Do Červeného dvora jel umělec hrát dvakrát, jednou směrem od Krumlova, podruhé směrem vod Prachatic. Zámeček Červený dvůr je skutečně červený a jako ostatně možná i proto slouží dnes jako léčebna pro odvykání závislostí. Najdete tam rozsochaté duby, neuvěřitelně meandrovitý potůček, podivuhodné borovice s obřími kmeny, spirálovitě zatočenými zemskou rotací do srdce oblohy. A také malý vodopád a jezírko s lekníny, kde udělá i pár temp nejen žabka ale i plavec.
Ale to vše svým způsobem málo platné. Vrátíte se z parku, a sotva službu konající alkoholik strážný za vámi zamkne a vmísíte se mezi postavy ve vytahaných teplácích, vyletující z česna kuřárny mezi skřínky na holobytových chodbách jako nějaký zachmuřený hmyz, propadnete neodvratnému přesvědčení, že nejenže není těmto lidem trošku bahenně lepkavým od chapadel chobotničky, těmto muškám v síti čarovného pavouka křižáka trpícím na úbytě duše nejenže není co sdělit, ale že přestoupením prahu Červeného dvora i vy jste zakleti v ubohé sirotky z vězení pro citové dlužníky, kteroužto paniku pochopí všichni co jezdívali na pionýrské tábory, a ještě k tomu od ministerstva obrany. "Milá maminko, máme se tu dobře, k večeři jsme měli knedlíky a strouhaného husárka.."

Přesto po prvních tónech koncertu se zvedla a ne jako normálně zvadla z půlkruhu postaviček sesutých na roztodivných židlích vysoká vstřícná vlna, znepokojivě konejšivá. Chlácholit, snímat hluchoty, to náleží mleči, nádeníku řeči lopatou co určen je přehazovat mláto, fermentovat duševní hlušinku, zlato ... zpívaly šepotavé hlásky břichomluvců s naducanými tvářemi, čárečkami fialových úst a spadlými víčky, a tiše spřádaly hlásky od stropu sladce žadonící: Pssst, pssůůsss, půsť to, půsť to z hlávy, půst to z úst... pláchty naděláme, lódě, též otěž osedláme, slupce vše co z ráje zraje, v taje mysli taje zrát nech na protěž, mech mě, slyšíš, mech mě na prostřený stůl oblaků dopadnout, pod prsty, do muchomůrky té zapálené prskavky ...

Ruka ruce se na hmatníku ztrácí. Květy mezi pražci jsou na omak modré jako koně potmě a ohně slov mokřiny kořenů až na vrstvu kamenů kde myslel jsem mírou mysli že jsou váhy a místem hudby že ji dokáži odvážit, a dovedu, na vahách rozumu a snění ohňostroj, kudy nás odvedou odsvětit do nového rozměru, za děti původně jak jsme kdysi býti chtěli, v doteku nepokojných vůní, kde chameleoni mění barvy jako neony obřích dýní za neznámými ale už zjevenými lidmi kdo to stojí?

Problém není v tom, jako ostatně v ničem, že by posluchači - narkomani nevnímají, nýbrž že snímají, po vteřinách z kytary, trochu jinak, přímo, jako Pierot a Kolombína, mimo stále pospolu zevnitř, chodbou vnitřního hovoru o oddanosti stvolů větru rákosu stačí, aby jedna rybka, ta ze stračen starší, otočila hlavu a jako mžitka ptáci v hejnu naráz stavbu mračného kostela přestaví z gotiky do baroka, i když lépe řečeno žádná ryba nepootočí hlavou první, protože všechny pootočí narázhlavou která jim chybí.
Ale co tedy já, z jara s kytarou tam navlas podobný sobě trčím, jestli se dá rybě vykládat mluvit o nějakém příchodu jara s kytarou, protože když já poslouchám, kdo tedy rybě hraje když já myslím?

Bylo by zapotřebí projít si tu zkušenost vícekrát, aby se dala potěžkat, dostala tvar pro posluchače, spíše ale teče, těžko říci zda víc skrze ruce mysli nebo struny, popletené navyklým dozorem ruky, obvyklým dozorem slony nutí jít odstupem v bytí nezbytí na nitích reality.

Ošetřovatel - civilkář, Jirka, který pozvání do Červeného dvora zařizoval, po koncertě říkal, že takto dlouho udrží toxici pozornost jenom když dostanou náhražkovou látku za drogy. Že bych mohl být náhražka, bezvedlejších efektů. To by bylo moc hezké, myslím, ale kdoví jaké.
"Mí toxici mi rozumějí," čtu to to v památníčku ztraceného tenisového míčku, ale správněji "mí toxici na léčení mi rozumějí", pokud to nezní jako hnidopišství mluvíce o tenisce.

Myšlenky odnesené z hnízda Červeného dvora byly červivé, jak ostatně jinak u poety ani být nemůže, když není schopen napsat, že myšlenky odnesené z Červeného dvora byly červené. Tamní obyvatelé působí jako tvorové konec konců obdaření jakýmisi mimořádnými schopnostmi, za čenu toho, že opadaly už listy na větvi, tedy že nezvládají vůbec nic. Napsal jsem "čenu", aby bylo jasné, co se tím myslí.
V nějakém fantaskním případě by se mohl najít génius, který by dokázal jejich schopnost jejich údělu ultralehkých modelů vydaných větrné síle myšlenek nahlédnout a nechat je přistát je na paseku do "našeho" praktického výseku světa. Přistát... koho?
Jak a v jakýchže to prostorách, to už je otázkou pro zmíněného génia. Zatím třeba pro za á rozhovor s přilétajícím..., ale za bé raději ne.

Po návratu do pražského činžáku mi zdvořile uvolňuje chodbu v průjezdu skupinka přátel žehu jehel, dokonce zdraví Dobrý den, což je mi divné, protože kromě mě a jich tam už nikdo jiný není, a když odcházejí, podpírají jednoho vodomila celého obaleného vzduchovými bublinkami, vodoucha stříbrného, který si ve zkrouceném předloktí svírá nějaké vzpomínky. Černé skřínky s označením Moje myšlenky samozřejmě od těch jejich se v podstatě neliší, když lopatkou na smetí jako již tolikrát v průchodu zametám opálené stanioly, papírky, stříkačky na jedno použití a mističky od citrónkové šťávičky, obláček moče v rohu krášlím chloramínem, prezervativy naštěstí dnes nejsou a z vypínače tahám zaraženou sirku, aby ten automat světla v domě zase vypnul: kdo to má platit, to světlo, toho proudu co se propálí, samozřejmě rodiny s nejvíce dětma, protože osvětlení domu se rozpočítává podle počtu členů v domácnosti, těch, kteří jsou na tom nejhůř a nejlíp.

Díl II.
Koncert v Travellers hostel, Český Krumlov.

My stud již nemáme, zpívají matrace vysvlečené v opuštěné noclehárně do své přebrané nemocniční minulosti, a zoologicky je není těžké určit: Ano, čtyři špičaté rohy po obou stranách, uprostřed vyvřelá tlamička vatelínem, běžný typ, matrace skvrnitá, tisíckrát zválená, do růžova pečená, dědečkovi jsem utekla, lišce jsem se povlekla, tobě též uteču.
Dnes zde, v noclehárně Travellers hostelu Mistr krumlovského čaje ladí kytaru, ohmatává bosými chodidly dubové fošny a palandy orvané na kostry železných žeber troubí do noci dlouhými choboty stínů. Svíčku na talířku kvůli rýmu si postavil vedle hrnku s čajem, znalec, teď žasne, a teď zas ne, jak může v Krumlově chutnat sáčkový čaj jemně, až jako vzácný bílý Pajmutan, Obočí dlouhého věku.

Na dně toho čaje jsem dokonce objevil vůni vzdáleného broskvového sadu, ale s překvapením vidím, že vedle lžičky a cukru na podášlku, což jsem chtěl napsat podšáleku, zůstal nerozbalený sáček s čajem Pickwick a že Mistr čaje dlouhého věku celou dobu degustoval horkou krumlovskou vodu. Ta vzdálená chuť broskovového sadu byl zřejmě homeopatický zbytek nějakého prášku na praní nebo šamponu.

Smyčka se uzavírá. Za stolkem Dobré čajovny před lety milcovi L.R. umělec navrhoval, aby otevřeli Dobrou vodárnu, kde by lidé ochutnávali vzorky z arktických ledovců, lurdského pramene nebo třeba newyorského vodovodu, a to co tehdy byla vážně míněná legrace se stalo zasvěcením.

Tak co ještě ke koncertu. Po úvahách, zda je skutečně tak skvělý, jak si myslí umělec, nebo tak strašný, jak nasvědčovaly apatické tváře hrstky diváků, projevujících se jen občasnými objednávkami cigaret a piva, a od zadního stolu záhadnými výkřiky "Andrgráund!", vyřešil celou záhadu pohádkový bohatýr v dlouhé kožešinové šubě. Rozrazil vrata, protože hospoda alias koncertní síň Travellers hostel je domovní průjezd předělaný na bar, a mocným hlasem zvolal:

"Hle, Janota básník!! Něco vám teď od něj zarecitujů:
V noci nás budí skřípání schodů! Místnost se propadá do černých bodů! Ten podivný nájemník podniká tůru, šoupá se o stěny a míří vzhůru!"

A tak umělec po letech přistižen svým textem, božím prstem, jako ovce psem minulosti bez milosti, písní, který kdysi v coververzi hrávala androšská kapela Bratří Karamazové, titánské krumlovské sdružení proslavené bájnými večírky, jak až i v Revolverreví psali, spojeny s prohazováním okna do televize skrze ledničku a naopak, skřítky až na střepy prý Magorem k ránu pokorně smetané lopatkou košťátko z křídel labutí, utržené v pohnutí z měsíce večer na řece bylo.

A tak v jaklémsi kruhu času dnes umělec s šoupáním o stěny znovu podniká tůru, dvě kytáry v podpaží, a míří vzhůru, do Terezčina zahradnického domečku nad zámkem, domečku, který má na toaletě ještě menší než domeček intimní okno do tropické zimní zahrady, kde v objetí zelené liány tkají své vzpomínky na dešťové pralesy, aby si to člověk na toaletě mohl probrat po svém, že dveře, které do domečku vedou jsou až páté či šesté v tom zahradnickém domečku dlouhém jako paže na dně moře, co pátrá po spadlé hvězdě tří dubů u vchodu do zámecké zahrady, a za prsty toho domečku pokračuje kašnami a vodotrysky do tlamy mořských tvorů a ulit a keřových bludišť do zahrady vpletených.

Když jsem v tom mámení jednou nohou již unikal z ze zkrachovalého koncertu v Travellers hostel do krumlovské středověce turistické uličky, chytil mě za límec aury rozzářený chlapík s apoštolským jménem ne Nabuchodonozor, ale Marek, jak se představil, i když postavou by snad tu mýlku vysvětlit šlo, že Herodes se nejmenuje, a jásavě zvolal:

"Tak co řikáš, Kůča je dobrej, né?!
"- ..., ..."
" Dem si dát panáka, né? No nekecej, seš přece v pohodě, né?!"
"- ..., ..."
"Hele, na doktory se vyser - musíš bejt v pohodě! Tak si dáš džointa, né?!"
" - "
"Tak poslechni si tohle: CHRRRRRRRRR - to čumíš co, to je astma!! Ale sem v pohodě, rozumíš?!"
" -
"Počkej, neser mě, nebo na tebe pošlu šest negrů s letlampou a ty ti vypálej díru do prdele! Dobrá hláška, co?! A Milarepu znáš?
Ten poustevničil tak dlouho v lese, že když ho potkali nějaký poutníci, tak ho rovnou zmlátili, protože von byl celej zelenej, jak nejed nic jinýho než kopřivy! Dobrý, né?!"

Milou rozpravu nakonec přerušila kráska, která se apoštolovi zavěsila jednou paží na šíji. Vlastně tě zachránila láska, povídá Lubica o týden později, a umělce tak zachránila láska.
Dveřmi prosmykl se volný do krumlovské noci na křídlech, o té čarovné moci aby mohl přemýšlet, nemluvě.
Tak vše v Krumlově po pravdě Leta Páně dva tisíce nula nula dvě se stalo mezi napsáním jedné písničky ve vinohradském činžáku, kde život běžel tehdy ještě pomalu, a koncertem v Krumlově již ovšem po potopě, uběhlo v té chvíli ne víc, než pouhých vteřin dvacetčtyři let, než mezi prostrčené slůvka řeči ulomený sníh na padal a bílý, tolik bílý jabloňový květ.

Oldřich Janota
(21.03.2005)