Stojí např. v pozadí láskyplného zpracování kompletní tvorby Plastic People, jako editor je podepsán u celé řady dalších zajímavých hudebních i knižních titulů a ledacos připravuje, patří k uznávaným znalcům a teoretikům českého undegroundu.

Jak ses k undergroundu vůbec dostal?
Kdybych to měl vzít nějak úplně zgruntu, poprvé jsem Plastic People zaregistroval v červnu 1977. Byli jsme na školním výletě na Macochu a večer měl jít v televizi pořad Atentát na kulturu. Hrozně jsem si přál, abychom se vrátili včas. Nakonec jsem to nestihl a viděl to z videa až o deset let později. Docela by mě teď zajímalo, co bych si o tom tehdy myslel, protože jsem o Plasticích vůbec nic nevěděl.

Tak co tě na tom tedy přitahovalo?
Zajímaly mě ty máničky, přece. Nejspíš tomu pořadu komunisti udělali dobrou reklamu. Když jsem pak Plastiky poprvé slyšel, byl to pásek nahraný ze Svobodné Evropy, který mi půjčila jedna kamarádka a vyvolalo to ve mně spíš rozpaky. Já jsem tehdy byl přeintelektualizovaný puberťák, který si kupoval desky s vážnou hudbou, četl poezii a vůbec vzhlížel k té vyšší kultuře. Když jsem se na Svobodné Evropě dozvěděl, jaký je Bondy filosof a že napsal třeba Útěchu z ontologie a Buddhu, myslel jsem si, že píše básně třeba jako Otokar Březina.Pak se mi na gymplu dostal do rukou nějaký samizdat s jeho poezií, myslím že to byla sbírka Mirka, a to začínalo:
"Krásně jsme se ťapko měli/mrdal jsem tě po prdeli." To jsem skutečně nečekal. Je tedy fakt, že to pokračuje: "Dělat se to může -/psát se o tom nesmí/Tak jsme z toho teďka celý nesví." Tak to mě zase trošku uklidnilo.
Myslím si ale, že vnímání Plastiků jako něčeho opravdu tajuplného a záhadného bylo v té době běžné. Když teď třeba Jáchym Topol vzpomíná, že Jirous a Plastici pro něj byly jakési mýtické postavy, říká to člověk, který je z chartistické rodiny, jeho otec je přítelem Václava Havla, a tak dál. Pro mě, jako kluka z Valašského Meziříčí, který neměl žádné informace, to nutně byl mýtus ještě podstatně větší.
Tak mezi patnácti a osmnácti lety jsem začal hodně poslouchat věci jako je Zappa, Velvet Undeground, Rock v Opozici, a pak jsem se i k těm Plastikům dostal důkladněji a neměl jsem s tím už žádný problém. A samozřejmě mě to zajímalo i z těch důvodů politických, to je jasné, bylo mi hrozně sympatické, že se postavili bolševikovi.

Kdy jsi vyrazil z Valmezu do Prahy?
Šel jsem do Prahy studovat elektrotechnickou fakultu a když mě z ní v roce 1985 po zásluze vyhodili, pracoval jsem jako vrátný na Strahovských kolejích. Ubytovali mě ve sklepě s takovou bizarní postavou, která se jmenovala Lubor Maťa a která tam sídlila už čtyři roky. Z toho vyplývalo, že si zabral všechny skříňky a šuplíky a uzurpoval i ostatní nájemníky. Maťa undergroundem žil, dobře jsme si rozuměli, bylo to s ním rozhodně lepší, než když jsem předtím bydlel s jedním mladým portugalským komunistou, který měl nad postelí plakát Che Guevary a stále mě přesvědčoval o světlých komunistických zítřcích. Zase to mělo nevýhodu v tom, že Lubor měl různé pochybné kamarády a stávalo se, že jsem přišel z noční a v mé posteli se válelo nějaké pozvracené ožralé hovado, které Maťa v noci na nějakém tahu sebral a poskytl mu azyl. V té době jsem Plastiky a jiné neoficiální kapely poslouchal velice intenzívně a myslím, že už jsem měl docela dobrý přehled, hodně jsem četl různé samizdaty nebo exilový tisk.

A tehdy jsi se do toho dění zapojil osobně?
Já jsem Plastiky opravdu miloval, ale stýkal jsem se spíš s lidmi z té pražské alternativní scény, hlavně s Vlastou Markem, který se mě v prvních letech mého pobytu v Praze ujal s přímo otcovským zápalem, zásobil mě spoustou hudby a literatury, seznámil mě s lidmi jako Mikoláš Chadima, Pavel Richter nebo Oldřich Janota. S nimi jsem se tedy osobně poznal dřív než s lidmi z undergroundu a o nich jsem taky dřív psal, i když ty moje články tehdy neměly šanci nikde vyjít. Třeba Chadimova tvorba mě opravdu nadchla, zajímá mě každá jeho nová nahrávka a vždycky ho rád vidím.

Ty jsi v tý době už někde publikoval?
Když jsem se přestěhoval do Prahy, rozjel se v roce 1983 kurs hudební publicistiky v Sekci mladé hudby. Ne tedy, že bych si představoval, že absolvuju nějaký kurs a hned ze mne bude profesionální kritik. Prostě jsem přišel do Prahy, nikoho jsem tam neznal, a tak jsem se chtěl seznámit s nějakými lidmi, kteří mají podobné zájmy. Chodil tam třeba Vláďa Vlasák, Vláďa Hanzel (který teď dělá tajemníka Havlovi, takže už nemá na psaní o hudbě čas), Aleš Opekar a další. Ale to byla opravdu dost blbá doba, protože právě skončila Melodie a nic jiného vlastně oficiálně nevycházelo. Já bych nejradši psal do bulletinů Jazzové sekce nebo do časopisu Sekce mladé hudby, tyhle tiskoviny byly relativně svobodné a přitom měly podstatně větší náklad než samizdaty. Ovšem Jazzová sekce měla krátce před procesem a Jazzbulletiny už nevycházely, v SMH to bylo de facto to samé. Tam se vydával takový občasník, jmenoval se Členské informace, ale stihli jsme svoje články napsat jen do jedněch. Další - už připravené - vyjít nemohly. A tak jsme si začali dělat takový samizdat, jmenoval se Špaček, potom Vajgl, měl náklad asi 20 výtisků a přesto vzbudil zájem StB, což nás trochu udivilo, protože tam nebylo nic politického a ani jsme to zas tak moc nešířili. Tak my jsme si řekli, že když už mít nějaké problémy, tak aby aspoň bylo proč, a že další číslo uděláme už agresivnější a budeme psát hlavně o české nové vlně. Pak jsme o tom ale pořád diskutovali, rozšiřovali, měnili koncepci - až se nakonec našla šance vydat to v Pantonu, a tak vznikla knížka Excentrici v přízemí. Rukopis jsme odevzdali v roce 1986, ovšem na Pantonu se toho nakonec přece jen lekli, pořád to odkládali, a nakonec to vyšlo v listopadu 1989. To tedy rozhodně nebyla doba, kdy by se někdo zajímal o tři roky starý spisek o novovlnných kapelách.
Do Melodie jsem začal psát v době, kdy odešla ta estébácká redakce a vrátili se lidi jako Jiří Černý nebo Petr Dorůžka, což bylo koncem roku 1987. V Gramorevui jsem měl od roku 1985 pár článků, něco vyšlo v Hudebních rozhledech, přispíval jsem taky do různých bulletinů, které vycházely na festivalech typu Valašský špalíček. Kdybych to ale spočítal, je to dohromady tak čtyřicet, možná padesát oficiálně publikovaných článků za čtyři roky. Hned v roce 1990 jsem se ale začal psaním a prací v rozhlase živit.

Co se stalo s tvým rozhovorem s Mejlou, který byl poměrně vyčerpávající a obsáhlý...
S Mejlou jsem se poprvé domlouval na rozhovoru v roce 1989, když se vrátila Půlnoc z Ameriky. Mejla byl velice milý a vstřícný, ale myslím, že to bral spíš tak, že si s ním chci nějak důkladněji popovídat a něco se dozvědět, protože dělat něco do samizdatu v té době nemělo příliš cenu - v Revolver Revue s ním vyšel dlouhý a opravdu zajímavý rozhovor, který sepsal Jáchym Topol. V oficiálním tisku se o Půlnoci psalo vlastně docela dost, ale byly takové podivné články plné náznaků a narážek, které sice asi měly svůj význam, ale já jsem o Hlavsovi takhle psát nechtěl. Takže jsme udělali rozhovor, já jsem tu kazetu dal bokem a neřešil to. Pak jsem Mejlu potkal některý ten listopadový den při demonstraci na Václaváku, byli jsme plní euforie a Mejla mi říkal - "Tak teď už by to vyjít mohlo, ne?". Na tuhle chvíli opravdu rád vzpomínám.
Několik měsíců na začátku roku 1990 jsem pak vysedával ve zkušebně v Košířích, Mejla svařoval igelitové pytlíky, což pro něj tehdy pořád byl hlavní zdroj příjmů, a já jsem s magnetofonem poslouchal jeho zážitky. Když jsme se na tom rozhovoru domlouvali, měl jsem představu, že by se udělala knížka. Mejlovi se ten nápad líbil, ale zas tak moc jsme o tom nemluvili, dokud to nebude hotové. A mezitím v květnu 1990 začal vycházet Rock & Pop a já jsem redakci nabídl, že by rozhovor s Mejlou mohli tisknout na pokračování. Všem to připadalo jako dobrá myšlenka, a tak jsme se domluvili, že to v září 1990 odevzdám.

A stihls to?
Bohužel ne. Zvolil jsem tehdy metodu, kterou vlastně považuju pořád za nejlepší a pro zdar takového velkého rozhovoru jedinou možnou: Mejlovy řeči jsem vždycky přepsal, zatrhl v nich nejasné nebo nepřesné věci a na ně jsem se ptal znovu. Ale on občas stejnou příhodu vyprávěl trochu jinak, a tak jsem se znovu musel ptát, jak to bylo, a znova všechno přepisovat. Na počítači se to dá dělat docela efektivně, ale ten já jsem ještě neměl a vždycky jsem všechno přepisoval znovu a znovu na psacím stroji. Do toho jsem se ještě živil psaním a studoval na filosofické fakultě. Takže jsem pak měl několik krabic papíru s rozhovorem s Hlavsou, byl v tom dost velký chaos. V září jsem donesl prvních několik desítek definitivně zpracovaných stran do Rock & Popu s tím, že to určitě vystačí do poloviny příštího roku. A že co nejdřív dodám zbytek. Ovšem oni se k tomu postavili tak, že by chtěli ten rozhovor hned mít úplně kompletní, aby měli jistotu, že neskončí někde v polovičce ročníku s nedodělaným rozhovorem. Což jsem sice chápal, ale zároveň mě to trochu uráželo, ta odvedená práce byla natolik značná, že snad bylo zřejmé, že se na to nevykašlu. Nicméně jsme se nedohodli a já jsem se rozhodl, že to Rock & Popu nedám a uděláme knižní verzi. Mejla tím byl ovšem docela zklamaný.
Mě to samozřejmě taky mrzelo, ale na druhé straně jsem trochu byl i rád, protože čím víc jsem historii Plastiků s Mejlou probíral, tím víc jsem objevoval věci, které se lišily od jeho vyprávění. Třeba s Pepa Janíček nebo Honza Brabec viděli leccos jinak. V té době byl v Praze Jacques Pasquier, který vydal ve Francii Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, strávili jsme spolu několik večerů a to, co mi o vydání té desky vyprávěl, vyznělo v mnohém úplně jinak, než jak si Mejla představoval. A takových věcí bylo spousta - Pavel Prokeš mi půjčil kroniku PPU, a tam byly věci, na které si Mejla už vůbec nepamatoval, prostě čím víc jsem měl materiálu, tím vzrůstaly moje pochybnosti.
A tak jsem za Hlavsou přišel s tím, že by se rozhovor s ním mohl prošpikovat názory jiných lidí, tím že to získá objektivitu, dynamiku, napětí atd. Ovšem do toho vyšlo Vokno č. 19 a v něm konfrontace Brabec a Brabenec kontra Hlavsa, zánik PPU se tam rozebíral způsobem, který Mejlovi hodně vadil a v té chvíli byly nějaké další konfrontace tím posledním, o co by stál. Já jsem si ale umíněně furt myslel, že je to v podstatě dobrý nápad. Pracoval jsem na tom dál, ale s Mejlou jsem o tom nemluvil, řekl jsem si, že mu to ukážu, až to bude hotové, on uzná mou spisovatelskou genialitu a bude tím nadšený. Dál jsme se scházeli, já jsem psal o Půlnoci a dělal s ním další rozhovory, třeba do Melodie, a o knize jsme už nemluvili.
Když jsem to všechno dal dohromady, zjistil jsem, že ten můj nápad opravdu byl blbý, ty konfrontace moc nefungovaly, navíc třeba Brabenec byl pořád v Kanadě, s ním jsem pořádně mluvil až v roce 1995. Takže na jaře 1992 jsem se vrátil k té původní lineární verzi a šel jsem s tím za Mejlou. Ten ovšem upadl do velkých rozpaků, řekl mi, že měl za to, že jsem se na to vysral, a že se mezitím dohodl s Honzou Pelcem. Z toho jsem teda rozhodně žádnou radost neměl, ale Mejlovi jsem nemohl nic vyčítat. Zároveň jsem ale měl hotový autorizovaný rozhovor, s nímž byl Hlavsa velice spokojený, a jehož část už rok a půl ležela i s fotkama v Rock & Popu. Tak jsem mu řekl, ať tedy knížku dělá s Pelcem, ale já ten rozhovor otisknu časopisecky. Proti tomu Mejla nic nenamítal. On samozřejmě věděl, že když vyjde rozhovor v Rock & Popu a pak knížka, bude ten rozhovor vlastně reklamou té knize, protože si ji lidi kupovali kvůli Hlavsovi, a bylo jim jedno, jestli na otázky odpovídá Pelcovi či Riedelovi.
Majitelka vydavatelství BSF to tak ale nebrala, hned mi volala a protestovala, pak zase volal nešťastný Mejla, že mu slíbili dost peněz a teď mu je kvůli mě nedají, prostě nebylo to moc příjemné, ale mě mezitím Lindaur slíbil, že to Rock & Pop bude tisknout, a tak už jsem ani nemohl couvnout. Nakonec v létě stejně vyšla jen dvě dlouhá pokračování, asi třicet stran strojopisu. Bylo to půl roku před Pelcovou knížkou.
Ten rozhovor v Rock & Popu - jmenoval se Hudba pro intelektuály a zdrogovaný ksichty - měl myslím dost dobrý ohlas. Bývalému manažerovi Plastic People Pavlovi Kratochvílovi se ovšem nelíbilo, že tam o něm Mejla řekl, že je to známý podvodník. Volal mi, že na mě podává žalobu, pak chtěl žalovat taky Hlavsu. Nakonec jsem mu musel slíbit, že s ním udělám rozhovor o Mejlovi, Kratochvíl o něm řekne všechno, co o něm ví - říkal, že jsou to hrozné věci - a já to uveřejním. Nakonec se Kratochvíl ukázal jako sice strašlivě ukecaný, ale přitom zábavný člověk, který hned spustil proud svých často pozoruhodných zážitků. Nedávno jsem tu kazetu poslouchal a přišlo mi až bizarní, jak skákal od historky k historce a já jsem musel několikrát vracet řeč na Hlavsu, abych se dozvěděl ta temná tajemství. Ale vlastně mi sdělil jen to, že Jirous je ten největší hajzl a manipulátor, svedl Plastiky na zcestí a Mejla byl vůl, že mu podléhal. Na to jsem opravdu neměl co říct, a tak jsme se radši dál poslouchal historky typu "jak přišel Karel Gott o panictví". Mejla se pak ovšem zajímal, co jsem se od Kratochvíla dozvěděl, já jsem řekl, že mi o něm sdělil příšerné věci, a že mě fakt mrzí, že je budu muset publikovat, nicméně novinářské povinnosti mě k tomu nutí. Pár týdnů jsem ho tím trápil, než mu došlo, že si opravdu dělám jen srandu. Kratochvíl už stejně na žádné omluvě ani na publikování rozhovoru s ním netrval, párkrát mi ještě zavolal a popisoval mi své monstrózní plány, a když se pak nějakou dobu neozval a mě už po něm začínalo být smutno, dozvěděl jsem se, že zemřel na rakovinu. On k undegroundu neměl žádný vztah, byl to byznysman, který doufal, že z Plastiků udělá nový Olympic, a když se mu to nepodařilo, považoval to až do smrti za chybu.

Uvažoval jsi pak o úplném vydání toho rozhovoru s Mejlou?
Když vyšla Pelcova knížka Bez ohňů je underground, tak už ne. Ale když jsem psal o Plasticích, což bylo mnohokrát, samozřejmě jsem z toho čerpal informace. Práce, kterou jsem tomu rozhovoru věnoval, jsem nikdy ani trochu nelitoval, tím méně teď, když se už od Mejly nic dalšího nedozvím. Když se začal připravovat projekt sebraných nahrávek PPU, Mejla si ke mně několikrát přišel poslechnout nějaké pásky, které jsem sehnal, já jsem kvůli upřesnění nějakých věci vytáhl ten rozhovor a Mejla mi navrhoval, že by nebylo špatné počkat, až vyprší smlouva na tu Pelcovu knížku, což mělo nastat v roce 1997, a pak to vydat. Já o tom i uvažoval, ale přece jen to bylo tehdy už zase šest nebo sedm let staré, muselo by se to opět dodělávat a byla by to už druhá kniha na stejné téma během krátké doby... není asi nejlepší vydávat každou pětiletku nové paměti. Takže jsme to tehdy ukončili tak, že by se to případně mohlo dodělat až s větším odstupem, anebo to jednou využít jako dobový dokument. Teď tedy připadá v úvahu jen ta druhá možnost, ale aktuální to v žádném případě není. Mohl bych třeba dát nějaké ukázky do Mašurek, ovšem ne teď - Maťa znovu vydává Bez ohňů je underground a já bych nerad opakoval situaci z roku 1992 a zase Honzu Pelce nějak rozčiloval.

Co si o Pelcově rozhovoru myslíš?
Já jsem se k tomu nikdy veřejně nevyjadřoval, protože by to ode mě za každých okolností znělo trapně. Ale když Pelc v úvodu Bez ohňů je underground píše, že nechtěl rušit proud Mejlovy výmluvnosti tím, že by oponoval třeba fakty z Kroniky PPU, je jasné, že jsme každý měli jiný přístup.

Jakou cestou ses dostal k té reedici kompletu Plastic People?
Má to v podstatě tři důvody:
1) Že ten komplet kdysi vyšel tak mizerně, jak vyšel. Protože kdyby edice z roku 1992 byla dobrá, nemuselo by se to dělat znovu.
2) Mě ediční práce jako taková velice zajímá. To vůbec nemusí souviset s undergroundem, kdyby mi někdo nabídl, ať udělám reprezenativní edici třeba R.A. Dvorského (abych jmenoval někoho významného, jehož tvorba je i dnes jen málo dostupná), určitě bych do toho šel. Je to prostě smysluplná práce, která té hudbě pomůže, člověk dohlédne na to, aby to bylo zvukově dobré, aby k tomu byla dobrá dokumentace. Já se navíc léta živím psaním do novin, které se druhý den vyhodí. Logicky bych za sebou chtěl občas vidět něco trvalejšího.
3) Mejla mě v tom totálně podpořil. Chvíli jsem ho sice o své koncepci přesvědčoval - on měl k některým nahrávkám Plastiků dost kritický vztah a byl by nejradši, kdyby třeba 100 bodů nebo Dopis Magorovi zůstaly nevydané, ale pak mi řekl, ať to udělám podle sebe. To bylo hrozně důležité - kdyby se ty desky sestavovaly kolektivně, ten by chtěl vyhodit to, ten zase ono, nedopadlo by to dobře. Takže celá ta koncepce je moje, pokud si někdo myslí, že je něco špatně, můžu za to jedině já, na nikoho to nemůžu svádět. Já jsem s těmi zatím vydanými tituly dost spokojený, ale booklety by v některých detailech mohly být lepší, to je fakt. Například alba Vožralej jak slíva a Hovězí porážka mají černobílé obaly, které vypadají dost hrozně. Mrzí mě, že jsem od začátku netrval na tom, aby ty fotky zůstaly v barvě. Ale třeba Kocour říká, že se mu právě ty černobílé líbí.

Jak ta ediční příprava vypadá konkrétně?
Mejla měl doma všechny pásky, z kterých se dělaly nebo měly dělat zahraniční desky u Božího Mlýna a Freedonie. Ty se tedy použily pro Hovězí porážku, z nich bude Půlnoční myš a část alba Co znamená vésti koně. U Pašijí byl ten pásek v tak hrozném stavu, že se nedal už použít, záznamová vrstva odpadávala, tak se použil digitální přepis z prvního vydání, ovšem remastering byl velmi dlouhý a pracný. Dělá to Honza Obitko a myslím, že velmi dobře. Druhý zdroj byl Pavel Prokeš, který nahrával koncerty PPU v podstatě od roku 1971 do 1974, jeho poslední nahrávka je z Postupic, ale má doma i dobré kopie pozdějších koncertů. To byl velmi podstatný zdroj. Hodně jsem toho sehnal díky knihovně Libri prohibiti a Milošovi Müllerovi - ten třeba objevil pásek s nahrávkou koncertu Plastiků z roku 1969. Nikdo z kapely o té nahrávce nevěděl, mělo se za to, že třeba Muž bez uší nebo The Universe Symphony And Melody About Plastic Doctor jsou nenávratně ztracené skladby. Souostroví Gulag je taky z Libri prohibiti, něco mám od Skaláka, v bookletech těch CD vždycky zdroje jmenuju.

Vyjde i Pokoušení?
Dobrou nahrávku Pokoušení bohužel zatím nemám, není ani v archivu Burgtheatru. Bude se to muset udělat z toho, co je k dispozici.
To jsi musel tedy každou skladbu poslechnout, všechny ty pásky a hodnotit to - fyzicky posoudit kvalitu, změřit, zařadit?
Samozřejmě. Když má člověk v ruce prokazatelně originální pásek a ten není nějak poničený, tak je to celkem bez problémů. Jenže tak to často nebývá - a když máš několik kopií stejné nahrávky, u jedné je pásek pokrčený v první minutě, u druhé je výpadek v druhé minutě, z třetího pásku je slyšet prokopírování, je to na zbláznění. Musejí se sestříhat, a to je nekonečná práce. Různé dropouty a zkreslení se dají eliminovat, ale ať už má zvukař k dispozici jakkoli dobrý masteringový program, pracné je to vždycky.
Teď zbývá vydat čtyři disky: Muž bez uší je výběr koncertů z let 1969-72, bohužel nemám stále k dispozici originály pásků, které natočil Biny Lany, tedy Zbyněk Lán, v té době dost geniální zvukař, dnes značmě vykolejený člověk, s nímž je opravdu těžká domluva. Já i Kocour jsme s ním nnohokrát jednali, zatím to skoro k ničemu nevedlo. Pak rozšířená verze Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned - 15 skladeb z Housky plus dvě ze zkušebny, natočené v listopadu 1975. Originály pásků z Housky má Robin Hájek, ještě je nedal k dispozici a trvá to už skoro pět let. Totéž platí pro CD Co znamená vésti koně - úplná verze bude mít deset skladeb, na masteru od Mejly jich je osm; dobré kopie písní Co znamená vésti koně a Májová jsem zatím nenašel. Kdyby je někdo měl, ať se ozve. Nejradši bych je samozřejmě měl přímo od Robina Hájka. O Pokoušení, které vyjde jako doplněk Půlnoční myši, jsme už mluvili. S Kocourem jsme uvažovali taky o vydání bonusového CD Plastiků, sestaveného výhradně z převzaných skladeb - od Velvetů, Fugs, Zappy. S Mejlou jsem o tom mluvil, když jsme sestavovali zvukový doprovod k filmu Jany Chytilové o Plasticích, jednotlivé nahrávky jsme i srovnávali a já už vlastně mám výběr nahrávek udělaný. Rozhodně by to ale nebylo plnohodnotné CD, možná by to mohl být doplněk k CD-ROMu, o kterém Globus už delší dobu uvažuje.

Jak vypadá v reálném čase dokončení toho kompletu?
Doufám, že letos vyjdou 2 CD a příští rok zbytek. Nejdůležitější ale je, aby to bylo v co nejlepší možné kvalitě. Hodně lidí mi říká, že to jde pomalu, mě to mrzí, ale připadá mi lepší, když to bude dobré a půjde to pomalu, než aby to bylo rychle, ale blbě.

Jsou připravovány další projekty, který by se zabývaly ještě tím starým undegroundem?
Strašně rád bych udělal rekapitulační čtyřalbum, jehož koncepci mám dost detailně promyšlenou. První disk by obsahoval kořeny, jako jsou Primitives Group - existují asi tři použitelné nahrávky z roku 1968, pak Plastic People z roku 1969, Aktual... až do Postupického festivalu a nahrávek Plastiků z Housky, čili 1968-1974. Na druhém disku by byly nahrávky 1975-76, tzn. ukázky ze studiovek DG 307, Umělé hmoty, Bílého světla, průřez festivalem v Bojanovicích. Na třetím kompaktu by byly hlavně nahrávky z festivalů na Hrádečku a Nové Vísce, končil by Psími vojáky jako novou generací undegroundu. A poslední disk by zachycoval nahrávky Plastic People a spřízněných kapel v období 1981-1989. Tehdy už řada lidí byla v zahraničí - Karásek, Skalák, Soukup, Zajíček, Brabenec, takže by to byla i taková konfrontace dění doma a v exilu.
Myslím, že takové čtyřalbum by přehledně zachytilo kontinuitu toho, jak se český underground vyvíjel. Zmapovala by se tak řada věcí, které dosud nevyšly a které by na samostatné vydání asi ani neměly šanci. U toho by byla veškerá dokumentace, historie jednotlivých kapel, co po nich zbylo a co všechno se událo. Což mám víceméně napsané. Většina věcí by byla nepublikovaných, našlo by se ještě pět až sedm nahrávek Plastiků, které nejsou na kompletu deseti CD; samozřejmě by to nebyly dosud neznámé skladby, ale třeba nahrávky z jiných koncertů. Samostatně by určitě měla vyjít Umělá hmota ze sedmdesátých let a kompletní DG 307 z let 1973-75. Už dřív jsem připravil k vydání koncert Půlnoci z New Yorku v roce 1989 a Karáskovo Řekni ďáblovi ne, Kocour pak sestavil a vydal výběr Karáskových koncertů Rány zní, teď chystá 2CD Charlieho Soukupa, Black Point vydal Z jedné strany na druhou, Národní třídu, staré Psí vojáky... Myslím si, že ten underground v tom nejužším smyslu, tj. okruh kolem Magora a Plastiků, by tím byl v podstatě vyčerpán. Ale to čtyřalbum je zatím opravdu jen plán, který mohou okolnosti zmařit.

A tebe jiný underground, než ten v téhle dřevní, dnes už historické podobě nezajímá?
Mě zajímá všechno. Ale kapela, která hrála v letech devadesátých, si tu desku prostě natočit mohla a pak je to samozřejmě hlavně na ní. Já se necítím jako objevitel nových talentů, spíš jako hudební historik. Takže když se posuneme od roku 1989 mírně k současnosti a zůstaneme u undergroundu - myslím si, že je třeba veliká škoda, že nevyšel koncert DG 307 z roku 1994, to velké obsazení ještě s Mejlou. To byly mimořádně silná vystoupení. Nahrávky se prý ale moc nepovedly. Ale jako fenomén mě český underground opravdu nejvíce zajímá v těch sedmdesátých a osmdesátých letech, to je prostě fascinující téma. Ale já bych k tomu chtěl říct ještě jednu věc: necítím se jako člověk, který by undegroundem nějak moc žil. Já jsem se na to vždycky snažil dívat z takového odstupu, jako někdo, kdo to dění popisuje, archivuje a z určitého odstupu nějak komentuje. To, že jsem v sedmdesátých letech neviděl žádný koncert Plastiků a všechno znám jen zprostředkovaně, samozřejmě má spoustu zásadních nevýhod, o tom není třeba se šířit. Ale taky to má jednu obrovskou výhodu: nejsem svázaný nějakými předsudky nebo dojmy, nemusím do toho sám sebe nějak zamontovávat. U Hlavsovy tvorby z devadesátých let je to jinak, byli jsme neustále v kontaktu, chodil jsem často na jeho koncerty, takže je jasné, že mě tím Mejla strašně ovlivnil, nemůžu to už hodnotit z hlediska nějakého nezávislého pozorovatele.

Co tvoje spolupráce s Anne Records?
Loni mě oslovil Honza Kratochvil z Brna, že založil firmu Anne Records a chce vydávat archivní nahrávky, které se zatím neobjevily na CD. V té době už měl vydanou Mámu Bubo - Planetu Haj a připravoval dvojalbum Z kopce/Ošklid. Já jsem z toho měl radost, protože mi byl okamžitě sympatický a jeho představy byly docela realistické. V posledních letech jsem byl docela skeptik, protože se už objevilo víc nadšenců, kteří začali vydávat zajímavé věci z archivů, ale brzo zjistili, že je to činnost pracná, prodělečná a málokdo ji ocení - daly by se jmenovat třeba TomK nebo Zóna, což byly firmy se skvělou dramaturgií, ale vydaly jen pár titulů. Takže - když pominu Globus, který je zaměřený na underground, a Indies, kteří archivy dělají jen výjimečně a spíš až v poslední době, zůstává v tomto ohledu jediným stabilně působícím vydavatelstvím Black Point Oldy Šímy. Myslím, že nástup Anne Records je dobrý už proto, že se víc hnou ledy. Šíma měl vždycky hodně sympatických plánů, ale když se podíváš na jeho produkci, dokázal zatím realizovat jen malou část z nich. Když mi teď občas nasraně telefonuje, že se mu snažíme odloudit umělce, jimž chtěl někdy v budoucnu něco vydat, říkám si, že to aspoň povzbudí jeho podnikatelskou aktivitu. Mě samozřejmě velice těší, když se můžu edičně podílet na věcech, ke kterým mám vztah, ale zároveň taky vím, kolik je to práce a že těch dluhů z minula je pořád dost. Takže si myslím, že lidi, kteří s tím něco chtějí dělat, by měli spíš spolupracovat, vzájemně se povzbuzovat a ne na sebe hledět jako na nebezpečnou konkurenci. U Anne Records vyjde série nahrávek brněnských kapel z osmdesátých let - na jaře se objevili Ještě jsme se nedohodli, pracujeme na Pro pocit jistoty, E a dvojcédé z Valných hromad, kde by měli být třeba Odvážní bobříci, Třírychlostní Pepíček a další. Taky třeba Precedens z let 1982-84, ještě se Saharou, Josef Boys a další věci.

Ale ty jsi se nepustil jen do kompletování hudebních nahrávek, ale i textů...
Nejdřív vznikla kniha textů Plastic People. Ten nápad se objevil potom, co v Globusu vyšel osmidílný box. Říkal jsem Mejlovi, že je škoda, že tam nejsou přiložené texty. Domluvil jsem se s Kocourem, ten je byl ochotný vydat dodatečně. Jenomže pak jsem do Rock & Popu napsal dlouhou kritiku na komplet Plastic People. V březnu 1993 ten článek vyšel v rubrice Trestná lavice, já jsem pak šel do Globusu jako by se nechumelilo, že by mi mohli zase dát nějaká recenzní cédéčka, a oni mě tam málem zmlátili. Kocour na mě tehdy myslím měl fakt vztek a z vydání textů v Globusu tedy sešlo. Později jsem se domluvil s Maťou, a když už jsem na tom začal dělat, řekl jsem si, že by bylo dobré to připravit opravdu důkladně. A protože už začala vycházet třeba Machovcova edice Bondyho básní, k dispozici byla i jiná seriózní vydání textů, která Mejla zhudebňoval, řekl jsem si, že by texty Plastiků mohly mít formu kritického vydání. Takže v ediční poznámce porovnávám, jaký pohyb ty texty měly, s jakými úpravami je Mejla zhudebňoval, jaké existují různé varianty. To je ovšem poměrně pracná záležitost, takže trvalo dlouho, než to vyšlo. Mě ta editorská práce fakt dost baví, když vycházely třeba Hrabalovy nebo Kolářovy spisy, první, co jsem si vždycky četl, byla ediční poznámka, a pokaždé jsem nad tím strašně dumal, jak ty rukopisy zpracovávali. Tu práci asi moc lidí neocení, ale když mi třeba editoři jako Martin Machovec nebo Honza Šulc říkali, že se jim líbí, jak jsem ty Plastiky zpracoval, měl jsem z toho fakt radost - protože oni vědí, jak se to má dělat.
Pak jsem připravil další knížky textů - Psí vojáky, Sváťu Karáska, Mňágu a Žďorp. Globus nakonec vydal texty Plastiků taky - ovšem v anglickém překladu, který se dělal dost narychlo před začátkem turné PPU v Americe v únoru 1999. Dostal jsem překlady od čtyř různých lidí a rozhodně nebylo lehké je sjednotit.
Teď by měla vyjít Garáž, mám rozpracované DG 307 a Saharu, pro Torst mám skoro hotového Oldřicha Janotu, ještě pár dalších věcí je v plánu, třeba Extempore nebo Oskar Petr. Ovšem nedá se to dělat donekonečna, protože lidí, kteří mají natolik dobré texty, aby vydaly na celou knížku, a kteří už si ji mezitím už nevydali sami, tak zase tolik není.

Zmínil jsi Mňágu a Žďorp, to je kapela z Valmezu...
Já jsem s Petrem Fialou chodil do školy, poslouchali jsme stejné desky, jeho hudbu sleduju od úplných začátků. K vydání jeho textů jsem Maťu musel dost přesvědčovat, on je přece jen víc na ten underground. Když Lubor přišel hned po vydání knížky na koncert Mňágy do Lucerna Music Baru, všude plno šestnáctiletých dívek, zhnuseně se rozhlédl, mezi zuby procedil "samá mládež" a odkráčel domů. Ta knížka se bohužel opravdu prodává hůř než třeba Psí vojáci, Mňága prostě asi nemá publikum, které by houfně kupovalo knihy. To mi Maťa občas předhazuje. Ale já jsem rád, že jsem tu knížku dělal, mám Fialovy texty rád a mám rád i Mňágu - na rozdíl od jiných populárních kapel si na nic nehraje, je to pop, ale dělaný upřímně a autenticky. Ta kapela ostatně má taky jakési undergroundové či alternativní kořeny - tehdy se ještě jmenovala Slepé střevo. Teď by taky staré nahrávky Slepého střeva měly vyjít u Anne Records.

Co tě zajímá ze současný scény?
Já poslouchám fakt všechno. Koneckonců se psaním o hudbě živím a připadal bych si opravdu dost blbě, kdybych se nesnažil sledovat hudbu v co největší šíři. A navíc - mně vyhovuje psát o všem možném, od komerčního popu přes alternativu, etnickou hudbu, jazz až třeba po vážnou hudbu. Když si ale vezmeš, co toho vychází, je jasné, že každý deníkový či časopisecký recenzent, který to bere opravdu vážně, je vážným kandidátem na blázinec.
Samozřejmě mě hodně zajímají lidi, kteří se nějak zřetelně vyvíjejí, začali třeba v 60. nebo 70. letech a pořád mají co říct. Takže pořád rád poslouchám třeba King Crimson, Oldřicha Janotu, DG 307... Ti lidi nejsou svázáni s jedinou dobou, vyvíjejí se, jejich tvorba má různé fáze. Myslím, že právě Hlavsa byl přesně tím typem hudebníka, který stále načerpával nové podněty, mohli jsme se od něj ještě dočkat lecjakého překvapení. Takových lidí opravdu moc není. Zase se k němu vracím - ale tenhle rozhovor stejně je hlavně o něm a já na Mejlu opravdu často myslím. Dal mi toho strašně moc a jsem opravdu vděčný osudu, že jsem se s ním mohl setkávat.

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz