Valašský špalíček jako
alternativa k oficialně podporované scéně
(rozhovor s
dramaturgem festivalu Karlem Prokešem)
(J.Riedel, www.kzvalmez.cz/spalicek,
2001)
Jak vůbec vznikla idea Valašského špalíčku?
Na podzim roku 1979 proběhly 9. Pražské jazzové dny a brzy bylo jasné, že se
Jazzové sekci už žádné další nepodaří zorganizovat. Ten model hudební přehlídky,
který jazzová sekce vytvořila, mi připadal ideální v prolínání žánrů, v různých
přesazích – o důležitosti toho, co Jazzová sekce sledovala, o nutnosti v tom
nějak pokračovat nemluvě. Na počátku osmdesátých let se objevovaly a zase zanikaly
pokusy o přenesení těchto aktivit mimo Prahu, do menších měst. Valašskomeziříčský
M-klub tenkrát vedl Milan Kuchynka, který měl s organizováním větších akcí zkušenosti
a zároveň vstřícně naslouchal různým „pošetilým“ nápadům. Už v devětasedmdesátém
mi nezištně pomohl, když jsem s Emilem Pospíšilem v mém bytě natáčeli pro Pallasův
exilový Šafrán album Vladimíra Veita Texty. Zasvětil jsem ho do svých plánů
a celkem rychle jsme se dohodli na modelu jednodenního folkového festivalu,
což mi v první fázi stačilo.
Myslel jsem, že jsi měl spíš představu rockového festivalu.
Možná jo, ale jsem realista... a folková scéna byla v první polovině osmdesátých
let hodně zajímavá. Vedle Vladimíra Merty, Zuzany Homolové, Dáši Voňkové – Andrtové,
Petra Lutky, se objevily další výrazné osobnosti. Oldřich
Janota měl senzační kapelu Mozart K a zkoušel s Lubošem Fidlerem a Pavlem
Richterem experimentovat v minimalismu, Jakub Noha vystupoval se skupinou Na
Prahu, Jan Spálený s Petrem Kalandrou zakládali ASPM. Z jesenických pastvin
se nesli zvěsti o harmonikáři Vaškovi Koubkovi, občas na folkových akcích vystupovala
Jablkoň, ostravské Folkové kolotoče objevily Jaromíra Nohavicu, Pavla Dobeše
a Karla Plíhala, Vlasta Redl začínal s AG Flekem..., leccos se dělo i na Slovensku.
Masovějící Porta tyhle lidi (i když ne vždy a ne všechny) ignorovala, takže
folkový festival měl smysl. Dramaturgii prvního Špalíčku jsem konzultoval s
Oldřichem Janotou, který také festival nezapomenutelně moderoval. Hrálo se na
dvou scénách, odpoledne v letním kině a večer v M-klubu. Večerní jam jsme propojili
s projekcí filmů.
Jaký byl ohlas prvního ročníku?
V té době byla většina podobných akcí na poslední chvíli zakázána, mnoho lidí
nevěřilo, že festival proběhne... Nicméně, Valašský špalíček se uskutečnil,
na hlavní scéně bylo asi pět set lidí a večer v M-klubu natřískáno... Jak se
to divákům líbilo, jsme vlastně poznali až o rok později. Do letního kina přišlo
asi patnáct stovek diváků, večerní scéna proběhla ve velkém sále v zámku Žerotínů,
kde bylo vyprodáno. V létě 1985 odcházel Milan Kuchynka, festival však proběhl
podobně. Obě scény uváděl Jiří Černý.
Jak se potom Valašský špalíček vyvíjel? Nenastaly – v té době obvyklé – potíže
s úřady?
Pro Valašský špalíček 1986 jsem se s novou vedoucí M-klubu dohodl na koncepci
dvoudenního festivalu s rockovou scénou, polemickým bulletinem..., a hned nám
zakázali jeden projekt Jana Šoltise. Nicméně, od roku 1987 byl festival třídenní.
Zrušili jsme scénu v letním kině a festival probíhal na různých scénách pod
střechou. Kromě koncertů jsme pak do programu pravidelně zařazovali diskusní
a poslechové pořady, myslím, že každý ročník už měl i filmovou sekci, začali
jsme spolupracovat s výtvarníky. Vážné potíže nastaly v roce 1988. Hodně věcí
jsme nějak obhájili nebo vytrucovali, vedli jsme urputná jednání s jedním okresním
soudruhem a diskutovali na ONV s vedoucím odboru kultury. Pak přijel z Prahy
redaktor Rudého práva Zdenko Pavelka, aby nás rozsoudil. Nakonec sice nesměla
hrát jen Mňága a Žďorp, ale dodnes mě mrzí, že jsme v tom ustoupili.
Kdy se na Valašském špalíčku objevily zahraniční kapely?
V roce 1990. První zahraniční kapelou na Špalíčku byl Kwartet Jorgi z Polska.
Už na konci osmdesátých let jsem poslouchal jejich desky a dodnes mám tuhle
skupinu rád . Kwartet Jorgi považuji za evropskou špičku a jejich vystoupení
na Valašském špalíčku bylo pro mě jedním ze splněných přání.
Jak se festival změnil po roce 1989? Jak se vyrovnal s novou situací?
V čem je nová? Dříve kulturu deformovaly ideologie, dnes peníze..., a signály
o politickém tlaku už jsme taky zachytili. Hudební dramaturgy rádií nezajímá
kvalita, ale sledovanost a cílové skupiny. Místo osvícených redaktorů, kteří
mají posluchače informovat o nových trendech a vzbudit v nich zájem, vybírají
hudbu selektory, a vysílací formát se přizpůsobuje devastovanému vkusu jakési
většiny. Pod rouškou hesla „ více zábavy“ se do vysílání rádií a televize, ale
i do programů kulturních domů, profiltrovává hudební odpad a zbytečný hluk.
Potřeba zachovat festivaly, dávající prostor žánrům, které masmédia přehlížejí,
je tedy nabíledni. V tom se Valašský špalíček příliš nezměnil. Proměnila se
však hudební scéna a podle toho se přirozeně mění i dramaturgie. Občas se lidé
ptají , proč na festivalu nevystupuje ten či onen písničkář, proč jsou v programu
místo známých neznámá jména. Myslím, že pokud někdo je, nebo aspoň byl pro dramaturgii
festivalu zajímavý, tak tady v průběhu těch dvaceti ročníků hrál. Špalíček vznikl
a existuje jako alternativa k oficiálně podporované scéně a nevidím důvod ke
změně. To by pak byl jiný festival.
Co nám už dnes můžeš říci o připravovaném Valašském špalíčku 2001?
Připravovaný Valašský špalíček by samozřejmě měl kontinuálně navazovat na osmnáct
již realizovaných ročníků. Měl by zůstat programovou platformou pro konfrontaci
různých žánrů, etablovaných kapel a prověřené kvality s novými trendy , reprezentovanými
mladými umělci s jasnou koncepcí uměleckého směřování, se zřetelnou schopností
hledat nové cesty. Snad se nám znovu podaří vytvořit prostředí pro setkání různých
tradic, národních, především evropských kultur. Od počátku nám také šlo o neformální,
ale obsažné budování kulturních mostů přes blízkou hranici se Slovenskem. V
současné době tuto potřebu cítím ještě naléhavěji, než v osmdesátých letech.
Obecně řečeno, na několika tématických scénách dramaturgie hledá souvislosti a nabízí možnosti využití různých inspirací, vznikajících jak uvnitř žánrů, tak jejich propojením. Program připravovaného ročníku je předběžně rozpracován do čtyř samostatných koncertních bloků na hlavní scéně a tří komorních koncertů, tří Filmových dílen z tvorby Juraje Bindzára (Slovensko), Václava Koubka (ČR) a dokumentaristy Pavla Kouteckého (ČR), a dvou divadelních představení. Nejsem schopen odhadnout, jak se nám podaří naše plány naplnit. Závisí to na vstřícnosti sponzorů, na tom, jak přijme projekt Valašského špalíčku hudební rada Ministerstva kultury. Další otázkou je, zda budeme letos úspěšní v jednání s Českou televizí a na spoustě dalších, nyní neodhadnutelných okolností.
Jaké tedy jsou hlavní tématické okruhy hudební sekce Valašského špalíčku
2001?
Současné hudební trendy vycházejí z etnických specifik, jazz a jazzem ovlivněná
tvorba v evropských podmínkách, blues jako stále živá inspirace, česko-slovenské
rockové legendy a francouzská nekomerční scéna v širokém stylovém záběru – to
jsou témata na nichž pracujeme, záměry, které bychom rádi naplnili. Předpokládaný
program má nyní třicetz položek. Z česko-slovenských rockových legend jednáme
s Michalem Prokopem, Vladimírem Mišíkem, Marianem Vargou, skupinou Fermata...
Pavol Hammel by se tady mohl objevit ve velmi neobvyklé souvislosti...
Z oblasti jazzu a blues zkoušíme kontaktovat Jamese Blood Ulmera, kapelu Asylum Soul Machine, francouzské Monologue Trio, i ulítlého bluesmana, který si říká Petit Vodo. Z Irska bychom rádi pozvali kapelu The Frames..., ale třeba to bude všechno jinak.
Kde by měl festival proběhnout?
Tak to je otázka. Prostředí je důležitý činitel, jak říkával Jan Werich, a Valašský
špalíček je specifická záležitost. Polovina zámku Žerotínů je stále ještě stavbou,
se Sokoly jsme se už několikrát dohodli, ale sokolovna s přilehlým areálem má
taky své provozní neduhy... Už jsme zvažovali i návrat do amfiteátru v parku.
Možná by se tím putováním Valašského špalíčku po městě hezky uzavřelo.
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]