozhodla, že to co jsem viděla, si nechám pro sebe. Měla jsem radost, že se dotýkali. Možná to dělají všichni muži, když ostatní spí, aby se nikdo nedověděl, že si na tvrdé chlapi jenom hrají. Anebo to dělali, jen když někdo umřel? To jsem fakt nevěděla a štvalo mě to.

Další den ráno byla obloha černá, plná bouřkových mraků. Museli jsme celý den sedět doma. Venku lilo a dírou ve střeše začalo téct do kuchyně. Ted musel vzít nářadí a spravit to. Po bouřce zůstala obloha tmavá, ale na obzoru se dělala duha. Všichni jsme na ni koukali a mlčeli. Pak jsme šli dovnitř, jenom Ep zůstal na verandě a dál se na ni díval. Leroy se chtěl vsadit, že nenajdu na konci duhy hrnec plný zlata, a já na to, že je to hloupá sázka, protože duha byla krásná i bez pokladu.




Kapitola 4

Cheryl Spiegelglassová bydlela na druhé straně lesíka. Její táta obchodoval použitým zbožím a měli víc peněz než ostatní v Hollows. Cheryl nosila šaty, i když nebyl svátek. Proto jsem jí nenáviděla, taky proto, že jí měli všichni dospělí rádi. Carrie jí taky zbožňovala, myslela si, že vypadá jako Shirley Templová, a protože já tak nevypadala, mohla jsem podle ní pořád lítat v roztrhaných kalhotech a ušmudlaném tričku. Přitom jsme byly s Cheryl od první třída docela kamarádky a občas jsme si spolu hrály. Pokaždé, když jsem šla ke Spiegelglassům, mohla se Carrie zbláznit radostí, napůl proto, že je považovala za „lepší lidi“, a taky proto, že doufala, že na mě bude mít Cheryl dobrý vliv. Leroy si někdy hrál s námi. Nebylo to špatné, ale vždycky jsem trpěla, když na Cheryl přišel její „panenkovský den“.

Jednou Cheryl napadlo, že si budeme hrát na zdravotní sestru. Leroy byl pacient a my po něm malovaly jodem, aby vypadal věrohodně. Zdravotní sestra - ne rozhodně jsem nechtěla být zdravotní sestra. Kdybych si už měla vybrat, byla bach doktor a rozkazovala. Zahodila jsem bílý ubrus, který měl být sesterský úbor, a řekla Cheryl, že jsem nový lékař.

Vytřeštila oči: Nemůžeš být doktor. Jenom kluci jsou doktoři. Leroy musí dělat doktora.“

„To není pravda Spiegelglassová, Leroy je hloupější než já, proto budu doktor já, a že jsem holka, to nijak neovlivní.“

„Počkej. Ty si myslíš, že můžeš dělat, co dělají kluci, ale to není pravda. Budeš zdravotní sestra a basta. Mozek není důležitý, nepočítá se. Na čem záleží je, jestli jsi kluk nebo holka.“

natáhla jsem se a jednu ji střihla. Shirley Templová- Spiegelglassová mi nebude říkat, že nemůžu být doktor. Nikdo mi nebude říkat nic takového. Ve skutečnosti jsem stejně doktorem být nechtěla. Chtěla jsem být prezident, ale to jsem si nechávala pro sebe. Ale kdybych chtěla být doktorem, tak bych se jím taky stala a od nikoho bych si do toho nenechala mluvit. Tím jsem si ale vyrobila pěkný problém. Cherryl začala natahovat a rozeběhla se za svojí matkou, aby jí ukázala nateklý ret, což byla moje práce. Ethel Spiegelglassová se jako správná kvočna rozeběhla chránit svoje kuře. Chytla mě za tričko, vyhodila mě ze svého domu s hliníkovými roletami a přitom mi nezapomněla říct, co si o mě myslí. Nic moc hezkého to samozřejmě nebylo. Navíc řekla, že nesmím Cheryl týden vidět. Proti tomu jsem nic neměla. Nechtěla jsem se vídat s nikým, kdo mi říká, že nemůžu být doktorem. Takže jsme se s Leroyem vydali na cestu domů.

„Opravdu chceš být doktor, Molly?“

„Ne, nechci. Chci být něčím mnohem lepším, než jenom doktorem. Doktoři se musí hrabat ve špíně a krvi a jejich jméno zná jenom pár lidí. Chci, aby moje jmého znali všichni. Chci něco velkého.“

„Co velkého?“

„To je moje tajemství.“

„Řekni mi ho. Jsem přece tvůj nejlepší kamarád.“

„Teď ne, ale řeknu ti to, až budeš dost starý na to, abys mohl volit.“

„Kdy to bude?“

„Až ti bude 21.“

„To je ještě deset let. To už můžu být mrtvý. V jedenadvaceti už budu starý. Řekni mi to teď.“

„Ne, na to zapomeň. Ještě bys to někde vykecal.“

Došli jsme domů. Carrie byla vzteklá jak drak. Asi se k ní už donesla zpráva o mém zacházení se rty její oblíbenkyně. „Ty zatracená mrcho. Ty si nemůžeš aspoň jednou pěkně v klidu hrát? Nemůžeš se aspoň jednou chovat jako hodná malá dáma? Ne, samozřejmě, že ne. Jsi divoška, to jsi. Jak jsi mohla něco takového udělat. Uhodit to sladké dítě! Jak teď budu vypadat? A udělat to tak brzy po Jennině smrti. Nemáš vůbec žádný smysl pro slušnost. Ví bůh, že jsem se snažilatě vychovávat správně. Nejsi moje dítě. Jsi divoké, naprosto divoké zvíře. Tvůj otec musel být opice.“

Leroy stál s otevřenou pusou. Zatraceně, proč musela Carrie takhle řádit zrovna před ním. Proč mě musela ztrapňovat zrovna před tlustým Leroyem. Až doteď o tom neměl ani tušení.

Mluvila dál a vyčítala mi tohle i tamto a ještě tisíc dalších věcí. Chtěla ze mě přes léto udělat dámu - rychlokurs. Chtěla mě držet v domě, aby mě naučila vařit a uklízet a prát a žehlit, to mě opravdu vyděsilo.

„Můžu se to všechno učit po večerech. Přes den mě v domě nepotřebuješ.“

„Zůstaneš se mnou celý den, slečno Molly. Konec lítání s partou. To se nesluší a já ti to zakazuju.“

Leroy seděl potichu na židli a hrál si s ubrusem. Byl z toho stejně špatný jako já.

„Když bude Molly doma, zůstanu i já.“

Miluju tě, Leroyi.

„Ty doma nezůstaneš, Leroyi Denmane. Ty jsi kluk, kluci musí chodit ven a hrát si s jinými kluky. Pro tebe není správné učit se takové věci.“

„To je mi jedno. Budu dělat to, co Molly. Je moje nejlepší kamarádka a sestřenice a proto musíme zůstat spolu.“

Carrie zkoušela ho přesvědčit, líčila, co se mu stane, pokud se rozhodne přijmout ženské zvyky. To Leroyem otřáslo. Každý si na něj bude ukazovaz prstem a smát se mu. Nikdo si s ním nebude chtít hrát, pokud bude zůstávat se mnou v domě. A brzo ho budou muset odvést do nemocnice a uříznout mu ho. Leroy to vzdal.

„Dobře teto Carrie, nezůstanu doma.“ Podíval se na mě, poražený a plný výčitek.

Leroyi, už nejsi můj kamarád.

Carrie šla dolů do sklepa, aby přinesla zavařovací sklenice a gumičky. Měla začít moje první vyučovací hodina. Než posbírala co potřebovala, přiskočila jsem ke dveřím a zamkla je. Nevšimla si toho dokud neměla všechno a nerozhodla se vylézt ven. „Leroyi, Molly, dveře jsou zamčené, pusťte mě ven.“

Leroy si strachy skoro nadelal do kalhot. „Molly, pusť jí ven. Budeme mít průšvih. Dostaneme oba výprask.“

„Přibliž se k těm dveřím, Leroyi Denmane, a proříznu ti krk.“ Zamávala jsem nožem na chleba, abych dodala svým slovům na vážnosti. Leroy stál mezi dvěma ohni.

„Molly, pusť mě okamžitě ven!“

„Nepustím tě, dokud mi neslíbíš, že nebudu muset zůstávat v domě. Slib mi, že budu moct chodit ven a nebudu se muset učit.“

„Neslíbím.“

„Tak tam zůstaneš až do návratu Ježíše Krista.“ Šla jsem ke dveřích a praštila do nich, aby to slyšela. Přitáhla jsem Leroye blíž. V domě nikdo nebyl. Florence byla na trhu. Ted u benzínové pumpy a Carl a Ep v práci. Nikdo kromě mě a Leroye nemohl slyšet, jak kope do dveří a naštvaně vříská. Leroy sebou škubl pokaždé, když vykřikla.

„Umře tam vevnitř. Musíš jí pustit ven. Oslepne z té tmy! Molly, prosím, pusť jí.“

„Neumře, neoslepne a já jí nepustím.“

„Co myslela tím, že nejsi její dítě? Že jsi zvíře?“

„Nevěděla, co mluví. Jenom tak plácala nesmysly. Vykašli se na to.“

„Když ty nevypadáš jako my a jako Carl. Možná opravdu nejsi naše. Jsi jediná v Hollow s černými vlasy a hnědýma očima. Možná jsi připlavala po řece, jako Mojžíš.“

„Drž klapačku, Leroyi.“ Byl na správné stopě. Dřív nebo později by na to přišel, takže bylo asi nejlepší, říct mu pravdu. „Je pravda co řekla. Nejsem její dítě. Nejsem ničí.Nemám matku ani otce, a nejsem tvoje pravá sestřenice. A tohle není můj domov. Ale to není důležité. Vytáhla to jenom proto, že na mě byla naštvaná. Tak řekla, že jsem bastard. Ale stejně jsme rodina, vyrostli jsme spolu. O stejné krvi mluví jenom staří lidé, na které ty kašleš. Hele, Leroyi, to vážně není důležité, že ne?“

Leroy se prokousával tou novinou.

„Když nejsme příbuzní, tak co jsme? Něco společného přece musíme mít.“

„Jsme přátelé, takže můžeme být klidně i příbuzní, protože jsme pořád spolu.“

„Co to znamená bastard? Jaký je mezi námi rozdíl, když Carrie a Carl nejsou tví rodiče?“

„To znamená, že tvoje matka Jenna byla vdaná za tvého otce, když ses narodil, ale moje matka, ať je kdekoli, za mého otce vdaná nebyla.To znamená být bastard.“

„K čertu Molly, co to znamená být vdaná.“

„Je to kousek papíru, nic víc. Někdo kvůli tomu ani nejde do kostela, takže to není věc náboženství. Někdo jde jen na radnici a přihlásí se, jako se strýček Ep hlásil do armády. Pak si poslechnou pár pěkných slov, oba dva podepíšou papír a jsou manželé.“

„Můžeme se vzít?“

„Jasně, ale musíme být starší, aspoň patnáct nebo šestnáct.“

„To jsou jenom čtyři roky, Molly, pojď, vezmeme se.“

„Leroyi, nemusíme se brát. Jsme pořád spolu. Manželství je hloupost. A já se stejně nechci vdávat.“

„Každý se musí vdát. Je to stejné, jako se smrtí. Taky každý musí umřít.“

„Já ne.“

„No nevím Molly, zaděláváš si na těžký život. Říkáš, že chceš být doktorka nebo něco většího. Pak říkáš, že se nechceš vdávat. Musíš dělat aspoň něco z toho, co dělají ostatní. Jinak tě nikdo nebude mít rád.“

„Je mi jedno, jestli mě lidi mají rádi nebo ne. Všichni jsou hlupáci, to si myslím. Důležité je, že se já mám ráda, to je opravdu důležité.“

„Zatraceně, to je nejdivnější věc, co jsem kdy slyšel. Každý má rád sám sebe. Florence říká, že se musíš naučit mít ráda míň sebe a víc ostatní lidi.“

„Od kdy posloucháš, co říká Florence. Nemůžu mít ráda ostatní, pokud nebudu mít ráda sama sebe. A dost.“

„Molly, ty jsi asi blázen. Každý má rád sám sebe, vždyť ti to říkám.“

„Vážně chytráku? Měl ses rád, když jsi Carrie říkal, že půjdeš ven a budeš si hrát a mě necháš sedět v baráku s košem prádla?“

Leroy zrudnul hanbou. Trefa. Rozhodl se změnit téma, aby sám sebe ochránil před nepříjemnými myšlenkami. „Když si mě nechceš vzít, tak já tě taky nechci. A proč se vlastně lidi vdávají?“

„Aby to spolu mohli dělat.“

„Co?“ Leroy se tvářil nechápavě.

„Šukat.“

„Molly Boltová, to je sprosté slovo.“

„Sprosté nebo ne, ale stejně to dělají.“

„Víš, co to znamená?“

„Ne úplně přesně, ale svlíknou se při tom donaha a funí. Vzpomínáš si, jak byla Florence nervózní, když jsme viděli ty dva psy, jak po sobě lezou? Tak to je ono, aspoň myslím. Nevím, proč to někdo chce dělat, ti psi mi nepřipadali nijak šťastní. Tak nějak to, kromě toho jsem si prohlížela nějaké sprosté knížky, co si Ted schovává pod matrací. Určitě by se ti z nich udělalo špatně.“

„Sprosté knížky?“

„Jo, Ted je čte celou dobu. Myslím, že mu to leze na mozek.“

„Jak jsi zjistila, že je čte?“

„Sledovala jsem ho. Když usneš, rozsvítí světlo, čte a pak hřeší. Viděla jsem to. Jediné knihy v domě je bible a naše učebnice a jsem si jistá, že nečetl žádnou z nich.“

„Ty jsi vážně mazaná Molly. Řekl Leroy obdivně.

„To vím.“

Carrie mezitím přestala křičet a bušit do dveří.

„Pojď, podíváme se, jestli je už ochotná uzavřít obchod.“

Když jsem zaklepala, ozvalo se zpoza dveří tenké zakňučení. „Mami, jsi připravená jít ven? Jsi ochotná uzavřít dohodu?“

„Jsem, jenom mě pusť ven z té tmavé díry. Je to tu samý brouk.“

Vytáhla jsem zástrčku a otevřela dveře. Carrie seděla jako malá holka pod regálem, s rukama zkříženýma na prsou. Podívala se na mě s čirou nenávistí v očích a vyšla ven, jako z díry plné tarantulí. Chňapla mě za vlasy dřív, než jsem se vzpamatovala a začala mě mlátit do obličeje a břicha. Když jsem se stočila do klubíčka jako ježek, začala mě mlátit pěstmi do zad. Měla jsem toho dost. Byla jsem rozhodnutí od ní odejít, aby mi už nikdy nemohla nadávat. Leroy utekl úplně vyděšený z domu. Ani ho nenapadlo, zkusit mi nějak pomoct. Kdyby jí párkrát pořádně kopl, mohla jsem mít šanci. Ale Leroye to ani nenapadlo a navíc byl vždycky trochu srab.

Ten večer jsem šla spát bez jídla. Bylo mi to jedno, stejně se mi nechtělo jíst. Měla jsem ošklivě rozbitou pusu, bolela, jenom jsem zkusila promluvit. Všichni si vyslechli Carriinu verzi mého zločinu a já jsem neměla šanci ani jednou otevřít pusu. Předpokládám, že si myslela, že bych se měla stydět, ale když jsem šla kolem ní do postele, dívala jsem se na ní pyšně. Nedovolím, aby mě viděli na kolenou, to teda ne! I kdyby se proti mě všichni spojili, nedostanou mě! Padla jsem do postele, ale všechno mě tak bolelo, že jsem nemohla usnout. Asi za hodinu jsem uslyšela, jak se Carrie s Carlem hádají. Bylo to poprvé, co Carl zvedl hlas, a myslím, že ho slyšeli i ostatní.

„Carrie, ta malá je chytrá a milá a je v ní něco, co nikdy nepochopíš. Je chytřejší,než my všichni dohromady. Ve třech letech se sama naučila číst. Musíš s ní zacházet trochu s úctou. Je to hodná holka, jenom trochu živá, to je všechno.“

„Je mi úplně jedno, jak chytrá je. Nechová se normálně. Není správné, aby se děvče celý den prohánělo venku s chlapci. Leze na stromy, jezdí stopem, a co je nejhorší, říká jim, co mají dělat a oni ji poslouchají. Nechce se učit nic z toho, co bude potřebovat, aby se mohla starat o svého muže. Žena přece nemůže žít bez manžela. Stejně si nemůžeme dovolit poslat holku na střední školu. Musíme myslet na chlapce. Ti budou vydělávat. Tak přestań pořád mluvit o její hlavě.“

„Molly půjde na vysokou.“

„Řeči.“

„Moje dcera půjde na vysokou.“

„Tvoje dcera, tvoje dcera. K smíchu. To je poprvé, cos něco takového řekl. Ona je bastard Ruby Dillingerové, to je. Co pořád máš s tou dcerou?“

„Je moje dcera, jako kdybych byl její opravdový otec, a já ji mám rád.“

„Opravdový otec. Jaké máš právo mluvit o sobě jako o opravdovém otci? Kdybys byl opravdový otec, měla bych opravdovou dceru a ne takovou zatracenou divokou kočku, co jí máš tak rád. Byla by opravdová mladá dáma jako Cheryl Spiegelglassová. Tvoje dcera, ty bys mě rozesmál.“

„Miláčku, jsi rozčílená. Nevíš, co říkáš. Molly je tvoje dítě, jako bys ji porodilla. Každé dítě musí mít rodiče, a ty jsi její matka.“

„Nejsem její matka, nejsem její matka!“ křičela Carrie. „Neporodila jsem ji, Florence má děti, které porodila a vždycky říká, že to není totéž. Ví to. Řekla mi, že nikdy nebudu vědět, jaké to je, být opravdová matka. Co ty o tom víš. Muži těmhle věcem nerozumí. Muži ničemu nerozumí.“

„Matka, otec, jaký je v tom rozdíl miláčku? Jde o to, kdo se o dítě stará a kdo ho má rád, to nemá s porodem nic společného. Molly je moje dcera, a kdyby to měla být poslední věc kterou udělám, postarám se, aby dostala v životě šanci, jakou neměl nikdo z nás. Chceš, aby strávila svůj život stejně jako ty, v téhle zatracené díře, věčně bez peněz, bez šance koupit si nové šaty nebo jít na večeři do restaurace? Chceš, aby žila jako ty - prát, vařit, občas zajít do kina? V tom dítěti něco je, tak jí dej šanci. Může jít do velkého města a něčím se stát. Vidím to na ní. Má sny a ctižádost a je všechno jiné, než na hlavu padlá. Buď na ni pyšná. Máš dceru, na kterou můžeš být pyšná.“

„Z tvých řečí se mi dělá špatně. Může z ní něco být! To tak potřebuju, poslat Molly do velkého města jako Philadelphie a myslet si, že se bude mít líp než mi. Už teď je dost domýšlivá. A ty ji v tom ještě podporuješ. Fajn, půjde na vysokou, do velkého města a zapomene na tebe. Tak se ti za všechno poděkuje. Záleží jí jenom na sobě. Je to zvíře, zavřela mě do sklepa. Nemusíš tu s ní být každý den a dívat se, co dělá. Je to divoké zvíře, říkám ti. Dělá nám jenom ostudu a ještě je bastard. A ty tady líčíš její skvělou budoucnost. Kecy.“

„Carrie, už jsem se rozhodl. Molly dostane svoji šanci, ať chceš nebo ne. Dostane vzdělání. Nauč se s ní vyjít a nedrž ji v domě. Ať si lítá, kde chce a zmlátí Cheryl Spiegelglassovou třeba do modra.“

„Něco ti řeknu, Carle Bolte. Nikdy jsme se nehádali, než se pod naší střechou objevilo to dítě. A nehádali jsme se ani v době, kdy jsi mi chtěl udělat dítě. Ale tys měl syfilis. Nejsi schopný být otec. Kdybych měla vlastní dítě, bylo by všechno jinak. Je to všechno tvoje vina.“

„Už jsem se rozhodl.“ Mluvil potichu a v hlase měl bolest.

„To se ještě uvidí,“ odsekla mu Carrie. Musela mít vždycky poslední slovo, ať jí někdo poslouchal nebo ne.





Kapitola 5

Toho roku, v šesté třídě, seděla Leota B. Bislandová  vedle mě a Leroy seděl za mnou. Leota byla nejkrásnější dívka, jakou jsem v životě viděla. Byla vysoká a štíhlá s kůží jak hedvábí a velkýma zelenýma očima. Byla tichá a plachá a tak jsem se většinu času soustředila na to, jak Leotu rozesmát. Slečna Potterová nebyla mým chováním zrovna nadšená, ale byla hodná a jenom jednou mě donutila k tomu, abych stála na chodbě. Moc to nepomohlo, protože vždy, když se slečna Potterová nedívala, vracela jsem se ke dveřím a šaškovala. Vulgárně jsem gestikulovala na Leroye, ukazovala jsem mu vystrčený prostředníček. Právě v tu chvíli mne zahlédla slečna Potterová. „Molly, vidím, že máš herecký talent, takže budeš hvězda naší letošní vánoční hry.“ Leroy se zeptal, jestli jde o „Netvora z černé laguny“. Všichni se samozřejmě strašně řehtali. Slečna Potterová na to, že ne, že to bude hra o narození Ježíše a že já mám být Panna Maria.  

Cheryl Spiegelglassová se tak rozčílila, že vstala a řekla: „Ale, slečno Potterová, Panna Maria byla matkou malého pana Ježíše a byla nejdokonalejší ženou na světě. Pannu Marii musí hrát milá dívka a Molly milá není. Včera dala Audrey do vlasů žvýkačku.“  Jasně, Cheryl šlo o to, aby mohla  Pannu Marii hrát sama. Slečna Potterová řekla, že herecké nadání nezáleží na tom, jestli člověk je nebo není milý. A k tomu dodala, že ve mě snad dobrota Panny Marie něco zanechá, když ji budu hrát.  

Leota hrála ženu z Betléma, takže se hry také účastnila. A Cheryl byla Josef. Miss Potterová řekla, že to je velká role a velký úkol pro Cheryl. Také se měla postarat o masky, pravděpodobně proto, že její otec nám je chtěl darovat. V každém případě bylo její jméno na programu uvedeno dvakrát velkými písmeny. Leroy představoval jednoho ze tří králů, měl dlouhé vousy se spostou kudrlinek. Každý den jsme museli zůstat po škole, učili se naše texty a zkoušeli je. Slečna Potterová měla pravdu, byla jsem tak zaměstnaná tím,  aby všechno bylo perfektní, že jsem neměla vůbec čas se předvádět nebo přemýšlet o něčem jiném (až na Leotu, samozřejmě).

Začala jsem se sama sebe ptát, jestli se dívky mohou vdávat za jiné dívky, protože jsem si byla jistá, že si chci vzít Leotu a na věky se dívat do jejích zelených očí. Ale chtěla jsem si ji vzít jen pod podmínkou, že nebudu mít nic společného s domácími pracemi. To bylo jisté. Ale v případě, že by je Leota  také nechtěla dělat, asi bych je dělala já. Pro Leotu cokoliv.

Leroy začínal být naštvaný, že jsem věnovala tolik pozornosti prosté vesničance, když on byl král. Už zapomněl na to, že jsem mu dala kapesní nůž s nahou dívkou, který jsem dostala od Earla Stambacha.

Vánoční představení byla příšerná záležitost. Přišly všechny matky a vystoupení pro ně bylo tak důležité, že si některé kvůli tomu vzaly volno z práce. Cherylin otec seděl hned v první řadě na čestném místě. Carrie a Florence se také objevily, aby mohly obdivovat mně, jako Pannu Marii a Leroye ve státnickém oblečení. Leroy i já jsme byli tak rozrušení, že jsme to už nemohli vydržet a šli jsme se namalovat. Byla to ohromná zábava, i Leroyovi se to líbilo, ale řekl, že kluci vlastně něco takového nemají dělat. Řekla jsem mu, aby z toho nedělal hlavu, protože má vousy, a kdo má vousy, smí si namalovat rty, když chce, protože každý pozná, že je chlap. Zdálo se, že to pochopil a dohodli jsme se, že jakmile budeme dost staří, utečeme a budou z nás slavní herci. To bychom mohli pořád chodit v krásném oblečení, už bychom nemuseli sbírat mandelinku bramborovou a mohli bychom si malovat rty, kdykoliv by se nám zachtělo.

Byli jsme přesvědčeni, že budeme tak báječní v tomto představení, že naše sláva se donese až k nejdůležitějším lidem ve světě divadla.  Cheryl náhodou zaslechla naše plány a vysmívala se: „Ať děláte co chcete, každý si všimne jenom mě, protože já mám nejkrásnější modrý kabát v celém představení.“

 „Ale nikdo nebude vědět, že jsi to ty, protože hraješ Josefa a lidé z toho budou zmatení.“ smál se  Leroy.

 „Proto si mě každý všimne, protože musím být zvlášť nadaná, abych byla dobrý Josef. Kdo se má dívat na Pannu Marii, nedělá nic, jen sedí vedle Ježíše. Moc nemluví. Každý hlupák může hrát Pannu Marii, stačí vyzařovat svatost. Ale na Josefa je potřeba pořádný talent, zvlášť, když ho hraje holka.“  

Ta konverzace nemohla pokračovat, protože přišla slečna Potterová. „Ticho děti. Každou chvíli to začne! Molly, Cheryl, na místa!“  

Opona šla nahoru a matky si mezi sebou začaly šeptat. Hromovým šepotem se ozvalo: „Není milá, ta nahoře?“  Byla jsem milá. Dívala jsem se na miminko Ježíše něžným pohledem, celou dobu měla moje úhlavní nepřítelkyně Cheryl ruku na mém rameni,  cítila jsem její nehty, v druhé ruce držela hůl. Z gramofonové desky zazněla Tichá noc, svatá noc. Slavnostně vstoupili tři králové. Leroy nesl velkou zlatou krabici a nabídnul mi svůj dar. Řekla jsem: „Děkuji vám, pane králi, vím, že jste z daleka přicestovali.“ A Cheryl, ta krysa, opakovala „zdaleka přicestovali“ tak hlasitě, jak jen mohla. To ale nepatřilo k jejímu textu. Začala říkat cokoliv, co ji napadlo a znělo nábožensky. Leroy prskal do vousů a já houpala kolébku tak, že Ježíš-panenka vypadl na podlahu. Koukla jsem na panenku a řekla svým nejjemnějším hlasem: „Nejmilejší dítě, doufám, že sis neublížil. Pojď, maminka tě uloží zase do postýlky.“  Leroy byl z toho všeho tak popletený, že začal cosi také říkat, ale Cheryl ho zastavila: „Nedělej si z toho hlavu, Marie, miminka pořád vypadávají z kolébky.“

Ale to jí ještě nestačilo. Pokračovala, že je tesař z daleké země, co musel cestovat mnoho mil, jen abych já mohla porodit svoje miminko. Mlela dál a dál. Celou dobu, co strávila v nedělní církevní škole, teď uplatnila a vyprávěla jednu historku za druhou. Už jsem to nemohla snést a uprostřed jejího příběhu o vymáhání daní jsem vybouchla: „Josefe, mlč konečně, vzbudíš miminko!“

Za oponou byla vyděšená slečna Potterová a pastýři ovcí nevěděli, co mají dělat, protože čekali na svůj výstup. Jakmile jsem Josefovi řekla, aby mlčel, už je slečna Potterová poslala.  „Viděli jsme hvězdu z dálky“, cvrlikal Robert Prather, „a přišli jsme se poklonit novorozenému králi“. V ten moment se počural Barry Aldridge, další z pastýřů, uprostřed jeviště. Josef vycítil příležitost a říkal, jakoby to byla modlitba: „Nesmíš čůrat před malým panem Ježíšem, musíš zpátky do hor.“

To mně naštvalo. „Může čůrat kde chce, jsme přece jenom ve chlévě, ne?“ Josef vstal a začal svou holí Barryho vystrkovat z jeviště. Já jsem seskočila ze své židle a vzala jsem Josefovi tu hůl. Josef mi ji vytrhnul. „Běž si sednout, máš hlídat miminko. Co jsi to za matku?“

 „Já si nikam nesednu, pokud nebudeš držet hubu a nebudeš dělat co máš.“ Začali jsme se prát, ona zakopla o svůj dlouhý kabát a já jí ještě pomohla, aby skončila v publiku. Slečna Potterová přišla, vzala mě za ruku a klidně řekla: „Dámy a pánové, zazpíváme si vánoční koledy.“ Slečna Martinová začala hrát na klavír. Cheryl se tam dole rozplakala, já jsem začala zpívat, ale slečna Potterová mě vzala sebou na stranu a já věděla, že teď jsem na řadě já.

„No, Molly, Cheryl neměla právo si do toho tolik přidávat, ale to neznamená, že ty máš právo ji shazovat z jeviště.“ Pak mě nechala, ani facku jsem nedostala. Leroy byl překvapený stejně jako já. „Je to fajn, že se na tebe nezlobí, ale jen počkej na tetu Carrie a na Florence.“

Měl pravdu. Carrie měla vztek, celý týden jsem musela být doma a vykonávat domácí práce: mýt nádobí, žehlit, prát, dokonce i vařit. Myšlenka vzít si Leotu, platila už jen s podmínkou, že domácí práce bude dělat ona. Nebo aspoň polovinu.  Musela jsem vymyslet způsob, jak se dovědět, jestli by ona měla zájem.  V tom týdnu jsem přemýšlela, jak Leotě říct, že si ji chci vzít. Mohla bych jí padnout k nohám a prosit do posledního dechu. Pokud by řekla ano, zázračně bych se uzdravila. Mohla bych jí po bílé holubici poslat pár větiček na barevném papíře. Mohla bych si od Barryho Aldridge půjčit koně, přijet k ní na něm, tak jak se to dělá ve filmech, ona by si ke mě přisedla a jely bychom spolu k západu slunce. Ale nic z toho se mi nezdálo být to pravé, proto jsem se rozhodla, že půjdu prostě k ní a zeptám se.  

Další den jsme šli Leroy, Leota a já společně ze školy domů. Dala jsem Loroyovi deseticentovou minci a řekla jsem mu, že má jít před námi k obchodu paní Hershenerové a koupit si zmrzlinu. Nebránil se, protože jeho žaludek má vždycky přednost.  

„Leoto, myslela jsi už někdy na manželství?“

 „Ano, vdám se, budu mít šest dětí a nosit zástěru, jako moje matka a můj manžel bude statný.“

 „Koho si chceš vzít?“

 „Ještě nevím.“

 „Proč si nevezmeš mě? Nejsem statná, ale jsem hezká.“  

„Děvčata se nemohou brát.“  

„Kdo to říká?“

 „Je to pravidlo.“  

„Je to blbé pravidlo. Máš mě ráda víc, než kohokoliv jiného, ne? Já tebe mám ráda víc než kohokoliv jiného.“

 „Mám tě nejradši, ale pořád si myslím, že děvčata se nemohou brát.“  

„Podívej se, když se chceme vzít, můžeme. Mě je fuk, co tomu kdo říká. A ještě k tomu Leroy a já chceme odtud utéct a stát se herci. Budeme mít hodně peněz i oblečení a budeme moct dělat, co budeme chtít. Nikdo si nedovolí nic říct někomu, kdo je slavný. No, není to mnohem lepší, než sedět tady a nosit zástěru?“

 „Ano.“

 „Dobře. Teď si dáme pusu jak ve filmu a jsme zasnoubené.“  Objaly jsme se a daly jsme si pusu. Měla jsem divný pocit kolem žaludku.

 „Máš i ty divný pocit u žaludku?“

 „Trochu ano.“

 „Políbíme se ještě jednou.“  Podruhé byl ten pocit u žaludku ještě zvláštnější. Potom jsme chodily s Leotou domů společně každý den. Nějak jsme chápaly, že bychom se neměly líbat veřejně, proto jsme šly do křoví a líbaly jsme se dokud nebyl čas jít domů. Leroy byl nešťastný z toho, že už nechodím domů s ním. Jednoho dne nás sledoval do křoví a pak se nám ukázal s vítězoslavným výrazem policejního seržanta, který dopadl masového vraha.  „Líbání. Vy dvě sem chodíte, abyste se líbaly. Tohle řeknu každému, koho potkám.“  

„Ale jdi, Leroyi Denmane, nemáš proč. Nejdřív to sám zkus. Třeba by ses chtěl přidat.“  V Leroyových očích bylo vidět pokušení, nikdy by si něco takového nenechal ujít, ale ještě dodal: „Nemám chuť se líbat s holkama.“

 „No, v tom případě se můžeš líbat s krávama. Další možnost není. Je to pěkný pocit. Přijdeš o něco krásného.“ Začal jihnout.  „Musím mít zavřené oči, když se líbám?“  

„Ano, nemůžeš se líbat s otevřenýma očima.“

 „Ale já nechci zavírat oči.“

 „Jsi hloupý. Nech si oči otevřené, mě je to jedno, když to nechceš dělat správně.“

 „Koho mám políbit prvně?“

 „Koho chceš.“

 „Nejdřív tebe, protože tě líp znám.“ Dal mi polibek podobný tomu, co dostávám od Florence na dobrou noc.

 „Leroyi, to není správně. Uvolni se.“ Leota se smála a dala mu velkou pusu. Leroy to začínal chápat.

„Podívej se na nás“, poradila mu Leota. Políbily jsme se, pak jsem políbila zase já Leroye. Zlepšil se, ale pořád byl trochu chladný.

„Co dělá tvůj žaludek?“

 „Mám hlad. Proč se ptáš?“

 „Nemáš v něm takový divný pocit?“

 „Ne.“

 „No, třeba je to u kluků jinak,“ uvažovala jsem. Potom jsme chodili ze školy domů ve třech. Nám nevadilo, že nás Leroy doprovázel, ale nikdy se v líbání dokonalým nestal.

Někdy se mi zdálo, že mi líbání s Leotou nestačí, ale nevěděla jsem, jak má vypadat další krok. Takže jsem se zatím musela spokojit s tím, co bylo. Viděla jsem soulož psů, ale tohle mě nelákalo. Byla jsem z toho všeho zmatená. Zato Leota měla spoustu nápadů. Jednou na mě ležela a já věděla, že tohle je krok správným směrem. Ale pak na nás ležel Leroy a já nemohla dýchat. Řekla jsem si, že to musíme zkusit bez Leroye.

S Leroyem jsme se dohodli, že o našem líbání, ani o našem plánu stát se slavnými herci, nikomu neřekneme. Bylo jisté, že dospělí by byli proti, kdyby o tom věděli. A oni nás tři potom opravdu rozdělili, i když o tom líbání se nedověděli. Jednoho lednového večera, v únoru, nás zavolali do kuchyni a řekli nám, že se přestěhujeme na Floridu hned, jak nám skončí škola. Tam prý je celý rok teplo a pomeranče se dají jíst přímo ze stromu. Já jsem tomu ovšem nevěřila. To přece nejde, aby bylo teplo celý rok, ale neříkala jsem nic. Carrie nám slibovala, že se nám tam bude líbit, že tam můžeme plavat v moři, že tam všichni najdeme práci. Pak jsme šli spát. Nebyla jsem proti tomu, abychom jeli na Floridu, nebylo třeba mi lhát, aby mě nalákali. Jen jsem nechtěla pryč od Leoty, to je všechno.

Další den jsem Leotě tu novinku pověděla a jí se to moc nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Slibovaly jsme si, že si budeme psát a že spolu budeme chodit do křoví do našeho nejposlednějšího dne.  Ten rok přišlo jaro pozdě a ulice byly plné bláta. Všechno doma už bylo připraveno k odjezdu, všechno bylo sbaleno, až na ty nejnutnější věci. Každým dnem mě bolelo srdce víc a víc. Líbání v křoví nepomáhalo. I Leroyovi bylo smutno. A jemu na tom líbání nezáleželo tolik, jako mě. Zdálo se, že odjedu, aniž bych poznala něco víc, než  jen líbání. Leota na to také myslela a týden před koncem školy mě pozvala na noc k sobě. Měla svůj pokoj sama pro sebe a nemusela spát s malou sestrou. Její matka proti mé návštěvě nic neměla. Konečně jsem jednou měla štěstí.  Nikoho ani nenapadlo pozvat i Leroye. Když mi Carrie nedovolila u něj spát doma, určitě by nikdo nedovolil Leroyovi, aby přespal u Leoty. Leroy o to stejně nestál. Pro něho byl spánek  spánek.  

Vzala jsem sebou do tašky kartáček na zuby, pyžamo a hřeben a šla jsem k Bislandovým. Dům bylo vidět z daleka, protože z něj trčela dlouhá anténa. Dlouho jsme se dívali na televizi. Byla tam nějaká blbost, pořád po sobě házeli dortama. Všichni se smáli, ale mě připadalo, že by bylo rozumnější ten dort sníst, než s ním po sobě házet. Jestli na sebe byli naštvaní, proč se neprali normálně? Nerozuměla jsem tomu, ale bylo mi to jedno.  Když to skončilo, šly jsme do postele a vlezly si pod deku. Leotina maminka zavřela dveře a zhasla světlo a šla se ještě dívat na televizi. To nám vyhovovalo. Líbaly jsme se aspoň hodinu, ale přesně to nevím, nemyslela jsem na nic jiného než na líbání. Slyšely jsme, že rodiče vypnuli televizor a šli spát. Pak se Leota rozhodla, že si na mě lehne. Můj žaludek na to reagoval velmi silně.  „Molly, svlékneme si pyžamo a budeme to dělat.“  

„Dobře, ale než bude ráno, musíme si je zase obléct, nesmíme na to zapomenout.“ Bez pyžama to bylo mnohem lepší. Cítila jsem její kůži po celém těle. Bylo to opravdu mnohem lepší. Leota mě začala líbat pootevřenými ústy. Měla jsem pocit, že ze mě žaludek vyskočí a že ho ráno najdu na podlaze, ale bylo to báječné.  „Leoto, bolí mě z toho žaludek, ale je to nádherné.“  

„Mě je taky tak.“  Pokračovaly jsme. Kdybychom zemřely na potíže se žaludkem, zemřely bychom spolu. Začala se mě dotýkat všude a já věděla, že z toho musím opravdu zemřít. A Leota neměla strach se mě dotýkat všude, nevím, odkud to uměla, ale znala tajemství. Brzy jsem ho poznala  i já.

Další den jsme šly tak jak všechny ostatní holky v šesté třídě do školy. Dřímala jsem, Leroy mě budil a smál se. Leota se na mě dívala tak zasněně, že mě z toho zase bolelo úplně všude.  Nemohla to být pravda, že se odstěhujeme na Floridu, prostě nemohla.  Ale udělali jsme to. Leota  se přišla se mnou rozloučit. Když i poslední věci byly v autě, dala jsem jí rychlý polibek a utekla jsem do auta. Psaly jsme si párkrát, ale časem našich dopisů ubývalo. Od roku 1968 jsem ji už nikdy neviděla.


Kapitola 6

Náš otlučený karavan se blížil k pobřeží jak jsme pomalu projížděli plochou krajinou Jihu. Carl a Ep se rozhodli vzít nás děti do Richmondu, kde jsme viděli vycpaného tuleně, který se v roce 1800 rozhodl zaplavat si kolem města. Byl tam i vycpaný Indián, ale z toho se mi udělalo špatně. Leroyovi, Tedovi a mě se víc líbilo uniformy z občanské války. Nejhezčí byly ty Konfederační, protože byly celé zdobené zlatem. Leroy se rozhodl, že pokud se nestane slavným hercem, bude vojákem, takže bude mít taky takovou krásnou uniformu. Řekla jsem, že je to dobrý nápad, ale pak si nebude moct malovat rty a bude muset poslouchat rozkazy.

Cesta pokračovala a my se mohli zbláznit, jak jsme byli pořád nacpaní v autě. Carrie vymyslela hru s poznávacími značkami, která pomohla. První, kdo nasbíral sto bodů, vyhrál. Auto se značkou státu, kterým jsme projížděli, bylo za jeden bod. Každý stát na jih byl za dva body. Severní státy byly za pět a Středozápadní za deset. Západní státy byly za dvacet bodů a auto s Kalifornskou značkou za třicet. Věděla jsem, že nikdy nemůžeme potkat auto s kalifornskou značkou, protože tam žijou jenom filmové hvězdy. A které filmové hvězdě by se chtělo jezdit autem po téhle vysušené krajině?

Jednou v Athenách v Georgii jsme sjeli ze silnice abysme se najedli a umyli. Leroy, Ted a já jsme vyskočili z auta a vletěli do prťavé restaurace, která smrděla přepáleným olejem. Proběhla jsem kolem dveří, do kterých vletěli kluci a chtěla vběhnout do těch vedle. Carrie mě chytla za ruku a vytáhla odtamtud.

„Nemáš vůbec žádné vychování, děvče. Udělej to ještě jednou a já ti nařežu, slyšíš? To je pro barevné, tam nemáš co dělat.“ Nechtěla jsem se s ní hádat před cizími lidmi, ale když jsme se vrátili do auta, zeptala jsem se Carla, co to mělo znamenat. Carrie se k němu otočila, „vidíš, mě neposlouchá, vysvětli jí to ty.“

„Tady dole na Jihu je to trochu jiné než u nás v Yorku. Tady se bílí a barevní nemíchají a ty se s nimi taky nesmíš bavit, mysleli by si, že nejsi slušně vychovaná. Tvoje matka se jenom snažila, aby ses nedostala do nějakých potíží.“

„Tati, ale doma to bylo přece stejné jako tady, jenom jsme neměli cedule Jen pro barevné, jako je mají tady, to je jediný rozdíl.“

„Radši zavři pusu ty chytráku,“ varovala mě Carrie.

„Ne, nebudu mlčet. Je to stejná - až na ty cedule. Nebudu tu sedět a předstírat, že je v tom nějaký rozdíl, když není.“ Leroy mě začal tahat za rukáv, vystrašený z vyhlídky na hádku. Šťouchla jsem ho. „Tati, proč mám mlčet?“

„Máš pravdu, děvče, ale tady mají lidi barevné ještě mnohem míň rádi než u nás. Ale je to tak, taky nevidím žádný moc velký rozdíl.“ Carrie prohlásila, že jsme oba blázni a zírala otráveně z okénka.

„Nevím, kdo jsou moji rodiče, to znamená, že klidně mohli být barevní, takže jsem možná šla do správných dveří.“

„Proboha!“ Carrie vybuchla, „jako by ti nestačily ty potíže, co už máš, teď ještě chceš být negr.“

Carl se smál a jeho zlaté zuby házely prasátka. „To už by se poznalo, Molly. Ale kdo ví, kdo jsi. Jsi prostě parchant, to je všechno.“

„Je tmavší než my ostatní, strýčku Carle,“ vypískl Leroy. „Má hnědé oči, nikdo z nás nemá hnědé oči.“

„Spousta lidí má hnědé oči a olivovou pleť, třeba Italové a Španělé.“

„Hele Molly, možná jsi Španělák,“ zkoušel to Leroy.

„Je mi sakra jedno, co jsem. A nebudu se vyhýbat lidem jenom proto, že vypadají jinak.“

Carrie se bleskurychle otočila, vrcholně naštvaná a vyštěkla. „Jestli tě někdy uvidím se špatnými lidmi, zakroutím ti krkem, ty spratku. Jenom to zkus a uvidíme, jak to dopadne.“

„Kočičko, děti těmhle věcem nerozumí. Nemusíš se hned tak rozčilovat. Tvoje matka se tě snaží chránit Molly, tak toho nechte.“

Když jsme dorazili na Floridu, byli jsme celí vzrušení, ale to netrvalo dlouho. Pořád jsme jeli a jeli a pořád to byla Florida. Florence říkala, že jedeme po východním pobřeží až na severní cíp, protože to je místo, kde je všechna ta skvělá práce a peníze. Konečně jsme dojeli do Ft. Lauderdale. Carl řekl, že Miami je plné židů, takže to nejdřív zkusíme tady. Nemohla jsem uvěřit tomu, že existuje město plné lidí, kteří mají pořád ruce v kalhotách, ale neptala jsem se. Ft. Lauderdale bylo protkané kanály a palmami a každému se líbilo. Během týdne si Carl našel práci v řeznictví na severovýchodním konci města. Ep začal o týden později montovat žaluzie do oken, ale firma chtěla aby se přestěhoval do West Palm Beach. Souhlasil, takže se Leroy, Ted a Ep odstěhovali do Loxahachee a žili v přívěsu. Vypadal jako tlustá stříbrná housenka dřepící na čtyřech akrech křoví. My jsme neměli přívěs, ale dům kousek od kolejí a pod elektrickým vedením, které pořád hučelo. To hučení nebylo slyšet jedině tehdy, když jel kolem vlak.

Každou neděli jsme jezdili do Loxahachee nebo Leroy, Ted a Ep jezdili k nám. Leroy měl malorážku a myslel si, že je borec. Ted pracoval po škole zase na pumpě a já se většinou toulala kolem Holiday parku, protože jsem neměla co dělat a malorážku mi Carrie nechtěla dovolit.

To září jsem začala chodit do Střední školy námořního letectva, provizorní školy v kasárnách z druhé světové. Učitelé byly taky provizorní a já se k smrti nudila. Držela jsem se zpátky. Chtěla jsem nejdřív zjistit kdo je kdo, než si začnu dělat přátele. Bylo tam spousta bohatých dětí. Daly se poznat podle oblečení a toho, jak mluvily. Uměla jsem z hodin angličtiny dost na to, abych poznala, že znají gramatiku. Držely se stranou od dětí chudých bělochů. Já se nepletla mezi jedny ani druhé. Věděla jsem, že nejsem bohatá, ale taky jsem nechodila s umělohmotnými kolíčky na límci, jako některá děvčata. Kluci byli ještě horší než holky. Měli dlouhé mastné vlasy a oblékali si džínové bundy s nakreslenýma krvavýma očima. Byli divocí jako peklo, v džínových bundách a černých motorkářských botách, a pořád kleli a nadávali.

V Hollow jsme byl všichni stejní. Možná Cheryl Spiegelglassová měla něco víc než ostatní, ale ten rozdíl nebyl tak velký. Tady byla jasná čára mezi dvěma tábory a já si byla jistá, že nechci být na straně těch mastných kluků, kteří se na mě chtivě koukali a sprostě mluvili. Ale neměla jsem peníze. Trvalo mi celou sedmou třídu, než jsem vymyslela, jak se o sebe postarat, ale nakonec jsem na to přišla.

Zaprvé jsem měla dobré vysvědčení a to se počítalo. Bez dobrého vysvědčení se nejde dostat na vysokou. Už teď bohaté děti pořád mluvili o vysoké. Když budu mít dobré známky, dostanu stipendium a můžu jít taky. Takže jsem přestala mluvit tak, jak jsme mluvili doma. Sama se sebou jsem si mohla povídat, jak jsem chtěla, rychle jsem se ale naučila na veřejnosti mluvit spisovně. Pak tu byl problém s oblečením. Nemohla jsem si dovolit drahé šaty. Příští podzim, když jsme šli s Carrie kupovat oblečení do školy, jsem jí řekla, že nechci ty levné blůzy. Kupodivu se nenaštvala. Vlastně vypadala potěšeně, že se konečně zajímám o svůj vzhled. Dávalo jí to naději, že se začnu chovat a oblékat, jak se na děvče sluší. Souhlasila, že si můžu koupit pár kvalitních věcí v dobrém obchodě. Děti ve škole si mohli všimnout, že si oblékám pár věcí pořád dokola, ale aspoň to byly kvalitní věci. Taky jsem věděla, že si je nemůžu získat tím, že budu pořádat večírky. Co bysme na nich asi dělali, tancovali podle hučení vysokého napětí? Stejně jsem si ty hlupáky nechtěla zvát domů. takže jsem se rozhodla, že budu nejzábavnější člověk ve škole. Když umíš rozesmát lidi, mají tě rádi. Dokázala jsem rozesmát i učitele. Fungovalo to.

Někdy v té době, na konci osmé třídy, nám s Leroyem začalo docházet, že spolu neutečeme a nestaneme se slavnými herci. Jednu neděli, když všechno kvetlo, jsme jeli do Loxahachee. Já s Leroyem jsme šli na kanál chytat ryby. Leroy už nebyl tlustý. Nechal si narůst vlasy přes límec džínové bundy s krvavýma očima.

„Hele, je to pravda, že letos propadneš?“

„Jo, táta mě asi zmlátí, ale mě je to jedno. Škola je na nic. Není nic, co by mě tam mohli naučit. Chci začít vydělávat a koupit si Triumph jako má Craig.“

„Já taky, můj bude červený.“

„To nejde, holky nemůžou mít motorku.“

„Neser, Leroyi. Když budu chtít koupím si třeba tank a převálcuju každého, kdo bude mít něco proti.“

Leroy otočil svou ulízanou hlavu a podíval se na mě. „Víš, myslím, že jsi teplá.“

„No a co, třeba jsem, jenom přesně nevím, co to vlastně znamená.“

„Myslím, že nejsi normální, víš. Je načase, aby ses začala starat o svoje vlasy a dělat to, co mají holky dělat.“

„Odkdy mi ty říkáš, co mám dělat, tlusťochu. Pořád tě můžu klidně zmlátit.“ Leroy pár kroků ustoupil, protože věděl, že je to pravda a neměl chuť se prát. „Jak to, že všichni najednou chtějí, abych byla dáma?“

„Nevím. Mám tě rád jaká jsi, ale zároveň jsem zmatený. Když budeš dělat co tě baví, jezdit na motorce, tak co mám dělat já? Chci říct, jak mám vědět jak se chovat, když ty se chováš stejně?“

„Co ti sakra záleží na tom, jak se chovám? Ty si dělej co chceš a já budu taky.“

„Možná nevím, co chci,“ hlas se mu zachvěl. „Ostatně já jsem zbabělec a ty ne. Ty jsi vážně schopná jezdit tady na rudém Triumphu a nadávat lidem, když na tebe budou zírat. Já nechci, aby si na mě ukazovali.“ Leroy začal brečet. Přitáhla jsem ho blíž a seděli jsme na břehu kanálu, který smrděl v odpoledním slunci.

„Hej, co se děje. Brečíš kvůli mým vlasům a motorce, nebo co. Řekni mi to, víš, že to nikomu nepovím.“

„Jsem zmatený. Ve škole je taková parta. Všichni jsou tvrďáci a když někdo není, vyštvou ho ze školy. Musím kouřit a klít a krást auta. Baví mě krást auta, ale nebaví mě kouřit ani klít. Ale musím. Když nebudu, řeknou, ře jsem teplouš.“

„Myslíš opravdovej teplouš - co kouří chlapům ptáky?“

„Jo, a pak je tu ten ubohej bastard, promiň, kluk, Joel Centers. Joel je hubený a vysoký a má rád školu. Dělá si denně úkoly a baví ho hodiny angličtiny. Angličtiny! Měla bys vidět, co mu všechno provádějí. To bych nevydržel.“

„Komu záleží na tom, co si myslí nějací hlupáci? Navíc, zatím můžeš hrát s nima a až doděláme školu, utečeme spolu do velkého města. Pak si budeme moct dělat, co budeme chtít. A už nám zbývají jenom čtyři roky.“

„Klidně by to mohlo být sto. Teď se musím starat o to, co je teď. A jak to vypadá, neskončím školu za čtyři roky, určitě ještě párkrát propadnu.“

„No tak počkáme, až skončím školu já a pak utečeme, to není problém.“

„Ale je. Ty jsi jiná než já. Máš dobré známky a umíš se chovat. Já ne.“

„Můžeš se to naučit. Nejsi přece hloupý, slepý a hluchý.“

„Jasně a pak mi budou nadávat do teploušů na sto procent.“

„Leroyi, ty si to moc bereš. Nejdřív jsi řekl mě, že jsem teplá a teď se bojíš, že si všichni budou myslet, že ty jsi. Vypadáš úplně normálně, proč se tak bojíš?“

„Přísahej, že to nikomu neřekneš. Slibuješ?“

„Jo.“

„Před pár týdny jsem byl u pumpy, kde pracuje Ted. Byl tam jeden starší kluk, Craig. Je mu asi 25 a chodí posilovat, takže jsou mu vidět svaly. A má ten největší a nejskvělejší Triumph v celém kraji. Bere mě s sebou na projížďky. Nevypadá jako teplouš, všechny ty svaly a hluboký hlas. Stali se z nás přátelé. Kluci ve škole vážně závidí, když mě vidí na té motorce. K smrti. Jednou večer jsme se šli napít, neopil jsem se, jenom jsem měl dobrou náladu. Byly jsme za městem v lese a Craig mi najednou dal ruku mezi nohy. K smrti mě vyděsil, ale přitom to bylo fajn. Vykouřil mě a fakt to bylo skvělý. A teď mám strach. Možná jsem teplouš. Sakra, kdyby to zjistil táta nebo Ted, tak mě určitě zabijou.“

„Řekl jsi to ještě někomu?“

„Ne! Copak si myslíš, že jsem blázen? Řekl jsem to jenom tobě, protože si myslím, že jsi možná teplá taky. Pamatuju si, jak jsme líbali Leotu B. Bislandovou.“

„Viděl jsi ještě Craiga?“

„Držel jsem se pak pár dní dál od pumpy. Nechtěl jsem ho potkat. Pak se objevil u nás v přívěsu, když jsem tam byl sám. Povídali jsme si a on řekl, že si nemám dělat starosti. Že to nikomu neřekne, protože by ho zavřeli za svedení nezletilého. Pak řekl, že mě miluje a zkusil mě políbit. Možná jsem teplouš, ale nenechám se líbat od chlapa. Ale nechal jsem ho, aby mi ho zase vykouřil. Sakra, nevím, co mám dělat.“

„Pokračuj, když se ti to líbí. Jenom to nikomu neříkej. Nikomu do toho stejně nic není.“

„Jo, taky si myslím. Jenom se bojím, že se to provalí a Craiga zavřou nebo mě zmlátí. Ty kluci ve škole to dělají pořád. Nechci, aby mě zničili.“

„Leroyi, spal jsi někdy s holkou?“

„Jo, rozdal jsem si to s tou blond děvkou z hospody. Vystřídali jsme se všichni. Nebylo to nic moc. Teda, nebylo to špatný, ale taky žádnej zázrak. Ty jsi už s někým spala?“

„Ne. Pro holku je to těžší. Kdyby se to zjistilo, mám průšvih. Carrie a Florence by mě nejspíš zavřely do kláštera a všichni ve škole by si na mě ukazovali. Ale udělám to při první příležitosti, jenom na to musím jít chytře. Hlavní problém je najít kluka, co umí mlčet. Většina se vyspí s holkou a pak to všude vytrubujou. Najdu si kluka, co je němej, nebo tak něco.“

„Nemáš strach, že budeš těhotná?“

„Ne, nejsem tak hloupá.“

„Myslíš, že jsem teplouš?“

„Myslím, že jsi Leroy Denman, to si myslím. Nezáleží na tom, co děláš, pořád jsi Leroy. Je to vlastně fajn, že tě ten Craig má rád a vozí tě na motorce. Myslím, že je fajn. A rozhodně je lepší než nějaká utahaná děvka, kterou nezajímáš. On má o tebe aspoň zájem. To něco znamená, nemyslíš?“

„Jo, ale někdy mám z toho divné pocity. Třeba slyším v rádiu písničku a napadne mě, že je to o mně a o Craigovi. A to mě děsí víc než sex. Co když jsem se do něj zamiloval proboha? Milovala jsi někdy někoho?“

„Myslím, že Leotu, ale to je už dávno.“

„Vidíš, já říkal, že jsi teplá.“

„Neser. Proč musíš na všechno dávat nálepky? Nech toho, než ti jednu natáhnu.“

„Tak to prostě je. Nenajdeš moc lidí, kteří myslí jako ty, takže se radši připrav na to, co ti budou říkat, jestli s nimi budeš mluvit tak jako se mnou.“

„Myslím, že to zjistím, protože nebudu mlčet.“ Leroy nevypadal o moc líp, než když jsme o tom začali mluvit. Hrál si se svým rybářským prutem. „Chceš ještě něco říct?“

„Ne.“

„Tak proč jsi, proboha, tak nervózní?“

Protáhl se a zamumlal, „Řeklas, že to uděláš, když najdeš někoho, kdo bude mlčet? Mám tě radši než všechny ostatní holky co znám a pák, rád bych to věděl, víš. Neřeknu to nikomu, slibuju, když se se mnou vyspíš. Prosím.“

Myšlenka na to nebyla nijak šokující, jenom mě nikdy nenapadlo, že bych to mohla dělat se starým dobrým Leroyem. „Ale Leroyi, já nemyslím, že - no, že tě miluju.“

„To nevadí, jsme nejlepší přátelé a to je lepší než všechny ty romantický nesmysly.“

„Ale jak to uděláme, aby nás při tom nechytili?“

„Půjdeme támle do skladiště. Chodí tam jedině Ted a ten je teď v práci. Pojď.“

„Tak jo, nemůže to být nic tak hrozného, myslím.“ Proklouzli jsme kolem přívěsu a vydali se ke skladišti. Na zemi tam ležela stará prošoupaná matrace. Prozkoumali jsme, jestli v ní nejsou hadi nebo brouci. Pak si ho Leroy vyndal z kalhot a skočil na mě.

„Leroyi, ty idiote. Nechceš se aspoň svléknout?“

„Nikdy jsem to ještě nedělal.“

„No, nejdu do toho dokud se nesvlékneš. Chci vidět, co dělám.“

„Dobře, dobře, už se svlékám.“ Mořil se s ponožkami a zamotával se do kalhot a strašně dlouho mu to trvalo. Já byla svléknutá za dvě vteřiny.

„Molly nikdy jsem neviděl holku bez šatů, jenom na sprostých obrázcích. Vypadáš skvěle. Vidím všechny svaly, co máš na břiše. Máš hezčí břicho než já. Koukej. Taky nemáš moc velká prsa.“

„Tak si kup pár gumových a hraj si s nima.“

„Mě to nevadí,“ řekl a zasekl si zip. „Stejně si myslím, že velké jsou ošklivé. Ale všem klukům se líbí. Můžeš mi rozepnout ten zip?“

Po chvíli boje se mi povedlo stáhnout mu džíny. Byl rozhodnutý uchránit si trenýrky za každou cenu, takže jsem prostě chmátla a strhla mu je. Leroy potichu vykřikl.

„Nech těch nesmyslů a pojď si sem lehnout.“

Natáhl se vedle mě a pár minut jen tak potichu ležel. Pak mi dal uslintanou pusu, moc mu to nešlo, ale aspoň se snažil. Pak se na mě vyšplhal a začal se připravovat na své číslo.

„Leroyi, měli bysme ještě chvíli počkat. Jedna pusa přece není všechno.“

„Myslel jsem, že jsi ještě s nikým nespala, tak jak to, že mi říkáš, co mám dělat. Já si to už aspoň vyzkoušel.“ Nezdálo se, že má cenu vyprávět mu o Leotě, tak jsem řekla „Dobře, dělej jak myslíš.“ Leroy vzdychal a funěl. Všechny knihy říkaly, že poprvé to má bolet, ale vůbec to nebolelo. Vlastně to bylo docela fajn, jenom to nebylo totéž jako s Leotou, i když mi připadalo, že to bylo už aspoň před tisícem let. Když jsem zavřela oči, cítila jsem její rty na svých. Vždycky mě to rozechvělo.

Leroy se odkulil, celý nadšený. „To bylo mnohem lepší, než s tou děvkou.“

Opřela jsem se o loket a dívala se na Leroye, jeho rašící vousy a dětským tukem obalené svaly. No Leroyi, pomyslela jsem si, možná to bylo lepší než s tou děvkou, ale Leotě nesaháš ani po kotníky. Možná, že jsem teplá. Ale proč lidi tak štve něco tak příjemného? To, že jsem teplá nikomu neubližuje, tak co je na tom tak strašného? Nedává to smysl. Ale já rozhodně nemíním soudit podle jednoho čísla se staroušem Leroyem. Musíme to zkusit víckrát a možná, že se vyspím s dvaceti nebo třiceti muži a dvaceti nebo třiceti ženami a pak teprv se rozhodnu. Zajímalo by mě, jestli seženu dvacet lidí, co se se mnou budou chtít vyspat. Ale na tom vlastně nezáleží.

„Jsem vážně pyšná na to, že jsem lepší než nějaká ojetá prostitutka.“ Smála jsem se a stáhla Leroye zpátky na matraci. Myslel, že ho chci bít a začal prosit. „Zmlkni hlupáku, nechci tě zmlátit.“ Políbila jsem ho a sáhla mu mezi nohy. Byl v šoku. „To nemůžeš.“

„Co tím myslíš, nemůžu?“

„Muž a žena mají zavřít oči a šukat. Nemůžeš na mě sahat.“

„Překvapuješ mě. Zrovna ty se chceš řídit nějakými pravidly o sexu? Můžu dělat co chci. Chci na tebe sahat a taky budu. Tak si lehni a mlč. Je to docela zábava.“ Začal protestovat, ale já napřáhla ruku a on zmlkl a ležel bez hnutí jako ovce.

Slunce začalo zapadat, když jsme se vraceli k přívěsu. „Nikomu nic neřekneš, Molly, slíbilas to.“

„Ani slovo. Stejně na mě teď něco víš, tak si nedělej starosti. Přišla bych o všechno, kdybych tě podtrhla. Tak se neboj. Někdy si to zopakujeme. A taky neměj starosti o Craiga. Slyšíš, Leroyi? Prostě dělej sakra jenom to, co se ti líbí.“

Leroy se na mě díval vděčnýma očima a obejmul mě. Do přívěsu jsme se vrátili právě na večeři. Florence se motala kolem v zástěře a dávala jídlo na maličký stůl. Přes mísu s hrachem se zeptala „Vy dva jste byli dole u kanálu celou tu dobu? Chytili jste něco?“

„Jenom pár teplých ryb,“ řekla jsem.

Leroy se zakuckal nad svým kuřecím křidýlkem a Florence se ho zeptala, jestli chce ještě mléko.



Kapitola 7

Jak se dalo čekat, Leroy nezvládl osmou třídu a musel jít do letní školy. Pak ale propadl v deváté – dvakrát. Během těch tří let jsme se vídali míň a míň, hlavně protože jsem si nabrala hodně různých kurzů navíc a ty mi zabíraly většinu nedělí . Vlastně to bylo asi dobře, protože Leroy se postupně stále víc podobal těm troubům, se kterými chodil do školy. Došlo to až tak daleko, že si začal myslet, že jsem jeho majetek jenom proto, že jsme spolu občas spali. Bouchlo to tenkrát, když si koupil  motorku a já na ní jezdila líp než on. Naštval se, řekl mi, že jsem vážně lesba a ať konečně zmizím. Craig odjel z Palm Beach County rok předtím a Leroy přísahal, že se nic takového už nikdy nebude opakovat a byl tudíž velice počestný ve své heterosexualitě. Jako by to všechno nestačilo, pořídil si ve škole přítelkyni, kterou pořád na té motorce vozil, takže byl úplně nesnesitelný. Řekla jsem mu, že je idiot a navíc jezdí tak mizerně, že by měl tu motorku vrátit, protože mu stejně brzy vezmou řidičák. To ho dostalo a já se otočila na podpatku a odkráčela.

Jinak bylo všechno fajn. Nabídli mi členství ve všech třech klubech – Juniorettes, Anchor i Sinawiks. Myslela jsem si, že jsem hvězda. Vybrala jsem si Anchor, protože tam byly i moje dvě nejlepší přítelkyně, Carolyn Simpsonová a Connie Penová. Navíc, Anchor byl sesterský klub Wheel klubu a já si občas vyšla s jeho vice-prezidentem Clarkem Pfefferem. Což tenkrát vypadalo jako úžasný úspěch.

Carolyn byla školní Slečna Dokonalá. Většinu času mi z ní bylo na nic, ale měla ráda filmy stejně jako já, takže nás spojovala touha vidět každý film a pak ho roztrhat na kusy, scénu po scéně. Začala jsem si myslet, že by ze mě mohla být skvělá režisérka, i když jsem se ještě úplně nevzdala plánů na prezidentskou kariéru. Carolyn měla tmavě modré oči a černé vlasy a měřila skoro metr osmdesát. Smála se všemu, co jsem řekla, ale to dělali všichni. Pod tím vším, byla stále ještě hodná křesťanská dívka, takže naše společné akce byly omezené. Navíc byla ještě roztleskávačka a věčně na tréninku venku před tělocvičnou, kde se snažila natrénovat svoje hlasivky na co nejnižší tón. Školní fotbalový tým se totiž pyšnil svými basujícími roztleskávačkami. Myslím, že si všechny píchaly androgen, aby získaly ten správný dunivý bas. Jejich spojené hlasy mohly zničit všechny nepřátele z protější strany hřiště.

Connie Penová byla něco úplně jiného. Statná, s postavou plavce, Connie si okamžitě získala svojí postavou pozornost.  Přes to, že vypadala jako sportovec, byla ve skutečnosti líná – plavání v nějakém týmu bylo to poslední, co byla ochotná dělat. Ve skutečnosti prostě moc jedla. Měla jasné hnědé oči a úplně stejné vlasy. To nejlepší na Connie ale bylo to, že neměla úctu vůbec k ničemu. Byly jsme stvořené jedna pro druhou, jediný problém byl, že mě se líbila Carolyn a Connie byla hyper-heterosexuální. Nemluvila snad o ničem jiném.

Všechny tři jsme chodily na latinu pro pokročilé a v prváku jsme se přihlásily, že přeložíme Aeneis. Aeneis je prostě nuda. Nemohly jsme pochopit, jak to mohl Vergiliovi někdo vydat a otravnost hlavní postavy nás provokovala ke snaze oživit nezáživný čas hodin latiny. Učitelka, slečna Roebucková, našemu odhodlání ještě přidávala. Byla totiž z Georgie a její latina podle toho vypadala. Ti, co Aeneis přežili, říkali, že slečna Roebucková se rozpláče až dojdeme k místu, kde Aeneas opouští Dido. Connie jí samozřejmě říkala „Dildo“. Takže toho dne jsme se s Connie rozhodly zajistit si výbornou z latiny na zbytek naši středoškolské kariéry. Přinesly jsme si cibuli schovanou v kapesníku. Hlas slečny Roebuckové se začal chvět, když Dido hleděla z okna za odjíždějícími Trojany. Když Vergilius začal gradovat její myšlenky na sebevraždu, slečna Roebucková otevřela stavidla svých slz. Třída se rozpačitě  snažila nezvedat oči z knih, ale Connie  a já jsme začaly popotahovat a slzet. Carolyn se na nás udiveně podívala a já jí ukázala schovanou cibuli. Její presbyteriánská morálka byla dotčena, ale nemohla potlačit smích. Brzy se celá třída zmítala v záchvatech hysterického smíchu, což jenom zdůrazňovalo náš zármutek nad neutěšenou situací kartaginské královny. Slečna Roebucková se na nás dívala s nekonečnou náklonností a pak pronesla svým mohutným hlasem: „Třído, většina z vás je ostudně, ale opravdu ostudně necitlivá. Velká literatura a velká tragedie je naprosto mimo vaše chápání.“ Skončila hodinu a zavolala si mě a Connie stranou. „Vy, děvčata, jste opravdoví studenti klasiky.“ Poplácala nás po zádech a se slzou v oku nás vyprovodila ze třídy. Connie a já jsme od té doby byly nerozlučitelné. Plánovaly jsme jeden kousek za druhým a brzo celá škola, víc než dva tisíce studentů, sledovala každý náš krok, slovo i pohled. Ta moc byla ohromující.

K běžným kouskům patřilo vrátit se do školy pozdě v noci (obě jsme byly ve studentské radě a měly klíče ode všech dveří) a dát mrtvou rybu do ventilátoru hlavní studovny. Škola musela být kvůli tomu zavřená celý den, zatímco školník uklízel tu pohromu. Ještě týdny potom učebny kolem smrděly po shnilých rybách. Všichni nám dlužili za den volna a tak nás nikdo neudal.

Ale jednou jsme se dostaly k informaci, která pozvedla naši moc mimo studenty až do vedení. Začala jsem si uvědomovat, jak opravdu funguje vláda.

V sobotu v noci jsme se dohodly s Connie a Carolyn, že nepůjdeme na rande se svými kluky, ale že si místo toho vyrazíme jen ve třech do kina a pak se opijeme. Carolyn musela vynaložit spoustu odvahy, aby se k nám přidala, ale nakonec si pomocí nezvratné logiky vysvětlila, že je lepší, když se opije s děvčaty a vyzkouší, jak na ní alkohol působí, než aby to udělala na schůzce a riskovala ztrátu panenství.

Film dávali dole ve městě, takže jsme šly od půl osmé a sedly si do první řady. Byla to mizerná konverzačka a Connie to dodělala tím, že přidávala vlastní dialogy v nevhodných okamžicích, jako třeba když Paul Newman potkal ženu svého šéfa v knihovně: „Dobrý den paní šéfová, rád vás vidím. Pojďte si zašukat.“  Byla tam scéna, kde se nějaká ženská vetřela do ložnice Paula Newmana a snažila se ho dostat do postele. Connie byla celá pryč z jeho těla, já zase z jejího. Šťouchala do mě a pořád „To je tělo. To je teda fakt paráda.“

A já odpověděla „Jo, tak štíhlé a útlé a hebké.“

„O čem to mluvíš?“

„Co???“

„Tělo Paula Newmana není štíhlé a útlé a hebké, ty blázne.“

„Oh.“

Paul Newman tu dámu odmítnul a to mi přišlo strašně líto, protože jsem chtěla vidět, jak jí svléká z kombiné. Pak jsem si všimla, že Carolyn Simpsonová je té dámě v černém kombiné poněkud podobná, obě byly dost vysoké. Carolyn tak získala v mých očích nové postavení a já začala vnímat ten varovný signál v žaludku. Měla jsem ve škole tolik práce, že jsem až do té doby o ničem takovém nepřemýšlela. Zatraceně, že jsem musela jít na tenhle příšerný film. Už nikdy nebudu schopná podívat se na černé kombiné. Byla jsem hluboko zabraná v takových myšlenkách, když film skončil a my se vydaly na Jade Beach.

Jade Beach byl nehlídaný kousek písku mezi Pompano a Lauderdale-by-the-Sea. Bylo to vyhlášené muchlovací místo a tak jsme se musely na cestě k dunám vyhýbat ležícím tělům. Connie vytáhla láhev vodky, kterou ukradla z otcova baru a daly jsme se do ní.

Carolyn začala kašlat. „To pálí. Proč jste mě nevarovaly?“

„Zvykneš si,“ utěšovala ji Connie.

„Dej mi to. Víš, že můj otec takovou láhev vypije za dva dny. Pije to proto, že vodka není cítit. Musí mít žaludek na hadry.“

„Jak to, že tvůj starouš tolik pije, Connie?“ Zeptala se Carolyn, ztělesnění nevinnosti.

„Evidentně proto, že je na tom mizerně, troubo. Proč asi lidi pijou? On a matka se pořád hádají a myslím, že mají oba nějaké bokovky. Potřebujou alkohol pro zvlhčení genitálií. To víš, krize středního věku, konformita, bla, bla, bla. Proto pije.“

„Connie, neříkej takové věci o svých rodičích,“ pokárala ji Carolyn.

„Pravda je pravda,“ prohlásila Connie.

„Bodejť,“ přidala jsem se.

„Tvoji rodiče taky pijou a hádají se, Moly?“ ptala se Carolyn.

„Moji? Ne, ti jsou mrtví a příliš hloupý, aby si toho všimli.“ Connie zařvala smíchy a Carolyn se moc snažila mlčet.

„To zní jako Všechno co jste chtěli vědět o… Tys to začala Carolyn, tak povídej, jak je to u vás,“ řekla jsem.

„Matka se minulý rok znovu vdala, takže mají pořád ještě líbánky. A víte co?“

„Co?“ obě jsme se zeptaly.

„Slyším je ve svém pokoji, když to dělají.“ Oči se jí blýskaly nad tou šťavnatou informací.

„Tys to nikdy nedělala, Carolyn?“ zeptala jsem se, opravdu zvědavá.

„Ne, nevyspím se s nikým, dokud nebudu vdaná.“

„Sakra,“ Connie vyprskal vodku na písek. „Tak počestná přece být nemůžeš.“

Carolyn byla zároveň raněná i zvědavá. „No, něco jsem zkusila, ale je to hřích vyspat se s někým před svatbou.“

„Jo, a já jsem papež,“ prohlásila Connie.

„Carolyn, ty jsi jak z minulého století. Vždyť přece o nic nejde.“

Po téhle narážce na mě chvíli koukala a pak vypálila, „A vy už jste to zkoušely?“

Dívaly jsme se na sebe s Connie, nadechly se a pak zaváhaly. Connie začala. „Jsou chvíle v životě lidském, kdy, ano, milá Carolyn, já už to zkusila.“ Dokončila svou větu rozmáchlým gestem, pevně svírajíc láhev.

„Connie, to snad ne,“ Carolyn vydechla, pobouřena a zároveň potěšená.

„Connie, to snad jo,“ Connie podotkla.

„Jenom fakta, madam,“ řekla jsem a zmínila Jacka Webba.

„Tomu neuvěříš. Byl to Sam Breem, neříkej, že se ti nelíbí. A bylo to fakt skvělý, veř mi. Jezdili jsme půl noci a hledali motel, kde bysme se spolu mohli vyspat a nemuseli mít papíry, že jsme manželé. K tomu přidej můj pesar, kvůli kterému jsem musela obejít tři doktory, protože je mi teprve šestnáct a nikde mi ho nechtěli dát. Skvělý, bomba, fakt úžasný. Nakonec jsme sehnali motel a šli do pokoje. Růžové stěny…už jenom to stačí na zničení celé noci. Takže jsme vešli dovnitř a Sam se snažil být jemný a pozorný. Nalil mi drink a trošku jsme si povídali. Povídali. Byla jsem úplně mimo, první sex a vůbec…a on si chtěl povídat…a dal si nohu přes nohu, vypadal jak fotka z Esquire. Takže jsme dopili, kolu s rumem, fuj, a on se rozhodl, že je čas mě políbit. Tak jsme se začali líbat a po půl hodině mrskání a válení po posteli mě začal zkoušet svléknout. Poslouchejte, nikdy jim nedovolte, aby vás začali svlékat, protože vám urvou knoflíky, zaseknou zipy a vy budete vypadat jak z výprodeje. Po tomhle zápase ve volném stylu jsme šli na to a veprostřed akce se Muž Sam zeptal, jestli mám ochranu. Ochranu – co si myslel, že jsem? Tak jsem řekla, že jo a on pokračoval. Bylo to v pohodě, ale nemůžu uvěřit, že o tom píšou písně a lidi se kvůli tomu zabíjejí. To myslím vážně.“

Carolyn vypadalo, že jí oči vypadnou z důlků a čelist se jí válela po písku. „Vždyť to má být úžasný zážitek. Má to být nejintimnější zážitek, jaký může člověk zažít. Máš sdílet tento úžasný okamžik a splynout tělem a – „

„Carolyn, mlč,“ řekla jsem.

Connie si dala další lok. „Pijte, drahouškové, pro každého poslední lok. A navíc to bolelo jak čert,“ dodala.

„To je divné, mě to nebolelo ani trochu,“ řekla jsem. „Ale já jsem asi přišla o poctivost na sedačce od kola v druhé třídě nebo tak nějak.“

„Ty taky,“ Carolyn vykoktala.

„Carolyn, já šoustala s přestávkama s tím samým už od osmé třídy.“

Connie do mě šťouchla a svalily jsme se se smíchem do písku. A Carolyn tam celou dobu seděla ve svatém šoku.

„Jsem tak ráda, že tu je ještě nějaká čestná ne-panna kromě mě. Pak mě práskla Judy Troutová. Vyspala se úplně s každým a přitom chodí kolem a tváří se jako svatá. Je mi z ní na zvracení.“ Její hlas prozrazoval hořkost. Connie nesnášela pokrytectví a střední škola ve Ft. Lauderdale v roce 1961 byla jeho ztělesněním.

„Myslíš naší klubovou sestru, Judy Troutovou?“

„Carolyn, proč si nedáš ještě drink, možná ti to trochu rozjasní mozek. Vypadáš, že jsi úplně mimo,“ dodala jsem. „Možná ti tvoje církevní funkce poškodily myšlení.“ Vypadala, že jí to rýpnutí zabolelo a mě to působilo velice necivilizovanou radost. Popravdě, začala jsme být naštvaná na Carolyn s jejím spravedlivým rozhořčením a úžasným tělem.

„Dopily jsme láhev. Nepředpokládám, že by někdo našel v téhle poušti další?“ Connie se smutně zadívala do láhve.

„Tady na Jade Beach je tolik chlastu, že by v něm mohla plout flotila, ale musíme ho někomu ukrást.“

„To za to nestojí, Molly, půjdeme pryč.“

Při vstávání se Carolyn zapotácela. Vodka jí praštila jako kladivo. Chytla se mě kolem ramen a začala se chichotat, že potřebuje oporu. Měla jí jak z praku, tak jsem fakt, že její ruka pořád padá na moje prsa, připsala alkoholu. Navíc, já taky nebyla zrovna střízlivá.

„Kdo z nás bude řídit?“ ptala se Connie.

„Carolyn určitě ne. Já můžu. Jsem v pohodě, skoro.“

„Dobře,“ vzdychla si Connie, „protože já budu koukat z okna a snít a ramenech a očích Paula Newmana. Taky ho tak žereš? Škoda, že to nebyl on místo Sama Breema.“

Já neměla ani v nejmenším v úmyslu poskytovat jakékoliv informace o tom, koho žeru. „Nějak se začít musí. Nikdo nezačíná nahoře, ne?“ Vklouzla jsem za volant a snažila se přijít na to, jak to auto funguje. Taky jsem se snažila vymazat Paula Newmana, tu dámu v černém kombiné a Carolyninu ruku na mých prsou z mozku.

Jely jsem do města a Carolyn usnula na zadním sedadle. „Doufám, že nebude zvracet,“ prohlásila Connie.

„To já taky. Zvratky nesnáším, to už radši krev.“

Na semaforu jsem zastavila vedle modrého Chevy Bel Air, který vypadal povědomě. „Hej, Connie, to vypadá jako auto pana Beerse.“

„To je auto pana Beerse. Hej, podívej, kdo sedí vedle něj. A oblímají se! To je paní Silverová.“

„Co!“ naklonila jsem se, abych se mohla líp podívat a viděla našeho ctěného ředitele a naší váženou děkanku. Než se Connie mohla schovat, zahoukala jsem na ně a zamávala.

„Boltová, co to sakra děláš? Chceš, aby nás vyhodili?“

„Jenom počkej. Uvidíš a ještě mi poděkuješ.“

„Jsi opilá, to je jasné.“

„Ani náhodou.“

Pan Beers a paní Silverová se na nás dívali s velice nešťastným výrazem v obličejích. Světla se změnila a on šlápl na plyn.

„To teda bude pondělí.“

Connie na mě upřela pohled. „Viděli nás, to je jasné. Jak se jim budeme moct podívat do očí? Tos zase něco vyvedla.“

„Přemýšlej trochu. My se nemusíme bát podívat se jim do očí, to oni mají mít strach. Oni jsou záletní menželé, ne my. My jsme jen středoškolačky na cestě z mejdanu.“

Dala si ruku na rty a začala o tom přemýšlet. „Máš pravdu. Jo. Vyhráli jsme jackpot. Myslíš, že bysme to měly říct Carolyn?“

„Bože, ne. Málem se jí spustila krev z nosu jenom z vyprávění o našich dobrodružstvím. Kdyby zjistila, že její princ pan Beers je záletný žabák, porazilo by jí to.“

„Neřekneme to nikomu. Bude to naše malé tajemství,“ smála se Connie.

Když jsme dojely ke Carolyn, musely jsme jí propašovat do domu, protože její rodiče byli nábožensky založení a kdyby jí viděli opilou, asi by je porazilo. Ale vzbudily jsme její sestru, Babs. Musely jsme toho malého andílka uplatit, aby mlčela. Bylo těžké uvěřit, že jsou jedna rodina.

Connie převzala řízení a dovezla mě k naší růžové hrůznosti u železniční trati. Rozloučily jsme se a já se vytratila z auta.

Domluvily jsme si schůzku v kavárně u školy, abychom se ujistily, že se nám naše sobotní odhalení nezdálo a znovu přísahaly mlčení. Přesně v polovině naší cesty školní halou školní rádio začalo hlásit: „Molly Boltová a Connie Penová ať se hlásí v ředitelně.“ Podívaly jsme se na sebe plny očekávání, zhluboka se nadechly a vydaly se do hlavní budovy.

Musela jsem jít za paní Silverovou, zatímco na Connie zbyl pan Beers. Paní Silverové bylo asi 45 a vypadalo docela dobře, až na to, že měla na vlasech modrý přeliv. Nervózně mě přivítala a nabídla mi židli.

„Molly, patříš k našim nejlepším studentům. Máš celou dobu samé jedničky a v kolektivu jsi velmi oblíbená. Navíc jsi mezi dívkami nejlepší atlet. Příští rok můžeš očekávat spoustu ocenění a možná i stipendium, protože vím, že tvá rodina na tom není finančně…prostě, vím, že ho potřebuješ.“

„Ano paní.“

„Ráda bych ti napsala doporučení a pomohla ti získat plné stipendium na dobré škole.“

„Děkuji vám, paní Silverová, budu velice poctěna vaším doporučením.“

„Víš, co chceš studovat?“

„Váhám mezi právy a filmem, ale jediné filmové školy jsou v New Yorku nebo v Kalifornii a to je moc daleko.“

„No, promysli si to a zkusíme něco vymyslet. Měla bys přemýšlet o školách jako Vassar a Bryn Mawr, mají geografické kvóty. S tvými dosavadními výsledky jsem si jistá, že splníš podmínky na přijetí.“

„Slibuji, že o tom budu přemýšlet. Tyhle školy mě nikdy nelákaly, ale vlastně  jsem o nich nikdy nepřemýšlela.“

Pak byla chvíli trapná pauza, kdy paní Silverová  bezcílně přemísťovala věci na svém psacím stole. „Molly, přemýšlela jsi o kandidatuře na prezidenta studentské rady příští rok?“

„Přemýšlela, ale vypadá to, že Gary Vogel to má už jasné. Navíc, dívky to mají vždycky těžší.“

„To ano, a nejen ve škole.“

Najednou vypadala unavená a stará. Paní Silverová, já to na vás neprásknu. Sakra, sakra, vypadáte tak nešťastně. „Když použiju svojí fantazii, možná vymyslím něco, co by Garyho Vogela porazilo, ale víte, že studentská rada nestanovila limit na volební kampaň a Gary Vogel je bohatý.“

Zamrkala a na rtech se jí objevil úsměv. „Buď bude limit stanoven, nebo ty budeš mít svůj fond. To ti slibuji.“

„Doufám, paní Silverová, tím by se všechno vyrovnalo.“ Další pauza  a pak jsem najednou řekla: „Paní Silverová, mě si nemusíte kupovat. O té sobotní noci nikomu nic neřeknu, ať se stane cokoliv. Mrzí mě, že jste tak rozrušená.“

Na tváři se jí objevila úleva a překvapení. „Děkuji ti.“

Odešla jsem z její kanceláře a čekala na Connie u vitríny s trofejemi. Objevila se za pět minut, úsměv přes celou tvář. „Díváš se na šéfredaktora školních novin pro rok 1962,“ zářila.

„A ty se díváš na příštího prezidenta studentské rady.“

„Teda,“ zakroutila hlavou a pokračovala skoro šeptem. „Ten ubohý parchant se třepal jako osika. Co ona?“

„To samé. Řekla jsem jí, že budu zticha, ať nemá strach. Cos mu řekla ty?“

„To samé, jinými slovy. Vypadá to, že máme tuhle školu v kapse, co?“

„Jo,“ řekla jsem. „V kapse.“




Kapitola 8

To léto před posledním rokem střední školy jsem pracovala v tenisovém klubu. Connie byla v Mexiku a Carolyn jela do Maine dělat vedoucí v protestantském prázdninovém táboře. Leroy konečně prolezl další ročník, občas přijel na motorce, ale už jsme spolu nikdy nespali. Já s ním skončila, obzvlášť po té hádce kvůli motorce. Někdy mi ho bylo líto. Dělal to, co všichni ostatní, jak se od něj čekalo a jenom matně si uvědomoval, že je vlastně nešťastný. Udělalo na něj dojem, když jsem byla zvolená prezidentem studentské rady. Ale stejně jsme si neměli moc o čem povídat a vždycky jsme sklouzli zpátky k motorkám, autům a filmům. Jednou prohlásil patetickým hlasem: „Víš, s tebou můžu mluvit jako s normálním člověkem. S ostatníma holkama to nejde. Ty sbalím, vyjedem si na film, zašukáme si a pak je zas odvezu domů. Co se stane, když se ožením? Chci říct, o čem se lidi baví, když se vezmou?“

„O dětech, řekla bych.“

„Možná, že to je pak všechno, co mají společného.“

A začínalo být nad slunce jasnější, že všechno, co jsem měla společného s Leroyem bylo dětství plné zmrzliny, krabička od hrozinek a proleželá matrace plná děr. Na druhou stranu jsem si nikdy nemyslela, že je někdo, s kým bych toho měla moc společného. Neměla jsem matku, ani otce, kořeny, žádné biologické kopie, kterým se říká sourozenci. A od budoucnosti jsem nechtěla dům, kombík, ledničku ani domácnost plnou blonďatých dětí narozených v přiměřených intervalech. Nechtěla jsem být vzornou hospodyňkou z reklamy. Dokonce jsem nestála ani o manžela, vlastně o žádného muže, když se to vezme kolem a kolem. Chtěla jsem si žít po svém. To je všechno, jít si svou cestou a občas někde potkat nějakou lásku. Ale ne takovou tu navždycky s řetězem kolem vaginy a zkratem v mozku. To radši být sama.

Carrie a Florence byly náležitě pohoršeny, když zjistily, že jsem se stala prezidentem studentské rady. Carrie se již dávno předtím rozhodla, že chce, abych byla královnou maturitního plesu a tou jsem se jako prezident stát nemohla. Brala to jako mou zradu na ženském pokolení. Florence nebyla v té věci až tak radikální, ale stejně měla pocit, že je to divné. Podle jejího názoru byla vláda a politika vůbec natolik špinavou záležitostí, že by měly být ponechány mužům. Takže jsem se snažila být z domu co to šlo, ačkoli o totéž jsem usilovala už od doby, co jsem se naučila chodit. Kdykoliv jsem se přece jenom domů odvážila, vypukla hádka. Jeden večer, po obzvlášť hlasité bitvě, kterou způsobil můj nový účes, jsem vyběhla z domu a nastoupila do auta. Carrie vyběhla za mnou ze dveří s křikem: „Nech to auto být, tvůj otec ho potřebuje .“ Takže jsem vystoupila a třískla dvířky co to šlo. Carl vyšel z domu a ptal se, kam chci jet.

„Nikam. Jenom jsem chtěla jet, to je všechno. Kamkoli, kde nebudou naše drahé příšery.“

„No, tak to můžeš jet se mnou.“

Carl jel po Sunset Boulevardu a pak odbočil k pláži. Nahoře u Birch State parku jsme našli klidné místo a vystoupili. Sedl si na zelenou lavičku a koukal na oceán.

„Oceán je opravdu krásný. Nemůžu uvěřit tomu, že někdo sedí někde na druhé straně a dívá se, tak jako já tady.“

„Jo.“ Byla jsem pořád naštvaná.

„Asi bych nemohl žít bez oceánu. Všechny ty roky v Pennsylvánii.nemohl bych se tam vrátit.“

„Hm. Taky se mi líbí žít u moře, ale nevím, jestli tu chci zůstat napořád. Vlastně Floridu nijak zvlášť nemiluju.“

„No, je fakt, že tohle je místo tak pro staré lidi. Děti stejně nerady zůstávájí tam, kde vyrostly, takže se asi stejně odstěhuješ.“

„Chci jít tam, kde budu mít šanci. Tady to rozhodně není. Navíc chci žít daleko od lidí, co znám.jenom překážejí.“

„Ty a tvoje matka jste jako olej a voda. Ty jí to prostě nemůžeš odkývat a pak si udělat věci po svém. Musíš se s ní pořád hádat. Pýcha, děvče, pýcha. Kdyby ses prostě tvářila, že jí posloucháš, byl by klid. Ale to ty ne.“

„Nemá pravdu. Když se s ní nebudu hádat, bude to, jako by jí měla.“

„Je zvyklá dělat věci po svém.navíc si nemyslím, že nemá vždycky pravdu.“

„Nemá pravdu. A především když se snaží plést se mi do života. Pořád chce, aby bylo všechno po jejím a to nesnesu. Nikdo mi nebude říkat, co a jak mám dělat. Nikdo. Obzvlášť když nemá pravdu.“

„Nevím. Já prostě nemám rád hádky, ať už mám pravdu nebo ne. Prostě se usměju a souhlasím se svým šéfem, s Carrie, se svými rodiči, dokud byli ještě naživu. Jsem v klidu.“

„To já neumím, tati.“

„Já vím. Taky za to jednou zaplatíš. Slzami a hořkostí, protože budeš někde mezi cizími pořád bojovat a bojovat. Většina lidí jsou zbabělci, jako já. A když se budeš snažit je přesvědčit, aby ti v tom boji pomohli, nakonec se obrátí proti tobě. A ty zůstaneš úplně sama.“

„Já jsem sama už teď. Jsem vetřelec ve vašem domě - vždycky jsem byla. Nemám nikoho, jenom své skvělé já.“

Carl vypadal polekaně a honem řekl: „Máš mě. Jsem tvůj otec. Nejsi sama, když jsem nablízku“

„Tati, jenže ty nejsi nikdy nablízku.“ To ho opravdu ranilo a já bych si ráda ukousla jazyk, jenom aby neslyšel, co jsem zrovna řekla.

„Víš, poslední dobou jsem vždycky po práci tak unavený. Když jsi byla malá, už jsi spala, když jsem se vracel domů. Když jsi povyrostla, bylas zase venku s dětmi. Teď prostě nemám na nic sílu. Někdy si v práci říkám, že až se vrátím, sním večeři a pojedu do školy, podívat se na tebe. Ale pak si sednu, najím se, začnu číst noviny a prostě usnu. Vídám tě málokdy. Asi už jsem starý - mrzí mě to.“

„Mě taky, tati.“ Zírala jsem do vln a snažila se nedívat na něj.

„Molly, jsem opravdu hrdý na to, co děláš ve škole. Jsi vážně někdo. Vím, že jednou něco dokážeš. A nepřestávej bojovat - vlastně je to dobrý trénink. Když si dokážeš poradit s Carrie, budou pro tebe ostatní jenom hračka.“ Trošku se zasmál a pak pokračoval. „Víš už, kam chceš jít studovat a co?“

„Ještě ne, tedy ještě jsem si nevybrala školu. Možná se přihlásím na některou z těch nóbl univerzit kam chodí dětičky bohatců, nebo na nějakou velkou městskou univerzitu. Záleží na tom, kde mi nabídnou lepší podmínky. Ale vím už, čím chci být, teda skoro. Buď práva nebo filmová režie. Nic jiného mě nezajímá.“

„Byl by z tebe dobrý právník. Nikdo tě neumluví, proprala bys je jako psí žrádlo. Ale s tím režisérstvím.nevím. To bys musela do Hollywoodu. A to je prý špatné místo.“

„Nevím. Studia se rozpadají, to vím. Takže by se mohly objevit nové možnosti, nové firmy a tak. Ale nejdřív se to musím naučit. Zatím nejsou žádné ženy-režisérky, takže to bude určitě bitva. Co se práv týče vím, že by mi to šlo. Ale víc by mě bavilo dělat filmy, než se snažit probrat nějakého ospalého soudce nebo porotu.“

„Tak dělej filmy. Máš jenom jeden život, tak neplýtvej.“

„Taky si myslím.“

„A co svatba?“

„To nikdy. A tečka.“

„Myslel jsem si to. Zástěra by ti stejně moc neseděla a po pravdě, nelíbilo by se mi vidět tě někomu se podřizovat, obzvlášť nějakému manželovi.“

„Tak to se nemusíš bát, protože to se nestane.Ostatně, proč bych si měla kupovat krávu, když můžu mít mléko zadarmo? Můžu si vyrazit a s někým se vyspat, kdykoli se mi sakra zachce.“

Rozesmál se. „Lidi jsou divní když přijde na sex. Ale jestli ti můžu radit - užívej si jak chceš, ale nikde to neroztrubuj.“ Jeho hlas zněl nějak divně smutně. Odmlčel se a začal kreslit něco do písku. „Víš Molly, v životě jsem vlastně nic nedokázal a teď už je pozdě. Je mi 57 a pořád si na to nemůžu zvyknout. Pořád sám sebe beru, jako by mi bylo šestnáct. Legrační, že? Pro tebe jsem starý, ale sám tomu pořád nemůžu uvěřit. Tak mě poslouchej,“ jeho hlas zesílil. „Jdi a dělej si, co chceš a vykašli se na všechny ostatní. Věř mi. Nikdy jsem nic nedokázal a teď už je pozdě. Všechno co mi zbylo, jsou nesplněné sny a hypotéka, kterou musím ještě deset let splácet. Celý život jsem dřel a jediné co mám, je ošklivý růžový domek u kolejí, obklopený spoustou dalších, stejně ošklivých domků. Do prdele. Vykašli se na torpéda a pluj plnou parou za svým, nenech se zastavit.“

„Tati, ty ses zase koukal na ty válečné filmy!“ A pak jsem ho objala a dala mu pusu na pleš.

Červenec byl pekelně horký. Do města jsem se triumfálně vrátila se štítem. Carrie a Florence si naříkaly, že teď už se mnou nebude vůbec k vydržení. Carl všem v práci vykládal, že jednou budu senátor. Jednou v noci, krátce po tom, co jsem se vrátila z Tallahassee, jsme se s Carlem dívali na televizi. Sázeli jsme se, kdo v tom filmu bude bídák a Carl vyhrál, protože ten film už viděl. To mi ovšem řekl až když to skončilo a pak se chechtal celou cestu do ložnice.

Šla jsem do postele kolem jedenácté a do spánku mě provázelo šumění palem. Palmové listy šumí jako - no, asi jako déšť. Je to velice příjemný a uklidňující zvuk. Z hlubokého spánku mě vytrhl pocit, že mě někdo drápe do tváře. Něčí nehty mě škrábaly na krku. V pokoji byla úplná tma, kterou jenom chvílemi zesvětlovaly rudé záblesky pronikající zvenku mezi závěsy. Viděla jsem obrysy nějaké postavy, která se snažila odtrhnout ode mě to, co mě drápalo, ať už to bylo cokoli. Postupně se mi povedlo zaostřit a uviděla jsem, že útočníkem byla Carrie, která zároveň vydávala nějaké divné zvuky.

Chce mě zabít. Zbláznila se a teď se mě snaží uškrtit. V tom začala naplno kvílet. „Vzbuď se, vzbuď se. Carl je mrtvý. Vzbuď se, Molly, tvůj otec umřel.“ Florence měla plné ruce Carrie, kterou se snažila ode mě odtrhnout. Přesto stihla tu informaci potvrdit. „Je v obýváku, jestli se chceš podívat než ho odvezou pryč. Jdi teď, protože ambulance už přijela a doktor taky.“ Hodila jsem na sebe župan a běžela do pokoje, kde bylo veliké zrcadlo. Pod ním leželo Carlovo tělo. Jeho oči se dívaly přímo do mých a v obličeji byl celý modrý.

„Proč je modrý?“

Odpověděl mi doktor. „Infarkt. Stalo se to náhle. Ještě stihl zavolat Carrie a říct, že to bude asi srdce a pak bum a bylo po něm.“

Dovnitř přišli chlapíci ze sanitky a zvědavě okukovali můj župan. Že je můj otec mrtvý jim bylo úplně jedno. Byla jsem prostě jenom šestnáctiletá kost v županu. Doktor mi doporučil dát Carrie něco na uklidnění, byla úplně mimo. Nacpali jsme jí plnou práškou, ale stejně se celou noc vzbouzela a křičela: „Co je za den? Kde je můj Carl?“ pak na něj volala jako na kočku. „Carle, Carle, pojď sem, no pojď.“ Nemělo cenu snažit se znovu usnout, takže jsme s Florence zůstaly vzhůru celou noc a probíraly věci kolem pohřbu. Florence mě pořád zvědavě sledovala a čekala, kdy se zhroutím a začnu brečet. Kdybych začala, mohla by mi říct abych se vzpamatovala a byla silná kvůli Carrie. Když jsem nebrečela, obvinila mě, že nemám srdce a že mi na Carlovi nikdy nezáleželo, protože nebyl můj skutečný otec. Vyrukovala na mě s tím, že jsem adoptovaná, a že adoptovaným dětem nikdy na rodičích nezáleží. Oněměla jsem. Na to se nedalo nic říct. Ať si myslí, co chce. Nezáleží mi na tom.

Pohřeb byl v neděli. Když jsme přinesli Carlovi šaty do Zimmerova pohřebního ústavu, zjistili jsme, že tam není. Obvolali jsme každého funebráka ve městě, až jsme Carla našli u Boltů. Protože to bylo zároveň jeho příjmení, řidič v sanitce si to popletl a odvezl ho tam. Chyba byla na jejich straně, ale to jim nezabránilo, aby nás nedonutili zaplatit dvakrát.

Po obřadu jsme nastoupili do velkého bílého Continentalu, který nás odvezl na hřbitov a Carrie vzkřísila svůj smysl pro humor dost dlouho na to, aby prohlásila: „To je poprvé, co jedu v tak nóbl autě. Zdá se, že nejdřív musí někdo umřít, aby se člověk mohl svézt v Lincolnu Continentalu.“ Zachichotala se a Florence se na ní zadívala, jako by se ze žalu úplně pomátla. Mě se to zdálo dost legrační. Přes to, že jsme se pořád hádaly, jsem musela uznat, že Carrie se nenechala jen tak oklamat a věděla, že většina světa kolem nás je jenom šou pro bohaté, za kterou platí chudí.

Po Carlově smrti se v růžovém domě zabydlel smutek a osamělost. Carrie brečela skoro každý den dokud jsem neodešla do školy. Snažila jsem se být s ní a pomoct jí, ale pořád jsme se hádaly. Hádaly jsme se kvůli pohřbu, kvůli tomu, že mi je všechno jedno, kvůli tomu, že jsem vzala práci v tenisovém klubu místo v kanceláři. Vzdala jsem to a snažila se tedy být doma co nejmíň. Pak jsme se hádaly kvůli tomu, že jí nechávám pořád samotnou.

Dva týdny po začátku školy jsem se vrátila domů kolem páté, převlékla se a chystala se zpátky na schůzi. Florence se podařila vytáhnout Carrie z domu a vydaly se okukovat výlohy do nového obchoďáku. Seděla jsem v naší kuchyni a četla Orlanda od Virginie Woolfové. Smála jsem se jako blázen a když jsem se pak koukla na hodiny, bylo půl šesté. Vyskočila jsem a postavila vodu na kafe. Koukala jsem na čerstvě namletou kávu, pak dveřmi ven a najednou mi došlo, že Carl se už nikdy nevrátí. Připadala jsem si jako blázen a úplně zničeně, protože jsem začala vařit kafe pro někoho, kdo je mrtvý, aby si mohl dát hrnek, až se vrátí z práce. Zase jsem si sedla a snažila se pokračovat ve čtení, ale nemohla jsem se soustředit. Tak jsem vstala a šla do ložnice. Carlův šuplík byl ve starém, hnědém šatníků. Byl v něm kapesní nožík, staré cigaretové pouzdro a prsten s hlavou Atheny vyřezanou v kameni. Nic víc. Skvělý, veselý člověk a zbylo po něm jenom pár hloupostí, které navíc neměly žádnou cenu.

Prastarý Plymouth se dohrkal do garáže a já slyšela ty dvě vystupovat a navzájem si stěžovat, že nepotřebují žádnou pomoc. Vběhla jsem zpátky do kuchyně ke své knize. Florence si hned všimla mých zarudlých očí a tekoucího nosu.

„Co se ti stalo?“ začala se dožadovat informací.

„Čtu knížku a je smutná, nic víc.“

Carrie zavrčela něco o tom, že nedělám nic jiného než čtu a že si zkazím oči. „Máš nos pořád jenom v knížkách. Jseš knihomol a pořád si namáháš oči, už od malička. Ale nedáš si říct. Pořád ti říkám, že to není dobré tolik číst. Navíc to škodí i tvému mozku, nejenom očím. Zničíš si zdraví, to je jisté. Molly, slyšíš mě vůbec?!“

„Ano, mami.“

Otevřela velkou bílou tašku s nápisem DĚKUJEME VÁM a ukázala mi změť umělohmotných květin. „Ty jsou na otcův hrob. Vydrží déle než opravdové. Bude vypadat hezky až někdo pojede kolem.“

„Jsou hezké. Promiňte, musím jít zpátky do školy.“

Když jsem vyrazila ke dveřím, uslyšela jsem jako Florence říká: „Ta tvoje holka je blázen. Ani nebrečela, když jí umřel vlastní otec a teď najednou začne slzet nad nějakou knížkou.“