"Tyhle křížený psy nesnášim, poněvač maj dlouhý chlupy a furt posranou prdel," sděluje v autobuse cestou z bohnických slavností příjemná modroočka, s razantně sestřiženými vlasy, na prsou má nápis Paragraf 11. Dotyčný, ale výrokem nedotčený vlčák poskládaný pod sedadly se nebrání, mlčky dál leží pánovi u nohou s čumákem na podlaze. Nic jiného mu v podstatě ani nezbývá, protože prostor autobusu je vycpaný do poslední skulinky částečně obyvateli sídliště Bohnice, ale dnes spíše návštěvníky Meziplotů.
Když jsem na téma autobusů každoročně narvaných až k omdlení telefonoval s Martinem Radoušem, jedním z organizátorů bohnického festivalu, říkal, že i letos je po dohodě s magistrátem a Dopravními podniky doprava do Bohnic posílena.
K tomu se už dá těžko co dodat, je ovšem pravda, že moodročka, stejně jako jako její kámoši z její partičky se do autobusu v pohodě vešli s pivem v kelímku, a že nějaké prostorové rezervy tedy ještě jsou. Z opačné strany než odkud mi na záda šplíchá pivo mě dav lisuje napodpěrnou tyč, za kterou se obratně schovávají dva hubení mladíci v bílých tričkách. Mají kratince sestřižené vlasy a jsou si zvláštně něčím podobní i nepodobní, jako Křemílek a Vochomůrka. Takoví vanilkoví Blíženci. Modroočka je viditelně velmi baví, nebo lépe řečeno dobře se baví na její účet.
"Ten bude mít radost," pochichtává se světlejší Blíženec, když moodročka zvýšeným hlasem oznamuje autobusu, že "musí zavolat starýmu" a snaží se odněkud vypáčit mobil. Blížencovu poznámku kupodivu zaregistruje, i její jízlivost, a bleskově se obrací.
"Cože?"
Tvář tmavšího Blížence se mžikem proměňuje ve ztělesněnou zdvořilost a starostlivost. "On říká, že váš přítel bude mít radost, až mu zavoláte", tlumočí. Jemné předení Vochomůrkova hlasu mate Modroočku ještě víc.
"Počkat, co tim jako myslíte?"
"Tak, víte, já také mám vždycky radost, když mi tady můj přítel zavolá."
Modroočka zavětří.
"Jako že váš přítel? Von že je váš přítel?"
"Ano, jistě," odpovídá Blíženec se stupňovanou zdvořilostí, jako by soutěžil v televizním seriálu o slušném chování v autobuse.
"Počkejte, vy ste teda to.... teda jakó... homosexuálové?"
"Ano," ukrajuje medu Blíženec.
Modroočka definitivně obživne. Svět se konečně vymanil ze své úmorné šedi, konečně to stupidním stádo kolem začíná být čitelné, vnímatelné.
"Hele, Bláno, voni normálně řikaj, jo, že sou homosexuálové," huláká moodročka na svoji kamarádku. Blána má, kromě podobného kelímku s pivem, kterým ocamrává své okolí, mocnou plaveckou hruď jako Modroočka, jenom ještě vyvinutější, takové letiště. Ramena i mohutně sošné poprsí, pod kterým visí tričko na dvou kalounech, má zdrápané do krve. Původcem drápanců je šedivá krysa, která momentálně sedí Bláně na hlavě, ale jinak je možné pozorovat nalézá na jejím těle spoustu zábavných prolézaček.
"To vy takhle řikáte veřejně?" pokračuje modroočka.
"Ano, samozřejmě."
"No ale co lidi, co dělaj?"
"Víte, u nás jsou lidé dosti homofobní."
"Homofobní? Jo, to mě fakt zajímá, co to je, já totiž studuju sociální pedagogiku... Homofobní?"
"No, to je..."
Blána mi zezadu vrazí pěst do žeber a ač se to zdá skoro nemožné, páčením se protlačí do skulinky mezi mě a Modroočku, aby se mohla zúčastnit rozhovoru Blížencům tváří v tvář.
"Hele, Bláno, voni normálně veřejně řikaj, že sou přátelé."
"No a co, já dyž mám někoho ráda, tak to taky řeknu veřejně, ty snad ne?"
"No to je jasný, že to řeknu..."
"Tak vidiš. Proto se taky s tebou kamarádim."
"Poslechni, já tě pustim, ale přestaň do mě rejt jak bůvol," vstupuju do hovoru naštvaně. Krysa na hlavě Blány mi vyčítavě hledí do očí.
"Tak teda proméééň, dyž tě teda vaděěěm," odpovídá ještě protivnějc Blána.
"Měla bys tady pánovi vykat a být slušnější," zastává se překvapivě mě jeden Blíženec, ten tmavší.
"No dobře, promiňte, ale co sem jako řekla?"
"Bylo to takové pejorativní," vysvětluje Blíženec.
"Pejorativní?" zaječí modroočka. "To by mě fakt zajímalo, co to je... pejorativní?"
"Vona je hlavní opora Jedličkova ústavu," vysvětluje Blána.
"Blána zas dělala v blázinci, ale vyhodili jí." vysvětluje na oplátku moodročka Vona. " To je, co? Blána je jedinej člověk, kterýho kdy vyhodili i z blázince, protože z blázince nikdy nikoho nevyhoděj."
Krysa na Blánině hlavě o té křivdě nemůže ani slyšet a schovává se Bláně do výstřihu mezi ňadra. Moodročka Blížence už zcela bezostyšně hltá pohledem.
"Vám třeba jako neschází, že nechodíte se ženskejma? Já mám taky svýho přítele, ale von ten zmrd dneska nepřišel a já lítala celý vodpoledne po Bohnicích jak čubka, aby sem ho našla."
"Ježíšmarjá... zmrd!... čubka!" vzdychne světlejší Blíženec a bleskovým pohybem v zoufalství ukryje hlavu tmavšímu Blíženci pod bílé tričko. Na vteřinu tu tmavší Blíženec náhle stojí těhotný, s kulatě vybouleným břichem.
"Já když to slyším, čubka, zmrd, tak jsem docela rád, že nechodím s ženskýma. Já bych tady o svém příteli nikdy neřek, že je zmrd."
"Hele, ale co je teda to homofobní?"
"To znamená, že lidé tady v Čechách se chovají vůči homosexuálům nepřátelsky."
"A vy to vo sobě stejně řikáte veřejně? To ste fakt skvělý. Normálně s náma musíte jít do hospody, ale fákt, jó?"
Autobus dojíždí na Florenc a vyvrhává svůj rozšrotovaný obsah lidských jitrnic do nic pod mostem pražské magistrály. I slavný umělec, hle, zde nasedá do přistaveného vrtulníku, kterým se před hodinou vznesl do nebe rovnou z podia Poetické kavárny II. Jacobs, zašantročeného za jakýmisi garážemi v bohnickém parku, v závěru velkolepého šou pro dva stolky ztrnule zírajících pacošů zcela vytuhlých nadměrnou konzumací zdarma podávaných vzorků kávy. Strhující umělcovo šou bylo po celé vystoupení přerušováno ohlušujícími ovacemi, pískáním a dupáním z dvěstě metrů vzdálené scény Oáza, kde hrál nějaký bigboš, soudě podle bušení kopáku a basy. Ani nelze slovy dost dobře vylíčit, jak překrásné a originální to vystoupení umělce na vrcholu kariery tam za těmi garážemi bylo.
Kdysi dávno, snad před dvanácti či kolika lety, hrál umělec tehdy ještě na hlavní scéně před kostelem, byl to první nebohý nebo druhý ročník Mezi plotů. Martina R. z pořádajícího Fokusu ho uvedla řečnickou parabolou: "Kdo jiný než O.J. by sem patřil víc?" Chtěla říct, že umělcova hudba, kytara i huba, je dušezpytná. Na trávníku se tehdy slunilo pár desítek návštěvníků, park poklidně dřímal v nevinně a prázdnotě října či ze sna snad května. Těsně pod pódiem se choulily dvě postavičky, modří pytláci v ústavních teplácích se znakem Oka bez víčka na prsou. "Ahoj Pavlíčku," povídá umělec z nebetyčné výšky pódia.
"Vy víte, jak se jmenuju?" podivila se jedna z nich, a než přiletěl orel zachránit je všechny, plameny vyšlehly z vrcholu Hory osudu, Oroduiny. Ten, kdo nesl prsten, splnil svůj úkol.

Oldřich Janota
(21.03.2005)