Proměny řízení a kontroly médií v roce 1968 Jakub Končelík koncelikj@seznam.cz In 1968 Czechoslovakia there was a significant change in relationship between the ruling authorities and media. Stalinists’ (Schramm’s “Soviet–Totalitarian”) model of this relationship was in crisis in late 60ties - new media legislation of 1966 was of no help. At the beginning of 1968 media supervision was legislatively strong, but the journalists actually ignored it. The galloping events of Prague spring smashed off factual censorship and its institution. At the end of June the censorship was banned. The communist party lost almost all media supervision. The only sphere they were still able to influence was media personnel screening. The occupation of Czechoslovakia brought again a principal change of the relation between the ruling power and media. In autumn 1968 and at the beginning of 1969 media managed to stand up to new authorities, but in the first few years of “normalization” the former totalitarian model was inevitably reestablished. Československé události jara a léta 1968 a jejich negace přicházející již s podzimem 1968 mohou při snaze o rozkrytí a popis vztahu moci a médií (role médií v totalitní společnosti) posloužit jako unikátní laboratoř. Vztah moci k médiím se tu v průběhu jednoho roku významně modifikuje. Ve stalinském duchu budovaný model prodělává v průběhu 60. let krizi funkčnosti. Přes snahu předefinovat jej novým tiskovým zákonem ztrácí i institucionalizovaný dohled nad médii dosavadní vliv a do roku 1968 už vstupuje jako stále ještě v zásadě silně nastavený, ovšem okolím (novináři) do značné míry ignorovaný. V průběhu překotných událostí jara se média vymaňují z předběžné a po té i veškeré cenzury, komunistická strana téměř ztrácí možnost média korigovat – v létě 1968 je dohled omezen na apelativní, případně kádrové snahy. S příchodem okupantů dochází opět k zásadní změně ve vývoji postavení médií a k ústupu zpět k úplné reglementaci. V průběhu podzimu a zimy 1968 ještě média neakceptují a obcházejí model předdefinovaný nově se etablující mocí, ale ta je znovu dostává pod svou kontrolu už s prvními lety normalizace. Systém se tak vrací do rovnovážného totalitního stavu. Na příkladu vývoje roku 1968 lze ukázat, jak regulace (reglementace, cenzura) médií prohlubuje těžkopádnost systému a vede k apatii a nekreativitě, jak spolu s ‚kádrovou politikou‘ vedou k znejistění a ztrátě motivace části novinářů (a ve vzájemné vazbě i čtenářů), jak vedou k více či méně skryté opozici a celkově k prohlubování reaktivních a defenzivních postojů médií (a společnosti). A naopak. Jak deregulace (funkční svoboda tisku) drtivě stupňuje společenský dosah médií a vede k až násobnému růstu spotřeby médií. Role médií v poúnorovém Československu Po státním převratu se komunisté spolu s mocí ujali i řízení a kontroly médií. Únor 1948 ale nepřinesl pouhou úpravu struktury a vlastnických vazeb médií. S únorem započal razantní nástup zcela odlišného modelu veřejné komunikace. Modelu typického pro totalitní režimy, modelu založeného na jiné společenské funkci a odlišné hospodářské základně médií i na specifickém způsobu jejich kontroly a řízení. Jeho základy převzali českoslovenští komunisté ze Sovětského svazu. Navázali na Leninovu představu tisku jako kolektivního organizátora a propagátora politiky komunistické strany. Charakteristickým rysem tohoto modelu byla snaha maximalizovat kontrolu státní moci (rozhodující politické síly – KSČ) nad průběhem mediální komunikace a podřídit tuto komunikaci právě potřebám státní moci a stranického aparátu. Média už neodpovídala za svoji činnost veřejnosti, nýbrž výhradně rozhodující politické síle a sloužila k prosazování jejích zájmů. Základním zájmem a z něj odvozeným posláním médií bylo vyvolávat masový souhlas veřejnosti s politikou KSČ. Cílem bylo izolovat občana Československa od ‚nevhodných‘ domácích a zahraničních informací, řízeně mu znemožňovat (deformovat) kontakt se světovými názorovými proudy a orientovat (či dokonce konstruovat) tak žádoucím směrem jeho názory. Některé prvky modelu a zejména tempo jeho adaptace na československé poměry nutně odkazují na zkušenosti s fungováním a rolí médií získané během šesti let nacistické okupace. Převedením médií do rozpočtové sféry a zásadním popřením jejich ekonomické soběstačnosti komunisté podstatně omezili jejich nezávislost a otevřenost. Média na sebe nemusela ‚vydělat‘, náklady na jejich vydávání či provoz převzal (přímo nebo nepřímo) státní rozpočet. Zásadní redukci nezávislosti (svobody) médií kompenzovali komunisté vybraným pracovníkům v médiích dílčími podíly na politické moci a propojením s mocenskou sférou. S cílem upevňovat (udržovat) mocenský monopol KSČ, založený (po prvních letech aktivní podpory) i na poslušné rezignaci neinformovaných občanů, pracovala média nepřetržitě po celou dobu trvání komunistické moci. Tuto kontinuitu totalitního modelu ovšem významně rozbily události roku 1968. Nesly s sebou výraznou obsahovou proměnu a liberalizaci médií a podstatný růst vlivu médií na proces veřejné komunikace (na veřejný život). Tyto změny se projevily v příklonu médií k veřejné sféře a k faktickému zájmu o převzetí role společenské odpovědnosti za artikulování postojů veřejnosti k fungování mocenských struktur. Načas se zdál vztah moci a médií směřovat k demokratickému modelu. Na cestě k jaru Zhruba od poloviny padesátých let se v Československu prohlubovala krize ideologického zakotvení moci vládnoucí KSČ a zažitých politických schémat. Jejich zpochybňování vytvářelo prostor pro nastartování společenských, kulturních i ekonomických reforem. Společenskému posunu napomáhaly podněty přicházející na počátku šedesátých let ze Sovětského Svazu (kritika stalinského dogmatismu, následků kultu osobnosti) a ze západu (levicové hnutí). Navíc režimní propagandu zčásti neutralizovala větší možnost cestovat, a to i na západ. V souvislosti s politickým ‚táním‘ se uvolnil prostor pro rozvoj kulturních a společenskovědních časopisů, které se postupně staly platformou reformního hnutí druhé poloviny 60. let. Hospodářská krize z let 1962–1964 vedla společnost k zájmu o ekonomické reformy. Zastánci reforem se postupně stále častěji prosazovali ve všech oblastech společenského života i v organizačních strukturách KSČ. Ve snaze o předefinování vztahu moci k médiím došlo v druhé polovině 60. let k reorganizaci kontrolního systému. Mimo jiné dostala cenzura zákonem č. 81/1966 Sb. pevné místo v československém právním řádu, její úřad nové jméno (Ústřední publikační správa – ÚPS) a nový statut (vládním nařízením č. 119 z roku 1966). Politický odraz nalezlo sílící reformní hnutí na konci října 1967. První tajemník ústředního výboru Komunistické strany (ÚV KSS) Slovenska Alexandr Dubček zaútočil na prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Antonína Novotného – vytkl mu kumulaci stranických a státních funkcí (Novotný byl první tajemník ÚV KSČ, prezident, vrchní velitel armády a lidových milicí a řídil tři nejdůležitější oddělení ÚV, mj. i IX., které spravovalo finance). Dubček ale nahradil Novotného ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ až po dvou měsících ostrých diskuzí (po hlasování 5. ledna 1968). Ve funkci presidenta vystřídal Novotného 30. března 1968 Ludvík Svoboda. Média bez ledna Lednové zasedání předsednictva ÚV KSČ a zde realizovaná zásadní mocenská změna jsou vhodným momentem pro počátek sledování proměn podmínek novinářské práce v kontextu roku 1968. Veřejnost od těchto změn po dřívější zkušenosti nic neočekávala a ani noví nejvyšší představitelé své názory nekomunikovali prostřednictvím médií. Informace o mocenské výměně přicházely až se zpožděním, nevědělo se, kdo je Dubček a co od něj očekávat. Informací se dožadovali i členové KSČ a samozřejmě novináři. Informování o lednovém plénu je vhodnou ukázkou dosavadního nastavení totalitního modelu – občané, novináři i nižší politici se informace oficiální cestou dozvídali pozdě a neúplné. V československých médiích se neobjevila téměř žádná informace, vyjma té, že Novotný odstoupil a Dubček ho nahradil. Zprávy o zasedáních se ale objevily v zahraničním (západním) tisku. Rozhlasem (a následně ústně) se šířily i po Československu. A komunisté v předsednictvu ÚV si také uvědomovali nutnost změny přístupu k masové komunikaci, k novinářům, k veřejnosti. Ale jejich názory nebyly v tomto smyslu jednotné. Zatímco např. Dubček viděl cestu ve větší otevřenosti , např. Biľak naopak kritizoval únik informací. Přes neznalost skutečných událostí na předsednictvu se atmosféra ve společnosti v průběhu ledna nevídaně uvolňovala. Téměř měsíční mlčení nového vedení KSČ nebylo nadále udržitelné. Dubčekův přístup se ukázal jako prozíravější, přinesl mu politický úspěch a posílil jej do dalších střetů. Činnost vedení KSČ se měla stát veřejným tématem, politika transparentnější. Spor o informování o lednovém plénu vyústil v jeden z důležitých kroků ke svobodě slova. Jarní: Politika, legislativa, média Na začátku jara 1968 bylo již pozdě na pouze dílčí reformy totalitního modelu. (Konečně, vždyť v médiích se již objevovaly první vážně míněné požadavky na zrušení cenzury.) V polovině února předsednictvo odmítlo dále používat administrativně byrokratické metody při umlčování kritiky a uvažovalo o přechodu od předběžné k následné cenzuře. Dosud ale (přes skutečnost, že již v prosinci 1967 určil ÚV KSČ, že se smějí sami šéfredaktoři rozhodnout, zda uposlechnou či neuposlechnou rozhodnutí cenzury týkajícího se kontroverzního materiálu) probíhaly schůzky šéfredaktorů na SÚV KSČ. Na přelomu února a března si už i vedení KSČ uvědomovalo, že stávající systém kontroly médií není vhodný, že předběžná cenzura působí na autory jako výzva a navíc z nich snímá odpovědnost za zveřejněné. A tak se předsednictvo 4. března 1968 postavilo zcela proti předběžné cenzuře a cenzurní aktivity následné převedlo do pravomoci ministerstva kultury. KSČ si dobře uvědomovala, že na média ztrácí vliv. Vedení KSČ se pokoušelo apelovat na novináře, udržet je pod kontrolou vysvětlováním a kádrově. Projevy, domluvy a apely se však neukázaly jako dostatečně efektivní nástroje řízení. Předsednictvo tedy stálo před problémem, jak udržet kontrolu a přitom se neprovinit proti deklarovaným reformním krokům, zejména proti slibovanému (a nejen novinářskou veřejností stále silněji požadovanému) oficiálnímu zrušení předběžné cenzury. S tímto požadavkem bylo vedení strany také stále častěji konfrontováno. Média navíc na jednu stranu sice komplikovala vztah stranického a státního vedení se sousedními socialistickými státy, na druhou ale zároveň seznamovala občany s programem reformistů a upřímně ho podporovala. Jedním z přelomových bodů úsilí o nastolení ‚socialismu s lidskou tváří‘ bylo vydání Akčního programu KSČ. ÚV jej přijal 5. dubna 1968 „jako oficiálně platný politický program pražského jara,“ jenž proklamoval liberalizaci, pluralitní politický systém a plná občanská práva. Formuloval i základní teze nové mediální politiky. Přesto byl Akční program již ve stávajícím kontextu reflektován s rozpaky. Jednalo se o dokument připravovaný v únoru a usnášený v průběhu března, konfrontovaný s realitou poloviny dubna. Nový přístup komunistů ke kontrole a řízení médií vyvrcholil 26. června 1968 přijetím zákona č. 84/1968 Sb., který vyhlásil: „Cenzura je nepřípustná. Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu.” Tato několikaslovná novela zrušila cenzuru. Jednalo se o mimořádně konfrontační normu – na jednu stranu nevídaná pětina poslanců nehlasovala pro zákon, na druhou stranu žádali novináři silnější, ústavní zákaz cenzury. Bylo zřejmé, že tuto novelu musí následovat nová a úplná kodifikace tiskového práva. Již dříve vláda zrušila statut Ústřední publikační správy (nařízením č. 69 z 13. června 1968). Konzervativní část vedení KSČ a ‚bratrské strany‘ chápaly omezování kontroly médií jako zásadní ústup od principu vedoucí úlohy strany. A vykládaly si je jako příznak slabosti a ideologického rozkladu. Média na jaře Svobodnější, tvůrčí atmosféra ve společnosti vyústila mimo jiné i v mnohem zajímavější mediální obsahy. Dvacet let hromaděné skandály přitahovaly pozornost veřejnosti a přebíjely její dlouho pěstovanou rezignaci na společenské dění. Tématy nejpodstatnějších skandálů jara 1968 byly: rehabilitace (nejvýznamnější, protože nejbolestnější, a také nejstálejší téma), strahovské události, činnost a útěk generála Šejny (situace v armádě), obálková aféra, smrt Jana Masaryka (dohady o jeho zavraždění), přítomnost sovětských vojsk (cvičení Šumava), činnost Lidových milicí, dopis 99 Pragováků, apod. Byť se ‚skandální’ témata diskutovaná sdělovacími prostředky politikům hrubě nelíbila (zejména těm do skandálů zapleteným), jednalo se o jev naprosto přirozený a logický. Náklady tisku podstatně rostly – u některých deníků téměř na dvojnásobek. Podobně rostla i poslechovost rádií a sledovanost televize. Zpětná vazba mezi novináři a čtenáři posilovala reformní snahy. Tzv. ‚obálková’, aféra (Novotný dlouhá léta korumpoval členy vedení KSČ a vlády mimořádnými odměnami z fondu prezidenta republiky) se spolu s rehabilitacemi (tzv. Pillerova komise měla tento problém vyřešit tak, aby se k němu již nebylo třeba vracet) stala významným nástrojem k umlčení konzervativních funkcionářů – např. Novotný byl vyloučen z ÚV a bylo mu pozastaveno členství ve straně. Nechuť konzervativců k informační politice Dubčekova vedení nelze považovat za jakkoli překvapivou. Vždyť právě oni na jaře 1968 skrze média nejvíce pociťovali nelibost společnosti s mnoha rozhodnutími minulosti. I chuť veřejnosti do věcí veřejných mluvit. Šlo o (z jejich pohledu) naprosto mimořádné a tragické vyvázání se z osvědčených postupů. Konzervativci měli strach. Dva tisíce slov V průběhu roku 1968 se přiostřoval jak vztah konzervativců ke zbytku československé společnosti, tak vztah sovětského k československému vedení. Jedním z vypjatějších období byla i druhá třetina června. 19. června došlo v Praze k setkání lidových milicí, na jejichž rezoluci zorganizoval SSSR více než 16000 ‚spontánních reakcí ze sovětských závodů‘. 20. června bylo pak na území ČSSR zahájeno cvičení spojeneckých vojsk ‚Šumava‘. Československá veřejnost si uvědomovala nepokojnost situace a zejména v intelektuálních kruzích vládlo přesvědčení, že je třeba reagovat. Členové ČSAV požádali o spolupráci spisovatele Ludvíka Vaculíka a sestavili manifest ‚Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem‘ (dále ‚2000 slov‘). Pokusili se tak zmobilizovat politickou aktivitu občanů. 2000 slov uveřejnily deníky Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny a týdeník Literární listy. A to 27. června – v předvečer okresních konferencí KSČ, které měly volit delegáty na sjezd strany , a v době, kdy NS projednalo novelu tiskového zákona. „Sám obsah 2000 slov nebyl v té době ničím mimořádným, (...) jenomže text měl ráz výzvy, manifestu. (...) A v tomto smyslu měl zasáhnou i do důležitých jednání uvnitř KSČ, do přípravy sjezdu strany. Prakticky tedy nikoli Akční program KSČ a jeho pojetí reformy, nýbrž 2000 slov a jejich pojetí současné situace měly být východiskem politických diskusí nejenom ve veřejnosti, ale také uvnitř KSČ.“ Manifest vyvolal hysterickou reakci konzervativců, kteří mu přisoudili zásadní význam programu kontrarevoluce (‚promyšlené platformy boje proti socialismu‘ ). Předsednictvo muselo nějak reagovat, aby jim a ‚bratrským stranám‘ zabránilo použít 2000 slov jako dokladu neschopnosti KSČ řídit média. Manifest vedl k ostrému sporu. Nejprve v parlamentu , poté na předsednictvu ÚV. Schůze předsednictva trvala téměř do rána. V průběhu noci přišli do budovy ÚV KSČ představitelé tvůrčích svazů a vysvětlovali úmysly autorů prohlášení. (K manifestu se ještě týž den vyjádřilo i sovětské vedení. ) Usnesení předsednictva sice k ránu ‚2000 slov‘ jednoznačně odmítlo, ale připustilo dobré úmysly autorů a signatářů. Podle předsednictva na něj mělo navázat publikování pouze rezolucí podporujících toto usnesení. Jak se o něco později ukázalo (na narychlo svolané schůzce novinářů), byl to úkol nesplnitelný. Např. šéfredaktor Miroslav Jelínek zde připomněl, že do redakcí dochází záplava dopisů vyjadřujících souhlas s výzvou a jen nemnoho nesouhlasných. Rezoluce na podporu stanoviska předsednictva pocházely téměř výlučně od stranických organizací VB. „V novinách, v rozhlase a televizi se objevily ohlasy na ‚Dva tisíce slov‘ a na stanoviska ÚV KSČ a předsednictva vlády přesně v té relaci, jaká odpovídala přílivu rezolucí a přípisů do redakcí.“ Spor o ‚2000 slov‘ příznačně ilustruje přerod totalitního modelu médií k demokratickému. Navíc – přestože předsednictvo manifest odsoudilo, delegáti krajských konferencí KSČ se za něj v podstatě postavili. Cenzurní akt předsednictva již nebyl bez diskusí závazný (ani pro stranu samu). Pro srovnání lze připomenout výrazně jiný osud před rokem podobně předsednictvem odsouzených projevů pronesených na IV. sjezdu spisovatelů. Média bez Čierné V průběhu jara se prostor pro novinářskou práci významně uvolnil. Na počátku srpna 1968 tak byla média téměř plně svobodná od dohledu a řízení. KSČ byla omezena na morální apelování, na žádání. Jakýkoli pokus o zatajování, nebo mocenské ovlivňování médií byl hned předmětem kritiky. Média ale představitele moci bezprostředně neohrožovala. KSČ nadále částečně kontrolovala personální a hospodářskou politiku médií a nebyla plně ochotna informovat o vnitrostranických záležitostech. V srpnu 1968 už v Československu neexistovala cenzura. Vztah moci a médií se blížil demokratickému modelu. Liberalizační atmosféra první poloviny roku 1968 neodpovídala politickému klimatu ostatních zemí sféry vlivu Sovětského svazu. Rozpor mezi ČSSR a zeměmi sovětského bloku se postupně vyhrocoval. Jednání předsednictev ústředních výborů československých a sovětských komunistů v Čierné nad Tisou vyvolalo spontánní akce na podporu Dubčekova vedení. Samotná schůzka v Čierné nad Tisou (k níž došlo od 29. července do 2. srpna) zůstane zřejmě navždy trochu zahalena tajemstvím. Většina z uskutečněných jednání není nijak dokumentována. Na schůzku se vypravila obě stranická vedení v úplných sestavách. Sovětským komunistům se demokratizace československých médií příčila. Výtky ‚bratrských stran‘ bývaly založené na kritice fungování československých médií – Brežněv s oblibou citoval. A proto si nejvyšší představitelé KSČ přáli, aby se československá veřejnost a novináři věnovali setkání co nejméně. Místo schůzky mělo zůstat tajné a hlavně bez novinářů. Utajit se místo schůzky nepodařilo, ale i tak měli českoslovenští novináři velmi obtížné postavení. Policie do Čierné novináře nepouštěla. Přesto se v Čierné podařilo natočit reportážní šot Československé televize. O obtížné pozici vedení KSČ v rámci jednání a o svobodné práci novinářů svědčí i usnesení určené médiím, které v Čierné přijalo předsednictvo ÚV KSČ. Zde se médiím „ukládalo, aby okamžitě zastavila jakoukoliv polemiku s tiskem ‚bratrských stran‘ a spojenců, aby neuveřejňovala žádné statě, komentáře, zprávy a informace, které by mohly nepříznivě ovlivnit vzájemné přátelské vztahy.“ Součástí usnesení byl i později odvolaný pokyn: „Tisk, rozhlas a televize nesmí uveřejňovat žádné rezoluce na podporu předsednictva ÚV KSČ.“ O dění v Čierné se nic nevědělo a množily se spekulace. Československý státní aparát se pokoušel situaci řešit a podávané informace synchronizovat. Po schůzce se rozpoutala výrazná debata o míře přístupu novinářů k informacím (jejich právu na ně) a o vztahu nejvyšších představitelů státu k médiím. Výrazněji se ozvali i kritici. Nesoulad tradičního ‚informování‘ předsednictev komunistických stran o vzájemném jednání a nezvykle emancipovaná a průbojná práce novinářů při a po jednání v Čierné nad Tisou jsou vhodnou ukázkou míry svobody a nezávislosti tisku v samém závěru reformního půlroku. Tento střet očekávání relativně svobodné československé žurnalistiky se sovětským přídělově-informačním postupem vhodně ilustruje vzájemné nepochopení a neporozumění reality letního Československa a sovětské politické elity. Stojí tu proti sobě dva protichůdné modely. Konstituující a prosazující se demokratický model vztahu moci a médií nutí československé novináře ke konfrontačnímu postoji – relativně svobodní novináři nejenže už požadují informace o jednání předsednictva, oni dokonce nechápou, že je nedostávají a nemohou se k nim vyjadřovat. Naopak porovnání standardů totalitního modelu s československými poměry přesvědčuje sovětské vedení, že neschopnost KSČ řídit média v duchu tohoto modelu je důkazem její mocenské krize. Novinářům tak z Čierné nepřicházely informace, ale direktivy co tisk smí a nesmí. Novináři se jimi příliš neřídili a obviňovali předsednictvo, že porušilo ‚svůj mandát‘. „Neochota předsednictva, a to i jeho dubčekovské části, setkat se po Čierné se zástupci tisku živila podezření, že československá delegace obětovala Sovětům jednu z nejpodstatnějších součástí reformy, svobodu projevu, a že ve své čtyřdenní izolaci přistoupila na něco, s čím se nyní zdráhala předstoupit před veřejnost.“ Intervence K vojenskému přepadení Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy došlo v noci z 20. na 21. srpen 1968. Až na fakt, že se nepodařilo převzít budovu rozhlasu, odpovídaly vojenské operace v prvních hodinách záměrům intervenčního velení. Plán na vyvolání vnitrostranické krize a ovládnutí jednání předsednictva se ale nepodařilo naplnit: Předsednictvo vydalo prohlášení, ve kterém oznámilo vstup cizích vojsk do země, vyzvalo ke klidu, od intervence se distancovalo a oznámilo, že všichni vedoucí činitelé státu zůstávají ve svých funkcích. Prohlášení se podařilo odvysílat rozhlasem po drátě. Naopak se pro odpor zaměstnanců rozhlasu neuskutečnilo odvysílání ‚zvacího‘ dokumentu. Interventi první fázi politicky prohráli. Po 21. srpnu 1968 sehrála média důležitou sjednocovací roli, stala se hlavní stmelující silou veřejnosti (veřejného mínění) a do značné míry vedla společnost – v jejím odporu proti okupaci. Interventi se pokoušeli obsazováním budov rozhodujících médií omezovat jejich vliv. Většina deníků i časopisů však vycházela ‚ilegálně‘ dál. Rozhlas vysílal z improvizovaných stanovišť. V srpnu 1968 se novináři jevili vedení KSČ (i sami sobě) jako neovladatelná síla. Okupanti dopravili nejvyšší představitele Československa do Moskvy a ti se zde pod nátlakem 26. srpna zavázali mimo jiné i dostat média pod kontrolu. Krátce po jejich návratu z Moskvy se rozběhla jednání. Usnesením vlády č. 292 ze dne 30. srpna byl zřízen Úřad pro tisk a informace (ÚTI) s úkolem sledovat a hodnotit činnost médií. První pokyny úřad vydal již 3. září 1968. Do konce roku 1968 vydal úřad ještě pět dalších pokynů, přesto byl stranickými orgány kritizován za nedostatečnou razanci. Naopak novináři se bránili už samotnému zřízení cenzurního úřadu. Sovětské velení si uvědomovalo, že informační válku hrubě prohrává a pokoušelo se tuto skutečnost změnit. Již 26. srpna 1968 nabídlo velení okupačních vojsk, že uvolní slovenský rozhlas a televizi, postupně nabízelo uvolňování dalších budov v závislosti na vyžadovaných personálních změnách. Vzhledem k počáteční neúspěšnosti při pokusech o pacifikaci a ovládnutí československých médií přistoupili interventi (a jejich českoslovenští spolupracovníci) k šíření informací (propagandistického charakteru) z vlastních sdělovacích prostředků. Začali z Drážďan vysílat intervenční rozhlasovou stanici Vltava a vydávali periodikum Zprávy. To vyvolávalo mezi občany ČSSR mimořádné podráždění. Jednalo se o propagandistickou tiskovinu, výrazně deformující minulé události, která nebyla k vydávání registrována. Na adresu Zpráv se s velkým znepokojením vyjadřoval i ředitel ÚTI. A musel konstatovat, že Zprávy jsou na rozdíl od ostatních periodik jeho úřadem nekontrolovatelné a nepostihovatelné. Média zatracená Už krátce po intervenci nabídla nová propaganda československé veřejnosti sebeomluvu – myšlenku pomýlení občanů zločinně organizovanými (či alespoň nezodpovědnými) novináři. Obecným hodnocením působení médií se tak pozvolna stávala teze: média se provinila a jejich nezodpovědnost spoluzapříčinila srpnové události. Pro tento výklad cizí zodpovědnosti, nekorespondence mediálních obsahů s realitou a víry v manipulativnost a silné účinky mediálních sdělení je typický i výrok Biľaka po podpisu Moskevského protokolu. Vzpomíná, že řekl Dubčekovi: „Dej mi do rukou na dva až tři měsíce sdělovací prostředky, zejména rozhlas a televizi, a uvidíš, co se stane s tvou slávou, popularitou a kdo bude zrádcem.“ A lidé začali pravidlo cizí zodpovědnosti ochotně podporovat. Bylo to jednoduché. Překvapivě snadný a dobrovolný ústup společnosti od principů svobody tisku (který začal v podstatě s intervencí) lze přisoudit i neochotě veřejnosti přijmout osobní zodpovědnost. Podzimní: Politika, legislativa a média. V vztahu k médiím stálo předsednictvo a vláda před velkým problémem. Sověti považovali média za nástroj kontrarevoluce. Média byla navíc v posledním srpnovém týdnu uzlem odporu proti intervenci. A vedoucí českoslovenští činitelé museli prosadit podmínky dohodnuté v Moskvě. Ale k veřejnosti se mohli obracet v podstatě pouze prostřednictvím médií! Zákonné obnovení cenzury si žádný z nejvyšších československých politiků nechtěl vzít na odpovědnost – i když se k tomuto kroku v Moskvě zavázali. Řešení, s nímž Černík seznámil novináře 2. září na tiskové konferenci, bylo nestandardní: cenzura měla být zavedena, ale veřejnost o ní neměla vědět. Podle Černíkovy představy se novináři měli zavázat, že si dobrovolně ukládají autocenzuru. Redakce by se samy cenzurovaly podle pokynů úřadu. A nebyla to myšlenka osamocená. Vzhledem k tomu, že bylo takřka nemožné nalézt pro nový úřad dostatečný počet zaměstnanců, navrhl i Smrkovský, aby cenzory dělali sami novináři. Představitelé novinářů rozhodně odmítli. A tak vláda musela připravit zákonnou normu, která by opět cenzuru umožnila a legalizovala. Přes původní snahu omezit takové opatření na dobu půl roku, byla cenzura obnovena neomezeně. Tento zákon (č. 127/1968 Sb.) upřesnil formu a smysl existence ÚTI a přenesl na něj některé působnosti ministerstva kultury a informací, znovu umožnil předběžnou cenzuru (a to přísnější než v původní podobě zákona z roku 1966), zřídil instituci zmocněnců a rozšířil systém sankcí proti vydavatelům (až po zrušení registrace). Skončilo krátké období zákonem ukotvené svobody tisku. Necelé tři měsíce po zrušení cenzury ji poslanci téměř jednomyslně znovuzavedli. S počátkem roku 1969 a s federalizací ČSSR skončilo i hledání a příprava vhodné formy institucionalizace kontroly a řízení médií a nadále již působily nově konstituované úřady: Federální výbor pro tisk a informace (nástupce Vládního výboru zřízeného 12. září 1968), Český úřad pro tisk a informace a Slovenský úrad pre tlač a informácie. Úřady uplatňovaly následnou cenzuru. Tento systém vedl k výrazné unifikaci československé mediální krajiny. Jeho základním stavebním prvkem byla autocenzurní aktivita (s režimem již neidentifikovaných) autorů a novinářů. Pouze u vybraných médií v některých případech (např. při výročích intervence) přistupovaly úřady k režimu cenzury předběžné. Všechna opatření a sankce, která úřad uplatňoval vůči vydavatelům a šéfredaktorům, se sice po formální stránce opírala o platné právní normy, ale rozhodující byly požadavky tehdejšího oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ (později oddělení masových sdělovacích prostředků). Na cestě k normalizaci Intervence spojeneckých armád odstartovala v Československu proces politických, společenských i kulturních změn, pro něž se vžilo souhrnné označení ‚normalizace’ (tento termín zavedli sami představitelé prosovětské moci). Jedním ze zásadních kroků tohoto procesu bylo nahrazení Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka na dubnovém zasedání ÚV KSČ Gustavem Husákem. Příručkou normalizace je pak dokument ‚Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ‘ z ledna 1971. Jedním z nejvýznamnějších cílu normalizace byla co nejúplnější kontrola veřejného života, co nejúplnější potlačení projevů občanské, osobní iniciativy při řešení věcí veřejných. Pro média znamenal tento postup oklešťování dosažených prvků demokratizace s cílem dosáhnout opět neškodných, uniformních mediálních obsahů. Období nástupu posrpnové politické elity k moci znamenalo pro média zásadní proměnu podmínek fungování. Znovu se deklarativně formulovala služebnost médií jako jejich základní postoj v každém totalitním režimu, znovu byla akcentována osobní odpovědnost za budování socialistické společnosti – tentokrát ovšem v podmínkách trvalé přítomnosti okupačních vojsk a s vědomím nezájmu a nechuti velké části veřejnosti. Režim se vrátil k totalitnímu modelu vztahu médií a moci. Listopadové plénum ÚV KSČ (uskutečnilo se 14. – 17. 11. 1968) provedlo první hrubou analýzu uplynulého období a přijalo závažnou směrnici pro další postup strany. Tento dokument ‚Hlavní úkoly strany v nejbližším období‘ významně ztížil možnost udržení reforem. Novináři a jejich organizace s odstupem po intervenci překvapivě přestávaly vydávat ke svobodě slova oficiální stanoviska. Za počátek normalizace v médiích lze považovat zmíněné dubnové plénum roku 1969. Případně schůzi 6. května, kde předsednictvo ÚV KSČ jednalo o restrikci titulů a o personální změnách v řídících funkcích médií. A nebo nejpozději uveřejnění manifestu ‚Slovo do vlastních řad‘, který vypracovali přední straničtí ideologové (Jan Fojtík a Jiří Stano) a který podepsalo 131 novinářů a pracovníků médií. Výsady médií prosazené za přechodného období rozsáhlejší tiskové (politické) svobody jara 1968, byly na počátku roku 1969 již téměř v úplnosti okleštěny a ztraceny. Novináři si přes veškeré své odhodlání situaci dobře uvědomovali a snažili se alespoň oklešťování svobody tisku brzdit. V období od srpnové okupace v roce 1968 do roku 1971 se tzv. zdravému jádru KSČ podařilo politickými i mocenskými prostředky potlačit politickou opozici. Velmi záhy se podařilo novinářským normalizačním funkcionářům ovládnout i Svaz novinářů a vyloučit z něj ‚představitele pravicového oportunismu‘. A znemožnit jim přístup k novinářskému povolání. Nucený odchod mnoha zkušených novinářů a silný důraz kladený na propagandistické zaměření jednotlivých listů zpětně znemožňoval provozovat žánrově a obsahově kvalitní žurnalistiku. Na jaře 1969 měla média již jen ze setrvačnosti dobíhat v duchu idejí reforem minulého roku. Než se podřídí novým pravidlům nové politiky. V jejím výkladu měla společnost události roku 1968 chápat jako nepřijatelnou krizi. Poučení zhodnotilo vývoj vztahu moci a médií drtivě. Pro příštích dvacet let měl ‚zrádné experimenty‘ nahradit ideologicky čistý klid, pořádek a kultura konzumu. Nic nebylo platné, že stejně jako obyčejní občané Československa i řadoví komunisté a nižší funkcionáři na počátku roku 1969 dobře znali a chtěli chránit hodnotu svobodného informování, jak mohou ukázat např. slova předsedy podnikového výboru ROH Nové huti Klementa Gottwalda: „Postupem doby se potvrdilo v čem spočívá úloha tisku: že nastolený stav, kdy existuje svoboda tisku, i když z části omezená, není výsadou pracovníků v tisku, ale vymožeností nás, pracujících, kterým taková svoboda slouží především.“ Ve čtvrtek 16. ledna 1969 se upálil Jan Palach. Na protest proti omezování svobody slova. Na protest proti rozšiřování časopisu Zprávy. Citované archivy: Parlament ČR, Archiv FS, NS IV (Národní shromáždění; část na „http://www.psp.cz/eknih/1964ns/stenprot“) SÚA, FOND ASYN (Syndikát novinářů) SÚA, FOND 02 (předsednictvo ÚV KSČ) Citované prameny: BIĹAK, V.: Paměti Vasila Biľaka (Unikátní svědectví ze zákulisí KSČ, I a II díl). Agentura CESTY, Praha, 1991, 146 a 198 s. DUBČEK, A.: Naděje umírá poslední. Svoboda–Libertas, Praha, 1993, 295 s. HAVLÍČEK, D.: Jaro na krku. Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 1998, 229 s. HIRŠAL, J., GRÖGEROVÁ, B.: Let let (Pokus o rekapitulaci 1966–1968). MF, Praha, 1994, 440 s. JAKEŠ, M.: Dva roky generálním tajemníkem. Regulus, Praha, 1996, 207 s. KSČ o tisku, rozhlasu a televizi (1945–1975). Edice Prameny, Novinář, Praha 1976. Uspořádal Z. Hoření. 268 s. Mladá fronta. Deník, rok 1968. MLYNÁŘ, Z.: Mráz přichází z Kremlu. Mladá fronta, edice Archiv, Praha, 1990, 288 s. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. SPN, 4. vydání, Praha 1979, 102 s. Rudé právo. Deník, ročník 48. Sbírka zákonů. Ročníky 1966 a 1968. Citovaná literatura: BLUHM, M.: Analýza obsahu příspěvků o Československu v deníku The Times v letech 1968 a 1989. Diplomová práce, konzultant: Doc. Barbara Kőpplová, FSV UK, Praha 1999. BLODIGOVÁ, A., KOPPLOVÁ, B., SEKERA. M.: Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků. Katalog Výstavy k dějinám českého tisku na území České republiky. SÚA, Praha, 2002, 99 s.. DEFLEUR, M., BALLOVÁ–ROKEACHOVÁ, S.: Teorie masové komunikace. Karolinum, Praha, 1996, 363 s. FABIAN, J.: Analýza masových oznamovacích prostriedkov (1967–1970). In.: Slovenská spoločnosť v krízových rokoch 1967–1970 (zvazok II.). Komisia vlády SR pre analýzu historických udalostí z rokov 1967–1970 a Politologický kabinet SAV, Bratislava 1992, 233 s. K událostem v Československu. Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků. Tisková skupina sovětských žurnalistů v Moskvě. Moskva 1968, 159 s. McQUAIL, D.: McQuail’s Mass Communication Theory. SAGE Publications, London, 2000, 542 s. SIEBERT, F., PETERSON, T., SCHRAMM, W.: Four theories of the press. University of Illinois press, místo a rok vydání neuvedeny, 153 s. ŠIMEČKA, M.: Obnovení pořádku. Atlantis, Brno, 1990, 208 s. Totalita.cz („http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_poch.php“) VANČURA, J.: Naděje a zklamání, pražské jaro 1968. Mladá fronta, Praha, 1990.