Přízrak svobody jménem
Mozart K.
(Pavel Klusák,
Týden, 12.5.2003)
Oldřich Janota vydává
svůj opus magnum z osmdesátých let
Jaká síla zůstala skupině, jež byla před dvaceti lety kultovní? Jak které. Kapela
Oldřicha Janoty, jejíž hudba po letech čekání konečně vychází, zůstává týmž
tajemstvím jako tehdy.
V devadesátých letech domácí vydavatelé poprvé veřejně publikovali songy předchozích desetiletí nesvobody: od folku přes rockový underground až po úsvit českého punku. Mezi hudbu, na niž se zprvu vysloveně čekalo, patřily různorodé projekty Oldřicha Janoty: písničkáře, zvukového detailisty, neortodoxního minimalisty, snad básníka, snad zenového mistra českého folku. Jenže i způsob, jakým se vyrovnával s minulostí, byl svého druhu koanem. Na rozdíl od druhých, natěšených na vydání nahrávek, se Janota nosičům mnoha způsoby bránil. Jednou mluvil o muzikantských chybách, pak zas o mizerné technické úrovni nahrávek, jindy se vytáčel, že potřebuje čas a energii na svou současnou hudbu. Postupně vydal něco málo. Až nyní, poté co utichly urgence, připravil k vydání třicet skladeb skupiny Mozart K.: svůj opus magnum. Janota zprvu vystupoval jen s kytarou: jednoduchá logika ho tedy řadila mezi "folkáče"; naturelem, distancí od režimu a délkou vlasů pak spíš do podskupiny "androšů" než mezi ty portovní. Málokdo však nebyl překvapen, když se lyrik obklopil skupinou vystavěnou tak podivně jako některé jeho kytarové doprovody. "Podivné sousedství zvuku dýchavičného dřevního harmonia, folkové mandolíny, dervišského saxofonu a tvrdě rockující kytary se splétá v ‚bastardní` zvuk, napůl archaický, napůl postapokalyptický, dráždící i slibný ve své tíži, ale i hravý a nostalgický," píše saxofonista skupiny, pozdější literát a kritik Jan Štolba. Janota, který z hlubin čistých metafor nemívá daleko k jemnému ironickému shozu, píše o hudební sebevraždě, "jakou bylo absurdní využití harmonia jako rytmiky kapely. Urputný, až zahryznutý zvuk Mozartu K. byl osudově dán už volbou nástrojů: aby kapela šlapala, musel by hráč na harmonium tisknout klávesu snad o sto let předem." Harmonium (na které hrál Miloš Vojtěchovský) totiž jak známo vydává tón s mírným zpožděním. Nikomu a ničemu nepodobný zvuk byl však jen jedním z důvodů, proč se za skupinou táhli v letech 1979-1983 zmámení příznivci a proč se její pověst dodnes podobá mýtům. Magnet vyrůstal už od Janotova nízko posazeného hlasu, napovídajícího, že jdeme po hranici: kolísal mezi zpěvem a deklamací, štěpné rýmy prokládal přibližnou asonancí: motýl-kroky, úřad-hrůza. Písně žily na periferii města: pocit rozpadu z tehdejších hranic Prahy (Měsíc nad Radlicemi, Jinonický dvůr) je hmatatelný v textech stejně jako rozpad tamějších lidských osudů. Písně Mozartu K. zněly špínou své doby a zároveň v ní dokázaly vidět tajemství, touhu, signály z neznáma. Janota psal o Praze 5, viděl však téměř konkrétně, že i ona se řítí vesmírem. Harampádí na dvoře ožívalo v defilé symbolů, odehrávaly se staronové mytologie: "A o kousek dál luční koník ve tmě/ naklání se přes okraj ploché země/ kterou podpírají čtyři sloni/ celý vesmír středověkých comics". V těch letech to nebyl jen výkon imaginace: také mimořádně silná vůle žít a vnímat bez omezení, s vědomím transcendentály. Ta síla (nemající moc společného s nadáním muzikantů), nutná k překonání rozporu, k odvrácení rezignace, je vpálená do slov a zvuku jako cejch. Snad právě ona živí Janotovy písně dodnes. Jedno z klišé a polopravd naší přítomnosti zní: Však ono se za té normalizace koneckonců dalo žít po svém. Písně Mozartu K., útočiště pro sen i pro uvažování, nabízejí měřítko: snad to bylo možné na téhle výjimečné úrovni. "Kdo naslouchá svým vnitřním hlasům, ten uslyší ten zástup, kráčející les." Janotovu Mozartu K. jednou rostla pod rukama neodolatelná odrhovačka, pak zas hitový song s hlukovou improvizací, jindy klenba rozsáhlé suity. Spojovala je atmosféra i ochota hledat neortodoxní zvuk. Potrtét pražských studentských kolejí na Větrníku Višňový sad roste ze zvuku rušičky Svobodné Evropy (strahovská rušička byla koneckonců z Větrníku na dohled), jinou píseň uvozuje půlnoční hlášení z telefonní linky pro přesný čas: "Gong oznámí nula hodin, nula minut." Pop-art vzdoru a naděje z let bezčasí. Linkou k rozhlasové slávě mu byla vlastně až kapela Mňága a Žďorp, když nahrála teenagersky zjednodušenou verzi Zrychleného vlaku ("A náhle už není kam spěchat, vítací výbory nebudou čekat."). Ústřední slogan písničky "i cesta může být cíl" je stručnou historií kapely. Skupiny jako ona tehdy neměly šanci vydat album: snad to období přispělo k zachování orální kultury u nás. Po dvaceti letech jsou písně právě tak zestárlé jako nadčasová poezie: kolik nových vrstev má třeba Černobílý rastr, podivné prchavé setkání s dávno ztracenou bytostí přes obrazovku satelitní televize! Mozartkugeln, "Mozartovy koule", je vyhlášená salzburská cukrovinka. Svoboda a melancholie Mozartu K. však evokují jiný obraz: ironickou připomínku hudebního génia, který se strefil do doby, jež ho učinila kolegou Kafkova zeměměřiče Josefa K.
Oldřich Janota, Mozart K.:
Jako měsíc. Na remasterovaných koncertních nahrávkách hrají: Oldřich Janota
(kytara), Miloš Vojtěchovský (harmonium), Jan Štolba (saxofon), Mirek Kodym
(bicí), Emil Pospíšil (elektrická kytara, sitár), Martin Rychta (bicí). 2 CD,
Spojené náhody 2003.
Pavel Klusák
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]