5 textů Oldřicha Janoty
převzatých z literárně-výtvarné koláže
"Kroky ze tmy"
(nakl. TRITON, 1996, Editor: Pavel Zdražil)

Kdo se mi to ve sněhu ztratil. Svatý na rozcestí
zapadal sněhem. Jen stopy po něm zůstaly. Svatý na rozcestí se jí do očí díval, jabloni. Jen kousky si
pamatuji. Podkovy obrátil, pod krovy se usídlil, pily
si nabrousil švarný tchoř. Ukovám řetězy snad někde najde se něco stop i když roztaje sníh. Lesem se proderu, kyselou smetanou k večeru rozlitou měsícem talíře uprostřed silnice zrcadlí se pruh. Větve měkce si po okně popiskují. Postavy kolem ohně šramotí jiskrami. Mlhy si pamatují jména do nich vyrytá. Do kůry pronikl sluneční svit. Příběh začíná, je čas ho ukončit.

...

Dotkli se třemi body, když se vyhýbali v úzké
chodbičce vedoucí do neznáma. Lípy
varovně voněly. Zapomenuté diktáty z češtiny
pomalu ožívaly v paměti kolkotem kol. Projdeme se přes osvícený pokoj, tak jak jsme. Spolu stíny se nesou studenou vodou. Cesta uběhla tak rychle. Jen občas se zastavit a kdesi se trochu opláchnout.

...

Voskové věže roztají
ve slunci uši ti zacpaly sirény Odysee. Kdo jsem, že
vedle stromů vypadám jakobych bez křídel neuměl
létat. Jakobych bez stromů neuměl vstát. Vzhůru!
vyhoďte z balónu zátěž písku a obnovte rovnováhu svého malíčku. A plynoucích řas.
S rybami jsme mluvil, mysleli, že mlčím. Nevadí,
jindy do zahrady příjdu. Sám.
Tajemství, kterému kdyby jen v řetězu náhod
ubránit jediný okamžik bylo možno otvírá naplno
prožitý sen. Končí se jízda stříbrným vlakem. Kdo
provoněn kouřem pelyňku ještě v tramvaji sedí,
ještě pomyslnou motyčku stále před sebou svírá.

Měla nový auto, ale měla strach ho poslat poštou.

Prvně jsem ji viděl zarostlou.

...

Skončil podzim. Peří už shrabáno do peřin. Do
všech čtyř rohů prstem patlám něco na skle. Vlak
zastavuje náhle na malé budce napsáno Pržno.
Uprostřed temnot světlo znovu zhaslo. V kupé tupý kužel světla hrotem dolů padá, bláto na podlaze splývá v šedých šmouhách. Úkryt pod kořenem buduji si tupým nožem. Úkryt pod krajinou, pod kořenem jasmínu osli mi nanosili na zimu trochu sena.

Napohled od tebe daleko, bejby,
napohled od tebe daleko na stole svíce je.

...

Otevřená branka na hřiště. Čtyři kamenné dlaždice
vždy dohromady se pojí a tvoří šesticípé vzory. A
modrá hvězda ve výšce. Otevřená branka na hřiště.
Čtyři kamenné dlaždice vždy dohromady se pojí a tvoří šesticípé vzory. A modrá hvězda ve výšce. Šumí jez. Otevřená branka na hřiště. Šumí jez
řeky. Svět mezi břehy, teče. Z kostelní věže
vidět jen zvon. Sloup elektrického vedení stranou
je nakročen. Konec a začátek mostu ozve se
bouchnutím železného prahu. Svět řeky teče mezi břehy. A otevřená hvězda ve výšce. Čtyři kamenné dlaždice vždy dohromady se pojí kroky a tvoří šesticípé vzory. Modrá branka na hřiště.
Někde v komínech křísí ohně jemný popílek. Konec
a začátek mostu ozve se bouchuntím železného prahu.
Čtyři kamenné dlaždice vždy dohromady se pojí
a tvoří šesticípé vzory.