ŽLUTÁ PONORKA - 3. až 5.března 2000, Divadlo Archa
Šmátrám v archívu a dívám
se, jaká moudra jsem psal o loňském udělování cen. Měl jsem víc než radost z
toho, že jsem našel další nezávislou a kvalitní cenu. Méně pochopení jsem měl
pro samotné provedení večera.
Rok poté a situace je úplně jiná. Žlutá ponorka své místo neztratila, ač tu
jsou osvícené Volby rocku a v možných mezích vylepšené Ceny Akademie. Změnila
se i Ponorka a předem prozrazuji že k lepšímu. Porotci – publicisté opět dobře
vybrali (přeci nepůjdu proti svým) a navíc si dali více záležet na samotném
provedení.
Schéma udílení je zcela jiné. Především se roztáhlo na tři dny, pro fanatiky
připravili celkem asi 12 hodin debat a přednášek a pro “normální” spoustu hudby,
čímž vylezli ze sektářského podzemí, v kterém dleli minulý ročník. V sále Archy
nebylo třicet zachmuřených tváří, ale spousta bavících se lidí.
První den, jenž se musel obejít bez mé přítomnosti, byli oceněni Už jsme doma
a Hradišťan. Letos pro ně Ponorku vyrobil Milan Cais, bubeník Tata bojs a Oswald
Schneider.
S úderem poledne příštího dne odstartovala diskusní část. Nejdříve jsem se hodinu
díval na záznam koncertů Johna Calea a Diamandy Galás, což nebyl zas tak promarněný
čas, jak se vám může zdát. Pak pan Klusák hodinu lobboval za světové časopisy
The Wire (lepší bude, když se sami podíváte na www.dfuse.com/the-wire) a Folkroots.
Zde by se možná celý výklad dal shrnout do pěti vět, ale budiž. Pak se začaly
dít věci. Mluvilo se o podpoře alternativní hudby v českých zemích. Buď bych
vám mohl předložit doslovný záznam a nebo vás můžu krátce seznámit s tím, jak
na tom jsme. Zvolil jsem druhou možnost.
Když si chcete založit klub, úřady vám vyjdou vstříc, ale peníze od nich nečekejte.
Dostanete pěkný certifikát ministerstva kultury. Jistě tušíte, k čemu vám je.
Když už se vám klub podaří rozjet, je otázka času, kdy vás začnou laskavě vyhazovat;
oni tomu říkají rekolaudace. Když nepomůže to, oznámí vám, že po desáté večerní
nesmí hluk překročit hranici 15 dB. S tím mnoho koncertů nenaděláte. Ale bylo
by hloupé myslet si, že to stát dělá schválně. Za vším stojí jeden konkrétní
občan, jenž bombarduje telefonáty všechny možné úřady, a pak je zde jeden konkrétní
úředník, který se nechá otravovat jen jistou chvíli, a pak vám klub zavře, aby
měl od občana pokoj. Pěkně zdeprimovaný jsem odešel na vzduch a vrátil se až
na koncert.
Jan Spálený a ASPM natočili jednu z nejlepších desek roku. Třikrát souhlasím.
Kapela přišla na obhajobu bez Radka Krampla, českého vibrafonisty #1. Začali
tradičními kousky jako Pořádný blues či Blues pro zrzavou kočku. Vrchol přišel
s dvojdílným příběhem o Tondovi B. a s rozlučkovým Až srdce usedá (titulní skladba
opěvovaného alba), kde zvuk kapely oživil souzvuk dechů Jana Spáleného a Michala
Gery (pro změnu český “trubkař a křídlovkář” #1).
Zuzana Navarová a Iván Gutiérréz odehráli svůj blok bez zbytku kapely, která
se nám alespoň přišla představit. Každopádně si vystačili. Iván sice ve svém
česky zpívaném kousku zrovna nectil zákonitosti a pravidla českého zpěvu, ale
zase si ji roztomile modeloval tak, aby mu dobře padla do úst. Radost poslouchat.
A že si to nemyslím jen já, to dokazuje i reakce publika, jež je přimělo k přídavku.
Oldřich Janota je z dnešní trojice nejméně známý. Já sám jsem předtím
slyšel jen jednu jeho píseň a popravdě jsem nevěděl, do čeho jdu, zvláště když
dostal cenu s prapodivným názvem Ten, který prochází zdí. Na potemnělém
pódiu stál kruh o průměru snad tří metrů. Na jeho kraji byly dírky, kterými
prosvítalo světlo toliko umístěné za kruhem. Janota točil kruhem a podle něj
hrál pianista svůj part. Jako na principu děrných štítků. Vnější otvor = vysoký
tón, vnitřní otvor = nízký tón. Prožil jsem jeden z momentů, kdy si řeknete,
“proč to slyším a vidím až dnes?”
I další kompozice byla podobně geniální i když na podobném principu. Tentokrát
průsvit světel určoval rytmus. To už ale točil někdo jiný, Janota uchopil kytaru.
Poté od kruhu opustil a stal se doprovodným hudebníkem pro tanečnice. A nebo
naopak? Monotónní rytmy kytary s meditačními účinky vás rychle ovládly. (Na
mého souseda měla hudba tak velice meditační účinek, že samým myšlením usnul,
což dokazuje, že Janota asi není pro všechny, ale rozhodně to nechápejte tak,
že by byl snad nudný).
Nedělní návštěvník mohl shlédnout pár unikátních videoklipů, jež v TV jen tak
nespatříte, pár nově objevených archivních snímků z 60.let, poslechnout si úryvky
z knížky Johna Calea (četl Filip Topol) a tak dále a tak dále. Filmový dokument
Buena Vista Social Club, který vyplňoval večerní část dne, byl předem vyprodaný.
Tak a teď mi tu zbyl kousek místa, abych vám řekl něco, co mě obzvláště potěšilo.
Nahlídněte do vaší fonotéky a podívejte se, kdo vytvářel obaly všech alb. Moc
bych za to nedal, že nejčastější jméno zní Karel Haloun. Proč? Je prostě nejlepší.
V prostorách Archy má nyní výstavu jeho plakátů a obalů CD (ostatně i oceněné
album ASPM má obal z jeho dílny). Kromě toho že jsou originální, slouží jako
historická výpověď. Takže až půjdete na nějaký koncert do Archy, dorazte o půl
hodiny dříve a než nastane pastva pro uši, potěšte své oči.
Ad. Javůrek
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]