Řevnice jsou nevelká obec, ležící půl hodiny cesty osobním vlakem od Prahy - je to poslední zastávka před Karlštejnem. Do pražského kulturního života se Řevnice výrazně zapsaly svým lesním amfiteátrem a bluesovými festivaly, které se tam v posledních čtyřech letech konaly. Letos prý festival nebude, protože pořadatelé prodělali fraky i boty na letence pro Solomona Burkeho a jiných úletech.
To jen tak bokem, paní Veronika Stará, pořadatelka koncertů v řevnickém zámečku, nyní sídle MKS Řevnice, mě to vysvětlovala přesněji. V každém případě částka, kterou pořadatelé festivalu dluží MKS za proud, prý nestojí za řeč.

Ještě před koncertem se řeč paranoicky stočila na televizi, nevinného viníka toho, že na koncert takových stárs jako Janota nikdo nechodí. Paní Stará prohlásila, že vlastně nemá právo moc televizi kritizovat, protože ji také doma má. Částečnou omluvou jí prý ovšem může být to, že televizi používá výhradně na žehlení. Nejprve mě to zarazilo, protože žehlit televizí se mi zdálo hodně nemotorné, a jestli snad tedy nemusí prádlo nějak přes obrazovku přetahovat. Paní Stará prohlásila, že samozřejmě nežehlí televizí, nýbrž normálně žehličkou, ale tu televizi tam musí puštěnou mít. Když televize tři neděle nefunguje, tři neděle se v domácnosti nežehlí.
To už se zdálo pochopitelnější, ale akrobatická představa někoho jak žehlí a kouká přitom na seriál se zdála jednak akrobatická a jednak že nemůže končit jinak než propálením prádla a vlastní ruky. Naštěstí i toto paní Stará uvedla na pravou míru vysvětlením, že ona se při žehlení samozřejmě na tu televizi nekouká, jenom ji tam musí mít puštěnou.

Martin se Šárkou, poslední chybějící do počtu patnácti diváků, kteří na koncerty antistárs v Řevnicích chodí, dorazili pozdě, protože vyjeli z Prahy na kolech a cestou se málem utopili v rozvodněné Berounce. Přesto bylo zřejmé,že v jejich životě se asi hodně věcí změnilo - ještě před třemi lety dorazil na koncert na hradě Krakovec na kole jenom Martin, zatímco zničená Šárka, kterou Martin zanechal někde v půli cesty, protože by koncert nestihl, přijela až za hodinu a půl, tedy přesně po koncertě. Dnes tedy Martin Šárku ve vlnách nezanechal, i když, ruku na srdce, chodit pozdě na koncert slušné také není.

Po koncertě jsme se seděli v čajovně U kohouta s panem režisérem Novotným, tvůrcem cyklu "Odjinud", který představoval osobnosti české hudební alternativně-meditativní scény. V dalších letech po uvedení seriálu v televizi pan Novotný rozšířil své hledání, jak on říká příměrem, "alikvótního tónu" (tedy něčeho, co často jen skrytě zní za prvním plánem poselství, ale ve skutečnosti je tou hlavní zprávou) i na natáčení dokumentů o národech, kde ještě praktický život se pojí s duchovností v přirození jednotě. "U kohouta" nás bavil historkami typu setkání na poušti Gobi, kdy, aby se zavděčil pastevcům v jurtě, v níž hledali trochu kobylího mléka, chtěl navodit bezprostřední lidský kontakt. Dát místním najevo, že se zajímá o jejich život a ví o něm spoustu věcí. A protože z knih věděl, jak je buddhismus v Mongolsku rozšířený a živý, zeptal se jednoho z pastevců, kteří tak do té doby mlčky seděli a zřejmě hodlali mlčet celý večer, jestli oni jdou cestou mahájánového nebo terávádového buddhismu. Dotyčný se obrátil k ženě, která cosi kuchtila na ohni, a povídá: "Mámo, my sme buddhisti?"

Helena podotkla, že pan Novotný vypráví o svých cestách tak nevtíravě a hezky, že by měl být učitelem zeměpisu. Pan režisér na to opáčil, že skutečně učitelem zeměpisu býval, na jakési vesnické škole, a že jednou za ním přišla jedna maminka s tím, že její dcera má trojku z matematiky. A jestli by se s tím něco nedalo dělat, protože takhle se nedostane na zdrávku, kam by ráda šla. Pan učitel Novotný odpověděl, že by rád pomohl, ale že bohužel učí pouze zeměpis. No právě, povídá matka, dcera se doma učí jen zeměpis, který jí stejně k ničemu nebude, tak jestli byste nemoh udělat něco, aby taky měla víc času "na tu matyku".

Na trati Praha - Řevnice leží i stanice Mokropsy. Kupodivu to není nic o mokrých psech, ale podobně jako Odřepsy (původně Vodřepsy) překážky stavěné proti vodě, jak mě ve vlaku vysvětlil Martin.
Dneska, jak vidíme, se mokropsy a vodřepsy nestavějí, lidi už na to zapomněli, anebo na to kašlou. Při chřipce před šesti lety jsem jeden den plynně myslel a mluvil jazykem bible kralické, letos se mi zase vyjevil zpěv a la tibetský mniši, takové ty nelibé zvuky, nejblíže podobné asi dávení. Pan režisér Novotný zase dal k dobrému, že jemu v průběhu letošní chřipky přišlo, že by se měl dát pokřtít. A jestli bych mu nešel za kmotra, když už ho moje písničky provázely v uzlíkových situacích jeho života. Rozpačitě jsem se otočil k ohni a povídám: "Mámo, my sme křesťani?"

Oldřich Janota
(21.03.2005)