V poslední době mi slovo folk nezní dobře. Nějak mě zradilo. Vlastně už ani nevím, co dneska znamená. Už to není ono jasné a neoddiskutovatelné slovo, které mi dávalo jakýsi sice nepříliš vyjádřitelný, ale přesto pocit opory a sounáležitosti s kolegy písničkáři. To slovo mi bylo ukradeno.
V dávných a dávných dobách, kdy ještě chodily krávy bez ocasů a písek tek, se mi zdálo, že slovo "folk" označuje víc než jen hudbu. Představovalo pro mne především nezdeformovaný pohled na svět, vnitřní i veřejný život člověka a nekompromisní výpověď o něm (i když třeba formálně nedokonale vyjádřenou). Hranice tohoto folku pro mne neexistovaly v hudbě, nezáleželo na nástrojovém obsazení, na míře hudebního experimentování. Když Dylan nebo Janota přišli s kapelami, nenapadlo by mne říkat, že už to nejsou folkaři, záleželo především na hloubce a věrohodnosti toho, co říkají. Tak jsem to cítil. Jenomže dneska už to neplatí. Slůvko folk užívá kdekdo a jakkoli, označuje se jím naprosto všechno, co se chce a hodí. A naopak - stejný přístup se projevuje i v posuzování toho, co už folk "není".
Malý příklad z vlastní zkušenosti: Jeden pořadatel v Ostrově nad Ohří mi sdělil, že nechce, abychom s Danem Fikejzem vystupovali na Folkových velikonocích, protože hrajeme na syntezátory a to už prý není folk. Že můžu přijet sám a hrát jako vždycky na klavír. Tak jsem tam přišel na jeviště s kytarou a řekl lidem, že na tu kytaru neumím, že budu hrát hrozně mizerně, ale že to tedy folk, jak si ho onen pořadatel představuje, určitě bude. Vzniklo klaunské číslo, odpovídající jeho pojetí folku, bylo veselo a nenáročno.
Bylo by pošetilé přít se o to, jak pojmenovat druh hudby, kterou člověk dělá, kdyby nešlo o něco víc. V tomto případě však došlo ke krádeži slova. Podobně jako vždycky i na této krádeži slova se odráží celý neutěšený stav věcí, tentokrát věcí naší písňové scény. Jde tu o zpochybnění principů jak tvůrčích tak i morálních, a ty právě u folku bývaly tak důležité. Jak tedy stav věcí v tomto hudebním odvětví vidím já, žádný sociolog ani hudební teoretik, ale docela obyčejný písničkář:
Zmohonásobilo se publikum. Začaly se vydávat masové konzervy folku na deskách, pěkně upravené, předžvýkané, vykostěné často i od páteře. (Výjimky potvrzují pravidlo.) Folk se stal komerční záležitostí se všemi negativními znaky showbussinesu. je označkován, podchycen, jsou ořezávány atypické odnože, které se nehodí do ustálených představ o folkovém herbáři. Folk má své soutěže či spíše přebory (okresní, krajské i celonárodní). Nemyslím tím festivaly či přehlídky, na nichž by písničkáři předváděli, kam až došli, co vymysleli, na nichž by se objevovaly nové tváře a hrála nová hudba. Jde mi o utkanou síť soutěží, které jsou více než uměleckým přehlídkám podobné sportovnímu klání. A existují-li takové soutěže, musí existovat i rozhodčí a disciplinární komise. Umění se však nedá měřit na centimetry a nepadají góly, které by ukázaly, kdo vyhraje, a tak se rozhodování vkládá do rukou porot. Kdyby se alespoň veřejně ukazovaly známky za technickou hodnotu a umělecký dojem jako v krasobruslení, ale ani to ne. Kritéria porot jsou dána jejich personálním složením. Sportovní terminologie se vžívá a dokonce i novinářům se zalíbila. Četl jsem v článku o Olomouckém tvarůžku, že zvítězil JUDr. Jahelka "o několik délek" před ostatními. To je příznačné. Folkové sportovní soutěže si získaly vysokou prestiž a jejich význam stále vzrůstá. Mezi sportovci však nevládne olympijský duch. Naopak - konkurenční boj. jeden kamarád mi vyprávěl o atmosféře v zákulisí na Lochotíně. Nevraživost mezi kapelami prý dospěla tak daleko, že se úmyslně navzájem rušily při ladění nástrojů před vystoupením. Šlo přece o to urvat "Portu". A tak amatérům jde o to vejít v širokou známost, profesionálům navíc ještě o kšefty. Místo zpěváků vyjadřujících zjednodušeně řečeno svůj vztah ke světu, tu máme folkové Horňáky, Zmožky a Janečky.V důsledku toho se vytratila i dřívější vzájemná soudržnost a solidarita folkových hudebníků. Dříve věděli a počítali s tím, že sláva a desky, a tedy ani peníze, na ně nečekají. Naopak - budou mít problémy, budou zažívat strasti, a protože vyjadřovat vztah ke světu je vždycky komplikované, budou komplikace. Proč být dnes solidární s kolegy, kteří si zvolili těžší cestu, je to jejich problém, na to není čas, konkurence je tvrdá, jede se na celostátní finále, bude to reklama, bude tam hodně lidí, Supraphon, Panton, možná i televize a třeba i Hollywood. Všichni přece víme, že známější z našich řad dneska hravě prodá sto tisíc elpíček. A tak s prodejností desek roste i prodejnost samotných folkařů.
Z komercionalizace folku nutně vyplývá i nechuť k experimentování, ztráta odvahy riskovat. Nejlíp je jít cestou nejmenšího odporu. A tak celá scéna stagnuje a umírá umělecky, i když jinak kvete.
Klesá však bohužel i náročnost publika. V důsledku masovosti a módnosti celého žánru vzniká nebezpečí, jehož míru nejsem schopen objektivně posoudit, ale jehož existenci nelze popřít, že folkový posluchač podlehne psychóze davu. Z obecně psychologického hlediska není velkého rozdílu mezi davem obléhajícím lucerny, kde vystupuje například Dalibor Janda, a davem folkovým, tísnícím se na lochotínech. Ivan Hoffman říká, že folk neoslovuje dav, ale každého člověka zvlášť. Je to jedno z nejkrásnějších folkových předsevzetí. Stane-li se však folkové publikum davem, ztrácí poslání této hudby všechen smysl. Gustave Le Bon napsal, že inteligence davu se rovná inteligenci nejméně inteligentního člena tohoto davu. Folkový dav netouží být oslovován, chce svého hitmakera a od něj přesně to, co jiný dav od zpěváků pop music - žádnou myšlenkovou složitost, žádný experiment, ale lacinou zábavu tu a tam okořeněnou nějakým dráždidlem, slabounkým přídechem čehosi lehce nedovoleného. Podobně nelze odlovit ani folkového snoba, který odmítá poslouchat jen tak někoho, chce hlavně vidět svou hvězdu, jinak ho koncert moc nezajímá. U takového publika se experimentátoři či noví zajímaví písničkáři a hudebníci s chutí a odvahou oslovovat budou setkávat se stále zřejmějším nepochopením.
To však je svým způsobem odvěký problém, takže nic nového a můžeme se vrátit zase na začátek. Podlehli jsme iluzi. Jako by se přes nás převalila obrovská vlna, která nás na chvíli strhla s sebou a my jsme uvěřili, že míří kamsi ke břehům vysněného rajského ostrova, kde za souhlasného mručení domorodých vydavatelů bude dán prostor k reji všech talentů. Teď už je zase všechno v pořádku. Písničkáři s chutí dělat něco neobvyklého a nosit svou kůži na trh bude zas jak šafránu, budou na tom zase jako dřív, když bylo moře klidnější. Mnozí budou bez zřizovatelů či profesionálních zkoušek, někteří třeba ztratí odvahu vystupovat, jiní si budou hrát doma pro potěšení své a svých přátel jako Oldřich Janota, další budou zneuznaní, než zase uvěří nějaké vlně, která přijde. A zase budou chtít spolu kamarádit. Byl bych rád, kdyby mě vzali do party. Jako dřív ve starověku a středověku našeho folku. Jenom jim prosím vás už neříkejte folkaři. To slovo nějak nesedí, není to ono. To slovo zkrátka nezní dobře.
Jan Burian, květen 1987
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]