Byl jste jím ovlivněn nebo jste si nejdřív vytvořil svůj styl a následně se propracoval k minimalistům jako takovým?
Nějakým způsobem je minimalismus přítomný v samotné hře na kytaru, protože člověk nacvičuje rozložené akordy, nacvičuje si je vybrnkáváním pořád dokolečka. Mně se to tím otevřelo jako cesta, takže jsem to svým způsobem používal. Ale krystalizace, že jsem se k minimalismu mohl pak úplně přihlásit, když jsem pochopil, že jej takto mohu používat, přišla s tím, když jsem slyšel věci od amerických minimalistů Phila Glasse a Steva Reicha. Ale nejvíc rád jsem měl Terryho Rileyho. Ten mi byl úplně nejbližší.
Vaše jméno a tvorba jsou spojeny s experimentem, hledačstvím. Přitom už mnoho let používáte jenom kytaru. Hledáte vedle ní i pomocí jiných prostředků, jak vyjádřit to, co chcete sdělit?
Prošly takové dva experimenty, které mě hodně zajímaly, ale ztroskotaly vlastně na tom, že dělat dnes něco neprofesionálně je strašně namáhavé, protože člověk musí vydělat peníze nějak jinak. Jeden z experimentů byl projekt s tanečnicemi, to bylo hodně hezké. Druhý byl s Lubošem Fidlerem a Štěpánem Pečírkou, kdy jsme měli sdružení Pan, se kterým jsme vystoupili loni v Ostrově v zámečku. Rádi bychom pokračovali, ale nejsme nějak schopní nabrat energii a čas. K tomu, že vystupuju jenom sám s kytarou, jsem částečně vlastně donucen. Já nemůžu muzikanty zatahovat do nějakých projektů, když jim za to nemůžu nic nabídnout. Ono je to těžké, já musím nějak vydělat peníze, svojí hudbou to nejsem schopen. Nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju, to ne. Teď si všichni stěžují, že nemají peníze a ono je to docela trapné, protože si žijeme docela dobře. Jinde třeba chudáci nemají ani co napít. Přesto ale tady určité nároky, před kterými člověk neunikne, jsou. Nemluvím o bohatství, ale určité minimum člověk dohromady dát musí a to sežere tolik energie a času, že na hudbu zbývá málo času. Hudbu ale považuji za poslání, do kterého investuji svoji hlavní životní energii.
Hrozně dlouho jste se bránil vydávání starých nahrávek, ale v poslední době se objevily celkem tři desky s archivními nahrávkami. Co vás přimělo ke změně postoje?
Vidím, že se věci uzavírají. Já už dlouho takhle hrát nebudu a je dobré uklidit stůl. Hudebně mne zajímají nějaké další věci. Hodně jsem se teď zajímal o arabskou hudbu. Přes perského básníka ze 13. století Háfize, to byl súfí a derviš, jsem se dostal k tomu, že jsem napřed nahlédl duši. U něj jsem pochopil vnitřek jejich hudby, proto mě to začalo zajímat. Bylo hrozně zajímavé setkat se s tím, o čem to vlastně je. Přes básníka jsem pak byl schopen nahlédnout, že pro ně hudba není jenom poslechová záležitost, je to vidění světa. Zajímá mě zkoušet to v našem kontextu.
Slova, která ve své hudbě používáte, jsou jako vánek, který člověka ověje a přitom mu odhaluje, vedle hudby samotné, v podobě velice křehké intimní výpovědi váš vnitřní svět. Leckdy slova samotná tento svět dokreslují či přibližují, ale možná jich ani není třeba.
Hudba mnohdy postihne sdělení přímo jako vnitřní zážitek. V tom je úžasná oproti slovům, protože nevysvětluje, ale přímo vyvolá vnitřní stav vědomí. Člověk to najednou sám, aniž by někdo něco vykládal, vidí a získává vnitřní zkušenost, která podle mne teprve třeba umožňuje četbu některých věcí. Bez oné vnitřní zkušenosti jsou knihy a pojednání úplně zavřené, protože jim člověk vůbec nerozumí, nechápe, o čem to je. Stačí naťuknout vnitřní zkušenost a najednou všechno zapadá do sebe, dává to smysl a člověk se může zase dál rozvíjet. Hudbu cítím jako určité předávání obrazu světa. Není určené k teoretickému rozboru, ale je na koncertě přítomné.
Máte zkušenost, že jste hrál pro někoho, kdo nepatří k "vašemu" publiku a přesto došlo k onomu předání obrazu světa prostřednictvím hudby, aniž by bylo třeba jakýchkoliv vysvětlování?
Měl jsem v poslední době takové tři výrazné zkušenosti. Jednou byl domácí koncert v Německu pro společnost starších lidí, kteří tam, kde jsem hrál, přišli na oběd. Vypadalo to, že vystoupení hrozí formanovským Hoří, má panenko. A přesto ti lidé, kteří nerozuměli textu, nádherně zareagovali a mluvili přesně, o čem ta hudba je. To byla úžasná zkušenost. Druhý velmi přínosný byl koncert pro toxikomany v Červeném dvoře. Ti šli neuvěřitelně do hloubky a já jsem s nimi mohl absolvovat něco, co normálně s lidmi nemůžu. Byli to nesmírně citliví a v něčem hlubocí lidé. Opravdu nesmírně - takový rozměr, který jsem ani už nestíhal. Samozřejmě, že pak jsou zase jiní, ale mají velice otevřený určitý kanál vnímání. A pak mě překvapili lidé z takové vrstvy, která - ať už je to dané věkem nebo povoláním - je pohlcována spíš televizní kulturou a jsou hrozně manipulovaní. Takové paní někde zaslechly moje věci a v jednom městečku mi uspořádaly koncert. Tam jsem viděl, že není pravda, že to, co dělám, je nějaká okrajová nesrozumitelná hudba, ale že oslovuje univerzálně. Je nepříjemné, že tu jsou nějaké bariéry, stavěné do určité míry showbussinesem a médii, které tyto bariéry budují velmi fest a tím navozují dojem okrajových záležitostí. Ukázalo se, že to tak není. Pro řadu lidí je těžké tu bariéru přejít, ale když se to náhodou stane, mnozí z nich zjistí, že si v tom, co dělám, můžou najít sami spoustu pěkných věcí.
Přírodní národy, Indiáni třeba, vědí už dávno, že náš běžně vnímaný svět není reálný, ale že jde pouze o odraz skutečného světa. A například hudba znamená pro interpreta i posluchače možnost do tohoto světa nahlédnout.
S tím souhlasím. Já bych se to sám neodvážil říct, protože to vypadá, že se člověk chlubí, že hraje jakousi vznešenou hudbu, která postihuje jakési pravdy. Když to řekne někdo jiný, velmi ochotně na to přistupuju, ale sám to říkat nemůžu, protože pak člověk vypadá jako nafoukaný blb. Je taková doba, že na tom řada lidí profituje, protože to právě velkohubě hlásá. Například v new age takové velkohubé opakování napáchalo hrozně škod. Oni mají okolo sebe skupiny obdivovatelů, kteří nevidí, že je za tím prázdno, že hlasatelé k tomu nedošli svojí konkrétní cestou. Je nebezpečné to sám proklamovat, nejradši tyhle věci neříkám. Myslím si, že opravdu hudba o tom, co jste říkal, je. A dokonce myslím, že je to jediná naděje, že to o tom je. Jinak by to celé nemělo smysl. Naprosto tomu věřím a je to pro mě jediné důležité, jinak by nemělo cenu hrát.
***
OLDŘICH JANOTA (1949)
Je v kontextu české hudební scény zcela nepřehlédnutelnou osobností. V roce 2000 získal za celoživotní přínos cenu kritiků Žlutá ponorka s výstižným názvem Muž, který prochází zdí. Už samotný název ceny naznačuje, že přiblížit pouhými nedostačujícími slovy jeho tvorbu, projev, poezii, duchovní směřování a hledání a další složky, které pospolu z Janoty činí nejryzejší originál, je velmi obtížné. Zpočátku sedmdesátých let mohl být přiřazován k tehdejšímu folkovému proudu, neustálé hledání zcela v duchu konstatování "cíl je cesta" jej přivedlo k experimentálním projevům. Hrál tak ve sdruženích Mozart K (původní název Mozartovy koule, což je pojmenování druhu cukrovinek, musel zkrátit), v triu s dalšími experimentátory vzešlými z rockové scény - Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem, či s Irenou a Vojtěchem Havlovými. Od počátku devadesátých let vystupuje Janota sólově s kytarou.
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]