Mohlo by se zdát, že když na posledních dvou albech Ivy Bittové scházejí původní skladby, utlumila houslistka z Lelekovic u Brna autorskou tvorbu. Ale takhle se to u Bittové brát nedá: už vánoční album Kolednice dokázalo, že osobní pohled a možnost přeartikulovat si téma po svém je pro Ivu Bittovou důležitým, dokonce snad prvním předpokladem tvorby. Kolednice, deska až příliš nenápadná při své výjimečnosti (mj. se skvěle vyváženým podílem špičkového hraní "profesionálů" a intuitivním muzikantstvím dětských i dospělých spřízněnců), je z dnešního pohledu předznamenáním nové nahrávky. Spolu s houslistkou Dorotheou Kellerovou, členkou Brněnské filharmonie, překročila Iva Bittová pomyslnou hraniční čáru vážné hudby a nastudovala 44 duet pro housle Bély Bartóka.
Setkání u pramene
Tak jako se v úvodu prvního alba Bittová téměř divadelně "seznamovala" s houslemi, začíná i Bartókův cyklus jakýmsi postupným ponorem do hry se skladatelem a jeho hudbou. V první miniatuře rozeznívají Bittová s Kellerovou své nástroje jakýmisi dřevěnými tyčkami, v druhé si Bittová k doprovodu houslí melodii prostě zpívá; navíc tu kdovíco docela tiše cinká. Hravé aspekty interpretace pak už nezmizí, ovšem houslistky znají míru v kvantitě i kvalitě. Zpívání, bušení a chřestění se střídá s místy hranými "poslušně", především se ale celý cyklus nese ve znamení velkého citu Bittové pro povahu věci. Vlastně se celou dobu k Bartókovi přibližuje: miniatury ji jistě konvenovaly svým temperamentem, živě zachycenými folklórními ohlasy v sofistikované formě. Všemi "mimohouslovými" prostředky tedy jen logicky dovyslovuje, co v Bartókově partituře slyší: kdo zná její dar jít po podstatě hudby, ví, že u ní nehrozí akademismus ani teatrálnost. Bartók s Bittovou se šťastně střetli při čerpáni z přírodního pramene hudby -- a funguje to tak zdárně nejspíš proto, že oba se při tom svobodně, málem egocentricky vyjadřují zcela osobním tónem. Hledání tváře pro jednotlivé skladbičky je pro Bittovou hledáním vlastní tváře uvnitř Bartókova světa. Během osmačtyřiceti vhlédnutí dovnitř (Bittová si přidala tři kratičké nesmělé improvizace a zpívaný epilog) to slyšitelně zaskřípe snad jen jednou: pár konkrétních slov v Rozpočitadle zní najednou v okolní jemnosti hrubě a nadbytečně.
Sametový rachot
V poslední době zřetelně stoupá úroveň českého hudebního editorství, ba dokonce se snad dá poprvé mluvit o systematické péči v grafické i dokumentační oblasti věnované jednotlivým titulům (především u Zóny, Indies, Black Pointu, Bontonu). Bartókovské album, které nejspíš zlomí domácí rekordy v nákladech na obal nosiče, je dalším milníkem téhle nadějné cesty. Pražská firma Rachot zabalila Bittovou do rudého sametu se zlatým nápisem; nápis na zadní straně "pour homme" pak nabízí možnost, že snad existuje ještě varianta pro ženské publikum. Jedna vnitřní kapsa obsahuje dokumentaci a barevné fotografie Jaroslava Prokopa, druhá pak -- jako vrchol jemnosti a navzájem pospojovaných motivů -- rudé pírko, jedno z těch, jež jsou součástí kostýmu Bittové na stylizovaných snímcích. V současném světě, kde obal prodává, působí jako dobrý naschvál umístit to nejzvláštnější skrytě dovnitř.
Akustická vlna
Ivu Bittovou lze vnímat jako součást zvláštní vlny, která u nás v osmdesátých letech jaksi sama od sebe vystoupila na povrch. Bittová s bubeníkem Pavlem Fajtem, Dáša Vonková-Andrtová, Jablkoň, Capella Antiqua e Moderna a v jisté fázi i sdružení pro soudobou hudbu Agon -- to všechno byly nové tváře, jež přišly se svéráznou, osobní podobou akustické hudby. Společná byla orientace mimo styly vstříc osobnímu cítění a pak zřetelná náročnost na sebe samé jako instrumentalisty. I když hráli z nezbytí často na společném pódiu s písničkáři, jejich tvorba byla prvotně apolitická, protože v ní šlo právě o směrování k hudebnímu obsahu (však se také na festivalech občas dočkali zjevně netrpělivosti publika). Je příznačné, že většina z jmenovaných je aktivní dodnes, aniž by se jejich tvorba příliš zploštila: už se o nich tolik nemluví, přestalo se předpokládat, že časem, "v lepších podmínkách", to bude hudba pro širší okruh publika.
Příznačné je, že jde asi opravdu o uzavřenou vlnu: časem sice ještě konvertovalo pár délesloužících muzikantů (Vladimír Václavek svými akustickými projekty, Petr Váša odložením veškerých nástrojů, Oldřich Janota zafixováním svérázného kytarového stylu), ale kromě několika málo solitérů, jakým je třeba Jaroslav Kořán se svým Orlojem snivců, se do téhle osobní oblasti tvorby nikdo nevypravuje. Jako by dnes nic z toho, co je tu charakteristické, nebylo v módě: pouštět si nástroje k tělu, dávat se všanc osobním přístupem k věci, nabízet vlastní, a nikoli obecně sdílenou poetiku, hrát pro soustředěný poslech, cvičit dlouho a pracně na nástroj. Takto vypsané to všechno vypadá tak přirozeně, že se to snad časem vrátí.
Pavel Klusák
Autor je hudební kritik a publicista
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]