Historie cenzury v Čechách Jan Čulík (Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship) (Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ) Část první: Do Bílé Hory Sto let před Martinem Lutherem se staly Čechy první zemí na světě, kde došlo k protestantské reformě katolického náboženství. Začátkem 15. století se dostaly do Prahy spisy Johna Wycliffa. Vyvolaly živou debatu a poskytly inspiraci pro učení Jana Husa (c.1370-1415), který byl posléze upálen v Kostnici jako kacíř. Husova násilná smrt vyvolala v Čechách revoluci. Husitští náboženští reformátoři porazili několik křižáckých výprav, namířených proti nim a protivili se celé Evropě až do roku 1436, kdy byl uzavřen mezi husitskými Čechami a katolickou církví kompromis v Basileji. Čechy se tak staly zemí "dvojího lidu". Husitská revoluce zvítězila v mírné formě. Protestanté a katolíci žili spolu v neklidném, avšak mírovém soužití do roku 1620, kdy byla protestantská strana poražena v bitvě na Bílé Hoře u Prahy vojsky habsburského císaře Ferdinanda. Po roce 1620 se Čechy staly obětí rekatolizace. Začátky cenzury v Čechách jsou spojovány s vlivem Johna Wycliffa v Praze začátkem patnáctého století. Na papežův příklad požadoval pražský arcibiskup v roce 1410, aby přinesli majitelé knih od Johna Wycliffa tito tituly do jeho úřadu na kontrolu. Jan Hus a další univerzitní učitelé odevzdali asi 200 svazků, což bylo tou dobou velké jmění. Knihy byly shledány kacířskými. Hus a pražská univerzita protestovali, s tím, že arcibiskupův úřad odsoudil i mnoho neteologických knih, včetně děl o matematice a na jiná vědecká témata. Hus a další univerzitní učitelé se v této věci odvolali do Říma k papeži, ale než přišlo papežovo rozhodnutí, pražský arcibiskup nechal knihy na dvoře svého paláce 16. července 1410 spálit. To vyvolalo mnoho hněvu. Univerzita si stěžovala královskému úřadu a český král Václav IV. rozhodl, aby byla arcibiskupova renta a renta cenzorů pozastavena. Majitelům spálených knih muselo být vyplaceno odškodné. Poté, co byl Jan Hus v roce 1415 upálen v Kostnici na církevním koncilu jako kacíř, rozhodl koncil, že díla Jana Husa, Johna Wycliffa a Husova stoupence Jeronýma Pražského mají být pálena, kdekoliv budou nalezena. Neexistují však důkazy, že by díla těchto myslitelů v husitských Čechách katolická strana skutečně ničila. Po vynálezu knihtisku se začaly šířit knihy Evropou daleko rychleji než dříve. V roce 1501 vydal papež Alexander I. bulu, která se v první řadě týkala Itálie a vyžadovala, aby byly tituly, které mají být tištěny, předem odevzdány biskupům ke kontrole. Tiskařům bylo také nařízeno, aby vypracovávali seznamy titulů, které vydávají, a posílali od každého titulu církevním úřadům výtisk. Cenzuru knih obyčejně prováděly pro církev univerzity. V Čechách spolu soutěžilo o vliv mezi obyvatelstvem několik církví: katolická církev, utrakvističtí husité a zakázaná protestantská církev "Jednota bratrská". Koncem patnáctého století se koloval na Moravě velký počet traktátů a polemik, šířících učení Jednoty bratrské. V roce 1499 vyslal papež Alexander VI. na Moravu dva inkvizitory, aby potlačily tyto publikace a nahradili je ortodoxními katolickými tituly. V roce 1505 rozhodli v Brně moravští stavové, že nemá být tisk knih Jednoty bratrské tolerován na území žádného moravského šlechtice. Když byly tyto knihy nalezeny, měly být spáleny. Roku 1508, na naléhání českých utrakvistů, vydal král Vladislav (1471-1509) edikt, jímž nařizoval potlačování publikací Jednoty bratrské. Avšak aktivisté Jednoty se nenechali odradit a tiskl své publikace buď v zahraničí, například v Norimberku, anebo využívali fiktivních publikačních míst (Mons Olivetti, Mons Liliorum). Začátkem šestnáctého století nebyla cenzura v Čechách efektivní zejména v těch oblastech, které byly mimo dosah církevních úřadů. Čechy byly zemí, která se osvobodila od vlivu papeže. Rozšiřovalo se mnoho podvratných a polemických traktátů. Proto se roku 1524 pokusily pražské utrakvistické úřady zahájit cenzuru vydávaných titulů. V této době bylo dílo Martina Luthera v Čechách zakázáno, stejně jako bylo zakázáno v Německu. Roku 1526 zvolili čeští stavové na český trůn člena habsburské dynastie. O sto let později to vedlo k včlenění Čech a Moravy do rakouského mocnářství a k potlačení českého protestantství. V roce 1528 vydal první habsburský panovník Ferdinand I. (1526-1564) dekret, jímž zakázal tisk a prodej kacířských knih. Zároveň ustavil komisi, jejimž úkolem bylo prověřovat alespoň jednou ročně sklady knihkupců. Komise nemohla pracovat na venkově, tak bylo tiskařům zakázáno zakládat tiskárny mimo města. Proto začalo mnoho tiskáren tisknout knihy anonymně anebo s fiktivními místy vydání. Vláda rozhodla, že každý tiskař, který bude přistižen, že tiskne knihy anonymně, má být popraven a jeho majetek zkonfiskován. V roce 1541 vyšlo nové nařízení, podle něhož nesměla být žádná publikace vydána bez jména autora. Tyto dekrety byly všeobecně ignorovány. Utrakvistické náboženské publikace zkoumal rektor pražské univerzity. Není jasné, do jaké míry kontrolovaly katolické tituly před vydáním katolické církevní autority. Nenáboženské publikace cenzurovali činitelé královského úřadu. V roce 1539 chtěl vydat Václav Hájek z Libočan (zemřel r. 1553) svou Kroniku českou. Požádal císaře Ferdinanda I., aby mu poskytl na tento titul výsadní autorská práva na dobu deseti let. Král to učinil a jmenoval tři cenzory, jejichž úkolem bylo zajistit, aby dílo neobsahovalo nic protikatolického. Opožděně protestovaly pražské utrakvistické úřady proti kritickým výrokům na adresu Jana Husa v Hájkově Kronice, ale nepodařilo se jim dosáhnout toho, aby byly z díla vyškrtnuty. Zakázaná protestantská církev Jednota bratrská nechtěla vyvolávat kontroverze, a tak založila vlastní cenzurní komisi na potlačování pomlouvačného a kacířského materiálu ve svých publikacích. Silnější cenzura, založená na německém vzoru, byla v Čechách zavedena v roce 1548. Tiskaři nesměli tisknout nic bez předběžného svolení úřadů. Tiskařovo jméno muselo být uvedeno ve všech publikovaných titulech. Tiskaři, kteří tohoto nařízení neuposlechli, mohli být pokutováni až částkou 500 zlatých a jejich firma mohla být uzavřena. V Praze byla ustavena cenzurní komise, která se především zabývala politickými publikacemi. Náboženské publikace cenzurovaly katolická a utrakvistická konsistoř. Počet tiskáren v Čechách byl omezen na minimum. Cenzura byla dále posílena, když přišel do Prahy v roce 1556 jezuitský řád. Od roku 1560 dostali jezuité právo cenzurovat i tituly, vydávané hebrejsky, i když pražská utrakvistická akademie proti tomu protestovala. V Říme byla založena inkvizice na pronásledování nekatolických publikací. Jezuitský řád chtěl vykonávat papežovy příkazy i na sever od Alp. Roku 1562 jmenoval tridentský koncil komisi, která sestavila seznam zakázaných knih, který měl být používán ve všech katolických zemích. Bylo rozhodnuto, že před vydáním knihy musejí autoři v každé diecézi předložit dílo cenzuře ve dvou kopiích. Cenzurní úřad si jednu kopii ponechal, aby mohl po vydání knihy ověřit, že byly doporučované změny provedeny. Předsedou komise byl pražský arcibiskup Antonínn Brus, ale jako hlava katolické církve v nekatolické zemi netrval na realizaci příkazů komise v Čechách a nevydal seznam zakázaných knih pro Čechy, protože by to vyvolalo od utrakvistů ostré protesty. Brus však dohlízel na tiskárny a občas trestal tiskaře a knihkupce. V šedesátých letech šestnáctého století se poprvé pokusili pražští tiskaři a knihkupci o vytvoření uzavřeného cechu. Poslali žádost arcibiskupovi Brusovi, aby byl ustanoven výlučný knihařský a tiskařský cech a aby byly zakázány "nepořádné prodeje hostinských knih, ... když někdy jaké nové knihy české ... buď v Moravě neb z sektky pikhartské povstanou, ty do tohoto království slavného Českého na zádech v putnách neb v kruosnách [mnozí] přinesou ... a svobodně a směle je prodávají na ujmu velikou našich živností, ... my na svých chudých živnůskách velmi tižce hyneme." 13. března 1567 požádal arcibiskup císaře Maximiliána (1564-1576), aby vydal nařízení, zakazující prodej zahraničních knih v Čechách. 8. února 1571 nařídil Maximilian znovu tiskařům, aby nevydávali a netiskli knihy bez předchozího souhlasu pražského arcibiskupa. Toto nařízení bylo vydáno po incidentu, k němuž došlo 26. ledna 1571, když dva arcibiskupovi úředníci provedli razii v knihkupectví Tomáše Mitise na území Karlovy univerzity. Mitis měl na skladě některé zakázané knihy a arcibiskupovi úředníci se pokusili jeho knihovnu zapečetit. Na místo se dostavili rektor univerzity a několik učitelů a pokusili se tomu zabránit. Univerzita poslala císaři protest, v němž si stěžovala, že arcibiskupovi úředníci porušili svobody univerzity a nepřípustně pronikli na akademickou půdu. Další cenzurní nařízení byla vydána za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611), protože všechna předchozí cenzurní nařízení tiskaři většinou ignorovali. Když se roku 1580 v Praze pokusil šířil papežský legát bulu Coena domini, která obsahovala cenzurní zásady, cisař Rudolf to zakázal. České protestantské stavy trvaly na dodržování své náboženské svobody. Od doby Rudolfa II. byli katolíci a jezuitský řád v ofenzívě. Čím se jezuité stávali mocnější, tím silnější byly stížnosti na jejich cenzuru. Proto se chovali jezuité velmi opatrně. V roce 1599 zavedli složitou cenzurní proceduru ve snaze zajistit objektivitu hodnocení cenzurovaných knih. Protestantská i katolická strana tiskly pomlouvačné kramářské balady a obrázky, útočící na jejich náboženské protivníky. V roce 1602 byl zatčen mladý pražský tiskař Sixt Palm Močidlanský za to, že vytiskl protikatolickou píseň. Byl vyslýchán, souzen, vězněn čtyři měsíce a pak donucen odejít do exilu. Císař znovu zakázal tiskařům vydávat pobuřující texty, které urážely jednu nebo druhou náboženskou stranu. V roce 1604 chtěla Karlova univerzita inscenovat hru "Břetislav, český Achileus", kterou napsal Campanus Vodňanský, profesor na univerzitě. Den před představením byla hra zakázána za to že "pomlouvá český královský rod, církev a římského císaře". Utrakvistická strana reagovala na toto rozhodnutí s nelibostí. Poukázala na to, že pražská jezuitská kolej pravidelně hraje nejrůznější hry a nikdo jí to nezakazuje. Utrakvisté poslali císaři žádost, aby bylo jezuitům zakázáno vysmívat se utrakvistům a pomlouvat je. Roku 1605 se v Praze konala synoda katolického duchovenstva. V souladu s ustanoveními tridenského koncilu byl publikován seznam zakázaných knih a všichni tiskaři a knihkupci měli od této doby povinnost předkládat své náboženské tituly místním farářům před tím, než je uvedou do prodeje. Nenáboženské knihy i nadále cenzuroval úřad královského kancléřství. Utrakvisté požadovali oficiální právo cenzurovat si vlastní knihy. Tak bylo roku 1610 rozhodnuto, že katolické publikace bude cenzurovat arcibiskup a královské úřady, a utrakvistické knihy mají zkoumat protestantští "defensoři". To byli volení obránci zájmů nekatolických stavů. V zájmu veřejného pořádku nebylo dovoleno ani katolíkům, ani protestantům, aby tiskli kritické materiály o druhé náboženské víře. Královské úřady nyní trestaly osoby, které cenzurní nařízení nedodržovaly, dosti vážně. Roku 1615 byl vytištěn v tiskárně, kterou vlastnil šlechtic Henyk z Valdštejna traktát z pera jiného protestantského šlechtice Václava Magrleho ze Sobíšku. Traktát kritizoval císaře Matyáše a Rudolfa. Protestantští defensoři nemohli hájit ani autora, ani vydavatele ani tiskaře, protože se traktát zabýval světskou tematikou. Autor se musel zodpovídat úřadům, vydavatel byl pokutován, tiskař byl zatčen a popraven. Část druhá: Do osvícenství Neklidné příměří mezi katolíky a protestanty skončilo ve dvacátých letech sedmnáctého století. V letech 1618-19 se pokusili čeští protestantští stavové o povstání, svrhli habsburského monarchu Ferdinanda ze Štýrska, Ferdinanda II. (1617 - 1619, 1620 - 1637) a prohlásili Čechy za svobodnou, volitelnou konfederaci. Habsburská vojska vstoupila do Čech a císař Ferdinand II. porazil vzbouřenecké protestantské stavy v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. České protestantské povstání byla začátkem třicetileté války. Čechy byly přímo podřízeny habsburské absolutistické moci. Česká šlechta přišla o všechny své výsady. Vůdci stavovského povstání byli popraveni. Ti představitelé protestantské šlechty, kteří odmítli konvertovat ke katolictví, museli odejít ze země. Český národ, který byl z devadesáti procent protestantský, byl podroben intenzivní rekatolizaci. V roce 1621 převzali jezuité veškerou cenzuru všech knih, vydávaných v Čechách i dovážených ze zahraničí. Také ovládli pražskou univerzitní tiskárnu, kterou využívali pro tisk vlastních knih. Značný počet tiskáren na venkově byl uzavřen. Mladí lidé byli odrazováni od psaní knih, protože "nové knihy neobsahují žádné nové informace, pouze znovu uspořádávají obsah starých knih". Od této doby jezuité plně kontrolovali veškeré vydavatelství knih. Bylo vydáno několik ustanovení na potlačování nekatolické literatury. Podle nařízení z 10. dubna 1628 měli všichni lidé v Čechách povinnost předložit knihy, které vlastní, pro prozkoumání místnímu faráři. 10. května 1628 bylo vydáno nařízení, že nekatolické knihy mají buď být spáleny anebo odevzdány do knihoven. Žádný člen jezuitského řádu nesměl číst zakázané knihy. Výjimečně obdržel malý počet jezuitských misionářů zvláštní povolení číst nekatolické knihy, aby bylo možno efektivněji bojovat proti "kacířství". Od roku 1648 museli členové jezuitského řádu předem žádat nadřízené o povolení napsat knihu. Úřady zhodnotily navrhované téma a rozhodovaly také o tom, zda má autor pro napsání knihy řádné předpoklady. Od roku 1670 začali jezuité zařazovat tiskárnu pražské univerzity mezi majetek jejich vlastní, katolické koleje Klementinum. Od konce šestnáctého století vydávali pražští židé velký počet knih hebrejsky. Tyto knihy byly také podřízeny jezuitské cenzuře. V sedmnáctém století zkonfiskovali jezuité ze synagog, ze škol a ze soukromých příbytků několik tisíc židovských knih. Aby dokázali, že obsahují hebrejské tituly kacířské myšlenky, nechali jezuité jednu židovskou knihu přeložit do latiny. V roce 1706 vydali Berl Back a Israel Kettwiess edici židovských bohoslužebných textů. Edice, která vyšla nákladem 3600 výtisků, úmyslně ignorovala zásahy cenzury. To prozradil úřadům jeden nespokojený židovský učitel, tiskaři byli pokutováni a donuceni financovat stavbu dvou katolických sousoší na Karlově mostě v Praze. Nepodložené zvěsti zabraňovaly vydávání knih. Tak publikaci významného díla Epitome rerum bohemicarum (Nástin české historie) od Bohuslava Balbína (1621 - 1688) už schválila jezuitská cenzura, ale roku 1669 kdosi informoval pražského purkrabího, že je prý Balbínovo dílo podvratné, tak byl jeho tisk zastaven a vyšlo až roku 1677. Docházelo k častým konfliktům mezi náboženskými a světskými úřady ohledně cenzurní jurisdikce. V roce 1707 rozhodl císař Josef I. (1705-1711), že cenzuru knih bude nadále provádět stát, nikoliv katolické duchovenstvo. V roce 1715 vyšlo vládní nařízení, zakazující vydávání a rozšiřování veškerých satirických knih, traktátů i obrázků. Oficiálně nepovolené tiskárny měly být uzavřeny. Tiskárny směly pracovat pouze v univerzitních městech a v městech, kde sídlily vyšší úřady. Nicméně do Čech pašovali velké množství zakázaných knih v češtině i v němčině čeští protestantští emigranti, jako Václav Klejch (1678-1737) a Kristián Pešek (1676-1744). Byly to většinou náboženské publikace, tištěné v německých městech Žitava a Pirna. Obyvatelé Čech neměli povoleno vlastnit kacířské knihy. Když u nich byly takové knihy nalezeny, byly zkonfiskovány a nahrazeny katolickými tituly. Jezuita Antonín Koniáš (1691-1760) vydal bibliografický seznam kacířských titulů, Clavis haeresim claudens et aperiens (Klíč kacířství otvírající a zavírající, 1729, druhé vydání 1749). I soukromé knihovny byly prohledávány pomocí této publikace. Hrabě František Antonín Špork (1662 - 1738) byl v roce 1729 obviněn, že v tiskárně na svém panství v Lysé nad Labem tiskne kacířské knihy. Šporka velmi zajímala neortodoxní náboženská literatura a učení nekatolických teologů. V roce 1725 si nechal Špork propašovat ze Slezska celou nekatolickou knihovnu, i když se dovoz takové literatury trestal smrtí. vydával četná teologická díla a financoval tisk doktorských prací z oboru teologie, filozofie, lékařství a fyziky. Šporkovu tiskárnu v Lysé nad Ladem uzavřeli jezuité v roce 1712, tak si nechával většinu svých titulů tisknout v zahraničí. Tyto knihy byly posléze pašovány do Čech různými důmyslnými způsoby. V roce 1721 bylo například provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech v hracím automatu v podobě dudáka. V roce 1729 byl Špork zatčen a odvezen do Prahy na výslechy. Jeho knihovna, obsahující 30 000 svazků, byla zkonfiskována a byly v ní hledány zakázané tituly. Záležitost se táhla po dobu sedmi let. Špork byl pokutován a nakonec musel uznat nadřízenost jezuitů, proti nimž vedl ze svého panství válku po celá desetiletí. Za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) se rakouský stát pokusil vzít cenzuru knih plně do vlastních rukou. V roce 1741 bylo rozhodnuto, že by mělo být dovoleno i světským učitelům na univerzitě provádět cenzuru knih. Z praktického hlediska to nevedlo k žádným změnám, neboť instituce vysokého učení plně ovládali jezuité. V roce 1750 nařídila Marie Terezie, aby byly od nynějška katolické publikace předkládány státní cenzuře. Zároveň měly být i nadále podrobovány zkoumání od církevních úřadů. V roce 1749 byl zakázán podomní obchod s knihami. V roce 1750 bylo rozhodnuto, že obchodníci, dovážející podezřelé knihy ze zahraničí, mají být trestáni trestem smrti a konfiskací majetku. Ve všech zemích rakouského mocnářství byly vytvořeny státní cenzurní komise. Gerhard van Swieten, osobní lékař a knihovník Marie Terezie, požadoval, aby byly knihy cenzurovány špičkovými odborníky v každém relevantním vědeckém oboru. V této věci bojoval Swieten s jezuity po mnoho let. Postupně přišli jednotliví cenzoři o právo zakazovat knihy: zákaz musel být rozhodnutím celé cenzurní komise. Tak se často stávala ústřední cenzurní komise ve Vídni dějištěm ostrých diskusí o osudu jednotlivých děl. Během času převzala ústřední cenzurní komise ve Vídni absolutní pravomoci zakazovat knižní tituly: regionální komise měly jen právo konfiskovat knihy podle seznamu, který předtím schválila Vídeň. V roce 1759 byla říšská cenzurní komise sloučena s dvorskou vědeckou komisí. Od té doby byly knihy hodnoceny na základě pevných zásad. Swietenovi se podařilo přesvědčit Marii Terezii, že jezuité manipulovali cenzuru k vlastnímu obohacování. Státní cenzuru tedy postupně převzali stoupenci filozofie osvícenství. Pod vlivem Josefa II. měla cenzurní komise zakázat publikace, které líčily zázraky bez konkrétních důkazů. V roce 1772 napomenula Marie Terezie pražský cenzurní úřad, který zakázal některé publikace, stavějící se kriticky k jezuitům. Později ztratilo duchovenstvo právo tisknout teologický a náboženský materiál bez předchozího slovení. Kněží byli nuceni předkládat veškeré tituly před vydáním cenzurní komisi. Josef II. (vládl v letech 1765 - 90, do roku 1980 společně s matkou Marií Terezií) pečlivě sledoval činnost cenzurních komisí. V roce 1781 zrušil regionální cenzurní komise a jmenoval novou ústřední cenzurní komisi ve Vídni, jejíž členové zastávali názory blízké Josefu II. Zásdami Josefovy cenzury bylo: povolit vydávání vzdělávacích a vědeckých prací, jejichž argumentace byla založena na faktech. Protestantská literatura už neměla být zakázána. Vládce a držitele moci bylo možno kritizovat, pokud byla kritika věcná. Literatura založená na pověrách a publikace, které zesměšňovaly náboženství a stát bez věcného podkladu byly zakázány. Zároveň byly zakázány nespolehlivé publikace od šarlatánů a léčitelů. Josef II. zrušil zásadu, podle níž některé zakázané knihy mohly být zpřístupňovány určitým vybraným složkám společnosti. Staré seznamy zakázané literatury byly znovu zkoumány a mnoho titulů bylo z nich uvolněno. Bylo zavedeno právo na odvolání: ti, jimž se nelíbilo rozhodnutí cenzurní komise, měli právo se odvolat k jinému cenzorovi anebo k samotnému císaři. Cenzura byla odebrána z rukou duchovenstva. Podomní obchod knihami byl znovu povolen. Dovážené knihy se už nemusely odesílat do Vídně, ale celní úřady je posílaly do kanceláře regionálního hejtmana. Ta je zkontrolovala podle aktuálního seznamu povolených publikací a odeslala je cenzurní komisi pouze v tom případě, nebyla-li kniha na oficiálním seznamu. Tiskaři měli právo začít tisknout knihy dříve, než dostali povolení knihu vydat. Tento liberální režim za vlády Josefa II. vedl k podstatnému vzrůstu počtu nových knih, psaných a vydávaných v Čechách. Celkový vzrůst v objemu publikovaných titulů vedl některé autory k tomu, že začali psát česky. Tak posloužily liberální reformy Josefa II. jako katalyzátor pro české národní obrození, jehož kořeny sahají do konce osmnáctého století. Více knih vyšlo v Čechách v letech 1780 - 1790 než za předchozích osmdesát let. Od roku 1782 byly v Praze vydávány české noviny. Část třetí: 19. století Některé liberální reformy, které zavedl Josef II., byly po jeho smrti v roce 1790 zrušeny. Nicméně české časopisy šířily duch josefinského liberalismu až do dvacátých let devatenáctého století, navzdory tomu, že na trůn nastoupil císař František I. (1792-1835), který proměnil Rakousko v reakční, absolutistický policejní stát. V roce 1795 vydal František I. nový zákon o cenzuře, který zrušil mnoho liberálních zvyklostí, jež zavedl Josef II. Zrušeno bylo josefinské právo na odvolán vůči cenzuře. Byl-li publikován rukopis v zahraničí, i když o tom autor nevěděl, autor byl pohnán k odpovědnosti. Knihkupci museli předkládat knihy, které byly na prodej, k oficiálním prověrkám. Od roku 1798 bylo zakázáno, aby byly literární časopisy a letáky vystavovány ve veřejných prostorách. To znamená, že mnoho knihoven a čítáren, otevřených v předchozích letech, ztratilo důvod existence a musely být uzavřeny. V roce 1801 byly znovu zkoumány dosud vydané tituly a více než 2000 vydaných knih bylo zakázáno. Císařský dekret z 18. května 1793 zakázal otevírání nových tiskáren na venkově. Dekret si stěžoval, že předchozí "neomezená svoboda" vedla ke vzniku příliš mnoha tiskáren. Proto si tiskaři nestačili vydělat na živobytí oficiálně povolenými publikacemi a riskovali vydávání zakázaných knih. Nařízení ze 14. dubna 1801 přikazovaly, aby byl počet tiskáren v Praze a v jiných velkých městech snížen a dekret z 18. března 1806 požadoval, aby byly nové tiskárny zakládány pouze ve velkých městech, kde jsou pod dohledem úřadů. Nová tiskárna směla být otevřena pouze tehdy, když měla nahradit jinou tiskárnu, která měla být uzavřena. 14. září 1810 dostal rakouský cenzor téměř absolutní moc. Od toho okamžiku měl cenzor rozhodovat, které publikace jsou vědecké a které jsou určeny široké veřejnosti. Vědecké práce měl cenzor posuzovat mírně, tituly určené veřejnosti přísně. Knihy o státu a o vládě nebyly nutně zakazovány. Kritika v nich obsažená však musela být skromná, věcná a konstruktivní a nesměla být zaměřena vůči konkrétním osobám. Zcela zakázány byly publikace o rakouském císaři a jeho rodině. Nepovoleny také byly knihy šíříci nespokojenost a pověru, tituly obsahující materialistickou a deistickou filzofii a pomlouvačné texty. Cenzoři rozdělovali zkoumané knihy do čtyř kategorií: Na povolené knihy se směla tisknout reklama, tolerované knihy se směly rozšiřovat bez reklamy, některé zakázané tituly byly přístupné zvlášť vybranému seznamu čtenářů, známých císařovi, literatura zaměřená proti státu a proti náboženství byla zakázána. V této době bylo nesmírně obtížné zřizovat nová knihkupectví. Tak když majitelka knihkupectví v Karlových Varech podala žádost, aby si směla otevřít druhé knihkupectví v blízkých Mariánských Lázních, regionální úřady tuto žádost odmítly. Vyjádřily názor, že Mariánské Lázně knihkupectví nepotřebují. Je to prý příliš malé město na to, aby dokázalo udržet knihkupectví při životě. Existuje podezření, že majitelka si chce otevřít v Mariánských Lázních veřejnou půjčovnu knih, není vyloučeno, že by v ní mohly být zakázané tituly a ve městě není nikdo, kdo by mohl činnost knihkupectví kontrolovat, protože šéf místního úřadu je hlupák. První polovina devatenáctého století byla érou českého národního obrození. Nejprve bylo toto obrození v první řadě kulturní a literární. V dusivém absolutistickém režimu kancléřů Metternicha a Bacha nebylo možno se věnovat politické činnosti. Až do roku 1848 a pak znovu v letech 1851 - 1860 trpěla nově vzkřísená česká literatura velmi silně cenzurním útlakem. Všechny čelné osobnosti českého národního obrození si trpce stěžovaly v dopisech přátelům na cenzuru. Přísná cenzura šla ruku v ruce s policejním útlakem, který byl ve dvacátých letech devatenáctého století zaměřen především proti studentům a jejich asociacím. "Cenzura je horší než loterie," povzdechl si český básník František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852), jehož první básně zakázal cenzor. Čelakovský byl vyloučen ze školy za to, že četl Husovu Postillu, sbírku Husových kázání. V roce 1820 byla zakázána sbírka raných básní od Čelakovského a jeho přátel. Později, když Čelakovský zamýšlel vydat sbírku lidových písní, s titulem Slovanské národní písně (1822 - 1827), cenzur požadoval, aby bylo z titulu vyškrtnuto slovo "Slovanské". Od roku 1834 redigoval Čelakovský Pražské noviny. V listopadu 1835 kritizoval v Pražských novinách postoj ruského cara vůči polským prosebníkům po potlačeném polském povstání. Byl proto propuštěn z redakce i z místa na univerzitě a sedm let žil bez příjmu v naprosté chudobě. Cenzuru vykonával úřad pražského guvernéra. Cenzoři se přidržovali předpisů z Vídně. František Němeček, Mozartův přítel a životopisec, a Jan Zimmermann, scriptor na pražské univerzitě, patřili ve dvacátých letech devatenáctého století v Praze mezi nejbigotnější cenzory. Historik Pavel Josef Šafařík (1795-1861) kritizoval "zbytečné konflikty a cenzory, rodilé Čechy, kteří byli největší překážkou rozvoje literatury". Když v roce 1822 přeložil Šafařík Schillerovu tragédii Marie Stuartovna do češtiny, cenzura nepovolila její vydání. Nová verze překladu vyšla až roku1831. Šafařík zničil po potlačení revoluce roku 1848 většinu své korespondence s učenci a přáteli v Čechách i v zahraničí, protože se obával policejního útlaku. Učebnice literatury Slovesnost (1820) od Josefa Jungmanna (1773 - 1847) byla podstatně postižena cenzurními zásahy. Celá řada milostných sonetů od Jána Kollára (1793 - 1852) byla potlačena cenzurou. Kollárova politická a vlastenecká sbírka Slávy dcera (1824) musela být vydána v Budapešti. Nikdo se ji v době vydání neodvážil v Čechách recenzovat. Až roku 1831 otiskl Čelakovský kritické zhodnocení Slávy dcery. Známá Kollárova povstalecká politická báseň Vlastenec kolovala jen v rukopisných opisech a vyšla tiskem až v roce 1868. Od roku 1827 vydávali čeští aktivisté kulturně literární čtvrtletník - Časopis českého muzea. Časopis začal vycházet ve dvou jazykových mutacích, česky a německy, ale zatímco se českému časopisu vedlo dobře, německá mutace musela být zrušena pro nedostatek zájmu. Německý časopis nemohl najít v Německu odběratele, protože němečtí čtenáři považovali rakouskou cenzuru za absurdně omezenou a svazující. Roku 1823 se pokusil Václav Hanka (1791 - 1861) vydat českou Dalimilovu kroniku ze začátku 14. století. Cenzura Hankovu žádost zamítla, že je prý kronika "prodchnuta ostře protiněmeckým duchem". V roce 1848 zorganizoval Hanka tisk Dalimilovy kroniky v Lipsku. Mezitím dočasně padla v Rakousku cenzura a výroba knihy byla dokončena v Praze. Rakouské úřady se zejméa obávaly neokatolických, reformních názorů Bernarda Bolzana (1781 - 1848), který měl velký vliv na pražské univerzitní studenty, z nichž se později mnozí stali důležitými osobnosti českého národního obrození. Od roku 1805 byl Bolzano profesorem na pražské univerzitě, kde vyučoval teologii a později matematice a filozofii. V roce 1819 byl ze svého univerzitního místa propuštěn. Dvě filozofická díla od Bolzanova žáka, Vincence Zahradníka, Jednání o svrchovaném zákonu ctnosti (napsáno roku 1829) a Dušesloví byla potlačena cenzurou, která se v tomto období velmi snažila, aby se do tisku nedostaly žádné originální myšlenky. Máj (1836) od Karla Hynka Máchy (1810 - 1836), romantická byronská báseň, významné dílo české literatury z devatenáctého století, mohlo být vydáno tiskem teprve až po dlouhých diskusích mezi autorem a cenzorem. Máchův román Cikáni, který vznikl v roce 1835, cenzura potlačila. Výňatek z něho vyšel v časopise Lumír v roce 1851, ale celý román mohl spatřit světlo světa v tištěné formě až roku 1857. Levicový filozof a básník František Matouš Klácel (1808 - 1882) měl vážné potíže při snaze vydat své Lyrické básně (1836) a Básně (1837). Paradoxně, Klácelova báseň Hlas z Blaníka, otevřené líčení ozbrojeného boje proti utlačitelům českého národa, vyjít tiskem směla. Přímost takových veršů jako "Češi, Češi! Hr na nepřítele! Zabme ho!" byla v tehdejší poezii nezvyklá - cenzor jim nerozuměl. Klácel byl propuštěn jako stoupenec Hegelovy filozofie, pantheista, volnomyšlenkář a nadšenec pro slovanskou kulturu z profesorského místa na pražské univerzitě v roce 1844. Hodnotový systém rakouského mocnářství za Metternicha lze výmluvně shrnout tímto citátem z projevu císaře Františka I., proneseného před shromážděním profesorů jednoho lycea v Ljubljaně v roce 1821: "Přidržujte se starých hodnot: jsou dobré a naši předkové při nich dobře žili, proč ne my? Nyní převládají nové myšlenky. Nemohu je schválit a nikdy je neschválím. Držte se od nich, protože nepotřebuju učence, potřebuju dobré občany. Vaším úkolem je vychovávat mladé lidi za tímto cílem. Ti, kteří mi slouží, musí učit, co já nařídím. Ti, kteří to nemohou dělat anebo přicházejí s novými myšlenkami, ti mohou jít, anebo já je odstraním." Navzdory velkému úsilí rakouských úřadů potlačit nezávislé myšlení, české kulturní a literárn úsilí začalo v druhé polovině čtyřicátých let devatenáctého století nabývat politického rozměru, zejména v díle Karla Havlíčka (1821 - 1856), prvního velkého českého novináře. Od roku 1846 byl Havlíček redaktorem pražského vládního listu Pražské noviny a poté, co na jaře 1848 padla cenzura, Havlíček založil svůj vlastní opoziční deník, Národní noviny. Tento vynikající list, na jehož stránkách Havlíček vysvětlil a bránil základní zásady liberálně demokratické politiky, vycházel od dubna 1848 do 19. ledna 1850, kdy ho rakouská vláda zlikvidovala. Havlíček se pak přestěhoval z Prahy do Kutné Hory a vydával tam, od 8. května 1850 do 14. srpna 1851, politický časopis Slovan, který vycházel dvakrát týdně. Roku 1851 se Havlíčkovi podařilo vydat dva svazky nejdůležitějších článků z Národních novin a ze Slovana, Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské. Rakouská vláda postavila Havlíčka dvakrát před soud, v dubnu 1849 a v listopadu 1851, a obvinila ho, že podvrací stát, avšak Havlíček se u soudu brilantně hájil a porota ho v obou případech jednomyslně osvobodila. Ve dvě hodiny ráno v noci na 16. prosince 1851, Havlíček byl zatčen a deportován bez soudu do tyrolského města Brixenu. Bylo mu povoleno vrátit se teprve v roce 1855, ale tou dobou mu již zemřela manželka, většina jeho pražských přátel se obávala se s ním sekat a Havlíček sám onemocněl tuberkulózou. V brixenském exilu napsal Havlíček tři dlouhé satirické básně, zaměřené proti absolutismu, Král Lávra (1870), Tyrolské elegie (1870) a Křest svatého Vladimíra (1876, vydáno anonymně). Tyto básně a úryvky z nich kolovaly v rukopisech a směly být vydány tiskem až v sedmdesátých letech devatenáctého století. Dočasné zrušení cenzury v letech 1848 - 1849 vedlo k tomu, že náhle vzniklo více než 30 novin. V Čechách se objevila dvě odlišná politická hnutí, centrističtí liberální demokraté a levicoví radikálové. V období obnoveného absolutismu v letech 1850 - 1860 se stali především radikálové teerčem ostrého politického útlaku. Byli internováni, žalářováni a posíláni do exilu. Radikálně demokratické noviny Pražský večerní list, který vydával Prokop Chocholoušek (1819 - 1864) od dubna 1849, zakázaly rakouské úřady 1. února 1851. Všechny ostatní nezávislé noviny byly také likvidovány. V letech 1852 - 1860 nevycházely v Čechách žádné nezávislé noviny. Radikální spisovatel Karel Sabina (1813 - 1877) vydal Básně (1841), ale většina jeho nejvýznamnější poezie nebyla ani předložena cenzuře, a tak nevyšla tiskem. Sabinův šestidílný román Husité odmítla cenzura pětkrát. Autor ho přepsal a začal ho v roce 1844 vydávat na pokračování pod jiným jménem, ale cenzura po několika svazcích vydávání zakázala. V roce 1848 působil Sabina jako novinář a podílel se na radikální politické činnosti. Od května 1849 byl krutě vyšetřován policií a byl posléze odsouzen k smrti. Trest smrti byl změněn na 18 let vězení. Sabina byl propuštěn z vězení v roce 1857. Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) byl další postavou českého národního obrození, kterou rakouské úřady po roce 1848 zničily. Tyl byl novinář a dramatik a snažil se zvýšit politické uvědomění českých lidí tím, že psal a inscenoval srozumitelné, zábavné hry s implicitním politickým obsahem. Tylova historická dramata s politickým podtextem byla po roce 1848 zakázána. V období "normalizace" po roce 1848 byl Tyl policejně sledován, přišel o zaměstnání jako dramaturg v pražském Stavovském divadle (vláda přestala dotovat inscenace českých her), nedostal koncesi k provozování kočovného divadla, tak se pokusil kočovat s divadelním souborem za pomoci koncese, vydané někomu jinému, a zemřel v naprosté chudobě. Poté, co bylo Rakousko v červnu 1859 poraženo u Magenta a u Solferina spojenými armádami Sardinie a Francie, Bachův absolutismus padl a byl zdiskreditován, když vyšlo najevo, že někteří jeho významní představitelé páchali rozsáhlou korupci. V říjnu 1860 vydala rakouská vláda "říjnový diplom", jímž přislíbila ústavu. Ústava byla vydána v únoru 1861, a jejím prostřednictvím vzniklo několik regionálních a jedno národní shromáždění. První volby, které se konaly v březnu 1861, silně volebně preferovaly venkovskou aristokracii a bohaté vrstvy. Většina českého národa v Čechách byla znevýhodněna. Všeobecné hlasovací právo bylo v Rakousku zavedeno až v roce 1907. Ústava z roku 1867 zaručila v Rakousku základní občanská práva. S určitými omezeními, danými většinou nespravedlivým volebním zákonem, se Češi v letech 1867 - 1914 mohli těšit základním demokratickým svobodám. Absolutistický tiskový zákon z května 1851 byl v prosinci 1862 nahrazen liberálním zákonem, který byl pozměněn v roce 1868 a 1894 a po roce 1918 ho převzala Československá republika (s dalšími změnami v letech 1934 a 1935). Ústava z roku 1867 určila, že odpovědnost za cenzuru mají mít provinční místodržící rakousko-uherského mocnářství. Články v tisku byly často konfiskovány, vydávání novin bylo dočasně suspendováno a novináři byli vězněni, často na krátká období za "pobuřování" a za trestné činy proti veřejnému pořádku. Český spisovatel a novinář Jakub Arbes (1840 - 1914) shromáždil ve svém díle Pláč koruny české (1894) více než tisíc případů malicherného politického pronásledování, které páchaly rakouské úřady proti Čechům v letech 1868 - 1873, během pěti let silné české nacionalistické politické činnosti za autonomii v rámci Rakouska. Rakouské úřady se snažily minimalizovat nacionalistické napětí v mocnářství tím, že potlačovaly kritické hlasy. Vláda se také snažila potlačovat levicové spisovatele a novináře a kohokoliv, koho považovala za extrémistické. V sedmdesátých a v osmdesátých letech devatenáctého století se stal terčem pronásledování rakouských úřadů právě Jakub Arbes. Arbes pracoval jako novinář v redakci hlavního opozičního českého deníku Národní listy, ale jeho radikální názory začaly být nepřijatelné a byl propuštěn. Po krátkou dobu redigoval Arbes v roce 1880 a pak znovu roce 1883 satirický časopis Šotek, při obou příležitostech byl potlačen. Arbesovy Sebrané spisy, které vycházely v letech 1902 - 1916 sice obsahovaly čtyřicet svazků, ale edice nebyla dokončena: nakladatel odmítl vydat některé Arbesovy texty pro jejich politický obsah. V roce 1883 byla zkonfiskována báseň Lešetínský kovář od Svatopluka Čecha (1846 - 1908), protože poukazovala na některé krutější rysy agresivního kapitalismu a spojovala svou kritiku s českými národnostními protesty. Nicméně, tiskový zákon z roku 1862 byl relativně liberální. Poskytoval právo každému redigovat a vydávat knihy a časopisy, v souladu s aktuálními zákony o podnikání, i když místa, kde se měly knihy a časopisy prodávat, musela být registrována na policii. V roce 1894 bylo ustanoveno, že držitelům živnostenského listu nesmí být odpíráno právo prodávat periodika, vydávaná na území Rakouska - Uherska. Živnostenský list mohl být odňat, pokud se prodávaná periodika svým obsahem dopustila trestného činu. Ti, kdo spáchali trestný čin anebo kdo byli ve vazbě, nesměli být šéfredaktory periodické publikace. I když se rakousko-uherské mocnářství postupně v posledních desetiletích své existence liberalizovalo, během první světové války v letech 1914 - 1918 se vrátilo k přísné absolutistické vládě a k tvrdé cenzuře. Část čtvrtá: Do roku 1945 V roce 1918 byla založena nezávislá, demokratická Československá republika, která existovala až do r. 1938-39, kdy ji zničil Hitler. Článek 113 československé ústavy z roku 1920 uvádí výslovně, že "svoboda tisku stejně jako právo na pokojné shromažďování je zaručeno. Proto je v zásadě nepřípustné podřizovat tisk předběžné cenzuře." Článek 116 československé ústavy z roku 1920 konstatuje, že "listovní tajemství je zaručeno". Občané meziválečné Československé republiky se těšili rozsáhlám svobodám projevu ve všech oblastech. Literatura a kultura v tomto období kvetla. Poté, co se dostal v roce 1933 v Německu Hitler k moci, Československo poskytlo politický asyl řadě německých spisovatelů, včetně Thomase Manna. V roce 1930 vyšel v Praze český překlad Odyssea od Jamese Joyce, od Ladislava Vymětala a Jarmily Fastrové, a to šest let předtím, než smělo být úplné, necenzurované vydání tohoto díla publikováno v Británii. Byl to třetí předkla Odyssea do cizího jazyka, po vydání francouzského a německého překladu v roce 1927. Když se objevil politický extrémismus, v roce 1923 přijalo Československo zákon na ochranu republiky, jímž bylo možno potrestat podvracení ústavního a republikánského československého zřízení, vyzrazení státních a vojenských tajemství, trestní činy proti veřejnému pořádku, šíření nepodložených poplašných zpráv a slovní i fyzické útoky proti některým ústavním činitelům, včetně prezidenta. Článek 26 umožňoval úřadům odstraňovat z veřejných míst "protistátní pomníky, nápisy a jiné předměty". Ty zahrnovaly pomníky členům dynastií, které vládly v roce 1914 v Rakousko-Uhersku a v Německu. Na základě tohoto zákona směly československé úřady suspendovat vydávání periodických publikací. Deník mohl být suspendován maximálně na dobu jednoho měsíce, jiná periodika až na půl roku. V roce 1933 dostaly soudy právo vynucovat v periodických publikacích otištění tiskových oprav v ospravedlnitelných případech. Periodické publikace, které vycházely častěji než třikrát za týden, byly také nuceny tisknout, zadarmo, bez zkracování a bez vsuvek, na straně 1 či 2 oficiální a prezidentská prohlášení až do délky 800 slov. Časopisy, které tiskly reklamu, měly povinnost zveřejňovat oficiální vládní vyhlášky za běžné reklamní ceny. Časopisy se nesměly k vyhlášce vyjadřovat v témže čísle. Politické letáky směly být vystavovány na veřejných místech pouze s oficiálním svolením. Distribuce tiskovin podvracejících ústavní celistvost a republikánský a demokratický systém Československa a obscénní materiály mohly být zakázány. Distribuci některých cizích novin, periodik a knih mohlo zakázat československé ministerstvo vnitra. Až do září 1938 prováděly cenzuru státní prokuratura a tiskové oddělení české vlády. Periodické tiskoviny byly konfiskovány po vydání, na základě návrhů okresních úřadů nebo policie. Výtisky periodik s nepřijatelnými články byly stahovány z oběhu. Po konfiskaci bylo možno vytisknout nové vydání. V tom většinou zůstalo na místě potlačeného článku bílé místo s poznámkou, že byl text oficiálně zakázán. Po mobilizaci v Československu v září 1938 byla zavedena předběžná cenzura a vláda vytvořila ústřední cenzurní komisi. Tuto komisi řídilo ministerstvo vnitra. Komise dohlížela na periodické i neperiodické publikace, na divadelní a filmová představení, na telegramy, telefonní rozhovory a rozhlasové komunikace. Cenzoři pracovali v tiskárnách. Tam se jim musely předkládat obtahy. Obtahy se také musely zasílat ke schválení ústřední cenzurní komisi. Úkolem cenzorů bylo "nepropustit informace, které by mohly poškodit stát". V prosinci 1938 rozhodla vláda, že v novinách už nadále nesmějí být bílá místa. Dva dny po okupaci Československa nacistickým Německem dne 15. března 1939 byla založena nová ústřední tisková služba, která byla součástí tiskového odboru úřadu vlády. Její zaměstnanci pracovali v redakcích jednotlivých novin. Šéfredaktoři dostávali přesné instrukce, jak mají psát. Nacisté využívali novin a časopisů plně pro propagandistické účely. První tři čeští šéfové vládního tiskového odboru (Zdeněk Schmoranz, Arnošt Bareš a František Hoffman) byli nacisty zatčeni a popraveni, anebo zemřeli v koncentračním táboře. Úkolem kulturního oddělení tiskového odboru bylo zkoumat nové tituly určené k vydání. Kulturní oddělení také vypracovávalo seznamy "škodlivé a nevhodné literatury a hudby". Šéfem kulturního oddělení se stal August von Hoope, bývalý editor československého vládního listu Prager Presse. Od roku 1941 bylo úkolem tohoto úřadu řídit českou literaturu a kulturu tak, aby to sloužilo zájmům nacistického Německa. V roce 1942 se stalo kulturní oddělení součástí ministerstva lidové osvěty a zaměstnávalo 84 osob. V roce 1940 nařídily úřady uzavření sedmdesáti procent malých knihkupectví. Nacistická cenzura byla protidemokratická, rasistická a antikomunistická. Byly zveřejněny seznamy zakázaných knih, odporujících zájmům nacistického Německa. Nebylo povoleno tisknout díla židovských nebo položidovských autorů, ani když nebyla součástí seznamu zakázaných titulů. Seznam literatury, zakázané na území Čech a Moravy, datovaný 30 září 1940, obsahoval 1352 českých a zahraničních autorů a 1894 titulů. 30 dubna 1941 byl vydán dodatek zahrnující dalších 163 zakázaných spisovatelů a 184 zakázaných knih. Zakázána byla celková produkce osmi českých nakladatelství. Nejrozsáhlejší seznamy zakázaných knih v Německu a v Čechách a na Moravě byly publikovány 30. září 1942 a 31 března 1944. Obsahovaly přibližně deset tisíc knižních titulů, periodik a kalendářů. Většina zakázaných knih byla zničena, ale některá česká nakladatelství vzácné knihy zamaskovala anebo zazdila sklady, kde byly tyto knihy uloženy. V letech 1941 - 1942 bylo ve 104 českých a moravských okresech mimo Prahu zkonfiskováno v nakladatelstvích, v knihkupectvích a v knihovnách 1 850 535 knih. V roce 1943 bylo zabráno 211 255 knih a v roce 1944 38 837 knih. V roce 1941 nařídil von Hoope, že nakladatelství, zamýšlející znovu vydat tituly, které vyšly po roce 1918, musejí žádat v jednotlivých případech o povolení. Tato díla byla zkoumána a byl v nich hledán implicitní protiněmecký a protinacistický obsah. Tak byl omezen počet nových titulů. V roce 1941 vyšlo v Čechách a na Moravě ještě 2764 titulů, v roce 1942 už jen 1236 titulů, v roce 1943 1436 titulů. Do roku 1940 pracovali ve vládním tiskovém odboru na státní prokuratuře ještě Češi, takže česká nakladatelství ještě často mohla vydávat protiněmecká díla, zakázané knihy a dokonce i tituly od židovských autorů. Od července 1941 se úřad von Hoopeho stal ústřední cenzurou pro neperiodické publikace v Čechách a na Moravě. Od začátku byly zakázany knihy o českých demokratických prezidentech Edvardu Benešovi a T.G. Masarykovi, marxistická díla, protiněmecká díla a některé publikace o Adolfu Hitlerovi. Po začátku druhé světové války byla zakázána celá sovětská, francouzská, britská a nakonec také americká literatura. Von Hoope omezoval vydávání literatury na české národní náměty na minimum, protože věděl, že se takových knih využívá na podporu českého národního vědomí. Bylo nutno předkládat osvědčení, že jsou autoři knih připravovaných k vydání árijského původu. ("Prosím, sdělte, zda výše zmíněný autor, Gaius Julius Caesar, byl árijského původu," dotazovali se cenzoři v jednom případě.) Velké množství titulů zmizelo z českých veřejných a univerzitních knihoven. Některé soukromé, ústavní a podnikové knihovny byly zkonfiskovány. Zejména byly postiženy židovské knihovny. Některé veřejné knihovny byly uzavřeny. Po nacistické okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl okamžitě zakázáno asi sto celovečerních filmů, československých i zahraničních, včetně některých německých filmů. Byl to podstatný vzrůst v zákazu filmů, vzhledem k tomu, že v roce 1937 bylo v Československu zakázáno jen 14 filmů. V textech divadelních her i ve scénářích filmů se provádělo množství malých změn. To se týkalo i zábavných filmů, z obav, že by se obecenstvo mohlo ve tmavém sále divadla či kina smát jinak nevinným výrokům na plátně či na jevišti. V listopadu 1940 byl v Praze na příklad německého říšského protektora založen Zkušební filmový úřad pro Čechy a Moravu. Tato kancelář vykonávala cenzuru nad všemi filmy, které měly jít v Čechách do distribuce, přisvojovala si právo předběžné cenzury a rozhodovala, které filmy směly být ze země vyvezeny. Tak byla česká filmová výroba plně podřízena totalitní nacistické kontrole. V letech 1939 - 1941 bylo potlačeno 1709 filmů. V letech 1939 - 1944 bylo zakázáno 113 českých celovečerních filmů. Většina z nich byla vyrobena před rokem 1938. Zákaz postihl třetinu české předválečné filmové výroby. Veřejně se nesměly promítat filmy, které divákům připomínaly existenci demokratického Československa. Automaticky byly zakázány i filmy, v jejichž výrobním štábu figuroval žid. Od roku 1939 byly zakázány i některé sovětské britské a americké filmy (včetně kreslených filmů s Pepkem námořníkem a kocourem Felixem). (Americké kreslené filmy pro děti se v Československu nepromítaly ani za komunistické éry, s krátkou výjimkou Pražského jara 1968.) Po začátku druhé světové války byly zakázany britské a francouzské filmy. Goebbels se snažil omezovat i distribuci amerických filmů ještě v době, kdy byly Spojené státy ve válce neutrální. Po roce 1942 se v Čechách a na Moravě nesměly promítat žádné americké filmy. Některé německé nacistické filmy byly v Čechách a na Moravě také zakázány, protože byly považovány za nevhodné pro českou veřejnost. Před válkou se v československých kinech promítalo 11 různých týdeníků, po roce 1941 byla povolena jen německá a česká verze dvou oficiálních německých týdeníků. Politické zpravodajství zmizelo a bylo nahrazeno pronacistickou propagandou. Nacistické úřady také nařídily, že v 60 procentech všech filmových představení musejí být předváděné německé filmy v původním německém znění. Část pátá: Od roku 1945 do současnosti Od května 1945 neexistovala v Československu cenzura, ale mezi jednotlivými politickými stranami brzo vznikly konflikty. Tak v listopadu 1945 obvinil komunistický ministr informací Václav Kopecký lidovou stranu, že vydává noviny, které tiskou "fašistické a reakční články". Kopecký některé tyto listy dočasně zakázal. Hrozilo nebezpečí, že ministr informací bude libovolně pronásledovat a zakazovat vydávání nekomunistických denních listů, kdykoliv zveřejní kritiku československé vlády nebo Spojenců. Proto vznikly požadavky na vytvoření instituce oficiální cenzury, která by fungovala podle přesně stanovených pravidel. Komunisté s tím nejprve odmítli spolupracovat, ale v prosinci 1947 bylo rozhodnuto, že bude založeno na ministerstvu informací inspekční oddělení, které bude sledovat všechny noviny, zda neporušují zákon. Případy porušování zákona měly být předány ministerstvu vnitra pro stíhání. Tisk nesměl, například, kritizovat tehdejší dvouletý hospodářský plán, zpochybňovat československou domácí a zahraniční poitiku a rozbírat vojenské záležitosti. Tyto zakázané oblasti byly tak široce definovány, že se vystavovala každý kritika vlády či ministra trestnímu stíhání. Dříve, než byl založen plně funkční cenzurní úřad, se v únoru 1948 zmocnili vlády komunisté a vytvořili prosovětský, totalitní stát, který existoval až do listopadu 1989. Krátce po únoru 1948 poznamenal komunistický ministr informací s uspokojením, že nyní komunistická strana plně ovládá všechny sdělovací prostředky a celou kulturu, včetně výrobních procesů. V letech 1948 - 1953 vykonávala komunistická strana svůj propagandistický a informační monopol prostřednictvím stranického cenzurního úřadu, posléze řídila cenzuru společně strana a vláda. Cílem komunistických úřadů bylo zlikvidovat veškerý smysluplný diskurs ve společnosti a nahradit ho ideologickými frázemi. Všeobecně určovala agendu sdělovacím prostředkům Kulturní rada, součást vedení komunistické strany. Každodenní kontrola nad sdělovacími prostředky a řízení médií bylo vykonáváno kulturní a propagandistickou radou ÚV KSČ a obdobnými stranickými výbory v regionech a v krajích. Komunistická strana vykonávala kontrolu i nad nekomunistickými publikacemi, ale většina nekomunistických periodik a novin byla po roce 1948 zakázána. Tiskové oddělení komunistické strany vydávalo deníkům a časopisům přesné instrukce a denně kontrolovalo, zda jsou tyto instrukce dodržovány. Šéfredaktory všech sdělovacích prostředků byli členové KSČ. Bylo jejich osobním stranickým úkolem zajistit, aby byla přísně dodržována stranická linie. Od roku 1951 dostaly jednotlivé noviny a rozhlas cenzurní redaktory. ÚV KSČ založil lektorskou radu, která schvalovala redakční plány jednotlivých nakladatelství. Díla politicky "nespolehlivých" autorů byla zakázána. Několik seznamů zakázaných titulů bylo vytvořeno příslušnými odděleními ÚV KSČ v letech 1949 - 1953. Od roku 1950 byly ničeny knihovny, vlastněné kláštery a náboženskými řády. Od roku 1952 byly všechny veřejné knihovny očištěny od "trockistické a protisovětské literatury, pravicově sociálně demokratické literatury a děl T. G. Masaryka a Edvarda Beneše." Jeden výtisk každého zakázaného díla byl uchován, ostatní výtisky byly zničeny. Podle odhadů bylo v tomto období v Československu zlikvidováno 27,5 miliónů knih. 22. dubna 1953 vytvořila československá vláda tajně Úřad pro tiskový dozor - předběžnou cenzuru, kterou řídilo ministerstvo vnitra a která těsně spolupracovala s Stb. Šéfredaktoři denních listů, rozhlas, televize, nakladatelství a organizátoři kulturních akcí museli předkládat cenzuře veškerý materiál, který se měl objevit ve veřejné doméně, před publikací. Cenzura zakazovala zveřejňování státních tajemství a materiálů, které odporovaly politické linii a směrnicím komunistické strany. Jen ty texty směly být zveřejněny, které dostaly od cenzury evidenční číslo. Zveřejňování materiálů bez evidenčního čísla bylo trestným činem. Pracovníci cenzury občas dohlíželi i na divadelní představení a jiné kulturní akce, zda herci neříkají nic nepovoleného. Cenzura informovala komunistickou stranu o svých zásazích proti sdělovacím prostředkům v denním bulletinu. Zásahy cenzury byly často neobyčejně malicherné. Od samého začátku bylo nemožné zveřejnit cokoliv o záporných stránkách života v Československu. Tak byla například odstraněna v listopadu 1953 fotografie dítěte s názvem "Otrhánek" z výstavy v Teplicích, protože dítě na fotografii mělo roztrhané a špinavé šaty. Čokoládovna nesměla otisknout ve svém interním věstníku instrukce pro zaměstnance, jak se vyhnout chybám při výrobním procesu, neboť za socialismu nedocházelo při výrobním procesu k chybám. Cenzura zasahovala do soukromých inzerátů a do úmrtních oznámení. Cenzoři také určovali, kolik stránek smí mít který deník a omezovali jeho náklad, aby mělo převahu komunistické Rudé právo. Do roku 1955 zveřejnilo vedení cenzury velký počet seznamů faktů, které měly být potlačeny. Utajované skutečnosti se týkal všech oblastí. Předpisy byly tak často aktualizovány, že zavládl zmatek. Vyskytly se pokusy cenzurní směrnice zjednodušit. Režim se pokusil izolovat zemi od vnějšího světa tím, že vyhostil většinu zahraničních dopisovatelů a uzavřel kanceláře západních tiskových agentur. Cenzura pravidelně otevírala soukromou poštu, zejména dopisy do zahraničí. Ve snaze omezit objem mezinárodní pošty musel mít od února 1950 každý dopis odeslaný do zahraničí zpáteční adresu, odesilatel ho musel osobně odevzdat na poště a odesilatelova totožnost byla kontrolována podle občanského průkazu. V roce 1953 mělo poštovní cenzura 190 zaměstnanců, jejichž úkolem bylo kontrolovat denně 750 000 poštovních zásilek. Komunistický režim se také snažil rušit vysílání západních rozhlasových stanic v češtině a ve slovenštině. Ve spolupráci s východoevropskými spojenci rychle vybudoval síť rušiček. Západní rozhlasové vysílání v češtině a slovenštině bylo rušeno až do sklonku roku 1988. Přísný a účinný systém cenzury fungoval do roku 1968, ale začátkem šedesátých let začínaly komunistické úřady ztrácet svůj ideologický zápal. Sovětské totalitní nadšení rozmělnily silné československé demokratické tradice, zdravý rozum a pragmatismus. Vzhledem k tomu, že předběžná cenzura byla institucí a nebyla tedy úplně svévolná, liberální novináři a kulturní aktivisté mohli proti ní v destalinizačním období v šedesátých letech bojovat. Od roku 1963 ovlivnila liberalizace nejprve česká divadla. 1. září 1965 ztratil ústřední cenzurní úřad svou moc nad divadlem. Od té doby totiž směla česká divadla předkládat hry, které plánovala inscenovat, k souhlasu ministerstvu kultury. V případech, kdy docházelo k neshodám, a názor cenzury se lišil od názoru činitelů ministerstva kultury, učinilo konečné rozhodnutí ideologické oddělené ÚV KSČ, které však touto dobou ovládli liberální, reformní komunisté. V roce 1966 vydala československá vláda tiskový zákon (č. 81/1996 Sb.) Tím poprvé v Československu za komunismu legalizovala instituci cenzury a pokusila se definovat její pravomoci. Hlavní správa tiskového dohledu byla přejmenována na Ústřední publikační správu. Stala se civilní institucí, kterou řídil ministr. Cenzura měla právo zakázat zveřejnění státních tajemství, ale vydavatelé směli vyjednávat ohledně záležitostí týkajících se veřejného zájmu. V prosinci 1967 určil ÚV KSČ, že se smějí sami šéfredaktoři rozhodnout, zda uposlechnou či neuposlechnou rozhodnutí cenzury týkajícího se kontroverzního materiálu. Přesto se však ještě začátkem roku 1968 šéfredaktoři neodvažovali cenzuru neposlechnout a plnili její příkazy, které články potlačovat. Tak například v lednu 1968 odstranily z čísla Divadelní noviny dlouhý rozhovor s Václavem Havlem s titulem "Sloužit pravdě svědectvím o dnešku".Cenzura fungovala přibližně až do dubna 1968, ale její role byla výrazně oslabena postupem liberálních reforem během Pražského jara. 5. března 1968 předem informoval šéf cenzury Kovařík své zaměstnance o novém Akčním programu KSČ, který byl posléze zveřejněn 10. dubna 1968. V Akčním programu se konstatovalo: "Je nepřípustné nařizovat dělnické třídě, kterou už neovládá třída vykořisťovatelů, jaké informace by jí měly či neměly být k dispozici. Vědecké časopisy a vědecké debaty nesmějí být podřizovány předběžné cenzuře. Kultura nesmí být podřizována cenzuře." Nová československá vláda zrušila Ústřední publikační správu 13. června 1968. Zrušení cenzury potvrdil zákon č. 84/1968 Sb. z 26. června 1968. V článku 17 tohoto zákona se praví: "Cenzura je nepřípustná. Cenzura je definována jako zásah státních úřadů proti svobodě projevu a obrazu a proti jejich rozšiřování hromadnými sdělovacími prostředky." Článek 18 definoval utajované informace. Vláda měla zveřejnit pro šéfredaktory seznam utajovaných skutečností. Krátce po invazi zemí Varšavského paktu do Československa, vedené Sověty, k níž došlo 21. srpna 1968 a která ukončila liberální reformy Pražského jara, československé národní shromáždění schválilo zákon č. 127/1968 Sb, který zrušil článek 17 zákona 84/1968 o nepřípustnosti cenzury. Tento zákona také vytvořil dva nové, samostatné cenzurní úřady: Úřad pro tisk a informace a Slovenský úřad pro tisk a informace. Úkolem těchto nových institucí bylo "jednotně řídit a kontrolovat sdělovací prostředky". Článek 3 zákona č. 127/1968 stanovoval, že Úřad pro tisk a informace má právo zajistit, aby nebyly zveřejňovány "žádné informace prořečící státnímu zájmu". Po sovětské invazi byla předběžná cenzura nahrazena autocenzurou jednotlivých šéfredaktorů a novinářů. Jednotliví novináři nyní sami nesli odpovědnost za to, co zveřejňují. Novinářům hrozil následný trest, například zákaz periodika až na tři měsíce. Proto se novináři začali obávat tisknout cokoliv kontroverzního. V roce 1972 byly všechny veřejné knihovny očištěny od textů "kritických vůči marxismu-leninismu, politice socialistických zemí a marxisticko-leninských stran". Odstraněna byla také veškerá "revizionistická a pravicově oportunistická literatura, chválící kapitalistický řád, předválečnou Československou republiku, dílo T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a dalších buržoazních politiků, veškerá díla (bez ohledu na jejich obsah) autorů, kteří emigrovali z Československa nebo se spojili s pravicovými silami v roce 1968, a také neproblematická díla s problematickou předmluvou nebo doslovem." Knihovny byly probrány na základě seznamů, které zveřejnila Státní knihovna České republiky. Závadné tituly byly zakázány. Pražská univerzitní knihovna měla zvláštní sbírku Libri prohibiti, pro niž kupovala tituly, které vycházely v českých exilových nakladatelstvích. Tato sbírka byla zpřístupněna až po roce 1989. Cenzura po roce 1968 byla tak malicherná, že dokonce i mnohé akademické tituly byly potlačeny. Tak například čtvrtý svazek akademických Dějin české literatury, jejichž vedoucím redaktorem byl Jan Mukařovský a které se zabývaly obdobím let 1900 - 1945 byly sice připraveny k vydání v roce 1969, ale byly zakázány, protože jsou "ideologicky nejasné". Dílo vyšlo tiskem až v roce 1995. Neostalinský režim, který byl vnucen Československu po invazi v roce 1968, znovu plně izoloval společnost téměř úplně od veškerého smysluplného diskursu, a to až do konce osmdesátých let. Ofenzíva komunistické propagandy byla nesmírně intenzívní a izolace společnosti od nezávislého myšlení a kriticky smýšlející intelektuální elity země byla hluboká. V sedmdesátých letech zrušilo ministerstvo vnitra reformistický Svaz českých spisovatelů a zakázalo dílo 400 českých autorů, většina z nichž se aktivně podílela na reformách konce šedesátých let a na Pražském jaru 1968. Tito spisovatelé a další intelektuálové byli zatlačei do politického ghetta. Od společnosti byli izolováni propouštěním, policejním dohledem a pronásledováním. Československá společnost prošla po roce 1968 vážnými politickými čistkami. Několik stovek tisíc lidí, kteří se účastnili liberálních reforem šedesátých let, přišlo o zaměstnání. V letech 1969 - 1972 vytvořili zakázaní českoslovenští spisovatelé postupně samizdatovou literární kulturu. Začali vydávat knihy a časopisy ve strojopisných kopích. Hlavní strojopisné publikace většinou kolovaly až v 70 kopiích a podle odhadů měly celkem až tisíc čtenářů. Samizdat dosáhl vrcholu koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech, po vzniku hnutí na obranu lidských práv Charta 77. Spisovatelé a vydavatelé československého samizdatu úzce spolupracovali s několika exilovými nakladateli, kteří působili na Západě od začátku sedmdesátých let. Nejznámější z nich bylo nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých "68 Publishers" v Torontu v Kanadě, které v letech 1971 - 1992 vydalo prostřednictvím subskripce více než 220 původních titulů. Celá řada těchto knih vyšla také zejména v osmdesátých letech v překladech do západních jazyků. Dílo českých autorů Milana Kundery, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a dalších dosáhlo tak paradoxně mezinárodního uznání v době, kdy nesmělo vycházet v rodné zemi těchto spisovatelů. Dopad nezávislé české literatury na vědomí české a slovenské společnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech byl relativně malý. Pod tlakem dvou desetiletí ostré politické propagandy, která zlikvidovala možnost kritické veřejné debaty, si vytvořila česká a slovenská společnost vlastní charakteristickou kulturu podřízenosti, jejímiž typickými rysy byly konformismus, konsumerismus, extrémní sebezájem, ostražitost před veřejnou sférou a vyhýbání se politice. Tyto hodnoty převládly v Československu po pádu komunismu v roce 1989 a nikoliv hodnoty disidentské intelektuální komunity. V roce 1990 schválil československý parlament zákon č. 86/1990 Sb., jímž byl zrušen tiskový zákon č. 127/1968 a novelizován tiskový zákon č. 81/1966, z něhož byla odstraněna marxistická a komunistická terminologie. Zákon č. 86/1990 plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhož je cenzura nepřípustná. Česká republika má od roku 1990 tiskovou svobodu, ale většina novinářů jí nepoužívá efektivně. V českých sdělovacích prostředcích vláda až do poloviny devadesátých let atmosféra politického konformismu. Sdělovací prostředky se přidržovaly konsensuálního názoru, že postkomunistická vláda premiéra Václava Klause dokáže vyřešit všechny problémy a že jakákoliv kritika vlády ohrožuje demokracii. Tento konsensus se začal od roku 1996 tříštit, když si lidé uvědomili, že Klausově vládě se nepodařilo vyřešit mnohé problémy kompetentně. Přesto však ještě koncem devadesátých let vlád konformismus a absence nezávislého, kritického myšlení jako obtížné dědictví mnoha desetiletí totalitní cenzury. Martin Fendrych, který působil v devadesátých letech jako náměstek českého ministra vnitra a v roce 1998 byl šéfredaktorem politického týdeníku Respekt, shrnul situace v českých novinách v polovině devadesátých let v memoárech Jako pták na drátě (Praha, 1998) takto: "Mluvil jsem se Šubrtem [oficiálním mluvčím ministerstva vnitra] o českých denících. Bylo by možné pracovat v některém z nich jako novinář, zeptal jsem se. Řekl, že ne. Všude vládne teror. Nedovolili by ti ani v jedněch novinách psát, co si myslíš, řekl Šubert." Na jaře roku 1998 zaznamenala Rada České televize, nezávislý inspekční výbor, který hodnotí práci veřejnoprávní ČT, že je zpravodajství a publicistika v této důležité české celostátní televizní stanici nekvalitní a pokusila se o nápravu. Nový generální ředitel jmenoval nového šéfa zpravodajství, zkušeného novináře, který pracoval v Londýně šest let jako reportér pro ČTK a Českou televizi. Tento žurnalista se pokusil zreformovat zpravodajství ČT podle vzoru BBC a zavést principy systematického, nezávislého kritického uvažování a investigativní práce. Po šesti týdnech byl donucen z funkce odejít a zpravodajství v České televizi se rychle vrátilo k přechozí problematické postkomunistické praxi. Jan Čulík Literatura: Ferdinand Menčík, Censura v Čechách a na Moravě, VK ČSN 1888 František Tischer, Příspěvek k dějinám censury za arcibiskupa Antonína Brusa, Listy filologické, 32, 1905 Antonín Škarka, Ze zápasů nekatolického tisku s protireformací, Český časopis historický, 42, 1936 Josef Volf, Příspěvek k dějinám českého knihtisku, Časopis českého muzea, 99, 1925 Jakub Arbes, Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého v letech 1868 - 1873, František Bačkovský, Praha, 1894 Jan Jakubec, Dějiny literatury české I.-II., Jan Laichter, Praha, 1929, 1934 Dějiny české literatury, I.- IV., ed. by Jan Mukařovský, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1959, 1960, 1961, Victoria Publishing, Praha, 1995 Eva Broklová, Československá demokracie: Politický systém ČSR 1918 - 1938, Prague, Sociologické nakladatelství, 1992 Jiří Doležal, Česká kultura za protektorátu, Národní filmový archív, Prague, 1996 Karel Kaplan, Dušan Tomášek, O cenzuře v Československu v letech 1945 - 1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Prague 1994 Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu, 1957 - 1967, Ústav pro soudobé dějiny, Prague, 1995 Dušan Tomášek, Pozor, cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury, Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, Prague 1994 Jiří Gruša, Cenzura a literární život mimo masmédia (written in 1983), VZDOR, Výstava nezávislé literatury v samizdatu a v exilu 1948 - 1989, Praha, leden - červen 1992, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha - Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury Scheinfeld - Schwarzenberg Rakouské, československé a české tiskové a mediální zákony: Zákon o tisku ze dne 17. prosince 1862, ve znění zákonů ze dne 15. října 1868, č. 142 ř. z., ze dne 9. července 1894, č. 161 ř. z., ze dne 10. července 1933, č. 126 Sb. z. a n., a ze dne 10. července 1934, č. 140 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 28. května 1935, č. 118 Sb. z. a n., s vládním nařízením ze dne 28. května 1935, č. 119 Sb. z. a n. 121/1920 Sb. Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky 50/1923 Sb. Zákon ze dne 19. března 1923 na ochranu republiky (ve znění zákonů č. 124/1933 Sb., č. 140/1934 Sb. a č. 68/1935 Sb.) Změna: 20/1939 Sb., Změna: 30/1945 Sb. Zákon ze dne 25. října 1966 o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích Změna: 84/1968 Sb. Změna: 127/1968 Sb. Změna: 99/1969 Sb. Změna: 86/1990 Sb.