Oldřich Janota, Luboš Fidler a Pavel Richter spolu vystupovali jen rok a půl:
od konce
léta 1983 do začátku roku 1985. Za tu dobu se nikdy nedostali do oficiálního
nahrávacího
studia, ani se o to nepokoušeli. Odehráli však řadu koncertů, jejichž záznamy
příznivci
dodnes opatrují jako oko v hlavě. Hudba trojice se totiž vymykala všem dobovým
folkovým
i rockovým klišé a uchvacovala mimořádným tvůrčím nábojem. Ted' výběr archivních,
zvukově dosti zdařilých nahrávek vychází na dvojalbu High Fidelity. Oldřich
Janota od poloviny sedmdesátých let vystupoval jako folkař s kytarou, v roce
1980
sestavil skupinu Mozart K. a začal přímo chrlit výjimečně nápadité písně. I
když se
jeho tehdejší spoluhráči hudebnímu pokusnictví rozhodně neuzavírali, Janota
pokračoval v překonávání muzikantských konvencí velmi rychle a roku 1983 mu
už
bývalí partneři přestali stačit. Spojení s baskytaristou Lubošem Fidlerem a
kytaristou
Pavlem Richterem, dřívějšími členy experimentálních rockových souborů Stehlík,
Švehlík a Marno Union, se záhy ukázalo být velmi přinosným. Oba s Janotou sdileli
fascinaci minimalismem a tendenci vytvářet rozostřené hudební plochy, skvěle
korespondující s Janotovými magickými texty a sugestivním zpěvem. Přes zřetelnou
návaznost na zvukové experimenty Briana Ena či Roberta Frippa znělo trio opravdu
originálně a na české scéně mělo naprosto výjimečné postavení. První díl dvojalba
High Fidelity, nazvaný Pleteš, zachycuje brněnský koncert Janoty, Fidlera a
Richtera
z dubna 1984, s poměrně tradičním písničkovým repertoárem. Hráli tehdy starší
Janotovy skladby, známé od skupiny Mozart K. (Čekání, Měsíc nad Radlicemi,
Jinonický dvůr), i písně, které Janota napsal už v okouzlení minimální hudbou
(Stavy
vody, Neviditelné věci, Žlutý kopec). Délka skladeb na koncertech nezřídka
překračovala deset minut, což ovšem skoro nikdy neznamenalo muzikantskou nudu.
Výjimkou jsou snad jen Stavy vody, jedna z vůbec nejlepších a nejdokonaleji
vystavěných Janotových písní; v této nahrávce působí ty dvě minuty nad obvyklou
sedmiminutovou stopáž nadbytečně. Z koncertu byly při konečném sestřihu
vynechány skladby Proluka a Hotel Savoy (vydaný loni ve dvou jiných nahrávkách
na
Janotově CD Podzimní král a kompilaci Bacha! Drogy). Překvapením i pro znalce
Janotovy hudby možná bude krátká písnička Chtěl jsem ti říct, kterou Oldřich
hrával
opravdu zřídka. Druhý disk, nazvaný Něco za sebou a natočený při zkouškách v
pražském klubu Na Petynce na podzim 1984, je pro posluchače podstatně těžším
oříškem. Minimalistické pasáže se tu zcela vymaňují z písničkových struktur,
někdy
skladby i ztrácejí slova (texty Stáli tam a Meteory jsou uvedeny pouze v bookletu,
nahrávka přináší už jen instrumentální podoby). Trio také experimentovalo se
zvukovými smyčkami, jsou slyšet hlavně v písni Něco za sebou. Skladbu Červená
Karkulka už tvoří pouze magnetofonová smyčka s doprovodem kytar. Rok a půl
spolupráce Janoty, Fidlera a Richtera by bylo možno v zásadě rozdělit na tři
etapy.
Disk Pleteš je reprezentativním obrazem druhé; Něco za sebou zachycuje třetí,
nejexperimentálnější období, které ovšem trojici rychle vzdalovalo publiku a
vyústilo
v zásadní spory o budoucnost skupiny: v březnu 1985 se ti tři rozešli a Janota
pak až
do roku 1988 vůbec nekoncertoval. Zbývá však ještě první půlrok, kdy trio bylo
kvartetem; na saxofon hrál Jan Štolba, Janotův spoluhráč už z dob Mozarta K.
a také
autor tří důležitých textů. I když zvukem svého nástroje do celkového zvuku
stále
méně zapadal, v některých skladbách byl saxofon jednoznačně přínosným prvkem.
To
je velmi dobře slyšet z bonusové verze písně Výkladní skříně, zařazené ovšem
s těžko
pochopitelnou schválností ve značně nekvalitní nahrávce. Každý správný znalec
Janotových bootlegů ovšem potvrdi, že z obsazeni Janota, Fidler, Richter, Štolba
existuje několik zvukově i umělecky zdařilých záznamů. Ale to už se od toho,
co na
Janotově dvojalbu je, dostáváme k tomu, co na něm není: především písně Protínáme
kruhy, Proluka, Místní blázen, Hotel Savoy a Všechno se dá, s výjimkou posledně
jmenované vesměs pocházející z repertoáru Mozarta K., ale v letech 1983-84
dopracované k ještě působivějším podobám. Striktně vzato - s Fidlerem a Richterem
občas Janota hrával i jiné starší skladby, například Zářivý úplněk, Úkryt proti
větru
nebo Rybízový keř, ale těch pět vyjmenovaných bylo stálou součástí repertoáru
a
rozhodně je škoda, že zůstávají nevydány. Jenže úvahy o tom, co všechno by ještě
z
janotovských archivů mělo vyjít na světlo, je zbytečné dál rozvíjet. Závisí
to totiž jen
na autorovi samotném, o vydavatele rozhodně nouzi nemá. (Jeden příklad: album
Janoty, Fidlera a Richtera bylo připravováno už v roce 1995, trojice se tehdy
znovu
sešla a studiově pořídila pět velmi dobrých nahrávek starších písní, ovšem nakonec
si
Oldřich všechno rozmyslel a záznam odmítl publikovat.) Pokud ovšem ještě k dalším
retrospektivním počinům svolí, bude to nepochybně zase velká událost. Na vydání
totiž čekají desítky skvělých písní.
Jaroslav Riedel.
Oldřich Janota, Luboš Fidler
a Pavel Richter: High Fidelity. Vydala firma Indies, délka dvojalba 115 minut.
6. 4.2001