Dobrá Voda u Pacova je vesnička, kterou tvoří pár stavení rozhozených v ďolíku kolem rybníka. To, že se tam pár místních lidiček sdružených pod názvem Lesklé koule podílí na pořádání i takové monstrakce jako Koubkovy Hudební sklepy, je něco unikátního, skoro jako lurdské zjevení.
Lesklé koule si žijí vlastním životem, tím chci říci, že si pořádají akce dle své libosti, ať už to jsou zábavy pro dospělé nebo pro děti. Předloni se jim líbilo vysázet třešňovku, třešňovou alej podél jedné silnice z Dobré vody.
Trochu mě to překvapilo - podle české tradice by totiž měl každý muž za život zasadit alespoň jeden obchodní dům.
Když se ukázalo, že chlapci plánují (bylo to vloni na jaře) vysazení další aleje, tentokrát lipové, k celé akci jsem se vnutil. V den výsadby vál ostrý ledový vítr a stejně ostré nálady vanuly i vesnicí. Čtyřicet nakoupených lipek schválených obecní radou pro výsadbu na obecním pozemku podél silnice už bylo sice připravených, ale v předvečer se vzbouřili tři "sousedi", protože "jim z toho bude leda tak na pole padat listí" a "nebude se kde otočit s traktorem". Situace zrála na nože. Nenávist těchto chlapíků-sousedů začala být pochopitelnější, když jsem jednoho z nich shlédl na vlastní oči - k nařvanému obličeji pod typickou rádiovkou chyběla jen páska pomocníka Veřejné bezpečnosti. Přesto mě zaskočilo, že mezi bytosti postižené rasistickou nesnášenlivosti tohoto typu obyvatel české vesnice, na kterou jsem si kdysi zvykl jako "vlasatec" za komunistického režimu, patří i stromy.
Lípy nakonec kluci vysázeli na polní cestě na pozemcích Míly Zíky. Bylo zřejmé, že ta cesta moc používaná není, ale představoval jsem si, jak tam jednou právě kvůli té lipové áleji budou lidé rádi chodit, a nejenom třeba maminky s kočárkama a včely a motýli.
Večer mě Míla vysvětloval, že ti sedláci, kteří znemožnili vysázení lipovky u silnice, neztratili žádnou selskou moudrost a lásku k přírodě, jak jsem se domníval já, jednoduše proto, že to nejsou žádní sedláci, nýbrž mechanici, ráno usedající na traktor a večer z něj zase sesedající.
Příběh o lipové áleji má přesto happy end, protože chlapci zachránili nezakořeněné mladé lipky před letošním vražedně suchým létem dovážením vody v dvouset (nebo čtyřista?) litrový kádích. A vzhledem k tomu, že to lípy nemohou udělat, tak tedy já s potěšením před chlapci smekám. Dokonce jsem si teď zazpíval písničku, kterou pro mě kdysi kdosi zasázel v Horních Beřkovicích:
Lípovou álejí / brodím se závějí / žlutého listí / až do těžkých vrat.
Jinak samotný koncert v Dobré Vodě u Pacova byl záležitostí pro otrlé, hlavně neúnosnou délkou. Posluchači se postupně tiše vytráceli meditovat do přilehlého výčepu. Po koncertě se hodnotily v kroužku pozůstalých zajímavé postřehy, jeden z přítomných třeba popisoval, jak se jeho přítelkyně na hned po prvních písničkách začala dostávat mimo tělo a bála se vydechnout, aby tím nezaplnila celou místnost. Naproti tomu mladý pan doktor z Pelhřimova musel podle vlastních slov odejít již po druhé písničce "na malou", neboť jinak by, stejně jako jeho vedle sedící kolega, usnul. V bdělém stavu se pak udržoval konzumací ve výčepu a nepřekvapovalo, že po koncertě byl existenciálně naladěn: ta hudba, kterou hraji, to že je sice prý pěkné, hned že je poznat že to není rock nebo folk, nýbrž taková filosofie, ale ať se nezlobím, realita života je taková, že on musí sloužit pohotovost třicet hodin, a je pak zbitej jak pes. Ano, během služby může i spát, ale ten spánek stejně není žádný spánek, protože ho kdykoliv může někdo vzbudit, a je pak z toho vyřízenej ještě tři dny potom. A teď ať mu tedy povím, k čemu mu celá ta moje filosofie tý mý hudby je platná.
Chtěl jsem namítnout, že si třeba měl koncert poslechnout, byť spíce, jenže pak jsem si představil, jak bych i já třicet hodin sloužil hudební pohotovost, sice bych taky mohl spát, ale kdekdo by mě mohl vzbudit a musel bych začít hrát, minimalisticky, meditačně, tak to by opravdu nebyl žádný med, a neřekl jsem tedy panu doktorovi moudré ani slovo.
Druhý den mi Stáňa, Mílova žena, ukázala miminko Bohumila, který přišel do rodiny pod stromeček, na Štědrý den. Druhé nového skoročlena rodiny, koníka velikosti mezi huculem a normálním koněm, kterého Míla pořídil na podzim, jsem shlédnout nestačil. Přesto vím, že milý koník nesnáší pohled na hydraulická ramena jeřábů a nesnáší na křižovatkách autobus, ovšem pouze z levé strany. To se hned splaší. Záviděl jsem koníkovi jeho uspořádaný pohled na svět, jakoby mi mluvil z duše, jenomže já bych to neuměl tak hezky vyjádřit.
Koupí koníka si Míla uskutečnil životní sen, protože když náhle nečekaně zemřel v sousedství kamarád, kterému bylo teprve devětadvacet, uvědomil si, že uskutečňování snů se nemá odkládat. Když jezdil dřív na pole nebo do lesa s traktorem, tak z toho neměl nic než hodiny v rámusu uvnitř kabiny. Teď, když jede s koníkem, je v doteku s okolní přírodou, a všechny ty hodiny ztrávené prací mají úplně jiný obsah.
Jak vidno, selská moudrost se z českých vesnic nevytratila, nesou ji dál lidé jako Míla a jeho přátelé v Dobré Vodě. Důležité se zdá i to, že velkou roli u Zíků doma mají nejrůznější díla současné literatury a hudby, protože ta moudrost - ať už selská nebo umělecká má v podstatě stejný zdroj. Předevčírem mi Jakub Patočka daroval Vizi politického programu strany zelených - hned v úvodu se klade velký důraz na pojem "kvalita života". Na jednu stranu jde o pojem přirozeně srozumitelný, ale zároveň velmi těžko vysvětlitelný (viz slavný román Zen a umění opravy motocyklu a jeho druhý díl Lola). Mílu bych zeleným politikům doporučil přinejmenším jako čestného člena - protože je to jeden z lidí, kteří dokáží "kvalitu života" nejen vnímat, ale, jak se mně osobně zdá, i prakticky žít.

Oldřich Janota
(19.03.2004)