Majerovy brzdové tabulky hrají zvláštní hudbu. Keltskou, ale přece nezavání moderním keltismem, nebo irskou lidovou hudbou. Slovo "Kelt" v ní vlastně vůbec neuslyšíte (aby jo, když si Keltové sami neříkali Keltové ;). Ale poznáte to z narážek - na místa, kde stávala keltská hradiště, ze zvláštní chytlavé poetiky. S Petrem Linhartem, autorem hudby a textů, jsme spolu s Hadem, který po keltských místech cestuje a tvrdí, že v minulém životě byl Keltem a žil na Závisti, rozmlouvali na Babím létu v Bohnicích. Laskavý čtenář snad promine, že rozhovor zpočátku obecný a pro nezasvěcence čitelný s postupem času stále více zabředává do zkušeností z míst častých zjevení.

Kangaroo: Když hrajete takový keltský věci - cítíš se být Keltem?
Petr Linhart: My jsme se k tomu dostali tak, že v roce asi 91 jsem si začal všímat toho, že tady před náma byli ještě i jiní národové a přišlo mi strašně zajímavý to zkoumat, chodit na ta místa, vychutnávat si to. A tak jsme začali dělat tu první desku, Místa častých zjevení, což jsme mínili jako takový ohlasy písní keltských - to, co takový setkání v současném člověku zanechá. Když jsme tu desku natočili, koukali jsme, co je tady najednou Keltů. Tak jsme to určitě nemysleli - že bychom chtěli vytvářet nějaké velké seskupení lidí, kteří v něco věří, protože nám to není vlastní a vždycky, když takový věci vznikají, nám to přijde tak trochu falešný. Spíš to bylo takový individuální. Máme to pořád rádi a určitě v nás je plno vlastností, který by se keltskými daly nazvat. Třeba způsob humoru. Jsou takový vtipy, kterým se smějeme jenom my a Angličani, nikdo jinej ne. Nebo na druhý straně nesvornost, která vedla k tomu, že dopadli jak dopadli. Ale i věci z bronzový kultury jsou pěkný.

Kangaroo: Láká tě hrabat se v tý historii trochu víc? Třeba kopat?
Petr Linhart: Já jsem dokonce před rokem dělal zkoušky na archeologii, ale ukázalo se, že vůbec nejsem schopnej se tomu věnovat. Ono chodit do práce a dělat muziku je už příliš. A taky mám podezření, že když člověk dělá něco jako profesi - ztrácí to kouzlo. Po pátém roce práce u železnice jsem přestal být železničním fandou. Tak tohle je něco podobnýho. Je asi lepší být dobrovolným mystikem.

Hade: Mě na vaší muzice fascinuje, že přesně vystihuje pocity, co na těch místech mám já.
Petr Linhart: Já jsem měl ten pocit souznění, když jsem viděl na Eldaru tvoje fotografie, že jsi tam z toho bral to, co je důležitý. (Hade: Ó, děkuji!) Tak s muzikou je to úplně stejný - vybrat si z toho to důležitý. Ty písničky jsou vlastně slovem popsaný obrazy. Samozřejmě nejen z těhle míst, taky z toho, co se dělo u nás v zimě na střeše za komínem, když jsem byl malej kluk. Možná na těch posledních deskách je tu a tam takové lehce civilizační téma.

Kangaroo: A láká tě, když někdo říká, že byl v minulým životě Kelt?
Petr Linhart: Myslím si, že tyhle zkušenosti jsou věcí osobního majetku. Jsou lidi, kteří se s tím svěří jednou za život a jsou tím důvěryhodní. Jsou lidi, kteří si na tom založí živnost, nebo seberealizaci, a těm moc nevěřím. Vlastně jsem se ani nesetkal s člověkem, který by o sobě mohl oprávněně tvrdit, že je léčitel, nebo znalec nějaké duchovní cesty.

Kangaroo: A proč myslíš, že se ke Keltům lidi dnes otáčejí?
Petr Linhart: Je to asi snaha o vytvoření si nějakýho hezčího světa. Takovej únik. Co já vlastně vím? (dlouhá přemýšlivá pauza) Je to asi jako ve všem. Část lidí to asi opravdu cítí bytostně, že to v sobě mají, a část lidí se potřebuje někam zařadit a tohle jim přijde sympatický. A možná ještě část lidí, která se potřebuje někam zařadit a nijak o tom nepřemejšlí. To je asi vlastností každýho takovýho hnutí - dá se to nazvat hnutím. Je část lidí, který to hrozně žijou a část, který se vlastně hledaj - ty jsou v tom schovaný. To je asi stejný, když se člověk podívá na bigbítový nebo folkový publikum a je jim to tak nějak vlastní. Tady na těch keltskejch bandách, bratrstvech je příjemný, že jsou daleko tolerantnější a myslím i v průměru vzdělanější nebo vstřícnější, než obvyklá sociální skupina. To je strašně znát. Beltainy jsou třeba o něčem úplně jiným než třeba nějaká Zahrada. Což je určitě o těch lidech.

Kangaroo: Myslíš, že to do keltský povahy patří?
Petr Linhart: To by bylo velmi odvážné tvrzení. Natolik je zas neznám, museli bychom zkoumat třeba jak tohle prožívají Irové. Oni to takhle prožívat nebudou, jsou velice autentický. Kdo ví?

Kangaroo: Jak děláš texty? Když přijdeš na místo, vidíš už ty obrazy?
Petr Linhart: Až doma. Někdy se teda stane, že mě tam něco napadne, ale stejně tak, jako člověka něco napadne v tramvaji, může ho to napadnout v lese. Ale spíš až doma a s odstupem, když se to všecko promísí. Velmi často to vzniká tak, že začíná muzika s nějakým základním sloganem nebo s nějakým základním sdělením typu "Vysoké skály, místa častých zjevení" a k tomu se ten příběh doplňuje. Není to zas tak striktně příběh, je to spíš takovej obrázek. Samozřejmě něco jde velmi lehce a něco je výsledkem tříletého boje. (smích)

Kangaroo: Co bylo nejtěžší?
Petr Linhart: Mám takovej dojem, že Asi dostihy, ty vznikaly pět let. A Uprostřed vody je napsaný naopak asi za třicet minut. Gabréta byla poměrně rychlá, asi během tří dnů.

Kangaroo: Jsou ty písničky finální?
Petr Linhart: Když je to jednou natočený, tak už to stačí. (smích)

Hade: Dostihy jsou reflexe na současný dění?
Petr Linhart: No jo. I na nějakou mou osobní situaci v tý době. Která už není zase tak dramatická, zaplať pámbůh.

Kangaroo: Vstřebáváš nějakou poezii? Máš třeba nějaký básnický vzory?
Petr Linhart: Jeden jedinej - Oldřich Janota. Nejen básnickej - je to úžasnej člověk. Jak jsem hovořil o těch, kteří mají zkušenosti a příliš o tom nehovoří, on je myslím jeden z nich. Oldřich Janota, který vypadá, že není z tohoto světa, protože když jsem ráno zjistil, že slavil padesátiny, říkal jsem si: "To přece není možný," ten člověk má takovej ten vzhled Aragorna." A to pro mě bylo hrozně určující, to, co on dělá, zvlášt co dělal třeba v osmdesátých letech. Opravdu mě dostalo, že udělali úžasně zvučnou muziku a nechali tě, ať si tam děláš vlastní obrazy a chodíš vlastníma cestičkama. To je pro mě asi zásadní. Jinak poezii nijak zvlášť nečtu.

Hade: Blbej dotaz - četl jsi Tolkiena?
Petr Linhart: Samozřejmě. (hlučný smích všech) No jo, ten tam asi taky tak nějak funguje. Je to taky samozřejmě poměrně důležitá záležitost.

Kangaroo: A projevilo se to někde? Mám tušení, že nic vyloženě tolkienovskýho nemáte...
Petr Linhart: To ne. Říkal jsem si, že to není třeba. Kdybych chtěl něco udělat, to by bylo lepší vzít opravdu jeho původní text. Mě to taky tuhle napadlo, protože jsem poslouchal, jak to udělal Jim Čert (pozn.: Jim Čert nahrál cédéčko inspirované Tolkienovým Pánem prstenů, v provedení spíš hospodském než vznešeném) a to se mi krutě nelíbí. Říkal jsem si, že bych to udělal nějakou více jemnou formou, třeba by se do toho daly dát i harfy... Nikdy jsem ale nezkoušel nějaký texty zhudebnit. Třeba se to někdy stane.

Kangaroo: A stalo se ti, žes byl na nějakým místě, měl jsi tam nějaký pocity a potom se někde dočetl, že to tak opravdu bylo?
Petr Linhart: Že se tam třeba stal nějaký děj, který jsem tam tušil?
No takhle konkrétně ne. Ale všiml jsem si toho, že místa, který v sobě nesou pozůstatky prehistorickýho osídlení, se vždycky dají nějak v tom lese odlišit. To člověka napadne - aha, to bude tady. Nevím proč. Všimli jsme si třeba, že tam rostou buď nějaký druhy javorů nebo břeky nebo takový různě pokroucený akáty. Ty stromy jsou takový, že už volaj z dálky. Což může bejt vysvětlitelný jenom tím, že tam kdysi něco stálo a že tam rostou jiný stromy, ale vždycky je to viditelný. Četl jsem, že takový archeologický legendy, jako třeba profesor Dubský, že tohle uměli, podívali se na prostor, kde vůbec nic nebylo a řekli: "Tam." A taky že jo.

Kangaroo: Putujete s Majerovkama po Čechách, nebo jenom ty sám?
Petr Linhart: Na tyhle výlety jezdím spíš sám. Někdy když spolu někam jedeme na pár dní hrát, třeba se někam dostaneme, ale to máme obvykle smůlu a nepodaří se nám to místo najít a jsme z toho potom frustrováni. Většinou jezdím sám, nebo zlomím nějakýho kamaráda s autem, když je to mimo železnici, abych nemusel chodit moc daleko.
Teď jsme objevili takový pěkný věci. Na jih od Blatné je kopec, který se jmenuje Hradec a na dvou místech jsou tam kamenný řady. Jsou možná pozůstatky toho, že to byly nějaký meze políček, protože jsou jenom na jižním svahu, ale vypadá to hrozně pěkně, takový placatý kameny, asi takhle vysoký (ukáže asi takhle od země). Šest řad, asi 30 metrů dlouhejch a do toho vysbíraný kamení, navršený do takovejch kruhovejch mohyl. Něco takovýho najít na základě map je docela prima.

Hade: Byl jsi na Obřím hradě? (pozn. ohrazení z doby halštatské a laténské na skoro 1000 metrů vysoké hoře Valy na Šumavě)
Petr Linhart: Jé, tam mě hrozně rozesmála jedna věc. Jak je taková snaha podat něco tendenčně, že je to jako větší. Ony přece jenom megality u nás nejsou moc rozměrný. V Bauerový (pozn.: Anna Bauerová: Keltové v Čechách, Paseka, 1996.) je taková fotografie, ten jakoby rozpadlej obětní stolec, nebo oltář. Ono to na tý fotce vypadá opravdu tak dominantně. Říkal jsem si, že to bude něco takovýhohle (rozmáchlé gesto). Potom jsme zjistili, že ta věc je TAKHLE (titěrné gesto) vysoká (smích) a že tamto tvrzení o stezce, která k tomu vede a že obětní průvod nebyl vidět ve zdech - když tam budete, asi mi dáte za pravdu, že tomu tak zřejmě nebylo. Ta situace je velice přehledná, je to pěkný, a stojí to za návštěvu. Je hezký, že to je takhle vysoko a v takhle opuštěným kraji, ale víc bych za tím nehledal.

Kangaroo: Který místo máš nejradši?
Petr Linhart: To neumím říkat, že mám něco nejradši. Mám rád Plešivec a Fabiánovu zahradu, je to nejčastější cíl mých výletů. Trochu proto, že se tam od nás dobře jede, ale taky proto, že se mi to líbí navštěvovat, jak se mění čas. A taky tam nebejvá moc návštěvníků, tak to člověk může líp zažít.

Kangaroo: A máš něco, co bys našel jenom pro sebe, co není tak často zmiňovaný?
Petr Linhart: Ty kamenný řady u Blatné, to je dost skrytá záležitost. Dělali jsme si výlet po všelijakých památkách, co jsou na Strakonicku a Blatensku, když třeba člověk někam přijede a třeba u Lipovic u Zadních Ptákovic se tvrdí, že to byly kamenný řady, a ono tam není vůbec nic, to jsou evidentně skalky rostlý ze země.

Kangaroo & Hade děkují za rozhovor.
P.S.: Právě dnes (7. 12. 2000) křtí MBT novou desku Ryba ryb.

http://music.taxoft.cz/mbt/ - oficiální stránky skupiny

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz