Mozart
K. byly spřízněné duše
( Ondřej Bezr, Lidové noviny, 22. 05. 2003 )
Mozart K. byly spřízněné duše, říká písničkář Oldřich Janota o souboru, jehož archivní nahrávky právě vycházejí
Oldřich Janota je jedním z nejzajímavějších českých hudebníků. Pod značkou vydavatelství
Spojené náhody se nyní objevuje dvojalbum souboru Mozart K. s názvem Jako měsíc.
Jde o výběr ze záznamu koncertů z let 1979 - 1983.
LN: Byl jste dlouho znám tím, že svou starou tvorbu nechcete vydávat a jste k ní velmi kritický. V čem byl ten zlom, že nyní "vypouštíte" už třetí archivní titul?
Potřeboval jsem přesvědčit posluchače, aby mě následovali - aby nezůstávali jen u archivních nahrávek, ale aby šli kupředu s vývojem mé tvorby. Doufám, že to bylo to nejpoctivější, co jsem pro ně i pro sebe mohl udělat. Navíc na hudbu, jakou dělám, není ani mnoho peněz, ani prostoru, člověk se tudíž musí rozhodnout, na co se soustředí. A teď vidím, že když svůj archiv neuspořádám já, udělá to někdo jiný, a možná ne s takovým vhledem. Takže jsem se rozhodl si na stole udělat pořádek sám.
LN: Znamená pořadí, ve kterém archivní věci vycházejí - nejprve sólové písně, pak album s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem, nyní Mozart K. - vaše priority?
Je to trošku náhoda, i když jsem si říkal, že možná nahrávka s Richterem a Fidlerem spěchá nejvíc, protože to ve své době byla avantgardní hudba, a tudíž je u ní největší nebezpečí zestárnutí. Ale teď už je jedno, v jakém pořadí budou další věci vycházet. Na Mozart K. asi hodně lidí čekalo, a proto dostal přednost.
LN: Jak vůbec došlo k tomu, že jste se jako folkový písničkář na přelomu 70. a 80. let obklopil tak zvláštní kapelou s harmoniem a saxofonem?
Podivné složení bylo důsledkem toho, že kapela vznikla na základě osobních vazeb, setkání se spřízněnými dušemi. To bylo charakteristické pro všechna seskupení, jichž jsem se zúčastnil. Nikdy jsem nepracoval tím způsobem, že když potřebuji, zavolám třeba nějakému šikovnému basistovi. Chtěl jsem se setkávat s lidmi, se kterými absolvuji kus životní cesty a budu s nimi sdílet stejné hodnoty. V Mozart K. pro mě Miloš Vojtěchovský i Jeník Štolba byli důležití zejména jako lidé, až potom jako muzikanti.
LN: Bylo těžké přesvědčit posluchače, že směr, po kterým jdete, je správný a že kytara, saxofon a harmonium k sobě pasují?
Největší problémy byly se špatnou ozvučovací technikou. Posluchači byli často rozčilení na Honzu Štolbu ne proto, že by špatně hrál, ale proto, že jeho saxofon občas přehlušoval všecko ostatní. Naše obsazení by bývalo chtělo jemné nazvučení, aby se všechny barvy dobře promíchaly a zazářily. Tehdy ale byla technika doslova nouzová a zvuk byl zkreslený až pitvorný. To byl hlavní důvod, proč s tou kapelou měli lidi potíže, i když zároveň měla svoje příznivce.
LN: Dvojalbum Mozarta K. obsahuje nahrávky ze čtyř let. Spousta písniček procházela výrazným vývojem...
Protože vlastně nejsem hudebník, můj přístup se liší od lidí, kteří třeba vystudovali konzervatoř. Každá písnička je pro mě příležitost něco nového se o hudbě dozvědět, něco se naučit. Snažím se dostat k přesnému tvaru hudby, který v sobě cítím, ale nejsem napoprvé schopen mu dát podobu. Je to taková "stálá školní práce".
LN: Firma Indies prý chystá vydání nahrávek z období vaší spolupráce s Irenou a Vojtěchem Havlovými?
Ano, jsme domluveni. Ale mě by možná víc zajímalo přednostně zmapovat některá zbývající období - už proto, že s Havlovými jsme toho ve své době vydali relativně dost. Teď se vynořila zajímavá kuriozita - podařilo se doslova resuscitovat naše společné nahrávky s Jakubem Nohou z počátku 70. let. Možná by bylo docela legrační je vydat, protože jsou to věci, které leckdo ani z naší nejužší fanouškovské obce nezná a byl by překvapen, jaký jsme hráli "westcoast" ve stylu Crosby, Stills, Nash & Young. Existuje také jedna docela hezká nahrávka příležitostného sdružení One Night Band ze začátku 90. let, myslím, že to je i z dnešního pohledu hezká hudba. A do třetice: myslím, že by bylo zapotřebí ještě jedno cédéčko sólových písní, protože některé důležité se zatím na žádném oficiálním nosiči neobjevily.
Lidové noviny, 22. 05. 2003, Ondřej Bezr
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]