"NÁŠ ŽIVOT
JEST TAK ZÁZRAČNĚ UTVÁŘEN, ŽE NENALÉZÁME JEDINÉ VTEŘINY BDÍCÍ POZORNOSTI BEZ
MYSTICKÝCH SOUVISLOSTÍ, RAD, VÝSTRAH, POVZBUZENÍ L TRESTŮ, DOTÝKAJÍCÍCH SE PŘÍMO
NAŠÍ BYTOSTI. NENÍ SEBENEPATRNĚJŠÍHO ZJEVU, KTERÝ BY SE NEDAL PROMÍTNOUTI DO
MINULOSTI, PŘÍTOMNOSTI NEBO BUDOUCNOSTI, DO ZÁKONA MORÁLNÍHO NEBO DO POSVÁTNÝCH
ZKUŠENOSTÍ VŠECH VELKÝCH SAMOTÁŘŮ..."
(JAROSLAV DURYCH "KOUZELNÁ LAMPA")
JAROSLAV KOŘÁN (ročník 1962) patří k tvůrčím osobnostem subtilnějšího uměleckého výrazu, kterému se pro orientaci začalo říkat minimalismus. Vystudoval fotografii na střední umělecké škole a několik let se fotografováním živil. Známější je nicméně Jako hudební experimentátor spolupracující během let kupř. s Oldřichem Janotou, Pavlem Richtrem nebo Lubošem Fidlerem. Od roku 1992 účinkuje s vlastním triem Orloj Snivců (společně s bratrem Michalem a pianistou Markem Šebelkou), v rozšířené podobě potom se Zapomenutým orchestrem Země snivců, ve kterém se střídají naši i zahraniční hosté. V roce 1992 vyšla bilancující kazeta Zahrada a letos v červnu proběhla souborná výstava Kořánových obrazu a grafik, tedy přehlídka z další oblasti umělcových aktivit. Kmenovou scénou Kořánovy skupiny je pražský klub Rubín.
X-INK: CÍTÍŠ SE BÝT VÍCE HUDEBNÍKEM, FOTOGRAFEM NEBO MALÍŘEM?
J.K.: Otázka, se kterou jsem se delší dobu sám trápil, aby mi posléze svitlo, že ani s jedním nedokážu přestat. Řeším to tak, že dělám právě to, na co mám chuť. V poslední době se snažím všechno spojit dohromady při koncertech, které jsou vlastně výtvarně hudební projekcí. S Michalem Bouzkem, který má grafický počítač, bych se rád pustil do animovaných filmů s hudbou. Zajímá mě to také v souvislosti s arteterapií, protože jsem před časem začal spolupracovat se školou pro děti s kombinovanými vadami ve Strašnicích. Zároveň si mohu od jedné věci odpočinout a získat potřebný odstup. Leč, je také pravda: Devatero řemesel, desátá bída.
X-INK: KDY JSI S UMĚNÍM ZAČAL?
J.K.: No přece od malička... Na Helichovku, na obor fotografie, jsem se, pravda, dostal, i když jsem před tím moc nefotil, jen rok na starou flexaretku. Ale fotografie mě od začátku hodně bavila. Chtěl jsem pokračovat na vysoké škole, hlásil jsem se i na kameru, ale neuspěl jsem. Fotka pána, který si prohlíží přemalovaný, ale stále čitelný nápis Charta 77 na zdi, přijímací komisi asi taky moc nenadchla. Já jsem si to tenkrát ani neuvědomil.
X-INK: S MUZIKOU JSI TAKÉ ZAČAL NA STŘEDNÍ ŠKOLE?
J.K.: Už na základní. Deset let jsem chodil na piáno. Ale pak jsem se rozhodl, že budu bubeník. Vzal jsem ešus, udělal jsem si z něj buben, přetáhl jsem přes něj plátno, stáhl zavařovací gumou, polil lakem a šroubovákem jsem do toho tloukl.
X-INK: ODTUD TEDY TVÁ BUBENICKÁ ZRUČNOST...
J.K.: Tři roky mě vyučoval bubeník z Národního divadla. Pan Rychecký se jmenoval. Nejdřív se učíš základní rytmy na jeden buben, třeba dva roky, potom přidáš další, učíš se noty na celou soupravu, jazzové čtení.
X-INK: VZHLEDEM K TOMU, ŽE JSI SE UČIL TŘI ROKY, TAK UMIS JEN NA TYMPÁN... J.K.: Kdepak, my jsem zvládli jazzovou školu Canyho Clarka, tam se učíš synkopické cítění, což je docela dobrá věc.
X-INK: PROČ DĚLÁŠ UMĚNÍ?
J.K.: Jednak je to zábava a potom mě vždy překvapí, když vidím, co jsem udělal. A učím se z toho, co se vlastně stalo.
X-INK: NECÍTÍŠ JAKO PROBLÉM, ŽE Z NEKONEČNA, KTERÉ NÁS OBKLOPUJE, MŮŽEŠ VYBRAT JENOM NĚCO, PŘI FOCENÍ TŘEBA?
J.K.: To není vybírání. Vybírání by znamenalo, že musíš znát všechno. Naopak, je to hledání. Z toho prázdna, kdy nevíš coby, se najednou, z mně neznámého důvodu něco vynoří. Teprve potom se na toto téma zaměříš a uděláš nějakou kolekci, práci. Vůbec to nejzajímavější je to hledání a objevování. Vezmu třeba foťák a někam jdu. Ale co budu fotit je věc stavu, naladění se na určité vnímání. Když jdu po ulici jako hudebník, vnímám různé zvuky a skřípoty, jako fotograf mobilizuji oči. Dělat to dohromady je práce, ale dnes, kdy se tomu můžu věnovat úplně, se to dá zvládnout.
X-INK: UŽIVÍŠ SE TÍM?
J.K.: No moc ne. Vždyť víš, jak žiju, z huby do ruky. Ale nestěžuju si.
X-INK: PROČ SE NEZKOMERCIONALIZUJEŠ?
J.K.: Co to znamená? No kdybych hrál populární písničky, které by se daly pouštět v rádiu...
X-INK: POPULÁRNÍ ZNAMENÁ PRO LIDI. VAŠE KONCERTY JSOU TAKY PRO LIDI. ČÍM TO JE, ŽE VÁS ZNÁ JEN ÚZKÝ OKRUH POSLUCHAČŮ SPECIALISTŮ?
J.K.: Částečně asi tím, že je to trochu náročná hudba, která moc lidí nezajímá, které moc lidí nerozumí...
X-INK: V ČEM TA NÁROČNOST SPOČÍVÁ?
J.K.: Myslím si, že není lehké umět to vnímat. Populární hudba je do značné míry věc módy. Posun se v ní děje pomalu, jen po kapkách se přidává něco nového k tomu, na co jsou již lidé zvyklí.
X-INK: Co HRAJETE ZA HUDBU, ŘEKNU-LI MINIMALISMUS, BUDEŠ SE ROZČILOVAT...
J.K.: Jakékoli bariéry a škatule mě v poslední době opravdu rozčilují. Někdo o naší hudbě řekne, že je to jazz, někdo minimalismus - to slovo mi už leze krkem. Rád bych se někdy dožil toho, že se bude říkat, že prostě hrajeme hudbu. Někdo nejde na koncert jenom proto, že je inzerován minimalismus a on o něm má jakousi zúženou představu, aha, tam nejdu, řekne si, to je to, co neposlouchám. To, co mi děláme je improvizace, každý může hrát, co chce, není omezen žádným stylem, a proto nebe ani takovou věc nějak pojmenovat.
X-INK: OPRAVDU SI KAŽDÝ MŮŽE HRÁT CO CHCE? MUSÍ TU BÝT PŘECI NĚCO JEDNOTÍCÍHO, JINAK BY TO BYL GULÁŠ A NE SMYSLUPLNÁ IMPROVIZACE. VYCHÁZÍTE Z NĚJAKÉ JEDNOU, KTEROU NASTOLÍTE...
J.K.: Naopak se nastolí cosi, o čem nevím co to je, něco bezbřehého a nejlepší je, když teprve z toho vzejde jednota, když se lidé na sebe napojí a mají z toho radost, něco se stane. Jestli je tam něco jednotícího, kromě zásad hudebních, tedy to, že někde lidé stojí společně v přítomnou chvíli před publikem.
X-INK: PŘESTO, ABY IMPROVIZACE NEBYLA JEN CHAOSEM, MUSÍ ZDE VLÁDNOUT URČITÝ ŘÁD. KDE SE BERE?
J.K.: Proč myslíš, že to nemůže být chaos?... Ale vážně: Důležité je, aby hudebníci byli zvyklí improvizovat, jestli jsou napojeni na nějaký svůj vnitřní pramen, který jim to umožní. Ale jistě tu musí být řeč, kterou všichni zúčastnění znají. Nicméně improvizace není nějaký náš neměnný program, mít zkušebnu a více času, možná bychom tvořili i skladby.
X-INK: KAŽDÝ KONCERT JE TEDY ORIGINÁL, NIKDY NEVÍTE, CO SE BUDE DÍT, JE TO PRO VŠECHNY PŘEKVAPENÍ. SNAŽÍTE SE NĚJAK ZAMEZIT TOMU, ABY BĚHEM KONCERTU DO VAŠÍ HUDBY NEPRONIKALY NEGATIVNÍ ENERGIE Z PODVĚDOMÍ, ABY JSTE NECHRLILI NA POSLUCHAČE NĚCO ŠPATNÉHO?
J.K.: Myslím si, že je to naopak příležitost ventilovat právě celou lidskou bytost. A to se také děje, někdy hrajeme jako k nějakému hororovému filmu. Ale jsou určité hranice, snad vkusu, že ve chvíli, kdy se to stává až nesnesitelné a nesmyslné, z toho obvykle vykročíme.
X-INK: CO SE SNAŽÍŠ TÍMTO ZPŮSOBEM LIDEM NABÍDNOUT, SDĚLIT?
J.K.: Snažím se hrát to, co by mě samotného bavilo poslouchat. Něco, do čeho se do určité míry ponořím a ztrhne mě to. Smysl toho, co děláme, je snad v tom, že máme trochu jiný jazyk, než je v hudebním světě okolo nás běžné. Mě osobně, jedná se o soukromý pocit, omezuje, když přijdu na nějaký koncert, kde kapela hraje celou dobu ve stejném, předvítatelném stylu. Stává se to mechanickým, i když samozřejmě, je-li to dobrá hudba, tak to nevadí. Mám rád, když jsou věci plné a bohaté, když zahrnují celé spektrum. Rád bych, aby se v naší hudbě spojováním zdánlivě nesouvisejících věcí vynořovaly nové kvality. Nejde nám o to se předem připravit, ale jde o to, aby se právě v přítomnou chvíli něco zjevilo. Byl bych rád, aby to lidi bavilo poslouchat, aby to mělo vnitřní děj, na jehož konci se něco objeví. Těšilo by mě, kdyby naše hudba přiváděla člověka blíže k sobě.
X-INK: NAPADÁ MĚ, CO TO JSOU VLASTNĚ ZVUKY HUDBY, TÓNY?... CO SE DĚJE SKRZE SLUCH? JAKMILE KUPŘÍKLADU SLYŠÍM HUDBU CARLOSE SANTANY, JSEM PRAKTICKY ZARUČENĚ VŽDY VYLADĚN POZITIVNĚ, SVĚTLE, VZNEŠENĚ. JEHO HUDBA MÉ VŽDY PŘIPOMENE COSI KRÁSNÉHO, SNAD TRANSCEDENTÁLNIHO...
J.K.: To je asi to nejlepší, co se skrze hudbu může stát.
X-INK: ANO, ALE POVAHU TOHOTO TAJEMSTVÍ NEZNÁM, SNAD NĚCO TUŠÍM, ALE CO JE V TÓNECH UKRYTO, ČI CO SE ZA NIMI OBJEVUJE...
J.K.: Hudba je prostě řeč, hudebník mluví nástrojem, dává obsah zvuku, je to zhmotnělý pocit, něco, co nemůžeš říci slovem, zhmotnělé světlo.
X-INK: NAŠE KULTURA JE ALERGICKÁ NA ABSTRAKTNÍ UCHOPOVÁNI, HUDBA NENABÍZÍ POJEM, JE UNIKAVÁ, POCITOVÁ. Co JE TO TO TO, CO Z NÍ PROMLOUVÁ?
J.K.: Ale k čemu všechno to pojmenovávání... Pojmenování sice může v ledačems pomoci, ale nakonec chvíle prožívání je právě teď a tady, v přítomnosti. Jdeš po ulici a vše, co tě obklopuje, znáš Jménem. Ale co z toho, důležité je to vnímání...
X-INK: MYSLÍŠ SI, ŽE HUDBA MÁ SMYSL SAMA V SOBĚ, ANEBO ŽE SVÝM JAZYKEM K NĚČEMU PODSTATNÉMU ODKAZUJE, K NĚČEMU, CO MÁ ČLOVĚK PERMANENTNÍ TENDENCI ZAPOMÍNAT. NĚKDY MÁM POCIT, ŽE SMYSL UMĚNÍ JE ČLOVĚKU UMOŽŇOVAT TOHLE ROZPOMENUTÍ, ABY SI UVĚDOMIL, PROČ JE NA SVĚTĚ A K ČEMU SE MÁ PŘEDEVŠÍM VZTAHOVAT.
J.K.: Pokud tě výstava či koncert skutečně povznese do radosti a dá ti novou energii, tak se opravdu asi podařilo maximum. Samozřejmě, že si také kladu otázku, jestli svým hraním lidem neškodím, jestli je někam nesvádím nebo nevtahuji do nějaké lži. Ale kdybych takhle přemýšlel dopředu, že lidem připravím to nejlepší atd., nebyla by to naopak lež? Nebylo by to nějaké manipulování? Někdy mi je dobře z člověka, který se vůbec netváří příjemně a který neříká příjemné věci. V improvizaci se nemusíš do ničeho manipulovat, do ničeho, co se od tebe očekává.
X-INK: AHA, TAKŽE BUDU-LI MÍT CHUŤ NĚKOHO ZABÍT, TAK TO, SAMOZŘEJMÉ METAFORICKY, SKRZE HUDBU, UDĚLÁM. TO JE OVŠEM VYPOUŠTĚNÍ JEDU. NEHROZÍ OTRAVA?
J.K.: Přesně ti rozumím, naštěstí divák má možnost odejít a už nepřijít. A hrozně by mi mrzelo, kdybych někoho takto likvidoval. Ale hudba by mohla působit i tak, že je-li v hudebnících nějaké zlo, které by mohlo ohrožovat diváky, tak že i jemu lze dát pozitivní směr. Jedná se o hluboce v podvědomí uložené věci, které lze dát najevo a tím může dojít k očištění, dokonce i k očištění posluchačů. Já osobně mám po koncertech tento pocit, že jsem řekl všechno, co ve mně bylo, že to nebylo lehké, ale je mi nyní lépe. Myslím si, že tyto očišťující rituály strašně v naší kultuře chybí. Ty hudby vyvolávající tranz na základě opakování... (minimalistická hudba má vzor v etnické hudbě). Snažíme se hrát tak, aby se vlastně vše dělo samo, abychom tomu něčemu co nejméně překáželi.
X-INK: DEJME TOMU, ŽE SI NAJDU PŘI HŘE MOTIV, KTERÝ Ml PLNĚ VYHOVUJE. KDE SE POTOM BERE DŮVOD KE ZMĚNĚ? PROČ BYCH MĚL HRÁT JINAK, KDYŽ JSEM SPOKOJEN? ZNAMENÁ TO, ŽE HRAJETE TAK, JAK SE POHYBUJE VĚDOMÍ, RESP. PODVĚDOMÍ? J
.K.: Mysl může být nehnutá, i když se dějí změny. Pozornost může být stále konstantní, změny sice probíhají, ale neruší. Naopak.
X-INK: NENÍ PŘEPYCH SI V DNEŠNÍ DOBĚ TAKHLE HRÁT?
J.K.: Živit se uměním nemusí být, podle mého, nějaká deformace. Za deformaci považuji to, že lidé, kteří nejsou umělci, tento svět většinou jako by konzumují. Mají svoji, převážně dosti mechanickou práci, a na jejich zábavu Jsou tu jiní. Jenže já si myslím, že kreativita je v naší přirozenosti. Dnes je svět dost automatický a chladný. Pro lidi denně zaměstnané, jako by bylo málo alternativ projevit se a podívat se na svět jinak. Myslím si, že dost lidí vnitřně strádá, člověk se musí nějak projevovat, ale svět nás nutí dělat automatické činnosti.
X-INK: ODKUD, PODLE TEBE, POCHÁZÍ ZLO?
J.K.: Když se v někom zrodí zlé myšlenky, Je to, dle mého soudu, jakási úchylka v myšlení. Chceš-li někomu něco ukrást, znamená to, že ho chceš o něco připravit, omezit, žít na jeho úkor. To je z nevědomosti, stejně škodíš především sám sobě, když to promyslíš. Hodně zla pramení z toho, že Je v lidech něco ubitého, zraněného, nesou na sobě cosi zlého, co na nich někdo spáchal.
X-INK: CO SE DÁ PROTI ZLU DĚLAT?
J.K.: To je těžké, to je právě ta úmorná mravenčí práce. Ať je okolo Jakýkoli systém, jde o rozvinutí vlastních tvůrčích sil. Žádný systém nemůže zaručit, že se ho nezmocní nějací zloduchové. Jediná cesta Je, když v sobě objevíš dobrou vůli.
ORLOJ SNIVCŮ Mono: "SOUMRAK JE TRHLINOU MEZI SVĚTY." CARLOS CESTANEDA: UČENI' DONA CHUANA
Mezi kdákáním slepic, štěbetáním husí, štěkáním psů a mňoukáním koček zaznívá "Šumavský cinkal", velký objev Snivce v šumavských Mačicích. Spolu se Snivcem Michalem ho pak více než rok zdokonalují a rozšiřují do zajímavější podoby trpělivým výběrem železných tyčí, šroubu, hřebů, plechů... Jako Orloj Snivců, a s třetím Snivcem Markem, se tato podivná instalace poprvé představuje na vernisáži výstavy "V dimenzích prázdna" 18. března 1992 v olomouckém muzeu. "Hodinový hudební stroj" vznikl v době "Technického středověku", jak říkají někteří Snivci současnosti, a odbíjí čas často jí navzdory. Proto i nejpříhodnější dobou hraní na tento nástroj, a nejdůležitějším časem Snivců vůbec, je bezesporu západ slunce. Prchavý moment, jenž koresponduje se zvukem, charakterem hudby a hlavně cítěním Snivců. Zvukově na sebe působí velké množství nepojmenovaných tónů, alikvót, což osvobozuje a inspiruje. Někdy téměř neslyšnou odchylkou v ladění lze změnit třeba i celou strukturu. Na hraní i poslech Orloje je zapotřebí ticha, klidu, vhodné akustiky a prostředí. Teprve potom může nastat vzájemná komunikace a zvuk prostoupí prostor. Je to pouť, cesta zvukem. Záleží i na posluchačových uších, co mohou slyšet, nastává-li však v tom zvuku něco, závisí ovšem na hráčích, akustice. Lecos může vystoupit na povrch. Věci zasuté i ticho, jež je součástí života.
ZAPOMENUTY ORCHESTR ZEMĚ SNIVCŮ Hudba orchestru je měnící se počasí. Záleží na obsazení, zvuku a náladě hráčů. Je to výlet májovým počasím na louce, v lese, ulicích, domovech, nádražích, kdekoli... Orchestr se zapomněl. Kdesi daleko, ale přesto je tady. Je zprávou, tichým sdělením, přáním, reakcí i řevem, pravdivým i nepravdivým obrazem a odrazem duší Snivce, která se navzdory těkavé povaze zhmotňuje do jakési viditelné, sdělitelné podoby, někdy překvapivě konkrétní. Snivci snad ukazují, dávají, domlouvají, někdy nudí, vybízejí i žádají, či hrozí, avšak vždy jen na chvíli. Zapomenutý orchestr Země Snivců je experiment. Jde o hudební fórum, v němž každý improvizuje to své tak, aby co nejméně rušil druhého, nejlépe, aby se našla společná řeč a duch. Používá se různých hudebních nástrojů, zvukových médií, rovněž l hudebních stylů. Experimentuje se často i s obrazovou projekcí a prostředím. Je to chvíle, otisk okamžiku. Nastává to, co je teď a tady. Důležitá je zúčastněnost hráče. Nečte noty, hraje své vlastní. A jde o to, jakého ducha tomu dá. J.K.
(www.softbooks.cz/snivci/press/x-ink199x.htm)
................................................................................................................................................................................
jaroslav kořán
curriculum vitae
1962 Praha
lšu kreslení, piáno
střední průmyslová škola grafická
/obor Užitá fotografie/
bicí nástroje /Rychetský/
do r.1990 se živil převážně fotografií
poté zejména hudbou a grafikou
/od r.1990 svobodné zaměstnání/
od r.1983 se zúčastnil pěti
kolektivních výstav / grafika
od r.1990 šestnáct vlastních prezentací a výstav / grafika, fotografie /do r.2000/
1992 účastník sympozia v Montpellier / Francie
1992, 1995 účastník sympozia Hermit v Plasech u Plzně
1995 účastník sympozia v Montreuil / Francie
1997 stipendium Arts Link v New Yorku
1999 MAPA workshop v Berlíně
V r.1992 založil "Zapomenutý orchestr země snivců" a "Orloj snivců" / s Michalem Kořánem a Markem Šebelkou /, proběhlo několik set vystoupení zejména v Praze a České republice, dále v zahraničí: v Haagu a Amsterodamu /1993/, v Berlíně /1993, 1994/, v Kaditsch u Lipska /1995/, New Yorku /1997/, Vídni /2000/. V r.2001 založil malý ansámbl hrající improvizovanou hudbu na bicí nástroje "Třesk".
hrál v hudebních uskupeních:
Vyšší populár, Richter band, Jiná rychlost času, Modrá, Santus Musicus, Kaljan
jazz
jako host: Létající koberec, Plasma, Shamanic orchestra, Krless, Vladimír Merta
a Jana Lewitová, Jana Koubková a Guru band
spolupráce s:
Luboš Fidler,Pavel Richter,Oldřich Janota,Michal Vích,Martin Janíček,Michal
Kořán,Pierre Berthet, Vít Janeček, Michael Delia, Miloš Karásek, Svatopluk Klimeš,
Petr Nikl /Mehedaha, Hnízda her/, Vladimír Merta a Jana Lewitová /CD "Písně
noci a osamění"/, Tomáš Žižka /Roztoči/, David Jařab /Ostrostřelci II/,
kavárna Velryba,Dobrá trafika /interiérové malby/, Ludwig Rahm /CD-Rom "Wald"/,
Petr Piňos /CD "Tóny čaje"/, Pavel Klusák, internetové rádio Jelení,
NoD, Marcus Godwyn, rádio Strahov
dále s:
1991 galerie Mladých /"Hapestetika II", hudební doprovod výstavy/
1992 Osseus Labyrinth /spolupr. na hud. doprovodu představení am.divadla v divadle
hudby/
1993 A-studio Rubín /diaprojekce k pořadu o českém sürrealistovi 50. let, básníku
Karlovi Havlíčkovi, režie David Czesany/
1994 divadlo Na zábradlí /"Jádro věci", spolupr. na hud. doprovodu
představení, režie J.A.Pitínský/
1995 Roxy /"Hodinový hotel", spolupr. na diaprojekci a zvuk. doprovodu,
režie Tomáš Žižka/
1995 divadlo Komedie /"Modrý pták", spolupr. na diaprojekci a zvuku,
režie D.Czesany/
1995-1996 Speciální škola pro děti s kombinovanými vadami ve Strašnicích, spolupr.
na vytváření muzikoterapeutických programů /hudba a diaprojekce/, návrh a realizace
interiéru muzikoterapeutických prostor
1997 - 1999 divadlo Archa /série hudeb.doprovodů němých filmů se Zapomenutým
orchestrem země snivců: "Utrpení panny orleánské", "Poslední
štace", "Upír Nosferatu", Chaplinovy grotesky, "Tabu",
"Finis Terrae"/
1998 Mamapapa /spolupr. na představení s holandským divadlem Grieftheatre v
čističce
odpadních vod v Praze Bubenči na divadelním festivalu 4 + 4 dny v pohybu/
1999 Mamapapa /"Lightlab", spolupr. na zvuk. doprovodu na Pražském
quadrienále,
"Demolice", spolupr. na zvuk. doprovodu představení v bývalé tovární
hale ČKD Karlín na festivalu 4 + 4 dny v pohybu/
1999 divadlo Archa /"Král Oidipús", hráč na bicí v představení Ha
divadla, režie Pitínský, "Století touhy", hudební a zvukový design
připravovaného představení, režie Damien Gray/
2000 divadlo Archa /hudební doprovod improvizovanéhp představení, režie Petr
Nikl, "Archa, divadlo v pohybu", spolupr. na zvukovém a hudeb. doprovodu
koprodukčního představení div Archa, Husa na provázku, sdružení Serpents se
Zapomenutým orchestrem, režie Jana H. Svobodová,
"Hodná Anna", hud. a zvuk.doprovod představení, režie Jana H. Svobodová,
"Gulliverovy cesty", představení na okraji žánrů se Zapomenutým orchestrem,
režie J.Kořán/ 2000 divadlo Continuo /Silvestrovské průvody na Hradčanském náměstí
v Praze, hráč na bicí nástroje, režie Pavel Šťourač/
(www.softbooks.cz/snivci/cv.cv.htm)
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]