Zatímco první disk by se dal označit ještě za folkově-experimentální a nachází se na něm řada Janotových nejlepších skladeb z nejrůznějších období (např. Čekání, Neviditelné věci, Měsíc nad Radlicemi), druhý už lze jednoznačně označit za kondenzovaný experiment. Téměř úplně se vytrácí písňová forma, akustická kytara se stává rovnocennější ostatním nástrojovým i hlukovým prvkům, texty (z nichž některé sám Janota označuje za traktáty) jsou recitovány, čteny či pouštěny z pásků a zkreslovány. Pomocí echa se zde vytvářejí rozmanité stěny a bludiště zvuků, ruchů, melodií, hlasů či textových sekvencí.
Forma dvojalba je v tomto případě velmi podnětná a poodhaluje Janotův umělecký vývoj v zachyceném období – zatímco první CD je jednoznačně posluchačsky sdělnější, druhé osloví hlavně příznivce skutečně odvážného a všestranného hledačského experimentování. Ani na prvním albu nejde ovšem v žádném případě o přímočarý a komunikativní folk (k němu Janota nikdy nepatřil), což konečně napovídá i délka některých skladeb (šestnáctiminutový Žlutý kopec).
Mnohovrstevné texty nejsou protestně jednoznačné či zakukleně filosoficky komentující. Jde spíš o hlubinně náladové sondy a rezonance všudypřítomného bezčasí a nehybnosti, které tehdy prostupovaly téměř úplně vším, včetně těch nejprivátnějších, nejintimnějších a nejniternějších vztahů, myšlenek a pocitů. A právě tyto zakódované spodní proudy jsou zřejmě tím nejpodstatnějším důvodem, proč se Janota rozhodl vydat tyto staré a technicky rozhodně nijak dokonalé nahrávky (jiné k dispozici prostě nejsou), kterým je možno opravdu leccos vytknout. Ale pocity, na kterých byly vystavěny – autorsky i interpretačně – dnes prostě nelze adekvátně navodit, přičemž nejde jen o to, že každý z protagonistů prošel od té doby vlastním osobitým uměleckým vývojem. Doba je prostě jiná (A moji sousedé/nasadí masky/zdvořilých úsměvů/a jenom po kapsách prášky/náhodně prozradí tu podivnou dobu/kdy nocí nás provází skřípání schodů - Čekání), podivná zase svým vlastním neopakovatelným způsobem a pokoušet se obnovovat něco předchozího jakýmsi retrozpůsobem je zcela jistě nemožné a v jiných hudebních oblastech (např. nové nahrávky vlastních písní z šedesátých let hned několika tuzemských interpretů) vedlo vlastně bez výjimky ke zklamáním či přímo debaklům.
Osobitým a neopakovatelným přínosem je nesporně pohled na cestu od folku k minimalismu a ambientu a jejich následná “folková” podoba – do této oblasti se totiž vydávali většinou spíše rockoví, případně jazzoví hudebníci, příchod z této strany je tudíž zcela ojedinělý.
A tak, stručně sumarizováno, je toto dvojalbum velmi cenným a nenapodobitelným dopisem v láhvi (omotané autentickými pavučinami), který lze v knihovně zcela bez obav postavit vedle jakékoliv křídové monografie.
Oldřich Janota – Pavel
Richter – Luboš Fidler: HIGH FIDELITY (Indies Rec.; 17 skladeb, 1:48:00)
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]