Trvale udržitelný život v životě Bohuslava Reynka
( Michal Bartoš, Sluňákov, 2003 )

Život malíře a básníka Bohuslava Reynka byl prostý a obyčejný, zřejmě unikl pozornosti většině lidí. Převážnou část svého života strávil na statku svých rodičů v Petrkově, oženil se, měl jednu manželku, dva syny. Celý život ve dne spravoval dům, staral se o zvířata, pásl ovce, dojil kozy a v noci seděl v tichém osamění a psal své básně, modlil se, ryl své grafiky. Po otřesech z událostí obou světových válek a zestátnění rodinného statku jeho tvorba potemněla, aby se výsledkem jeho vnitřních zápasů a pochybování nakonec vždy stala vnitřní osobní vyrovnanost. Celý svět je možno chápat z jeho zdánlivě jednoduchých a obyčejných veršů, složitý život protéká jeho zahradou, dvorem a stroze zařízenými chodbami petrkovského statku. Tichá pokora, rozjímání, modlitba. Je "bláznem ve své vsi", ví o tom, a to je podstatné - nechce být jinak. Sylvie Germain tento stav nazvala "poutníkem ve svém příbytku."

Emanuel Lévinas tvrdí, že "latentní zrození světa se děje z příbytku." V době neustálého zrychlení, všudypřítomné mobility a celoplanetárních přesunů lidí a zboží je to jen těžko pochopitelný jev. Život zcela zakořeněný v místě, pobyt utkaný z vnímání světla čarujícího nálady na prostých chodbách, pátrající "v dobách ubohosti po rozptýlených pozůstatcích Boží nádhery", do které se vejde čerstvě napadený sníh, vířivá rozmluva živlů, procházky po opuštěných stezkách.

Bohuslav Reynek uniká ubíjející všednosti, ale ne tak, že hledá rozptýlení ve stále nových a intenzivnějších super, hyper a mega zážitcích. Naopak, smrtelnou nudu poráží okouzleným vnímáním nádhery věcí, lidí a tvorů, všeho co utváří jeho domov. Reynek říká:"Ještě jeden div stojí za povšimnutí: ona tajuplná, tichounká píseň, jíž na sebe volají a odpovídají si nebe a země." Do stroze zařízeného příbytku vstoupil celý vesmír. Život rozptýlený ve výhledech z okna, v škrábání rydla do kovové desky, v mihotavých stínech, ve zvucích ze dvora, ve skřípání branky, v ovci vstupující do domu, ve stálých proměnách krajiny.

Bohuslav Reynek v roce 1951 píše: "Dojením koz se poezii nezpronevěřujeme - to co při dojení pociťujeme, je nepochybně velmi dávného, téměř rituálního původu. Pokorně se shýbnout k čekajícímu zvířeti, opřít se mu čelem o břicho. Zlehka se dotknout struku…"

Trvale udržitelný život se nachází v mnoha dokumentech, které byly dokonce přijaty i na nejvyšších politických postech. Jde o soustavu myšlenek, které vznikly na půdě OSN, organizace, která jako by pod tíhou jiného konceptu, podivného konceptu možnosti preventivních úderů, pozbývá smysl. Nejde ani tak o konec její potřebnosti, jako spíše o neschopnost rázně se postavit a vzdorovat moci. Ve válce v Iráku Bushova administrativa převzala celou řadu hesel velmi se blížících pojmům používaných v knihách o trvale udržitelném životě: trvalá svoboda, záchranná mise, humanitární pomoc, nekonečná demokracie, superdemokracie… Přitom jaksi okrajově zabíjela.

Šimon Pánek, zakladatel společnosti Člověk v tísni, se vyjadřuje v tom smyslu, že charita je normální byznys. Po ukončení válečné operace v Iráku na otázku, kde by dále měla přijít na řadu vojenská akce, říká: "Bylo by skvělé, kdyby se to udělalo v Severní Koreji…" Kdo je v tísni? Člověk? Společnost? Svět? Šimon Pánek? Opravdu znamená, že "pokud se má ve světě něco dít, je nutné přijmout čas od času odpovědnost" a zahájit válečný konflikt proti tyranům? Neštěstí, ještě více mrtvol, větší humanitární organizace, větší byznys? Jaký slovník proti těmto šíleným výkladům světa nyní postaví zastánci trvale udržitelného života?

Vypadá to, že TUŽ je úspěšná koncepce, která již dosáhla řady naprosto konkrétních úspěchů na celé řadě míst naší Země. V mnoha městech se plní Agenda 21 a aktivity zlepšující stav životního prostředí se dostávají do řady místních a regionálních rozvojových koncepcí. Přesto mám smíšené pocity z tohoto úspěchu. Zdá se, že se tak projevují aktivity, které existují nezávisle na těchto politicky přijatých dokumentech. Jen jsou shora jaksi více zaštítěny. To je ale nedělá lepšími. Mám pocit, že mezi dokumenty o trvalé udržitelnosti a konkrétními lidskými osudy zeje ohromná propast. Jen stěží lze přelouskat suché výčty poměrně samozřejmých pravidel na lepší svět, myšleno prostřednictvím lepších a poučených lidí. Pročítat tyto dokumenty je tak složité jako listování právními normami.

Zdá se mi, že pokud koncept trvale udržitelného života neprostoupí jistý druh poetiky a imaginace blízký Bohuslavu Reynkovi a lidem jeho ražení, nemůže být skutečně míněným pokusem a nápravu věcí lidských. Problém je o to složitější, že se zdá, jako by TUŽ v současném civilizačním ruchu neměl většině lidí co nabídnout. Tedy pokud bude myšlen vážně ve smyslu odkazu Josefa Vavrouška, jde značně proti poptávce, která je každou hodinu mnoha vysoce vzdělanými manažery neustále zdokonalována ke stále většímu uspokojování potřeb, výběru zboží, tekutému designu.

Reynkovo dětské okouzlení padajícím listem, okouzlení, které odnímá zcela obyčejným věcem jejich šeď a průměrnost, se dnes jeví spíše směšným. Navzdory možnému nepochopení Reynek ve svém osamění píše, že ve městě "těla se nezabíjejí, ale ubíjejí se duše a většina jich o tom vůbec neví". Dodejme, že naše civilizace ubíjí i tělo, zapomínáme na to, jaké to je zkypřit Zemi, zasít a starat se o to, co vzejde, nevíme, co to znamená, když Rimbaud říká: "Už osm dní jsem si rozdíral své boty o kamení cest." Ztratili jsme cit pro tělesné vnímání přírody, zvětšil se nám mozek a otupily smysly. Slovy písničkáře Václava Koubka: počítáme kroky a nevnímáme hvězdy.

Domnívám se, že pokud nebude koncept trvale udržitelného života uchopen více poeticky a prostoupen imaginací, zůstane trčet na recyklovaných papírech v dřevěných zásuvkách stolů. Oprášíme je čas od času na velkých konferencích s vše zahrnujícími vizemi a vegetariánskou stravou, vize pak budou následně ušlapány v každodenním životě průměrností, přitákáním moci, jak říkal filosof Karel Kosík: chozením pánům pro pivo.

Obávám se však, že pokud by se podařilo přiblížit TUŽ těmto rozměrům přirozenosti, ztratil by onu všeobecnou přijatelnost a politickou podporu. Ztratil by se uvnitř kruhu, který je obklopen obručí našeho sado-maso světa. Tam na hranicích se stále něco děje a kdyby byl klid, nějaký ten poprask snadno vyrobíme.

Reynek žil se svou rodinou, holuby, ovcemi a kozami na jakémsi osamoceném ostrůvku, který jen sporadicky navštívili přátelé nejbližší. Není však sám. Je mnoho podobných osudů a přitom každý úplně jiný. Jsou podobné snad právě oním postavením mimo hlavní proudy dění.

Viktor Munk po zážitcích z koncentračních táborů maluje své jednoduché postavy a obličeje, ve kterých se zračí údiv nad tím co může přinést svět, a přitom po tom všem zazní jeho myšlenka že "všední může být jen lidský pohled".

Písničkář Oldřich Janota hraje rok za rokem lidem. Daleko více než počet diváků jej zajímá prostor, ve kterém hraje, a to co v něm vzniká. V jednom svém básnickém textu v úděsné zimě pokácel strom. Na jaře se s výčitkami stále vrací k tomu dnu a "mlha mu do tváří padá, neboť temný stín s ním v únoru pokácel akát."

Sochař Jan Křížek obdivoval archaické umění. Největší radost měl, když archeologové na jedné francouzské kůlně našli jeho skulptury a vydávali je za prehistorické práce. Křížkovi žili v naprosté bídě, na malém prostoru Křížek tvořil a kvůli hlíně celou řadu svých děl rozbil. Rozbíjel to, co v "jiném světě" mohl prodat. Tvořil jen tak. Posledních 23 let zdánlivě nedělal nic. On však byl spokojen s tím, že si dokázal konečnou podobu svého záměru představit. Muž, který zaujal Pabla Picassa a Andrého Bretona, vystavoval s Albertem Giacomettim, nikdy neměl vlastní ateliér. Nakonec postavil malý dřevěný domek a v nuzných poměrech zůstal se svou ženou v odloučení od uměleckého světa, přesto šťastný (?). Pěstoval včely, prodával med. Když se ho Jiřina Křížková zeptala, proč je ve všem jiný než ostatní lidé, odpověděl jí: "Jsou lidé, kteří žijí bez ideálů. Těch je nejvíc. Druzí, jichž je o mnoho míň, žijí ideály. Třetí, kterých je jenom maličko, žijí své ideály. K nim patřím já."

Mnozí lidé, snažící se o nezávislou cestu světem, často ztratí orientaci. Nepodaří se jim nalézt klid vyzařující z tvorby a domu Bohuslava Reynka, klid, který vycházel z jeho víry. Hrdinové filmu "Lesní chodci" Ivana Vojnára jsou lidé, kteří se odlišují od davu. Žijí ideály, touží po něčem jiném, ale nedaří se jim ustát své touhy ve světě, který od jejich představ utíká pryč, systém je silnější. A tak nakonec tito lidé dožívají své životy v podivném osamocení, zcela odlišném od pobývání Reynkova. Oni zůstávají v jakési bídě na smutných periferiích lidských osudů.

Je mnoho podobných osudů lidí, kteří dokáží jit skrytě proti hlavním proudům. Jejich podobnost je ukryta kdesi uvnitř jejich těl, jsou spjati jakýmsi okouzlením světem, imaginací, vědoucí dětinskostí. Byl to Karel Kosík posedávající poblíž svých růží. Dodnes si pamatuji na to jak jsem vystoupal Nerudovou ulicí (ulicí kterou Janotův Frantík, ozářený sluncem, mrakem zastíněný, spadaným listím plužil) hledal jeho zvonek, jak se ozval přívětivý hlas, který mne vpouštěl do domu, scházel jsem dolů do jeho bytu, abych vešel do místností, ze kterých byly vidět střechy staré Prahy. Byt, knihy, židle, starý psací stroj a rozházené papíry, křesla, to všechno dýchalo s člověkem, který tento prostor obýval. Vracíval jsem se tam pro rozhovor, byly to moje sváteční dny. Po jeho odchodu pořád vnímám jeho tvář, slyším jeho hlas…

Trvale udržitelný život bude trvalým konceptem, pokud dokáže vzdorovat moci, přiblíží se všednímu životu, domovům a dvorům, splyne s krajinou… a více než proklamován bude v skrytu a bez vítězství tvořit život lidí. Bude stále směřovat proti hlavnímu proudu, vířit naši pohodlnost, a přitom se vyhýbat extrémům. Mám pocit, že jeho prosazení v současném světě by mohlo paradoxně znamenat jeho vyšumění do ztracena, tak jak se to již stalo mnoha jiným ideálům v kratičké historii lidstva.

Osaháváme v rychlosti stále lesklejší a barevnější povrchy, není čas dostat se pod ně. Pod povrchem na nás číhá nejasnost, neurčitost, přílišná myšlenková rozmanitost. Utíkáme zpět k povrchům. Tam umíme všechno změřit, seřadit, zaškatulkovat, ovládnout, …to přináší uspokojení. Všechno, co známe, máme přesně vyjádřeno, systematicky utříděno. I ekosystém nám pomáhá pochopit slovy jedné encyklopedie "jak příroda funguje".

Ale ekosystém je jen myšlený, nic takového ve skutečnosti neexistuje, příroda dělá všechno možné, ale nefunguje. Je možná blížeji světu přechodů, tvořivosti a chaosu, než jsme ochotni si připustit. Nepřibližuje se tomuto pohledu spíše jazyk básníků, než jazyk vědeckých spisů a jazyk mezinárodních konferencí o trvale udržitelném životě? Jak to ale sdělit v době, kdy je vše mimo-měřitelné považováno za naivní, romantické, blábol. Přírodu se nehodí chránit jen tak, že se nám líbí. Musíme ji přece chránit pro něco srozumitelně definovatelného.

Žádný jednotlivý život není trvale udržitelný, přesto kytky nad hrobkou Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud svědčí o tom, že ještě stále komunikují se světem. To jsou podle mne životy a osudy lidí, na kterých je možno postavit koncept trvale udržitelného života. Uvedl jsem jen některé, navíc ty, kterým se přece jen podařilo prosmeknouti do obecného povědomí lidí. Je však spousta jiných, které nikdo nezná, kteří žijí v skrytu a tichosti, protože to vypadá, jako by neměli současnému světu co nabídnout, jako by nežili, nestali se totiž číslem, položkou pojišťovacích a kreditních karet, nemají trvalou svobodu a dokonalou ideu, o svou svobodu a své nejisté ideje však nepřetržitě usilují. Skromnost, mlčenlivost, rozvážnost, plný prožitek všedních věcí … vlastnosti udusané rytmem doby.

Přesto, kupodivu, se podobné postavy neustále objevují, stále existují. V tom spatřuji mlhavou naději na trvale udržitelnou budoucnost. Bohuslav Reynek píše Jakubu Demlovi v roce 1929: "…Cítím ve Vašem srdci cosi všemu navzdory zachráněného, cosi, čemu bych nejraděj řekl "blaženost Očistce", při čemž důraz je na blaženosti. Ještě trpíme, ale nechť, jsme jisti, už naprosto jisti spásou, a proto v ohni bolesti náleží zpívat a radovat se."

Michal Bartoš
Předneseno 24.4.2003 na konferenci "Johannesburg + 1 - směřování k trvale udržitelnému rozvoji", v rámci programu Ekologických dnů Olomouc 2003, drobně upraveno 3.5.2003.

Referát vyvolal ticho, až posléze v "kuloárech" řadu reakcí.
- Zpěvné a radostné spříznění.
Radoval jsem se také. To vše je samozřejmě subjektivní.
- Prý šlo o pěknou meditaci.
Meditace to být mohla, ale myšlena nebyla jako něco okrajového k hlavním referátům, jako odpočinek a relaxace. Byla míněna jako jádro konceptu TUŽ.
- Ano, to je ten rozměr, na který bychom neměli v TUŽ zapomínat.
Tedy potvrzení toho, že už jsme zapomněli?
- Ticho zůstalo a stalo se mrtvým u těch, kterým, přiznávám se k tomu, říkám "technologové TUŽ".
Především jejich uším byl referát věnován.

LITERATURA:
- Sylvie Germain: Bohuslav Reynek v Petrkově. Havlíčkův Brod, Literární čajovna Suzanne Renaud 2000. Vyd.1., s. 125.
- Bohuslav Reynek: Ostny v závoji. Praha-Litomyšl, Paseka 2002. Vyd.1., s.128.
- Bohuslav Reynek: Jasný prsten. Svitavy-Řím, Trinitas 1999. Vyd.1, s.50.
- Oldřich Janota: Ty texty. Brno, Artforum 1991. Vvd.1.,s.152.
- Šimon Pánek: Charita je normálni byznys. Rozhovor MF Dnes, 3.5.2003.
- Anna Pravdová: "Já jsem otevřel novou cestu, po mně přijdou další, kteří ji rozšíří a povedou dál". Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 135-146.
- Jaromír Zemina: Jan Křížek. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 146-149.
- Viktor Munk: "Všední může být jen náš pohled". Poznámky a výbor z deníku Viktora Munka (Marek Vajchr). Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 248-265
- Arno Pařík: Viktor Munk. Praha 2000, Revolver Revue č. 43, s. 207-232.

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz