24. 6. 1991:
Začalo léto, čas písňových festivalů. Odjakživa si je rozděluji zhruba do tří kategorií - na ty, kam nejezdím, ty, na které jezdím, ale jen kvůli kamarádům a výdělku - a na ty, kde bych hrál i zadarmo. To jsou setkání spíše duchovního charakteru, člověk tam slyší spoustu dobré hudby a samo pozvání je pro mne čest. Letos takových podniků asi zase trošku ubyde. Jeden už se konat vůbec nebude - jeho pořadatelka prohlásila, že "svůj smysl naplnil tím, že přišel Listopad". Další bude mít nejspíš jiný charakter, pořadatel volí jednodušší cestu k úspěchu než v posledních letech - nechce riskovat. Uprostřed bouře neochvějně ční Valašský Špalíček, třídenní kulturní svátek pořádaný ve Valašském Meziříčí.
Za všechno, co se za osm ročníků Špalíčku odehrálo nese zodpovědnost jeden fanatik a nejspíš tak trochu blázen - můj kamarád Karel Prokeš. Vždycky se mu sice podařilo obklopit se týmem více či méně výkonných spolupracovníků, ale myšlenku svého festivalu nakonec pokaždé probojoval, vytelefonoval, odnosil a odtrpěl sám. Do loňského roku pracoval ve Valmezu jako číšník a všechen volný čas věnoval klubu a místním kapelám (Betula pendula, Ciment, Mňága a Žďorp a asi tak padesát dalších), které, ať si říkají, co chtějí, vychoval.
Karlovy dlouhé vlasy a nekonformní názory léta dráždily tu některé místní občany, tu posádky různých šestsettřináctek či nějaké té šedé volhy projíždějící více či méně náhodně městem. Ale ogar vydržel, i když to sem tam vypadalo na šatlavu. A z Valašského Špalíčku se v posledních letech vyklubal snad nejdůležitější festival alternativní kultury u nás. Jakkoli se po každém ročníku zdálo, že to byl ten poslední. Takového ministra kultury jako je Karel bychom potřebovali, já kdybych měl tu moc... Naštěstí ji nemám a on by to stejně nevzal. Po Listopadu dal výpověď v hospodě a nechal se zaměstnat zpočátku jako uklízečka v klubu, kde po léta dělal externě. Celé kulturní zařízení musí dneska tvrdě zápasit o zachování své existence. Nové vedení klubu se snaží vydělávat co nejchytřeji, a já se jen modlím, ať vydrží...
Loňský Valašský Špalíček mě šokoval. Především tím, že tam bylo skutečně jeden a půl novináře.(Jako by všichni odjeli na koncert "Mamas and Papas" do Vídně, nevím.) Jinak se tam nezměnilo nic, a to byl také šok. Všude spousta lidí, v kostele vážná hudba a Oldřich Janota, v klubu filmy a diskuse, v sále rock, jazz, folklór. V noci tancovačka, odpoledne na náměstí folkaři a loutkové divadýlko. Jen v jednom otevřeném okně chlap se vzduchovkou mířil na pokojné posluchače dobročinného Koncertu pro zdravotnictví. Jako připomínka, že není "dobojováno".
Tento týden ve čtvrtek vypukne ten blázinec už podeváté. A já se těším a volám: Na Valmez!
22. 6. 2001:
Pořád platí, že kulturu na malých městech dělají osobnosti, jakýsi podivný druh obrozenců či osvícenců, který nevymírá a znovu a znovu se vrací oknem vyhazován dveřmi. Jsou to lidé, kteří v sobě mají nějak přirozeně zakořeněno, že kultura je důležitá a povznášející disciplina a že se musí ve světě - hlavně však v jejich okolí - udržet. A jsou kvůli tomu ochotni snášet ústrky a přezírání okolního světa - nejčastěji vlastních nadřízených či jiných úředníků a politiků ve městě. (Díky Karle, Lenko, Pavle…)
V poslední dobou k nim přibývají i podnikatelé, kteří se nechtějí spokojit jen s tím, že vydělávají, ale chtějí ze svých peněz něco mít a užít si - třeba tím, že si pozvou svého oblíbeného umělce, sponzorují výstavu, založí klub… (Díky Vojtěchu, Vladimíre…)
Vždycky, když někoho z těchto lidí potkám, mám povznášející pocit. Divím se,
kde se bere tolik nadšenců, kteří se nepřizpůsobují módnímu heslu, že o peníze
jde až v první řadě. Díky, přátelé, že jste…
Jan Burian
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]