Koncert v České národní bance začal jemným dívčím hláskem v telefonu:
"Víte, my máme rádi vaše písničky, tak bychom chtěli, tedy já nevím jestli by to šlo, vás moc poprosit, jestli byste nám nezahrál na vernisáži."
"No, hezký, moc rád."
"Ale já nevím, jestli by vám nevadila, taková, tedy jedna věc."
"Ven s tím!"
"Ono to totiž bude v bance."
"V bance?"
"Jo, v České národní bance, na Příkopech."
"A proč by mě to mělo vadit?"
"Víte, pan Kuřík, co to má v bance na starosti, říkal, že Radůza tam hrát odmítla, že v bance hrát nebude."
"Možná má Radůza k bance nějakej zvláštní vztah," povídám, "třeba si tam chodí jen pro peníze."
"Tak to ste moc hodnej... ale víte... ona je tady ještě jedna věc... jestli vám nebude vadit... no, ono se to mělo pořádat pod záštitou magistrátu města Prahy...a..."
"A ?"
"Jenže my jsme tu výstavu nazvali podle jedný vaší písničky.... jako tedy druhý břehy ... a lidi nám říkali, že je to takový smutný, zásvětní..."
"Hm."
"Tak jsme tu výstavu nakonec udělali pod záštitou Správy pražských hřbitovů... jestli to by vám nějak nevadilo..."
"Ale paní Štěpařová, proč? Já vidim, že vy to máte rozmyšlený. Jestli chcete, rád přijdu zahrát."
"Jé, to jste strašně hodnej... my vám moc děkujeme..."

Minouce ostrahu u vchodu ze Senovážného náměstí se po mramorovém schodišti vystoupá do haly, předsálí Kongresového sálu. Strop je až v nedohlednu, a v prostoru chladně rozřezaném žiletkami halogenových světel se po úleku z nehybné řady servírek a servírů stojících za krmelci stolů u sarkofágu pohoštění e za mnohastěny molekul skelniček a chlebíčků dají vypátrat i vystavené fotky, ztracené vysoko na stěnách.
"Ten zvuk budem musit asi přidat," povídá muž středních let, starající se o ozvučení. Mikrofony jsou černé, bezdrátové, jeden má molitanovou bambulku citrónově žlutou a druhý ostře oranžovou.
"Jak lidi začnou mluvit, nemuselo by to už být slyšet."
"To zas tak na těch vernisážích nevadí," povídám úslužně.
"To je pravda. Vy ste tedy prostě taková kulisa, tedy promiňte, jestli jsem se vás nějak dotknul."
"Ne, proč?"
Na úvod vystupuje s proslovem ředitel banky, drobný nenápadný muž s vysokým čelem finančníka. Říká, že je rád, že se taková výstava v bance koná, přesněji tedy takové výstavy, protože penězoměnectví podobně jako veršotepectví už se neuzavírá samo do sebe, a proto se tedy výstava tance dnes koná v bance - jestli jsem si to správně zapamatoval slovo od slova.
"Novináři z toho udělali senzaci, že se tady utrácely miliony za přestavbu, který pak zaplatili daňoví poplatníci," říká zdvořilý muž ve světlém sáčku, přidělený mi zda jako průvodce. Přeslechl jsem jeho jméno, a je mi trapné se ptát, zda není on pan Kuřík, kterému Radůza řekla, že bance teda ona nehraje.
"Ale to není pravda, to peníze daňových poplatníků nebyly," vysvětluje muž dále.
"Samozřejmě, vždyť to je hotovej nesmysl," souhlasím, "všechno tady na světě patří Bohu... jaký teda peníze daňovejch poplatníků?" ale po úvodním slovu ředitele banky už vklouzla za mikrofon umělkyně, a tím jemným hláskem, který stejně jako Smolíček znám z telefonu, a s tvářičkou zastřenou spletí zlatých lokýnek rozpačitě děkuje do mikrofonu přítomným, panu řediteli a vůbec bance, že výstavu uspořádali,
A také jsem moc chtěla poděkovat řediteli Správy pražských hřbitovů, pokračuje, který zde měl také být, ale jak jsem se dozvěděla, přejelo ho před hodinou auto, slyším asi špatně, protože za mnou se ve zdi otevřely bílé dveře kabinky výtahu a s vyjeveným pochichtáváním vykukuje do haly natěsnaná skupina obrýlených mužů v bílých košilích a kravatách, než se zase dveře zavřou, vlastně se mi zdá, že ona éterná bytůstka u mikrofonu říká že něco o nemocnici, nějaká dívka vedle o kus dál se chytá za oběma rukama za hlavu a cosi sděluje svým kamarádům tím, že obrací oči v sloup, ale na druhou stranu všichni ostatní poslouchají bez hnutí brvou.

"Nejprve mě napadlo, že bychom výstavu zahájili tím, že tady od každého na schodech vybereme stovku. Umělkyně by přiletěly v balónu, který bychom za ty peníze najali, a my bychom jim mávali ze střechy," začíná kunsthistorický rozklad fotograf a pedagog fotografické konzervatoře v Hradci, pan Ptáček. "Nebo by umělkyně mohli přijet na náklaďáku s hlínou, ale tam by se zase umazaly, a tak to by také nešlo," vykresluje stále složitější představu o ideálním průběhu vernisáže v České národní bance.
Doma mám čerstvě došlou mrtvolu pozvánky na vernisáž zasl.um. Franty Skály jr., je tam vyfocen v mléčně napěněném saku z pěnového molitanu, jak s vizážisticky umným výrazem podlého skety, to jest šviháckou čupřinou nad čelem, krhavýma očima a pod horním zkřiveným rtem zející černou dírou po vyhnilém špičáku ukazuje v gestu sv.Jana Křtitele prstem do oblohy to, co nám kdysi už vymaloval da Vinci, ovšem oproto Křtiteli Franta na té pozvánce není na černém pozadí, nýbrž stojí v apokalypticky zežloutlém soumraku mezi náhrobky a kříži na jakémsi hřbitově, a to vše bude v říjnu v Rudolfinu: jestli takový rým něco z té věty zachrání.
Smrt matematiky, pokračuje v hale banky kunsthistorický rozklad, ovšem už nastala tím, že počítače matematikům všechno spočítaly, že není už co počítat. Zajímavá vize - do ulic vtrhávají matematici a rozbíjejí počítače, které je připravily o chléb, něco jakobouře lyonských tkalců proti strojům revival. Chlebíčky a jiné pohoštění už čekají, a tak, než nyní pozvu Oldřicha Janotu, aby nám zahrál své písničky, zvu vás tímto k malému občerstvení, končí proslov kunsthostorik Ptáček.

Přítomní se vrhají obložených stolům, někteří je žvýkají i s ubrusem. Kulisa kytaristy s kytarou se prodírá do protisměru k mikrofonu, a míjíce blonďaté kudrlinky paní Štěpařové, pokusí se o krádež duševního vlastnictví, děravého úsměvu národního umělce Skály juniora. Kudrlinky se zděšeně vrhají za panem Ptáčkem, vrací ho k mikrofonu, tedy chtěl jsem říci, že bychom si měli nejprve poslechnout hudbu a pak teprve chlebíčky, říká, ale volání racků se už nenávratně ztratilo ve stále silnějším příboji šoupání podrážek a syčivém mlaskání vět zesílených k nečitelnosti chrámovou akustikou haly. Možná tu stával les, možná tu stával hrad žlutých květů, tvrdí kulisa do citronově žluté molitanové bambulky mikrofonu, zatímco ostatní přítomní si ty chlebíčky doopravdicky do pusy strkají a žvýkají, ale protože ani zvuk zesilovaný mikrofonem už v tom rámusu není slyšet, zdá se, že i umělec za mikrofonem také něco žvýká, snad tu bambuli, a kdyby někdo přiložil ucho až k jeho ústům, slyšel by že žvýká Tak vysoko létají ptáci, nehoráznou lež, kterou uvádí na pravou míru hned při prvním pohledu vzhůru vodorovně nad přítomnými přiklopený mramorový strop.

Jako výslužku mi paní Štěpařová na rozloučenou přináší dva chlebíčky zabalené v ubrousku. Na rubu je cosi vyryto kudrlinkovým zlatým písmem.
"Ono vlastně tohle nové náboženství peněz je jediné skutečně tolerantní náboženství. Netrpí potřebou svého Boha rozdávat, natož vnucovat ostatním," podotýká kdosi na rozloučenou.
Mramorové stěny i lidé uvnitř jsou stále řidší, jakoby utkaní z mlhy. O to hutněji a zářivěji působí nádherná, mírně zakřivěná zlatá žíla, která se táhne prostředkem toho prostoru, odkudsi z neznáma do nekonečna Země i vesmíru.

Oldřich Janota
(21.03.2005)