Molto moticoso 
Ondyno jsem si vykračovala kolem domu Dialektické s Kinetickou a na prstě jsem si pohupovala párečkem myší. Byly zavázané hezky za ocásky a Masožravka tleskala lístečky a přidupávala vzdušnými kořeny, div se z hlíny neutrhla. 
"Eště", řekla a oblízla se, "nebo budu řvát". 
Z oken duněly tóny Krúťňamňam od Eugena Sušenky, což signalizovalo, že filosofky jsou v dobrém rozmaru a pouštějí Masině oblíbenou operu. 
"Eště bude příště," utřela jsem ji a prosmykla jsem se do zahrádky. 

Cestou jsem si přihladila čupřinu, kdyby se ke dveřím přiobtěžovala sošná Jeble, ale otevřela mi Kinetická. 
"Á ty jsi přišla za Masinou," utrousila. 
"Nó..." usmála jsem se seč mi strach stačil. 
"A tuhle jsem si dovolila přibalit pro vás soupravičku od Mosera," načechrala jsem hedvábný klůcek. 
Když jsem vstoupila do pracovny, byl celý prostor pohroužen do toaletního papíru. 
"Co děláte?," zeptala jsem se. 
"Očišťujeme se," zívla Dialektická a napsala do dolního rohu stávajícího listu PARLAMENT, po té ruličku posunula, podala tužku Kinetické a ta napsala STAROSTA. Do dalšího krasopisně nakreslila MÍSTOSTAROSTA, pak Daňový úřad, Privatizace, Teplice a E 54 a tak pokračovaly až na poslední list, kam připadlo slovo SENÁT. 
Pak papír pečlivě srolovaly a odešly na záchod. Tam Kinetická zmačkala list s nápisem SENÁT, hodila ho do mísy a obě zárověň zmáčkly splachovadlo. 
"Papa", řekla Kinetická 
"Šťastnou cestu," zamávala Dialektická. 
"A co ty další?" zeptala jsem se. 
"Příjdou na řadu jako obyčejně." 

To odpoledne vymyslela Kinetická umělecký směr pro začátečníky zvaný DUDU a začala v něm tvořit. A zatímco honila štětec po nábytku, vytáhla Dialektická další roli toaletního papíru a nadepsala ho nápisem Sromán-román pro začínající a končící autory. Když ho dopsala, vzala si arch balícího papíru a pokračovala dlouhé hodiny, až jsem to nevydržela. 
"To je přednáška na Transatlantický kongres na Havaji," utišila mou zvědavost. 
"A kdy začíná," zajímala jsem se. 
"Zítra." 

Upalovala jsem domů, abych nablýskala vrtuli k trakářku a mohla časně zrána vyletět. Jenže samou nedočkavostí jsem ještě večer vyrazila ven. A dobře jsem udělala. 

Najednou padla tma. Do tmy zářily bílé Masininy zuby a známým domečkem otřásal Mrouskáček od Petrklíče Švejkovského. Něco tu nesedělo. 

Večer byl vlahý a příjemný, správně měla být na programu Žerdiho Šmajda, nebo Blinkavá Rusalka Uhnilá, ale Petrklíč,to znělo na pováženou. 
Přibrzdila jsem trakař a najednou jsem uslyšela Kinetickou: "Už tři dny nejíš, zíráš do díry ve zdi a posloucháš Mrouskáčka. Není ti něco?" 
"Mám chřipku," odsekla Dialektická. 
"A jakpak se jmenuje?",zesládla Kinetická. 
"Alenka Šanelová." 
"Tak to si raději pusťme Knížete Magora." 

Zatajil se mi dech a přiložila jsem stetoskop k puklině ve zdi. Nejprve jsem rozeznala praskot kůže, jak si Kinetická navlékala čůravice. Že by bitka, napadlo mě. Ale vzápětí zapraštěly jiskry, jak Kinetická Dialektickou pohladila něžně po vlasech. 
"Přinesu ti dvě kila srandarinek," řekla konejšivě, "a vystavím ti tu soupravičku od Mosera, aby ses měla do čeho trefovat, ty moje Watrdlo." 
"Kdybys mi raději sehnala deset deka Alenky," vzdychla Dialektická. 
"Nakrájet nebo vcelku?" 
"Vcelku," špitla, "vožužlám si ji sama." 
Ráno jsem nahodila vrtuli a vyrazila jsem na Havaj. 

Kongresový sál se rozkládal uprostřed kráteru sopky. Procházely se zde ženy všech barev a velikostí v kratičkých termo šatečkách, na lávě se opékalo termoražničí a v termoskách se podával termočaj s rumem. 

S první přednáškou vystoupila Tasmánská čertice, doktorka Tenia Soleum a široce se rozhovořila na téma: Měření vaginálních teplot v černé a bílé komoře a jejich vliv na gravitaci v kosmu. 

Poté se slova ujala CSCK Olga Chorchoj a rozebrala výsledky vědeckého výzkumu s názvem "Přesýpání pouště z Kyzylkum do Karakum jako persuflát psychického prožívání lesbické ženy". 

Třetí a neméně poučnou přednáškou pokračovala plukovnice Pinpong Ukigoši, rozvedená Ogoši, o působení šikmých pohledů na stabilitu homosexuálního svazku. 

Teprve pozdě v noci, na rampě umístěné nad bublajícím magmatem promluvila má favoritka Dialektická. Kinetická jí k této příležitosti upravila vlasy do slušivého plisé a po celou dobu jejího monologu jí ovívala termoslamákem. 
"Vážené termopřítelkyně," usmála se Dialektická, až všechny ztichly a černoškám zrudlo bělmo. 
"Ráda bych předestřela výsledky prospektivně-retrospektivního bádání na téma: Masochismus heterosexuálních žen z pohledu třetího milénia. 

Masochismus jako takový je jeden z atributů ženského chování, který vymírá v třetím miléniu. Vrátíme li se však do dnešní doby, budeme překvapeny jeho širokým zastoupením ve vizích a představách dnešních žen. Rozbor vidin ostatně přednesla v březnu loňského roku profesorka Lydie Carefree, přezdívaná Šilhuette a zároveň vydedukovala, že bychom neměly heterosexuální většině upírat právo na jejich plnohodnotnou nechuť k homosexuální menšině, neboť je jejich nepostradatelným, ne li jediným stmelovacím principem. 

Ve vývoji od homo sapiens k homo stupidus nelze pominout fakt užívání větve nejen ke klání, ale i k bití. Nechme se tedy poučit minulostí, tak jako jsme to činívaly vždycky a jako lidstvo budeme činit navěky, protože jen malý člověk by hleděl do budoucnosti velkýma očima,nezkalenýma vzpomínkou na své praprapraprapředky, prapraprapraprazadky a praprabití. 

Jak už nás učí historie a již zmíněná profesorka Šilhuette, teprve ve feministce cítíme ženu celou, neujařmitelnou. Taková žena nepotřebuje býti znásilňována. Ale dnešní žena, vědoma si sama sebe i druhých, musí a potřebuje býti znásilňována. Ovšem termín znásilňování si nevykládejme doslovně, ale pouze jako historickou zkušenost býti při- připopřetvářena silným mužem k nějakému jakémukoliv zvolenému obrazu. 

Toto připopřetváření pak připopřepokládá znásobené prožitky dnešní ženy a taková žena je pak v sobě natolik zastoupena, že se tam už nevejde a tím má nejlepší příležitost ze sebe vystoupit a kriticky pohlédnout na ženu nepřipopřetvořenou, neřkuli nepřipopřetvořitelnou. Jak jednoduché jak neomylné. Žena připopřetvořená náhle rozeznává u ženy nepřipopřetvořené či u nepřipopřetvořitelné bytost citově nezralou, nevyváženou, bez vnitřní harmonie a obecně přijímatelného obsahu, která se v posledním vývojovém stádiu stává burcující brzdou společenského vývoje. 

Žena nepřipopřetvořená se z dnešního úhlu pohledu jeví, a přiznejme si že právem, jako blok komunikačních kanálů, neboť odmítá tvořit optimální milieu a nelze se s ní sjednotit v názorech na pečení bábovky a praní plen v bublinkové pračce. 

Pod takovým vlivem pak žena připopřetvářená dokáže oscilovat mezi úžasným stereotypem a zvědavostí, což nakonec vede k nárůstu homosexuálních tendencí v určitých fázích ekliptiky. 

Progrese je však nezadržitelná a na počátku třetího milénia se vedení ujímají muži, kteří inklinují k aktivnímu připopřetváření sebe sama a začínají ženy vytěsňovat z jejich masochistických pozic. 

Vrcholu ovšem docilují teprve v roce 25OO, kdy se reprodukčního managementu definitivně ujímá Jacksonova lobby, aby čerpala z nevysychajících zásob tkáňových bank až do naprostého uklonování tohoto nedocenitelného genia. 

V tu chvíli se strhl bouřlivý aplaus. Na parket vtančilo asi tisíc černoušků a černošek nerozeznatelných od M. Jacksona, bouchaly šampusy tak vytrvale až uhasla termoláva. 

A těsně nad ránem oné hektické noci se se ještě stačil odhlasovat další termokongres na rok 2501 v Rumburku. Dialektická přislíbila účast ve slušivé mumiové kombinéze s referátem na téma: "Hledání mužů ve skalách pomocí pneumatické vrtačky." 

Když jsem se vrátila domů, stmívalo se. Leč plná dojmů nemohla jsem své vzrušení utišit. A tak jsem se znovu vydala na průzkum svou oblíbenou ulicí. 

Ze známého okna vytékalo teplé světlo, ze zdí se podbízivě linul Lazebník Baskervilský a já jsem neodolala. Vylezla jsem na větev u stodoly a nahlédla do kuchyně. Kolem stolu už seděly všechny tři. 
Jak jsem ji mezi nimi uviděla, opadaly mi rázem všechny perleťové knoflíky z kabce. 
Byla to Alenka z květinové svině. 
Celá léta jsem u ní nakupovala trakářky květin a ona na mě ani nepohlédla. A zde, v záři petrolejky celá znachověla a co chvíli nořila studem hlavu pod vyšívaný ubrus. 
A přesně v tom okamžiku, kdy se k ní obě naklonily, praskla pode mnou větev a já se zřítila do kompostu. 
Když jsem se po čase probrala, zazářil nade mnou jasný měsíc. Ale ouha, nebyl to měsíc, byl to úsměv masožravé květiny. Měla toužebně přivřené oči a jako ze sna mumlala: "Halenka,halenka." 
Nejdřív mě napadlo, že chce Alenku, a pak jsem zjistila, že jsem nahá. 

A jak jsem se v paletku z kopřiv potácela domů, zahřměl z okna vítězně Žerdiho Trouba v dur a masožravka po mně láskyplně mlaskla. 




--------------------------------------------------------------------------------

Copyright©1996 FLEK, eiwi@post.cz & FlowerL@post.cz




Molto travissimo 
Jsem lebzička. 
Život lebzičky na maloměstě není snadný. 
V blbnu jsem objevila svou celoživotní desorientaci a taky skutečnost, že lebzičky došly. 
Kdysi jich tu prý bývaly mraky. 
Protože si stýskám, navštívím občas květinovou svini, koupím nějakou blivoňku či fuchčii a jdu navštívit jedinou, která tu žije. 
Je to žena sošná jako jeble. 
Má malý domeček v záhonech hrůziček a amerikánů. 
Bohužel má také předvídavou parketu a ta se mnou vždycky mrskne do kompotu. 
Ondyno jsem za pletištěm poslouchala jejich rozhovor. 
Jebe byl temný, padaly kaprcky a přikapávaly kaprcinky. 
"Pojď domů, Dialektická," řekla parketa."Prčí." 
"Nepůjdu, Kinetická. Podej mi tu meštycku s masosravou květinou. 
"Nebuď mezek, Dialektická a nech ji trávit. Včera sežrala kočku." 
"Když ji zasadíš dokompotu," pokračovala, "za chvíli sežere i nás." 
"Neboj, Kinetická, zasadím ji blíže k vrátkům, má ráda návštěvy. V poslední době tu pořád postává nějakej babec a má na sobě kabec. Předevčírem z něj vytáhle hryzantému. Čouhá z ní chtíč." 
Stáhla jsem se do sebe a přitáhla svou hyaslintu blíže k tělu. 
"Podívej," řekla parketa, "není to dostatečně pestrá strava." 
"Lebzičky jsou samá flachsa." 
Když jsem se odpližovala, masosravá květina už po mně pleštila své lůno. 




--------------------------------------------------------------------------------

Copyright©1996 FLEK, eiwi@post.cz & FlowerL@post.cz


Záchrana kohokoliv 
Když jsme se konečně doplácaly do vlasti dychtící po každém českém slůvku, chytly jsme z éteru velkýho Blábola, jenž právě rozpitvával krach Agrobanky. 

A když se v tom nimral asi hodinu, předpověděl kolaps bankovního sektoru, pád vlády a nakonec svůj triumfální nástup, chtělo se mi to otočit zpátky do Bavor, jenže Dialektická řekla: "Někdo by s tím měl něco udělat." 
"Už to mám," nadchla se druhý den. "Náš člověk pracuje přímo v Agrobance." 

I když jsem si neuměla dost dobře představit genia schopného obrátit tok tunelované banky od defraudantů nazpátek, věděla jsem, že Dialektická má na lidi nos a tak jsem šla do Agrobanky podívat. 
Za kasou sedělo pozdní baroko, nad barokem rokoko, pak maďarská pusta z Hubblovými teleskopy. 
"Hm," řekla jsem a šla jsem domů. 
Dialektická mi sebrala ukořistěné prospekty, mou jedinou radost a pronesla káravě: "Ta bomba nesedí u kasy, ale opírá se o počítač." 

Vypravila jsem se tedy ještě jednou nenápadně do jednatelny, ale nespatřila jsem u počítače nikoho. Teprve při pečlivé akomodaci jsem uzřela jakýsi vágní subjekt. Měl vydýchanou hlavu, oči v barvě čokolády Křupíno a dialekt barové stoličky. Nechtělo se mi věřit vlastním očím, jenže Dialektická už ji pozvala na večeři. 
Ája zazvonila přesně v šest, v ruce třímala koblížky a řekla: "Ty nejsou pro vás, ale pro mého hladového manžela," a odložila si je opatrně do bot. 
Na to jsme ji odvedly do salónu abychom ji posadily pod rodinné relikvie. 
"Copak je to za tapiserii?," zarazila se Ája obdivně pod zelenou tkaninou s velkými hnědými skvrnami. 
"To je poslední ručník našeho dědečka Františka von Schigella a hned vedle je ložní prostírání naší babičky Salmonely von Typhi Murium. Za života jsme je měly moc rády." 
"Jó, aristokrati," povzdechla si Aja a ladným gestem se nabořila do mísy s kaviarem. 
Když dohonila poslední kuličku, zapila to pivem a začala pokukovat po dalších chodech. 
"Dovolíme si ti předestřít kapraďový pilaf s Guttalaxem, což je rodinná tradice," řekly jsme. 

  
"Teda s váma bych chtěla strávit zbytek života," pronesla Ája nasyceně a usnula. 
"To se jí může lehce podařit," řekla jsem Dialektické. "Zítra přece pořádáme párty pro přebranou společnost. 
"Kdo příjde?," procitla Ája a zatetelila se. 
"Tak předně přijde akademický tesař Džulio Párátko," začala vypočítávat Dialektická a já už věděla kam míří. 
"Pak český patolog Josef Mrchožrout. Zasloužilá hrobnice Morana Tuhá a nakonec světoznámá pěvkyně Demolice Svíravá." 
Na to si Ája navršila obložené talíře do pyramidy, shrnula je do kabelky a řekla: "To budou zejtra holky v práci koukat," a vklouzla do svých střevíčků. 
Ještě chvíli jsme poslouchaly melodický mlaskot džemu po mramorových schodech a pak Dialektická zaševelila: "No řekni, jestli ještě ke všemu nemá hudební nadání." 

  
Jako první se dostavil Josef Mrchožrout, zamával mezi dveřmi velkou kabelou a řekl: "Mám všechno." 
Za ním vešla Demolice a okamžitě začala ladit svůj driblující alt. 
Posléze se vlinula vůně smrkového dřeva a v jejím oparu vplul do sálu slavnostně naladěný Mistr Párátko a rozložil po stole své nádobíčko. 
"Kolik máme času?," zeptal se Džulio, a obdivně pohladil připravený mramorový kvádr. 
"Tak akorát na přípravu hostiny," utrousila Morana Tuhá a hned se hrnula ke sporáku. 

A v onu misteriózní chvíli, kdy Demolice na podiu rozhoupala hlasem všechny lustry, začal jí ustupovat nábytek a šlehačka ve velké míse před očima ztuhla, kdy Morana dozdobila dorty a obložené mísy, mistr Párátko odložil majzlík od secesního skeletu mladé ženy a slavnostně si navlékl nítěné rukavice, aby z rybího rosolu domodeloval podkoží, vešla Ája a vydloubla marcipánové panně oko. 

  
"Džulio ztuhl, obrátil se na Mrchožrouta a prohodil: "Co abys dámu odvedl k hodovním stolům a nabídl jí seznamovací koktejl?" 
Mezitím Ája stačila panně vyrazit porcelánový chrup a začala si ho zkoušet. 
"Už se to nese!" zakřičel patolog, zrovna když jí okousala prsty . 
Ája se napila, zprkeněla a všichni si oddychli. 

  
Morana se vrátila ke sporáku s hrncem vtipné kaše a cedíc si pod fousy: "Radši jí přisypu," hodila tam přísady i s pytlíky. 
Tak se na to podíváme," přistoupil Josef Mrchožrout k dílu a odřízl Áje vrchlík hlavy. 
"Na co?," zeptala se Dialektická a všichni se naklonili nad černou díru. 
"To jsem čekala,"podotkla Morana zkušeně lovíc v lebce kleštičkami na ústřice. 
Po chvíli jimi štítivě vytahla žmolek plesnivé tkáně a obloukem ho hodila do zahrady. 
"A čím teď bude myslet?," zeptala se Demolice. 
"Tímhle." řekl Josef a vytáhl z láku mozek Einsteina. 
"Ale to je přece chlap," namítla Demolice, jenže to již Josef vysoukal z kabely další zavařovačku s nápisem Gertruda Steinová. 

Pak rozřízli oba mozky na polovinu, Morana je slepila vtipnou kaší a výtvor vložili do mozkovny. 
Demolice zazpívala tuš, mramorové sloupy se roztřásly, Ája se zachvěla, protáhla, přehlédla celou společnost a řekla: "E =mc2. Kdepak mám Alici?" 
"Jakou Alici?," zděsila se Demolice, "chtěla jste snad říct palici." 
"Ne," namítla oduševněle Ája, "přece Alici B. Toclas, svou věrnou společnici a družku." 
"To bude mít Ájin manžel radost," prohodila jsem, "až mu příjde domů jako množina." 

Mezitím Džulio doformoval poslední detaily ženské siluety, vetkl jí chybějící části, Josef naházel do mozkovny zbytky hemisfer a Morana to všechno zalila vtipnou kaší. 
Ještě dříve, než se Josef pustil do štepování, zalovil Džulio v nitru lebky, vytáhl okurku a zeptal se Morany: "Nedala byste si, kolegyně? Jsou z letošní úrody." 

A zatímco se celá transakce chýlila ke konci, přistoupila Ája ke své přítelkyni, pohladila ji po zavináči na hlavě a šeptla jí do cibulového ouška: "O má drahá,vy ani netušíte jak jsem šťastná, že se po padesáti letech zase shledáváme." 
Načež se rozbušilo marcipánové srdce, aspik se zachvěl a vrhl se jí kolem krku. 
Naštěstí ovšem Demolice zatrylkovala a Alice v letu ztuhla. 
"Nesmíte tak zprudka," zasmála se Ája. "Situace se relativně změnila. Pokud si dobře vzpomínám, máme doma nějakého manžela." 
"A na co?," podivila se Alice. 
"Možná i proto," zamyslela se Ája, "že zakřivení Vesmíru je v tento čas nejpříznivější ze celého milenia." 

  
Další půlrok jsme strávily na rivieře a když jsme se konečně vracely domů lačné po každém českém slůvku, naladily jsme stanici Rumburk 38, na které hlasatelka s dojetím sdělovala: "Magnátka Ája Fergusonová a její dlouholetá přítelkyně Alice B. Toclas právě zakoupily Asii, připojily ji tak ke svému majetku v Evropě a opět vytvořily Laurasii. 
Největší radost ovšem naše republika zažívá získáním Bajkonuru, odkud obě finančnice chystají lety na Mars s prvním kosmonautem na palubě. Jméno tohoto národního hrdiny zní Rudolf Ferguson!" 




--------------------------------------------------------------------------------

Copyright©1996 FLEK, eiwi@post.cz & FlowerL@post.cz







Sylvie 
_________________________________________________________________________________________________
úryvek z románu, první verze 



Útržky 
Divný svět. 
Uzavřený v bláně ustrašenosti. 
Divná tvář, moje tvář. 
Zakláním hlavu a vztahuju ruce k nebi. 
Možná tam ani žádné není. 
Obcházím stěny a donekonečna zkoumám pukliny a spáry, kam se nikdy nevtěsnám. 
Někde za mnou se tančí. 
Možná to není tanec. 
Možná je to zápas. 
Ale utíkat se dá jen dokola. 
Toužím se zmarnit, ubít v šílených otáčkách. 
Ale neslepnu. 
Nehluchnu. 
Naopak, vnímám čím dál jasněji. 
Má matka pláče. 
Znám ji jen skrze slzy. 
Jsem celá z rosolu a měla bych být z oceli. 
Kdybych byla velká a silná, možná by neplakala. 
Někde nablízku drnčí hlas jako cirkulárka. 
Cirkulárka, pláč a beznaděj. 
Tupý kolotoč mého dětství. 
"Jednou to nevydržím," říká má matka s matnýma očima. 
"Jednou to nevydržím a skočím pod vlak," vzlyká, drží si přeražený nos a mezi prsty jí odkapává krev. 

Město leželo v mělké kotlině obemknuté krajkami oblých třetihorních vyvřelin na okraji zlomové linie táhnoucí se ze severozápadu na jihovýchod. Bylo obklopeno lesy s malebnými pískovci vymletými mořem v období svrchní křídy a loukami. Centrum tvořilo náměstí s pozdně barokním kostelem na němž se protínaly obě hlavní ulice, dělící území na čtyři části. Východní čtvrť byla osázená pomalu chátrajícími vilami lemujícími hlavní třídu a drobnými zahradními domky na povlovně klesajícím svahu. Téměř v údolí stála škola. 

Celý areál sestával z dvou budov a nevelké oplocené zahrady. Na východním úpatí stála starší, tmavá a bytelnější třípatrová stavba s velikými nepraktickými okny, připomínající těžkopádnost konstruktivismu. Druhá, světlejší měla tvar obdélníku s nízkou rovnou střechou a dvěma vchody na obou pólech, jimiž se vcházelo do zahrady. 

Cesta se točila kolem smuteční vrby, navazovala na pozvolna stoupající uličku mezi zahradami skrz park až k hlavní třídě směřující na jih. Byla to příjemná procházka, protože kamenná dlažba pohlcovala žár poledního slunce, které se opíralo do starých hrázděných domů až k parku, jejž koruny vzrostlých stromů zahalovaly do vlídného stínu. 
Tou cestou jsem šla ze školy. 
Někde za mnou se prolínaly hlasy dvou učitelek. 
První z altů byl vážný, kritický a znělý. Byl to hlas jeptišky. Jen bílý háv přes velkou hlavu a bledé oči obrácené k nebi mi k bramborovému obličeji učitelky Petříčkové připadaly moc patetické. Ignorovala všechny barvy. Volila nejanonymnější varianty šedé, jakoby toužila ještě vyhladit svou nenápadnou hruď a propojit ji přes ploché břicho s boky v jedinou bezpohlavní linii. Dařilo se jí to. Byla suchá jak Mendělejevova tabulka. 

Druhý alt, posazený o půl oktávy výše, byl veselý. Patřil ženě kolem třiceti let s tmavýma očima zasazenýma v neobyčejně příjemném obličeji. Postrádala typické móresy otrávenosti a mdlobné nudy, jež tak důvěrně stmelují pedagogické kolektivy. Naopak, vymykala se těžkopádné mašinerii více než nápadně. Lehkostí, smyslem pro humor a šarmem, jehož vzrušivost bezděčně posouvala bdělost do vyšších dimenzí. 
Schválně se vleču, aby mě předešly. 
Abych se mohla dívat na pohyb boků převádějící hebkost látky do rytmického tance nad podkolenními jamkami. 
Paní učitelka kráčí energicky a rázně, zatímco chemikářka se kolem vytáčí jak včela při zásnubním tanci. Neznám ji takhle uvolněnou. Obvykle se pohybuje s úsporností duritové rourky a bojí se i vlastního úsměvu. 
Jenže vedle paní učitelky roztávají všichni. 
Jakoby půvab proti všem fyzikálním zákonům nadlehčoval. (Jakoby půvab nadlehčoval silou úměrnou vlastnímu deficitu.) Jakoby jemně a nenásilně vkládal do našich rukou tyč a nechával nás balancovat na šňůře rozepjaté mezi doposud ustálenými významy. 

Da capo. Hybný moment půvabu. Jeho nitro. Smyslnost půvabu a sykavky jeho vzdechů. Jeho nenasycený zdroj. Jeho odrazový můstek mířící na věčnost. Da capo al fine. 

Kostel Nanebevzetí panny Marie se skládal ze čtyřboké věže s dvojitou lucernou, v níž sídlili netopýři, protože ztrouchnivělá a děravá okna sotva držela na pantech a elipsovité lodi s dvěma přístěnky sakristií. Jeho prořídlá střecha i špinavě žlutá zbrázděná omítka nesly známky pokročilé zvetšelosti, stejně jako domy patřící k přilehlé ulici. Jmenovala se třída Rudé armády 
Základ tvořily matriarchálně těžké vily z konce století, s otlučenými portály a průčelími, s ladnou leč nenávratně se odrolující secesní ornamentikou. Stárly svým pomalým, důstojným tempem, zasunuty do ospalých, zatravněných zahrad uprostřed keřů a přerostlých dřevin, jako symboly vytrvalosti. 
Ostatní stavení se netvářila nijak, byly to vyšisované produkty strohého socialismu, jež udílel lidem podle jejich potřeb. Potřeby došly, spěli jsme ke komunismu. 

Některé z obstarožních vil shlížely do ulice pestrými vitrážemi. Náš dům jimi oplýval. Pokud jste otevřeli dveře a prošli několika schody do přízemí, stáli jste ohromeni pod čtyřmetrovými stropy v rozlehlé chodbě obložené leštěnou kanadskou borovicí, pokračující vyřezávaným schodištěm k mezaninu, kde se nad mohutnou lavicí vzpínala děva v životní velikosti s křehkými údy z barevného skla, pospojovaného tmavými olověnými plíšky. 
Podobná dívka s ještě křehčími rysy se nacházela v druhém patře. Shlížely na nás se zamyšlenou nostalgií svých sedmdesáti let rozptýlených po zaprášených koutech věčně se chvějících pavučin. 

Existovaly. Existovaly nyní stejně jako v obou světových válkách. Měnila se jen jména lidí, kteří chodili kolem. Jména, na kterých nezáleží, protože jsou to jen nálepky. Stejné nálepky jako naše pojmy. Ale já jimi naposledy rozsvítím, abych mohla sestoupit dolů, hluboko pod přízemí a zapálit zaprášený sklad harampádí, hromady bezcenných relikvií, kterým se říká minulost. 
I ony vitráže měly svá jména. Jména milenek, matek nebo sester svého tvůrce. Byly tu jenom proto, aby byly krásné. A ony byly krásné. Byly krásné svou neúčastí. 

Jakoby neúčast vracela věcem jejich pravý význam. Jakoby bylo možné ponechat oné chodbě velikost a tiše z ní vycouvat. Zaostřit na okamžik přítomnosti bez sebe, bez svého ega. Dýchat ten vyčeřený vzduch, dívat se do roztříštěného světla broušeného lustru a na okamžik nebýt. Pohřbít minulost, která nás žene do osnov zvyků, pod děravou střechu našich jistot a prédestinací. Jak vratce stojí na pohybu Země, atomů a elektronů naše rigidní jistoty. Nemít jistotu, nemít budoucnost, protože v tuto chvíli žádná budoucnost neexistuje. V žádné chvíli budoucnost neexistuje. Každá z nich je jen sama o sobě. 
Přetahujeme sebou pytle závaží z minulosti do budoucnosti a neuvědomujeme si že jsme! Teď, v tomto momentu, že jsme sami sebou, že splýváme s přítomností. Jen jsme, dýcháme vzduch a radujeme se ze svého bytí. Ano, alespoň na okamžik, než pootevřu dveře. 

Je pět hodin ráno 24. května léta páně 1969. Venku vlažně mží a Minotaurus vstává. Jde v trenýrkách a bílí andílci shlíží z každého rohu plastického stropu na jeho půdorys. Půdorys hrušky se vevalil do obývacího pokoje a béžový nábytek se bojácně semkne k sobě. Šik skříní, knihovny, štokrdle. Třicet dva probrušovaných tabulek se rozechvěje vibrací třesku v secesních vyřezávaných dveří. Sklo zmatní. 

Všichni jsme napjatí jako struny na citeře. Ani my nedýcháme jako ti sádroví andělíčci. Náš otec vstává a půjde do práce. Zařinčí dveře vedoucí do kuchyně, otec si sahá pro hrneček položený nahoře na sektorce, jeho dno ťukne o desku a blafne plyn. Lednice vrzne pak tupě přibouchne. Pak spadne ramínko, skříň zasténá. Všechny ty věci trpí. Trpí v mém podvědomí. 
Ozve se srkání. V ložnici je ticho jako po výbuchu. Naše vnímavost je vnímavost otevřené rány. Rány, která se bojí. Jsme strach. Jeden vedle druhého jsme obětmi svého strachu. 

Znovu blafne plyn. Proč? I můj otec je strach a zajídá depresi. Vzápětí dveře lednice klapnou třikrát. To už je agrese. Má matka vzdychne. Pak třikrát třísknou dveře. Hladina vzteku našeho otce nabírá. Až dojde vrcholu nastane katatonie. Nehybná akumulace energie, která se nakonec prosmykne do svého zrcadlového extrému. Proto se bojíme. V tuto chvíli náš otec bojuje. Bojuje se svými nepřáteli hlasitě, aby se polekali. Kašle několik minut, aby vydávil bacily, které ho dusí v hrdle. Zběsile na ně otevírá okno. 
Má matka tiše pláče. 
Otec nadává nepřátelům, protože o nich ví a ví také, že jsme s nimi spřáhnutí. To my je pouštíme do bytu, když spí. Má matka s nimi obcuje, ale on všechno vidí. Vidí je, i když spí. 
Něco spadne, něco co klapne jako drobný kov o zem. Jeho pásek. Má matka se posadí a tupě zírá před sebe. Slzy jí po tváří stékají bez účasti a vsakují se do povlečení v drobnou mokrou skvrnu. A další ještě jemnější dopad. Spadla vesta s kovovými propínacími knoflíky. 

Matka se sesune a jejím tělem otřásají vzlyky. A nejen ony, ona se skutečně třese. Otec se vrací ke stolu a opět srká. Pak vrzne židle o lino a jeho kroky zamíří do ložnice. Nebe nad našim domem potemní. Otec s hýknutím uléhá zpátky do postele. 
Matka vstává a náměsíčně pochoduje do kuchyně. 
I my vstáváme a jako ocásci jdeme za ní. Díváme se jeden na druhého s bezradností svých jedenácti let. Hladíme maminku po vlasech malýma bezmocnýma rukama. 
Zakroutí hlavou a položí zrudlý obličej zpátky do rozevřených dlaní. 
Ještě nás postrčí zpátky ke dveřím, abychom šli spát. 
Hlavu už nezvedá. 
Šineme se poslušně zpátky jak hračky na klíček. 
Jsme poslušné, hodné, poněkud podivínské děti. 
Nehrajeme si s ostatními, nemáme přátele. 
Ale spát nemůžeme. 
Víme co bude následovat. 
Dnes, nejpozději zítra se dostaví záchvat. 
Záchvat zuřivosti, po němž nezbyde kámen na kameni. 

Je zima. Po špinavém okně autobusu klouzají vločky sněhu. Jako pláč. Jako slzy. Jako čistota, která klesá ke dnu, aby se promísila s usazeninami a vytvořila neprodyšný kal. Možná je to zákon. Zákon proměny, v němž nic nemůže zůstat takové jako na začátku. 
Stěrače vytvářejí z čirých stezek soustředné kružnice bláta. Sleduju jejich proměnlivý tvar, který mi odkrajuje čas s přesností metronomu. Čtyři hodiny v autobusu na školním výletu. Čtyři hodiny pohledu na její hladké čelo, na řasy, které měkce prokrajují vzduch nad velikýma čistýma očima. I já jí chci dopřát chvíli svobody, proto se momentálně dívám do stěračů. 
Pohledy lidí cítíme. Pohledy lidí nás zneklidňují. A ona se neodvrací, aby rozpitvala nitro mého zájmu, aby ho v případě nepřístojnosti zapudila. Je si natolik jistá sama sebou, že špatnost nepředjímá, naopak, lehce a nehmotně se usmívá, jakoby šířila blaženě čistý mír vzlínající až k průzračné hladině snění. Já jsem ten sen. Já jsem to ticho v kostelní sakristii, já jsem v těch sepnutých rukou Pannenek Marií, já jsem ta modlitba, která se touží zhmotnit. 
Je mi dvanáct let. 

Jediná činnost, jíž se můj otec dokáže věnovat cele, je jídlo. Minotaurův blažený rituál. Polyká objemná sousta z přeplněných lžic a přebytky mu kanou na límec, na košili. Na košili s mapami pevnin a oceánů. Nové rajské mapy se vpíjí do starých svíčkových. Můj otec má hlad jak ve válce, můj otec je válečník. Viděla jsem, jak ubil užovku. Celý se třásl strachy, protože myslel, že to je zmije. Klackem ji rosekal na kaši. I my jsme taková kaše, jež se mu řine z úst. Jsme bez tvaru, bez páteře. Vnímáme křivě jak zrcadla na Petříně. Já svého otce vnímám nejzavileji. Jsem jediná, kdo mu odporuje. Kdo po něm vrhá pohledy jako dýky. Kdo míří na srdce a vždycky se trefí. A nestačí mi to. Mám pocit, že je třeba ho zabít. A můj otec klidně žere. 
Všechno se mu tak úporně podobá. Jakoby věci mohly nést otisky jeho duše. Jeho talíře s krustami zaschlých zbytků a hrnky, s vazkým, zkaleným obsahem. Jeho nádobí, jež nesmíme umýt, protože se nás štítí. Naše bacily! Naši stateční bacili mu ubližují. Miluju naše bacily, neboť všechno, co mu byť teoreticky škodí, je mým spojencem. 
Nevím, nakolik je ve věcech mého otce zastoupena jeho nemoc ale vím, že je zastoupena ve mně. Jsem zhnusená vzduchem, který s ním sdílím, pohledy na jeho tělo, jichž bych si horoucně přála být ušetřena. Všechno, čeho se dotkne, získává jeho otisk, šlem. Jsem divná, jak říkává má matka, když se nechci dotýkat jeho postele. Ale já si nemůžu a možná ani nechci zvyknout. 

Sedím v poslední řadě u dveří, skoro pod nástěnkou a prochvívá mnou lehounké vzrušení. Bude čeština, romantici Byron a Mácha. A já už jsem četla Gilde Haroldovu pouť. Mám starého pána učitele, s kterým jsme o ní přes plot diskutovali. Řekl mi, že by mě chtěl učit, protože mu to kvůli infarktům zakázali a on nějak neumí přestat. Dohodli jsme se. Však těžko ve mně vzbudí druh okouzlení, jež provází každou z jejích hodin. Oba jsou nějak zajímaví, ale jí vnímám víc. Jako všechny ženy. Respektive ještě intenzivněji než všechny ostatní. Vlastně jsem takovej Vilém Storitz. Vilém Storitz od Jula Verna v dětském vydání. 
Hodina literatury ve druhém patře té nízké dvoupodlažní budovy, těsně nad korunou sluncem zalité vrby, ve třídě osmé C. 24 dětí a jen devět dívek. Já jsem autsajdr. Nesu si roli. Chvílemi trýznivě, chvílemi apaticky. Každý z nás ji nese. To je ten pavouk nad námi, jenž určuje výši ceny jednotlivce v kolektivu. Já nemám žádnou. Jsem ego. Jsem nekolektivní. A přesto miluju s tak průzračně čistou něhou. 

Zvoní. Děti se vtlačují do lavic, křik pubescentů exhibicionisticky vygraduje. Ale jen do okamžiku než vstoupí češtinářka, rozdá nám kompozice a krásným, sebevědomým rukopisem označí tabuli tématem hodiny. Romantismus, Byron a Mácha. 
Baví mě sledovat záchvěvy jejího těla, když měkce píše křídou po tabuli. Všechno je na ní vláčné a úměrné. Paní učitelka nás vyvolává ke katedře, aby nám vysvětlila chyby z kompozice, jenže já místo poslouchání uhranutě pozoruji její trojku vlevo dole. 
"Tos napsala moc hezky, kdyby sis odpustila ty nezáživný popisy a nenasekala tam patnáct hrubek," usmála se. 
Tenhle zub při usmání lehounce prominuje a dokresluje každou z jejích hlásek. 
"Kdybys vynechala první a třetí odstavec a šla až na podstatu věci." 
Ano podstata, to je to co mi nejvíc chybí, kývnu a ztrácím půdu pod nohama. 

Jsem vedle ní a zároveň tu nejsem. Letím plavnou lehkostí ptáků do oblak nad mořem. 
"Právě ten děj je nutný..." to není let, to je volný pád do středobodu světa. 
Průlet vesmírem. Až na dno jejích očí. Do zčeřené hladiny hvězd, které se lehce chvějí. 
"Rozumělas mi?" 
"Ano," usměju se. 
We are made out of such stuff as stars. 
But our memory is suffers amnesia. 

Objevila jsem pod madrací jeho vynálezecké zápisky. Sestrojil stroj na broušení skla, který má ručičky a kosmickou raketu na šlapací pohon. Celý sešit je popsán velkými písmeny s obrovským množstvím pravopisných chyb. Jenže gramatika je ve výčtu jeho nedostatků tím nejmenším. 

Sedím, dívám se na mozaiku podlahy před sebou. Přemýšlím. Je tu ticho, krásné bílé stěny a hlavně tu mohu zůstat sama. Mám hrozně ráda samotu, ale moc se mi jí nedostává. Jenom zde, a proto tu setrvávám hodiny. 
Tak dlouho než sousedi začnou bušit na okýnko. Tento záchod je totiž přimknut k jejich bytu, je společný a máme ho přes chodbu. 

Můj ideál. Zní to tak nehybně a dokonavě. Jak motýl přišpendlený na prkně, vylisovaná květina nebo fotografie. Takový ideál jistě nevyměšuje. Anebo přinejhorším nějak úctyhodně. Třeba jako květiny, vydechuje kyslík. Jenže ona měla na mysli někoho konkrétního, živého člověka z masa a krve. A v tom je ten problém. 
Paní učitelka byla nemocná, a češtinu suploval vyschlý, sedmdesátiletý diblík, paní Jóga. Půl hodiny nás překřikovala. A pak nám zadala domácí úlohu jako mrakodrap. Slohovou práci na téma: Můj ideál. 
Pomalu vytahuju ze svého okolí všechny ženy. Svou matku, která skrápí květy zla slzami, či tetu, zahradnici, která má chabě vyklenuté bříško a tupě vyčesané vlasy, jejichž závity by prolétl malý netopýr, otcovu vyžilou sestru, která přemílá pomluvy jako shnilé maso, jemuž se začíná podobat. Představuji si sebe coby Boženu Němcovou, obklopenou kupou hladových dětí, jak píšu babičku a vidím, jak babička spěje v horor. Sahám po Ditě, dceři člověka a téměř štítivě po paní Bovaryové. Nešlo to. Do žádné z nich jsem se nedokázala vtěsnat. A pak jsem zkusila tichou a osamělou Duritovou Rourku. Tu plachou starou pannu, jež byla ve své systematičnosti snad i dokonalá. 
Pár dní po oznámkování mi Duritová Rourka před celou třídou sdělila, že jsem podivuhodně potměšilá. 
Ano, byla jsem. Trefila hřebíček na hlavičku. Jen ve svém případě se zmýlila. Ji jsem měla ráda, jen jsem ji neodhadla. Netušila jsem, že by mohla být zoufalá. Z čeho? Měla svobodu, mohla volit. Jenže člověk se zřejmě může uvěznit i sám v sobě. 

Nejdřív se otočil klíč v zámku. 
Pak se ozvalo tiché zadunění. 
"Vždycky..." zakřičel otec a zbytek se ztratil se ve výkřiku mé matky. 
"Jsi kurva," sípal v divoké extázi. 
Bylo slyšet tupé nárazy, a já si představila jak matku kope do břicha. 
Nejdřív se snažila tišit jeho, pak svůj pláč a nakonec se přestala ovládat. 
"Primiti...," zaniklo v pláči 
Facka. 
Ticho se rozvibrovalo neartikulovaným rykem. 
"Za všechny ty čůráky..." rozeznala jsem. 
Dutá rána a pád. 
Začala jsem se třást, pak brečet. 
Můj mladší bratr spal. 
On spal! 
Spal, i když se pak začaly ozývat ty strašné zvuky. 

Chrápal. 
Chtělo se mi zvracet. 
Vždycky se mi chtělo zvracet, když jsem se k němu přiblížila. 
Jeho postel připomínala pelech i v noci. 
Stíny prokreslily všechny neuvěřitelné sleženiny jeho ložního prádla. 
Jeho polštář se leskl mastnotou. 
Vzduch v okolí postele lehce páchl. 
Kanalizací a ještě něčím, co jsem neuměla definovat. 
Rovněž odporným. 
Spal odkopán s nohama přesahujícíma do matčiny postele. 
Vždycky žil na cizí úkor. 
Byl lehce pootočen k oknu, levou ruku pod hlavou pravou pod dekou. 
Měsíc ho nasvětloval zpředu. 
Zády byl obrácen ke mně a ke dveřím. 
Nakonila jsem se nad něj. 
Těžký pach jeho těla mi ovanul obličej. 
Obrátil se mi žaludek. 
Uvědomila jsem si, že mu budu muset proříznout hrdlo. 
Studovala jsem první rok na zdravotní škole a věděla jsem, že z krkavice vykrvácí do dvaceti vteřin. 
Bodnout ho zezadu by bylo příjemnější. 
Nemusela bych se ho dotýkat. 
Jenže po žebrech se nůž sveze. 
Levačkou mu přitisknu obličej k polštáři, v týž okamžik pravou zapíchnu a trhnu. 
Projela mnou vlna nevolnosti. 
Nůž byl jako břitva a taky se tak leskl. 
Nůž v mé ruce vypadal nepřirozeně. 
Měla jsem křeč. 
Aspoň nevypadne, pomyslela jsem si a zároveň mě napadlo o co by bylo snadnější vbodnout ho do sebe. 
Nebyla jsem žádné tintítko, jenže v tomhle případě šlo o moment překvapení. 
Pohyb musel být přesný a dokonale synchronní. 
Plán neumožňoval zaváhání. 
Venku zatroubilo auto. 
Otec se pohnul a lehce zachrochtal. 
Jako prase. 
Teď, řekla jsem si. 
Teď nebo nikdy. 
Venku se s temným bubláním rozjelo auto. 
Pak se ozvaly tleskavé zvuky, někdo ho dobíhal. 
Otec sebou trhavě cukl a obrátil se obličejem ke mně. 
Nebyl vzhůru, ale daleko k tomu neměl. 
Po obličeji i trupu mi najednou vytrysklo několik pramínků potu. 
Vlny nevolnosti stíhaly jedna druhou. 
Držet se na nohou mě stálo už všechny síly. 
Vycouvala jsem. 
Šla jsem se vyzvracet, pak osprchovat. 
Můj bratr spal a lehce se usmíval. 
Jako vždycky. 

Sedím na svažité pláni a vím, že co nevidět přijde. 
Cítím ji celým tělem. 
Kopule nebe se rozechvěla a světlo kmitá po ledové tříšti. 
Je bílá jako socha z mramoru a její hvězdy mi vyplouvají vstříc. 
Něco mí říká. 
Neslyším. 
Nikdy jsem neslyšela. Dokážu vnímat jen to ostatní. 
Ovíjí mi ruku kolem ramen. 
Dívám se na ni a vím, že smím. 
Její něha je chladná a zbavená vší tělesnosti. 
Ani to kolem není Země. 
Je to krajina ledu, do které ke mně sestoupila. 
A její objetí se stává tím nejsilnějším, čeho se doposud účastním. 

Sedím na svažité pláni a říkám si: Byl to sen. 
Je mi šestnáct a v šestnácti jsou takové sny normální. 
A vůbec tomu nevěřím. 

Má matka našla kudlu. Píchnutou za pelest v hlavě mé postele. Vrátila se z noční, jenže namísto spánku začala uklízet. Jakoby věděla, že by jí nenechal vyspat. To bylo jeho. Trápit ji vyčerpáním. Aby z ní vyždímal co nejvíc šťávy. Těch nejčistších emocí. Pustit ji žilou až ze dna duše. To byla Minotaurova lahůdka. 
Matka šla do ložnice, vzápětí se vrátila a tvářila se jako kdyby nic. 
Snídala jsem. 
Zavřela dveře. 
Měla jsem hrnek s mlékem u úst, ale okamžitě jsem ho položila. 
V její tváři se vystřídala zloba s údivem a nakonec se v ní usadilo prázdno. 
Byla vyhaslá jak robot. 
Hodila dranžírák na stůl. 
Byl to kvalitní nůž s dlouhou dřevěnou rukojetí na obou stranách zakončenou mosaznou objímkou. 
Nůž sklouzl po stole a přišpendlil závěs ke zdi. 
Skrz závěsy prosvítalo mdlé nažloutlé světlo. 
Dopadalo na hluboce probroušený střenku, která se v tom okamžiku podobala zlatu. 
To všechno se odehrávalo v rozpětí několika vteřin. 
Pak do mě začala bušit jak do pytle s pilinami. 

Byla jsem na psychiatrii. 
Řekla jsem psychiatrovi, že tři týdny nespím a on mi dal Diazepam. 
Diazepam! 
Spolykala jsem ho tuby. 
Podruhé se mě zeptal proč nespím. 
Řekla jsem, že nevím. 
Řekl mi, ať si vezmu dvě tablety. 
Měla jsem pocit, že je na palici on a ne já. 
Měl vodnaté oči a připomínal mi pavouka na číhané. 
Pak jsem se dozvěděla, že má taky schízu. 
Nejdřív začal stěhovat nábytek, pak nutil sestru, aby pacientům dávala inzulinový šoky. 
Deset let zakázanou léčbu! 
Sestra zavolala na veřejnou bezpečnost a odvedli ho. 
Vlekli ho v poutech před spoustou pacientů v čekárně, protože se bránil. 
A za 3 týdny se vrátil a začal znovu ordinovat. 

Sedí a čumí. 
Do zdi. 
A taky mě střeží. 
Pátrá po důvodu, proč vymrštit tělo z katatonie a začít běsnit. 
Už bylo příliš klidu. 
Nazrál čas představení. 
Minotaurova labutí píseň lásky. 
Mám ho tak přečteného, že by mě mohli zkoušet z jeho duševních orgií. 
Jestli se to, co má uvnitř, dá označit jako duše. 
Zamávám bramborou z okna. 
Na sousedku. 
Je to milá, usměvavá paní, která mu ostatně fandí, protože jí chodí svěřovat, jak mu má matka ubližuje a vždycky jí věnuje kus kradeného skla. 
Každý svý favoritce pořídí kradenou sbírku. 
Tak plachý a přitom platonický. 
Úžasný milenec. 
Před ní miloval televizní hlasatelku. 
Ona jeho taky. 
Poznali jsme to podle peněžních stvrzenek a pohledu z Francouzské riviery. 
Zajímavý je, že mu to žerou. 
Že se dokáže přetvařovat. 
Pokud se dokáže přetvařovat před jinými, musí mít přece náhled. 
Stojím k němu obrácená zády a přesto vím, že uvnitř jeho hlavy zaduněla úvodní detonace. Andante maestoso. 
Směs plynů a čpavých par se prostoupila, kaskáda reakcí začíná katalyzovat. 
Chuchvalce zplstnatělých chlupů rozvláčně tančí probublávajícím slizem, pupen rozkoše ožívá. 
Přehodím si oloupanou bramboru do druhé ruky a umyji ji pod tekoucí vodou. 
Porovitá lodyha bobtná a vystřeluje vzhůru. 
Pupen puká pod pnutím rudých dmoucích se jazyků, hniloba těžce vzdychá a vydechuje své nesčetné různobarevné spóry v předzvěsti závratné události. 
Rodí se květ těžké, leč nevídané krásy. 
Dolce. 
Con amore. 
Dolce. 
" Ty, hajzle," procedí mezi zuby. 
"Ovocem svých úst nasycen budeš," odpovím mu textem z bible. 
Z bible na jeho nočním stolku, již tak pilně studuje. 
"Tak ty budeš provokovat!," zbrunátní, zalknut vlastním vztekem. 
"Jsi psychopat," řeknu a škrábu jako kdyby nic. 
Rána. 
"Kripl," utrousím do země. 
"Ty čubčí spratku, ty mě ještě neznáš!" zakřičí mi do obličeje a vrazí mi pěst do břicha až mi vypadne nůž z ruky. 
To mě skutečně zlomí. 
"Jsi magor," vyrážím ve smíchu, držíc si v půloblouku břicho a matně si uvědomuji, že takhle nějak může znít jeho uším smích ďábla. 
Zdolá mě další záchvat smíchu. 
I já se chovám jako blázen. 
Jsem mimo realitu, protože v téhle džungli žádná realita neexistuje. 
Neplatí tu zákony. 
Zákon akce a reakce, zákon světla a stínu, zákon vývoje. 
Jenže tady je tma, nic se tu nevyvíjí, toliko kvasí, zahnívá a vře. 
Spršku ran stejně necítím. 
Jsem otrlá jak voják cizinecké legie. 
A hlavně vím, co chci. 
Smýkl se mnou a zvrátil mi ruku, až v ní zapraskalo. 
Zlomil mi zápěstí a zírá, proč se směju. 
Ležím na zemi stočená v půloblouku a nemůžu se zastavit. 
"Zabiju tě, ty svině!" řve a já vidím, jak se to krásně vyjímá na soudním protokolu. 

Tak nějak by zněla černobílá varianta onoho zápasu. Leč oprašme ho a podívejme se zblízka. Ta zdvižená ruka s bramborou. Naprosto jistě jsem věděla, co způsobuji. Nesnášel nevysvětlitelné pohyby. Měl pocit, že tak komunikujeme s jeho nepřáteli. Ale já s nimi komunikovala o sto šest, komunikovala bych s kýmkoliv, kdybych věděla, že tím vyprovokuji úraz na paragraf. Jenže on se v poslední době omezoval jen na nadávky a to mi nestačilo. 

Můj otec byl nemocný, v době o které mluvím byl zcela v područí svého bláznovství. S matkou jsme napsaly jeho psychiatričce, ale i ji obdarovával a byla k nám odtažitě hluchá. Řekla, že ho přeci nemohou zavřít na zbytek života, když  n á m  j e š t ě   n i c  n e u d ě l a l.  Rozvod odmítala má matka, protože měla pocit, že bez jeho peněz nedostudujeme. Věděla, že musíme začít jinde, než ona sama. Chápala svůj osud jako splátku na naší budoucnost. A pro nás jí nikdy nebylo nic líto. 

I já jsem svého otce trápila. Je mrtvý. Když umíral, byla jsem padesát kilometrů od něj a přesto jsem stála velmi blízko. So long, otče, so long. 

  
Sylvie 
Nedívala jsem se na něj, ale i tak mi lezl na nervy. Nijak zvlášť jsem si nepotrpěla na tradice a stromek na chodbě mi byl obzvlášť protivný 
Mladí lidé nelpí na rituálech, rozhodně ne na těch zděděných. Nesnáší přetvářky a načasovaný sentiment je jednou z jejích podob. Jenže život se točí po spirále. Někdejší velehory se laskavě zaoblí a každá propast nalezne své dno. Zbude jen mělká vráska zapadající jako kamínek do mozaiky. 
I čas má své proměny. Tuhé a nepoddajné vteřiny dětství se postupně zvláční, události v nich kloužou bez odporu, aby posléze sublimovaly, aniž je člověk stačí zachytit. 
Jedinec zatuhne ve svém pohodlí a najednou ho čas, jehož každou vteřinu bylo v minulosti nutné zdolat, předběhne. A nakonec mu vděčně začne klást nástrahy. Vánoce, velikonoce, slunovraty. Nábožně poklekne, aby ho zastavil. Uctil své přeludy bezrozměrného spočinutí. Slaví čím dál tím beznadějnější narozeniny svých blízkých a nakonec začne brát vážně i ty svoje. 
Vytrhne se ze souvislostí, ulpí na pomíjivých detailech své formy, aniž by přemítal nad svým obsahem. Aniž by se pozastavil nad tím, že bytí a nebytí mohou být stránky téže mince. 
Být zde možná znamená jen nebýt někde jinde. 
Vánoční stromek stál na jednom ze stolů jídelního koutu, z něhož se dalo dohlédnout na věž kostela svatého Ducha ze čtrnáctého století a svítící střechu Bílé věže za ním. Byl ozdoben asi dvaceti příliš velikými červenými koulemi a topil se v chomáčích bílé skládané vaty značky RICO. 

Věděla jsem, že ten stromek je ošklivý, ale byl to jen zástupný problém. Tím skutečným byla bezmoc. 

Ležela s hlavou otočenou ke mně a pramínky zvlněných vlasů lpěly na kůži hlavy. Dlouhé černé řasy byly v té chvíli spuštěné, jakoby spala. Jen chřípí a horní ret se lehce pohybovaly. Celá tvář působila ustrašeně. Při bedlivějším pozorování se daly postřehnout i pohyby očí pod víčky. Kmitaly sem a tam jak splašený metronom. 
Byla nahá. 
Tedy skoro nahá. 
Zůstaly na ní jenom rukávy. 
Pravý cár noční košile ležel zmuchlán v podpaží a levý spadal po pelesti do poloviny vzdálenosti mezi postelí a podlahou. 
Jak prapor rezignace. 

Otřela jsem jí čelo, vložila jsem jí teploměr do axily a zároveň jsem jí přitiskla paži k tělu, aby nevyklouzl. 
Žhnula, ale nebránila se. 
Rtuť vzlínala, jako by držela rychloběžku. 
Měla čtyřicet jedna stupňů Celsia a halucinovala. 
A sotva jsem ji doměřila, předvedla mi to znovu. 
Chytila pravačkou límec a trhla. 
Cíp košile odletěl a ležel teď stejně jako ten, z kterého jsem ji před chvílí svlékla. 
Bledým vyhublým hrudníkem prosvítala žilní kresba. 
Valerie byla tou dobou už těžce anemická. 
Prsty levačky uchopila rozhalenku z druhé strany. 
V téže chvíli jsem jí násilím uvolnila prsty. 
Podívala se na mě z dálky ale nepoznala mě. 
Pohladila jsem ji po žhoucí ruce na jejímž prsteníčku se blyštěl čtrnáct dní starý svatební prsten. 
Křečovitě ji stiskla. 
Vzala jsem si židli a sedla jsem si k ní. 
"Spinkej holčičko," řekla jsem. 
"Je večer a venku sněží." 
Byla to pravda. Za oknem se skrz bledé světlo lamp snášely vločky sněhu. Byly lehké jak dech a chvílemi se ve spirálách roztančily. 
"Za okny chodí Ježíšek a každému něco nese. I tobě nese sen. Tam někde v dálce na tebe někdo čeká. Za oknem, kde je spousta světla, je stůl s prostřeným ubrusem. Všichni se na tebe těší. Vědí že přijdeš. Až otevřeš dveře a vstoupíš, ozve se tlumená hudba všichni začnou tančit..." 
Valeriin stisk povolil. 
Ležela klidně a lehounce se usmívala. 
Nechala jsem jí rozsvícené světlo a po špičkách jsem vycouvala na chodbu. 

Přesně ve chvíli, kdy jsem dovřela dveře, se přede mnou odehrála scéna jak ze špatného filmu. 
"Kurva," ulevil si zřízenec, když se mu nepodařilo přišlápnout brzdící mechanismus. 
Chvíli lomcoval s kovovým křídlem dveří, pak zafixoval druhé a vjel s neuvěřitelným skřípěním dovnitř. 
Na vozíku seděla mladá žena. 
Už letmý pohled stačil k tomu, abych poznala, že je opilý. 
Pacientka ho naštěstí nevnímala. 
Seděla v lehkém předklonu a křečovitě svírala madla vozíku. Rozhalenka černého žoržetového kostýmu měla dva povolené knoflíky a bylo vidět namáhavou hru pomocných dýchacích svalů. 
Zatahovala. 
Byla ve stavu, který by zneklidnil kohokoliv, kromě přitrouble se usmívající existence, která se kymácela nad ní. 
"Kam pojedu, paninko?," zavrávoral a z potetovaného předloktí mu sklouzl kožešinový kabát. 
"Vy nejspíš do pekel" řekla jsem, sebrala jsem paleto, vzala jsem madlo vozíku a odtlačila jsem ji na pětku. 
Ani se nebylo čemu divit, že zůstala odtažitá. Po celou dobu, kterou jsem se kolem ní točila se mnou nenavázala žádný kontakt. Dívala se skrz. 
Někde kolem rozevřených rtů jí tkvěla stopa utrpení a ostře kontrastovala hrdostí její chladné, pravidelné tváře. 

"Je mi to líto," řekla jsem do telefonu. 
Petr zavolal ve chvíli, kdy jsem vypisovala přijímací papíry Sylvie Weinlichové. 
Stěžoval si, že mu z kapra opadává strouhanka, bramborový salát teče a maminka nikde. 
"Klid, miláčku," řekla jsem se sluchátkem přitištěným na uchu ramenem. 
Vysokoškolačka, zaměstnavatel krajský školský úřad. 
"Svlékl jsi té rybě kůži?" 
Manžel ing. Lubor Weinlich. 
"Nikdy jsem nic takového neslyšel." 
Bezdětná. 
"Tak se tím netrap. Když nepříjde, zavolej za půl hodiny, budu tě navigovat." 
Položila jsem sluchátko a stále jsem se nemohla odpoutat od černobílé fotografie v občanského průkazu, z níž se stopou pohrdání shlížela žena ve středním věku temnýma mandlovýma očima. 

"Kde je?," zeptal se Kraťas a nahlédl do knihy, kterou jsem studovala. 
"Vyhoďte to," řekl po chvíli, "na jedné stránce je pět chyb." 
Jenže já jsem měla biologii ráda. Na rozdíl od fyziky a chemie se alespoň dala číst. 
Mezitím jsem připravila výsledky Sylvie Weinlichové. 
"A nedopřejeme jí trochu soukromí?," otázal se doktor spyklenecky. 
Uložila jsem ji na pětku právě proto, aby nebyla sama. 
Ležela tam už paní Tichá, stařenka se spoustou diagnóz, jíž kardinální v chorobopise chyběla. Její dcera, skladatelka budovatelských písní, odjela na hory. 

Ten den jsem měla obsazeny pouze tři pokoje. Na dvojce ležela pětačtyřictiletá paní Tvrdíková s odulým obličeji po kortikoidní léčbě. Do očí si kapala umělé slzy, ústa si svlažovala umělými slinami, protože její žlázy už byly zcela obsazeny leukemickými buňkami. 
Ukázala mi na skleničku se slinami a já jí je nakapala na lžičku. 
Namáhavě je spolkla. 
"Proč to děláte?," zakroutila hlavou nad mou zoufalou snahou najít aspoň nitečku žíly. 
Měla naordinovány ještě dvě infúze s cytostatiky. 
S léky, které se pokoušely zpomalit zběsile expandující růst bílých krvinek. 
"Prosím vás, nechte mě umřít," zaprosila a selhal jí hlas. 
Byl Štedrý den roku 1976. 
Aleluja. 

"Ještě spolu povečeříte," řekla jsem nové pacientce, "a pak vás přeložím na osmičku." 
Sylvie Weinlichová mi nevěnovala pozornost. 
Rozvážně zatahla tlačku na hadici infúze, vysunula si jehlu z žíly, přitiskla předloktí k paži a teprve potom zvedla oči. 
Mohla bych říci že v nich problesklo lehké pobavení, ale vím zcela jistě, že nepatřilo mně. 
"Zůstanu tady," řekla a stará dáma u stolu radostně poposedla, až jí poskočil copánek šedých vlasů. 
Začínalo mi svítat. 
"Hezký vánoce" popřála jsem jim. 
Mám pro vás dárek, špitla stařenka a odběhla k nočnímu stolku. 
Na svůj věk byla neobyčejně čilá. 
A taky smutná. 
Teď navíc vypadala provinile. 
Spěšně mi vtiskla do dlaně malý, papírový předmět. Nejdřív jsem myslela, že stvořila nějaké hodně neobvyklé přání, ale byla to do čtverečku složená stokoruna. 
Nemohla jsem si ji vzít, nebylo za co a babičce jak vystřižená z Boženy Němcové se roztřásla brada. 
Bylo mi jí líto. 
Pohladila jsem ji po vlasech a ona se ke mně přitiskla jako klíště. 
Měla jsem pocit, že je to dítě. 
Malé opuštěné dítě, které se musí na chvíli přitulit. 

"Nebudeme se o tom bavit na chodbě," zaslechla jsem tlumený ale naléhavý hlas doktora. 

Doktor Krátký byl frajer. Lehounce kulhal a přezdívalo se mu Pejrak. Byly to následky skoku z balkónu, při němž si rozstříštil obě patní kosti. Nikdy mu pořádně nestrostly. 
"To není otázka stylu," sykl. 
Jí jsem nerozuměla, ale zrovna jsem leštila zrcadlo a zahlédla jsem Sylvii Weinlichovou těsně před naším pomníkem firmy Rico. 
Byla otočena obličejem do chodby a mohla bych tvrdit že se smála. 
Stál téměř u ní. Za kruhem svobody, jak nazývám prostor pětadvaceti centimetrů aury, do níž je nepovolaným vstup zakázán. Něco jí zašeptal. 
Zaklonila hlavu a chodbou se nesl její klokotavý smích. 
"Nevíš, co chceš," vyštěkl a chytil ji za rameno. 
Vánoční oltář zacinkal. 
Nejspíš do něj spadla. 
Pak práskly dveře. 

Myslím, že umělejší hlas jsem u nikoho jiného neslyšela. Zvlášť v telefonu. Zněla jak patnáctileté rozverné děvčátko. Petrova maminka mi děkovala za dárky. Přivezla spoustu cukroví a udělala mi základ na svíčkovou. Byla jsem bez sebe blahem. Taky mi oznámila, že u nás zůstane do Silvestra. 
"Není nad teplo domova," řekla jsem sladce a uvědomila jsem si, že jsem si toho doposud s nikým tolik nenalhala. 

Bylo třicet minut po půlnoci, já jsem si opakovala vzorečky aminokyselin a klapl kovový zámek oddělenských dveří. 
Nejdřív jsem se chtěla podívat. Pak jsem si ji představila v kozačkách, bílém, nemocničním rubáši s paletem ze stříbrné lišky a zůstala jsem sedět. 
Tiché kroky po chodbě nemohly patřit nikomu jinému než Sylvii Weinlichové. 
Když po chvíli zaťukala na dveře sesterny, docela mě to vyvedlo z míry. 
Oddělení bylo stavebně koncipováno jako terasa. Na jeho levé polovině byl jídelní kout s proskleným výhledem na město, na nějž se stejně nedalo koukat, protože zkříženými okny neuvěřitelně táhlo. Opačnou stěnu tvořila bílá zeď s dveřmi do sedmi pokojů. Uprostřed byla umístěna služebna sester. 
Byla to úzká místnost, která pojala pouze nejnutnější nábytek. Zázemí nulové, jen strohá účelnost. Západní stěnu tvořila baterie skříní zakončená mohutným psacím stolem. Proti nim za umyvadlem stála lékárna navazující na pracovní pult, doplněný blokem sektorových skříní. V proluce proti dveřím se krčil konferenční stolek obemknutý dvěma obstarožními křesly pro kardiaky. 
"Potřebujete něco na spaní?" zeptala jsem se. 
"Nebylo by to nic platné," řekla. 
Nabídla jsem jí místo v křesle a uvařila jsem čaj. 
Sylvii Weinlichové se třásly ruce. 
Nádherné ruce s dvoucentimetrovým platinovým oválem s více než desítkou briliantů. 
Hodily se k ní stejně jako dva středové diamanty zasazené v naušnicích, jež se jí blýskaly na uších. 
"Je divné ležet v posteli, ve které zcela jistě někdo zemřel," řekla. 
"Tak tohle vás tedy trápí?" 
"Ne," usmála se "vždycky, když dostanu pár Syntophyllinů, tak celou noc neusnu." 
"Trochu si za to můžu sama, přechodila jsem zápal plic," dodala. 
"Možná jste přece jen měla raději zůstat v posteli." 
Sylvie Weinlichová se odřeně zasmála. 
Měla lehce ochraptělý hlas, o něco hlubší, než je obvyklé u žen v jejím věku. Jen z toho by hlasu se člověk mohl zbláznit. 
"Řekla jsem něco směšného?" 
"Ano, ale v tuto chvíli vám to nechci vysvětlovat." 
"Jsem příliš mladá?" 
"Spíš nevinná." 
Nevinnost. To byl přesně můj případ. I kdyby se převelice snažila, nemohla projít temnější stokou než já. 
"Jak vás to mohlo napadnout?" 
"Naivita mládí spočívá v tom, že nepočítá se zkažeností tohoto světa." 
"Jak moc je ten svět zkažený?" 
"Úplně," řekla. 
A já jsem si představila distingovaného doktora Krátkého, jak si před ní při svitu lampičky rozvážně navléká prezervativ. 
Docela hnusárna. 
Ona dostane záchvat smíchu a jemu ochabne erekce. 
Aspoň že tak. 
"Na co myslíte?" zeptala se. 
"Na to, že i ta zkaženost občas selže." 
Přede mnou nade dveřmi začalo blikat světlo. 
Paní Tvrdíková měla bolesti. 
Píchla jsem jí injekci a šla jsem za Valerií. 
Valerie ležela s tímž klidným úsměvem, se kterým jsem opustila. Jen tvář měla strnulou. 
Nemocniční zahradou projela sanita a zanechala po sobě dvě ostré černé rýhy. Vzápětí se zvedl vítr a část stop zmizela pod sněhovým jazykem. Než jsem ji připravila k odvozu, zmizely stopy kol pod sněhovým příkrovem. 
Kraťas se otočil na sesterně, podíval se na hromadu čtverečků před Sylvií Weinlichovou a obrátil oči v sloup. 
Vzal si listy o ohledání mrtvého a Sylvie po něm šlehla pohledem. 
"Jaké to je?," zeptala se, když jsem dodiktovala znění telegramu pro Valeriina manžela. 
"Vysvobozující," řekla jsem. 
"Pro všechny." 

Valerie patřila k inventáři oddělení. Lehávala tu průběžně celý půl rok od doby, kdy jsem nastoupila. Tiskla razítka na všechny možné tiskopisy, zapisovala teploty, sbírala teploměry a stále se snažila v něčem pomáhat. Pravděpodobně si orazítkovala i své vlastní úmrtní tiskopisy. 

"Jste si jistá, že chcete v téhle činnosti pokračovat?," zeptala jsem se Sylvie Weinlichové, která smotávala tampóny s virtuozitou, za jakou by se nemusel stydět profesionál. 
Neměla jsem ani tolik bubnů, do kterých bych všechen materiál naskládala. 
A pak, určitě si zasloužila jiné svátky. 
Němě přikývla. 
Vložila jsem Valeriin prsten a řetízek do obálky a přiložila ji k peněžence a občanskému průkazu v sejfu. Připadalo mi nepřístojné svlékat ji z jejích šperků, ale bylo to nařízení. Sepsala jsem seznam jejích věcí. Všechno, co po Valerii zbylo, se vešlo do jedné nákupní tašky. 
"Byla mladá?," zeptala se, když jsem se vrátila. 
"Ano," řekla jsem. 
"Bylo jí jako mně. Devatenáct let." 

"Proč jste si vybrala tuhle práci?," zeptala se, když jsem se vrátila. 
"Nevybrala jsem si ji. Ona si vybrala mě. Stalo se to náhodou a já jsem to nechala být." 
"Litujete toho?" 
"Proč?," řekla jsem se smíchem. 
"Nebyla bych tu s vámi. Nepřemýšlela bych o tom, kam tohle všechno uložím, a taky co si s vámi do rána počnu." 
"Jsem na obtíž?" 
"Naopak," řekla jsem, vzala jsem adventní věnec, který tu zbyl po věřící kolegyni a zapálila jsem svíčky. 
Myslela jsem na Valerii. Představila jsem si ji ve svatebních šatech. Jak tančí uprostřed rozsvíceného sálu, v dlouhých bílých rukavicích a bílých lodičkách. Kolem ní šustí hedvábí a satén. Hrají wals. 
Dívala jsem se do plamínku, jehož stín se chvěl na zdi a ani nevím, jak dlouho trvalo, než jsem si všimla, že mě sleduje. 
Seděla s hlavou opřenou o opěradlo křesla, měla lehce přivřené oči a usmívala se. 
Nepamatuji si, že by se někdo na mě takhle díval. 
Měla jsem pocit, že si toho řekneme ještě mnoho, ale to ticho bylo daleko sdílnější, než všechno, co člověk může obsáhnout slovy. 

Když jsem se ráno vrátila, dveře přede mnou otevřela ona. 
"Vítám tě doma, nezmare," řekla a otřela se mi o tvář. 

Hezky jako Francouzi, vzdušně se dotknout a nazdar. 
Doma, vrátilo se mi z paměti, když jsem zaregistrovala, že mám přerovnané obrázky po stěnách. 
Rozvazovala jsem si boty a najednou jsem si představila, jak si zavazuji a zdrhám. 
Docela slastný pocit. 
"Moc se nám stýskalo," řekla sladce skorotchýně, a já jsem cítila, jak mi mezi prsty rostou blány. Pak od do trupu ke končetinám. Nakonec se mi povlékla blánou ústa. 
"Sluší vám to," řekla jsem. 
Měla na sobě dlouhý béžový propínací svetr a béžové šponovky. K její béžové pleti a zrzavému přelivu to ladilo. Vypadala jako gravidní veverka. 
Šla jsem uvařit čaj, ale ona mě předběhla. Všechno už měla připravené. 
Tác s cukrovím a vysokou secesní konvici s čajem, ze které určitě musela stírat prach. 
Pozorovala jsem její úsporné pohyby. Hladké plynulé tahy bez zadrhnutí, bez emocí, samozřejmá gesta, která se tolik podobala Petrovým a najednou mě napadlo, že jediný, kdo sem nepatří, jsem já. 
"Vezmeme otci na hrob věnec a ty se aspoň vyspíš," naklonil se ke mně Petr. 
Voněl kolínskou. 
Jeho matka vstala a začala sklízet ze stolu. 
Jednou mě uklidí taky, napadlo mě. 
"Máme dnes skutečně nabitý program," řekla. 
Připadalo mi úplně nesmyslné otvírat kupu těch zabalených krabic s mašlemi, které se vršily pod kyticí z jehličí. 
Přemýšlela jsem o tom, že bych měla Sylvii Weinlichové přinést nějakou knihu. 

Nebe ten večer mělo švestkově modrou barvu a bylo plné hvězd. Hvězdy se lehounce chvěly a já jsem je nedokázala zaostřit. Vál mrazivý vítr a slzely mi oči. Vyšla jsem dřív, abych si mohla dopřát přepych onoho pohledu z pole před špitálem. Líbila se bílá bezprizorní pláň uprostřed města, jíž bylo zakázáno procházet. Měla jsem téměř sváteční pocit, když mi sníh pod nohama chřupal a vytvářel iluzi prvotní cesty, kterou si musí každý sám prošlapat. A ostrý vítr, který před mnou převaloval sníh, mě při každém nádechu naplňoval nějakým čistým a slavnostním očekáváním. 

Nádvoří Fakultní nemocnice mělo tvar písmene U, v jehož základně trčela červenobílá závora. Uprostřed areálu se nacházel park, protkaný cestami pro pěší a vnější ramena tvořily široké vybetonované cesty pro sanity, jimž se dalo zajet až před vchodové dveře jednotlivých pavilonů. 

Park v žlutavém svitu lamp zářil jak krajka z perel. Z jeho středu se vydouval kruhový záhon, z nějž v sezóně shlížely petrklíče, pak růže a nakonec slaměnky. Teď dřímal pod příkrovem sněhu. Se semínky svých nadějí. S životem, který byl v každém s nich směstnán. Připraven na vláhu, na slunce, na životodárnou energii, která uvede do pohybu souslednost dějů, pro něž je předurčen. Stejně jako vše živé na této planetě i člověk se svou predestinací čeká na svůj čas, na své rozněcující paprsky, pod jejichž vlivem se začne uskutečňovat. 

Když jsem pětadvacátého večer procházela nemocničním parkem, napadlo mě, že bude stát u okna. 
Byla to pravda, stála třicet centimetrů od nějakého muže. 

Zůstali v rohu za posledním stolem. Byl oblečen ve světlém dobře padnoucím obleku a na židli vedle něj spočíval dlouhý černý kabát s koženým kufříkem. Vypadal jako úředník. 

Podobnější typy by člověk nalezl jen těžko. Byl to vysoký čtyřicátník stejně pohledný jako doktor Krátký, měl husté tmavé vlasy s tímtéž delonovským účesem. Nejspíše donesl Sylvii dlouhý satenový župan jehož pásek v několika záhybech obepínal štíhlý pas pod lehce zvlněnou hrudí. Měla teď o něco širší ramena než boky a přesto působila neuvěřitelně křehce. 
"Měla bys to akceptovat," pronesl autoritativně. 
"Příští týden nebudu mít čas." 
"A není to jedno?," zeptala se ho kovovým, bezbarvým hlasem. 

Připravila jsem si antibiotika a podtrhala jsem ordinace. Sylvie měla zvýšenou sedimentaci, leukocytosu a nejasný nález na rentgenu, pro nějž jí byla doporučena tomografie plic. Termín vyšetření byl stanoven za tři dny 
Pak jsem si prošla oddělení. 
Na Sylviině nočním stolku stála kytice frezií, jež provoněla celý pokoj. 
Sylvie na oddělení nebyla. 

"Daragíje tavárišči", přednášela vleže na zádech obézní ženština kolem padesátky a šermovala k tomu rukama. 
Byl to docela úctyhodný výkon takhle viset s nártem zaklíněným v příčkách zábrany, protože z postele musela původně přepadnout. 
O to obtížnější by bylo vysvětlit, jak se na její košili dostal obsah mísy, která se válela opodál. 
Raději jsem ji nejprve svlékla a umyla, aby mi náhodou neutekla. 
Po té jsem uvolnila péro zábrany. 
Okamžitě se vysmekla a po čtyřech odlezla ke dveřím. 
Praštila jsem se zábranou na postel, chytila jsem ji za ramena a ona mě pokousala. 
Běžela jsem na sesternu a vytočila číslo. 
Za těch třicet vteřin mohla sletět ze schodů, rozbít si hlavu a ve svém deliriu ji mohla docela klidně rozbít i někomu jinému. 
Zahlédla jsem její tělnatou postavu jak peláší přízemním mezaninem. 
Zřízenec, který bral schody po třech, ji zezadu obejmul a v letu ji znehybnil. 
Kopající do všech stran ji donesl k výtahu. 
Byla to lékařka z prominentních lázní. 
Ležela u nás s cirhózou jater a její syn uvedl do anamnesy, že nejméně deset let pila půl litru vodky denně. 
V jakém stavu asi byli ti, kteří si její závislosti nevšimli. 
A možná že ani nesměli. 
Jmenovala se přece Naděžda, Naděžda Kocourková. 
Nakonec se nám jí podařilo se zřízencem svalit na postel. 
"Pálí to jako čert," ulevoval si muž s velkými zanešenými póry těžkých kuřáků, když jsem mu ajatinem otírala podrápaný obličej. 
Byl to týž exot, který dovezl Sylvii. 
Seděl teď na židli, já jsem stála nad ním. 
Mohla jsem si tak přečíst nápis, který měl vytetovaný na prsou. 
Beneficium beneficio provocatur. 

Většině žen umělé světlo prospívá. Potlačí barvu pleti a vypíchne hloubku očí. Tu noc byly oči Sylvie Weinlichové bezedné. 
"Smím vám pomáhat?," zeptala se. 
"Mám strach, že se už nikdy nevyspíte." 
"Spala jsem celý den," řekla "ostatně je to tu strašně dlouhé." 
"Jak strašně?," zeptala jsem se dívala jsem se na její jemně prokreslený krk s krajinou klíčních kostí, pod nimiž se odvíjela horizontální linie krajky noční košile. 
"To se na každého díváte tímhle způsobem?" zeptala se tiše. 
Vzala jsem dva z čistých županů, přiložila jsem je k sobě a ovinula jsem je kolem ní. 
V tu chvíli jsem ji automaticky objala a zarazila jsem se až u jejího obličeje. 
Přesnější by bylo říci u jejích úst, protože jsem jí málem políbila. 
Překvapilo mě to stejně jako ji. 
Možná to bylo tím, že vzdušně voněla Ninou Rici, prchavým pafrémem prosluněných lesů. Stačilo přivonět a člověk by se ztratil. 
"Jakým způsobem?" 
"Je divné o tom i mluvit," řekla váhavě. 
"Proč?" 
"Protože je mi to příjemné." 
"Něco pro vás mám," vzala jsem připravenou knihu ze stolku a podala jsem jí Noční hlídku od Holana. 
"Znám ho," řekla a ještě stále se nepohnula z místa. 
"Je na mě příliš ponurý." 
Stáhla jsem ruku s knihou zpátky. 
"Ale ne," vzdychla, "takhle přece né," přejela mi po ruce svými horkými prsty vzala si knížku a odešla. 

Nemocniční rána patří k těm nejhorším. 
Nejdřív jsem tekutinu v džbánu zamíchala, pak jsem odlila vzorek moči do označené šampusky postavila ji do špalíru ostatních. 
Byla jsem ráda, že jsem otevřela okno. 
Pak jsem přivřela dveře na chodbu, ale jen tak abych nepřeslechla zvonek z oddělení, vytipovala jsem nějaké z čistších prostěradel a dala jsem se do počítání prádla. 
15 kapen, zapsala jsem do notesu. 
Po té jsem spočítala polštáře a nakonec jsem si nechala podložky a prostěradla. 
Jestliže člověk zcela zákonitě podléhá profesionální deformaci a zvyku, pak se mé tělo všem zákonům vzbouřilo. Trucovitě, vzdorně a pokaždé. Ačkoliv jsem nastoupila duševně odhodlaná s jadnou představou, že to ustojím, zase jsem odpadla. 
Zacouvala jsem se na odstavený gramofon a zhluboka jsem se nadechla. 
Cítila jsem se jako těhotná v raném stadiu gravidity. 
A přesně v tu chvíli jsem spatřila Sylvii. 
Stála na prahu a rozpačitě přehlížela spoušť na kumbále, za jehož dveřmi se nacházely záchody. 
Cítila jsem, jak se mi žene krev do tváře. 
"Chcete si přisednout?," ukázala jsem prstem na odstavený dekl vedlejšího gramofonu. 
Sylvie Weinlichová ťukla do rámu a okno se zavřelo. Překročila balíky s potřísněným prádlem, uchopila rukojeť vozíku a najela přede mě. 
Postavila ho tak blízko, že musela zasunout svoje nohy mezi moje. 
Pak uchopila madla a pomalu si mě přitáhla. 
Dívala jsem se na ní z dvaceticentimetrové vzdálenosti a vibrovala jsem. 
Cítila jsem její dotek na svých nohou, jakoby mezi námi přestaly existovat hranice. Jakoby prostupovala mnou a zase se vracela zpátky. 
"Manžel mě nechal přeložit do Sanopsu," řekla. 
"Kdy?" 
"Zítra." 
Silvestr 1976-1977 hlásal veliký nápis nad sedmičlennou, uštvanou kapelou. 
Veselost v restauraci Koruna zastupovala velká zrcadlová koule zavěšená na lustru. 
Neúnavně rotovala a odrážela na taneční parket sterilní neonové barvy. 
Pro tuto chvíli má Petr fialovou košili a zuby. 
Já mám fialovou duši. 

"Svět je báječné místo 
                    k narození 
jestli vám nevadí 
                    že štěstí vždycky není 
                                        tak velký požitek 
jestli vám nevadí, že si tu a tam 
                    šeredně spálíte prsty 
zrovna když je všechno tak prima 
                    to víte ani na nebesích 
nezpívají 
                     po celý čas ," frázuju do rytmu hudby a skutečně se mi daří nejprve překřičet a posléze splynout se synkopami džezového rytmu. Je to i tím, že muzikanti zvolnili a na chvíli se přizpůsobili mému tempu. 
Petr odcouval do hloučku lidí tančících asi dva metry ode mne a je na něm patrné, jak rád by se ztratil. 
Tancuju sama s láhví šampaňského a vzdušně si připíjím s kapelou. Jeden z muzikantů mě pohybem ruky láká na pódium. 
Vyrazím k němu, Petr mě chytí za rameno a silně mnou zacloumá. 
"Zbláznila ses? Předvádíš se tu jako nějaká štětka!," sýpe a pár lidí z hloučku se otočí. 
Jako ten vousatý pán na pravoboku s černými brýlemi a výrazem bankovního úředníka. 
"Je pět minut před půlnocí, přátelé," ujímá se slova obézní konferenciér a malá tělnatá dáma v šatech s třásněmi došplhala místo mě na pódium, zavrávorala a spadla do bubnu. 
"To je to chvíle, kdy bilancujeme a kdy nám hlavou prolétnou nejtajnější přání a sny." 
Bubeník ji teď páčí ven za ruce a oba kytaristé mu přidržují nástroj. 
"To je ten čas, kdy si dáváme nová předsevzetí a neměli bychom přitom myslet jenom na sebe. 
Nikdo nemyslí na sebe, všichni se dívají na příliš velkého kytovce, kterého tahají z konzervy už za všechny čtyři. 
"Jsou i ti, kteří se nemohou veselit s námi a kteří potřebují naši pomoc." 
Teď jí skutečně pomohli, protože jí převrhli a zatímco bezmocně hrabe po podlaze, zkoušejí ji pro změnu z krunýře vysypat. 
Vážení přátelé, uchopme své skleničky a oslavme nový rok jak se sluší a..." 
...ještě něž to dořekl žena se vyškubla a po čtyřech prchá v kombiné do zákulisí. 
Zazněl huronský řev a aplaus, který zanikl v odstřelování špuntů i cinkotu skleniček. 
"Na lásku, na štěstí, na budoucnost," ťukám si se všemi kolem. 
Bankovní úředník došel ke mně a dotkl se skleničkou mé láhve, na to se točil Petrovi a řekl: "Nechci se vám do toho plést, mladý muži, ale už jste někdy slyšel nějakou štětku přednášet Ferlinghettiho? 

10. 1. 1977 Nádražní hodiny bijí 19 15 
Stojím na příjezdové terase sedmiposchoďového hotelu a ani nevím, na co ještě čekám. Za mnou svítí světla z restaurace a ozařují blýskavé trubky ztichlé fontány. Všude kolem je břečka, v níž co chvíli projíždí městské trolejbusy. 
Už potřetí sedmička, podruhé pětka. 
Najednou je mi zima. Jako vždycky, když jsem nevyspalá. Už mě nezjímá ani blikající neonová zářivka hlavního nádraží, bufetu a přilehlých obchodních domů, protože všude před nimi je zákaz zastavení. 
Třeba jsme se minuly, namlouvám si. 
Je tu tolik mladých lidí, bandy studentů, kteří nastupují do trolejbusů, které někdo někde čeká a kteří mají svůj program. 
Já žiju ze dne na den. Bez cíle, bezobsažně. I to mé studium je jenom zástěrka. Taková slovní hříčka, za níž se můžu schovávat, abych si nemusela jednou pro vždy přiznat, že na vysokou školu nemám. 
"Nastup si," řekla. 
Ani jsem si nepostřehla, kdy přijela. 
Seděla ve velkém autě světlé barvy širokém jako mercedes. 
Vnitřek vozu voněl kůží a jejím parfémem. 
Usmála se zase s tou trochou utrpení kolem úst. 
"Dřív to nešlo," řekla, zapnula stěrače a zařadila jedničku. 
Kola se protáčela v blátivém sněhu. 
Těsně před nás se natlačilo auto a zabrzdilo. 
Zevnitř se vysoukalo pět lidí a zamířilo do hotelu. 
"Syčáci," utrousila Sylvie. 
Lehce couvla, autem otřásl tupý náraz a vzápětí se vysypalo sklo. 
"Dneska mi štěstí přeje," vzdychla, vyběhla z auta, strčila embéčku za stěrač navštívenku a pomalu hvězdicovitě vycouvala. 
"Vysklila jsem mu reflektor," řekla. 
"Nepočkáš na policajty?" 
"Něco jsem pila, už by to nemuselo projít. Nahradím mu to později hotově." 
Vyjížděly jsme z města východním směrem, pak jsme se napojily na okruh. 
Pokaždé, když přeřazovala se letmo dotkla mé ruky. 
Pršelo hustě a voda se lila po předním sklu, jakoby nás zhora sprchovali. 
Bylo to velkoměsto, ale z okna auta by to člověk ani nepoznal. 
Ještě jsme u kolejí natankovaly naftu, odbočily jsme na Brno a po hlavní silnici jsme ujely jsme několik kilometrů. Odtud jsme zamířily do vilové čtvrti než Sylvie zastavila u mohutné kovové brány navazující na vysoký zděný plot. 
Odemkla zámek tepané mříže s zakončené spirálovitými ostny, projela dovnitř a zamkla. 

Pak jsme se pomalu kolíbaly asi sto metrů alejí, než jsme zaparkovaly na příjezdové cestě. 
Uprostřed vzrostlých stromů svítila okna dvoupatrové vily. 
Kolem některých oken se prokreslovaly secesní ornamenty. 
Rám dveří zvýrazňovaly dvě napodobeniny sloupů zakončené věnci a stuhami, které se odrážely v trojkřídlém probrušovaném zrcadle, stejně jako přilehlá dřevěná lavice navazující na secesní skříň. 
Sylvie mi v zádveří pomohla z kabátu. 
Prostorná chodba měla tvar obdélníku a čtvery dveře, které z ní vycházely, byly v tu chvíli otevřené. 
Uprostřed stála vysoká štíhlá palma s korunou úzkých listů,které se téměř u stropu zalamovaly a opět spadaly dolů. 
Volná místa mezi dveřmi vyplňovaly vysoké bílé šatní skříně. 
Naproti ústila obě ramena oblého schodiště. 
Prvními dveřmi jsme vstoupily do obývacího pokoje. 
Tón udávala bílá mramorová Afrodita s lehce pokrčenou levou nohou vysunutou ze žlutavě šedé drapérie, spuštěné od boků. 
Ve směru jejího pohledu stál klavír značky Petrof. 
Mezi okny směřujícími jako paprsky proti chodbové stěně byl rozmístěn bílý nábytek. 
Docela napravo odpočíval temně hnědý kožený divan s pojízdným stolečkem. 
"Studený ráj," řekla. 
"Můžeme se nejprve usadit zde" ukázala na pohovku, "a potom tě provedu po domě." 
Na dřevěném proskleném stolečku vyčkávala kovová konvice s ledem a šampaňským. 
"Jsi úplně zmrzlá," řekla najednou a vzala mi ruce do svých. 
"Možná by bylo lepší, kdybychom se zahřály v sauně a pak si šly zaplavat do bazénu. Druhá varianta je ještě rychlejší. Jestli chceš, naleju ti trochu whisky." 
"Nechám to na tobě," řekla jsem. 
"Jak moc spěcháš" 
"Jsem na noční službě," řekla jsem a začala jsem se smát. 
Sylvie mě vzala za ruku, prošly jsme nevelkou kuchyní až k nenápadnému výklenku s oblými dveřmi, jež vedly schodištěm do dlouhého klenutého sálu s terasou. Ochoz byl lemován vysokými oleandry, diefenbachiemi (?) a palmami, mezi nimiž se schovávaly bílé stolky s židlemi a lehátka. Uprostřed, asi metr pod úrovní dlaždic, lehce vířila vodní hladina. 
"Nemám plavky," namítla jsem. 
"Už jsi někoho viděla v plavkách v sauně?" 
"Neviděla jsem ani tu saunu." 
"Pak se máš na co těšit." 
Sylvie mě vtlačila do saunových dveří, odkud sálalo vlhké teplo a sama zůstala vně. 
Vsunula mi ruce do podpaží, a lehkým tlakem mi zvedla ruce. 
Pak mi je položila na nahé tělo a tak pomalu, že bych každý pohyb kdykoliv dokázala zastavit, je vysunulovala výš i s narolovaným svetrem. 
Nechala mi ruce a hlavu uvězněné v měkké vlně a lehce se přitiskla. 
Trvalo to setinu vteřiny. 
Její blízkost mnou projela jako blesk. 
Stála přede mnou s lehce zakloněnou hlavou a lehounce se chvěla. 
Tentokrát bez Syntophyllinu. 
Měla na sobě hedvábnou košili s tisícem knoflíků, s jejichž rozepínám se určitě nikdy nezdržovala. 
Bavilo mě to. 
Každý knoflík mi poskytoval pár centimetrů její hladké horké kůže. 
Hladila mě při tom po vlasech, po obličeji, po rtech. Rozjížděla se oběma ukazováčky, aby je opět v lehkém napětí spojila uprostřed. 
Byla ještě štíhlejší než jsem si myslela. 
Ponořily jsme se do malátného tepla. 
Sylvie si lehla na lavičku a břicho pod hrudníkem, na němž se prokreslovala žebra, lehce vpadlo do oblé linie mezi hřebeny kyčelních kostí. 
Posadila jsem se za ní. 
"Máš hlad?," zeptala se. 
"Ano," přitakala jsem, "ale na jídlo nemám ani pomyšlení." 
"Připravila jsem donburi," přejela mi prsty po hrudní kosti. 
Donburi znělo dutě jak burské oříšky, ale já jsem se na něj těšila jako na divadlo. 
Těšila jsem se na všechno, co mohlo být spojeno se Sylvií. 
"Víš, co je nejkrásnější na snech?" 
"Že za ně neneseš odpovědnost." 
Vystřelila jsem první a skočila jsem do bazénu. 
Chladná voda byla nesmírně příjemná. 
Žár stejně jako hlad je nepříjemnější tišit na samé hranici snesitelnosti. 
Problém je v tom je nechat uzrát. 

Když jsme se osvěžily, vystoupily jsme po schodech na ochoz a Sylvie otevřela bar. 
Byla to úzká zrcadlová skříň, již jsem před tím úplně přehlédla. 
Nalila oběma asi dva centimery whisky. 
Než jsem svou skleničku dopila vrátila se s osuškou 
Ale já jsem jí stáhla k sobě i s ní. 
Sylvie lehce sykla. 
Zabalancovaly jsme na ochozu a málem jsme přepadly. 
Cítila jsem ji celým tělem, její dech, její vůni. 
Její srdce vytepávalo rytmus do mého hrudníku. 
Lehce se vzepjala a přejela svými ňadry po mých. 
Vzápětí skočila do vody. 
Dívala jsem se za ní a přitom jsem myslela, že uhořím. 
Že zažehnu palmu, dlaždičky a pak vodu. 
Sylvie plavala jako o závod. 
To se jí nemohlo povést. 
Dostihla jsem ji pod vodou, proklouzla jsem jí do náručí a vynořily jsme se spolu. 
Políbila mě a málem jsme se přitom utopily. 
Zpátky jsme doplavaly naznak. 
Oblékly jsme se do bílých froté županů, jež visely u vchodu na věšáku a šly jsme večeřet. 

Pokrm byl připraven v kovové míse na kulatém stolku v bílé kuchyni se stříbrnými doplňky. 
Místo příboru ležely vedle porcelánových misek hůlky. 
Necítila jsem nutnost nasycení, ale zdálo se mi to velmi zábavné. 
Asi čtvrt hodiny jsem trénovala než jsem udržela mezi oběma nástroji zrnko rýže. 
Sylvie z toho měla legraci. 
Ale možná mi to šlo tak pomalu, protože jsem z ní nespouštěla oči. 
Stejně jako ona ze mě. 

Vrátily jsme se do obývacího pokoje a Sylvie zmizela. 
Nechala mě napospas mramorové Afroditě a šanzonu Judity Čeřovské. 
Měla jsem raději originál v podání Juliette Greco, ale zpěvaččin nízce posazený alt se pohupoval měkce, jak bárka ve vlnách: "Sám pod svou hvězdou pohaslou, houf přátel tvých tě opouští, v prázdnu a tichu zůstáváš, jsi zrnko písku na poušti..." 
Zazvonil telefon. 
"To jsi ty, Syvie?," zeptal se muž, jehož hlas se velmi podobal hlasu doktora Krátkého. 
"Ne," řekla jsem. 
"Zkuste to později." 
Sylvie přišla v dlouhých rudých šatech se stříbrným náhrdelníkem, jehož paprsky, osázené černými kameny, jí spadaly do výstřihu. 
"Někdo volal." 
"Telefony zásadně nezvedat," řekla zaraženě. 
"Byl to asi doktor Krátký, ještě ti zavolá." 
Sylvie lhostejně pokrčila rameny. 
"Jestli smím podotknout, já to znám, tak nebuď bloud, já se tě ptám, co pomíjí... co zůstává..." zpívala zpěvačka sametovým hlasem, zatímco my jsme tančily na nablýskaných parketách a naše pohyby byly čím dál tím měkčí a úspornější. 

" Jsem laskavá, či zlá... kdo ví..." 

V přízemí zrcadlově k obýváku se ve zbytku kruhové výseče nacházely dvě pracovny a ložnice. 
Sylviina byla drobná a útulná, vybavená psacím stolem uprostřed kruhové stěny, doplněným dvěma stejně oblými komodami pod okny. 
Obě přilehlé stěny pokrývaly prosklené knihovny. 
Špalír knih v úrovni pohledu zaplňovaly knihy s názvem Český jazyk pro střední školy a dějepis. 
"Kdy nastupuješ do práce?," zeptala jsem se. 
"Nejraději bych začala hned, ale doktor trvá na rekonvalescenci v domácím prostředí." 
"Naštěstí," řekla jsem vtiskla ji na vypolstrované dveře. 
"Lékař vždycky ví, co pacientovi svědčí," dodala jsem, uchopila jsem ji za zápěstí a obě ruce jsem přitiskla za hlavu. 
V tu chvíli zůstala nádherně bezbranná. 
Pak jsem jí přejela přes rty a ona mi vyšla vstříc. 
Chutnala jako opium. 
"Proč tu máš vlastně odhlučněné dveře?" 
"Protože manžel má spoustu návštěv." 
"Copak ty se jich neúčastníš?" 
"Jenom když musím," odpověděla. 

Pracovna jejího manžela byla bytelnější. Obnášela strohý a účelný nábytek z těžkého bukového dřeva, doplněný koženou sedací soupravou. 
Nevím proč ale celé mi to nějak připomínalo bitevní pole. 
"Jak dlouho tu nebude?" 
"Nevím," zatvářila se odmítavě. 
"Může se vrátit dnes?" 
"Ne, to nemůže." 

Naproti oběma pokojům se paralelně se schodišti vcházelo do zrcadlových koupelen s dlažbou zdobenou ve stylu secesních intarzií, jež sestupovala do podúrovňové vany. 
Její lem zdobily dokonalé imitace květin a barevné plastikové láhve s šampony. 
Ani jeden z nich nebyl tuzemský. 

Sylvie musela zbožňovat bílou barvu protože celá ložnice byla bílá jako sníh. 
Bílý byl i vysoký kožešinový koberec, který pokrýval celou podlahu. 
Závěsy na oknech byly stejně rudé jako její šaty. 
"Potřebuješ se opít?," zeptala jsem se, když nalila do dvou průzračných sklenic whisky z nenápadně umístěného baru ve zdi. 
"Někdo z nás by si měl zachovat čistou hlavu." 
"A to je přesně to, co nechci," zasmála se, a rozvázala mi župan. 
Přejela mi rukama po těle. 
"S kapkou rozumu bych se za tohle musela stydět." 
"Proč?" 
"Protože mě vzrušuješ k nepříčetnosti." 
"Jinak než muži?" 
"Jinak než kdokoliv," řekla a opět se napila. 
"Nesmíš se opít." 
"Proč?" 
"Chci tě takovou, jaká skutečně jsi." 
"Tak si mě vezmi." 

Nejprve jsem jí vyjmula skleničku z ruky a pak jsem jí rozepnula zip i náhrdelník. Obé sklouzlo na zem, jakmile se postavila. 
S lehkým násilím jsem jí ukazováčkem a palcem rozevřela rty. 
A nechala jsem ji tak. 
Otevřenou jak bránu tajemství. 
Syvlie zasténala. 
Ani jedna z nás se teď nehýbala z místa. 
"Bojíš se?" 
"Panebože, já nevím." 
Syvlie si skousla dolní ret až zbělel. 
Pak jsme se začaly milovat. 
Na zemi. 
Zavírala oči, když jsem se ji líbala. 
Když je otevřela bylo to ještě těžší. 
Byla v ní extáze, která se nedala unést. 
Uvadala jsem v jejím zajetí do podivného ochromení. 
Nebyl to orgasmus, jen cosi, co se mu velmi podobalo. 
Záchvěvy umírání na čepeli touhy. 
Závrať, vzdouvající se z nitra těla jak vlny povodně. 
Měla oči jak otevřenou ránu. 
Propast, jejíž hloubka mi v těle bolestně rezonovala. Pnula se z podbřišku do hrudníku, aby v nás kolovala jak soustředné kruhy siločar. 
Byly jsme žíznivé jak vysublimovaná kapalina, pulsující jádra sopek, jak písečné bouře na poušti. 
Nešlo o žádný akt, kterým lze cosi završit. Nebyl strop, chyběly hranice. Prostor se odrazil vzhůru. 
Každé vykoupení se prosmyklo v ještě intenzivnější touhu. 
Usnuly jsme až k ránu. 

"Spala jsi s nějakou jinou ženou?" zeptala jsem se. 
"Ne," zasmála se. 
"A skoro mě to mrzí," zasmála se, přitiskla se ke mně a všechno začalo znovu. 

  
Čtenářkám se velmi pokorně omlouvám se za chyby. 
Je to prvopis a je to nedokončené (zatím 200 stran). 
Dovoluji si to nabídnout ke čtení - tak jak to je - jenom proto, že je tu tak málo lesbické literatury. Doufám, že někdy budu mít tolik času, abych to dopsala. 




--------------------------------------------------------------------------------

Copyright©2002 Eiwi, eiwi@post.cz