S Jakubem
Patočkou jsem se setkal asi před dvěma měsíci v čajovně Amana. Zdálo se mi to
poměrně výstižné - stejně jako čajovny by i Strana zelených mohla být v Čechách
novým kulturním proudem, místem setkávání lidí určitého způsobu života, pro
které v této zemi nebylo dosud místo.
Jakub zajímalo, zda bych souhlasil s členstvím v čestném výboru Strany zelených.
Přestože jsem jeho nabídce rozuměl, bylo mi upřímně líto, že sází na popularitu
umělce, kterému v Praze chodí na koncert patnáct lidiček a z toho deset pořád
těch samých.
Nevím, zda ho tento můj pohled nezdeptal ještě víc než mé další politické úvahy.
Navrhoval jsem mu, aby Strana zelených vyhledávala lidi, kteří BEZ OHLEDU NA
SPOLEČENSKÉ ZAŘAZENÍ nějakým způsobem v životě uskutečňují to, co si Zelení
dali jako hlavní heslo svého programu, totiž KVALITU ŽIVOTA.
Zisk by nebyl v tom, že Zelení by možná získali nějaké další členy, ale především
v tom, že by jim tito lidé (teď myslím jak Zeleným samotným, tak veřejnosti)
pomohli srozumitelně a PRAKTICKY představit, CO SE VLASTNĚ TÍMTO POJMEM - KVALITA
ŽIVOTA - MYSLÍ.
Jakuba jako příklad člověka "z jiných vrstev", který také usiluje
o kvalitu napadlo, že by to mohl být například majitel havlíčkobrodského pivovaru
Bernard, který vyrábí (pokud se nemýlím) "živé" kvasnicové pivo. To
se mi zdálo výstižné, protože majitel pivovaru je představitelem průmyslu a
obchodu, lidí, kteří mají ke "kvalitě života" neméně co říci než různí
tzv. "levicoví výstředníci", se kterými bývá Strana zelených v povědomí
veřejnosti spojována.
Nevím, nakolik myšlenka vyhledávat spřízněné lidi napříč společenským spektrem
Jakuba zaujala, ale myslím, že si to nedovedl nějak konkrétně představit. Což
chápu, protože on je člověkem politické praxe, zatímco já si mohu dovolit v
roli poety chrlit co mě napadne.
Takže co ještě takový poeta může chrlit na hlavu osoby politické?
V přístupu zelených - nebo možná spravedlivěji řečeno v přístupu určité skupiny
lidí, která hledá nové cesty pro společnost - se mi nelíbilo (jak jsem považoval
za nutné Jakubovi sdělit) neustálé kritizování současných politiků, už jen z
toho prostého důvodu, že se jim kritizováním vlastně dělá reklama. Negativní
reklama je stejně účinná jako pozitivní. Přílišné kritizování navíc prozrazuje
určitou vlastní slabost, neukotvenost, nedostatek vlastního názoru - přinejmenším
to bude to hlavní, co si veřejnost z takové kritiky vezme. Ne snad důkazy o
tom, jak je ten a ten člověk je neschopný, omezený, hloupý (což třeba je), ale
pocit, že jde o nějakého mocného, silného člověka, když i jeho odpůrci se takto
pořád musí vůči němu vymezovat. Popisuje se to již v jedné staré indické bajce
- jakýsi obchodníček běduje před svým přítelem nad skonem Singha, a zpráva se
rozšíří tak, že začne truchlit celé království, než se ukáže, že šlo o obchodníkova
osla.
Myslím, že to Jakub nepřeslechl, přesto ale oživl teprve v okamžicích, kdy odpověděl
ANOALE, tedy kdy se postavil za "nutnost konfrontace". Po očku koukal,
zda mě nešokuje výrokem indického politka (Gándhí? - už mi to vypadlo z hlavy...):
"Lepší násilí než zbabělost maskovaná nenásilím," ale díky
dlouhodobé osobní přípravě na toto téma jsem nijak šokován nebyl, spíše jen
posmutněle pokýval hlavou. Stejně smutně jako před týdnem nad volebními plakáty
s ironickými portréty politiků, plakátů, které Zelení vrhli do volební kampaně.
Swámí Mahašvérananda, duchovní učitel vidoucí do osudových vazeb mezi každodenností
a univerzálním příběhem lidstva mě na posledních přednáškách v Praze zaskočil
důrazem na to, aby jeho žáci odmítali tašky z PVC, a propagovali tašky látkové.
Swámího vysvědčení míry našich schopností - toho, nač asi tak stačíme - jsem
se dosti lekl, ale pokusím si z toho vzít poučení a srozumitelně a zcela prakticky
říci, proč chci volit Stranu zelených.
Už čtvrtým rokem úřady nepovolily rodičům a učitelům zřízení střední waldorfské
školy, kam chodí i moje děti. Letos ministerstvo školství žádost zamítlo s tím,
že přišla po termínu. Termín se zameškal kvůli měsícům předcházejícím průtahů
kolem vyřizování žádosti na odboru školství.
Nelíbí se mi stát, který nepoužívá svoji moc k tomu, aby občanům pomáhal, nýbrž
proto, aby je přistihnul při jejich slabostech.
Nelíbí se mi narůstající hlučnost, prašnost a vzduch zkažený výfukovými plyny,
které stále více zamořují Prahu. Pokusil jsem se to popsat i pro Stranu zelených,
jak dále uvedeno, doufám, že míra v určitého patosu není nevkusná.
A jednu maličkost na závěr. Před lety jsem jel s tehdy ještě malými dětmi od
Temelína, jehož dokončení, jak se tehdy ještě zdálo, bylo možné protestními
akcemi zastavit. Jakub Patočka, Honza Beránek a ještě kdosi z lidiček z Duhy,
starajících se o protestní tábor u jaderné elektrárny, seděli za vesnicí, seděli,
trošku ztracené postavičky, v takovém lehce zvlněném travnatém údolí. Zdálky
vypadali trošku jako sněmující králíci, nebo třeba indiánští náčelníci rokující
nad dýmkou míru. Volit zelené jdu tedy proto, že mi možná ten obrázek z nějakého
důvodu zůstal živý i dodnes.
Odpověď
na otázku Stranu zelených, proč chci tuto stranu podporovat:
Žiji v zemi, kde občané odmítají radioktivní odpad, ale mlčí o zastavení
jaderných elektráren. Žiji ve městě, kde přístroje měří jedovaté zplodiny ve
vzduchu, ale místo odstranění příčin vyzýváme staré lidi a matky s dětmi, aby
nevycházeli ze svých domovů. Nevnímáme už podivnost toho, že každý víkend tisíce
lidí vyjíždí po dálnicích hledat les zničený dálnicemi. Léky přestávají léčit,
potraviny sytit. Žijeme v obrovi na hliněných nohou, kterého zdá se dokáže srazit
na kolena jeden teroristický útok nebo výpadek počítačových sítí a elektřiny.
Od Strany zelených očekávám, že bude v politické sféře zastupovat všechny, kteří
cítí, jak potřebné je tuto situaci změnit.
Oldřich Janota
(zasláno
7.6.2004)