Materiál pro členy podvýboru pro mediální legislativu PSP ČR 1. Teze pro přípravu transformace České tiskové kanceláře a) Dle zákona je ČTK veřejnoprávní institucí, vykonávající službu veřejnosti v zákoně definovanou jako "poskytování služby veřejnosti šířením slovního a obrazového zpravodajství z České republiky a ze zahraničí". Poslání je definováno jako "poskytování objektivních a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů." b) Poslání České televize, resp. Českého rozhlasu je definováno zákonem jako "poskytování objektivních, ověřených, všestranných a vyvážených informací pro svobodné vytváření názorů, rozvíjení kulturní identity českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávání ekologických informací, služba vzdělávání, výchově mladé generace a přispívání k zábavě diváků, resp. posluchačů". c) Povinnost provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání je zákonem definována jako "poskytování objektivních a vyvážených informací nezbytných pro svobodné vytváření názorů". d) V přímém kontrastu k trojici zákonů o ČT, ČRo a ČTK (a do jisté míry i k zákonu o vysílání) stojí dosud platný tiskový zákon. Ten totiž o obsahových povinnostech, s výjimkou případů ochrany před zneužitím svobody slova a projevu, nehovoří vůbec. Nezmiňuje se ani o existenci tiskové agentury a jejího vztahu k periodickému tisku. Dalo by se dokonce dovodit srovnáním zákona o ČTK a zákona tiskového, že jak periodický tisk, tak tisková agentura jsou instituce, jejichž prostřednictvím získává veřejnost informace, resp.(u tisku zvlášť) uplatňuje své právo na svobodu projevu. e) Z výše uvedeného je patrné, že mediální zákony zařazují ČTK do jedné řady s jinými veřejnoprávními médii a svou povinností poskytovat všestranné a objektivní informace i do jedné řady s elektronickými médii soukromými. Zákon o ČTK současně vzbuzuje falešný dojem (viz § 2, odst.2), že agentura vstupuje svou činností do přímého kontaktu s veřejností, obdobně jako rozhlas a televize. f) ČTK je tedy veřejnoprávní institucí, která plní stanovenou službu veřejnosti a jako taková je veřejností kontrolována. Nástrojem veřejné kontroly je stejně jako u ČT a ČRo parlamentem volená Rada. g) Zákon o ČTK přibližuje agenturu latentně k veřejnoprávním médiím ustanoveními o možných veřejných zdrojích pro její činnost (§8, odst.1, pís.g) a §10, odst.2). Je tedy potom nástroj veřejné kontroly veřejnoprávnosti obsahu činnosti veřejnoprávní instituce i nástrojem veřejné kontroly jejího nakládání s veřejnými finančními prostředky. Ve skutečnosti však ČTK již několik let veřejnými zdroji nedisponuje a její činnost podléhá běžným ekonomickým pravidlům. h) ČTK poskytuje produkty své činnosti klientům na výhradně smluvním základě. Zákonem stanovené "poskytování objektivních a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů" je realizováno téměř výhradně vůči nezávislým soukromým a veřejnoprávním sdělovacím prostředkům, ne tedy vůči veřejnosti. i) Smluvní partneři ČTK - vydavatelé periodického tisku - nakládají v souladu s tiskovým zákonem s produkty veřejnoprávní ČTK pouze a jedině v souladu se svým svobodným rozhodnutím. Pokud je zprostředkují veřejnosti zpravidla s označením původu, není o čem diskutovat. Často se ale zpravodajský produkt ČTK stane "pouhým" zdrojem informací pro tisková média, která s nimi mohou naložit naprosto svobodně, třeba i neobjektivně a nevšestranně. j) Sečteno-podtrženo: ČTK plní své zákonné poslání ne vůči veřejnosti, ale vůči svým klientům. Veřejnosti jsou zpravodajské produkty ČTK dostupné téměř přímo, tedy nezprostředkovaně, pouze prostřednictvím internetu, navíc prostřednictvím dceřinné společnosti ČTK Neris. Ta je autonomním vydavatelem, který se zpravodajstvím pracuje stejně jako klienti. (České noviny, produkt společnosti Neris, nejsou redakcí ČTK a jejich vydavatel je od agentury oddělen redakčně, obchodně i účetně). k) Se zřetelem na výše uvedené je zřejmé, že kontrolní činnost "nástroje veřejnosti", tedy Rady ČTK, směřuje k tomu, je-li zpravodajský produkt agentury, nabízený sdělovacím prostředkům, v souladu se zákonem - objektivní a všestranný. Skutečnou kontrolu objektivity a všestrannosti však vykonávají právě ony sdělovací prostředky, klienti ČTK. Činnost Rady je tedy z tohoto hlediska do značné míry nadbytečná. l) Proces výběru kandidátů do funkce člena "nástroje veřejnosti ke kontrole veřejnoprávní instituce", vzniká v poslaneckých klubech politických stran. Jen díky nepsané dohodě parlamentních politických stran je složení veřejnoprávních kontrolních orgánů poměrně poměrné. Není to však stanoveno, teoreticky nic nebrání tomu, aby se parlamentní většina dohodla na jiném složení takových orgánů. m) Platí-li teze, uvedená v bodě k), že Rada ČTK může kontrolovat plnění poslání agentury pouze na výstupu, tedy někdy uvnitř smluvního vztahu agentura-médium a platí-li teoretická možnost, zmíněná v bodě l), že složení Rady může být poplatné politické většině v parlamentu, může (rovněž teoreticky) Rada pod záminkou "objektivity a všestrannosti" ovlivňovat agenturní produkt, který nakupují jiné sdělovací prostředky. n) Již jen podezření z něčeho takového může značně oslabit důvěryhodnost agentury. Neexistuje přitom zákonný způsob, jak politickému ovlivňování předem zabránit. Tržní prostředí, v němž se agentura pohybuje, není z hlediska konkurence bezstarostné. Neexistuje sice již "konkurenční" tisková kancelář, toto dominantní postavení ČTK je ale pouze zdánlivé. V České republice operují zahraniční agentury, které jsou (a stále více budou) již schopny poskytovat servis v národním jazyce. Současně s rozvojem technologií samy sdělovací prostředky stále více konkurují ČTK v tom základním, poskytování zpravodajských servisů. o) Z předchozí teze vyplývá, že pokud má agentura přežít jako soběstačná instituce, nezávislá na státním rozpočtu (a tedy na státu!) bude muset stále více rozšiřovat spektrum svých činností, a to stále více BEZ OHLEDU na původní, před několika lety zákonodárcem stanovený záměr, - poskytování objektivního a všestranného zpravodajství. Rada ČTK má ale podle zákona téměř jediný zásadní úkol: dohlížet na to, zda agentura své poslání plní. Dříve či později se tak dostane do neřešitelné schizofrenní situace: - jako nástroj veřejnosti bude muset trvat na tom, aby agentura plnila své poslání a nepodnikala žádnou činnost, která by toto poslání mohla ohrozit - současně bude nucena agentuře umožňovat ve stále větší míře vyvíjet takové aktivity, které s původní podobou klasické tiskové agentury již nebude mít nic společného. To proto, aby se nestala sice veřejnoprávní, ale naprosto bezvýznamnou institucí, o jejíž služby nebude mít nikdo zájem. p) Česká tisková kancelář jako navýsost mediální instituce je a ve stále větší míře bude ovlivňována překotným rozvojem nových médií a internetu, jako svého druhu komunikačního prostředku mezi médiem a veřejností. Přitom tato nová média jsou a ještě více budou velmi obtížně regulovatelná. Nesmíme navíc zapomínat na to, že v České republice sice existuje pouze jedna domácí tisková agentura, vedle ní zde ale působí řada podobných institucí zahraničních, které jsou schopny poskytovat stále širší a dokonalejší služby i pro domácího klienta. Právě takové bude prostředí, v němž se agentura bude ve 3. tisíciletí pohybovat. Proto by stávající forma vlastnictví, včetně kontrolních mechanismů, mohla bránit agentuře udržet krok s vývojem, bránit jí účastnit se konkurenčního boje a odsoudit ji tak do role rychle chátrajícího diváka. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že: - stávající legislativní stav, v němž agentura existuje, je zastaralý, neodpovídá realitě, je nutně pouze proklamativní (hlavně ve zdůrazňované službě veřejnosti) a umožňuje, byť možná jen teoreticky, nepřípustné politické ovlivňování zpravodajských produktů nezávislé instituce. - pouhým srovnáním veřejnoprávního charakteru České televize, Českého rozhlasu na straně jedné a ČTK na straně druhé dospějeme k závěru, že skutečné, zásadní důvody pro existenci veřejnoprávní tiskové agentury neexistují. Existence veřejnoprávního média je ve veřejném zájmu z řady důvodů: hlavní je ale ten, že poskytují veřejnosti služby, které média soukromá poskytovat nemohou a nechtějí, protože jsou existenčně závislí na finančním zisku. Finančního zisku dosáhnou pouze tehdy, bude-li jejich produkt prodeje schopný: kolik výtisků se prodá, kolik posluchačů či diváků sleduje vysílání. Veřejnoprávní instituce, na zisku nezávislá, mohou poskytovat služby veřejnosti nevýdělečné, o to možná cennější. Výše uvedená charakteristika se nemusí nutně vztahovat pouze na oblast sdělovacích prostředků. Jaký veřejný zájem je ale na existenci tiskové agentury? Poskytování objektivních a všestranných informací je zákonnou povinností všech provozovatelů elektronických médií, není ale vůbec povinností provozovatelů médií tiskových. Elektronická média budou muset takové informace poskytovat i v případě, že ČTK nebude existovat - tisková média zase mohou poskytovat informace subjektivní a jednostranné, a to bez ohledu na to, jaké informace jim nabídne ČTK. Zdánlivě veřejnoprávní podmínka pro tvorbu zpravodajství veřejnoprávní agentury, je ve skutečnosti běžnou "tržní" podmínkou pro prodejnost agenturního zpravodajského produktu. 2. Argumenty pro a proti zachování veřejnoprávní formy agentury I. Pro Zachování vlivu státu na podobu, rozměr a produkci ČTK, zprostředkovaně přes Radu ČTK, volenou na návrh politických klubů Poslanecké sněmovny. Proti Zachování vlivu státu na podobu, rozměr a produkci ČTK, zprostředkovaně přes Radu ČTK, volenou na návrh politických klubů Poslanecké sněmovny, což může vést k politickému ovlivňování zpravodajského produktu agentury. II. Pro Zdůraznění významu veřejnoprávnosti i v oblastech, které s veřejností přímo nesouvisí (tedy právě ČTK, jejímž partnerem není veřejnost, ale média), by vedlo k posílení veřejnoprávnosti především v oblasti mediálního zpravodajství, tedy došlo by ke zvýšení důrazu na veřejně prospěšné vlastnosti poskytování zpravodajství. Jinou otázkou, i když rovněž významnou, je možnost jakýchsi státních zakázek, financovaných ze státního rozpočtu, na zpravodajské zpracování témat, která jsou obtížněji obchodovatelná, o která tedy není primární zájem ze strany médií. Jelikož není možno stanovit soukromým médiím povinnost cokoli zveřejnit ( s malými výjimkami u elektronických médií, které jsou definovány zákonem), musela by se ovšem najít cesta, kterou by taková zpráva k veřejnosti doputovala, zřejmě pomocí veřejnoprávních médií. Proti Veřejnoprávní forma, zdůvodněná stávajícím způsobem v zákoně o ČTK zamlžuje skutečnou veřejnoprávnost, která má logiku v případě ČT a ČRo. Nelze doložit skutečný veřejný zájem na existenci tiskové agentury, protože jejím parterem není veřejnost, ale především soukromé sdělovací prostředky. Stát de facto není schopen objektivně posoudit, zda agentura plní veřejnoprávní poslání, protože výstup činnosti agentury je zprostředkovaný přes ostatní média, jejichž činnost stát žádným způsobem ovlivnit nemůže. Státní zakázky na hůře obchodovatelná témata (viz výše) nejsou jistě vyloučené, je takové řešení ale možno považovat za nadbytečné, vzhledem k existenci veřejnoprávních elektronických médií, která mají něco podobného přímo ze zákona "v náplni práce". III. Pro V případě hospodářských nezdarů, zejména v důsledku rozšiřujícího se záběru činnosti agentury, což bude způsobeno sílící mezinárodní konkurencí i v našem národním prostředí (o případném členství v EU nemluvě) - možnost finančních injekcí ze státního rozpočtu. Tento argument zdůrazňuje národní charakter agentury. V případě, že pojímáme agenturu především jako národní (a potom teprve jako veřejnoprávní) - tedy je-li obsah důležitější než forma, pak je logické, že stát si zachová možnost alespoň v krizové situaci nějak do hry zasáhnout. Proti Vědom si skutečného a ne deklaratorního postavení agentury a logiky její existence, zastavil stát již před několika lety jakoukoli finanční podporu agentuře. Současně ale rezignoval na požadavky, které by teoreticky mohl vůči agentuře uplatnit adekvátně k zákonným požadavkům uplatňovaným z veřejného zájmu vůči ČT a ČRo. Jen obtížně je v demokratické společnosti možné vyžadovat plnění nějakých nadstandardních, tedy veřejnoprávních povinností určitého veřejnoprávního subjektu vůči řadě soukromoprávních subjektů. Soukromá elektronická média jsou v poněkud jiné pozici. Využívají totiž státních komunikačních nástrojů -minimálně frekvenčního spektra - bezplatně v zájmu svého podnikání. Navíc jsou v přímém vztahu k veřejnosti. Je tedy zde ve veřejném zájmu do jisté míry sledovat, co soukromá společnost veřejnosti nabízí - o komunitárním právu nemluvě. Značná zdlouhavost při rozhodování, nedostatečná kompetentnost a naprostá absence konkrétní zodpovědnosti Rady ČTK může vést k rizikům z prodlení, pokud bude agentura chtít uskutečnit jakýkoli podnikatelský záměr, na kterém bude záviset ekonomická úspěšnost, zvláště vzhledem k sílící mezinárodní konkurenci. Jako nadbytečný, i když pravdivý, se v této souvislosti jeví argument zdůrazňující přímou závislost dotovaného subjektu na dárci, zvláště je-li výše dotace předmětem dvoustranného jednání. IV. Pro Častým argumentem bývá nutnost zachovat veřejnou kontrolu nad těmi součástmi majetku ČTK, které jsou považovány za cenné z hlediska národního. Obavy z jeho zcizení nebo poškození vedou k názoru, že ve veřejném zájmu je státní garance zachování tohoto majetku. Proti Stávající možnosti veřejné kontroly hospodaření agentury jsou pouze teoretické a deklaratorní. Současná podoba zákona umožňuje bezproblémové zcizení veškerých hodnotných součástí agentury, včetně často vzpomínaného (a často přeceňovaného) fotoarchivu, i předmětů duševního vlastnictví a hodnoty ochranné známky ČTK. Možnosti veřejné kontroly - Rady ČTK jsou rovněž omezené. Sebepodrobnější projednání a schválení rozpočtu (viz zákon) nemůže managementu zabránit jej nedodržet. K tomu má Rada možnost pouze odvolat generálního ředitele, což by se ovšem stalo až po dokonání zcizení. A to ještě v případě, že by se na tom Rada shodla. Sněmovna ji může odvolat až poté, co konstatuje opakovaně, že agentura neplní své poslání. To je však formulace politická a jako takovou ji lze chápat i v případě, že by většinová politická moc v zemi vyvíjela zprostředkovaně přes Radu na agenturu politický nátlak a Rada se takovému tlaku bránila. Tento problém není řešen ani u legislativy veřejnoprávních elektronických médií, kde by to bylo na místě daleko spíše, vzhledem k veřejné povaze těchto institucí a k tomu, že jsou vlastně dotovány z nepřímých daní. V. Pro V souvislosti s předchozím bodem je nejčastěji, vlastně výhradně zmiňován agenturní fotoarchiv. Proti Archiv je možno "rozdělit" na materiály z let 1918-1989 a na fotografie současné. Až do roku 1989 si Státní archiv pravidelně podle svých odborných kriterií a norem archivního zákona odebíral ty fotografie, které jsou cenné z hlediska národního. Agentura si v těchto případech pořizovala kopie. Materiály z poslední doby jsou archivovány elektronicky na datových nosičích a jsou pro komerční klienty k dispozici na internetu. Veřejnost může tento archiv využívat pouze komerčně za nemalý poplatek. Za normálních okolností by bylo zajištění historických fotografií z majetku ČTK veřejnosti lépe dostupné právě ve státním archivu. Finanční a prostorové možnosti však s největší pravděpodobností dosud nedovolily státnímu archivu předaný fond zpracovat tak, aby byl bez větších komplikací využitelný veřejností. K tomu poznámka: největší hodnota fotoarchivu ČTK spočívá v jeho celku a v jeho "národní" povaze. Zkušenosti s privatizací Krátkého filmu Praha, který byl vlastníkem unikátní sbírky československých filmových týdeníků, do soukromých rukou Krátký film, a.s., svědčí o tom, že k žádnému poškození či zcizení nedošlo. Archiv je společností soustavně komerčně využíván a jeho výrazně "národní" charakter zřejmě určuje i míru přitažlivost pro zahraničního zájemce. Totéž by bylo lze říci jistě i o diskutovaném fotoarchivu ČTK. Zničení archivu je vysoce nepravděpodobné, neboť celá sbírka je živou, neustále doplňovanou a neustále užívanou součástí každodenní práce agentury, a to ať už bude mít jakéhokoli vlastníka. Nicméně přes všechno výše uvedené naprosto nic nebrání zabezpečit ochranu a uplatnění veřejného zájmu k agenturnímu archivu, pokud by zákonodárce seznal naléhavost takového řešení. Vyřešení otázky "jak" může být součástí dalších debat. VI. Pro Díky veřejnoprávnímu charakteru ČTK není z agentury rozdělován zisk mezi vlastníky, může být tedy celý reinvestován do rozvoje agentury. Proti Skutečnost, že vlastníci z agentury neodčerpávají zisk, může vést ke ztrátě skutečné podnikatelské motivace vrcholového managementu. Není totiž v jeho přímém zájmu jakýkoli zisk vytvářet. To může vést i k nižším investicím, než by tomu bylo v případě, že by byl rozdělován zisk a reinvestován byl pouze "zbytek". Z toho logicky vyplývá, že z takové situace by mohly vzniknout ekonomické problémy, které by musel zřejmě sanovat stát z vlastních zdrojů. VII. Pro ČTK má v zahraničí poměrně slušně zavedenou síť zpravodajů. Jejich existence vyplývá ze zákona. Jejím smyslem je poskytovat médiím informace ze zahraničí ovšem z národního pohledu. To znamená se zdůrazněním souvislostí, které mají vztah k České republice. Privatizace by mohla způsobit její zánik, jako nerentabilní a zbytečné součásti agentury. Proti Síť zahraničních zpravodajů byla poté, co ČTK přešla na "samofinancování" výrazně zredukována. Její služby jsou poskytovány především soukromým tiskovým médiím. Obě veřejnoprávní elektronická média mají rovněž ze zákona své vlastní zpravodaje v důležitých světových metropolích. Česká média mají tedy často v jediné zemi k dispozici několik zpravodajů, z nichž jeden je placen z koncesionářských poplatků, druhý z rozpočtu ČTK. I zde je patrný rozpor mezi formou a smyslem existence tiskové agentury. Informace pro českého občana o zahraničních událostech z národního úhlu pohledu jsou jistě ve veřejném zájmu. Ten by ovšem měla plně uspokojovat síť zpravodajů ČRo a ČT, jejichž produkt je přímo "konzumován" divákem, resp. posluchačem. Zahraniční zpravodajové ČTK pouze nabízejí své služby médiím, které je mohou, ale nemusejí využít. Konkurenční vztah na tomto poli je zcela zbytečný, navíc ČTK je do něj nucena zákonem, ne svými obchodními zájmy. Závěr: Z výše uvedeného textu podle našeho názoru vyplývá následující: a. stávající podoba zákona ČTK je již delší dobu nevyhovující a do budoucna spíše neúnosná. b. zachování veřejnoprávní vlastnické formy existence ČTK postrádá věcnou logiku a je pouze mechanickým naplňováním tradice z dob, kdy existence národní agentury plnila svou roli v rámci budování státu po roce 1918. Profanace státní podoby agentury komunistickým režimem a nedůvěra evropských partnerů ke státní formě mediálních institucí v postkomunistických zemích vedla k rozhodnutí transformovat státní agenturu na veřejnoprávní. Zákonodárce ale považoval toto řešení za přechodné a předpokládal v nedaleké době privatizaci ČTK. K tomu nebyla dosud politická vůle. c. Rada ČTK dospěla k přesvědčení, že nevýhody veřejnoprávní vlastnické formy tiskové agentury jsou větší než výhody. Naděje na smysluplné přežití národní agentury, byť v modifikované a širší podobě než dosud, bude větší v případě, že bude moci zcela svobodně a na vlastní zodpovědnost reagovat na rychle se měnící podmínky na trhu a v celé mediální oblasti. V konkurenci se zahraničními agenturami, které mají v naprosté většině konkrétní vlastníky a které již dnes jsou schopny nabízet u nás služby podobné těm, které nabízí ČTK, obstojí agentura lépe, bude-li také ona mít konkrétní vlastníky. d. Z výše uvedených důvodů považuje Rada za nezbytné ukončit diskuse o veřejnoprávnosti České tiskové kanceláře a naopak zahájit diskuse o možných způsobech a formách její privatizace, včetně debat o míře politické průchodnosti jednotlivých modelů. V Praze, dne 8. prosince 1999 Rada České tiskové kanceláře