Tvorba této komplexní autorské a interpretační osobnosti je nejen velmi těžko srovnatelná s čímkoliv, co známe od nás i ze světa, ale také úžasně silná, magická, vtahující. A to bez ohledu na to, kterou ze vzájemně velice rozdílných etap jeho kariéry máme zrovna na mysli.
Popírání minulosti
Mezi hudebními vydavateli, muzikanty i obeznámenějšími posluchači se traduje řada mnohdy těžko uvěřitelných historek o jistém druhu Janotovy možná až chorobné autocenzury ve vztahu k vlastní minulosti. Dlouhá léta, prakticky od uvolnění možností konečně vydávat archivní nahrávky okrajových žánrů české hudby v roce 1990, se Oldřich Janota zuby nehty vzpíral "vyčištění šuplíků", ačkoliv posluchačská poptávka byla poměrně silná (uvažujeme samozřejmě v intencích alternativní scény). Nahrávky z raných specificky folkových začátků, z éry legendární skupiny Mozart K. ani z období spolupráce s Irenou a Vojtěchem Havlovými (abychom jmenovali nejvýznamnější a nejznámější etapy Janotovy kariéry) dodnes nejsou v kvalitě odpovídající jejich významu na oficiálních nosičích k dispozici, ač mezi fanoušky kolují desítky soukromých koncertních nahrávek. Když vloni Janota svolil k vydání archivního alba Podzimní král jako přílohy časopisu Stereo & Video, byla to v zasvěcených kruzích skutečná Událost. Bezpochyby ještě zásadnějším ohlédnutím je nyní dvojdisk High Fidelity, zachycující živé nahrávky z roku 1984, kdy Oldřich Janota v triu s kytaristou Pavlem Richterem a basistou Lubošem Fidlerem, zásadními osobnostmi české alternativní scény, "obrušoval" svou vlastní verzi hudebního minimalismu.
Pozoruhodný vývoj
Je fascinující, jakým tempem se v 80. letech Janotův hudební výraz vyvíjel. Ačkoli oba disky zachycují koncerty ve stejném roce (první, nazvaný Pleteš, byl pořízen na Purkyňových kolejích v Brně, druhý, Něco za sebou, pochází z pražské Petynky), hudba, kterou trio hraje, je výrazně odlišná. Brněnské nahrávky si ještě většinou zachovávají písňovou strukturu, upomínající, byť vzdáleně, na folkové a částečně i rockové kořeny. Kytarovými party i zpěvem probleskuje melodické i textové myšlení v tradičním slova smyslu a instrumentální pasáže, v nichž hrají velkou roli přednatočené smyčky a efektovaný zvuk nástrojů, jsou do značné míry jen "kořením". Pražský koncert se už nese plně v experimentálním duchu - trio spřádá minimalistické struktury do dlouhých, a tím velmi působivých ploch, a různě posouvaný magnetofonový pásek se dokonce místy stává "sólovým" hlasem. Z dnešního pohledu sice nadčasověji funguje právě "brněnský disk" (avantgradní prvky, aplikované na sdělnější žánr, by vlastně logicky měly následovat po čirém experimentu a hledání tak zúročit, jak je tomu v celých dějinách hudby), nicméně připomínka Janotova hledání (a nacházení) je i po patnácti letech okouzlující. Jeden disk bez druhého by byl jen poloviční - a to vůbec není řeč o dokumentární hodnotě. Víc než nepostradatelným materiálem pro historiky toho mála, co kdy v české hudbě bylo skutečně (minimálně výrazově) originální, je totiž dvojalbum High Fidelity i dnes úžasným posluchačským zážitkem.
Hodnocení LN: *****
Janota-Fidler-Richter: High
Fidelity
Indies records Čas 64:38, 50:53
Ondřej Bezr
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]