(nakl. Petrov, 2002)
Anotace:
Ryby Katedrál
(nakl. Petrov,
2002)
Anotace:
Zvláštní titul
nese Antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku -
jediné to svého druhu - který jí dal její sestavovatel Odillo Stradický ze Strdic.
Každý ze sta básníků má zde malý životopis, fotografický portrét, úplnou bibliografii
poesie a tři básně.
.....
Antologie české poesie
XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Ryby katedrál je první antologie, jež obsahuje českou poesii minulého století
jako celek. Najdete v ní sto autorů, kteří nejvíce tahali za oj vozíčku našeho
básnictví, u každého strukturovaný životopis, úplnou básnickou bibliografii
a tři nejzajímavější básně. Některé texty jsou tu uveřejněny vůbec poprvé (Oldřich
Janota, Josef Frič a další).
Tuto knihu uvítá každý vážný zájemce o českou literaturu, stejně jako všichni,
kdo si z ní dělají legraci, a stane se nepostradatelnou především pro učitele
a studenty češtiny na středních i vysokých školách.
Recenze:
Ondřej Bezr, Rock a pop 5/2002, s.93
Knihy tohoto typu obvykle
sestavují celé týmy univerzitních docentů, zvláště je-li hlavním objektem zájmu
téma komplikované, rozsáhlé a značně nepřehledné. Úkolu uspořádat úctyhodný
pětiapůlsetstránkový výbor z toho v (nejen) české literatuře nejméně jednoznačného
se ovšem tentokrát zhostil jediný člověk, navíc nikoli vědec, nýbrž literát
Odillo Stradický ze Strdic. Mohl si to dovolit. Ryby katedrál totiž nejsou a
ani nemají být ´oficiální antologií´, nebo snad dokonce středoškolskou učebnicí
(tu však může svým způsobem dobře suplovat velmi přehledně a čtivě uspořádaný
doprovodný informační aparát). Jedná se o ryze editorův pohled na scénu, jíž
je sám součástí (bez rozpaků zařadil do výběru stovky autorů sám sebe – nic
proti tomu). Z toho jistě mohou pramenit mnohá nepochopení typu ´proč zde není
ten a ten´ (z těch nejznámějších jmen české poesie můžeme jmenovat třeba S.K.
Neumanna, osobnost lidsky a umělecky jistě velmi diskutabilní, v ´oficiální
antologii´ však jistě nepominutelnou) a ´zabírá mu místo´ třeba autor, známý
jen ze samizdatu či jedné, dvou sbírek (takových je zde celá řada a jejich zařazení
naopak kvituji z ´osvětových´ důvodů s povděkem).
Lze si ostatně posloužit i příklady, blízkými záběru R&P. Stradický totiž
zařadil mezi sto nejdůležitějších básníků minulého století zcela správně i několik
autorů písňových textů. Kromě nezpochybnitelných gigantů Jiřího Suchého či Karla
Kryla editor zařadil např. Oldřicha Janotu (na kterého by si jistě tým akademiků
těžko vzpomněl) nebo Radka Pastrňáka.
Právě přítomnost posledně jmenovaného je ilustrací ryze osobního Stradického
výběru, neboť Pastrňákovo Mám jednu ruku dlouhou, jakkoli je to pěkná písnička,
je podle mého dost odvážné zařadit do antologie, ve které chybí třeba Třešňák
nebo Merta. Jenomže já Ryby katedrál nesestavoval a mohu Stradického výběr buď
ctít a objevit si pro sebe mnoho neznámého (jako člověk, který ani ve snu neaspiruje
na označení ´literární kritik´ si to mohu dovolit říct – jaká svoboda!), nebo
knihu odložit. Volím první variantu.
.................................
Radim Kopáč, MF DNES, 13.3.2002, s.C/8
Podivné ryby v katedrálách poezie
Nemalé ambice vykazuje kniha
Ryby katedrál nesoucí podtitul Antologie české poesie XX. století v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku. Sestavil ji básník a prozaik Petr Stančík vulgo Odillo
Stradický ze Strdic (1968). Výbor z děl rovné stovky básníků počínaje modernisty
a konče žhavou současností je prvním svého druhu a chce se stát "nepostradatelným
především pro učitele a studenty češtiny středních i vysokých škol" - jak
píše editor na záložce titulu, od něhož si mnohé slibuje i jeho nakladatel Martin
Pluháček, který objemný svazek vydal ve svém Petrovu.
Antologie má slibně nakročeno: je přehledně uspořádaná (medailon s fotografií
autora plus ukázky z tvorby), netrpí pragocentrismem, místo se vedle "zasloužilých"
tvůrců našlo i pro básníky mimo hlavní proud (několik "zapomenutých",
insitní, tedy naivističtí autoři), ke slovu se dostali také písničkáři. Jenže
i přes tyto klady má Stančíkův výbor k reprezentativnosti pořádně daleko! A
to minimálně ve třech ohledech.
Primo: Díry v nebi
Antologie je v řadě míst
až ostudně děravá. Editor zcela opomíjí básníky první vlny českého surrealismu
(Jindřich Štyrský, surrealistické verše Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla),
ignoruje básnický experiment 60. let (Josef Hiršal, Václav Havel, Ladislav Novák,
Václav Burda ad.) a rovněž zcela vypouští oficiální prorežimní veršotepce z
50.-80. let minulého století. Vždyť "traktorové časťušky" Pavla Kohouta
anebo zapálená stranická lyrika Milana Kundery zahýbaly českou poezií až běda!
Místo nich v knize najdeme čtrnáct stránek, které Stančík věnoval své osobě
a své poezii, ale i profily a ukázky z tvorby sotva dvacetiletých a rozhodně
nevyzrálých autorů, kteří teprve nedávno debutovali nebo dosud ani nevydali
knihu (Markéta Horáková, Ondřej Slabý). Anebo básníky možná již vyzrálé, ale
k uzoufání průměrné či ještě horší: Martin David, Petr Chvojka, Robert Janda,
Ewald Murrer, Vít Slíva a další.
Navíc: Ryby katedrál jsou antologií povýtce maskulinní. Nebo snad z žen české
poezie 20. století skutečně stojí za řeč jenom Věra Linhartová, Ludmila Macešková
a mladičká Markéta Horáková? Kde jsou Jana Krejcarová, Vladimíra Čerepková,
Viola Fischerová, Bohumila Grögerová a z mladších Pavla Šuranská, Věra Rosí
či Kateřina Rudčenková?
Secundo: Nesplněný slib
V Poznámce editora dohledáme,
že Stančík "od každého autora vybral tři básně (...), aby vytýčily střed
a nejkrajnější polohy jeho díla". O pár řádek dál si editor dokonce pochvaluje,
kterak se mu toto kritérium podařilo naplnit.
Jenže kupříkladu u zmíněného Biebla čteme tři básně z rozmezí let 1925-1931,
které nese stejná poetistická vlna a z nichž se nedozvíme, že Biebl začínal
pod Wolkerovým vlivem s proletářskou poezií ani že končil jako pěvec stalinistických
ód. Podobně jsou na tom Nezval i třeba Karel Šiktanc anebo Egon Bondy, o jehož
surrealistických počátcích, následném totálním realismu či filozoficky laděné
poezii z konce 50. a ze 60. let Stančík zřejmě netuší zhola nic.
Tercio: Velký mimoň
Ostatně fatální neznalosti
kontextu editor prokazuje především v jednotlivých autorských medailonech. Takových
nesmyslů a faktických chyb bychom v knize, která aspiruje na vysokoškolskou
rukověť, věru nečekali! Kupříkladu Jiří Kolář podle Stančíka stále žije v Paříži,
ačkoliv se již před třemi roky vrátil do Česka, u Jiřího H. Krchovského editor
nezaregistroval vydání souborného autorova díla Básně před čtyřmi roky (to platí
i pro desítky dalších), životopis Ivana Martina Jirouse končí z neznámých důvodů
rokem 1978, Bondy prý v roce 1992 "přestal psát literaturu a věnoval se
nadále výhradně filosofii" - knihy Severin (1996), Cybercomics (1997),
Agónie. Epizóda '96 (1997), Týden v tichém městě (1998) ad. tedy zřejmě napsal
někdo jiný.
A dál: Jáchym Topol údajně dodnes "píše texty pro rockovou skupinu Národní
třída", která se rozpadla před šestnácti lety, Vítězslav Nezval prý v roce
1934 "v Praze založil českou surrealistickou skupinu (spolu s J. Štyrským
a Toyen)" - ve skutečnosti šlo o Skupinu surrealistů v ČSR a zakládajících
členů bylo jedenáct, atd., atd.
Ryby katedrál se staly pro Petra Stančíka příliš velkým soustem. Nejsou sice
v jádru knihou špatnou, podobných antologií bezpochyby je třeba, nicméně jsou
knihou po všech stránkách nedotaženou. To je velká výzva pro další editory!
.................................
Luboš Mareček, MF DNES, Jižní Morava - Kultura, 13.3.2002, s.D/4
Nová antologie budí i rozpaky
Stančík ve stovce nejlepších českých básníků namíchal koktejl velikánů i začátečníků
Nová antologie Ryby katedrál nenechá mnohé odborníky chladné. Knihu pro brněnské nakladatelství Petrov připravil Odillo Stradický ze Strdic. Představuje v ní stovku tuzemských básníků, kteří podle pořadatele svazku, civilním jménem Petra Stančíka, „nejvíce ovlivnili vývoj české poezie“ v minulém století.
Stradický do svérázného
výboru vedle sebe postavil zavedené literární velikány, písničkáře či úplné
začátečníky.
Neopomněl přidat vlastní osobu i heslo nakladatele Martina Pluháčka publikujícího
pod jménem Martin Reiner. Každého ze zastoupených představil strukturovaným
životopisem, soupisem díla a trojicí autorských textů.
Místo na Stradického literárním Pantheonu tak našel Holan vedle Kryla, Nezval
vedle lídra skupiny Buty Radka Pastrňáka, Seifert či Skácel tu stojí po boku
mladých autorů, kteří namnoze ani nevydali sbírku.
„Jde o příklad editorské svévole, která je bez názoru. Stančík vybral okruh
autorů kolem nakladatelství Petrov. Velicí básnici tady působí jako povinná
stafá ž začínajícím,“ soudí o více než pětisetstránkové publikaci literární
kritik Jiří Trávníček. Sebestředné zařazení Stančíkova hesla na seznam nejlepších
Trávníček označil jako naprostou necudnost a narcistní gesto.
Stančík v literárních kruzích proslul jako kontroverzní osoba s nekonvečním
přístupem k literatuře. „Výběr byl ryze subjektivní. Nešlo o úzký čítankový
proud, ale o všechny možné tóny a barvy,“ komentuje Stančík. Poukaz na spekulativní
předjímání nepotvrzených kvalit začínajících a neznámých básníků, jako je třeba
Ondřej Slabý, Martin David či Markéta Horáková, vidí editor jasně: „Neměli ještě
čas, ale já v ně věřím.“ Na otázku, jak se třeba Pastrňákovy písňové texty zapsaly
do dějin české poezie, argumentuje, že jde o znamenité básně, které zná zpaměti
tisíckrát více lidí než třeba slovutného Halase.
Brněnský básník Zeno Kaprál, který Stančíkovi za vřazení do spisku stál, smířlivě
tvrdí, že v antologiích se vždy na někoho dostane a na jiného ne. „Chybí mi
zde ale závažná jména, jako třeba Zdeněk Rotrekl či Ivan Jelínek,“ dodal posléze.
Proč si Stančík mezi napěchovaný seznam stovky nejzajímavějších prosadil také
heslo vlastní a heslo nakladatele? „Martina Pluháčka podobně jako sebe považuju
za kvalitního básníka. Může to být chápáno i jako projev pýchy, ale je to názor,
za kterým si stojím. O svém zastoupení se Pluháček dozvěděl, až když jsem mu
zanesl rukopis,“ doplňuje Stančík ke knize, nad kterou strávil čtyři roky.
V jiné perspektivě se na publikaci, za kterou zájemce zaplatí pět set padesát
korun, dívá básník a redaktor literárního časopisu Host Martin Stöhr. „Že pořadatel
antologie vydává svoji naprostou ztrátu soudnosti za nonkonformní pohled na
literaturu, je mi v podstatě jedno. Není mi však lhostejné, že nakladatel Pluháček
předstírá, že neví, co to je 'klamání spotřebitele'. Doposud jsem si jeho vydavatelských
aktivit - zvlášť na poli poezie - mohl vážit.“
Nakladatelství Petrov se hodlá antologiím věnovat i nadále. Před časem vydalo
pozoruhodný výběr zapomenutých a opovrhovaných básníků z let 1850 - 1940. „Osm
set kusů knihy Ivana Wernische zmizelo a připravili jsme dotisk. Stejný autor
sestaví antologii nové poezie devadesátých let,“ uvedl Martin Pluháček. Dodává,
že trojice antologií je spíše náhoda než vydavatelská politika. Stančíkovu autorskou
knihu vidí jako alternativu akademickým slovníkům. „Nejde přece o žebříček a
nějaká umístění,“ komentuje Pluháček svou účast mezi plejádou nejlepších.
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]