Skupina Majerovy brzdové tabulky, která vydala desku nazvanou Gabréta, tvrdí,
že představy a vize vyvolané přirozenou cestou - tedy hudbou a textem - mohou
být silnější než drogové halucinace. Pomocí příjemné a melodické hudby, kterou
žertem nazývá komorní akustický pop, vybízí kapela posluchačovu fantazii ke
spolupráci.
"Naše písničky jsou jakési exteriérové projekce, za kterými se skrývají zážitky z přírody, neobvyklého uspořádání krajiny nebo úkazů na nebi. Je to taková trochu zvláštní vlastivěda," říká kytarista a zpěvák Petr Linhart. Například píseň Skalní jaro byla inspirována březnovými zážitky z Adršpašských skal, titulní skladba Gabréta souvisí s prastarým názvem Šumavy. „Gabréta se objevuje na Ptolemaiově mapě, která vznikla ještě před naším letopočtem. Podle ní se krajina na sever od Dunaje jmenuje Hercynský les a má dvě pohoří: severní Sudétu a jižní Gabrétu. Sudéta je pohoří kanců, Gabréta znamená pohoří kozorožců, což má zřejmě starokeltský základ, vysvětluje Linhart. „Písnička Gabréta pojednává o kořenech a o tradici, protože kraj pod Šumavou je přímo poset archeologickými památkami."
Hledání takových souvislostí kapelu baví, takže je často v písních nenápadným způsobem připomíná. I předchozí album skupiny, nazvané Místa častých zjevení, které si Majerovy brzdové tabulky vydaly před čtyřmi lety, přináší podobně orientované skladby. „Bylo to příjemné hledání: Gabréta je završením těchto pocitů," říká Linhart.
Spíše než
o filozofii textů hovoří skupina o obrazech. „Rádi bychom, kdyby se posluchač
nechal unést vlastní fantazií, vytvořil si určitý obraz a sám se do toho prostředí
dostal. A pak, je-li s naší hudbou spřízněn, získal v tom prostředí vlastní
zážitky," uvádí Linhart s přesvědčením, že právě jejich písničky mohou
otevřít cestu do posluchačovy fantazie. "Může to být návrat k dětskému
způsobu vnímání, které není 'ušpiněné' nebo zanesené dalšími vrstvami. Dospělý
člověk si připadá někdy moc důležitý."
Aby si kapela, kterou vedle Linharta tvoří zpěvačka Andrea Landovská, hráč na
saxofony a klarinet Vít Kahle a houslista a cellista Antonín Bernard, nepřipadala
příliš důležitá, pojmenovala se Majerovy brzdové tabulky. To je železničářský
předpis, vydaný v roce 1935 a upravený drážním inspektorem Majerem. Jazyk předpisu,
který stanoví, jak na dráze brzdit, je nechtěnou absurdní poezií.
V éře totality
hrála skupina bigbeat. "Byli jsme taková sklepní dobová temnotka,"
charakterizuje kapelu Linhart. "Ve dvaceti se člověk obvykle vyžívá ve
všelijakých černotách a chmurách, ale později ho to přejde." Po společenském
zlomu v roce 1989 ubylo několik dalších důvodů pro to, aby se lidé stále chmuřili.
Skupina sice chvíli tápala, ale pak sáhla po akustických nástrojích a chytila
nový vítr, inspirována tvorbou Oldřicha Janoty nebo souboru Dead Can
Dance. "Naše hudba se posunula k niternější reflexi," říká Linhart.
Na otázku, jestli skupina cítí zábrany vůči některým druhům hudby, odpovídá:
„Určitě ne. K ničemu se nehlásíme. Nemáme pocit, že bychom byli součástí nějakého
hnutí. Pokud máme zábrany, pak jsou čistě etické nebo vyplývají z určité hranice
vkusu." Hudba skupiny Majerovy brzdové tabulky je svobodná a otevřená.
Vladimír Vlasák
--------------------------------------------------------------------------------
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]