Ryby Katedrál
(nakl. Petrov, 2002)



Anotace:


Zvláštní titul nese Antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - jediné to svého druhu - který jí dal její sestavovatel Odillo Stradický ze Strdic. Každý ze sta básníků má zde malý životopis, fotografický portrét, úplnou bibliografii poesie a tři básně.

.....

 

Antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Ryby katedrál je první antologie, jež obsahuje českou poesii minulého století jako celek. Najdete v ní sto autorů, kteří nejvíce tahali za oj vozíčku našeho básnictví, u každého strukturovaný životopis, úplnou básnickou bibliografii a tři nejzajímavější básně. Některé texty jsou tu uveřejněny vůbec poprvé (Oldřich Janota, Josef Frič a další).
Tuto knihu uvítá každý vážný zájemce o českou literaturu, stejně jako všichni, kdo si z ní dělají legraci, a stane se nepostradatelnou především pro učitele a studenty češtiny na středních i vysokých školách.



Recenze:

 


Ondřej Bezr, Rock a pop 5/2002, s.93

Knihy tohoto typu obvykle sestavují celé týmy univerzitních docentů, zvláště je-li hlavním objektem zájmu téma komplikované, rozsáhlé a značně nepřehledné. Úkolu uspořádat úctyhodný pětiapůlsetstránkový výbor z toho v (nejen) české literatuře nejméně jednoznačného se ovšem tentokrát zhostil jediný člověk, navíc nikoli vědec, nýbrž literát Odillo Stradický ze Strdic. Mohl si to dovolit. Ryby katedrál totiž nejsou a ani nemají být ´oficiální antologií´, nebo snad dokonce středoškolskou učebnicí (tu však může svým způsobem dobře suplovat velmi přehledně a čtivě uspořádaný doprovodný informační aparát). Jedná se o ryze editorův pohled na scénu, jíž je sám součástí (bez rozpaků zařadil do výběru stovky autorů sám sebe – nic proti tomu). Z toho jistě mohou pramenit mnohá nepochopení typu ´proč zde není ten a ten´ (z těch nejznámějších jmen české poesie můžeme jmenovat třeba S.K. Neumanna, osobnost lidsky a umělecky jistě velmi diskutabilní, v ´oficiální antologii´ však jistě nepominutelnou) a ´zabírá mu místo´ třeba autor, známý jen ze samizdatu či jedné, dvou sbírek (takových je zde celá řada a jejich zařazení naopak kvituji z ´osvětových´ důvodů s povděkem).
Lze si ostatně posloužit i příklady, blízkými záběru R&P. Stradický totiž zařadil mezi sto nejdůležitějších básníků minulého století zcela správně i několik autorů písňových textů. Kromě nezpochybnitelných gigantů Jiřího Suchého či Karla Kryla editor zařadil např. Oldřicha Janotu (na kterého by si jistě tým akademiků těžko vzpomněl) nebo Radka Pastrňáka.
Právě přítomnost posledně jmenovaného je ilustrací ryze osobního Stradického výběru, neboť Pastrňákovo Mám jednu ruku dlouhou, jakkoli je to pěkná písnička, je podle mého dost odvážné zařadit do antologie, ve které chybí třeba Třešňák nebo Merta. Jenomže já Ryby katedrál nesestavoval a mohu Stradického výběr buď ctít a objevit si pro sebe mnoho neznámého (jako člověk, který ani ve snu neaspiruje na označení ´literární kritik´ si to mohu dovolit říct – jaká svoboda!), nebo knihu odložit. Volím první variantu.


.................................





Radim Kopáč, MF DNES, 13.3.2002, s.C/8

Podivné ryby v katedrálách poezie

Nemalé ambice vykazuje kniha Ryby katedrál nesoucí podtitul Antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sestavil ji básník a prozaik Petr Stančík vulgo Odillo Stradický ze Strdic (1968). Výbor z děl rovné stovky básníků počínaje modernisty a konče žhavou současností je prvním svého druhu a chce se stát "nepostradatelným především pro učitele a studenty češtiny středních i vysokých škol" - jak píše editor na záložce titulu, od něhož si mnohé slibuje i jeho nakladatel Martin Pluháček, který objemný svazek vydal ve svém Petrovu.
Antologie má slibně nakročeno: je přehledně uspořádaná (medailon s fotografií autora plus ukázky z tvorby), netrpí pragocentrismem, místo se vedle "zasloužilých" tvůrců našlo i pro básníky mimo hlavní proud (několik "zapomenutých", insitní, tedy naivističtí autoři), ke slovu se dostali také písničkáři. Jenže i přes tyto klady má Stančíkův výbor k reprezentativnosti pořádně daleko! A to minimálně ve třech ohledech.

Primo: Díry v nebi

Antologie je v řadě míst až ostudně děravá. Editor zcela opomíjí básníky první vlny českého surrealismu (Jindřich Štyrský, surrealistické verše Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla), ignoruje básnický experiment 60. let (Josef Hiršal, Václav Havel, Ladislav Novák, Václav Burda ad.) a rovněž zcela vypouští oficiální prorežimní veršotepce z 50.-80. let minulého století. Vždyť "traktorové časťušky" Pavla Kohouta anebo zapálená stranická lyrika Milana Kundery zahýbaly českou poezií až běda! Místo nich v knize najdeme čtrnáct stránek, které Stančík věnoval své osobě a své poezii, ale i profily a ukázky z tvorby sotva dvacetiletých a rozhodně nevyzrálých autorů, kteří teprve nedávno debutovali nebo dosud ani nevydali knihu (Markéta Horáková, Ondřej Slabý). Anebo básníky možná již vyzrálé, ale k uzoufání průměrné či ještě horší: Martin David, Petr Chvojka, Robert Janda, Ewald Murrer, Vít Slíva a další.
Navíc: Ryby katedrál jsou antologií povýtce maskulinní. Nebo snad z žen české poezie 20. století skutečně stojí za řeč jenom Věra Linhartová, Ludmila Macešková a mladičká Markéta Horáková? Kde jsou Jana Krejcarová, Vladimíra Čerepková, Viola Fischerová, Bohumila Grögerová a z mladších Pavla Šuranská, Věra Rosí či Kateřina Rudčenková?

Secundo: Nesplněný slib

V Poznámce editora dohledáme, že Stančík "od každého autora vybral tři básně (...), aby vytýčily střed a nejkrajnější polohy jeho díla". O pár řádek dál si editor dokonce pochvaluje, kterak se mu toto kritérium podařilo naplnit.
Jenže kupříkladu u zmíněného Biebla čteme tři básně z rozmezí let 1925-1931, které nese stejná poetistická vlna a z nichž se nedozvíme, že Biebl začínal pod Wolkerovým vlivem s proletářskou poezií ani že končil jako pěvec stalinistických ód. Podobně jsou na tom Nezval i třeba Karel Šiktanc anebo Egon Bondy, o jehož surrealistických počátcích, následném totálním realismu či filozoficky laděné poezii z konce 50. a ze 60. let Stančík zřejmě netuší zhola nic.

Tercio: Velký mimoň

Ostatně fatální neznalosti kontextu editor prokazuje především v jednotlivých autorských medailonech. Takových nesmyslů a faktických chyb bychom v knize, která aspiruje na vysokoškolskou rukověť, věru nečekali! Kupříkladu Jiří Kolář podle Stančíka stále žije v Paříži, ačkoliv se již před třemi roky vrátil do Česka, u Jiřího H. Krchovského editor nezaregistroval vydání souborného autorova díla Básně před čtyřmi roky (to platí i pro desítky dalších), životopis Ivana Martina Jirouse končí z neznámých důvodů rokem 1978, Bondy prý v roce 1992 "přestal psát literaturu a věnoval se nadále výhradně filosofii" - knihy Severin (1996), Cybercomics (1997), Agónie. Epizóda '96 (1997), Týden v tichém městě (1998) ad. tedy zřejmě napsal někdo jiný.
A dál: Jáchym Topol údajně dodnes "píše texty pro rockovou skupinu Národní třída", která se rozpadla před šestnácti lety, Vítězslav Nezval prý v roce 1934 "v Praze založil českou surrealistickou skupinu (spolu s J. Štyrským a Toyen)" - ve skutečnosti šlo o Skupinu surrealistů v ČSR a zakládajících členů bylo jedenáct, atd., atd.
Ryby katedrál se staly pro Petra Stančíka příliš velkým soustem. Nejsou sice v jádru knihou špatnou, podobných antologií bezpochyby je třeba, nicméně jsou knihou po všech stránkách nedotaženou. To je velká výzva pro další editory!

 

 

.................................





Luboš Mareček, MF DNES, Jižní Morava - Kultura, 13.3.2002, s.D/4

Nová antologie budí i rozpaky

Stančík ve stovce nejlepších českých básníků namíchal koktejl velikánů i začátečníků

Nová antologie Ryby katedrál nenechá mnohé odborníky chladné. Knihu pro brněnské nakladatelství Petrov připravil Odillo Stradický ze Strdic. Představuje v ní stovku tuzemských básníků, kteří podle pořadatele svazku, civilním jménem Petra Stančíka, „nejvíce ovlivnili vývoj české poezie“ v minulém století.

Stradický do svérázného výboru vedle sebe postavil zavedené literární velikány, písničkáře či úplné začátečníky.
Neopomněl přidat vlastní osobu i heslo nakladatele Martina Pluháčka publikujícího pod jménem Martin Reiner. Každého ze zastoupených představil strukturovaným životopisem, soupisem díla a trojicí autorských textů.
Místo na Stradického literárním Pantheonu tak našel Holan vedle Kryla, Nezval vedle lídra skupiny Buty Radka Pastrňáka, Seifert či Skácel tu stojí po boku mladých autorů, kteří namnoze ani nevydali sbírku.
„Jde o příklad editorské svévole, která je bez názoru. Stančík vybral okruh autorů kolem nakladatelství Petrov. Velicí básnici tady působí jako povinná stafá ž začínajícím,“ soudí o více než pětisetstránkové publikaci literární kritik Jiří Trávníček. Sebestředné zařazení Stančíkova hesla na seznam nejlepších Trávníček označil jako naprostou necudnost a narcistní gesto.
Stančík v literárních kruzích proslul jako kontroverzní osoba s nekonvečním přístupem k literatuře. „Výběr byl ryze subjektivní. Nešlo o úzký čítankový proud, ale o všechny možné tóny a barvy,“ komentuje Stančík. Poukaz na spekulativní předjímání nepotvrzených kvalit začínajících a neznámých básníků, jako je třeba Ondřej Slabý, Martin David či Markéta Horáková, vidí editor jasně: „Neměli ještě čas, ale já v ně věřím.“ Na otázku, jak se třeba Pastrňákovy písňové texty zapsaly do dějin české poezie, argumentuje, že jde o znamenité básně, které zná zpaměti tisíckrát více lidí než třeba slovutného Halase.
Brněnský básník Zeno Kaprál, který Stančíkovi za vřazení do spisku stál, smířlivě tvrdí, že v antologiích se vždy na někoho dostane a na jiného ne. „Chybí mi zde ale závažná jména, jako třeba Zdeněk Rotrekl či Ivan Jelínek,“ dodal posléze.
Proč si Stančík mezi napěchovaný seznam stovky nejzajímavějších prosadil také heslo vlastní a heslo nakladatele? „Martina Pluháčka podobně jako sebe považuju za kvalitního básníka. Může to být chápáno i jako projev pýchy, ale je to názor, za kterým si stojím. O svém zastoupení se Pluháček dozvěděl, až když jsem mu zanesl rukopis,“ doplňuje Stančík ke knize, nad kterou strávil čtyři roky.
V jiné perspektivě se na publikaci, za kterou zájemce zaplatí pět set padesát korun, dívá básník a redaktor literárního časopisu Host Martin Stöhr. „Že pořadatel antologie vydává svoji naprostou ztrátu soudnosti za nonkonformní pohled na literaturu, je mi v podstatě jedno. Není mi však lhostejné, že nakladatel Pluháček předstírá, že neví, co to je 'klamání spotřebitele'. Doposud jsem si jeho vydavatelských aktivit - zvlášť na poli poezie - mohl vážit.“
Nakladatelství Petrov se hodlá antologiím věnovat i nadále. Před časem vydalo pozoruhodný výběr zapomenutých a opovrhovaných básníků z let 1850 - 1940. „Osm set kusů knihy Ivana Wernische zmizelo a připravili jsme dotisk. Stejný autor sestaví antologii nové poezie devadesátých let,“ uvedl Martin Pluháček. Dodává, že trojice antologií je spíše náhoda než vydavatelská politika. Stančíkovu autorskou knihu vidí jako alternativu akademickým slovníkům. „Nejde přece o žebříček a nějaká umístění,“ komentuje Pluháček svou účast mezi plejádou nejlepších.

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz