Nech mě projít touhle duhou.
Veď mě, vidíš přece potácím se sám.
Projít touhle duhou,
kterou věř mě, věčně na mysli mám.

Věčně světla domů zářit budou.
Veď mě, touhle stuhou zakalených rán.
Možná jako blázen žiju tady sprostě a věcně,
ale tuhle duhu věčně na mysli mám.

Najednou je pravda i lež,
povídám najednou může být slunce i déšť.
Najednou asi tě zklamu,
povídám najednou musíme vystoupit z klamu.

A projít touhle duhou.
Kterou věř mě, věčně na mysli mám.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Text byl převzat z bookletu alba.